Hrozba úmyslného útoku balistickými raketami dlouhého doletu z území Ruska, jíž byly Spojené státy vystaveny během Studené války a kvůli níž byla vyvíjena Strategická obranná iniciativa SDI (the Strategic Defense Initiative), je dnes nepravděpodobná. Takovému útoku by bylo velmi obtížné se ubránit. Plánovaný Národní raketový obranný systém NMD (National Missile Defense) není určen ani budován k odvrácení této hrozby.

Představitelé americké vlády se snaží ospravedlnit rychlé budování Národního raketového obranného systému třemi jinými typy hrozeb útoku balistickými raketami. První z těchto hrozeb je náhodný, neautorizovaný nebo chybný útok z území Ruska. Druhou z těchto hrozeb je útok z území Číny, který může být neúmyslný, ale také úmyslný. Třetí z těchto hrozeb je útok z území některého rozvojového státu s nepřátelskými úmysly. Tato hrozba je dnes při zdůrazňování potřeby obranného systému citována nejčastěji.

Pravděpodobnost každé ze zmíněných hrozeb nelze určit. Avšak náhodný, neautorizovaný nebo chybný útok z Ruska by téměř jistě způsobil větší ztráty na životech a větší materiální škody, než útok z Číny nebo z nespolehlivého rozvojového státu.
 

Přestože počet jaderných balistických raket ve výzbroji Ruska byl po skončení Studené války snížen, ničivá kapacita jaderného ruského arzenálu je dosud značně velká.

Ruské strategické jaderné zbraně v balistických raketách (konec roku 1998)
I. Mezikontinentální balistické rakety

raketa	rozmístěné  rakety	hlavice  v raketě	hlavice  celkem	ničivá síla (kilotuny TTN)
SS-18	180	10	1800	550/750
SS-19	160	6	960	550
SS-24 (mobilní)	36	10	360	550
SS-24 (v silech)	10	10	100	550
SS-25	360	1	360	550
SS-27	10	1	10	550
celkem	756		3590

II. Balistické rakety na ponorkách

raketa	ponorka a počet	rakety v ponorce	hlavice v raketě	celkem hlavic	ničivá síla (kilotuny TTN)
SS-N-18	Delta III 11	16	3	528	500
SS-N-20	Typhoon 3	20	10	600	200
SS-N-23	Delta IV 7	16	4	448	100

Řada odborníků je navíc přesvědčena, že stav ruské ekonomiky se nutně odráží také v technickém stavu jaderné výzbroje, ve velení jaderným silám a v jejich kontrole. Proto existují obavy, že z území Ruska by mohla být balistická raketa odpálena náhodně (kvůli technické chybě nebo selhání obsluhy). Dále existují obavy, že by se balistické rakety mohly zmocnit neoprávněné osoby (příslušníci ruské mafie, teroristé). Konečně by balistická raketa mohla být odpálena úmyslně v reakci na chybné varování před americkým jaderným útokem.

Hrozba náhodného, neautorizovaného nebo mylného odpálení balistické rakety z území Ruska je reálná, ale pravděpodobnost takového odpálení lze určit velmi obtížně, protože závisí na podrobnostech o ruském systému velení a kontroly, o operačních pravidlech a postupech pro odpalování balistických raket.

Na druhé straně lze popsat některé technické a politické faktory, které mohou riziko odpálení balistické rakety zvýšit nebo naopak snížit:

• úroveň, nad níž se Rusko cítí ohroženo a proto udržuje své balistické rakety na vyšších stupních pohotovosti,
• úroveň, do níž ruský systém včasného varování spolehlivě varuje před raketovým útokem, aniž by vyvolal falešný poplach,
• pravděpodobnost, že Rusko by skutečně vypustilo své balistické rakety na základě varování před útokem ze Spojených států. Tato pravděpodobnost závisí na stavu rusko-amerických vztahů.
• úroveň, do níž ruské velení a řídící systémy zabraňují zneužití a neautorizovanému odpálení raket.

Jediným důvodem, proč obě strany udržují tolik balistických raket ve vysokých stupních pohotovosti, je možnost rychlého odpálení těchto raket v případě zprávy ze systému včasného varování o jaderném útoku druhé strany a obava, že by tento útok mohl zničit jaderné zbraně, velení a kontrolní systém ještě před jejich odvetným odpálením. Pravděpodobnost mylného jaderného útoku proto částečně závisí na míře obav Ruska o přežití svých balistických raket v případě amerického prvního úderu.

Dokonce v případě, že budou realizovány závěry Rozhovorů o omezení strategických zbraní START II a START III (the Strategic Arms Reduction Talks), Spojené státy budou udržovat velké množství mezikontinentálních balistických raket ICBM (Intercontinental Ballistic Missiles) a balistických raket odpalovaných z ponorek SLBM (Submarine-Launched Ballistic Missiles), které mohou provést první úder proti ruským jaderným silám. Rusko věnuje pozornost také velmi přesným balistickým raketám Trident II, které lze odpálit z amerických ponorek. Tyto rakety mohou zničit dokonce silně opevněné cíle a mohou objevit případné díry v ruském systému včasného varování a nevyvolat prakticky žádné varování. Americké jaderné útočné ponorky navíc operují poblíž základen ruských jaderných ponorek a představují přímou hrozbu těm několika ponorkám, které jsou v současné době v aktivní službě na moři.

