Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 na území Ruska a několika bývalých svazových republik zůstalo podle ruských zpráv rozmístěno více než 27 tisíc jaderných zbraní. Tyto jaderné zbraně sice nebyly všechny převezeny do Ruska, avšak Rusko má stále ve své výzbroji asi 6000 strategických jaderných zbraní a asi 12000 jaderných hlavic nestrategických zbraní.

Řada analytiků ve Spojených státech amerických a v Rusku se zabývá bezpečností, ochranou a kontrolou těchto zbraní. Někteří analytici se soustřeďují na ruské vojenské velení a řídící strukturu. Finanční problémy Ruska zpomalují modernizaci a výměnu většiny zastaralých satelitů systému včasného varování a jeho komunikačních spojů. Proto lze očekávat, že Rusko postupně ztratí schopnost identifikovat případný útok nebo schopnost komunikovat se svými vojenskými jednotkami, pokud k takovému útoku dojde. Existují také obavy z chybné interpretace nejednoznačných situací, které by mohly vést k odpálení ruských jaderných raket.

Někteří analytici se zabývají také bezpečností a ochranou jaderných hlavic uložených ve skladech na území Ruska. Tiskové zprávy a prohlášení ruských představitelů o možných ztrátách jaderných hlavic vyvolávají vážné obavy. Generál Eugene Habiger, bývalý vrchní velitel amerického strategického velení, v říjnu 1997 a v červnu 1998 osobně navštívil několik skladišť jaderných zbraní. Po své návštěvě uvedl, že takové obavy jsou přehnané.

Přesto zprávy o prodeji ruského jaderného materiálu na černém trhu a důkazy o nedostatcích ruských bezpečnostních systémů vedou k obavám, že v těchto jaderných skladištích může docházet ke krádežím jaderného materiálu nebo se tato skladiště mohou stát předmětem diverzních teroristických akcí.

Spojené státy americké a Rusko již několik let spolupracují na zajištění bezpečnosti, ochrany a kontrole ruských jaderných zbraní a jaderného materiálu. Na základě Nunnova-Lugarova kooperativního programu pro omezení hrozby (CTR, Cooperative Threat Reduction Program) americké ministerstvo obrany poskytlo pomoc Rusku, Ukrajině, Kazachstánu a Bělorusku ve výši téměř 2 miliard amerických dolarů na zajištění bezpečné dopravy a uskladnění jaderných zbraní a na zamezení jejich vypuštění v souladu se smlouvou START (the Strategic Arms Reduction Talks). Program amerického ministerstva pro energii na ochranu, kontrolu a sčítání materiálu pomáhá Rusku a dalším bývalým sovětským republikám zabezpečit jaderný materiál ve výzkumných a dalších zařízeních. Představitelé Ruska a Spojených států amerických se na různých úrovních setkávají, aby dohodli způsoby další spolupráce při zajištění bezpečnosti a řešení problémů.

Někteří analytici a politici navrhují, aby Spojené státy americké a Rusko podepsaly smlouvu o kontrole zbraní, která by omezila zásoby nestrategických jaderných zbraní a zajistila průhlednost a důvěryhodnost jejich likvidace. Jiní navrhují, aby se oba státy dohodly na vyřazení strategických jaderných zbraní z bojové připravenosti, jímž by se výrazně snížil tlak na ruský systém včasného varování a ruské jaderné velení.

Podle zprávy z počátku dubna 2002 vláda prezidenta George Bushe, Jr. odmítla potvrdit, že Rusko je schopno vyhovět všem závazkům daných konvencemi o biologických a konvenčních zbraních. Toto potvrzení vyžaduje zákon před uvolněním dalších fondů na americkou pomoc Rusku v rámci kooperativního programu pro omezení hrozby CTR amerického ministerstva obrany (DoD, Department of Defense) a na programy o nešíření zbraní hromadného ničení amerického ministerstva zahraničí. Existující programy sice nadále pokračovaly, avšak nebyly zahájeny nové projekty ani uvolněny nové fondy. Vláda prezidenta Bushe, Jr. sice neuvedla, že by Rusko konvence porušovalo. Rusko však nedodržuje své závazky o sdílení a poskytování informací o těchto zbraních.

Bushova vláda pro fiskální rok 2003 požadovala 416,7 miliónů dolarů pro kooperativní program pro omezení hrozby (ve fiskálním roce 2002 americký Kongres schválil 403 miliónů dolarů). V rámci tohoto rozpočtu v roce 2003 bude omezeno financování programu na odstranění strategických útočných zbraní (Strategic Offensive Arms Elimination) z 133,4 miliónů dolarů na 70,5 miliónů dolarů pro Rusko a z 50 miliónů dolarů na 6 miliónů dolarů pro Ukrajinu. Důvodem tohoto omezení je splnění závazků smlouvy START I (the Strategic Arms Reduction Talks). Vláda prezidenta Bushe, Jr. navrhla zvýšení fondů na likvidaci zařízení pro výrobu chemických zbraní v Rusku z 50 miliónů dolarů ve fiskálním roce 2002 na 133,6 miliónů dolarů ve fiskálním roce 2003.
 

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se většina analytiků obávala, že mnoho sovětských jaderných zbraní může být ztraceno nebo ukradeno nebo může dojít k odpálení raket s jadernými hlavicemi bez souhlasu odpovědných vojenských velitelů. Mnoho jaderných zbraní se nacházelo mimo území Ruska. Tyto zbraně se postupně navracely do vojenských skladů v Rusku. Spojené státy americké nabídly Rusku pomoc při zajištění bezpečnosti a ochrany jaderných zařízení prostřednictvím programů jako je kooperativní program pro omezení hrozby (CTR, Cooperative Threat Reduction). Většina obav z možné ztráty kontroly nad jadernými zbraněmi se nepotvrdila. Objevily se však nové obavy o osud ruských jaderných zbraní kvůli dlouhodobému hlubokému propadu ruského hospodářství a kvůli zastarávání původních sovětských bezpečnostních systémů a systémů včasného varování. Proto Spojené státy americké nadále pokračují v asistenčních programech na zajištění bezpečnosti a ochrany jaderných zbraní v Rusku.

Odhaduje se, že Sovětský svaz před svým rozpadem v roce 1991 měl ve výzbroji 27000 jaderných zbraní. Mezi tyto zbraně patřilo více než 11000 strategických jaderných hlavic na balistických raketách dlouhého doletu (mezikontinentálních raket) odpalovaných z pozemních sil a z ponorek a nesených bombardéry s doletem nad území Spojených států a více než 15000 nestrategických taktických jaderných hlavic (dělostřelecké jaderné granáty, rakety krátkého doletu, jaderné protiletecké zbraně, balistické jaderné obranné rakety, jaderná torpéda, křižující rakety odpalované z vojenských křižníků, jaderné hlavice nesené letadly krátkého doletu). Do konce roku 2001 Rusko podle svých zpráv z výzbroje odstranilo asi 5900 jaderných hlavic umístěných na strategických raketách a podle některých zpráv také 7000 až 12000 jaderných hlavic z nestrategických zbraní.

