Obecná architektura Národního raketového obranného systému (NMD, National Missile Defense) je dostatečně dobře známa, přestože rozhodnutí o jeho nasazení nebylo ještě učiněno ve všech detailech.

Obecně lze raketový obranný systém zařadit do jedné ze tří kategorií podle toho, v jaké části dráhy nepřátelskou raketu zachytí. Obranný systém se může zaměřit na vzestupnou část dráhy nepřátelské rakety několik minut po jejím startu, ještě předtím, než se z této rakety oddělí hlavice s náloží. Obranný systém se také může zaměřit na sestupnou část dráhy krátce před zasažením cíle, kdy se hlavice s náloží vrátila do atmosféry. Konečně se obranný systém může zaměřit na střední část dráhy, kdy raketa dokončila vzestup a letí nad zemskou atmosférou ve vakuu. Pro mezikontinentální balistické rakety dlouhého doletu je tato část dráhy nejdelší.

Každá ze zmíněných kategorií protiraketové obrany má své výhody i nevýhody. Protože každá kategorie obrany vyžaduje zcela odlišné technické prostředky, obranný systém se soustřeďuje jen na jedinou kategorii. Jistě by bylo možno vybudovat obranný raketový systém, který by pokrýval více kategorií obrany, avšak tento systém by byl drahý a technicky neúměrně složitý. Plánovaný Národní raketový obranný systém proto pokrývá pouze jedinou kategorii obrany.

Národní raketový obranný systém NMD je určen k zachycení hlavic, které se uvolnily z nosné rakety ještě před jejich návratem do atmosféry. Systém sice náleží do kategorie, která se zaměřuje na střední část dráhy, ale je schopen ničit také hlavice před zásahem cíle, když se ještě nacházejí ve velké výšce nad zemí.

Systém NMD používá jako záchytné zařízení (interceptor) rakety odpalované ze zemského povrchu, jejichž úkolem je zničit nepřátelské hlavice ničícími prostředky vychýlením jejich letu nad zemskou atmosférou a přímým zásahem.

Systém NMD je určen k obraně před balistickými raketami dlouhého doletu a není schopen bránit území Spojených států před útokem křižujících raket s plochou dráhou letu nebo balistických raket krátkého doletu odpalovaných z vojenských plavidel.

Plánovaný systém NMD je budován v několika fázích, kdy jeho účinnost roste s každou další fází. Organizace obrany proti balistickým raketám (the Ballistic Missile Defense Organization) v březnu 1999 uvedla, že systém NMD bude nasazován ve třech fázích. Systém po dokončení první fáze označované jako C-1 (Capability-1) bude schopen bránit území Spojených států před útokem několika samostatných hlavic současně. Po dokončení fáze C-2 bude systém schopen bránit území Spojených států před útokem několika vícenásobných hlavic současně. Konečně po dokončení fáze C-3 bude systém schopen bránit území Spojených států před útokem mnoha vícenásobných hlavic současně. Dělící čára mezi "několika" a "mnoha" není jasná (alespoň veřejně), ale lze předpokládat, že půjde o pět a více hlavic současně. Plánovaný systém NMD je budován takovým způsobem, aby bylo možné jeho rozšiřování nejen o pozemní obranné rakety, ale také lasery vysokého výkonu umístěné v kosmickém prostoru, jejichž vývoj dosud probíhá.

V říjnu 1999 vláda Spojených států oznámila, že rozšířila počet záchytných raket v první fázi C-1 z 20 na 100. Tato fáze byla označena jako "C-1 prime". Po dokončení této fáze by systém měl být schopen bránit území všech 50 států Spojených států před útokem několika desítek hlavic s jednoduchými protiopatřeními, které by odpálila Severní Korea, nebo před útokem několika hlavic s jednoduchými protiopatřeními, které by odpálila některá země Středního východu. Tato první fáze měla být původně dokončena v roce 2005 nebo 2006, ale kvůli rozšíření záchytných raket na 100 byl termín posunut na konec roku 2007. V letech 2010 až 2011 by systém NMD měl chránit území Spojených států před útokem desítek hlavic odpálených ze Severní Koreji nebo ze zemí Středního východu.