Pokud bude Rusko udržovat některé ze svých balistických raket na vysokém stupni pohotovosti a bude připraveno vypustit své rakety na území Spojených států v případě varování před americkým jaderným úderem a pokud ruský systém včasného varování nebude poskytovat naprosto spolehlivé informace, hrozí vážné nebezpečí mylného odpálení ruských balistických raket na území Spojených států. Bohužel, v současné době ruský systém včasného varování je rozdroben a má díry ve svém pokrytí.

Udržování raket ve vysokém stupni pohotovosti zvyšuje riziko možné osudové chyby. Personální nebo technické chyby, které lze jinak snadno detekovat a opravit, mohou pod časovým tlakem rychlého odpálení způsobit katastrofu nedozírného dosahu. Navíc vysoká pohotovost balistických raket výrazně zvyšuje riziko neautorizovaného odpálení.

Jaký by byl rozsah ruského jaderného úderu? V závislosti na tom, na jakém místě systému velení a kontrolního systému by se omyl nebo chyba vyskytly, může v principu dojít k odpálení jedné nebo více balistických raket. Technická chyba systému může vést k mylnému odpálení jediné rakety, ale také k podstatné části ruských jaderných raketových sil.

Struktura ruského systému velení je ovšem taková, že dokonce nepravděpodobný neautorizovaný povel by vedl k odpálení asi 60 až 520 jaderných hlavic.

Organizace pro balistickou raketovou obranu BMDO (the Ballistic Missile Organization) ve své zprávě Výboru národní bezpečnosti Bílého domu (the House National Security Committee) na základě různých předpokladů odhaduje, že ruský neautorizovaný útok by představoval 60 až 200 jaderných hlavic. Tento odhad vychází z předpokladu, že jediný ruský velící důstojník může mít pod kontrolou až 200 jaderných hlavic, jako je tomu na některých ruských ponorkách.

Ruský pluk raket SS-18 má ve výzbroji obvykle 6 raket a každá raketa má 10 jaderných hlavic. Avšak ruské mezikontinentální balistické rakety v jedné divizi jsou navzájem propojeny a mohou být odpáleny kterýmkoliv plukovním velitelským střediskem v této divizi nebo divizním velitelstvím, případně polním divizním velitelstvím. Plukovní velitel tedy může odpálit nejen šest raket svého pluku, ale v případě nutnosti všechny rakety divize. Jedna divize disponuje 30 až 52 raketami s 300 až 520 hlavicemi. V současné době v Rusku existují čtyři divize raket SS-18.

Toto uspořádání odpovídá americkým divizím raket Minutemann a MX, kdy každá letka má 10 raket pod svým velením a čtyři letky jsou podřízeny velení jedné peruti. Neautorizovaný povel pro odpálení ruských mezikontinentálních raket může způsobit odpálení 300 až 520 jaderných hlavic.

Jedním z možných scénářů neautorizovaného útoku může být odpálení balistických raket z ruské ponorky. V současné době Rusko udržuje na moři dvě ponorky, jednu ponorku typu Delta IV v Severní flotile a jednu ponorku typu Delta III v Pacifické flotile. Kromě toho Rusko udržovalo jednu nebo dvě ponorky typu Tajfun v pohotovostních docích, z nichž byly tyto ponorky schopny vyplout a odpálit rakety od 9 do 12 minut po vyhlášení poplachu. Tyto ponorky byly vyřazeny z výzbroje a ruské ponorkové loďstvo se nyní skládá jen z ponorek typu Delta III (s 48 jadernými hlavicemi na palubě) a typu Delta IV (s 64 jadernými hlavicemi na palubě). Ruské mezikontinentální balistické rakety umístěné na ponorkách mohou dnes zasáhnout kterékoliv místo Spojených států dokonce v případě, že ponorky jsou v přístavech. Proto jsou Spojené státy trvale ohroženy neautorizovaným útokem i v případě, že Rusko nebude schopno své ponorky udržovat v aktivní službě na moři.

Odhaduje se, že již útok 60 ruských jaderných hlavic by způsobil okamžitou smrt několika milionů lidí a další desítky miliónů lidí by zemřely bezprostředně na důsledky tohoto útoku. Nedávná studie odhadla, že dvacet amerických jaderných raket W88 Trident II (s ničivou sílou 475 kilotun TNT), které by byly odpáleny na 20 největších ruských měst, by způsobilo smrt nejméně 25 miliónů lidí. Jiná studie se zabývala odhady, jaké škody by způsobila jediná ruská ponorka typu Delta III, pokud by odpálila svých 16 jaderných raket proti různým vojenským, průmyslovým, dopravním a dalším cílům uvnitř nebo poblíž osmi největších amerických měst. Přestože studie předpokládala, že 4 ze 16 raket mohou být vadné a rakety nesou jadernou nálož s ničivým účinkem 100 kilotun TNT, útok ponorky Delta III by způsobil okamžitou smrt nejméně 7 miliónů lidí a další desítky miliónů lidí by zemřely v důsledku radioaktivního ozáření a radioaktivního spadu.

