Autor článku [1] Dr. Harold Brown byl ministrem obrany Spojených států amerických v letech 1977 až 1981 za vlády presidenta Jamese Earla Cartera. Nyní působí ve Středisku pro strategická a mezinárodní studia (CSIS, the Center for Strategic and International Studies).

Večer 22. ledna 1961, když ve Washingtonu stále ještě padal sníh ze sněhové bouře, která před dvěma dny téměř zmařila inauguraci presidenta Spojených států, se na pozvání Johna J. McCloye, jehož president ustanovil do funkce poradce pro kontrolu zbrojení a odzbrojení, setkala v Metropolitním klubu malá skupina lidí. Po večeři se McCloy se každého z přítomných zeptal, jakou má představu o organizaci exekutivního orgánu, který by plnil úlohu kontroly zbrojení a odzbrojení. O několik měsíců později na základě McCloyových doporučení a závěrů president John F. Kennedy založil nezávislý úřad s působností od roku 1962, Úřad pro kontrolu zbrojení a odzbrojení ACDA (the Arms Control and Disarmament Agency). Po téměř 40 letech, v roce 1999 byl tento úřad zrušen a jeho funkce převzalo Ministerstvo zahraničí.

Znamená konec úřadu ACDA také ukončení kontroly zbrojení? Jistě lze poznamenat, že kontrolu zbrojení vláda Spojených států amerických odsunula do pozadí, zejména ve světle války proti terorismu. Americký senát v roce 1999 odmítl ratifikovat smlouvu o zákazu jaderných testů (the Comprehensive Test Ban Treaty). Ruská Duma se již několikrát neúspěšně pokoušela podpořit závěry Rozhovorů o omezení strategických zbraní START II (the Strategic Arms Reduction Talks) od jejího podpisu v roce 1993. Rusko odmítlo považovat rozmístění svých vojenských jednotek v Čečensku za porušení smlouvy na omezení konvenčních zbraní v Evropě. Americký president William Clinton usiloval o revizi Smlouvy o protibalistických raketách ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty) z roku 1972 a 13. prosince 2001 americký president George Bush oznámil, že Spojené státy americké tuto smlouvu jednostranně vypověděly. Platnost smlouvy ABM skončila 13. června 2002.

Indie a Pákistán stále pokračují ve vývoji jaderných zbraní a balistických raket středního a dlouhého doletu. Nejsou vázány žádnou mezinárodní smlouvou, která by tomuto vývoji bránila. V září 2004 obě země alespoň přistoupily k dohodě s cílem urovnat dlouholeté vzájemné konflikty o sporná území Kašmíru.

Naplňování Kontrolního režimu raketových technologií (Missile Technology Control Regime) některými americkými spojenci je dosud problematické. Wassenaarova dohoda, která navázala na dřívější Dohodu o koordinačním výboru pro kontrolu multilaterálního exportu, měla zabránit vývozu západních vojenských technologií do zemí s komunistickými režimy. Její uplatňování se však ukázalo jako obtížné, protože se týkala nejen bývalých států Sovětského svazu, ale také průmyslově vyspělých zemí. Konečně Čína, která vyvíjí a vyrábí jaderné zbraně a balistické rakety, podepsala pouze několik dohod o kontrole zbrojení.

Ruské a americké jaderné raketové nosiče jsou likvidovány na základě původní smlouvy START. Dohody o chemických a biologických zbraní sice tyto zbraně omezují, avšak nepožadují jejich úplnou likvidaci. Země, které podepsaly Dohodu o konvenčních silách v Evropě (Conventional Forces in Europe Agreement), usilují o její rozšíření na všechny evropské státy. Přístup řady zemí do Evropské Unie toto úsilí významně ulehčil. Spojené státy americké pokračují ve finanční, technologické a odborné pomoci Rusku při likvidaci štěpného materiálu a v podpoře nevojenského výzkumu, protože jaderní vědci a inženýři by se jinak podíleli na vývoji jaderných zbraní pro "zlotřilé" státy, jako je Severní Korea. Z tohoto hlediska je kontrola zbrojení americkou vládou plně podporována a dosahuje pokroku. Avšak je toto hodnocení správné?

