Program Národního raketového obranného systému NMD byl zahájen Zákonem o národní raketové obraně (the National Missile Defense Act), který podepsal prezident Bill Clinton 23. července 1999. V zákoně se praví, že smyslem systému NMD je bránit území Spojených států proti omezenému náhodnému, neautorizovanému nebo úmyslnému útoku balistickými raketami. V tomto kontextu se náhodný a neautorizovaný útok vztahuje zejména k Rusku a úmyslný útok se vztahuje k Číně a nespolehlivým státům, které mají ve své výzbroji mezikontinentální balistické rakety dlouhého doletu, jako je Pákistán, Írán a Severní Korea.

Účelem systému NMD je omezit riziko velkých ztrát na životech amerických občanů a materiálních ztrát na majetku. Systém NMD má pro bezpečnost Spojených států význam pouze tehdy, pokud jeho nasazení nevyvolá nepřiměřené reakce ostatních států a neporuší rovnováhu rozložení vojenských sil ve světě. Krátce řečeno, Spojené státy musí svoji bezpečnost posílit a nikoliv oslabit.

Předchozí kapitoly se zabývaly výhodami plánovaného systému NMD. Národní raketový obranný systém NMD bude schopen chránit území Spojených států proti útoku malého počtu balistických raket vyzbrojených biologickými nebo jadernými zbraněmi. Autoři studie [1] došli k závěru, že systém NMD nemusí být účinný již proti relativně jednoduchým protiopatřením, jako jsou balónové návnady nebo rozdělení biologické nálože do velkého počtu malých hlavic. Neméně důležitá je otázka, jakou reakci nasazení systému NMD u ostatních států vyvolá, a jaký vliv tato reakce bude mít na bezpečnost Spojených států.
 

Strategická raketová výzbroj je jediná součást bývalého sovětského vojenského komplexu, která si zachovala zhruba stejnou úroveň jako měla za Studené války. Dnes má Rusko ve své výzbroji více než 1000 strategických raket vyzbrojených více než 5000 hlavicemi. Rusko přikládá své raketové výzbroji značný význam, protože ji považuje za jedinou důvěryhodnou odstrašující sílu proti vojenské převaze Spojených států amerických, proti snahám rozšířit Severoatlantickou alianci NATO směrem na východ a proti Číně. Přestože ruské jaderné síly jsou po ukončení Studené války postupně omezovány na základě mezinárodních dohod, předpokládá se, že Rusko bude do roku 2010 udržovat nejméně 3000 až 4000 hlavic s jadernou nebo biologickou náloží.

Plánovaný Národní raketový obranný systém NMD nebude schopen ochránit Spojené státy před hromadným útokem až 1000 balistických raket dlouhého doletu. Proto se někteří analytikové domnívají, že systém NMD nebude pro Rusko představovat žádnou hrozbu. Avšak ruští vojenští poradci, podobně jako jejich američtí kolegové, se zabývají otázkou omezeného raketového útoku proti svému území. Rusko se proto musí zabývat možností omezeného jaderného útoku Spojených států proti území Ruska. Dnes pouze malá část ruských jaderných sil by byla schopna takový útok překonat, snad jen několik desítek raket s méně než 200 hlavicemi. Rusko se navíc musí vážně zabývat otázkou amerického útoku s cílem zničit ruské velení jaderným silám.

Překvapivý americký jaderný útok proti Rusku je krajně nepravděpodobný. Použití jaderných sil proti Rusku by předcházela vážná politická a vojenská krize a válka konvenčními zbraněmi. Rusko by proto mělo dostatek času uvést své jaderné síly do bojové pohotovosti. Rusko se ale především obává, že politická a vojenská krize by mohla vést k rychlému a velmi účinnému útoku amerických jednotek a jednotek NATO konvenčními zbraněmi proti ruským leteckým základnám, letadlům, přístavům, bitevním lodím a ponorkám na moři. Ruské politické vedení může mít také obavy, že uvedením jaderných sil do bojové pohotovosti by krizi ještě více zhoršilo a vystavilo by se hrozbě preventivního jaderného úderu. V případě, že by Rusko uvedlo své jaderné síly do bojové pohotovosti, musí se obávat, že Spojené státy využijí mezery v ruském systému včasného varování ke zničení většiny ruských strategických raketových sil. V tomto případě plánovaný Národní raketový obranný systém představuje pro Rusko vážný problém, kdy jeho jaderné síly nebudou schopny účinného odvetného úderu.

Rusko se také obává, že plánovaný Národní raketový obranný systém NMD může být v blízké budoucnosti rozšířen pro jiné účely, než pouze k obraně proti omezenému útoku balistickými raketami. Navrhovaný systém obsahuje pozemní radary a infračervené senzory na satelitech umístěných na nízké oběžné dráze. Tato technologie umožňuje s vysokou přesností sledovat tisíce ruských hlavic. Jakmile se systém NMD nasadí, nebude pro Spojené státy problém tento systém podstatně posílit o stovky dalších záchytných raket. Rusko se odkazovalo na Smlouvu o protibalistických raketách (ABM, Anti-Ballistic Missile) z roku 1972, která kladla přísná omezení na rozmístění a účinnost radarů. Tyto radary měly sloužit pouze k obraně vlastního území.