Existují důvody se domnívat, že útok velkého rozsahu je pravděpodobnější než útok malého rozsahu. Odvetný útok na základě chybného vyhodnocení systémem včasného varování by mohl být velmi rozsáhlý, až několik tisíc hlavic.

Někteří analytikové tvrdí, že kvůli ekonomické krizi Rusko nebude schopno udržovat tak rozsáhlý jaderný arzenál déle než 10 až 20 let. Velikost ruského jaderného arzenálu by se měla zmenšit až o 1000 jaderných hlavic bez ohledu na velikost arzenálu Spojených států. Zmenšení velikosti ruského jaderného arzenálu by však neovlivnilo pravděpodobnost náhodného, neautorizovaného nebo mylného útoku. Pravděpodobnost takového útoku by zřejmě vzrostla, protože Rusko by bylo nuceno zmenšení velikosti svého jaderného arzenálu kompenzovat zvětšením počtu jaderných raket ve vyšší pohotovosti k odpálení.

Velikost ruského jaderného arzenálu v blízké budoucnosti bude důležitou otázkou. Zpráva "The 1999 National Intelligence Estimate" v části "Foreign Missile Development and the Ballistic Missile Threat to the United States Through 2015" (Zahraniční vývoj raket a hrozba útoku balistickými raketami na Spojené státy do roku 2015) uvádí, že v roce 2015 Rusko bude udržovat tolik jaderných zbraní, kolik ruská ekonomika umožní. Jediné omezení pro Rusko dosud představují smlouvy START I a START II (the Strategic Arms Reduction Talks). Podle smlouvy START I by Rusko mělo mít rozmístěno zhruba 6000 jaderných hlavic a podle smlouvy START II 3000 až 3500 jaderných hlavic. Avšak smlouva START II nebyla dosud Ruskem ratifikována. Bez ohledu na to, zda Rusko nebude smlouvu START II ratifikovat nebo její omezení bude dodržovat, bude schopno udržovat dvakrát více hlavic, než mu tato smlouva umožňuje. Tato smlouva zakazuje zbraně, jichž je v Rusku nejvíce: vícenásobné hlavice mezikontinentálních balistických raket.

Bez ohledu na ekonomické problémy Rusko bude v příštích 10 až 20 letech schopno udržovat ve výzbroji 3000 až 4000 jaderných hlavic. Lze očekávat, že Rusko bude smlouvu START II ignorovat, pokud Spojené státy přikročí k nasazení Národního raketového obranného systému. Navíc Rusko bude investovat do modernizace stávající jaderné výzbroje, zřejmě také s podporou Číny.

Přestože se vedou rozsáhlé diskuse o reformě ruské armády, analytikové se shodují, že modernizace strategických jaderných zbraní bude mít přednost před ostatními obrannými problémy bez ohledu na fakt, že posílení konvenční výzbroje by Rusku zajistilo lepší bezpečnost. Kvůli současné malé úderné síle konvenčních vojenských sil se Rusko spoléhá při zajišťování své bezpečnosti na jaderné zbraně, podobně jako tomu bylo ve Spojených státech v 50. letech 20. století. Přestože bude kladen důraz na taktické jaderné zbraně, budou posilovány také strategické jaderné zbraně, které sehrávají odstrašující roli proti možným hrozbám, jako je pro Rusko rychlé a agresivnější rozšiřování NATO.

Řada nejistot, zejména finančních, brání přesným odhadům ruských strategických vojenských sil. Přesto je jisté, že Rusko si v příštích 10 až 20 letech udrží více než 4000 strategických jaderných hlavic, které mu dovoluje smlouva START I. Přitom jde asi o polovinu množství jaderných hlavic, které mají ve výzbroji Spojené státy americké.

Ruský analytik Pavel Podvig ze Střediska pro kontrolu zbrojení Moskevského ústavu fyziky a technologie odhaduje, že Rusko si podrží svůj jaderný arzenál nejméně do roku 2008, kdy Rusko a Spojené státy dokončí omezování jaderných zbraní podle smlouvy START II.
 

Čína v současné době disponuje asi 20 mezikontinentálními balistickými raketami s jednou hlavicí, které jsou schopny zasáhnout území Spojených států. Pravděpodobnost, že Čína provede náhodný, neautorizovaný nebo mylný útok raketami dlouhého doletu proti Spojeným státům je v současné době téměř nulová. Všechny balistické rakety, které jsou schopny dosáhnout území Spojených států, mají své palivo a hlavice uskladněny odděleně.

Situace se však v blízké budoucnosti může radikálně změnit. Analytikové jsou přesvědčeni, že Čína plánuje nasadit balistické rakety dlouhého doletu DF-31 s pevným palivem, umístěné na terénních vozidlech. První úspěšný test těchto raket Čína provedla v srpnu 1999. Americké zpravodajské služby se domnívají, že tyto rakety, které mají dolet až 8000 km, mohou zasáhnout některá území Spojených států jako je Aljaška a budou určeny především proti Rusku a proti asijským státům. Do roku 2010 Čína plánuje rozmístit balistické rakety dlouhého doletu DF-41 s pevným palivem, umístěné na terénních vozidlech. První testy se očekávají v nejbližších letech.