Podle původního plánu mělo být ve fázi C-1 rozmístěno 20 záchytných raket na jediném místě na Aljašce. Podle nového plánu na tomto místě bude umístěno 100 záchytných raket. V poslední fázi C-3 by obranný systém měl obsahovat 250 záchytných raket, z nichž polovina by měla být umístěna na druhém místě poblíž Grand Forks v Severní Dakotě.

Důležitým faktorem účinnosti systému budou jeho sensory. Ve fázi C-1 by měla být provedena modernizace pěti existujících radarů včasného varování a měl by být nasazen jeden nový radar fungující v roentgenovém spektru, který je pro tento účel budován v Shemya v západních Aleutách. Ve fázích C-2 a C-3 se počet roentgenových radarů zvýší. Ve fázi C-2 bude nasazen Kosmický infračervený detekční systém SBIRS (Space-Based Infrared System) pro sledování balistických raket na nízké oběžné dráze kolem Země.

Pro zastavení a zničení přilétající hlavice z balistické rakety musí Národní obranný raketový systém provést řadu úkolů. Nejprve musí úspěšně detekovat start balistické rakety a určit její možný směr letu. Po dokončení startovací fáze balistické rakety musí systém NMD detekovat hlavici nebo hlavice, které raketa nese, a případně další objekty (jako jsou trosky nebo návnady), které raketou doprovázejí. Dále systém NMD musí sledovat let rakety a těchto objektů, aby stanovil jejich dráhu. V určitém bodu dráhy musí systém NMD odlišit hlavice od ostatních objektů a sledovat dráhu těchto hlavic, aby je mohl zastavit. Pokud systém NMD nebude schopen odlišit hlavice od ostatních objektů, musí sledovat všechny přilétající objekty. Obrana pak musí vyslat jednu nebo více záchytných raket a předpovědět místo záchytu každého nepřátelského cíle. Pokud přilétá více hlavic, musí sledovat každý tento cíl. Po startu záchytných raket musí systém NMD předávat těmto raketám aktuální informace o pohybu cílů, které mají rakety zachytit. Jakmile záchytná raketa dosáhne určité vzdálenosti od svého cíle, musí vyslat ničící prostředek (kill vehicle). Tento ničící prostředek musí detekovat svůj cíl vlastními sensory, a pokud je to nezbytné, musí odlišit tento cíl od jiných objektů. Konečně musí ničící prostředek cíl zasáhnout a zničit jej.

Počet záchytných raket rozmístěných na Aljašce (intecreptors)

C-1	100
C-2	100
C-3	125

Počet záchytných raket rozmístěných v severní Dakotě

C-1	0
C-2	0
C-3	125

Modernizované radary včasného varování
(UEWR, Upgraded Early Warning Radars)

C-1	Beale (Marysville, Calif.), Clear (Aljaška),  Cape Cod (Mass.), Fylingdales (Anglie), Thule (Řecko)
C-2	Beale, Clear, Cape Cod, Fylingdales, Thule
C-3	Beale, Clear, Cape Cod, Fylingdales, Thule,  Jižní Korea

Radary v roentgenovém spektru
(X-Band Radars)

C-1	Shemya (Aljaška, USA)
C-2	Shemya, Clear (Aljaška), Fylingdales (Anglie),  Thule (Řecko)
C-3	Shemya, Clear, Fylingdales, Thule, Beale, Cape Cod, Grand Forks (N. Dakota), Havajské ostrovy, Jižní Korea

Komunikační systémy záchytných raket během letu
(In-Flight Interceptor Communications Systems)

C-1	Střední Aljaška, Caribou (Maine), Shemya (Aljaška)
C-2	Střední Aljaška, Caribou, Shemya, Munising (Mich.)
C-3	Střední Aljaška, Caribou, Shemya, Munising, Havajské ostrovy

Obranný podpůrný program (DSP, Defense Support Program)
nebo Kosmický infračervený systém na vysoké oběžné dráze
(SBIRS-high, Space-Based Infrared System - high Earth orbit)

