Spojené státy americké mohou omezit hrozby, jimž čelí dnes a budou čelit v budoucnosti, vojenskými a diplomatickými kroky. Postoj Spojených států k jaderným zbraním by proto měl obsahovat:

• Jasnou vojenskou politiku, která bude řídit nasazení, zacílení a použití jaderných zbraní.
• Diplomatickou politiku, která bude řídit existující a budoucí mezinárodní dohody, týkající se testování, nasazení a likvidace jaderných zbraní a testování a nasazení protiraketové obrany Spojenými státy a jinými zeměmi.

Spojené státy pro posílení své národní bezpečnosti by měly přesvědčit všechny země ve světě, že jaderné zbraně použijí jen v krajních případech sebeobrany. Někteří politikové zastávají nebezpečný názor, že Spojené státy by mohly jaderné zbraně použít také v následujících případech:

• zastrašení nebo reakce na útok konvenčními zbraněmi
• zastrašení nebo reakce na útok chemickými nebo biologickými zbraněmi
• zničení skladů chemických a biologických zbraní uložených hluboko v podzemních bunkrech
• zastrašení nebo reakce na jiné, často nespecifické hrozby životním zájmům Spojených států.

Tyto dodatečné role jaderných zbraní znemožňují dosažení hlavních cílů americké zahraniční politiky, jimiž jsou zamezení dalšího šíření jaderných zbraní a zamezení jejich použití. Pokud americká jaderná politika bude připouštět jinou než zastrašovací roli jaderných zbraní, pak také další státy budou chtít těchto rolí využívat. Pokud Spojené státy americké se svojí konvenční převahou budou chtít jadernými zbraněmi chránit a bránit své životní zájmy, pak slabší státy budou mít větší potřebu udržovat své vlastní jaderné zbraně.

Někteří američtí analytikové jsou přesvědčeni, že důsledky útoku chemickými a zejména biologickými zbraněmi by mohly být tak rozsáhlé, že je nezbytné potenciální útočníky zastrašit možností použití jaderných zbraní v odvetném úderu. Místo závazku, že Spojené státy nepoužijí jaderné zbraně jako první, tito analytikové hovoří o závazku, že Spojené státy nezpůsobí použití zbraní hromadného ničení. Nikdo jistě nepochybuje o nutnosti zastrašování před použitím chemických a biologických zbraní, zejména po teroristickém útoku na budovy Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. Na druhé straně ale tento teroristický útok jasně dokazuje, že žádná jaderná hrozba nedokáže za určitých okolností odradit potenciálního útočníka od jeho záměrů.

Často se tvrdilo, že americká jaderná hrozba odradila Irák od použití chemických a biologických zbraní hromadného ničení během války v Perském zálivu. Avšak je nutné poznamenat, že prezident George H. Bush pohrozil "nejsilnější možnou odvetou", pokud by Irák použil svých chemických a biologických zbraní hromadného ničení nebo zničil ropná pole v Kuvajtu. Američtí představitelé většinou vyjadřovali názor, že válku proti Iráku chtějí vést bez použití jaderných zbraní. Americký ministr vnitra James Baker varoval iráckého ministra zahraničí, že použití takových zbraní by přinutilo Spojené státy Hussainův režim zlikvidovat. Taková hrozba byla přinejmenším stejně účinná, ale spíše účinnější, než hrozba útoku jadernými zbraněmi. Existují také důkazy, že letecké útoky Spojených států Iráku znemožnily použití svých chemických a biologických zbraní. Samozřejmě nevíme, proč Irák tyto zbraně nepožil, ale důkazy dostatečně naznačují, že americká jaderná hrozba rozhodně nebyla určujícím faktorem.

Jaderná hrozba také není nutná pro zastrašování konvenčního útoku, protože Spojené státy mají značnou převahu konvenčních sil nad potenciálními útočníky, jíž si jistě podrží i v dohledné budoucnosti. Libovolnou nejadernou hrozbu Spojené státy a jejich spojenci jsou schopny zastrašit nebo odrazit vysoce moderními konvenčními zbraněmi.

Konečně existují praktické politické důvody, proč nepoužít jaderné zbraně v reakci na konvenční útok. Přestože si lze představit případy, kdy vznikne silný domácí tlak na jadernou odvetu nebo kdy použití jaderných zbraní může výrazně omezit americké ztráty a rychleji ukončit válku, američtí politikové musí uvažovat velké ztráty, které by Spojené státy americké utrpěly použitím jaderných zbraní v prvním úderu. Z krátkodobého hlediska by jaderný úder vyvolal celosvětový odpor veřejného mínění. Společný postup demokratického světa proti útočníkovi by byl ztížen nebo dokonce znemožněn. Z dlouhodobého hlediska by Spojené státy ztratily své vedoucí postavení a spojence, došlo by k šíření jaderných zbraní, protože by další státy usilovaly o začlenění jaderných zbraní do své výzbroje.

Možnost použití jaderných zbraní v reakci na nejaderný útok by mohla zvýšit tlak na vládu a prezidenta, aby tak učinili také v případě, že by taková reakce byla proti zájmům Spojených států. Pokud by vláda Spojených států tuto myšlenku podporovala, velení americké armády by vypracovalo podrobné plány a standardní operační postupy pro takové použití. Použití jaderných zbraní v reakci na konvenční útok by se pak ve velení americké armády mohlo stát převažujícím názorem.