Konec Studené války mezi komunistickým blokem a demokratickým světem přesvědčil americké politické představitele, analytiky, vojenské stratégy a většinu veřejnosti o tom, že Spojené státy v závodech ve zbrojení nad Sovětským svazem zvítězily. Většina z nich také dospěla k závěru, že Spojené státy mohou závody ve zbrojení vyhrát také nad Čínou, obnovujícím se Ruskem nebo nad libovolným "zlotřilým" státem. To samozřejmě může být pravda, avšak současně s tím se objevila nebezpečná představa, že kontrola zbrojení je zbytečná.

Rétorika v americkém Kongresu na obhajobu zbrojení není provázena úměrným růstem finančních výdajů. Naopak lze očekávat, že výdaje na zbrojení se budou omezovat. Evropští spojenci a Japonsko však nebudou souhlasit s americkou politikou národní bezpečnosti, pokud její součástí nebude odzbrojování. Přestože hrozba hromadného termonukleárního útoku na Spojené státy již pominula a politika zastrašování ztratila svůj význam, rozšíření zbraní hromadného ničení do rukou "zlotřilých" států, teroristů a nestátních skupin je reálnou hrozbou. Tyto zbraně hromadného ničení mohou sloužit pro zastrašování Spojených států, aby proti nim nepodnikaly žádné vojenské akce, jako byla válka v Iráku (the Iraq Freedom) proti režimu Saddáma Husajna, zahájená 20. března 2003. Aktivní obrana a preventivní kroky ze strany Spojených států jsou důležité a legitimní. Avšak ústup od dohod kontroly zbrojení může vést ke ztrátě hodnotného nástroje pro řešení takových hrozeb. Spojenecká spolupráce na zákazu šíření jaderných zbraní a jaderných technologií bude silně záviset na způsobu kontroly zbrojení. Napětí mezi Spojenými státy a jeho spojenci v souvislosti s válkou v Iráku je výzvou pro americkou politiku národní bezpečnosti. Neexistencí americké politiky odzbrojení a odpovídajících akcí bude tato oblast ponechána pouze na tlaku jiných států a nevládních organizací, které však své iniciativy mohou postavit také proti zájmům Spojených států. Příkladem byla dohoda o zákazu pozemních min, která zakázala používání obranných pozemních min, na nichž Spojené státy americké a Jižní Korea původně stavěly obranu proti případným útokům z komunistické Severní Korei. Pokud Spojené státy americké povedou aktivní a důslednou odzbrojovací politiku, budou schopny obhájit také své obranné zájmy.

Někteří stoupenci kontroly zbrojení jsou přesvědčeni, že tato kontrola může zvrátit neblahý trend nového zbrojení a řešení politických konfliktů vojenskou silou. Naopak mnozí odpůrci vidí v kontrole zbrojení past, která uspí Spojené státy před reálnou hrozbou, a jako falešnou náhradu vojenské síly a politické vůle. Očekávají, že Spojené státy jsou schopny vyjednávat z pozice síly a mohou případné "zlotřilé" státy donutit k poslušnosti silou.

Autor článku [1] je však přesvědčen, že rozporné politické cíle a strategie určují závody ve zbrojení, nikoliv obráceně. Kontrola zbrojení je proto užitečnějším nástrojem pro řešení takových konfliktů než jejich léčení vojenskou silou. V dohodách o kontrole zbrojení se nedosáhne žádného výsledku, pokud každý účastník dohody bude požadovat co nejvíce závazků pro ostatní a co nejméně závazků pro sebe. Hlavním cílem Spojených států amerických nejsou ani dohody o kontrole zbrojení, ani jejich odmítání, ale posílení národní bezpečnosti.