Rusko se obává, že Spojené státy mohou velmi rychle posílit systém NMD dalšími senzory, které jeho účinnost zvětší za hranice Spojených států a posílí účinnost jiných amerických systémů, jako je plánovaný Námořní bojový systém (Navy Theater-Wide system). Přestože Spojené státy opakovaně ujišťují, že nebudou tyto systémy nasazovat v takovém počtu a na tolika místech, aby mohly představovat reálnou hrozbu ruským strategickým silám, jsou tyto systémy vysoce mobilní a celkový počet záchytných raket bude značný (více než 600). Podle zprávy Organizace pro balistickou raketovou obranu BMDO mohou například roentgenové radary systému NMD posílit účinnost Námořního bojového systému proti balistickým raketám dlouhého doletu. Zpráva tvrdí, že integrace plánovaného Námořního bojového systému do plánovaného Národního raketového obranného systému zajistí pružnější a účinnější obranu Spojených států proti útoku balistickými raketami.

Rusko může mít obavy dokonce z dnes předpokládaného účelu navrhovaného systému NMD. Pokud má systém NMD chránit Spojené státy proti náhodnému nebo neautorizovanému omezenému útoku balistickými raketami, musí být systém schopen zničit několik ruských hlavic. Ruští vojenští poradci proto mohou systém NMD považovat za snahu Spojených států Rusku zabránit, aby mohlo hrozit Spojeným státům útokem jednou nebo více balistickými raketami. Jen těžko si lze představit důvody, proč by Rusko mělo provést omezený jaderný útok na Spojené státy. Avšak nikdo není na pochybách, že ruští vojenští poradci s takovou alternativou ve svých plánech počítají a budou se snažit ji udržet.

Rusko bude tedy systémem NMD zřejmě nuceno posílit svoji jadernou výzbroj. Dokonce v případě, že ruští představitelé budou přesvědčeni o neškodnosti úmyslů Spojených států, ruská hrdost a prestiž vyvolá silné politické tlaky odpovědět na plánovaný systém NMD důrazným způsobem.

Rusko může na plánovaný systém NMD reagovat několika způsoby. První možností je vybavit své balistické rakety protiopatřeními různých typů (návnady, elektronické rušení, atd.), aby jaderné hlavice byly schopny překonat obranu systému NMD. Rusko již začalo nasazovat taková protiopatření na své mezikontinentální balistické rakety dlouhého doletu Topol-M. Přestože taková protiopatření nezvětšují ruskou údernou sílu, představují vážné nebezpečí při obraně Spojených států proti náhodnému, chybnému nebo neautorizovanému odpálení ruské balistické rakety.

Druhou možností, jak může Rusko reagovat na nasazení systému NMD, je posílení možnosti odpálit balistické rakety v případě varování před nepřátelským útokem. Protože jen malá část ruských strategických raket by přežila americký jaderný útok, Rusko se zabývá možností v případě varování před útokem odpálit většinu svých zranitelných raket (mezikontinentálních balistických raket dlouhého doletu a raket umístěných na ponorkách). Tato možnost je krajně nebezpečná. Ruský systém včasného varování je po rozpadu Sovětského svazu roztříštěný a omezený, morálka a vojenský výcvik jsou na nízké úrovni a velení jaderných sil představuje možnost vážných politických krizí. Nasazení systému NMD by mohlo posílit ruské plány na odpálení většiny balistických raket v případě varování před útokem. Proto se pro Spojené státy nasazením systému NMD může zvýšit riziko neúmyslného, chybného, náhodného nebo neautorizovaného hromadného jaderného útoku.

Třetí možností, jak může Rusko reagovat na nasazení systému NMD, je zvětšení počtu hlavic balistických raket. Přestože ruská ekonomika má vážné problémy, které vylučují rozsáhlý program výroby balistických raket, Rusko může udržovat mnohem více hlavic za relativně nízkou cenu odstoupením od smlouvy START II, která zakazuje použití pozemních raketových nosičů s více hlavicemi. Tato smlouva byla podepsána, ale dosud nebyla ratifikována. Rusko například může prodloužit životnost svých mezikontinentálních balistických raket dlouhého doletu s více hlavicemi a upravit své novější raketové nosiče tak, aby mohly nést více hlavic. Rusko může do roku 2010 udržovat ve výzbroji 3000 až 4000 hlavic.

Čtvrtou možností, jak může Rusko reagovat na nasazení systému NMD, je zabývat se alternativními metodami dopravy jaderných zbraní. Rusko například může vrátit do výzbroje strategické bombardéry, může znovu nasadit pozemní křižující rakety dlouhého doletu na lodích a ponorkách. Všechny americké a ruské jaderné křižující rakety s plochou dráhou letu odpalované z lodí byly staženy počátkem 90. let 20. století na základě dohody mezi Spojenými státy a Ruskem o omezení nestrategických jaderných zbraní. Tato možnost je sice méně pravděpodobnější než výše uvedené možnosti, ale americká národní bezpečnost bude vážně ohrožena, pokud se Rusko rozhodne jít touto cestou. Křižující rakety dlouhého doletu na lodích a ponorkách nepodléhají ústřednímu velení a proto zde existuje mnohem větší riziko náhodného, chybného nebo neautorizovaného odpálení.

Konečně Rusko může začít budovat vlastní "národní raketový obranný systém" z důvodů zachování rovnováhy a své prestiže. Přestože většina analytiků tuto možnost vylučuje kvůli špatné ekonomické situaci Ruska, ruští vojenští odborníci mají značné zkušenosti srovnatelné s americkými odborníky a mohou vybudovat obranný systém za mnohem nižší cenu, než je americký systém NMD. Rusko například může využít záchytné rakety s jadernou hlavicí, které nevyžadují přesný zásah nepřátelské rakety a jsou účinnější vůči protiopatřením. Přestože ruský národní obranný raketový systém by pro Spojené státy nepředstavoval přímou hrozbu, jistě by vedl k závodům ve vývoji amerických protiopatření a ruských proti-protiopatření. Smlouva o protibalistických raketách ABM měla právě těmto závodům ve zbrojení zabránit.