V roce 1991 bylo více než 80 procent sovětských jaderných zbraní včetně všech balistických raket na ponorkách rozmístěno na území Ruska. Zbývající strategické jaderné zbraně byly rozmístěny na území Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu. Do konce roku 1996 tyto státy všechny jaderné zbraně vrátily Rusku a začaly likvidovat nosiče pro strategické jaderné zbraně v souladu se smlouvou START I. Koncem roku 1998 pouze Ukrajina měla na svém území strategické jaderné zbraně ze sovětské éry a pokračovala v jejich likvidaci. Poslední mezikontinentální balistické nosiče jaderných zbraní SS-19 byly zlikvidovány v únoru 1999 a poslední nosiče SS-24 byly zlikvidovány v říjnu 2001. Po dlouhých jednáních Ukrajina začala na svém území likvidovat bombardéry ze sovětské éry. Avšak v srpnu 1999 Ukrajina a Rusko oznámily, že Rusko by mělo převzít 8 těchto bombardérů jako náhradu za dluh Ukrajiny za dodávky zemního plynu. V říjnu téhož roku byla dohoda dokončena a Rusko převzalo od Ukrajiny celkem 11 strategických bombardérů.

Mimo území Ruska bylo ve východní Evropě rozmístěno také mnoho taktických jaderných zbraní. Tyto jaderné zbraně ze zemí východní Evropy byly vráceny Rusku v průběhu let 1990 a 1991. Koncem roku 1991 ještě byly rozmístěny taktické jaderné zbraně v Bělorusku, na Ukrajině, v Kazachstánu a méně než 5 procent těchto zbraní v Gruzii, Kirgizii, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Podle tvrzení a představitelů těchto zemí do konce roku 1992 byly všechny taktické jaderné zbraně přemístěny do vojenských skladů v Rusku.

Podle amerických a ruských informačních zdrojů velitelské a řídící systémy všech sovětských strategických a taktických jaderných zbraní byly soustředěny v Moskvě. Toto vrchní velení mělo oprávnění libovolné jaderné zbraně použít. Po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991 ruský prezident Boris Jelcin nahradil posledního sovětského prezidenta Michaila Gorbačova ve funkci nejvyššího velitele, avšak zbytek velitelského a řídícího systému ponechal v prakticky stejné podobě.

Řada analytiků ve Spojených státech amerických a v Rusku je dodnes znepokojena bezpečností, ochranou a kontrolou jaderných zbraní v Rusku. Tyto obavy se týkají zejména tří oblastí: oslabení ruského velitelského a řídícího systému, možných ztrát jaderných hlavic kvůli nedostatečné ochraně a možných ztrát nebo krádeží jaderného materiálu z vojenských a civilních jaderných zařízení bývalého Sovětského svazu.

Ruský velitelský a řídící systém se zhruba skládá ze satelitů a senzorů včasného varování před jaderným útokem na území Ruska, z vybraných politických a vojenských představitelů, kteří mají vyhodnotit povahu takového útoku a případně dát svůj souhlas k odvetnému jadernému úderu, a z komunikačních spojů, které mohou velitelé použít ke vzájemné konzultaci a jimiž mohou předat zprávy opravňující k použití jaderných zbraní. Tyto zprávy obsahují autorizační a povolovací kódy, nezbytné k "odemknutí" aktivačních systémů. Kromě toho existují další technologická a organizační opatření, která zabraňují neoprávněnému odpálení jaderných raket bez souhlasu vrchního velení.

Analytici ze Spojených států amerických a Ruska poukazují na postupný rozpad satelitní a radarové sítě včasného varování, která v nejbližších letech již nebude schopna sledovat případné strategické ohrožení ruského území. Počátkem roku 1997 ruský ministr obrany Rodionov uvedl, že se v blízké budoucnosti obává ztráty kontroly nad strategickými jadernými zbraněmi, pokud nebude provedena modernizace komunikačních spojů v povelovém a kontrolním systému. V červnu a červenci 1998 došlo k selhání obou ruských geostacionárních satelitů včasného varování. Rusko je odkázáno na starší satelity a pozemní radary systému včasného varování před útokem balistickými raketami. Tento systém však nezajišťuje úplné pokrytí všech amerických odpalovacích míst. Koncem srpna 1998 navíc Litevská republika zastavila provoz radaru Skrunda, který byl součástí systému včasného varování před útokem balistickými raketami. Ruské vrchní velitelství doufalo, že tento radar bude v provozu do doby, než se v Bělorusku podaří uvést do provozu nový radarový systém.

Ruské ministerstvo obrany je přesvědčeno, že obavy ze ztráty kontroly nad ruskými jadernými zbraněmi jsou zbytečné, protože ruská centrální velitelská struktura nebyla narušena. Někteří analytici se však obávají, že ruské nejvyšší velení bude na rozpad komunikačního systému reagovat předáním autorizačních kódů potřebných k odpálení jaderných raket velitelům základen, aby tím zajistilo, že tito velitelé budou schopni odpálit jaderné rakety v případě jaderného útoku nebo války. Tento krok by však výrazně zvýšil riziko neautorizovaného nebo mylného odpálení strategických nebo taktických raket s jadernými hlavicemi.

Podle ruských tiskových zpráv obsluha strategických jaderných raket musí čelit vážným finančním problémům. Nedostatečné finanční zdroje se projevují v úrovni výcviku a údržby. Nízká morálka může vést k narušení kázně. Různé incidenty v zařízeních, v nichž jsou uskladněny jaderné zbraně, a na válečných ponorkách s jadernými hlavicemi na palubě vedou k obavám o spolehlivosti ruské vojenské obsluhy. Ačkoliv problémy s kázní zřejmě nemohou způsobit neautorizované odpálení balistických raket s jadernými hlavicemi, světové společenství může ztratit důvěru ve spolehlivost a účinnost ruské zastrašovací jaderné síly. V únoru 2002 americká Národní zpravodajská rada (National Intelligence Council) oznámila, že v posledních letech se některé obavy zmírnily s oživením ruské ekonomiky. Ruské velení navíc přijalo také některá opatření pro sledování psychologických problémů a problémů s alkoholem a drogami u vojáků zodpovědných za jaderné zbraně.

Počátkem 90. let 20. století Rusko stáhlo z aktivní výzbroje většinu svých nestrategických jaderných zbraní a uložilo je do zabezpečených vojenských skladů. Rusko dále soustředilo tyto taktické jaderné zbraně z několika stovek skladů do asi jednoho sta skladů. Ruští představitelé se zavázali, že Rusko tyto taktické jaderné zbraně začne likvidovat v počtu 2000 zbraní ročně. Spojené státy americké nemají žádné nezávislé potvrzení tohoto počtu a někteří analytici jsou přesvědčeni, že Rusko má ve svých skladech ještě 12000 nestrategických jaderných hlavic. Proto se většina analytiků obává, že Rusko není schopno tyto sklady dostatečně zabezpečit a že nemá přesnou evidenci v nich uskladněných jaderných hlavic.

V březnu 1992 se objevily zprávy, že Kazachstán prodal několik taktických jaderných hlavic do Íránu. Tyto zprávy dále tvrdily, že Írán nemá potřebné kódy k jejich aktivaci a že tyto hlavice mají pouze poskytnout informace pro vlastní zbrojní program vývoje jaderných zbraní. Ruští a kazašští představitelé odmítli podezření, že by na jejich území došlo ke ztrátě nějakých jaderných hlavic a američtí představitelé uvedli, že Spojené státy nemají žádné důkazy o takovém prodeji. V dubnu 1998 však izraelský deník Jerusalem Post uvedl, že izraelská vláda získala íránské dokumenty, které nákup jaderných hlavic z Kazachstánu potvrzují. Představitelé Ruska znovu odmítli jakékoliv podezření a představitelé Spojených států znovu uvedli, že Spojené státy nemají žádné důkazy o ztrátě jaderných hlavic z Ruska. V roce 1998 se objevily další zprávy, podle nichž se Rusko podílí na vývoji jaderného reaktoru v Íránu a že se podílí také na íránském zbrojním programu vývoje jaderných zbraní. Někteří pozorovatelé jsou však přesvědčeni, že tyto zprávy měly vyvolat tlak na Rusko, aby přerušilo spolupráci s Íránem, a měly podpořit americký Kongres, aby schválil uvalení amerických sankcí na Rusko.