C-1	ano
C-2	ano
C-3	ano

Kosmický infračervený systém na nízké oběžné dráze
(SBIRS-low, Space-Based Infrared System - low Earth orbit)

C-1	ne
C-2	ano
C-3	ano

Spojené státy v současné době provozují satelitní systém včasného varování, který používá satelity na geostacionární dráze s infračervenými detektory pro detekci startů raket a jejich počáteční fáze letu. Tento systém se označuje jako Obranný podpůrný program DSP (Defense Support Program). Systém je schopen detekovat start rakety kdekoliv na Zemi a poskytnout informaci o místě jejího startu a přibližné informace o její dráze.

V roce 2004 bude tento systém nahrazen novým systémem včasného varování se satelity na vysoké oběžné dráze, které budou vybaveny infračervenými detektory. Tento systém je označován jako Kosmický infračervený detekční systém na vysoké oběžné dráze SBIRS-high (Space-Based Infrared System - high Earth orbit).

Data z těchto satelitů budou předávána do Střediska pro vedení bitev Národního obranného raketového systému (NMD Battle Management Center), které bude součástí Severoamerického velitelství protivzdušné obrany NORAD (North American Aerospace Defense Command). Operační středisko NORAD je umístěno nedaleko od Colorado Springs v pohoří Cheyenne Mountain. [N1], [N2]

Na základě informací satelitního systému včasného varování o délce startovací fáze, místa startu a pravděpodobné dráze se Středisko pro vedení bitev bude rozhodovat, zda určitá raketa představuje hrozbu pro území Spojených států a zda ji má systém NMD zastavit.

Jakmile balistická raketa po dosažení potřebné výšky vypne své startovací motory, přestává být pro satelitní systém včasného varování viditelná. Proto její další dráhu musí sledovat jiné sensory systému NMD. Tyto sensory musí sledovat jak dráhu hlavice nebo hlavic, tak dráhu trosek a dalších objektů, které raketu mohou doprovázet. Sledováním dráhy hlavice nebo hlavic po určité době lze odhadnout její dráhu se stále větší přesností a lze určit místo, kde budou hlavice zničeny.

Systém NMD bude používat pro sledování dráhy současný systém radarů včasného varování, systém pozemních roentgenových radarů a satelitní infračervený systém.

Protože Spojené státy jsou geograficky rozsáhlé a povrch Země je zakřiven, pozemní radary v určitém místě nemohou sledovat celou dráhu balistické rakety dlouhého doletu, která by mohla dopadnout na území Spojených států. Například radar v Severní Dakotě není schopen detekovat start balistické rakety odpálené z území Severní Koreji, která by mohla dopadnout na Havajské ostrovy. Radar na Aljašce zase není schopen sledovat dráhu rakety odpálené z Atlantického oceánu, která směřuje na východní pobřeží Spojených států.

Protože záchytné rakety systému NMD budou startovat z jednoho nebo dvou míst Spojených států a musí ochránit celé území, budou muset často uletět značnou vzdálenost než zasáhnou svůj cíl. Proto je nutné určit dráhu nepřátelských hlavic co nejdříve, aby systém NMD v případě, že záchytná raketa cíl nezasáhne, mohl vyslat další raketu nebo rakety. Kromě radarů v místech startu záchytných raket bude nutné rozmístit další radary, které budou schopny sledovat nepřátelské hlavice a záchytné rakety na ně navádět.

Spojené státy v současné době provozují pět radarů včasného varování, které jsou umístěny v Kalifornii, v Massachusetts, na Aljašce, v Řecku a ve Velké Británii. Tyto radary jsou určeny pro včasné varování před jaderným útokem a jsou schopny navádět americké jaderné rakety na předpokládaná místa startu raket případného protivníka. Tento systém radarů včasného varování není schopen sledovat dráhu nepřátelských raket s takovou přesností, aby mohl poskytnout dostatečné informace pro navádění záchytných raket. Proto Spojené státy vyvíjejí modernizovaný systém Upgraded Early Warning Radar Program, jehož modifikovaný hardware a software umožní sledovat dráhu nepřátelských raket s vysokou přesností.