Kromě vlivu na ruské jaderné síly americký Národní raketový obranný systém NMD nepochybně ovlivní americko-ruské politické vztahy. Bývalá Clintonova a současná Bushova administrativa svým neústupným prosazováním systému NMD posiluje xenofobní tendence v Rusku. Americký postoj rozmístit systém NMD a zrušení smlouvy (ABM, Anti-Ballistic Missile) o protibalistických raketách z roku 1972 bez ohledu na odpor Ruska může vést ke zhoršení americko- ruských vztahů.

Důsledkem zhoršení americko-ruských vztahů může být přerušení vzájemné spolupráce na omezení nebezpečí jaderné války, včetně ukončené realizace závěrů Rozhovorů o omezení strategických zbraní START II (the Strategic Arms Reduction Talks), odstoupení Ruska od jednostranného omezení nestrategických jaderných zbraní, případně ukončení řady existujících asistenčních programů, jako jsou výměny vojenských důstojníků, společná vojenská cvičení a inspekce zbrojních arzenálů. Rusko má značné zásoby jaderného materiálu a dostatečný počet vysoce kvalifikovaných vojenských odborníků, kteří mohou případně pracovat pro nespolehlivé státy, dokud se ruská ekonomika dostatečně neposílí. Autoři studie [1] jsou přesvědčeni, že zhoršení americko-ruských vztahů by vedlo k dalšímu šíření jaderných zbraní ve světě, které je dnes nejvážnější hrozbou bezpečnosti Spojených států.

Zhoršení rusko-amerických vztahů může posílit ochotu Ruska prodávat komponenty balistických raket a protiopatření některým nespolehlivým státům, jako je Severní Korea. Ve zprávě "1999 National Intelligence Estimate (NIE): Foreign Missile Development and the Ballistic Missile Threat to the United States Through 2015" se uvádí, že Rusko a Čína v závislosti na americké hrozbě mohou posílit vzájemnou spolupráci při rozmisťování balistických raket dlouhého doletu na svém území.
 

16. července 2001 Rusko a Čína podepsaly smlouvu o vzájemném přátelství a spolupráci, která je reakcí na změny geopolitického uspořádání světa počátku 21. století. Na zasedání G-8 v Janově 22. července 2001 se americký prezident George Bush a ruský prezident Vladimir Putin dohodli na společném jednání o americkém Národním raketovém obranném systému NMD, která budou spojena s jednáním o omezení jaderných zbraní. Avšak 26. července 2001 poradkyně amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Condoleeza Rice sdělila v Moskvě ruským představitelům, že testy amerického Národního raketového obranného systému NMD budou pokračovat i přes výhrady Ruska. Po setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Kremlu Rice zopakovala stanovisko prezidenta George Bushe, že Spojené státy čelí novým hrozbám, a proto se chtějí zbavit závazků, které vyplývají ze smlouvy z roku 1972 o protibalistických raketách.

4. srpna 2001 do Moskvy přijel nejvyšší představitel komunistické Severní Koreje, který prohlásil, že jeho země má mírový jaderný program a že bude dodržovat moratorium na testy balistických raket až do roku 2003 a vyjádřil znepokojení nad snahou Spojených států vypovědět smlouvu o protibalistických raketách (ABM, Anti-Ballistic Missile) z roku 1972.

24. srpna 2001 americký prezident George Bush poprvé veřejně prohlásil, že jeho administrativa hodlá od smlouvy ABM odstoupit.

13. listopadu 2001 se americký prezident George Bush a ruský prezident Vladimir Putin dohodli, že v následujících deseti letech Spojené státy americké a Rusko sníží počet svých jaderných zbraní až o dvě třetiny. Nepodařilo se však dosáhnout shody o osudu Smlouvy o protibalistických raketách (ABM, Anti-Ballistic Missile) z roku 1972.

13. prosince 2001 americký prezident George Bush oznámil, že Spojené státy americké smlouvu ABM jednostranně vypověděly.

24. května 2002 americký prezident George Bush a ruský prezident Vladimir Putin podepsali smlouvu o omezení počtu jaderných hlavic v aktivní výzbroji na 1700 až 2200.
 

Čína má dnes ve své výzbroji kolem desítky balistických raket s jednou hlavicí v pevných silech a několik balistických raket, které jsou umístěny na ponorkách. Čína nemá žádné bombardéry mezikontinentálního doletu a neudržuje své strategické jaderné síly v trvalé pohotovosti, jako Spojené státy a Rusko. Přestože Čína nepředstavuje pro Spojené státy tak velkou hrozbu, jako neúmyslné, chybné nebo neautorizované odpálení balistických raket z Ruska, je nutné s její výzbrojí počítat. Čína je přesvědčena, že po varování bude schopna dostatečně rychle uvést své jaderné zbraně do pohotovosti a že útočník si nemůže být jist, zda se mu podařilo zničit všechny čínské balistické rakety, které může odpálit na libovolné město v Rusku nebo ve Spojených státech.

Pro Rusko, které má ve své výzbroji několik tisíc jaderných hlavic, americký Národní raketový obranný systém nepředstavuje závažnou hrozbu. Naopak Čínu, která bude v blízké budoucnosti vlastnit nejvýše několik desítek jaderných hlavic, tento systém vážně znepokojuje. Navíc prezidentská administrativa opakovaně ujišťuje, že systém NMD není namířen proti Rusku. Proto lze očekávat, že Čína podnikne řadu kroků, aby zvětšila zastrašující účinek svých jaderných zbraní.