V září 1997 bývalý šéf Ruské bezpečnostní rady a poradce národní bezpečnosti Alexandr Lebeď uvedl, že ruští vojenští představitelé nemohou nalézt asi 100 z 250 malých přenosných jaderných náloží. Ruský ministr obrany toto prohlášení odmítl prohlášením, že "ruský systém jaderné bezpečnosti udržuje jaderné zbraně pod plnou kontrolou a jejich neschválený transport je nemožný". Dále uvedl, že všechny jaderné zbraně byly z bývalých sovětských republik staženy do Ruska. Další ruští pozorovatelé Lebeďovo tvrzení zpochybnili. Počátkem října 1997 se Alexandr Lebeď pokusil své prohlášení změnit tvrzením, že celou věc nechal přezkoumat a žádné důkazy o ztrátě jaderných zbraní nenalezl. Debaty však pokračovaly. Někteří představitelé tvrdili, že nikdy žádné takové malé jaderné zbraně neexistovaly, jiní naopak tvrdili, že takové zbraně existovaly, avšak nebyly evidovány. Bílý dům uvedl, že Spojené státy nemají žádné důvěryhodné informace o dostupnosti ruských zbraní na černém trhu.

Koncem roku 1997 ředitel Ústřední zpravodajské služby CIA (Central Intelligence Agency) George Tenet uvedl, že Spojené státy americké mají nadále obavy z možné ztráty nebo krádeže jaderných zbraní a jaderného materiálu kvůli zhoršující se ekonomické situaci Ruska. Nikdo však nebyl schopen podat důkazy, že k takovým ztrátám nebo krádežím skutečně došlo. Situace v ruské armádě se od poloviny roku 1998 dále zhoršovala a mnoho ruských vojáků a důstojníků několik měsíců nedostalo mzdu. Podle některých analytiků tato situace může vést ke zhoršení vojenské kázně a k poklesu morálky, která může způsobit oslabení kontroly a bezpečnosti jaderných zbraní.

Generál Eugene Habiger, bývalý vrchní velitel amerického strategického velení, v říjnu 1997 a v červnu 1998 navštívil několik skladišť strategických jaderných zbraní a seznámil se s bezpečnostními postupy jejich ochrany. Nezabýval se však uložením a bezpečnostními postupy ochrany nestrategických jaderných zbraní. Uvedl, že Rusko nepoužívá většinu vyspělých technologií pro zajištění bezpečnosti jaderných zbraní jako Spojené státy. Současně však uvedl, že nemá žádné vážné obavy týkající se bezpečnosti jaderných zbraní v Rusku.

Někteří členové amerického Kongresu nadále měli obavy týkající se uskladnění a bezpečnosti ruských nestrategických jaderných zbraní. Senát schválil dodatek k zákonu o obraně pro fiskální rok 1999, podle něhož prezident měl vyvolat nátlak na Rusko, aby omezilo své jaderné zbraně v souladu s dohodami z let 1991 a 1992. Tento dodatek dále požadoval, aby americké ministerstvo obrany vypracovalo podrobnou zprávu o počtu a typech ruských nestrategických jaderných zbraních, o strategických důsledcích a rizicích jejich šíření. Tento požadavek se objevil také v dodatku k rozpočtu na obranu ve fiskálním roce 2001.

Obavy ze ztráty nebo krádeže jaderného materiálu z Ruska zesílily po teroristickém útoku na budovy Světového obchodního centra a Pentagonu 11. září 2001. Američtí pozorovatelé a vládní představitelé se shodli na tom, že Osama bin Laden a jeho teroristická organizace Al Quaeda se může pokusit získat jaderný materiál pro sestrojení jaderné zbraně nebo spíše "špinavé bomby", konvenční bomby s náloží jaderného odpadu, která by po výbuchu způsobila radioaktivní zamoření rozsáhlého území. Ruští představitelé uvedli, že zvýšili bezpečnost zařízení s jadernými zbraněmi. Důrazně popřeli všechna podezření, že se několik ruských jaderných zbraní ztratilo. Konečně uvedli, že teroristé nemají žádnou možnost, jak získat přístup k ruskému jadernému arzenálu.

Objevily se četné zprávy o jaderném materiálu ze zařízení bývalého Sovětského svazu na evropském černém trhu. Ve většině případů tento materiál neměl dostatečnou čistotu pro výrobu jaderné zbraně. V některých případech by však tento materiál mohl být užitečný pro země, které se snaží jadernou zbraň vyvinout, jako je Pákistán, Írán nebo Severní Korea. V květnu 1999 Národní vědecká rada (National Science Council) americké Národní akademie věd (National Academy of Sciences) publikovala zprávu, podle níž bezpečnost ruských jaderných zařízení je horší, než se původně uvádělo. Zpráva vycházela z trvající spolupráce mezi Spojenými státy americkými a Ruskem na zajištění bezpečnosti a zamezení zneužití jaderného materiálu. Představitelé ruského ministerstva pro atomovou energii (MINATOM) tuto zprávu kritizovali a uvedli, že některá bezpečnostní opatření v ruských jaderných zařízeních jsou přísnější než v amerických zařízeních. V únoru 2002 Národní zpravodajská rada (National Intelligence Council) ve své zprávě Kongresu objasnila některá rizika krádeže nebo poškození ruských jaderných zbraní.

Americké ministerstvo pro energii (DoE, Department of Energy) odhadlo, že v jaderných zařízeních na území osmi republik bývalého Sovětského svazu se nachází takové množství jaderného materiálu, které by postačovalo k výrobě asi 40 tisíc jaderných hlavic. Sovětský svaz svá jaderná zařízení zabezpečoval jejich umístěním do uzavřených měst nebo do přísně střežených vojenských území. Podle zprávy ministerstva pro energii tato bezpečnostní opatření kvůli nedostatku finančních prostředků a politického nezájmu nejsou v řadě zařízení dodržována. Řada těchto zařízení má poškozené oplocení, nefunkční kamery a signalizaci. V řadě zařízení není v pořádku evidenční systém. Podle jistých zpráv v některých zařízeních jsou bezpečnostní a monitorovací zařízení často odpojena, aby se ušetřily peníze za elektrický proud a omezilo množství falešných poplachů. Velitelství není schopno zaplatit všechny strážce a důstojníky zodpovědné za zajišťování bezpečnosti těchto zařízení.

Zhoršování ekonomické situace a pokles výdajů na armádu způsobilo nucený odchod mnoha vědců a inženýrů ze sovětského zbrojního výzkumného a vývojového programu. Počet odborníků odcházejících každým rokem do zahraničí se sice snížil, avšak ekonomické problémy přetrvávají. Například 23. července 1998 několik tisíc zaměstnanců předního ruského jaderného zařízení Arzamas-16 tři hodiny stávkovalo. Zaměstnanci požadovali doplacení mezd za rok 1997 a zvýšení mezd v roce 1998. V polovině září 1998 jaderní inženýři a vědci několika uzavřených měst vstoupili do stávky a mnozí odcestovali do Moskvy protestovat před ministerstvem pro atomovou energii.
 

