Jak jsme viděli v předchozí kapitole, existuje celá řada protiopatření, jichž mohou nespolehlivé státy při svém útoku použít.

Autoři studie [1] jsou přesvědčeni, že při přípravě Národního raketového obranného systému NMD se na jedné straně podcenila účinnost tohoto systému vůči jednoduchým protiopatřením, jichž mohou nespolehlivé státy při útoku použít, a na druhé straně se přecenily technické překážky, které při vývoji těchto protiopatření budou muset nespolehlivé státy překonat.

Autoři studie [1] se podrobně zabývali fyzikální analýzou tří možných protiopatření, jichž mohou nespolehlivé státy při svém útoku na území Spojených států amerických použít.

Prvním takovým protiopatřením je rozdělení biologických nebo chemických bojových látek do malých bomb. Každý raketový nosič může nést až 100 takových bomb, které obsahují jen několik kilogramů bojové látky.

Druhým protiopatřením jsou antisimulační balónové návnady pro jaderné hlavice. Jaderná hlavice může být umístěna v pokoveném velkém balónu, který se nafoukne při průletu hlavice vně zemské atmosféry. Balón je při svém letu obklopen velkým počtem stejně velkých prázdných balónů, takže obránci nejsou schopni rozlišit, ve kterém se jaderná hlavice nachází.

Třetím protiopatřením jsou jaderné hlavice s ochlazovaným pláštěm. Plášť hlavic je během letu ochlazován kapalným dusíkem, jehož teplota je 77 Kelvinů. Takto ochlazovanou jadernou hlavici není schopen ničící prostředek svým infračerveným detektorem objevit.

Studie [1] svojí fyzikální analýzou jasně prokázala, že plánovaný Národní raketový obranný systém NMD lze poměrně snadno překonat omezeným útokem balistických raket použitím jednoduchých protiopatření. Pokud se autoři systému NMD nebudou vážně zabývat takovými protiopatřeními, nemá žádný smysl takový systém vůbec budovat a nasazovat.

Pokud jsou však představitelé Pentagonu přesvědčeni, že plánovaný systém NMD bude schopen protiopatřením vzdorovat, musí se o tom předem přesvědčit přesným testováním. Jedině tak lze věrohodně prokázat operační účinnost tohoto systému.

Autoři studie [1] navrhují následující testovací program:
 

Přesně definovat ohrožení raketovým útokem, jemuž má systém čelit a proti němuž musí být testován. Tato definice musí obsahovat také reálná protiopatření, jichž může útočník použít.

Provést odpovídající typ testů a zajistit, že tyto testovací program bude zahrnovat testy proti nejlepším protiopatřením, jichž mohou nespolehlivé státy použít.

Provést dostatečné množství testů, na jejichž základě bude možno s dostatečnou věrohodností určit účinnost systému.

Provést objektivní a nezávislé vyhodnocení testů a jejich výsledků.

 

Každý vojenský systém je nutné testovat a žádný není třeba testovat více, než obranný systém proti balistickým raketám, který může být překonán potenciálně ničivými protiopatřeními. Dobrý testovací program samozřejmě obsahuje řadu základních testů a počítačových simulací, ale tyto testy nikdy nemohou nahradit praktické testování systému za reálných podmínek.

Testovací program začíná "dokumentem operačních požadavků" (ORD, operational requirements document), který podrobně popisuje technické parametry, jichž by systém podle názoru uživatelů a projektantů měl dosahovat. ORD je formální dokument, který specifikuje, jak bude systém v praxi používán a jaký by měl mít požadovaný výkon.

Specifikace hrozby, proti níž je zbraňový systém určen, je uvedena v dokumentu STAR (Systems Threat Assessment Requirement), který definuje standard hrozby nebo hrozeb, proti nimž bude systém nasazen. Standard hrozeb vyhodnocuje a stanovuje Obranná zpravodajská služba Pentagonu (Defense Intelligence Agency) na základě shromažďovaných informací o zbraňových systémech možných protivníků.

Cílem testovacího programu je odhadnout, zda vojenský systém splňuje požadavky na něj kladené. Testovací program nemůže být připraven lépe, než stanovují požadavky v dokumentu STAR. Pokud tento dokument nepřesně popíše reálnou hrozbu, testovací program nebude schopen odhadnout operační účinnost zbraňového systému při jeho nasazení.