Pokud politikové jednou začnou vyhrožovat jadernými zbraněmi, může tím být ohrožena důvěryhodnost Spojených států v případě, kdy jaderné zbraně nebudou použity. Nic na tom nezmění fakt, že jejich použití nebylo nezbytné.

Význam explicitní hrozby použití jaderných zbraní v reakci na nejaderný útok je proto nepatrný a pochybnosti uskutečnění této hrozby jsou značné. Z dlouhodobého hlediska by bezpečnost Spojených států byla více ohrožena, než je tomu dnes. Proto by se Spojené státy měly zavázat, že jaderné zbraně budou používat pouze k zastrašování a v krajním případě jako reakci na jaderný útok.
 

2. Spojené státy by měly ustoupit od udržování balistických raket ve stavu pohotovosti k bezprostřednímu odpálení (odpálení po varování a odpálení při nepřátelském útoku). Možnost nasazení balistických raket je nutné upravit tak, aby jejich uvedení bojové pohotovosti k odpálení trvalo nejméně hodiny nebo dny a nikoliv minuty.

Změnou praxe nasazení balistických raket, kdy nebude možno okamžitě po varování nebo po útoku odpálit velký počet raket, mohou Spojené státy přesvědčit Rusko, aby se vzdalo udržování velkého počtu balistických raket v bojové pohotovosti. Pouze tímto způsobem lze omezit hrozbu mylného, neautorizovaného nebo náhodného odpálení ruských balistických raket s jadernými hlavicemi. Spolehlivé a důvěryhodné zastrašování nevyžaduje, aby Spojené státy byly schopny odvety během několika minut, protože žádný útok proti Spojeným státům není schopen vyřadit americký velitelský a kontrolní systém a zničit jaderné zbraně umístěné na ponorkách.

Z dlouhodobého hlediska lze bezpečnost Spojených států dále posílit spolupráci s Ruskem, kdy budou připravena důvěryhodná a ověřitelná opatření, která zajistí, že žádná země nebude schopna odpálit své balistické rakety v hromadném a překvapivém útoku.

Jediným rozumným důvodem, aby Spojené státy udržovaly své balistické rakety ve stavu bojové pohotovosti k bezprostřednímu odpálení, je důvěryhodné zastrašování Ruska před úmyslným útokem, jehož cílem je zabránit Rusku, aby zahájilo úmyslný první úder proti Spojeným státům. V současné době více než 10 let po ukončení Studené války neexistují žádné zásadní důvody, proč by Rusko mělo úmyslně útočit na Spojené státy. Pravděpodobnost neúmyslného, neautorizovaného nebo mylného útoku je v současné době mnohem větší než pravděpodobnost úmyslného útoku.

Navíc není žádný důvod věřit, že stav bojové pohotovosti k rychlému odpálení je pro zastrašení prvního úderu nezbytný. Protože jaderné zbraně jsou nesmírně ničivé, Rusko může být rovněž zastrašeno hrozbou několika stovek jaderných hlavic, které by přečkaly jaderný úder a byly by odpáleny v odvetném úderu. Americké jaderné ponorky pod hladinou oceánu nelze detekovat a proto je nelze ani zničit. Tyto jaderné ponorky představují mohutnou kapacitu jaderných hlavic, které mohou být kdykoliv odpáleny na potenciálního útočníka. Americké velitelské systémy balistických raket sice mohou být méně odolné vůči útoku, ale žádný útočník si nemůže být jist, že se mu podaří zničit klíčové části tohoto povelového systému tak, aby Spojené státy nemohly provést drtivý odvetný jaderný úder.

Existuje řada způsobů, jak modifikovat nasazení balistických raket, aby je nebylo možno bezprostředně odpálit a jak lze okolní státy o tom ubezpečit. Spojené státy mohou například svá jaderná sila zahrnout zeminou, která zabrání startu jaderných raket, dokud nebude zemina buldozery odstraněna. Tento postup může trvat od několika hodin pro malý počet raket až po několik dní.

Spojené státy mohou prodloužit čas potřebný k odpálení balistických raket umístěných na ponorkách. Lze vymezit oblasti hlídkování tak, aby trvalo několik dní, než by se ponorky dostaly do oblastí dosahu cílů na území Ruska. V některých případech by bylo možno balistické rakety zatížit nadbytečným nákladem, který by omezil jejich dolet. Tento nadbytečný náklad by mohlo vyrábět a zasílat Rusko a na základě smlouvy START I náhodně kontrolovat až deseti inspekcemi ročně, zda balistické rakety jsou tímto nadbytečným nákladem vybaveny. Existují také praktické možnosti, jak Rusko může kontrolovat, zda americké ponorky dodržují pohyb ve vymezených oblastech, aniž by se tím omezilo jejich utajení.

Spojené státy mohou takové kroky podniknout také jednostranně a tím dát najevo, že mají zájem na omezení své jaderné výzbroje. Ruská jaderná sila mohou být zajištěna proti okamžitému startu balistických raket podobným způsobem jako americká sila. Jiné postupy by bylo nutné vypracovat pro ruské balistické rakety umístěné na tahačích a pro ruské strategické ponorky. Přitom je důležité, aby Spojené státy a Rusko společně vyvinuly důvěryhodná opatření, která by byla použitelná v obou státech, a jednostranné kroky Spojených států by měly směřovat k právě těmto opatřením.
 

3. Spojené státy by měly ustoupit od plánů předem stanovených cílů, proti nimž lze okamžitě použít jaderné zbraně v případě jaderného útoku proti Spojeným státům a jejich spojencům.