Čínské strategické jaderné zbraně v balistických raketách
(v závorkách odpovídající raketa NATO)
ICBM = Intercontinental Ballistic Missiles
SLBM = Submarine-Launched Ballistic Missiles

raketa	typ	dosah (km)	operační stav	počet
DF-5A (CSS-4)	ICMB	13000	rozmístěno	20
DF-31	ICMB (mobilní)	8000	rozmisťováno	?
DF-41	ICMB (mobilní)	>8000	rozmisťováno	?
JL-2 (CSS-N-4)	SLBM	8000	rozmisťováno

Protože prvotním účelem těchto balistických raket bude zastrašování potenciálních protivníků, lze očekávat, že budou rozmístěny s jadernými hlavicemi.

Čína dosud nemá systém včasného varování, který by umožnil odpálit vlastní balistické rakety v případě raketového útoku z cizího území. Proto má dnes pouze dvě možnosti reakce. Na základě špionážních informací předpokládat, že se některý stát připravuje na útok a zaútočit jako první. Případně může vyčkat na útok a dopad jaderné rakety na území Číny a pak reagovat. V tomto případě nemůže dojít k mylnému odpálení balistických raket, protože bude jasné, zda na území Číny došlo k jadernému výbuchu.

Protože Čína dosud nemá systém včasného varování, není jasné, jakým způsobem by zjistila, z území jakého státu byly rakety odpáleny. V principu je možné, že Čína v odvetě na raketový útok z některého státu odpálí své rakety na území Spojených států. Tento scénář je však velmi nepravděpodobný, protože politický kontext včas a jasně identifikuje útočníka.

Čínské ponorky vybavené balistickými raketami nejsou na moři trvale a obvykle hlídkují blízko území Číny. Dosah balistických raket umístěných na ponorkách je dnes asi 1700 km. Proto tyto ponorky v současném rozmístění nepředstavují pro Spojené státy žádnou bezprostřední hrozbu, na rozdíl od ruských ponorek, které mohou své balistické rakety dlouhého doletu odpálit dokonce z přístavů. Situace se však může dramaticky změnit do roku 2010. Čína vyvinula balistické rakety JL-2, které budou mít dosah až 8000 km a mohou proto území Spojených států zasáhnout z oblastí blízkých území Číny.

Na základě výše uvedených informací nejpravděpodobnější hrozbou pro Spojené státy je úmyslný čínský útok balistickými raketami. Zásadní otázkou zůstává, zda by se Čína odvážila takového útoku, pokud je jasné, že musí očekávat drtivý odvetný úder.

Během tchaj-wanské krize v letech 1995 a 1996 čínští vládní představitelé několikrát prohlásili, že Spojené státy si jistě nepřejí vyměnit Los Angeles za Tchaj-wan. Tehdy se řada analytiků a politiků domnívala, že hrozba úmyslného čínského útoku na Spojené státy je reálná. Bývalý americký ministr obrany Charles W. Freeman, Jr. byl přesvědčen, že tato poznámka byla špatně pochopena. Na veřejném zasedání v dubnu 1999 uvedl, že tato poznámka byla vyslovena v říjnu 1995 v závěru jednání mezi ním a zástupci Číny o plánovaných šesti čínských vojenských manévrech v tchaj-wanské úžině. Čínští vojenští představitelé tvrdili, že Spojené státy neučiní žádné vojenské protiopatření a předložili řadu argumentů. Na závěr velmi obtížného jednání jeden z čínských představitelů uvedl, že Spojené státy již nemají strategickou výhodu jako v 50. letech 20. století, kdy Čína nebyla schopna odpovědět odvetným úderem. Spojené státy by se měly více starat o Los Angeles než o Taipei.

Toto tvrzení je však třeba chápat v kontextu zastrašování a nikoliv v kontextu prvního úderu. Čínští představitelé jsou přesvědčeni, že Spojené státy nikdy nezaútočí na Čínu, protože si Američané nemohou být jisti čínským odvetným úderem.

Pravděpodobnost úmyslného čínského útoku balistickými raketami s jadernými hlavicemi je velmi malá, protože čínští představitelé jsou si dobře vědomi amerického odvetného úderu. Na druhé straně čínskou hrozbu jaderným útokem kvůli životním zájmům Číny, jako je ostrov Tchaj-wan, nelze podceňovat.

Čína a Rusko 16. července 2001 podepsaly smlouvu o vzájemném přátelství a spolupráci, která je reakcí na novou geopolitickou situaci počátku 21. století. Při podpisu smlouvy se Čína a Rusko znovu vyjádřily proti plánovanému americkému raketovému obrannému systému a proti snahám Spojených států dosáhnout změn Smlouvy mezi Washingtonem a Moskvou v roce 1972.
 

V současné době žádný nespolehlivý stát není schopen zaútočit na území Spojených států balistickými raketami dlouhého doletu. V blízké budoucnosti zřejmě některé z těchto států této možnosti dosáhnou.