Čína má v současné době dvě základní možnosti: nasadit různá protiopatření na svých hlavicích nebo nasadit vícenásobné hlavice do své výzbroje. Čína není schopna vypustit své jaderné hlavice v případě varování před útokem, protože dosud nevybudovala systém včasného varování a ani vypuštění všech čínských raket nemusí být schopno překonat americkou raketovou obranu. Čína vždy kladla velký důraz na vývoj a nasazení balistických raket a proto zřejmě nebude vyvíjet jiné způsoby dopravy jaderných zbraní, jako jsou bombardéry s dlouhým doletem nebo křižující rakety s plochou dráhou letu odpalované z lodí.

Autoři studie [1] jsou přesvědčeni, že přímým důsledkem nasazení amerického Národního raketového obranného systému bude urychlení čínské modernizace mezikontinentálních raket dlouhého doletu. Čína již má plány na modernizaci svých ozbrojených sil, aby posílila jejich odolnost a údernou sílu. Lze očekávat, že tyto plány přizpůsobí nasazení amerického Národního raketového obranného systému NMD. Jaderný arzenál Čínské lidové republiky je výrazně menší než arzenály Spojených států a Ruska a ani jeho další rozvoj neovlivní existující strategickou rovnováhu. Avšak Čína může nasazení systému NMD vnímat jako snahu Spojených států vychýlit tuto strategickou rovnováhu vychýlit ve svůj prospěch. Čína má dostatečné technické a materiální zázemí a dostatek svých vojenských odborníků k tomu, aby se pokusila vybudovat silný strategický jaderný arzenál.

Čína v minulosti odmítla ukončit výrobu štěpného jaderného materiálu na výrobu jaderných zbraní. Lze také očekávat, že Čína nebude ratifikovat existující smlouvu o zákazu jaderných testů (the Comprehensive Test Ban Treaty) zejména poté, co tuto smlouvu odmítl americký Senát. Čína má dostatečné prostředky k zahájení rozsáhlého programu vývoje a výroby protiopatření, která budou schopna překonat americký systém NMD.

Podobně jako v případě Ruska, může nasazení systému NMD znamenat zhoršení americko-čínských vztahů, které jsou zatíženy tlakem Spojených států na Čínu v otázce porušování lidských práv. Na druhé straně Spojené státy americké chtějí výrazně posílit ekonomickou spolupráci s Čínou, která představuje rozsáhlý trh pro nejrůznější technologie. Spojené státy také potřebují čínskou spolupráci při omezování šíření jaderných zbraní. Zhoršení vztahů mezi Spojenými státy a Čínou by proto mohlo vést k posílení jaderné hrozby z dalších států.
 

Základním účelem amerického Národního raketového obranného systému NMD je obrana území Spojených států amerických před útokem malého počtu mezikontinentálních balistických raket s jadernými nebo biologickými hlavicemi, které jsou odpáleny z území nespolehlivých států, jako je Severní Korea, Pákistán a Írán. Termínem "nespolehlivé státy" jsou obvykle označovány země s nestabilním politickým režimem, s diktátorským režimem nebo s režimem nepřátelským demokratickému světu. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, tyto státy mohou pro překonání systému NMD vyvinout a nasadit různá protiopatření.

Jednou z možností, jak dopravit jaderné nebo biologické zbraně na území Spojených států, je použití křižujících raket s plochou dráhou letu, které lze odpálit nejen z bitevních, ale také z obchodních lodí. Organizace pro balistickou raketovou obranu BMDO (the Ballistic Missile Organization) uvedla, že Spojené státy nemají dostatečně spolehlivou obranu proti útoku raket odpálených z lodí. Zpráva Rumsfeldovy komise uvádí, že křižující rakety s plochou dráhou letu mají řadu charakteristik, které jsou pro nespolehlivé státy velmi přitažlivé. V současné době řada rozvojových zemí má ve své výzbroji několik desítek tisíc křižujících raket s konvenčními hlavicemi proti bitevním lodím. Tyto rakety lze použít také k útoku proti pozemním cílům a lze jejich hlavice vyzbrojit sice malým, ale dostatečně smrtícím nákladem biologických bojových látek. Vývoj nebo úprava křižujících raket krátkého doletu odpalovaných z lodí, které by byly vyzbrojeny jadernou náloží, je jistě jednodušší než vývoj nebo úprava balistických raket dlouhého doletu.

Dalším důvodem, proč nespolehlivé státy nebo teroristé mohou použít křižující rakety k útoku na Spojené státy, je nesnadná identifikace plavidla, z něhož byla raketa odpálena. V současné době existuje více než 100 tisíc obchodních plavidel s výtlakem vyšším než 100 tun, které se plaví v Atlantickém oceánu ve vzdálenosti do 1000 námořních mil od amerického pobřeží. Nízko letící křižující raketu s plochou dráhou letu lze obtížně zjistit a sledovat její dráhu. Naopak území, z něhož byla odpálena balistická raketa dlouhého doletu, může spolehlivě identifikovat americký satelitní systém.

Druhou možností, jak dopravit jaderné nebo biologické zbraně na území Spojených států, je použití balistických raket krátkého doletu odpalovaných z lodí mimo dosah amerických břehů. Každý stát, který je schopen nasadit balistické rakety dlouhého doletu, je jistě schopen do své výzbroje nasadit balistické rakety krátkého doletu s jadernými nebo biologickými hlavicemi. Tyto balistické rakety krátkého doletu odpálené z lodí mohou zasáhnout značnou část území Spojených států, aniž budou zachyceny systémem NMD nebo americkou protivzdušnou obranou. Navíc tyto rakety mohou svůj cíl zasáhnout přesněji než mezikontinentální rakety dlouhého doletu.