Během Studené války Spojené státy vytvořily rozsáhlé plány předem stanovených cílů odvetných úderů v případě sovětského jaderného útoku. Tyto plány lze modifikovat během několika měsíců pečlivé práce. Takové plány jaderných protiúderů jsou zbytečné a nebezpečné. Navíc Spojené státy mohou připravit menší plán odvetného úderu v mnohem kratší době.

Úmyslný jaderný útok proti Spojeným státům je nepravděpodobný a politickou a vojenskou situaci, za níž by Spojené státy vážně uvažovaly o použití jaderných zbraní, nelze předem odhadnout. Proto rozsáhlé plány předem stanovených cílů postrádají smysl. Spojené státy mohou vytvořit postupy pružného stanovení cílů, které budou reagovat na okamžitou vojenskou situaci, a připravit systém opatření pro řešení neočekávaných událostí.

Podle současné americké vojenské doktríny Spojené státy mohou ve velmi krátkém období zničit téměř všechnu jadernou výzbroj nepřítele, tedy více než 1000 ruských jaderných cílů. Přitom utrpí jen minimální škody v případě selhání některých raket. Cílem tohoto jaderného úderu jsou sila s balistickými raketami dlouhého doletu, odpalovací velitelská střediska, mobilní odpalovací rampy balistických raket, vojenské letecké základny strategických bombardérů, vojenské přístavy jaderných ponorek, stovky základen protiletecké obrany, sklady jaderných zbraní, velitelská a řídící střediska vedení bitev a stovky velitelských stanovišť po celém území Ruska. Za takové situace Spojené státy musí udržovat v aktivní výzbroji dostatečné množství raketových nosičů jaderných zbraní, aby každý vybraný cíl bylo možno zasáhnout nejméně dvěma jadernými hlavicemi. Důsledkem je velmi velký počet jaderných hlavic, které Spojené státy udržují ve své výzbroji. Současné americké jaderné síly jsou značně přesné a mají dostatečně vysokou účinnost ke zničení balistických raket v silech a silně opevněných velitelských a řídících středisek.

Někteří američtí vojenští představitelé neochotně schvalují jakékoliv rozsáhlejší omezení jaderných zbraní, protože nechtějí opustit doktrínu předem stanovených jaderných cílů nepřítele. Avšak současná realita je taková, že žádný odvetný úder proti Rusku by nezabránil katastrofálním škodám na území Spojených států. Pokud by Rusko provedlo omezený jaderný útok na Spojené státy nebo na jeho spojence, pak Spojené státy mohou odpálit své jaderné zbraně na zbývající ruské jaderné síly a velitelská a řídící střediska ve snaze zabránit dalším škodám. Avšak americký odvetný úder by zřejmě způsobil další ruský protiúder spuštěný systémem včasného varování. Ruské jaderné síly, které by přežily odvetný jaderný úder, by byly schopny zničit většinu amerických velkoměst, přestože Rusko disponuje menším množstvím jaderných hlavic než Spojené státy.

Preventivní jaderný úder by vedl k ještě horším důsledkům. Ruský systém včasného varování by zajistil přežití až několika stovek ruských raket. Tyto zbývající rakety, každá s desítkami jaderných hlavic, by pak zničily prakticky celé území Spojených států amerických.

Jak bylo zdůrazněno již výše, udržování značného množství raket s jadernými hlavicemi jako protiopatření vůči případnému ruskému jadernému útoku je krajně nebezpečné. Rusko může své zranitelné jaderné rakety odpálit na podnět systému včasného varování. Tento stav zvyšuje riziko chybného, neautorizovaného nebo náhodného odpálení ruských jaderných raket na Spojené státy. Největším nebezpečím v současné době a v dohledné budoucnosti je právě takový jaderný útok.

Spojené státy by proto měly upustit od současné doktríny balistických raket připravených k bezprostřednímu odpálení na předem dané cíle ruských jaderných sil.

Jaké jsou ale jiné možnosti?

Jednou z možností je jako cíle jaderného úderu zvolit ruská města. Tato doktrína by ale jasně porušovala mezinárodní právo, které vyžaduje, aby hrozba nebo použití síly nebyly směřovány proti civilnímu obyvatelstvu. Na druhé straně ale jaderný úder proti ruským jaderným silám by nutně vedl k velkému počtu jaderných výbuchů poblíž ruských měst, které by způsobily smrt miliónů až desítek miliónů nevinných lidí.

Další možností je jako cíle jaderného úderu zvolit ruské vojenské konvenční síly a průmysl nutný na podporu válečného úsilí. Tato strategie by se sice mohla vyhnout "nestabilitám" souvisejícím se strategií jaderného úderu na jaderné síly, protože by nebyly ohroženy. Takovými cíli by mohly být velké vojenské základny, skladiště vojenské výzbroje a munice, případně energetická infrastruktura jako jsou rafinérie ropy nebo rozvodny elektřiny a plynu umístěné mimo velkých měst. Tato strategie by vyžadovala nejvýše sto jaderných hlavic, které by byly schopny zničit většinu konvenčních sil.

Na druhé straně lidé obvykle žijí poblíž svých pracovišť a útok na průmyslová a energetická zařízení by způsobil rozsáhlé a těžké ztráty na životech civilního obyvatelstva. Útok proti konvenčním vojenským silám by navíc mohl být chápán jako snaha vyhrát válku a nikoliv odrazit jaderný útok.