Dokument STAR pro plánovaný Národní raketový obranný systém NMD je pochopitelně tajný. Avšak veřejně dostupné informace jasně naznačují, že nepopisuje skutečné hrozby útoku balistickými raketami. Například Organizace pro balistickou raketovou obranu BMDO (the Ballistic Missile Organization) popsala prostředky, proti nimž byly nasazeny záchytné rakety plánovaného systému NMD v prvních dvou testech jako "více než reprezentativní hrozbu". Avšak použitým protiopatřením byla jedna balónová návnada s velmi odlišným infračerveným vyzařováním a radarovým účinným průřezem, než měla skutečná hlavice. Navíc obrana předem věděla, jaké charakteristiky bude mít hlavice, aby ji mohla od návnad snadno odlišit. Takové testy určitě nejsou reprezentativní nebo dokonce "více než reprezentativní" hrozbou útoku balistickými raketami z některého nespolehlivého státu.

V rámci amerického Ministerstva obrany (the Department of Defence) působí úřad DOT&E (Director, Operational Test and Evaluation) pro řízení a vyhodnocování operačních testů velkých zbraňových systémů. Systém Národní raketové obrany NMD patří do její působnosti. Úřad DOT&E všechny své zprávy předává přímo ministrovi obrany. Kromě řady jiných činností zpracovává výroční zprávy o testování vojenských systémů pro Kongres. Souhrn této zprávy je vždy zveřejňován. Úřad DOT&E je sice poradním orgánem, ale jeho úkolem je také vypracovat pro každý testovací program Hlavní plán testování a vyhodnocení TEMP (Testing and Evaluation Master Plan). Program nákupu obranných systémů Ministerstvem obrany by neměl překročit určitou mez počáteční produkce, dokud úřad DOT&E nepublikuje zprávu, která potvrdí, že provedené testy a jejich vyhodnocení odpovídají kladeným požadavkům a že výsledky těchto testů potvrzují účinnost systému v bojových podmínkách. Tuto zprávu ovšem Ministerstvo obrany může ignorovat.

Přestože se pojmy "úroveň jistoty" a "účinnost" mohou zdát zhruba stejné, oba jsou potřebné pro popis požadovaného nebo očekávaného výkonu systému. Účinnost určuje, jak dobře bude systém v reálném světě fungovat. Účinnost není známa předem, ale lze ji určit se rozsáhlým testováním nebo používáním systému. Pro raketový obranný systém je účinnost definována "pravděpodobností zásahu", tedy pravděpodobností, že záchytná raketa úspěšně zničí nepřátelskou hlavici nebo několik hlavic. Úroveň jistoty určuje, nakolik se uživatel může spolehnout, že účinnost systému skutečně bude taková, v níž věří. Účinnost je vnitřní vlastností systému a testování může tuto účinnost určit pouze s jistou úrovní spolehlivostí. Vojenský systém může být vysoce účinný, ale bez odpovídajícího testování s nebudeme dostatečně jisti, že skutečně tak účinný bude.

Příkladem pojmů jistoty a účinnosti může být hod mincí. Na základě naší předchozí zkušenosti se můžeme na 100 procent spolehnout na to, že s 50 procentní pravděpodobností padne hlava. Tedy naše jistota je 100 procent a účinnost je 50 procent.

Představme si nyní, že mince není vyvážena. Jak si můžeme být předem jisti, že s 50 procentní pravděpodobností padne hlava? Musíme provést sérii testů, abychom se dostatečně ujistili.

Předpokládejme, že jsme provedli 20 hodů mincí a že nám padla 12 krát hlava. Můžeme dojít k závěru, že pravděpodobnost, že padne hlava je 12/20 = 60 procent? Nikoliv, protože naše hody jsou ovlivněny náhodnými fluktuacemi a teprve při velmi dlouhé sérii hodů se uvedený poměr bude blížit k pravděpodobnosti toho, že padne hlava. Dokonce v případě, že mince bude vyvážena, pak jev, že 12 krát padne hlava v 20 hodech, nastane asi ve 12 procentech těchto testovacích sérií. Čím delší série hodů provedeme, tím menší význam budou mít náhodné fluktuace.