Třetí možností, jak dopravit jaderné nebo biologické zbraně na území Spojených států, je jejich doprava do přístavů na palubě obchodních lodí, doprava civilními letadly nebo smontování takové zbraně přímo ve Spojených státech. Ve zprávě "1999 National Intelligence Estimate (NIE): Foreign Missile Development and the Ballistic Missile Threat to the United States Through 2015" se uvádí, že tento způsob dopravy biologických zbraní hromadného ničení je účinnější a spolehlivější, než doprava balistickými raketami dlouhého doletu. Jaderné zbraně první generace, které nespolehlivé státy vyvinou, mohou být pro dopravu balistickými raketami dlouhého doletu příliš těžké a proto mohou být na území Spojených států dopraveny lodí, letadlem nebo kamiónem. Protože nespolehlivé státy nebo teroristické organizace budou mít k dispozici jen několik jaderných hlavic, budou jistě hledat co nejspolehlivější a nejúčinnější způsob dopravy. Použití jaderných zbraní je pro teroristické organizace značně přitažlivá, protože mohou snadno ohrozit milióny lidí a tím účinněji prosazovat své politické, náboženské nebo finanční cíle.

Pro jaderný nebo biologický útok na území Spojených států amerických nejsou nutné balistické rakety dlouhého doletu. Řada rozvojových států bude volit levnější a technicky jednodušší způsob.

Zastánci Národního raketového obranného systému NMD souhlasí, že existují jiné možnosti dopravy zbraní hromadného ničení, ale podle jejich názoru tyto možnosti nesnižují význam systému NMD. Finanční prostředky na obranu Spojených států jsou však omezené. Pokud se tyto prostředky použijí pouze na jeden způsob obrany, nebudou se dostávat na jiné způsoby obrany. Přitom nasazení systému NMD nutně povede k tomu, že nespolehlivé státy budou volit jiné možnosti, na něž obrana nebude připravena. Autoři studie [1] proto došli k závěru, že nasazení systému NMD spíše ohrozí bezpečnost Spojených států.
 

Nasazení amerického Národního raketového obranného systému NMD se odrazí v celém mezinárodním systému. Například pokud Čína bude na systém NMD reagovat posílením svého jaderného arzenálu, budou se cítit ohroženy Indie a Pákistán, které již v minulosti provedly první testy svých jaderných zbraní. Pokud Čína odmítne smlouvu o zákazu jaderných testů, odmítne tuto smlouvu také Indie a Pákistán.

Pokud nasazení systému NMD zhorší americko-ruské vztahy natolik, že dojde k zastavení společného postupu při omezování jaderné hrozby, pak zřejmě dojde k ohrožení celého procesu zamezit dalšímu šíření jaderných zbraní ve světě. Státy, které se na základě Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (the Non-Proliferation Treaty) zavázaly, že se nebudou snažit získat jaderné zbraně, tak učinily za podmínky, že jaderné velmoci budou prosazovat všeobecné jaderné odzbrojení.

Dokonce klíčoví spojenci Spojených států amerických, jako jsou Velká Británie, Francie a Německo, nesouhlasí s plány na nasazení systému NMD. Evropští představitelé opakovaně americkým představitelům zdůrazňují, že nasazení systému NMD významně sníží mezinárodní bezpečnost, protože Rusko a Čína mohou odmítnout smlouvy o kontrole jaderných zbraní na svém území. Očekává se také zhoršení vztahů Spojených států s členskými státy NATO. Někteří evropští představitelé tvrdí, že nasazení systému NMD povede k nové Studené válce, k porušení strategické rovnováhy a k novým závodům ve zbrojení.

Autoři studie [1] se proto domnívají, že americký systém NMD povede ke snížení bezpečnosti Spojených států. Lze očekávat, že Rusko a Čína budou udržovat ve svých jaderných arzenálech větší počet jaderných hlavic, než původně plánovaly. Rusko se bude snažit zvýšit spolehlivost svého systému včasného varování, aby v případě amerického jaderného útoku bylo schopno odpovědět odvetným úderem. Nasazení systému NMD obecně povede ke zhoršení mezinárodních vztahů Spojených států s Ruskem a Čínou a tím k ohrožení společného postupu při omezování jaderných zbraní. Nespolehlivé státy budou na systém NMD reagovat vývojem účinných protiopatření a jiných způsobů dopravy jaderných a biologických zbraní.
 

Plánovaný americký Národní raketový obranný systém NMD nebude při obraně Spojených států amerických účinný dokonce ani proti omezenému útoku balistickými raketami dlouhého doletu z území nespolehlivých států nebo Ruska a Číny. Tento systém ani nevyřeší hrozbu omezeného útoku jadernými, biologickými nebo chemickými zbraněmi, které budou na území Spojených států dopraveny jiným způsobem, než mezikontinentálními balistickými raketami. Navíc, tyto jiné způsoby dopravy zbraní hromadného ničení jsou jistě účinnější, přesnější a levnější.

Hrozba, jíž má systém NMD čelit, není nová. Řadu desetiletí musely Spojené státy budovat svůj jaderný arzenál jako nástroj zastrašování proti hrozbě drtivého sovětského jaderného úderu. Zastrašování se stalo základním nástrojem americké zahraniční politiky proti použití zbraní hromadného ničení.