Kontrola zbrojení může národní bezpečnost Spojených států posílit omezením velikosti a podstaty vojenských hrozeb. Navíc důležitým faktorem je předpověditelnost, tedy omezení nejistot v chování ostatních států. Opatření o ověřování kontroly zbrojení jsou sice nedokonalá, avšak doplňují národní ochranná opatření proti zneužití, krádeži nebo omylu. Odměnou za určitá omezení amerických zbrojních systémů a jejich rozmístění je posílení důvěry mezi státy a v případě Spojených států také omezení hrozeb a tíživé nejistoty, co jiné státy mohou udělat. Proto plány kontroly zbrojení mají (pro stoupence zbrojení překvapivě) podporu ve vysokých vojenských kruzích včetně nejvyššího velení.

Kontrola zbrojení vždy byla nedílnou součástí americké zahraniční politiky. Každý návrh musí být zvážen z hlediska dalších faktorů, jako jsou vojenské možnosti, diplomatické podmínky a dlouhodobý vliv na politické chování všech účastníků, aby bylo přijato nejvhodnější rozhodnutí. Jak ústup od kontroly zbrojení tak její slepé prosazování může být nebezpečné.

Protože smlouvu o zákazu jaderných testů (CTBT, the Comprehensive Test Ban Treaty) Spojené státy americké zachovávají dokonce bez ratifikace Senátem a bez ohledu na presidenta a protože důsledky jejího porušení některým státem budou stejné bez ohledu na to, zda ji Spojené státy ratifikovaly nebo nikoliv, měl by americký Senát tuto smlouvu ratifikovat. Pokud někdy v budoucnu vzniknou pochybnosti o spolehlivosti amerických jaderných zbraní (přes propracované počítačové simulace a různé nejaderné experimenty), může budoucí president Spojených států vydat nařízení o "nejvyšších národních zájmech" a umožnit tak provedení jaderného testu.

Pokud Rusko bude dodržovat závěry Rozhovorů o omezení strategických zbraní START II (the Strategic Arms Reduction Talks) bez ohledu na jejich ratifikaci Dumou, Spojené státy by měly vyjednat další omezení strategických nosičů jaderných zbraní. Omezení počtu strategických jaderných hlavic o polovinu omezí tolik jaderných hlavic z možného ruského jaderného útoku jako z poloviny účinná Smlouva o protibalistických raketách ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty). Avšak tento postup nijak neřeší hrozbu útoku z některého "zlotřilého" státu nebo mylné odpálení balistické rakety dlouhého doletu. Proto je oprávněné požadovat technicky účinné a cenově přijatelné rozmístění protibalistických raket podle velikosti hrozby a geografické polohy. Autor článku [1] je přesvědčen, že místo zrušení smlouvy o protibalistických raketách ABM se Spojené státy americké a Rusko měly dohodnout na dodatku k této smlouvě, který by umožňoval omezenou národní raketovou obranu (NMD, National Missile Defense). Vzhledem k tomu, že je mnohem pravděpodobnější rozšíření zbraní hromadného ničení do zemí geograficky bližších Rusku než Spojeným státům americkým, Rusko usilovalo o takovou modifikaci smlouvy ABM, která by umožnila na potenciální hrozby reagovat. Spojené státy americké se však rozhodly jinak. Americké vlády smlouvu ABM považovaly za vážnou překážku ve vývoji a nasazení amerického národního raketového systému. [N3], [N4], [N5], [N6], [N7], [N8] Toto rozhodnutí nebralo ohled ani na evropské spojence Spojených států, ani na postoj Číny, Indie a Pákistánu.

13. listopadu 2001 se americký president George Bush a ruský president Vladimir Putin dohodli, že v následujících deseti letech Spojené státy americké a Rusko sníží počet svých jaderných zbraní až o dvě třetiny. 13. prosince 2001 americký president George Bush oznámil vypovězení smlouvy ABM. 24. května 2002 americký president George Bush a ruský president Vladimir Putin podepsali smlouvu o omezení počtu jaderných hlavic v aktivní výzbroji na 1700 až 2200.