Nejpodrobnější veřejně dostupné oficiální odhady o hrozbě útoku balistickými raketami na území Spojených států jsou uvedeny ve dvou dokumentech. Prvním z nich je souhrn zprávy (vlastní zpráva je tajná) Komise pro odhad hrozby útoku balistickými raketami na Spojené státy (the Commission to Assess the Balistic Missile Threat to the United States) z 15. července 1998 [X3]. Této komisi předsedal bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld a proto se označuje jako Zpráva Rumsfeldovy komise. Druhým dokumentem je souhrn zprávy "1999 National Intelligence Estimate (NIE): Foreign Missile Development and the Ballistic Missile Threat to the United States Through 2015" ze září 1999. Tuto zprávu vypracovala Americká zpravodajská společnost (the US Intelligence Community).

Zpráva Rumsfeldovy komise se soustřeďuje na možné hrozby útoku balistickými raketami a zpráva NIE se podrobně zabývá pravděpodobnostmi těchto útoků. Oba dokumenty se soustřeďují na tři rozvojové země, které mohou mít své výzbroji balistické rakety dlouhého doletu a mohou ohrozit území Spojených států: Severní Korea, Irán a Irák. Zpráva Rumsfeldovy komise došla k závěru, že Severní Korea a Irán budou schopny zaútočit na Spojené státy do pěti let, Irák do deseti let. Avšak později na základě inspekce UNSCOM v Iráku koncem roku 1998 Rumsfeldova komise změnila odhad na 5 let. Rumsfeldova zpráva dále došla k závěru, že Spojené státy nemají jistotu, kdy tyto tři státy potřebné balistické rakety rozmístí. Ve zprávě NIE se uvádí, že Americká zpravodajská společnost nebude schopna poskytnout včasné varování, pokud tyto státy balistické rakety dlouhého doletu někde zakoupí nebo provede rekonstrukci existujících kosmických raket. Do pěti let však tyto státy provedou své první testy.

Nejpokročilejší vývoj balistických raket je v Severní Koreji. V srpnu 1998 Severní Korea provedla letový test balistické rakety Taepo-dong-1 (TD-1). Raketa byla vybavena třístupňovým pohonem a přeletěla území Japonska. Severní Korea tvrdila, že šlo o pokus vypustit satelit na oběžnou dráhu Země, který byl neúspěšný. Při pokusu došlo ke zjevnému selhání třetího stupně raketového pohonu. Tento test jasně dokazuje, že Severní Korea má dnes řadu odborníků, kteří se mohou podílet na vývoji balistických raket.

Podle zprávy NIE, pokud byla kosmická raketa Taepo-dong-1 upravena na balistickou raketu a obsahovala třetí stupeň pohonu a náklad, který přečkal let atmosférou, lze očekávat, že tato raketa bude schopna dopravit lehký náklad na území Spojených států. Upravená raketa TD-1 může být v blízké budoucnosti schopna dopravit malý náklad několika desítek kilogramů na území Aljašky nebo Havajských ostrovů. Taková raketa by mohla dopravovat pouze biologické a chemické zbraně, protože jaderné zbraně první generace vyžadují nosnost rakety asi 1000 kilogramů.

Jak dlouho může Severní Koreji trvat, než se jí podaří vyvinout mezikontinentální balistickou raketu s velkou nosností, která bude schopna zasáhnout libovolné místo na území Spojených států? Podle zprávy NIE jsou zpravodajští analytici přesvědčeni, že Severní Korea je schopna provést test rakety Taepo-dong-2, ale tento test neprovede, dokud budou probíhat rozhovory mezi Spojenými státy a Severní Koreou o omezení severokorejského jaderného programu. Podle zprávy NIE dvojstupňová raketa Taepo- dong-2 bude schopna dopravit několik stovek nákladu na území Aljašky a Havajských ostrovů a třístupňová raketa na libovolné místo Spojených států.

Podle zprávy NIE za Severní Koreou ve vývoji balistických raket nejvíce pokročil Irák. Podle zprávy NIE Irák by byl schopen provést test mezikontinentální balistické rakety, která dopraví několik stovek kilogramů na většinu území Spojených států, do roku 2010, pokud využije ruské spolupráce a ruské technologie.

Irácká raketová infrastruktura byla z větší části zničena během Války v zálivu (the Gulf War) v roce 1991 a následnými aktivitami Organizace spojených národů. Američtí zpravodajové jsou však přesvědčeni, že Irák v programu vývoje balistických raket pokračoval a nejpozději do konce roku 2010 by byl schopen vyvinout raketu srovnatelnou se severokorejskou Taepo-dong-2. Inspekce Organizace spojených národů v únoru a březnu 2003 sice nic takového nepotvrdily, avšak vážné pochybnosti zůstaly, neboť irácký režim nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, kam zmizel materiál na výrobu chemických a biologických zbraní hromadného ničení.

Válka Spojených států amerických a Velké Británie proti Iráku, zahájená 20. března 2003 (the Iraq Freedom) bez mandátu Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, proto podle tvrzení prezidenta George Bushe, Jr. měla za cíl svržení diktátorského režimu Saddáma Husajna a likvidaci všech zbraní hromadného ničení na území Iráku.