Aby se určila účinnost nějakého systému, musí se provést řada "operačních testů" komponent počáteční produkce. Testy, které se provádějí během vývoje systému, nemohou ověřit jeho účinnost po jeho dokončení a nasazení. Významné změny v systému teoreticky vyžadují provést nové kolo testování.

Počet testů potřebných k určení účinnosti vojenského systému bude záviset na úrovni jistoty, jíž pro tuto účinnost požadujeme. Čím větší jistotu požadujeme, tím více testů musíme provést s předem danou účinností. Počet testů bude také záviset na následujících okolnostech:

• zda systém je nový nebo se jedná pouze o modernizaci již existujícího systému,
• zda důsledky selhání systému by byly malé (určité nepohodlí, vyšší náklady) nebo katastrofické (úplné selhání mise),
• zda selhání mise by vedlo ke ztrátám na životech,
• jaké tlaky operační prostředí může vyvolat,
• jak nepředvídatelné nebo měnící se prostředí může být,
• zda systém bude narážet na odpor a jakou povahu může tento odpor mít.

Na druhé straně v praxi je velmi nákladné provádět testování zbraňových systémů, pokud při nich musí dojít ke zničení zbraně. Podle Pentagonu první testování Národního raketového obranného systému, které proběhlo 2. října 1999, stálo asi 100 miliónů dolarů. Proto zbraňové systémy, které vyžadují destruktivní testy (jako jsou mezikontinentální balistické rakety dlouhého doletu a zbraně protivzdušné obrany), nejsou testovány natolik, aby s dostatečnou jistotou byla zjištěna požadovaná účinnost. Pro některé systémy jsou získávány další informace pomocí výcviku a simulovaných bitev. Autoři studie [1] jsou však přesvědčeni, že v případě Národního raketového obranného systému výcvik nebo simulace nemohou poskytnout potřebné informace o účinnosti celého systému proti balistickým raketám. Útok balistickými raketami na území Spojených událostí určitě bude velmi výjimečnou událostí na to, aby bylo možno získat potřebné bojové zkušenosti.

Příklad, jak cena omezuje možnost provedení potřebných destruktivních testů, je uveden ve zprávě Národní rady pro výzkum (National Research Council). Ve zprávě se uvažuje o rozmístění 1000 raket. Za předpokladu, že nejméně 80 procent všech raket by mělo zasáhnout cíl a uživatel by měl mít 90 procentní naději, že této účinnosti bude dosaženo, musí být provedeno nejméně 148 destruktivních testů. Protože by tyto testy spotřebovaly 15 procent všech plánovaných raket, nelze rozhodně očekávat, že by někdo takový testovací program podpořil.

Pokud se testováním systému NMD nemůžeme přesvědčit, že záchytné rakety budou mít požadovanou účinnost, lze tento problém kompenzovat zvětšením počtu používaných záchytných raket nebo doplněním podsystémů, které pracují různými způsoby. V některých případech obrana může použít taktiku, kdy se odpálí další záchytná raketa teprve tehdy, když předchozí raketa úkol nesplní. Na druhé straně však nemusí pro tuto taktiku být dostatek času.
 

Jak již bylo zmíněno, v počáteční fázi C-1 (Capability-1) bude Národní raketový obranný systém schopen bránit celé území Spojených států amerických proti útoku až deseti "jednoduchých" hlavic odpálených z území Severní Koreji nebo až pěti hlavic z území některého státu Středního východu. V poslední fázi C-3 by systém měl být schopen bránit území Spojených států amerických proti velkému počtu "složitých" hlavic. Dělící čára mezi pojmem "jednoduchá" a "složitá" hlavice není jasná. Lze předpokládat, že složitá hlavice bude používat různá protiopatření, jimiž se pokusí překonat obranu.

Přestože operační požadavky plánovaného Národního raketového obranného systému NMD jsou utajovány, uvádí se, že s 95 procentní jistotou záchytné rakety zasáhnou svůj cíl s 95 procentní účinností. Jinými slovy, uživatel systému musí být na 95 procent přesvědčen, že systém bude na 95 procent účinný proti omezenému útoku balistickými raketami dlouhého doletu.