Není snadné zodpovědět závažnou otázku, jakým způsobem použít nebo zda vůbec použít jaderné zbraně v odvetě, pokud hrozby těmito zbraněmi přestanou být účinné. Spojené státy by neměly nahrazovat jeden pevný plán jaderné války jiným pevným plánem. Název existujícího amerického plánu jaderné války - Jednotný plán integrovaných operací SIOP (the Single Integrated Operations Plan) naznačuje cíle a plánování, které neodpovídají dnešní skutečnosti. Proč Spojené státy americké udržují podrobný plán hromadného jaderného útoku, pravidelně obnovovaný a procvičovaný, s cílem zničit celé Rusko během několika minut? Takové předem připravené válečné plány dnes již postrádají smyslu, protože současné technologie umožňují připravit útok a zacílit balistické rakety s jadernými hlavicemi během několika hodin.

Pružné zacílení balistických raket samozřejmě neznamená konec válečného plánování. Americké strategické velitelství by se mělo soustředit na rozhodnutí, jak lze jaderné zbraně použít v rámci jejich omezené role, a tyto plány by mělo pravidelně předkládat klíčovým politikům v americkém Senátu a ve vládě. Na operační úrovni je nutné pravidelně ověřovat schopnost vyvinout a provést operační plány v reakci na hypotetické scénáře vojenské situace. Jak bylo uvedeno již výše, tyto operační plány by se měly řídit následujícími principy:

• Spojené státy americké nepoužijí jaderné zbraně jako první.
• Spojené státy americké by neměly jaderné zbraně použít ukvapeně (neměla by existovat možnost odpálit balistické rakety na základě systému včasného varování).
• Po jaderném útoku by měly být zváženy okolnosti a měla by být učiněna pouze taková rozhodnutí, která by minimalizovala hrozbu dalších jaderných útoků zejména proti velkoměstům.

Žádná hrozba v současnosti ani v dohledné budoucnosti nevyžaduje, aby Spojené státy udržovaly více než několik stovek jaderných hlavic. Spojené státy americké proto mohou omezit svůj arzenál na celkový počet méně než 1000 jaderných hlavic. Tím mohou přimět Rusko k podobnému omezení jaderných sil, aniž by bylo nutné čekat na další vývoj americko-ruských dohod. Dalšího omezování jaderných zbraní lze dosáhnout mnohostrannými dohodami. Jednostranné omezení počtu jaderných zbraní ze strany Spojených států by mělo vyvolat další omezování jaderných zbraní ve světě.

Jednostranné omezení počtu jaderných zbraní by mělo vést ke klíčové změně mezinárodní bezpečnosti po Studené válce a posílilo by důvěru Ruska v záměry Spojených států naplnit závěry Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (the Non-Proliferation Treaty).

Neexistuje žádný důvod vázat počet amerických jaderných zbraní na jejich počet v jiných zemích. Spojené státy na druhé straně musí přizpůsobovat svoji protiraketovou obranu politickému a vojenskému rozložení sil ve světě. Pokud Spojené státy americké budou udržovat jen takový počet jaderných hlavic, které přežijí jakýkoliv pravděpodobný jaderný útok, pak nezáleží na tom, kolik jaderných hlavic která země udržuje ve své výzbroji. Ani 10000 jaderných hlavic není schopno zničit 100 jaderných hlavic, které budou umístěny na ponorkách ukrytých v oceánech. Počet jaderných hlavic, které přečkají jaderný úder protivníka, závisí na pouze účinnosti protiraketového obranného systému.

Kolik jaderných hlavic Spojené státy pro účinné zastrašení a případný odvetný úder potřebují? V případě, že Spojené státy opustí doktrínu zničení jaderné kapacity nepřítele, stále budou mít k dispozici dostatečný počet jaderných hlavic ke zničení vlády a občanské společnosti nepřítele. Žádná politická nebo vojenská moc nepřipustí zničení celé své společnosti, protože pak její existence postrádá smyslu. Útok 100 jadernými hlavicemi na území některého státu postačuje ke zničení celé jeho společnosti a ekonomiky. Již při několika desítkách jaderných výbuchů by v libovolné zemi zahynulo více lidí, než v kterékoliv předchozí válce. Proto 100 jaderných hlavic je dostatečnou zastrašovací silou, aby odradila jakéhokoliv vůdce od jaderného útoku na města Spojených států a jeho spojenců. Na tom nemůže změnit nic ani teroristický útok 11. září 2001 na budovy Světového obchodního centra v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu.

Bylo by naprostou sebevraždou, aby na jaderný útok Ruska Spojené státy odpověděly jaderným úderem na ruská města, pokud by již americká velkoměsta nebyla zničena. Pokud by Spojené státy utrpěly jaderným úderem nepřítele a odveta jadernými zbraněmi by se zdála nezbytná, pouze prezident Spojených států by mohl rozhodnout, na jaké cíle by odvetný úder byl směřován, aby se zabránilo dalším škodám. Pouhých 100 jaderných hlavic, které by jaderný útok přežily, k takovému záměru postačují. Například odpálení stovky jaderných hlavic proti Rusku by na jeho území způsobilo až sto jaderných výbuchů, které by zcela zničily všechny velké raketové, letecké a námořní základny, výzbrojní a muniční sklady, sklady vojenské techniky, velitelská střediska a týlová střediska logistiky, nezbytná pro podporu konvenčního vojenského útoku. Tyto jaderné výbuchy ale také mohou zničit všechna velká průmyslová a energetická střediska rozmístěná mimo velkoměsta. Těžko si však lze představit, že by takový rozsáhlý úder zůstal bez rozsáhlé odvety. Za omezený jaderný úder lze považovat použití nejvýše pěti až deseti jaderných hlavic.