V listopadu 1991 americký Kongres uvolnil 400 miliónů dolarů pro ministerstvo obrany na pomoc bývalým sovětským republikám při zajištění jejich zbraní hromadného ničení v rámci kooperativního programu pro omezení hrozby CTR. Tento program pomohl Rusku, Bělorusku, Ukrajině a Kazachstánu při přepravě, uskladnění, zajištění a likvidaci jaderných, chemických a biologických zbraní a při demontáži a zničení raket a raketových nosičů. Dále tento program pomohl při zamezení šíření těchto zbraní hromadného ničení do jiných zemí a při zamezení ztráty důležitých dokumentů souvisejících s výrobou těchto zbraní.

Přestože někteří členové Kongresu měli pochybnosti o smyslu a provádění Nunnova-Lugarova kooperativního programu pro omezení hrozby (CTR), Kongres závazky tohoto programu podpořil a ve fiskálních letech 1993, 1994 a 1995 opakovaně uvolnil 400 miliónů dolarů. Ve fiskálním roce 1996 dalších 300 miliónů dolarů. Ve fiskálním roce 1997 Senát přijal nový dodatek senátorů Samuela Nunna, Richarda Lugara a Petera Domeniciho, který zajistil dalších 94 miliónů dolarů ministerstvu obrany a ministerstvu pro energii na širší opatření, zajišťující kontrolu jaderných, chemických a biologických zbraní na území republik bývalého Sovětského svazu.

Vláda prezidenta Billa Clintona ve fiskálním roce 2000 požadovala pro program CTR 475,5 miliónů dolarů. Senát požadavek sice schválil, ale vyslovil pochybnosti o ruském finančním závazku a dalších oblastech ruských jaderných programů. Nebyly uvolněny finance na výstavbu zařízení pro likvidaci chemických zbraní. Ve fiskálním roce 2001 Clintonova vláda požadovala 458,4 miliónů dolarů. Znovu nebyly uvolněny peníze na výstavbu zařízení pro likvidaci chemických zbraní a Kongres vyslovil názor, že by Rusku v tomto směru mělo pomoci mezinárodní společenství.

Vláda prezidenta George Bushe, Jr. ve fiskálním roce 2002 požadovala pro program CTR 403 miliónů dolarů. Snížení bylo způsobeno především ukončením finanční podpory úložiště plutonia Majak. Vláda tvrdila, že Rusko již pro tento projekt nepotřebuje další asistenci. Vláda však požadovala 50 miliónů dolarů na obnovení výstavby zařízení pro likvidaci chemických zbraní. Kongres odmítl tento projekt podporovat ve fiskálních letech 2000 a 2001, ale podporu pro fiskální rok 2002 přislíbil. Pro fiskální rok 2003 Bushova vláda požadovala 416,7 miliónů dolarů. Vláda omezila financování programu na odstranění strategických útočných zbraní (Strategic Offensive Arms Elimination), protože závazky ze smlouvy START 1 již byly splněny. Vláda navrhla zvýšení finanční podpory pro zařízení na likvidaci chemických zbraní a pro program na zamezení šíření biologických zbraní.

Koncem prosince 2001 americká vláda dokončila svoji revizi kooperativního programu pro omezení hrozby CTR a dospěla k závěru, že by ve většině těchto programů měla pokračovat. Dále došla k závěru, že tyto programy jsou "účelně prováděny" a naplňují americké národní zájmy. Avšak již v dubnu 2002 se vláda rozhodla nepotvrdit, že Rusko je schopno vyhovět všem závazkům, plynoucím z konvencí o biologických a konvenčních zbraních. Toto potvrzení vyžaduje zákon před uvolněním dalších fondů na americkou pomoc Rusku v rámci kooperativního programu pro omezení hrozby CTR ministerstva obrany a na programy o nešíření zbraní hromadného ničení ministerstva zahraničí.

Existující programy sice nadále pokračovaly, avšak nebyly zahájeny nové projekty, ani uvolněny nové fondy. Vláda prezidenta Bushe, Jr. sice neuvedla, že by Rusko konvence porušovalo, avšak tvrdila, že Rusko nedodržuje své závazky o sdílení a poskytování informací o těchto zbraních. Vláda požádala Kongres o odklad požadavku tohoto potvrzení, avšak Rusko v daném roce neobdrželo dodatečné finanční prostředky na probíhající projekty programu CTR a na zahájení nových projektů. Někteří pozorovatelé tento postup kritizovali, protože vláda na jedné straně tvrdila, že tyto programy slouží americké národní bezpečnosti, a na druhé straně svým rozhodnutím ohrozila svoji politiku nešíření zbraní hromadného ničení.

Americké ministerstvo obrany, které se dříve zavázalo věnovat asi 3 miliardy dolarů na kooperativní program pro omezení hrozby, do ledna 2002 na tento program vynaložilo téměř 2,4 miliardy dolarů. První projekty se soustředily na přepravu jaderných hlavic. Spojené státy americké zajistily bezpečné železniční vozy, skladovací kontejnery a kevlarové obaly na ochranu jaderných hlavic, přepravovaných na úložiště na území Ruska. Spojené státy také pomohly Rusku s kontrolou a evidencí jaderných zbraní ve skladech a úložištích. Projekty dále pomohly Bělorusku, Ukrajině a Kazachstánu odstranit všechny strategické jaderné zbraně a zařízení sovětské éry z jejich území. Ve fiskálním roce 1999 americké ministerstvo obrany požádalo Kongres o uvolnění finančních fondů na projekt demontáže a likvidace jaderných hlavic. Spojené státy americké a Rusko se společně podílely na projektu úložiště Majak pro uskladnění plutonia z likvidovaných jaderných hlavic. Stavební a konstrukční plány úložiště byly dokončeny, avšak vlastní výstavba se pozdržela, protože Rusko nebylo schopno dodržet své finanční závazky a obě smluvní strany se dosud nedohodly na jasných opatřeních, která by zajistila, že uskladněný jaderný materiál nebude nikdy znovu použit v jaderných zbraních.

Program CTR také financoval projekty, které řešily některá konkrétní opatření. V listopadu 1997 Spojené státy americké odkoupily od Moldávie 21 letadel MIG-29, schopných nést jaderné zbraně. Spojené státy se obávaly, že by Moldávie tato letadla prodala do zemí, které chtějí získat jaderné zbraně. V dubnu 1998 Spojené státy americké a Velká Británie převezly 8,8 libry vysoce obohaceného uranu a 17,6 libry vysoce radioaktivního odpadu z Tbilisi v Gruzii do Dounreay ve Skotsku. Podle představitelů amerického ministerstva zahraničí Gruzie poprvé požádala o pomoc při zajištění svého jaderného materiálu v roce 1996. Americké ministerstvo pro energii sice vypracovalo fyzická opatření a změny bezpečnostních opatření pro úložiště jaderného materiálu, avšak později se Spojené státy, Velká Británie a Gruzie dohodly, že jedinou možností bezpečného zajištění jaderného materiálu je jeho odvoz z Gruzie. V září 1998 vláda Kazachstánu oznámila svůj úmysl během několika let odvézt asi 3 tuny jaderného materiálu vhodného k výrobě jaderných zbraní z úložiště poblíž íránských hranic do Semipalatinska na druhé straně země. Fondy programu CTR by měly tento projekt podpořit.