Pentagon chce dosáhnout 95 procentní účinnosti odpálením většího počtu záchytných raket na jeden cíl taktikou odpálení další záchytné rakety, pokud předchozí raketa nesplní úkol. Jeho strategie předpokládá odpálení dvou záchytných raket současně na jeden cíl a další odpálení dvou raket, pokud předchozí dvě rakety cíl nezničí. Konstruktéři systému NMD opakovaně zdůrazňují, že záchytná raketa zničí cíl s pravděpodobností 85 procent. Obrana Spojených států bude schopna pomocí čtyř záchytných raket s 95 procentní jistotou zničit cíl s 95 procentní pravděpodobností.

Autoři studie [1] nejprve poznamenávají, že pro záchytnou raketu nelze použít 95 procentní pravděpodobnost zničení cíle, protože tato pravděpodobnost musí záviset na operační situaci. Pravděpodobnost zásahu bude záviset například na dráze, po níž se pohybuje útočící hlavice, na denní době, kdy k útoku došlo, nebo na tom, zda útočník použije protiopatření.

Proto konstruktéry uváděná pravděpodobnost zničení cíle je bezvýznamná, pokud nejsou současně uvedeny podmínky, za nichž má být zásahu dosaženo.

Navíc pravděpodobnost zničení cíle záchytnou raketou nelze určit apriorně, ale musí být určena testováním. Proto nelze tvrdit, že pravděpodobnost zničení cíle je 85 procent, ale lze pouze na základě předchozího testování uvést, že s určitou jistotou bude pravděpodobnost zničení cíle 85 procent nebo vyšší. Pokud by například Spojené státy americké provedly 20 testů záchytných raket, z nichž 17 by bylo úspěšných, mohla by si být obrana z 95 procent jista, že systém z 66 procent nebo více za příslušných podmínek zasáhne cíl, který byl v testech použit. Za předpokladu, že jednotlivá selhání záchytných raket na sobě nezávisí, by pravděpodobnost zásahu 66 procent znamenala, že Spojené státy mají 95 procentní jistotu, že systém má účinnost 80 procent nebo 62 procentní jistotu, že systém má účinnost 95 procent. Avšak série 20 testů nikdy nemůže vést k závěru, že máme 95 procentní jistotu, že systém má účinnost 95 procent.

V sérii 20 testů by muselo být všech 20 úspěšných, abychom měli 95 procentní jistotu, že pravděpodobnost zásahu je 85 procent nebo vyšší. Pokud dojde v sérii 50 testů ke 3 selháním, máme 95 procentní jistotu, že pravděpodobnost zásahu je 85 procent nebo vyšší.

Odpálení více záchytných raket na jeden cíl zvyšuje pouze pravděpodobnost zachycení cíle, pokud jsou pravděpodobnosti zásahu každou raketou stejné. Na druhé straně, pokud první raketa cíl nezachytí, nezachytí jej zřejmě ani další rakety. Pokud totiž použité protiopatření způsobí, že záchytná raketa cíl nenajde, pak tento cíl nenajdou ani další záchytné rakety. Nezávislost selhání záchytných raket tedy není v systému zaručena, pokud nebudou rakety odpalovány jednotlivě na jednotlivé cíle.
 

Jak již bylo několikrát zdůrazněno, úspěch nebo neúspěch obranných systémů závisí na jejich schopnosti se vypořádat s různými protiopatřeními. Proto musí být operační testování prováděno za reálných bojových podmínek. Pro systém raketové obrany to znamená, že musí být při testech použita různá reálná protiopatření. S tím ale souvisí celá řada problémů:
 

Hrozby protiopatření lze těžko definovat. Státy, které vyvíjejí protiopatření pro překonání amerického raketového obranného systému mohou zajistit, aby se žádné podrobnosti o tomto vývoji nedostaly do rukou amerických zpravodajských služeb. Naopak mohou úmyslně vypouštět falešné informace. Nespolehlivé státy mohou provádět jen velmi málo testů balistických raket. Navíc nemají takové možnosti, aby mohly provádět jakékoliv vzdušné testy svých protiopatření (nemají dostatečné velké radary a další senzory, jimiž by sledovaly chování protiopatření během testů). Proto takové testy neprovádějí. Kromě toho mohou provádět určité pozemní testy z letadel, které mohou Spojené státy velmi obtížně sledovat.