Vláda Spojených států amerických by měla vzít na vědomí, že plánovaný Národní raketový obranný systém NMD nebude účinný proti všem možným hrozbám omezeného útoku zbraněmi hromadného ničení a proto musí pokračovat v politice zastrašování. Spojené státy, společně s ostatními zeměmi mezinárodního společenství, musí pokračovat v omezování jaderné hrozby kontrolou exportu, různými politickými, ekonomickými a vojenskými opatřeními a smlouvami. Jestliže tato preventivní politika nebude dostatečně účinná a některý nepřátelský stát získá mezikontinentální balistické rakety dlouhého doletu vyzbrojené jadernými, biologickými nebo chemickými zbraněmi hromadného ničení, musí Spojené státy použít politiku zastrašování hrozbou následného drtivého odvetného úderu. Pokud takový nepřátelský stát přesto bude vyhrožovat útokem balistickými raketami, mohou Spojené státy na základě práva na sebeobranu tyto rakety zničit konvenčními zbraněmi ještě před jejich odpálením.

Rozumný přístup k národní bezpečnosti by mohl Spojené státy vést k podpoře výzkumných a vývojových programů, které by analyzovaly většinu způsobů, jimiž by mohly nespolehlivé státy dopravit zbraně hromadného ničení na území Spojených států.
 

Pro nespolehlivé státy jsou hlavními překážkami použití balistických raket dlouhého doletu jejich nákup nebo technologie jejich výroby.

Aby Spojené státy zabránily nespolehlivým státům v možnosti nákupu technologie potřebné pro vývoj a výrobu balistických raket dlouhého doletu, navrhly v roce 1987 kontrolní režim raketové technologie MTCR (the Missile Technology Control Regime). Tento režim představuje dobrovolnou dohodu o kontrole exportu raket, raketových technologií, komponent a výrobních zařízení. Dohodu do roku 1998 podepsalo 29 států a řada dalších států (včetně České republiky a Slovenské republiky) se zavázala se tímto režimem řídit. Dnes existují podobné režimy kontroly exportu pro omezení šíření jaderných, biologických a chemických zbraní.

Kontrola exportu zpomaluje šíření zbraní hromadného ničení a omezuje počet zemí, jimž se podaří získat mezikontinentální rakety a jaderné zbraně. Kontrola exportu také odrazuje státy od pokusů takové zbraně získat a prodlužuje potřebný čas učinit opatření proti těm státům, které se o to nadále pokoušejí. Kontrola exportu však nemůže šíření jaderných zbraní zcela zabránit. V současné době Severní Korea, Pákistán, Irán a některé další státy jsou již schopny vyvinout balistické rakety doletu. Indie a Pákistán již mají jaderné zbraně. Navíc některé státy nejsou ochotny nebo nejsou schopny zajistit úplnou kontrolu exportu raketových technologií a technologií na vývoj jaderných zbraní. Existují např. důležité důkazy, že Irán získal pokročilou raketovou technologii od ruských firem, přestože Rusko je členem dohody o kontrolním režimu raketové technologie MTCR a ruská vláda několikrát ujistila, že tomuto exportu zabrání. Přestože po válce Spojených států proti Iráku v dubnu 2003 nebyly na území Iráku nalezeny žádné jaderné zbraně ani zařízení na jejich výrobu, nelze spolehlivě tvrdit, že některé jiné státy pomocí vlastních vojenských odborníků a porušením kontrolního režimu zbraně hromadného ničení nevyvíjejí.

Kontrola exportu nemůže být účinná bez spolupráce Spojených států amerických s Ruskem a s Čínou. Jejich ochotu ke spolupráci ovšem může v blízké budoucnosti podkopat plánovaný systém NMD.

Politika spolupráce, jako je zajištění bezpečnosti, různá ekonomická a politická opatření, může být pro některé státy silnou pobídkou k tomu, aby se zcela zřekly, výrazně omezily nebo přeorientovaly své zbrojní programy nebo nasazení jaderných zbraní, případně aby takové programy vůbec nezahajovaly. Tato strategie byla v řadě případů v minulosti úspěšná, jako v případě Běloruska, Kazachstánu a Ukrajiny, které díky nabídce Spojených států po rozpadu Sovětského svazu vrátily všechny jaderné zbraně Rusku. Podobně Severní Korea a Tchaiwan přerušily své jaderné programy v 70. a 80. letech 20. století, když Spojené státy těmto zemím nabídly ukončit ekonomické sankce.

Dokonce státy, které jsou dnes Spojeným státům americkým nepřátelské, jsou ochotny omezit svoji hrozbu, pokud jim Spojené státy nabídnou vhodné ekonomické nebo diplomatické kompenzace. Tyto kompenzace jsou některými politiky ve Spojených státech a v zahraničí označovány jako "úplatky" nebo "odměna za nápravu špatného chování". Pro Spojené státy je vhodnější se v zahraniční politice chovat spíše pragmaticky než používat různých sankcí. Spojené státy se ve své dlouhé historii často pokoušely ovlivnit národní zájmy některých států různými pobídkami.

V roce 1994 například Severní Korea souhlasila se zmrazením a následným ukončením svého programu na výrobu plutonia výměnou za dva americké jaderné reaktory a asistenci při jejich spuštění. Představitelé Severní Koreje v minulosti několikrát naznačili svoji ochotu ukončit export raket výměnou za ekonomickou pomoc. Někteří analytikové se shodují, že Severní Korea by byla ochotna také ukončit svůj vývoj balistických raket dlouhého doletu. Po návštěvě bývalého ministra obrany Williama Perryho v Severní Koreji na jaře 1999 a po prohlášení, že Spojené státy jsou ochotny omezit některé ekonomické sankce, Severní Korea vyhlásila dočasné moratorium na své vzdušné zkoušky balistických raket.