Spojené státy americké, několik evropských zemí a Japonsko poskytují finanční prostředky Mezinárodním střediskům vědy a technologie v Moskvě a v Kyjevě. Tato střediska, která byla původně financována programem CTR a nyní jsou podporována americkým ministerstvem zahraničí, se snaží zajistit jaderným vědcům a inženýrům nové pracovní příležitosti v mírovém výzkumu. Střediska existují od roku 1992 a financují zhruba 450 projektů ve výši 145 miliónů dolarů. Projektů těchto středisek se účastní více než 17000 jaderných vědců a inženýrů. Mnoho z nich nadále pracuje ve své původní profesi v zařízeních na území Ruska. Většinou však nedostávají dostatečné platy a proto využívají grantů z projektů středisek, aby nebyli nuceni své zaměstnání opustit a případně odejít do zemí vyvíjejících jaderné zbraně. Bushova vláda opakovaně doporučuje programy středisek rozšířit, protože hrozí nebezpečí odchodu vědců a inženýrů, kteří se podíleli na vývoji biologických zbraní hromadného ničení, do zahraničí. Ve fiskálním roce 2003 tato střediska obdržela finanční podporu ze Spojených států amerických ve výši 52 miliónů dolarů.

Jak již bylo několikrát uvedeno, mnozí politici a analytici ve Spojených státech se obávají o bezpečnost a ochranu jaderného materiálu na území republik bývalého Sovětského svazu. Většina jaderného materiálu se nachází ve skladech jaderných zbraní, avšak jeho nemalá část se nachází také v civilních jaderných výzkumných střediscích. Přestože se kooperativní program pro omezení hrozby CTR zaměřuje na zajištění jaderných zbraní a nikoliv na zajištění jaderného materiálu, částečně financuje jeho kontrolu a ochranu. Mezivládní dohody s Ruskem a dalšími bývalými sovětskými republikami postupovaly pomalu a projekty pro zabezpečení a ochranu jaderných zařízení a úložišť jaderného materiálu začaly až v roce 1994. S cílem omezit tyto prodlevy odborníci z amerických jaderných laboratoří v roce 1994 navázali neformální kontakty se svými partnery v Rusku, aby společně určili a vyřešili bezpečnostní a ochranné problémy ruských civilních jaderných zařízení. Mezivládní projekty a projekty amerických a ruských jaderných laboratoří vytvořily v letech 1994 až 1995 program ochrany, kontroly a evidence materiálu (MPC&A, Material Protection, Control and Accounting), financovaný americkým ministerstvem pro energii. Různé projekty se spojily v roce 1997 do společného programu.

Programy MPC&A začaly ve fiskálním roce 1993 s rozpočtem méně než 3 miliónů dolarů. Ve fiskálním roce 1995 již měl rozpočet 73 miliónů dolarů. V fiskálním roce 1996 Kongres přijal Nunnův, Lugarův a Domeniciho dodatek a poskytl ministerstvu pro energii na tyto programy 99 miliónů dolarů. Ve fiskálním roce 1997 bylo na programy MPC&A uvolněno 115 miliónů dolarů a v roce 1998 bylo uvolněno 137 miliónů dolarů. Clintonova vláda ve fiskálních letech 2000 a 2001 obdržela na tyto programy 145 miliónů dolarů.

Americké ministerstvo pro energii určilo v Rusku 332 budov, které vyžadují zajištění jaderné bezpečnosti. Koncem roku 1999 ministerstvo pro energii pomohlo zajistit bezpečnost 113 budov, které obsahovaly asi 50 tun jaderného materiálu, tedy 7 procent z 650 tun jaderného materiálu, o němž je ministerstvo pro energii přesvědčeno, že může být ukraden. Zvýšení bezpečnosti vyžadovalo instalaci nových bezpečnostních systémů s použitím moderních technologií, přísnou kontrolu jaderného materiálu a evidenci. Tento program také zajistil ruským jaderným odborníkům školení pro zabezpečení jaderného materiálu. Představitelé ministerstva pro energii uvedli, že program narazil na překážky. Většina jaderného materiálu se nachází v uzavřených jaderných městech a vojenských komplexech jaderných zbraní. Ruské ministerstvo pro atomovou energii, které nese za tato zařízení zodpovědnost, jen velmi pomalu a neochotně poskytuje americkému ministerstvu pro energii jakékoliv potřebné informace, protože tato zařízení jsou utajována jako strategická vojenská zařízení.

V srpnu 2000 soukromá organizace Rusko-americká poradní rada jaderné bezpečnosti publikovala zprávu, v níž ocenila dosavadní činnost programů MPC&A. Kritizovala však americké ministerstvo pro energii a americkou vládu za příliš pomalý postup a nízkou prioritu přiřazenou problému zajištění jaderného materiálu na území bývalého Sovětského svazu. Zpráva popsala několik kroků, které by měla vláda přijmout pro urychlení a posílení programu. Většina doporučení byla znovu zopakována ve zprávě z října 2001, kdy její autoři zdůrazňovali, že teroristický útok 11. září 2001 zesílil obavy o bezpečnost a ochranu ruského jaderného materiálu.

Clintonova vláda pro fiskální rok 2001 požadovala na programy MPC&A 145 miliónů dolarů a dalších 100 miliónů dolarů na novou iniciativu - Dlouhodobý program nešíření zbraní pro Rusko (Long Term Nonproliferation Program for Russia). Ministerstvo pro energii plánovalo použít 70 miliónů dolarů z této částky na posílení bezpečnosti a evidenci existujících civilních zásob plutonia a na zamezení dalšího hromadění separovaného plutonia, vyráběného civilními programy pro jadernou energii. Zbývajících 30 miliónů dolarů bylo určeno na podporu několika programů pro nešíření zbraní s cílem zabezpečit jaderný materiál, který lze použít k výrobě jaderných zbraní, a s cílem urychlit uzavření ruských zařízení pro montáž jaderných zbraní. Kongres však tuto novou iniciativu nepodpořil s tím, že původní program je zcela dostatečný.

Ve fiskálním roce 2002 Bushova vláda podporu programů MPC&A výrazně omezila. Ministerstvo obrany plánovalo použít více než 200 miliónů dolarů, ale vláda omezila rozpočet na 138,8 miliónů dolarů. Senátní výbor ozbrojených sil přidal dalších 5 miliónů dolarů a vyjádřil své obavy nad tím, že množství prostředků pro zajištění současných a budoucích potřeb nebude dostatečné. Po debatách v senátních výborech počátkem listopadu 2001 Kongres uvolnil na programy MPC&A finanční prostředky ve stejné výši jako v roce 2001. Přes obavy z krádeží ruského jaderného materiálu, vyvolané teroristickým útokem 11. září 2001, nebyly finanční fondy již zvýšeny. Pro fiskální rok 2003 Bushova vláda požadovala na programy MPC&A finanční prostředky ve výši 233 miliónů dolarů.

Program amerického ministerstva pro energii Iniciativy pro prevenci šíření zbraní (IPP, Initiatives for Proliferation Prevention) od roku 1994 financuje nevojenské projekty, které mají komerční význam jak pro Spojené státy tak pro republiky bývalého Sovětského svazu. Jejich cílem je přesvědčit bývalé sovětské vědce a inženýry z ruských jaderných komplexů, aby nehledali případné zaměstnání v zahraničních projektech vývoje jaderných zbraní. Tyto programy koordinují kontakty mezi laboratořemi s cílem vyhledat technologie v bývalých sovětských zařízeních na výrobu jaderných zbraní, které by mohly mít komerční využití. Programy jsou financovány nejen americkou vládou, ale také některými americkými firmami, které hledají komerčně využitelné technologie.