Proto americké zpravodajské služby nemají žádné konkrétní důkazy o vývoji protiopatření těmito státy, ani žádné informace o typech protiopatření, které by chtěly vyvinout a nasadit do výzbroje. Je však třeba znovu připomenout, že neexistence důkazů není důkazem neexistence takových protiopatření.
 

Ani v případě, že by vznikl krizový tým pro vývoj různých protiopatření, jeho činnost by byla omezena financemi a dalšími potřebnými zdroji. Proto reálná protiopatření nikdy nelze úspěšně zahrnout do testovacího programu.

V očích manažérů projektu, vysoce postavených úředníků a členů Kongresu je úspěch testovacího programu měřen počtem zasažených a zničených hlavic a nikoliv přesným modelováním reálné situace. Úspěšné nasazení protiopatření by bylo chápáno jako ohrožení úspěšnosti celého projektu. Tato situace vytváří konflikt zájmů, znemožňující jakékoliv vážné pokusy zahrnout reálná protiopatření do testovacího programu.

Na základě doporučení Vědeckého výboru pro obranu (Defense Science Board) Organizace pro balistickou raketovou obranu BMDO (the Ballistic Missile Organization) v roce 1992 zahájila program vývoje protiopatření s cílem vytvořit reálný model bojiště. Tento program pod názvem CHOP (Countermeasures Hands-On Program) probíhá ve výzkumné laboratoři leteckých sil (Phillips Air Force Research Laboratory) nedaleko Albuquerque. Ačkoliv byl program původně určen pro výzkum protiopatření při útoku balistickými raketami, později se také soustředil na výzkum protiopatření, která potenciální nepřítel může nasadit vůči národnímu raketovému obrannému systému. Podle zprávy Vědeckého výboru pro obranu z roku 1996 program CHOP došel k závěru, že vážnou hrozbu pro národní raketovou obranu Spojených států představuje použití malých hlavic velkého počtu s náloží biologických zbraní.

Hlavním úkolem programu CHOP je různá protiopatření vyvíjet a nikoliv o nich vést pouze teoretické úvahy. Na programu CHOP se podílejí mladí vědci, inženýři a vojenští důstojníci, kteří ale nemají žádný odborný výcvik v protiraketové obraně. Tým získává informace o technologii stejným způsobem, jako mohou získávat informace vojenští odborníci nespolehlivých států: pomocí veřejně dostupné literatury a studiem komerčních technologií. Tým nesmí získávat odborné rady od žádných jiných odborníků, protože tito odborníci by mohly neúmyslně nebo dokonce úmyslně poskytovat informace některým nespolehlivým státům.

Tým programu CHOP se snaží odhadnout, s jakými potížemi se při vývoji, výrobě a nasazení protiopatření může nespolehlivý stát setkat. Tým také vyvíjí a testuje protiopatření, která by mohl některý nespolehlivý stát vyvinout a použít. Obvyklá mise týmu CHOP trvá od 9 do 12 měsíců. Hlavním heslem týmu CHOP je jednoduchost, díky níž je tým CHOP přejít od teorie k výrobě během několika měsíců a nikoliv let. Členové týmu CHOP se účastní obvykle nejvýše jedné takové mise.

Jistě nelze očekávat, že by program CHOP mohl reprezentovat konkrétní programy vývoje protiopatření nespolehlivých států. Obdobné programy nespolehlivých států mohou být rozsáhlejší, mohou být lépe financovány, mohou mít lepší odborníky a určitě mají více času, než odborníci programu CHOP.

Program CHOP je významným přínosem k americké protiraketové obraně a k rozvoji raketové výzbroje Spojených států. Na druhé straně Vědecký výbor pro obranu v roce 1996 došel k závěru, že tyto snahy dosud nebyly plně zařazeny do programu protiraketové obrany Spojených států. Program CHOP ztrácí svoji prioritu a má stále omezenější finanční zdroje. V roce 1999 s federálního rozpočtu obdržel 4,5 miliónu dolarů a v roce 2001 jen 3,8 miliónu dolarů.

Program CHOP má některé zásadní problémy. Jeho financování, personální obsazování a řízení je pod kontrolou Organizace pro balistickou raketovou obranu BMDO a proto program nemá potřebnou nezávislost. Navíc odborníci v programu CHOP pracují relativně krátkou dobu a program proto nemá stálé odborníky, kteří své znalosti a schopnosti v oblasti vývoje protiopatření rozšiřují.