Proto několik stovek jaderných hlavic, které by přežily jakýkoliv jaderný úder, představuje dostatečnou hrozbu nebo drtivou reakci na jaderný útok nepřítele.

Například pět ponorek operujících někde pod hladinou moře, které by byly vyzbrojeny 24 balistickými raketami dlouhého doletu s jednou jadernou hlavicí, představuje dostatečnou jadernou sílu, která by přežila jakýkoliv jaderný útok. Spojené státy proto mohou udržovat celkově deset ponorek, z nichž polovina by kotvila v přístavech a druhá polovina by operovala na moři. Americké plány jaderné války lze přeformulovat tak, aby Spojené státy prostřednictvím těchto ponorek mohly dostatečnou údernou silou odpovědět na jakýkoliv útok. Spojené státy si dále mohou ponechat asi deset bombardérů s jadernými zbraněmi pro zvláštní operace, které jsou pod přímou kontrolou prezidenta Spojených států. Pro dostatečné zastrašení potenciálních nepřátel však není udržovat žádné další nadbytečné jaderné zbraně.

Autoři studie [1] proto navrhují, aby Spojené státy bez ohrožení své bezpečnosti a zastrašovací kapacity jednostranně omezily své jaderné hlavice na méně než 1000 hlavic a otevřely cestu pro další jednání o omezení jaderných zbraní. S celkovým počtem 1000 hlavic Spojené státy budou disponovat více než 200 hlavicemi, které přežijí jakýkoliv jaderný útok. Pokud se 15 procent hlavic považuje za "zálohu", pak postačuje nasadit do výzbroje 800 jaderných hlavic.

Jaderné hlavice uložené ve skladech představují vážné riziko šíření jaderných zbraní, zejména za současných podmínek v Rusku. Spojené státy by proto měly pobídnout Rusko likvidaci těchto jaderných hlavic tím, že zahájí proces likvidace vlastních jaderných hlavic dostatečně transparentním způsobem. Tento proces by měl zajistit uložení veškerého jaderného štěpného materiálu pod mezinárodní kontrolou a měl by zajistit, aby jaderný materiál nebylo možno znovu použít pro výrobu jaderných hlavic.

Spojené státy v současné době přibližně disponují:

• 7200 aktivními strategickými jadernými hlavicemi (které jsou buď nasazeny nebo připraveny jako záloha k okamžitému nasazení)
• 1600 neaktivními jadernými hlavicemi (které jsou připraveny ke zvýšení počtu aktivních jaderných hlavic nebo pro nahrazení nasazených jaderných hlavic v případě jejich nespolehlivosti)
• 1670 taktickými jadernými hlavicemi

Pokud jediným účelem amerických jaderných zbraní je zastrašit potenciální nepřátele a případně reagovat na jaderný útok, není nutné již udržovat taktické jaderné zbraně, jejichž úlohu mohou zastoupit strategické jaderné zbraně. Taktické jaderné zbraně jsou obvykle uloženy a nasazeny méně bezpečným způsobem než strategické jaderné zbraně. Jejich likvidace by výrazně omezila riziko neautorizovaného použití nebo krádeže.

Americké taktické jaderné zbraně byly určeny a nasazeny pro obranu západní Evropy proti případnému sovětskému konvenčnímu útoku v době, kdy se Spojené státy a státy NATO obávaly, že jejich konvenční síly nebudou schopny odrazit útok konvenčních sil Varšavského paktu. Sovětský svaz a Varšavský pakt již více než deset let neexistují a Rusko nepředstavuje hrozbu konvenčního útoku v Evropě. Proto Spojené státy již taktické jaderné zbraně ve své výzbroji nepotřebují. Na základě tohoto faktu v roce 1991 americký prezident George H. Bush nařídil deaktivovat a zahájit likvidaci téměř všech taktických jaderných zbraní. V současné době Spojené státy mají ve své výzbroji asi 1200 taktických jaderných bomb na letadlech umístěných na leteckých základnách v New Mexico a v Nevadě, asi 320 křižujících raket s plochou dráhou letu na námořních základnách ve Washingtonu a v Georgii a asi 150 taktických jaderných bomb v různých evropských zemích NATO.

Autoři studie [1] znovu zdůrazňují, že Spojené státy by měly své jaderné zbraně používat pouze k zastrašování a jako odpověď na jaderný útok proti svému území a území svých spojenců. Dnes již Spojené státy nepotřebují žádné taktické jaderné zbraně jako jaderný deštník nad svými spojenci v Evropě. Americké strategické jaderné zbraně jsou důraznou hrozbou potenciálním útočníkům a dostatečnou ochranou evropských spojenců.

Americká vláda by proto měla dokončit likvidaci taktických jaderných zbraní, kterou započal prezident George H. Bush. Spojené státy musí využít všech možností, aby také Rusko přistoupilo k likvidaci svých taktických jaderných zbraní. Na druhé straně by likvidace taktických jaderných zbraní neměla být vázána na ruskou reakci, protože strategické jaderné zbraně jsou dostatečnou hrozbou.
 

6. Spojené státy by měly vyhlásit svůj závazek, že budou nadále pokračovat v omezování počtu svých jaderných zbraní na základě mezinárodních dohod a prostřednictvím ověřitelných postupů.