Ve fiskálním roce 1994 program IPP obdržel 35 miliónů dolarů a v roce 1995 financoval 193 projektů. Ve fiskálním roce 1996 Kongres poskytl pro tento program ministerstvu pro energii 10 miliónů dolarů. Dalších 20 miliónů dolarů bylo poskytnuto z účtu programů CTR. Ve fiskálních letech 1997 a 1998 program IPP obdržel od ministerstva pro energii 30 miliónů dolarů. Do fiskálního roku 1998 program použil 115 miliónů dolarů na 435 projektů. Ve fiskálním roce 1999 ministerstvo pro energii požadovalo pouze 15 miliónů dolarů, protože nespotřebovalo fondy z předchozích let. Senát pro fiskální rok 1999 poskytl 30 miliónů dolarů. Kongres však požadoval, aby ministerstvo obrany vypracovalo studii o počtu vědců a inženýrů, kteří pracovali na vývoji sovětských jaderných zbraní a nyní buď nemají vhodné zaměstnání nebo nedostávají odpovídající plat. Program IPP měl těmto lidem nabídnout zaměstnání v komerčních projektech a tím zamezit jejich případnému odchodu do zahraničí, kde by mohli pracovat na projektech vývoje jaderných zbraní. Clintonova vláda ve fiskálním roce 2000 požadovala na program IPP částku 30 miliónů dolarů a ve fiskálním roce 2001 částku 22,5 miliónů dolarů. Bushova vláda požadovala ve fiskálním roce 2002 částku 22,1 miliónů dolarů.

V únoru 1999 rozpočtový úřad GAO (General Accounting Office) vydal zprávu, v níž kritizoval výsledky programu IPP. Ve zprávě se uvádělo, že ruské instituce obdržely pouze jednu třetinu z fondů programu IPP. Asi 50% z těchto fondů bylo poskytnuto laboratořím ministerstva pro energii na vypracování a zavedení projektů a asi 12% z těchto fondů bylo poskytnuto americkým komerčním společnostem, které se na programu podílely. Ruské daně a poplatky ještě dále omezily množství peněz, které byly ruským vědcům a inženýrům poskytnuty. Zpráva dále požadovala, aby ministerstvo pro energii program IPP přezkoumalo, protože nikoliv vždy jeho představitelé věděli, kolik vědců a inženýrů přijalo nějaké finanční prostředky. Zpráva vyslovila pochybnost, zda program IPP skutečně přispěl k americkým závazkům nešíření zbraní hromadného ničení, protože řada vědců a inženýrů, kteří přijali finanční prostředky z programu IPP, stále pracuje v ruských jaderných zbrojních programech. Ministerstvo pro energii souhlasilo s tím, že program IPP vyžaduje přezkoumání, avšak odmítlo pochybnost, že program neplní americké závazky nešíření zbraní hromadného ničení. Ministerstvo uvedlo, že dočasně zaměstnává tisíce ruských vědců a inženýrů v asi 170 institucích. Konečně uvedlo, že program nemůže podporovat všechny vědce a inženýry, kteří pracují na jaderných zbrojních projektech.

V reakci na zprávu rozpočtového úřadu GAO Kongres omezil ve fiskálním roce 2000 finanční prostředky na program IPP a stanovil omezení, že nejvýše 35% z fondů IPP může být poskytnuto americkým laboratořím. Kongres dále zmocnil vládu, aby uzavřela s Ruskem dohodu, podle níž finanční prostředky poskytnuté z programu IPP nebudou podléhat ruským daním a poplatkům. Konečně Kongres požadoval, aby ministr pro energii přezkoumal komerční úspěch IPP projektů.

V srpnu 1998 americký viceprezident Alan Gore a předseda ruské vlády Kirijenko podepsali dohodu o Iniciativě o jaderných městech (NCI, Nuclear Cities Initiative). Tento program se zaměřil na komerční využití ruských uzavřených jaderných měst, aby vědci a inženýři, kteří v nich dosud pracovali, nemuseli hledat práci v zahraničí na projektech vývoje jaderných zbraní. V září 1998 Ministr pro energii Richardson a ruský ministr pro atomovou energii podepsali prováděcí dohodu této iniciativy. Iniciativa sleduje zamezení šíření jaderných zbraní zajištěním zaměstnání vědcům, inženýrům a technikům, kteří se dosud podíleli na projektech vývoje jaderných zbraní, v komerční sféře v těchto městech. Například bylo vybudováno výpočetní středisko pro vývoj komerčního softwaru v městě Sarově, které bylo za sovětské éry známo jako Arzamas-16.

Clintonova vláda na program NCI ve fiskálním roce 2000 požadovala částku 30 miliónů dolarů. Rozpočtový úřad GAO však ve své zprávě z února 1999 doporučil, aby ministerstvo pro energii pomalu přesunulo svoji iniciativu na zajištění svých závazků. Kongres proto ve fiskálním roce 2000 omezil financování tohoto programu na 7,5 miliónů dolarů a zúžil tak americkou pomoc pouze na jedno ze tří ruských jaderných měst, které americká vláda pro svůj program NCI vybrala. Ve fiskálním roce 2001 Clintonova vláda požadovala 17,5 miliónů dolarů. Přestože řada členů Kongresu pochybovala o významu programu NCI, v dubnu 2000 senátor Domenici oznámil svůj úmysl prosadit legislativní opatření, které by finanční částku pro program NCI zvýšilo. Tvrdil, že jeho cílem je rozšířit americkou pomoc při omezování ruského jaderného programu. Domeniciho dodatek byl přijat a zajistil programu NCI pro fiskální rok 2001 částku 30 miliónů dolarů.

Bushova vláda financování programu NCI výrazně omezila a ve fiskálním roce 2002 požadovala 6,6 miliónů dolarů. Program proto byl zúžen pouze na jedno ze tří jaderných měst. Vláda dále uvedla, že má v úmyslu program NCI zrušit a přesunout zbývající projekty do programu IPP. Senátní výbor ozbrojených sil sice podpořil vládu při omezení financování programu NCI, avšak nesouhlasil se sloučením programu NCI s programem IPP. Kongres doporučil sloučení obou programů do nového programu Ruské přechodové iniciativy (Russian Transition Initiative). Senát však s tímto rozhodnutím nesouhlasil a požadoval, aby ministerstvo pro energii nadále plánovalo a financovalo programy NCI odděleně. Pro fiskální rok 2003 Bushova vláda pro program NCI požadovala částku 39 miliónů dolarů.

Představitelé Spojených států amerických a Ruska se zhruba od poloviny 90. let 20. století setkávali v několika pracovních skupinách s cílem vyřešit některé konkrétní problémy ruského jaderného zbrojního komplexu. Některé skupiny dosáhly četných dohod a společných postupů, jiné skupiny dospěly jen k několika výsledkům.
 