Na druhé straně program CHOP jasně dokazuje, že protiraketová obrana Spojených států musí vzdorovat hrozbě nejrůznějších protiopatření ze strany nespolehlivých států. Zhodnocení určité hrozby pro národní bezpečnost Spojených států obvykle závisí na odhadech zpravodajských služeb. Odhady týkající se vývoje různých protiopatření mohou být značně zkreslené nebo nedostupné. Proto týmy, jako je program CHOP, mohou poskytnout reálné informace o možnostech, jimiž nespolehlivé státy disponují. Tyto týmy jsou nejlepším způsobem, jak si učinit přesnější představu o typech protiopatření, které mohou nespolehlivé státy vyvíjet současně s nasazováním Národního raketového obranného systému.

Program CHOP (Countermeasures Hands-On Program) je příkladem nové zpravodajské činnosti, která se někdy označuje jako TRYINT, protože se pokouší (trying) vyrobit zbraně a protiopatření. Varianty tradiční zpravodajské činnosti - získání zpravodajské představy IMINT (image intelligence), označované jako SIGINT (signature intelligence), MASINT (measurement and signal intelligence) a HUMINT (human intelligence), nejsou schopny odhalit temná zákoutí programů vývoje protiopatření v nespolehlivých státech. Spojené státy proto musí emulovat tento vývoj. Jen tak lze zjistit, jaká možná protiopatření by mohly nespolehlivé státy použít pro překonání americké protiraketové obrany. Termín TRYINT poprvé použil šéf NASA a vědecký poradce William R. Graham prezidenta Ronalda Reagana.
 

Operační požadavek, že obrana Spojených států amerických si musí být na 95 procent jista, že s 95 procentní účinností odrazí omezený raketový útok, lze jistě oprávněně očekávat od systému, který má chránit před jadernými nebo biologickými zbraněmi. Avšak lze tento požadavek skutečně splnit?

Bez ohledu na problém protiopatření vojenské zbraňové systémy obecně jen velmi zřídka dosahují účinnosti 95 procent, a to ani po roce používání. Navíc požadavek 95 procentní jistoty přesahuje možnosti všech ostatních obranných programů. Kromě toho Národní raketový obranný systém musí fungovat okamžitě, jakmile bude poprvé použit. Pokud někdy dojde k útoku mezikontinentálními raketami dlouhého doletu, nebude čas se teprve něco naučit.

Zajištění účinnosti plánovaného raketového obranného systému s 95 procentní jistotou vyžaduje rozsáhlé testování. Protože se operační prostředí v současném světě značně mění v závislosti na typech a kombinací protiopatření, jichž může útočník použít, bylo by nutné provést stovky testů za různých bojových situací. Takové testování by stálo další miliardy dolarů. Test záchytné rakety, který Pentagon provedl v říjnu 1999, stál asi 100 miliónů dolarů.

Pokud by testy dostatečně dobře nesimulovaly skutečné bojové podmínky za nichž bude obranný systém nasazen, jejich výsledky nebudou mít valný význam. Chybně provedené testy mohou vzbudit falešnou důvěru ve spolehlivost systému.

Autoři studie [1] prostudovali testy, které Pentagon plánuje do roku 2005, kdy bude nasazení Národního raketového obranného systému dokončeno. Pouze poslední tři z celkového počtu 19 testů záchytných raket jsou operační testy za simulovaných bojových podmínek. Všechny ostatní testy jsou pouze testy technických a výrobních fází, ale nelze na základě jejich výsledku učinit žádné závěry o účinnosti obranného systému. Posledních pět testů by mělo završit poslední vývojovou fázi systému.

O účinnosti Národního raketového obranného systému NMD nebude známo prakticky nic, dokud nebude publikována revizní zpráva o připravenosti nasazení (Deployment Readiness Review). Ve fázi C-1 (Capability-1) bude o připravenosti systému známo jen velmi málo informací. Operační testy jsou plánovány až po dokončení fáze C-1. Jenže právě po dokončení této fázi by měla být ověřena spolehlivost celého systému.

Autoři studie [1] si dále položili otázku, proti jakému typu hrozby (a protiopatřením) bude systém testován. Ani velký počet operačních testů nemůže prověřit operační účinnost systému NMD, pokud tyto testy nebudou provedeny za reálných bojových podmínek.