Zpráva Rumsfeldovy komise dále uvádí, že některé státy místo vlastního vývoje balistických raket dlouhého doletu budou hledat možnosti jejich nákupu. Komise je přesvědčena, že Spojené státy budou proto věnovat velkou pozornost možnosti prodeje kompletních systémů balistických raket dlouhého doletu z jedné země do druhé. Tyto rakety mohou být totiž snadno vyzbrojeny zbraněmi hromadného ničení.

Zpráva Rumsfeldovy komise dále varuje, že útok balistickými raketami na území Spojených států z nespolehlivých rozvojových zemí může být veden raketami krátkého doletu. Tyto rakety lze snadno odpálit z lodí mimo teritoriální vody Spojených států. Odpálení raket krátkého doletu z lodí může být pro Spojené státy vážnou hrozbou již v příštích letech. Tyto rakety mohou mít větší akční rádius než rakety odpálené z vlastního území. Např. Irák by byl schopen rakety krátkého doletu vyvinout během několika let. Na jaře 1998 Irán provedl testy raket krátkého doletu typu země- země v oblasti Kaspického moře.

Rumsfeldova komise se nezabývala hrozbou křižujících raket, ale ve své zprávě uvádí, že křižující rakety s plochou dráhou letu (cruise missiles) mají řadu charakteristik, které mohou naplnit vojenské představy nespolehlivých států. Zpráva NIE uvádí, že křižující rakety krátkého doletu lze na Spojené státy odpálit z obchodních lodí, které se pohybují v mezinárodních vodách pod cizí vlajkou.

Kromě raket dlouhého nebo krátkého doletu mohou nespolehlivé státy použít k útoku na Spojené státy například obchodní lodi dopravené do amerických přístavů, řízené nebo neřízené letouny nebo pašeráky, kteří mohou snadno přepravovat biologické zbraně. Tyto způsoby dopravy zbraní hromadného ničení jsou levnější, spolehlivější a přesnější než použití mezikontinentálních raket dlouhého doletu. Jeden z členů Rumsfeldovy komise uvedl, že se komise nezabývala například útokem biologickými zbraněmi z lodí nebo z vozidel a útokem malými jadernými zbraněmi, které mohou být propašovány do amerických přístavů v nákladních kontejnerech na obchodních lodích.

Robert Walpole, pracovník Národního zpravodajského úřadu pro strategické a jaderné programy uvedl, že americké území bude spíše napadeno zbraněmi hromadného ničení, které budou dopraveny nikoliv raketami, ale levnějšími způsoby.
 

Hrozba raketového útoku v současnosti a budoucnosti silně závisí na typu hlavice, kterou rakety nesou. Rakety sami o sobě nejsou zbraněmi hromadného ničení a kromě Spojených států, Ruska, Číny, Velké Británie a Francie většina raketových hlavic obsahuje konvenční třaskaviny.
 

Dnešní rakety dlouhého doletu vybavené hlavicemi s konvenční náloží většinou nejsou dostatečně přesné a nepředstavují vážnou hrozbu ani pro pevné cíle, jako jsou letecké základny, přístavy, lodi v docích a vojenské tábory. Konvenční hlavice však mohou být vybaveny přijímači globálního pozičního systému GPS (Global Positioning System), které mohou jejich přesnost výrazně zvýšit.

Přestože tyto rakety dlouhého doletu mohou zasáhnout velké cíle, jako jsou města, jejich ničivá síla nepředstavuje závažnou hrozbu, pokud těchto raket není použito velké množství současně. Například 518 německých odvetných raket V-2, vybavených asi 750 kilogramy výbušniny, které dopadly na Londýn během druhé světové války způsobilo 5 úmrtí a 12 vážných zranění na jednu raketu. Irácké raketové útoky na Izrael během Války v zálivu v roce 1992 způsobily ještě menší ztráty na životech. Irák vypustil na Izrael 39 raket, jejichž přesnost však byla tak nízká, že pouze třetina z nich dopadla do obydlených oblastí. Celkem tyto irácké rakety způsobily 2 úmrtí a 11 vážných zranění.

Přes svou značnou nepřesnost tyto raketové zbraně mohou dopadnout do hustě obydlených oblastí a způsobit rozsáhlé ztráty na životech. Příkladem je jedna irácká raketa Scud, která zasáhla ubytovny americké armády v Dhahranu a zabila 28 lidí a asi 100 jich vážně zranila. Na druhé straně jediné letadlo s pilotem odhodlaným k sebevraždě může s velkou přesností zabít a těžce zranit stovky lidí. Kontejnerová bomba, která zmůže přepravovat velké množství třaskavin s velkou přesností, může zabít stovky lidí.

Rakety s konvenčními hlavicemi v žádném případě nejsou zbraněmi hromadného ničení. Přestože ztráty na životech jsou většinou menší, než se očekává, mají významný psychologický a proto také politický dopad, pokud jsou použity proti městům.
 

Technologie potřebná pro výrobu chemických zbraní vyžaduje, aby daný stát měl průměrně rozvinutý chemický nebo farmaceutický průmysl. Výroba použitelných chemických zbraní vyžaduje určité dodatečné kroky, ale jakmile je chemická bojová látka jednou vyvinuta, není problém tuto látku vyrábět hromadně.