Rusko-americká komise o ekonomické a technologické spolupráci  (tzv. Gorova-Černomyrdinova komise)  (U.S.-Russian Commission on Economic and Technological Cooperation)

V dubnu 1993 americký prezident William Clinton a ruský prezident Boris Jelcin ustavili Rusko-americkou komisi o ekonomické a technologické spolupráci, jejímiž předsedy byli jmenováni americký viceprezident Alan Gore a ruský předseda vlády Černomyrdin. Ačkoliv Komise byla původně vytvořena pro posílení spolupráce v oblasti kosmického výzkumu a energetiky, její mandát byl brzy rozšířen do řady různých oblastí. Viceprezident Gore a předseda vlády Černomyrdin její zasedání často využili pro řešení různých témat včetně kontroly zbrojení a spolupráce při raketové obraně nebo pro dopracování programu nadcházejícího setkání prezidentů obou zemí.

Součástí Komise byl Výbor pro energii, pracovní skupina, která se zabývala problémy štěpného materiálu (uranu, plutonia vhodného pro výrobu jaderných zbraní) s cílem zabránit jeho vývozu a zamezit ohrožení životního prostředí. Pracovní skupina odsouhlasila řadu projektů, z nichž většina byla financována Kooperativním programem pro omezení hrozby CTR. Například v roce 1994 Komise oznámila, že obě země budou spolupracovat na výstavbě úložiště Majak pro uskladnění plutonia z likvidovaných jaderných hlavic. V roce 1994 viceprezident Gore a předseda vlády Černomyrdin podepsali dohodu, podle níž Spojené státy postupně zakoupily od Ruska 500 tun uranu z ruských jaderných zbraní pro použití v jaderných reaktorech.

V červnu 1994 se obě země dohodly na zastavení jaderných reaktorů na výrobu plutonia pro jaderné zbraně. Rusko zpočátku na tuto dohodu nechtělo přistoupit, protože tyto reaktory používalo pro výrobu elektřiny a tepla ve velkoměstech Tomsk a Krasnojarsk. Obě země se však dohodly na způsobu nahrazení těchto zdrojů energie. Rusko oznámilo, že provoz těchto reaktorů zastaví do konce roku 1994, ale neučinilo tak, protože se do té doby ještě nepodařilo nalézt náhradní zdroje energie. Spojené státy americké proto prostřednictvím programu CTR nabídly 80 miliónů dolarů na přestavbu těchto reaktorů na typ, který neumožňuje výrobu materiálu na výrobu jaderných zbraní. Prováděcí dohodu obě země podepsaly v září 1997. Avšak v únoru 2000 ruská vláda oznámila Clintonově vládě svůj úmysl od dohody odstoupit kvůli zpoždění, překročení finančních nákladů a obav z katastrofické nehody. Rusko souhlasilo se zastavením reaktorů, pokud Spojené státy pomohou financovat konvenční zdroje energie obou měst. Kongres však zakázal použít fondy CTR na výstavbu "elektráren na fosilní paliva".

Během setkání 24. června 1998 viceprezident Gore a předseda vlády Kirijenko podepsali dvě dohody o jaderných tématech. Spojené státy souhlasily, že pomohou Rusku přeměnit plutonium z jaderných zbraní na palivo pro jaderné reaktory. Ve druhé dohodě Spojené státy poskytly Rusku 3,1 miliónů dolarů na 9 projektů na pomoc vědcům a inženýrům z ruských uzavřených měst, aby nalezli zaměstnání v civilním mírovém sektoru. Tento projekt byl nazván Iniciativa o jaderných městech (NCI, Nuclear Cities Initiative). Bushova vláda oznámila, že již nebude řešit společná rusko-americká témata prostřednictvím této bilaterální komise a navrhla ustanovit pracovní skupiny pro řešení jednotlivých bezpečnostních a ekonomických témat podle potřeb.
 

Pracovní skupina strategické stability  (SSWG, Strategic Stability Working Group)

V září 1993 americký ministr obrany Aspin a ruský ministr obrany Gračev ustavili pracovní skupinu odborníků amerického ministerstva obrany a ruského ministerstva obrany pro řešení témat strategické stability, posílení vzájemné důvěry a zmírnění vzájemné jaderné hrozby z období Studené války. Jedním z prvních témat, která pracovní skupina řešila, bylo zrušení nastavených cílů balistických raket dlouhého doletu na území druhé země. Během Studené války Spojené státy americké a Sovětský svaz vytvořily rozsáhlé plány předem stanovených cílů odvetných jaderných úderů na území protivníka. Tyto plány bylo možno během několika měsíců upravit podle předpokládané vojenské a politické situace. 30. května 1994 se Spojené státy a Rusko dohodly, že strategické zbraně nebudou namířeny na cíle druhé země. Většina pozorovatelů považovala tuto dohodu za důkaz, že Spojené státy americké a Rusko se navzájem již nepovažují za nepřátele. Jiní pozorovatelé však tvrdili, že tato dohoda je čistě symbolická, protože obě země mohou během nějaké krize své strategické jaderné zbraně znovu rychle nastavit na předem stanovené cíle. Navíc nebyla přijata žádná opatření, která by mohla ověřit, zda druhá strana skutečně zrušila nastavení svých zbraní.

V polovině 90. let 20. století si Spojené státy americké a Rusko navzájem vyměnily informace o balistických raketách krátkého doletu a dohodly se na společných cvičeních. První fáze tohoto projektu proběhla v červnu 1996 v Colorado Springs. Rusové rozmístili své záchytné rakety SA-12 a Američané své baterie raket Patriot v simulovaném scénáři vojenské obrany proti společnému nepříteli. Další společné cvičení proběhlo v roce 1998 a poslední začátkem roku 2001. Tato cvičení probíhala spíše jako počítačové simulace než jako skutečné vojenské operace. Zaměřila se na scénáře, kdy obě země společně koordinují postup při ničení cílů nepřítele.
 

Rozhovory o zárukách, průhlednosti a nevratnosti

V lednu 1994 americký prezident Clinton a ruský prezident Jelcin ustavili pracovní skupinu, aby vypracovala kroky pro zajištění průhlednosti a nevratnosti procesu omezování jaderných zbraní. Pracovní skupina o zárukách, průhlednosti a nevratnosti (Safeguard, transparency and Irreversibility working group) vypracovala návrh, jak by si obě strany měly vyměňovat informace o zásobách jaderných zbraní. Pracovní skupina však nebyla schopna vypracovat dohodu o výměně utajovaných informací o jaderných zbraních. Kongres proto v roce 1994 přijal dodatek k příslušnému zákonu, který takovou výměnu utajovaných informací umožnil. Rusko však příslušné legislativní a prováděcí kroky dosud nepřijalo.
 

Nestrategické jaderné zbraně

V roce 1991 Spojené státy americké a Rusko oznámily svůj úmysl odstranit většinu nestrategických jaderných zbraní ze své výzbroje. Obě země si periodicky vyměňovaly informace o postupu likvidace a ubezpečovaly se o zabezpečení a zajištění zbývajících nestrategických jaderných zbraní. Na summitu v březnu 1997 v Helsinkách se prezidenti Clinton a Jelcin během rozhovorů o smlouvě START III dohodli rozšířit kontrolní opatření také na taktické jaderné hlavice a hlavice odstraněné ze strategických balistických raket dlouhého doletu. Avšak rozhovory dosud nevedly k dalším konkrétním krokům.

Někteří analytici a politici ve Spojených státech požadují další omezení ruských taktických jaderných zbraní, protože se jednak obávají jejich možného prodeje do zahraničí a jednak Rusko má mnohem více těchto zbraní než Spojené státy. Koncem dubna 1998 si představitelé Severoatlantické aliance NATO (North Atlantic Treaty Organisation) a Ruska vzájemně vyměnily informace o svých nestrategických jaderných zbraních. Smyslem této výměny bylo nejen rozptýlit obavy Ruska z jaderných zbraní NATO, ale také získat informace o několika tisících taktických jaderných zbraní v aktivní výzbroji Ruska.
 