Žádný z 19 plánovaných testů systému NMD do roku 2005 nebude proveden s důvěryhodnými protiopatřeními, jichž by mohl protivník vůči systému použít. Podle výroční zprávy úřadu DOT&E (Director, Operational Test and Evaluation) pro řízení a vyhodnocování operačních testů velkých zbraňových systémů za rok 1999 tyto testy nejsou určeny pro odhady operační účinnosti systému proti reálným protiopatřením.

Autoři studie [1] jsou přesvědčeni, že nebude možno zajistit spolehlivost systému NMD na požadované úrovni. Navíc testovací program, který neodpovídá reálné bojové hrozbě, nemůže posílit důvěru zodpovědných vládních vojenských představitelů Spojených států v tento systém.
 

Autoři studie [1] proto navrhují, aby v plánovaném testovacím programu byly provedeny takové změny, které by umožnily odhad operativní účinnosti systému NMD. Tyto změny jsou minimálně následující.
 

1. Přesná definice základní hrozby Operační účinnost systému NMD bude záviset na povaze hrozby útoku balistickými raketami, proti němuž má systém chránit území Spojených států. Proto by Pentagon měl přesně definovat, jakým základním hrozbám bude muset systém čelit. Jedině na základě těchto hrozeb lze určit operativní účinnost systému. Obranný systém, který není projektován a testován proti reálným hrozbám, nebude schopen těmto reálným hrozbám čelit.

Testovací program vychází z dokumentu STAR (Systems Threat Assessment Requirement). Jak bylo uvedeno výše, tento dokument zřejmě nereaguje na reálné hrozby nespolehlivých států, protože testovací program těmto hrozbám neodpovídá. Americká vláda musí očekávat, že některý nespolehlivý stát, který má ve své výzbroji balistické rakety dlouhého doletu, využije protiopatření, o nichž se v tomto textu hovořilo výše. Dokument STAR by proto měl být zrevidován nezávislým panelem kvalifikovaných odborníků.
 

2. Provedení co nejlepších testů vůči protiopatřením Za předpokladu, že dokument operačních požadavků (ORD, Operational Requirements Document) dostatečně přesně popisuje možné hrozby nespolehlivých států, je nutné vyřešit otázku, proti jakým protiopatřením by měl být systém testován. Aby bylo možno odhadnout operační účinnost, musí být systém NMD testován proti dostatečnému počtu různých protiopatření, která co nejpřesněji odpovídají možným reálným protiopatřením. Zpravodajské služby mají o programech vývoje protiopatření v nespolehlivých státech nedostatečné informace. Vláda Spojených států proto musí využít programy typu "TRYINT", aby určila, proti jakým protiopatřením je nutné systém NMD testovat.

Obranný systém NMD je nutné testovat proti nejúčinnějším protiopatřením, jaká mohou nespolehlivé státy využít. Pokud by taková protiopatření vyvíjely projektanti systému NMD, je jasné, že by obrana měla při testování usnadněnou úlohu. Proto je nutné, aby protiopatření vyvíjel nezávislý a dostatečně financovaný tým, a aby tato protiopatření byla plně zahrnuta do testování systému. Program CHOP (Countermeasures Hands-On Program) sice má značný význam, ale podléhá Organizaci pro balistickou raketovou obranu BMDO (the Ballistic Missile Organization), kdy jde o konflikt zájmů ve snaze ukázat systém NMD v co nejlepším světle. Programy vývoje protiopatření musí být nezávislé na BMDO a na s ní souvisejícími vojenskými organizacemi. Takovou organizací je např. Agentura obranných pokročilých projektů (DARPA, the Defense Advanced Research Projects Agency), která je jak technicky kompetentní, tak nezávislá na BMDO.

Nedostatek zpravodajských informací o vývoji a výrobě možných protiopatření jiných států lze překonat úzkou spoluprácí programů vývoje protiopatření a amerického zpravodajského společenství.
 

3. Provedení dostatečného množství testů Testování by nemělo být prováděno na základě pevného plánu, ale na základě výsledků předchozích testů. Výsledky předchozích testů by měly mít vliv na průběh dalších testů. Je přitom nutné rozlišovat, které testy slouží pro výcvik a které pro ověřování.