S využitím informací ze satelitního systému včasného varování bude modernizovaný systém radarů včasného varování schopen sledovat pouze potřebnou část oblohy. Čím přesnější informace satelitní systém poskytne, tím menší oblast oblohy bude nutné sledovat. Přes veškerou svoji modernizaci budou radary včasného varování mít omezené schopnosti v odlišování hlavic od trosek nebo návnad.

Proto systém NMD bude obsahovat také několik roentgenových radarů, které budou rozmístěny speciálně pro tento účel. Tyto radary mají vyšší rozlišení a jsou schopny lépe odlišit hlavice od ostatních letících cílů. První z roentgenových radarů bude umístěn v Shemya na západním konci řetězu Aleutských ostrovů, kde bude schopen sledovat starty balistických raket ze Severní Koreji. Radary v roentgenovém pásmu pracují na kmitočtech 8 až 12 GHz, což odpovídá vlnové délce asi 3 cm. Další roentgenové radary budou rozmístěny na stejných místech, kde jsou umístěny radary včasného varování a na místech startů záchytných raket.

Spojené státy také plánují rozmístění satelitního systému sledování raket. Původně program Strategické obranné iniciativy (SDI, Strategic Defense Initiative) označoval tento systém jako Systém dohledu a sledování z kosmu (SSTS, the Space Surveillance and Tracking System). V rámci pozdějšího programu Brilliant Eyes byl tento systém nazýván Kosmický a raketový sledovací systém (SMTS, the Space and Missile Tracking System) a nedávno byl přejmenován na Kosmický infračervený systém na nízké dráze SBIRS-low (Space-Based Infrared System, low Earth orbit). Tento systém by měl být složen z kosmických satelitů na geosynchronní nízké oběžné dráze kolem Země, které pomocí svých sensorů budou sledovat starty všech raket kdekoliv na Zemi. Letecké síly Spojených států USAF (United States Air Force) chtějí tento systém využívat pro sledování letů raket nad územím Spojených států a nad územím případných bojišť kdekoliv ve světě. Úplný systém bude obsahovat až 24 kosmických satelitů, které budou vybaveny infračervenými sensory s širokým polem záběru pro detekci cílů během jejich startu a infračervenými a optickými sensory s úzkým polem záběru pro sledování cílů během střední dráhy jejich letu. Tento satelitní systém bude schopen poskytovat dostatečně přesné informace pro záchytné rakety bez nutnosti dalších doplňujících nebo podpůrných sensorů. V únoru 1999 Letecké síly Spojených států USAF zrušily kontrakt se společností Boeing a společností TRW na vývoj systému SBIRS-low kvůli vysoké ceně a technickým problémům. Nasazení tohoto systému je plánováno na rok 2006, ale lze očekávat určité zdržení.

Všechna data z pozemních radarů a kosmických satelitů budou předávána do Střediska pro vedení bitev, kde výkonné počítače odhadnu dráhu každého sledovaného objektu a předpoví jeho budoucí dráhu v čase.

Jakmile systém NMD detekuje více než jeden objekt, musí rozhodnout, který z letících objektů je hlavice a který nikoliv. V opačném případě by vypálením na falešné cíle vyčerpat počet záchytných raket, které má v daném okamžiku k dispozici.

Pokud se hlavice a návnady pohybují nad zemskou atmosférou ve vakuu, jejich pohybu nebrání odpor vzduchu a pohybují se stejnou rychlostí. Pokud mají letící objekty přibližně stejnou velikost, pak po vstupu do atmosféry lehčí návnady budou klesat pomaleji než těžší hlavice s náloží. Proto lze hlavice identifikovat pomocí roentgenových radarů, které jsou schopny určit malé změny rychlosti. Zpomalení návnad v zemské atmosféře přitom závisí na jejich hmotnosti a tvaru. Jakmile jsou návnady dostatečně nízko nad zemským povrchem, systém NMD je schopen určit, které objekty jsou hlavice s náloží. Přitom je třeba počítat s tím, že záchytné rakety mohou zachytit nepřátelský cíl jen v dostatečné výšce nad zemským povrchem. Ničící prostředek záchytné rakety pro detekci cíle používá infračervené sensory, které však při průletu hustou atmosférou mohou fungovat chybně kvůli teplu vlastní rakety. Ničící prostředek nemá aerodynamický tvar a proto jej nelze použít v husté atmosféře, kde na něj působí rázové vlny vzduchu.