Přestože pro zajištění bezpečnosti Spojené státy potřebují pouze několik stovek jaderných hlavic, které přežijí jakýkoliv jaderný útok, autoři studie [1] doporučují, aby v nejbližším období byl počet jaderných hlavic omezen na asi 1000 hlavic. Požadavek dalšího omezování počtu amerických jaderných zbraní může být již vázán na mezinárodní dohody, na jejichž základě by všechny jaderné státy začaly omezovat své jaderné arzenály. Tyto mezinárodní dohody by měly ustanovit takové mechanismy, aby proces likvidace jaderných zbraní byl nevratný nebo alespoň velmi obtížně proveditelný. Všechny jaderné státy by tak měly potřebnou jistotu, že omezování jaderných arzenálů je nevratným procesem. Konečným cílem musí být bezpečný svět bez jaderných zbraní.

Jestliže Spojené státy omezí počet svých jaderných hlavic na 1000 hlavic a Rusko provede srovnatelné kroky, následně může dojít k omezování jaderných arzenálů všech jaderných mocností.

Někteří analytikové tvrdí, že Spojené státy by se neměly účastnit žádných právních dohod, které by v omezovaly americký jaderný arzenál v budoucnosti. Spojené státy se však aktivně podílejí na řadě diplomatických nástrojů a právních dohod v mnoha oblastech mezinárodní soutěže a vytvářejí tak nezbytný tlak na normy mezinárodního chování. Ověřitelné a právně podložené dohody a smlouvy jsou důležitým prostředkem pro zmírnění hrozeb pro Spojené státy a donucovacím nástrojem pro všechny státy světa. Smlouvy o kontrole zbrojení mohou obsahovat pravidla a normy, které zabrání drahým a stabilitu ohrožujícím závodům ve zbrojení.
 

7. Spojené státy by se měly zavázat, že neobnoví testy jaderných zbraní a budou ratifikovat Smlouvu o zákazu testů jaderných zbraní (the Comprehensive Test Ban Treaty).

Spojené státy americké mají řadu plně otestovaných konstrukcí jaderných zbraní, které věrohodně splňují všechny vojenské požadavky, a propracované postupy, které zajišťují spolehlivost jaderných zbraní bez explozivních testů. Obnova jaderných testů by vážně ohrozila americké snahy o nešíření jaderných zbraní. Dosažení nešíření jaderných zbraní do tzv. nespolehlivých států je aktuální zejména v souvislosti s podporou mezinárodního terorismu těmito státy. Obnova jaderných testů je politicky zcela nepřijatelná a vojensky zcela zbytečná. Spojené státy ratifikací Smlouvy o zákazu jaderných testů proto nic neztratí a nijak neohrozí svoji národní bezpečnost a zájmy. Naopak, ratifikací této smlouvy by se posílila důvěra Ruska a Číny v úmysl Spojených států postupně omezovat svůj jaderný arzenál.

Od roku 1993 Spojené státy prosazováním nešíření jaderných zbraní a kontrolou zbrojení jsou vedoucí silou ve snaze dosáhnout globálního zákazu jaderných testů. V roce 1995 se od jaderných států očekávalo další rozšíření Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (the Non-Proliferation Treaty) na podporu Smlouvy o zákazu testů jaderných zbraní (the Comprehensive Test Ban Treaty). Na konferenci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 2000 se Spojené státy připojily k ostatním jaderným mocnostem závazkem, že bodu podporovat Smlouvu o zákazu testů jaderných zbraní. Toho mohou Spojené státy dosáhnout pouze ratifikací této smlouvy.

Pokud by Spojené státy Smlouvu o zákazu testů jaderných zbraní (the Comprehensive Test Ban Treaty) neratifikovaly, zřejmě by ztratily svojí morální autoritu a mezinárodní pověst a nemohly by účinně usilovat o globální prosazení nešíření jaderných zbraní. Odmítnutí ratifikace Smlouvy o zákazu testů jaderných zbraní by například ohrozilo potřebnou podporu nejaderných mocností v úsilí izolovat nespolehlivé státy jako je Irák nebo Severní Korea. Spojené státy by nemohly vyvíjet tlak na nejaderné státy, aby tuto smlouvy ratifikovaly. Smlouva o zákazů testů jaderných zbraní (the Comprehensive Test Ban Treaty) je klíčovou smlouvou, která zabraňuje vývoji nových typů jaderných zbraní, zejména termonukleárních hlavic, jejichž objem a hmotnost dosud převyšuje možnosti balistických raket dlouhého doletu.

Spojené státy americké nepotřebují provádět další explozivní jaderné testy, aby mohly udržovat spolehlivý jaderný arzenál. Ze zhruba 350 podzemních testů, které Spojené státy provedly od roku 1972, pouze osm sloužilo k ověření spolehlivosti. Drtivá většina podzemních testů sloužila k vývoji nových typů jaderných hlavic. Spojené státy dnes mají řadu otestovaných konstrukcí jaderných hlavic, které splňují vojenské potřeby dnes i v budoucnosti.