Proto se musí program testování systému NMD vyhnout všem tlakům Kongresu a prezidentské administrativy na urychlení testů a na urychlení nasazení celého systému.

Přestože rozsáhlé pozemní testy a simulace jsou důležité, nikdy nemohou nahradit testy za bojových podmínek, které jako jediné mohou zjistit spolehlivost celého systému a posílit důvěru v jeho operační účinnost. Počet testů přitom bude záviset na počtech a sériích úspěšných a neúspěšných testů.

Pokud je například cílem dosažení 95 procent spolehlivosti, že jedna záchytná raketa s pravděpodobností 85 procent zničí nepřátelský cíl, pak musí být provedeno minimálně 18 testů a všechny tyto testy musí být úspěšné. Pokud však v prvních 20 testech dojde ke třem neúspěchům, bude nutné provést celkem 50 testů, z nichž 47 musí být úspěšných.

Aby se zjistila účinnost systému NMD proti různým typům protiopatření, budou muset Spojené státy provést nejméně 100 testů, aby účinnost systému byla 95 procent s 95 procentní spolehlivostí. Pokud by cena každého operačního testu byla jen polovinou prvního operačního testu (který stál 100 000 dolarů), pak by všech 100 testů stálo celkem 5 miliard dolarů. Taková cena tedy odpovídá požadované účinnosti a spolehlivosti.
 

4. Objektivní a nezávislé vyhodnocení testů Manažéři systému NMD budou mít silné tendence provádět pouze takové testy, které povedou k úspěchu, a podceňovat všechny problémy a neúspěchy programu, jemuž věnovali tolik času, sil a energie.

Například americké vojenské námořnictvo tvrdilo, že všechny záchytné testy zařízení lehkého projektilu vně atmosféry LEAP (Lightweight ExoAtmospheric Projectile) v letech 1992 až 1995 byly "jasným úspěchem", přestože při prvním testu nosná raketa nepřijímala data z pozemního řídícího střediska, při druhém testu záchytná raketa minula cíl o 7 metrů, při třetím testu došlo k softwarové chybě ve druhé fázi letu a raketa letěla příliš vysoko a minula cíl. Čtvrtý test skončil neúspěšně, neboť ničící prostředek nezapojil vnitřní napájení kvůli závadě baterií a minul cíl o 170 metrů.

Politická a finanční podpora takových projektů závisí na tom, jak rychle se takové projekt vyvíjejí a jaké mají úspěchy. Projektanti a výrobci vojenských zakázek mají šanci na další zakázky jen v případě úspěchu testovacího programu. Zde tkví konflikty zájmů, které mohou ovlivnit výsledky testů a případně nadhodnotit účinnost a spolehlivost celého systému. Tragickým příkladem konfliktu zájmů byl start raketoplánu Challenger, kdy někteří odborníci těsně před startem opakovaně upozorňovali na možnou závadu těsnících kroužků kvůli mrazu. Porušení těsnících kroužků způsobilo únik paliva a následný výbuch raketoplánu. Dalším tragickým příkladem bylo přistání raketoplánu Columbia, kdy došlo k poškození desek tepelného štítu křídla a k následnému rozpadu raketoplánu.

Pokud vznikne testovací krizový tým, objeví se různé tlaky a konflikty mezi jeho vedením a Organizací pro balistickou raketovou obranu BMDO. Nesouhlas bude panovat zejména v otázce, jaká protiopatření se mají testovat. Organizace BMDO bude na základě pozemních testů tvrdit, že systém NMD je schopen úspěšně vzdorovat všem protiopatřením, jaká mohou nespolehlivé státy při útoku použít. V tomto případě je nutná existence nezávislého orgánu, který bude objektivně hodnotit testovací program.

Bohužel, raketové obranné programy se ve Spojených státech staly předmětem politických tlaků a sporů. Řada klíčových politiků ignoruje doporučení a závěry úřadu DOT&E (Director, Operational Test and Evaluation) pro řízení a vyhodnocování operačních testů velkých zbraňových systémů. Například v lednu 1999 americká Sněmovna reprezentantů prosadila opatření, na jehož základě ministr obrany může uvolnit finance na nasazení systému NMD bez ohledu na výsledky první fáze testování. Toto rozhodnutí dokazuje omezené kompetence úřadu DOT&E.

- pokračování -