Předpokládá se, že Irán a Severní Korea mají aktivní programy vývoje chemických zbraní. Irák použil chemické zbraně během války s Iránem v 80. letech 20. století. Podle zprávy Rumsfeldovy komise Irák měl velké programy vývoje chemických a biologických zbraní a vyráběl hlavice s chemickou a biologickou náloží. Během inspekce UNSCOM bylo mnoho tun chemických zbraní zničeno. Irán podepsal a ratifikoval v roce 1997 Konvenci proti chemickým zbraním a proto podléhá pravidelným mezinárodním inspekcím.

Chemické zbraně lze přepravovat řadou způsobů. Aby chemická zbraň byla dostatečně účinná, musí být ve formě plynu nebo kapaliny rozptýlena nízko nad zemí dělostřelectvem, bombami, vícenásobnými malými bombami nebo nízko letícími letadly. Ačkoliv byly chemické zbraně několikrát použity během první světové války a během irácko-iránské války, nikdy nebyly dopravovány raketami. V 50. a 60. letech 20. století však Spojené státy a Sovětský svaz vyráběly hlavice s chemickou náloží pro své balistické rakety s krátkým doletem. Inspekce Organizace spojených národů po Válce v zálivu zjistila, že Irák vyrobil určité množství chemických bojových látek pro své rakety Al-Hussein, ale nikdy je nenasadil. Irácká armáda většinu chemických bojových látek používala pro své dělostřelectvo.

Chemické zbraně přes nepřesnost raketových nosičů mohou být nasazeny proti městům. Pokud by například v městě bez opatření civilní obrany byla jedinou raketou rozptýlena nálož 300 kilogramů nervového plynu sarin, během několika hodin by zemřely stovky až tisíce lidí za předpokladu, že kapalná směs byla rozptýlena v optimální výšce nad zemí. Počet vážně zraněných lidí by byl srovnatelný s počtem mrtvých. Avšak stejné množství sarinu rozptýlené z nízko letícího letadla nebo z křižující rakety s plochou dráhou letu by mohlo způsobit až desetkrát vyšší ztráty na životech. Balistická raketa s mnoha malými hlavicemi by byla mnohem účinnější než raketa s jedinou hlavicí.

Chemické zbraně jsou zbraněmi hromadného ničení v závislosti na jejich použití. Jejich účinnost je velmi proměnlivá a nelze ji spolehlivě předpovědět. Přesto balistická raketa s chemickou hlavicí by způsobila větší ztráty než raketa s konvenční hlavicí.
 

Na rozdíl od chemických zbraní biologické zbraně dosud nikdy nebyly v moderní válce použity, protože jejich účinek lze těžko předpovědět a kontrolovat. Mezi potenciální biologické zbraně patří patogeny, živé mikroorganismy, které napadají lidi, zvířata a rostliny, a různé toxiny, které jsou produktem mikroorganismů, rostlin nebo živočichů. Biologické zbraně lze vyrobit snadněji než jaderné zbraně. Každý stát, který má průměrně rozvinutý farmaceutický nebo fermentační průmysl (např. výroba piva nebo kvasu), je schopen vyrobit také biologické zbraně.

Existuje řada metod, které mohou stabilizovat a chránit biologicky aktivní bojovou látku, jako je vysušení mrazem nebo mikrozapouzdření. Biologické zbraně jsou ve srovnání s chemickými zbraněmi případ od případu stokrát až tisíckrát účinnější. Úřad pro ohodnocení technologií (the Office of Technology Assessment) ve své studii o šíření technologií uvádí, že integrace biologických zbraní do přesných, spolehlivých a účinných dopravních systémů, jako jsou hlavice raket a bomby, představuje složité technické problémy. Přesto Spojené státy tyto problémy překonaly v 60. letech 20. století a od té doby udržovaly zásoby biologických zbraní. Přes řadu nejistot v použití těchto zbraní je nutné brát jejich potenciální hrozbu vážně.

Předpokládá se, že Irán a Severní Korea mají aktivní programy výzkumu biologických zbraní. Zpráva Rumsfeldovy komise uvádí, že Severní Korea se zabývá výrobou biologických zbraní včetně možností nasazení těchto zbraní v hlavicích raket středního a dlouhého doletu. Irán se zabývá výzkumem biologických zbraní. Inspekce Organizace spojených národů po Válce v zálivu v Iráku zjistila, že Irák měl rozsáhlý program vývoje biologických zbraní. Podle iráckého prohlášení Irák zkoumal některé typy biologicky aktivních látek a vyráběl baktérie sněti slezinné (anthrax), botulotoxiny a aflatoxiny. Podle zprávy Rumsfeldovy komise Irák již vyrobil hlavice s biologickými zbraněmi pro své rakety.

Baktérie sněti slezinné (anthrax) je díky svým přirozeným vlastnostem vhodná pro přepravu v hlavici rakety. Tvoří spory, v nichž může přežít prudké změny teploty během letu rakety. Spory anthraxu jsou schopny ve vzduchu přežít asi den a v půdě mohou přežít desítky dní. Přežívají také v organismech živočichů a mohou tak kontaminovat rozsáhlé oblasti. Podle závěrů inspekce Organizace spojených národů Irák vyrobil 50 bomb a čtyři rakety Al-Hussein s hlavicemi, které obsahují baktérie anthraxu.