Dohoda o přeměně plutonia z jaderných zbraní

V září 1998 se prezident Clinton a prezident Jelcin dohodli, že Spojené státy americké a Rusko přemění 50 tun svého plutonia z jaderných zbraní na formu, jíž nelze pro výrobu jaderných zbraní použít. Představitelé Clintonovy vlády odhadli, že toto množství představuje asi polovinu zásob plutonia Spojených států a asi 25% zásob plutonia Ruska. Dohoda navrhla dva hlavní způsoby přeměny plutonia. Plutonium lze použít jako jaderné palivo v jaderných reaktorech nebo ho lze smísit s jiným jaderným odpadem a uložit způsobem, který vylučuje jeho další využití v jaderných zbraních. Cílem této dohody bylo zabránit krádeži nebo zneužití tohoto plutonia zeměmi, které se snaží vyvinout jaderné zbraně. Clintonova vláda zdůraznila, že toto opatření si vyžádá náklady stovek miliónů dolarů a vyzvala ostatní státy, aby Rusku při přeměně plutonia pomohly. Americký Kongres pro tento program uvolnil 200 miliónů dolarů. Clintova vláda plánovala pro fiskální rok 2002 požadovat 400 miliónů dolarů, ale Bushova vláda se rozhodla použít nejvýše 200 miliónů dolarů. Po přezkoumání amerických programů nešíření zbraní hromadného ničení se Bushova vláda rozhodla najít alternativní plán, který by nebyl tak drahý a tak složitý.
 

Sdílení dat včasného varování

V září 1998 se prezident Clinton a prezident Jelcin dohodli, že Spojené státy americké a Rusko by měly sdílet data včasného varování o všech startech kosmických a balistických raket kdekoliv ve světě. Obě strany se dohodly, že by tato data měly sdílet trvale a v reálném čase a nikoliv si je vyměňovat za určité období. Tato data by měla obsahovat informace o všech strategických a bojových raketách, raketách středního doletu a o startech všech kosmických raket. Data by měla odvozena ze satelitů a radarů systémů včasného varování. Obě strany se dále dohodly na vybudování mnohonárodního oznamovacího systému plánovaných startů. Systém by mohly využít také státy, které by se do něj zapojily poskytováním vlastních informací o plánovaných startech. Představitelé obou vlád zdůraznili, že toto společné Středisko poprvé umožní americkému a ruskému vojenskému velení se trvale podílet na společných vojenských operacích.

V polovině prosince 2000 Spojené státy americké a Rusko podepsaly dohodu o typech informací, které budou vyměňovány v nově budovaném Středisku společné výměny dat (JDEC, Joint Data Exchange Center) nedaleko Moskvy. Tato dohoda stanovila, že Středisko bude zajišťovat oznamovací systém plánovaných a již provedených startů balistických a kosmických raket. Smyslem takového systému je omezit riziko, že nějaký test, experiment nebo start kosmické rakety bude mylně považován za jaderný útok balistickými raketami. Někteří kritici plánovaného Střediska tvrdili, že dojde k omezení volného přístupu Spojených států do vesmíru kvůli nutnosti o takovém startu předem informovat. Avšak představitelé amerického letectva uvedli, že vybudování Střediska budou podporovat, protože projekt umožňuje výjimky z oznamovací povinnosti v případě ohrožení americké národní bezpečnosti.

Většina odborníků doufala, že Středisko, umístěné v budově staré školy nedaleko Moskvy, bude v provozu již v roce 2001. Renovace budovy se však opozdily. Jako důvod zpoždění dokončení Střediska se uváděly spory Spojených států a Ruska o daních a všeobecné ochlazení vzájemných vztahů. Americký Kongres uvolnil pro JDEC finanční prostředky, avšak polovinu těchto prostředků pozastavil do doby, než Spojené státy a Rusko dosáhnou dohody o společném financování a dohody o daních amerických pracovníků Střediska.
 

Pohotovostní stupně strategických jaderných zbraní

Pozorovatelé tvrdí, že zastaralé a poruchové ruské satelitní a komunikační systémy včasného varování a pohotovost amerických a ruských jaderných sil k odpálení během několika minut zvyšují riziko jaderného útoku. Většina analytiků uvádí, že Rusko nemá možnost získat úplné informace o stavu amerických jaderných sil a proto může mylně interpretovat některé nejednoznačné informace jako jaderný útok. Dohoda o sdílení dat včasného varování by tento problém měla řešit. Rusko by mělo dostávat informace o všech nejednoznačných událostech.

Někteří politici ve Spojených státech, jako Bruce Blair nebo bývalý senátor Samuel Nunn navrhli, aby Spojené státy a Rusko zrušily připravenost všech svých jaderných zbraní k okamžitému odpálení. Tvrdili, že pokud americké jaderné zbraně nebudou ve stavu bojové připravenosti k okamžitému odpálení, bude mít Rusko dostatek času správně interpretovat nejednoznačné informace. Naopak, pokud Rusko zruší stav bojové pohotovosti svých jaderných zbraní, neztratí možnost tyto zbraně odpálit v případě nějaké krize, protože bude mít dostatek času je uvést zpět do stavu bojové pohotovosti. Ukončení bojové připravenosti lze dosáhnout například demontáží jaderných hlavic z nosičů nebo odstraněním kritických dat z řídících počítačů.

Odpůrci ukončení bojové připravenosti jaderných zbraní tvrdí, že se tím ohrozí stabilita a národní bezpečnost. Tvrdí, že jaderné hlavice uložené v několika skladech jsou předpokládaným útokem mnohem více ohroženy než hlavice umístěné na stovkách raketových nosičů v opevněných silech. Dále tvrdí, že se obě strany mohou snažit získat výhodu rychlejším uvedením svých zbraní do stavu připravenosti, což vyvolá destabilizující "závody v rychlejším dosažení pohotovosti". Konečně tvrdí, že někteří ruští představitelé takový návrh odmítnou. Skutečně někteří ruští politici tvrdí, že jde o americký pokus odzbrojit ruské raketové síly.

Koncem roku 1997 se jedna pracovní skupina zabývala možnými opatřeními, jak ukončit stav bojové připravenosti amerických jaderných sil. Návrhy částečně vycházely z americko-ruské dohody o deaktivaci jaderných zbraní, které mají být odstraněny do konce roku 2003 na základě smlouvy START II. Návrhy pracovní skupiny však ke změně stavu připravenosti amerických jaderných sil nevedly. Vrchní velitel amerického strategického velení Eugene Habiger uvedl, že omezení útočných sil podle smluv START by mělo vést k omezení počtu jaderných hlavic na méně než 1000 podle smlouvy START II a na méně než 700 podle smlouvy START III, protože vždy pouze část amerických sil v daném okamžiku je ve stavu bojové připravenosti.

Literatura a odkazy:

[1] Nuclear Weapons in Russia: Safety, Security and Control Issues. Amy F. Woolf. Foreign Affairs, Defense and Trade Division. Congressional Research Service. The Library of Congress. Updated April 12, 2002.

[N1] Spojené státy americké a jaderné odzbrojení. (1) Natura 7/2002.

[N2] Spojené státy americké a jaderné odzbrojení. (2) Natura 8/2002.