Ratifikace Smlouvy o zákazů testů jaderných zbraní pro Spojené státy neznamená dodatečná zásadní omezení k těm, která již existují. Odpůrci Smlouvy o zákazu testů jaderných zbraní tvrdí, že smlouva představuje nepředvídatelnou hrozbu národní bezpečnosti, kdy se v budoucnosti může objevit nutnost dalších jaderných testů a Spojené státy by musely od smlouvy odstoupit. Autoři studie [1] s tímto názorem nesouhlasí. Pokud by nastala závažná situace, která by vyžadovala obnovení testů jaderných zbraní, Spojené státy by měly dostatek času světové veřejnosti zdůvodnit, jaké "nejvyšší národní zájmy" je nutí k odstoupení od smlouvy.

Protože politická cena takového odstoupení by byla vysoká, odpůrci Smlouvy o zákazů testů jaderných zbraní zastávají názor, že je výhodnější od této smlouvy odstoupit již nyní. Tento argument ale postrádá smysl. Politická cena při obnově testování jaderných zbraní je také vysoká a ratifikace Smlouvy o zákazů testů jaderných zbraní tuto cenu může jen částečně zvýšit. Spojené státy již Smlouvu o zákazů testů jaderných zbraní podepsaly. Pokud nyní od smlouvy odstoupí, lze jistě očekávat stejný krok od Ruska a Číny a od dalších států. Tím ale budou zmařeny jakékoliv snahy o nešíření jaderných zbraní. Důsledky pro tuto civilizaci by v budoucnu mohly být fatální.
 

8. Protože všeobecný a ověřitelný zákaz jaderných zbraní je v národním bezpečnostním zájmu Spojených států, měly by Spojené státy znovu potvrdit svůj závazek, že budou prosazovat jaderné odzbrojení, a seznámit veřejnost s plánem, jak tohoto cíle chtějí dosáhnout.

Z dlouhodobého hlediska Spojené státy mohou dosáhnout nešíření jaderných zbraní pouze důslednou politikou a vlastními akcemi. Udržování jaderných zbraní představuje pro Spojené státy větší bezpečnostní riziko, než prosazování všeobecného jaderného odzbrojení s ostatními jadernými mocnostmi. Spojené státy by měly znovu potvrdit svůj závazek, že budou prosazovat důsledné jaderné odzbrojení podle článku VI. Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Aby bylo dosaženo většího pokroku směrem k úplnému zákazu jaderných zbraní, Spojené státy by měly posílit vědecký výzkum technologií a procesů pro ověřování jaderného odzbrojení. Vláda Spojených států by měla ve spolupráci s jadernými mocnostmi vypracovat postupy, jak bude mezinárodní společenství reagovat na případné nové jaderné zbrojení. Spojené státy mohou vyvinout úsilí na dosažení politických a ekonomických podmínek, za nichž budou všechny státy světa souhlasit s tím, že ověřitelný a trvalý zákaz jaderných zbraní je v jejich národním zájmu. Spojené státy mohou usnadnit zahájení mnohonárodní diskuse o klíčových otázkách jaderného odzbrojení přijetím a potvrzením mandátu na Konferenci o odzbrojení a podobných mezinárodních fórech.
 

9. Spojené státy by měly uznat, že nasazení raketového obranného systému, jako je Národní raketový obranný systém NMD (National Missile Defense), o němž jsou Rusko a Čína přesvědčeny, že zachytí podstatnou část jejich balistických raket dlouhého doletu, vyvolá odpovídající reakci těchto jaderných velmocí, které v důsledku ohrozí americkou národní bezpečnost. Spojené státy by proto vůbec neměly takový systém nasazovat.

Řada otázek týkajících se bezpečnostních výhod z nasazení Národního raketového obranného systému NMD zůstává nezodpovězena. Odpovědi většinou závisí na konkrétních detailech plánovaného systému a na jeho operativní účinnosti. Studie "Countermeasures. A Technical Evaluation of the Operational Effectiveness of the Planned US National Missile Defense System" [2] dokazuje, že systém NMD nebude schopen účinně zabránit útoku balistickými raketami dlouhého doletu s jadernými hlavicemi, které budou vybaveny jednoduchými protiopatřeními vůči takovému systému. Studie také dokazuje, že taková protiopatření mohou poměrně snadno vyvinout také nespolehlivé státy, proti nimž je systém NMD především určen.

Nasazení Národního raketového obranného systému NMD znemožní realizaci většiny bezpečnostních výhod, které plynou z realizace předchozích osmi bodů.

Dokud Spojené státy americké a Rusko udržují balistické rakety dlouhého doletu, které slouží ke vzájemnému zastrašování, pak nasazení amerického Národního raketového obranného systému NMD, o němž je Rusko přesvědčeno, že zachytí podstatnou část jeho balistických raket schopných přežít jaderný útok, může zabránit dalšímu odzbrojování. Rusko zřejmě nesníží počet jaderných hlavic pod 1000 hlavic. Nasazení systému NMD může být pro Rusko podnětem, aby udržovalo svoji strategii odpálení balistických raket bezprostředně po varování. Lze také očekávat, že mohou být ohroženy americko-ruské programy spolupráce na zajištění ruských jaderných zbraní, materiálu a odborníků včetně jejich vývozu do nespolehlivých států. Takové důsledky jsou v příkrém rozporu s bezpečnostními zájmy Spojených států.