Přes nejlepší snahy Spojené státy nemohou přesvědčit všechny země ve světě, aby ustoupily od nákupu, vývoje, výroby a nasazení balistických raket. Proto by každému státu na světě, který by se rozhodl vyhrožovat balistickými raketami se zbraněmi hromadného ničení, mělo být jasné, že Spojené státy mají daleko největší vojenskou údernou sílu, která je schopna zcela rozdrtit vládu takového státu. Tento fakt Spojené státy prokázaly v dubnu 2003 drtivým úderem proti režimu Saddáma Hussaina v Iráku.

Spojené státy této vojenské úderné síly někdy používají k zastrašení nespolehlivých států. Například v roce 1991 během války v Perském zálivu generál Colin Powell pohrozil Iráku zničením všech jeho přístavů, silnic, železnic, letišť, ropných zařízení, a pokud by to bylo nezbytné, pohrozil zničením přehrad na řekách Eufratu a Tigridu, jestliže by se Irák odvážil použít biologických nebo chemických zbraní hromadného ničení.

Zastánci systému NMD někdy argumentují, že nespolehlivé státy mohou vyhrožovat Spojeným státům útokem balistickými raketami, aby je zastrašily od vojenské intervence konvenčními zbraněmi v regionálních konfliktech. Například Severní Korea může takto vyhrožovat Spojeným státům, pokud by se rozhodly bránit Jižní Koreu v případě severokorejské invaze. Během Studené války však ani mohutný ničivý arzenál Sovětského svazu nezastrašil Spojené státy od příslibu obrany evropských spojenců v případě sovětského útoku konvenčními zbraněmi. Přestože tento slib nebylo nutné naplnit, sovětští vůdci a evropští představitelé nikdy nebyli na pochybách, že by Spojené státy svému slibu nedostály.

Samozřejmě zahraniční politika Spojených států by se mohla dostat do situace, kdy hrozba jaderného útoku na Spojené státy by ovlivňovala rozhodnutí politických představitelů. Proto je třeba zajistit, aby k takové situaci nikdy nedošlo. Avšak plánovaný Národní raketový obranný systém NMD tento problém neřeší, protože si političtí představitelé nemohou být jisti jeho účinností. Pokud někteří američtí představitelé mají obavy z možného útoku balistickými raketami, budou mít zcela stejné obavy i po nasazení Národního raketového obranného systému.

Během období před vypuknutím války nebo v období, kdy některý nespolehlivý stát vyjádří důvěryhodným způsobem svoji hrozbu útoku balistickými raketami se zbraněmi hromadného ničení, se mohou Spojené státy pokusit o zničení raketových nosičů a jejich odpalovacích ramp ještě předtím, než budou použity. Balistické rakety dlouhého doletu první generace jsou velké a jsou plněny kapalným palivem. Jejich umístění mohou zjistit americké satelity na nízké oběžné dráze a výzvědné zpravodajské služby. Přestože vojenské jednotky Spojených států během války v Perském zálivu nebyly schopny nalézt a zničit mobilní odpalovací rampy iráckých raket Scud, nelze tvrdit, že by Spojené státy nebyly schopny zničit odpalovací rampy a balistické rakety dlouhého doletu na základě včasného varování o jejich přípravě k odpálení. Zpráva Rumsfeldovy komise tvrdí, že vývoj balistických raket dlouhého doletu na území nespolehlivých států může být dobře utajen. Zpravodajské satelity Spojených států jsou však schopny sledovat rozmístění těchto balistických raket a přípravu k jejich startu.

Samozřejmě zničení balistických raket před jejich odpálením je jasným válečným aktem. Představitelé Spojených států mohou stát před velmi obtížným rozhodnutím. Avšak nedůvěru v informace zpravodajských služeb a nejednoznačnost situace během krizových rozhodnutí nelze vyřešit raketovou obranou pochybné účinnosti. Pokud se některý nepřátelský stát rozhodne použít proti Spojeným státům zbraně hromadného ničení, musí si být plně vědom možné drtivé preventivní reakce.

Méně zranitelný než plánovaný systém NMD je systém, který zničí nepřátelské balistické rakety v době jejich vzestupného letu krátce po startu. Systém ničící nepřátelské rakety v době jejich vzestupného letu je účinný zejména proti nosičům, které nesou více hlavic s biologickými nebo chemickými zbraněmi. Plánovaná americká bojová raketová obrana proto může být základem raketové obrany založené na ničení nepřátelských raket v době jejich vzestupného letu.

Systém obrany s ničením nepřátelských raket ve vzestupné fázi letu vyžaduje velmi rychlé záchytné rakety umístěné v podzemních silech nebo rakety s odklonitelnou oporou. Záchytná raketa má jen velmi málo času na zasažení nepřátelské rakety během vzestupné dráhy. Proto musí být záchytné rakety rozmístěny relativně blízko nepřátelských raket (nejvýše asi 1000 kilometrů). Systém proto může fungovat pouze na relativně malém území a nelze jej nasadit například proti raketám odpalovaným z Ruska nebo z Číny.

Také tento systém raketové obrany by narážel na řadu vážných politických překážek. Nasazení takového systému by jistě vzbudilo značný zájem Ruska a Číny, které by se mohly obávat, že Spojené státy použijí své rychlé záchytné rakety také pro ničení cílů ve střední dráze letu. Takový systém by byl schopen zničit rakety dlouhého doletu odpalované z libovolného místa Ruska nebo Číny. Navíc vybudování takového systému dostatečně blízko některého nespolehlivého státu by jistě vyvolalo jeho vojenské reakce.
 