Jestliže tato raketa s dostatečnou přesností zasáhne město bez opatření civilní obrany, pak může být zamořena oblast od 5 do 25 kilometrů čtverečných, pokud se aerosol s baktériemi rozptýlí za příznivých klimatických podmínek. Jestliže však nejsou baktérie anthraxu rozptýleny ve formě jemného aerosolu, ale ve větších částicích, nebo jsou rozptýleny z příliš velké výšky nad zemí, jejich účinnost je výrazně nižší. Zasažení lidé umírají do jednoho týdne až dvou týdnů. V typickém americkém městě by tento útok způsobil smrt desítek až stovek tisíc obyvatel.

Pro srovnání rozptýlení baktérií anthraxu ve formě aerosolu z letadla nebo křižující rakety by způsobilo smrt až několika miliónů lidí a další milióny lidí by utrpěly vážná zdravotní postižení většinou s trvalými následky.

Proto lze zbraň s náloží spor baktérie sněti slezinné (anthrax) použitou ve městě označit za zbraň hromadného ničení.

Stejně jako pro chemické tak také pro biologické zbraně platí, že je lze poměrně snadno vyrobit a počet hlavic s takovou náloží může být prakticky neomezený.
 

Výroba (nebo nákup) štěpného jaderného materiálu potřebného pro výrobu jaderných zbraní a výroba takových zbraní je mnohem složitější než výroba chemických a biologických zbraní. Samotný vývoj hlavic s jadernou náloží je velkým technickým problémem. Jednoduché jaderné zbraně jsou obvykle velké a těžké na to, aby mohly být dopravovány raketovými nosiči. Proto doprava jaderných zbraní letadly nebo jiným nekonvenčním způsobem může být pro rozvojové nespolehlivé státy schůdnější cesta.

Před Válkou v zálivu v roce 1991 měl Irák rozsáhlý program vývoje jaderných zbraní, ale na základě rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů číslo 687 byl donucen všechna zařízení na výrobu jaderného materiálu zničit. Protože však další inspekce OSN v Iráku až do února 2003 nebyly prováděny, Spojené státy americké a jejich spojenci předpokládaly, že Irák ve svém programu vývoje jaderných zbraní tajně pokračoval.

Severní Korea v posledních letech nesplňuje všechny podmínky Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty) a vyrobila dostatečné množství plutonia přinejmenším na dvě až tři jaderné bomby. Všeobecně se předpokládá, že Severní Korea je schopna vyrobit jednoduchou jadernou bombu, pokud bude mít dostatek jaderného štěpného materiálu. Neexistují zatím žádné důkazy, že Severní Korea takovou bombu již vyrobila. Pokusné starty raket středního doletu počátkem roku 2003 nic takového nenaznačily.

Předpokládá se, že také Irán pokračuje ve svém jaderném zbrojním programu, ale neexistují žádné významné důkazy o jeho pokroku. Irán je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a proto umožňuje Mezinárodní agentuře pro atomovou energii IAEA (International Atomic Energy Agency) běžné a zvláštní inspekce svých jaderných zařízení. Neexistují žádné důkazy, že by Irán Smlouvu o nešíření jaderných zbraní porušoval. Avšak někteří analytikové se domnívají, že Irán provádí vývoj jaderných zbraní na přísně utajovaných místech. Existují také důkazy o tajné spolupráci Íránu a Ruska na jaderném programu. V každém případě Irán bude potřebovat ještě nejméně deset let, aby byl schopen vyrobit jaderné zbraně, pokud se mu nepodaří získat dostatečné množství jaderného štěpného materiálu ze zahraničí.

Malá jaderná bomba je schopna usmrtit a těžce zranit lidi v oblasti několika čtverečných kilometrů od epicentra výbuchu. Dokonce nepřesná mezikontinentální balistická raketa, která ponese jadernou bombu první generace (velikostí odpovídající americké atomové bombě svržené na japonské město Hirošima), by mohla okamžitě zabít statisíce lidí a zranit až milióny dalších, pokud by explodovala nad některým velkým městem.

Protože štěpný jaderný materiál pro výrobu jaderných zbraní lze obtížně vyrobit nebo získat, lze předpokládat, že jaderná výzbroj nových jaderných států bude malá. Pro státy, jimž se podaří takovou jadernou zbraň vyrobit nebo získat, by měla značnou cenu. Z tohoto důvodu by takový stát jistě nevyužil pro její přepravu nespolehlivou a nepřesnou balistickou raketu. Jak uvádí zpráva Rumsfeldovy komise, balistické rakety dlouhého doletu, které vyvinuly některé rozvojové státy, jsou testovány velmi omezeně a proto lze předpokládat, že jejich spolehlivost nebude vysoká.

Přesto se možný útočník může rozhodnout použít balistickou raketu pro přepravu své jaderné zbraně. Proti balistické raketě se lze bránit obtížněji než proti letadlu. Navíc útočník může mít dostatečné zkušenosti s vlastní obranou proti balistickým raketám a proto může své rakety s jadernými zbraněmi vybavit různými protiopatřeními včetně nejaderných návnad.

- pokračování -