Nasazení Národního obranného systému NMD zřejmě zhorší vztahy s Čínou. Autoři studie [2] jsou přesvědčeni, že přímým důsledkem nasazení amerického Národního raketového obranného systému bude urychlení čínské modernizace mezikontinentálních raket dlouhého doletu. Čína již má plány na modernizaci svých ozbrojených sil, aby posílila jejich odolnost a údernou sílu. Lze očekávat, že tyto plány přizpůsobí nasazení amerického Národního raketového obranného systému NMD. Jaderný arzenál Čínské lidové republiky je výrazně menší než arzenály Spojených států a Ruska a ani jeho další rozvoj neovlivní existující strategickou rovnováhu. Avšak Čína může nasazení systému NMD vnímat jako snahu Spojených států vychýlit tuto strategickou rovnováhu ve svůj prospěch. Čína dnes má dostatečné technické a materiální zázemí a dostatek svých vojenských odborníků k tomu, aby se pokusila vybudovat silný strategický jaderný arzenál.

Čína v minulosti odmítla ukončit výrobu štěpného jaderného materiálu na výrobu jaderných zbraní. Lze také očekávat, že Čína nebude ratifikovat existující smlouvu o zákazu jaderných testů (the Comprehensive Test Ban Treaty) zejména poté, co tuto smlouvu odmítl americký Senát. Čína má dostatečné prostředky k zahájení rozsáhlého programu vývoje a výroby protiopatření, která budou schopna překonat americký systém NMD.

Podobně jako v případě Ruska, může nasazení systému NMD znamenat zhoršení americko-čínských vztahů, které jsou zatíženy tlakem Spojených států na Čínu v otázce porušování lidských práv. Na druhé straně Spojené státy americké chtějí výrazně posílit ekonomickou spolupráci s Čínou, která představuje rozsáhlý trh pro nejrůznější technologie. Spojené státy také potřebují čínskou spolupráci při omezování šíření jaderných zbraní. Zhoršení vztahů mezi Spojenými státy a Čínou by proto mohlo vést k posílení jaderné hrozby z dalších států.
 

Spojené státy americké by měly přizpůsobit svoji vojenskou doktrínu v oblasti jaderných zbraní nové realitě více než deset let po ukončení Studené války. Autoři studie [1] navrhli výše uvedených devět konkrétních bodů. Pokud bude Rusko na tyto body pozitivně reagovat, dojde k výraznému omezení jaderných zbraní ve světě a Spojené státy budou vystaveny daleko menší hrozbě. Rusko se nestane ani v blízké budoucnosti ekonomicky silným státem. Proto lze očekávat, že omezení jaderných zbraní bude pro ruskou armádu a ruský stát výrazným ekonomickým a technickým ulehčením.

Ratifikací Smlouvy o zákazů testů jaderných zbraní (the Comprehensive Test Ban Treaty) Spojené státy jasně potvrdí svůj závazek naplňovat článek VI. Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (the Non-Proliferation Treaty). Pokud Spojené státy nenasadí svůj Národní raketový obranný systém (the National Missile Defense), proti němuž Rusko a Čína ostře protestují, dosáhnou lepších vztahů a hlubší spolupráce s těmito státy. Kvůli posílení vlastní bezpečnosti Spojené státy potřebují spolupracovat s Ruskem a s Čínou na nešíření jaderných zbraní, zejména do nespolehlivých států. Od širší spolupráce s Ruskem si Spojené státy mohou slibovat také větší zabezpečení jeho jaderných zbraní a jaderného materiálu před zneužitím, technickým selháním nebo krádeží. Výzkum technologií a procesů pro ověřování jaderného odzbrojení může vytvořit nezbytné podmínky pro všeobecný zákaz jaderných zbraní.

Spojené státy americké splněním výše uvedených bodů vytvoří předpoklady k dalším krokům k posílení své bezpečnosti v blízké budoucnosti. Jedním z takových kroků budou mnohonárodní dohody o rozsáhlejším, právně závazném a ověřitelném omezování jaderných zbraní. Tyto dohody mohou zajistit jak kontrolu výroby jaderného štěpného materiálu, tak zajištění již existujícího materiálu. Takové kroky povedou k dalším bezpečnostním výhodám. Vytvoří se totiž klíčové podmínky pro všeobecný zákaz jaderných zbraní, které se díky tomu stane politicky přijatelné a schůdné.

13. listopadu 2001 se americký prezident George Bush a ruský prezident Vladimir Putin dohodli, že v následujících deseti letech Spojené státy americké a Rusko sníží počet svých jaderných zbraní až o dvě třetiny. Nepodařilo se však dosáhnout shody o osudu Smlouvy o protibalistických raketách (ABM, Anti-Ballistic Missile) z roku 1972.

13. prosince 2001 americký prezident George Bush oznámil, že Spojené státy americké smlouvu ABM jednostranně vypověděly. Tato smlouva proto 13. června 2002 ztratila svou platnost.

24. května 2002 americký prezident George Bush a ruský prezident Vladimir Putin podepsali rusko-americkou smlouvu o omezení počtu jaderných hlavic v aktivní výzbroji na 1700 až 2200.

12. června 2002 administrativa amerického prezidenta George Bushe oznámila, že Smlouva o protibalistických raketách (ABM, Anti-Ballistic Missile) z roku 1972 pozbyla platnosti a Spojené státy provedou sérii testů svého Národního obranného raketového systému NMD (the National Missile Defense). Do roku 2004 Spojené státy plánují dokončení šesti odpalovacích míst pro záchytné rakety systému NMD v Fort Greely na Aljašce.

28. června 2002 se představitelé G8 na zasedání v Calgary v Kanadě dohodli, že G8 postupně během 10 let poskytne Rusku 20 miliard dolarů na likvidaci nadbytečných jaderných hlavic, z toho polovinu poskytnou Spojené státy americké.