Reálnou hrozbou bezpečnosti Spojených států amerických jsou především jaderné ruské balistické rakety v bojové pohotovosti. Čína má ve své výzbroji také několik balistických raket, které mohou zasáhnout území Spojených států. V případě Ruska hrozba úmyslného raketového útoku s jadernými hlavicemi ukončením Studené války pominula, avšak objevila se hrozba náhodného, mylného nebo neautorizovaného útoku. Nasazení amerického systému NMD by však mohlo vyvolat reakce těchto států na novou situaci. Rusko by například mohlo posílit svůj systém včasného varování a Čína by mohla nasadit raketové nosiče s více hlavicemi.

Zabránit náhodnému, mylnému nebo neautorizovanému útoku na území Spojených států z Ruska lze zabránit pouze spoluprácí. Náhodný útok nelze zastrašit. Bezpečnost Spojených států těsně souvisí s ruskou vnitřní správou jaderných zbraní. Zabránit náhodnému odpálení balistické rakety s jadernou hlavicí, prodeji nebo pronájmu jaderných zbraní, jaderného materiálu a vyspělé technologie výroby jaderných zbraní lze pouze americko-ruskými programy spolupráce. Avšak nasazení amerického systému NMD tuto spolupráci přinejmenším znesnadní.

Riziko náhodného, mylného nebo neautorizovaného odpálení ruských balistických raket lze omezit řadou různých společných opatření, která přispějí k omezení počtu ruských raket ve stavu bojové pohotovosti. Situace, kdy Spojené státy a Rusko mohou proti sobě odpálit během několika minut tisíce jaderných hlavic, je krajně nebezpečná a děsivá. Zastrašování vyžaduje schopnost odplaty, avšak nikoliv schopnost okamžité odplaty. Aby se omezilo riziko náhodného, mylného nebo neautorizovaného útoku, musí Spojené státy americké a Rusko ukončit stav bojové pohotovosti k okamžitému odpálení svých zranitelných sil (raket v raketových silech, mobilních raket s posádkou, na pobřeží rozmístěných raket, atd.) a všech balistických raket s jadernými hlavicemi.

I v případě, že Spojené státy by neměly žádné jaderné zbraně schopné okamžitého odpálení, díky velkému počtu vůči útoku odolných námořních raket budou mít značnou zastrašující jadernou sílu. Rusko má celkově menší počet jaderných hlavic. Ruská ochota ukončit jejich stav bojové pohotovosti proto bude záviset na úrovni vztahů mezi Ruskem a Spojenými státy. Nasazení amerického systému NMD by mohlo nejen tyto vztahy poškodit, ale vyvolat vážné obavy Ruska o své jaderné síly. Lze proto očekávat, že Rusko v reakci na systém NMD uvede více svých raket do trvalé bojové pohotovosti k okamžitému odpálení.

Další možností, jak lze zabránit katastrofálním důsledkům náhodného, mylného nebo neautorizovaného odpálení, je instalace zařízení na každé balistické raketě, které po startu rakety zneškodní jaderné hlavice. Takové destrukční zařízení používají Spojené státy z bezpečnostních důvodů při všech testech. Takové destrukční zařízení by bylo možno instalovat dokonce na hlavice, které by pak bylo možno zneškodnit i po jejich oddělení od nosné rakety.

Jedinou možností, jak zabránit hrozbě útoku balistickými raketami z Číny, je dnes kombinace zastrašování a spolupráce. Spolupráce s Čínou může hrozbu útoku výrazně omezit. Čína nebyla v minulosti ochotna vyjednávat o kontrole zbrojení, protože její jaderné síly jsou mnohem menší, než jaderné síly Spojených států a Ruska, a méně účinné, než síly Velké Británie a Francie. Přesto se Čína připojila ke státům, které podepsaly smlouvu o zákazu jaderných testů (the Comprehensive Test Ban Treaty), a čínská vláda tuto smlouvu postoupila k ratifikaci národnímu lidovému kongresu dokonce poté, co americký senát v říjnu 1999 tuto smlouvu odmítl ratifikovat. Čína také patří ke čtyřem jaderným mocnostem, které zmrazily výrobu štěpného jaderného materiálu pro výrobu jaderných zbraní a je ochotna přijmout další opatření, pokud je přijmou také čtyři největší jaderné velmoci.

Literatura a odkazy:

[X1] Union of Concerned Scientists.

[X2] China Arms. CNN News.

[X3] Executive Summary, Report of the Commission to Assess the Ballistic Missile Threat to the United States. (Rumsfeld Commission Report). 15 July 1998 The Federation of American Scientists.

[X4] DOT&E (Director, Operational Test and Evaluation) FY99 Annual Report submitted to Congress February 2000

[1] Countermeasures. A Technical Evaluation of the Operational Effectiveness of the Planned US National Missile Defense System. Andrew M. Sessler (Chair of the Study Group), John M. Cornwall, Bob Dietz, Steve Fetter, Sherman Frankel, Richard L. Garwin, Kurt Gottfried, Lisbeth Gronlund, George N. Lewis, Theodore A. Postol, David C. Wright. April 2000. Union of Concerned Scientists, MIT Security Studies Program.

[2] National Intelligence Council, "1999 National Intelligence Estimate (NIE): Foreign Missile Development and the Ballistic Missile Threat to the United States Through 2015", unclassified summary, September 1999