Podle autora článku [1] budování důvěry musí pokračovat. Příklady jsou dohody, které vedly k podepsání konvencí o incidentech na moři mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Podobná opatření k posílení všeobecné bezpečnosti by měla být učiněna také na Středním východě nebo v jihovýchodní Asii.

Autor článku [1] se na rozdíl od jiných odborníků domnívá, že rozsáhlá demontáž jaderných hlavic z raketových nosičů by nevedla ke zvýšení bezpečnosti. Opětovná montáž by vyžadovala několik dní až týdnů. Taková nepřipravenost by však měla za následek, že by jaderné zbraně nebyly účinné proti případnému jadernému útoku.

Kdy McCloy pozval v lednu 1961 autora článku [1] Harolda Browna na výše zmíněné zasedání, byl Brown ředitelem Národní laboratoře Lawrence Livermorea (Lawrence Livermore National Laboratory). Tehdy netušil, že o několik týdnů později bude požádán, aby se stal vysokým úředníkem amerického ministerstva obrany (Department of Defence). Jeho kolegové byli zděšeni, když napůl vážně tvrdil, že nejlepším místem pro kontroly zbrojení je ministerstvo obrany, protože lze spojit vojenskou politiku s plánováním vojenských systémů. Připadal si v té době jako "liška v kurníku". Avšak bez podpory ministerstva obrany by kontrola zbrojení neprobíhala tak úspěšně. Některé nejdůležitější iniciativy kontroly zbrojení pocházely od civilních a vojenských představitelů ministerstva obrany, kteří věděli, že kontrola zbrojení nemůže nahradit vojenskou kapacitu zbraní, avšak může omezit hrozby.

Protože kontrola zbrojení je nedílným a hodnotným nástrojem národní bezpečnosti, informovaní poradci národní bezpečnosti tuto kontrolu budou vždy podporovat a využívat ji. Ještě důležitější než možnosti ministerstva obrany je silný Bílý dům, konkrétně podpora presidenta. Každý americký president, počínaje Harrym Trumanem a Dwightem Eisenhowerem, vždy prosazoval v některém období svého úřadu kontrolu zbrojení. O kontrolu zbrojení se tedy zasadili také John Kennedy, Lyndon Johnson, Richard Nixon, Gerald Ford, James Carter, Ronald Reagan, George Bush a William Clinton. Budoucí američtí presidenti budou v tomto úsilí pokračovat, ať už bude jejich rétorika v předvolební kampani jakákoliv, ať už existuje samostatný úřad jako ACDA nebo nikoliv. Kontrola zbrojení je nedílnou součástí americké zahraniční a obranné politiky, protože vždy posiluje národní bezpečnost. Kontrola zbrojení tedy určitě neskončila.

Odkazy a literatura:

[1] Harold Brown: Is Arms Control Dead? The Center for Strategic and International Studies and Massachusetts Institute of Technology. In: The Washington Quaterly, Spring 2000, 23:2, pp. 173 - 177.

[N1] Spojené státy americké a jaderné odzbrojení. (1) Natura 7/2002.

[N2] Spojené státy americké a jaderné odzbrojení. (2) Natura 8/2002.

[N3] Americký národní raketový obranný systém. (1) Natura 3/2003.

[N4] Americký národní raketový obranný systém. (2) Natura 4/2003.

[N5] Americký národní raketový obranný systém. (3) Natura 5/2003.

[N6] Americký národní raketový obranný systém. (4) Natura 6/2003.

[N7] Americký národní raketový obranný systém. (5) Natura 7/2003.

[N8] Americký národní raketový obranný systém. (6) Natura 8/2003.

[N9] Jaderné zbraně v Rusku. Natura 8/2003.