Pokud by minimální výška účinnosti záchytné rakety byla srovnatelná s výškou, v níž radary mohou poprvé odlišit návnady od skutečných hlavic, pak by celý systém národní protiraketové obrany byl neúčinný.

Systém NMD proto musí odlišit návnady od skutečných hlavic ještě předtím, než tyto objekty znovu vstoupí do zemské atmosféry. Pozemní roentgenové radary mohou provádět velmi přesná měření pohybujících se objektů, jako jsou jejich vibrace nebo rotace, a jsou schopny stanovit také některé fyzikální vlastnosti těchto objektů, jako je délka, rychlost a učité detaily struktury objektů. Funkce radaru závisí na účinném průřezu objektu. Tento účinný průřez je mírou velikosti objektu, jak je detekována radarem. Tato míra závisí na fyzické velikosti objektu, na jeho schopnosti pohlcovat nebo odrážet radiové záření a na jeho tvaru. Proto v některých případech bude roentgenový radar schopen sestavit dvojrozměrný nebo dokonce trojrozměrný obraz objektu.

Kosmický infračervený detekční systém na nízké oběžné dráze SBIRS-low bude kromě jiného určen k rozlišování cílů od návnad pomocí různých typů sensorů. Jakmile bude tento systém v provozu, systém NMD bude schopen odlišit návnady od skutečných hlavic pomocí infračervených sensorů, které budou zachycovat tepelné záření letících objektů. Pokud by návnada byla teplejší nebo chladnější než hlavice, infračervené sensory by byly schopny skutečné hlavice od návnad odlišit. Kromě infračervených sensorů bude systém SBIRW-low vybaven také optickými sensory, které budou detekovat odražené sluneční světlo od letících objektů, pokud bude útok proveden za denního světla.

Středisko NMD pro vedení bitev (NMD Battle Management Center) musí být schopno všechny informace z různých sensorů zpracovat a vyhodnotit, který letící objekt má být zastaven a zničen.

Pokud návnady a hlavice poletí blízko sebe, budou muset jejich rozlišení provést infračervené a optické sensory umístěné na ničícím prostředku záchytné rakety. Tuto strategii lze použít pouze v případě, že návnady a hlavice letí dostatečně blízko sebe a ničicí hlavice má dostatek času k provedení manévrů v okamžiku, kdy nalezne skutečnou hlavici. Ničící prostředek může určit svůj cíl poprvé ve vzdálenosti nejvýše tisíc kilometrů. Jeho infračervené sensory poskytují podobné informace jako SBIRS-low. Systém NMD bude takto schopen určit teplotu objektu a intenzitu jím vyzařovaného infračerveného záření. Jak se bude ničící prostředek přibližovat ke svému cíli, jeho prostorové rozlišení se bude zvyšovat a navíc bude schopen zaslat snímky Středisku NMD pro vedení bitev. Tyto snímky bude možno použít jako informaci pro další ničicí prostředky, aby mohly snáze identifikovat své cíle.

Jakmile se systém NMD rozhodne, který objekt má zastavit, odpálí jednu nebo více záchytných raket do předem určeného místa. Záchytná raketa se skládá ze třístupňového raketového nosiče a z ničícího prostředku vně atmosféry EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle). Třístupňový raketový nosič urychlí ničící prostředek na rychlost asi 7 až 8 km/s a poté se oddělí. Ničící prostředek bude schopen sám manévrovat pomocí malých reaktivních motorů.

Aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu, NMD systém by mohl používat odpálení více záchytných raket současně na jeden cíl. Pokud by to čas dovoloval, odpálení další záchytné rakety by proběhlo až po neúspěšném zásahu předchozí záchytné rakety. Tato taktika je ovšem možná pouze v případě, že určené místo zásahu je dostatečně blízko místu startu záchytných raket. Pokud je místo zásahu daleko od místa startu záchytných raket, může systém NMD použít méně účinnější strategii, kdy odpálí několik záchytných raket současně nebo v rychlém sledu po sobě.

Jakmile je záchytná raketa odpálena na určený cíl, systém NMD bude sledovat jak pohyb určeného cíle tak záchytné rakety, aby mohl průběžně měnit její dráhu letu. Úkolem systému NMD nyní je navádět raketový nosič a ničící prostředek až do oblasti, v níž bude schopen samostatně detekovat svůj cíl. Z této oblasti ničící prostředek sám nalezne a zničí nepřátelskou hlavici. Tato oblast bude vypočtena na základě dráhy nepřátelské hlavice.

Systém NMD bude pro komunikaci mezi Střediskem pro vedení bitev a záchytnou raketou používat Komunikační systémy záchytných raket během letu IFICS (In-Flight Interceptor Communications Systems), jakmile se záchytná raketa dostane za horizont. Systémy IFICS se budou skládat z několika pozemních stanic rozmístěných na různých vhodných místech.

Ničící prostředek je zkonstruován tak, aby byl schopen zničit svůj cíl srážkou při vysoké rychlosti. Jakmile se ničící prostředek dostane na dosah cíle, jeho infračervené a optické sensory mu umožní cíl nalézt. Předpokládá se přitom, že cíl bude pro ničící prostředek dostatečně viditelný.

Před dosažením cíle bude ničící prostředek přijímat informace o pohybu cíle z pozemních radarů a satelitů systému SBIRS-low.

Ničící prostředek bude používat malé reaktivní motory pro usměrňování dráhy svého letu. Jak již bylo uvedeno, ničící prostředek může operovat jen v určité minimální výšce nad zemí, která činí asi 130 kilometrů.

Jak již bylo zmíněno dříve, poté, co někde dojde k odpálení balistické rakety, satelity systému včasného varování začnou zasílat data do Střediska pro vedení bitev, kde dojde k jejich zpracování výkonnými počítači. Velení Střediska pro vedení bitev rozhodne, zda se systém NMD bude balistickou raketou zabývat. Samozřejmě v jeden okamžik nebo krátce po sobě může dojít k odpálení několika balistických raket.

Do Střediska pro vedení bitev jsou také zasílána data z pozemních radarů a kosmických sensorů. Počítače ve Středisku budou odhadovat dráhu každého sledovaného objektu a předpoví jejich budoucí dráhu. V případě, že budou docházet informace o více objektech současně, které se budou pohybovat po podobné nebo téměř stejné dráze, bude se systém muset zabývat všemi takovými dráhami a dynamicky rozhodovat, která měření patří kterému objektu.

Středisko pro vedení bitev musí rychle analyzovat všechna data, aby určilo, které objekty jsou skutečné hlavice. Konečně Středisko musí být schopno rozhodnout, které hlavice nebude systém NMD v daném okamžiku schopen zachytit, aby bylo možno přijmout další opatření.
 

Je obecnou pravdou, že vývoj nebo nasazení nějakého zbraňového systému nutně vede k vývoji a rozmístění jiného zbraňového systému s cílem první systém překonat. Plánovaný americký Národní raketový obranný systém NMD je obranou před balistickými raketami z území jiných států. Proto je třeba očekávat, že systém NMD vyvolá další reakci u států, které dnes mají potenciál zaútočit na území Spojených států balistickými raketami dlouhého doletu. Tyto státy nutně vyvinou strategická a technická protiopatření, aby systém NMD překonaly.

Soutěžení mezi ofenzivními a defenzivními zbraňovými systémy obecně závisí na řadě vnějších faktorů a technických detailů. Vývoj zbraní závisí zejména na finančních možnostech a vědecké a technické úrovni daného státu.

Může se zdát, že Spojené státy americké se svojí vyspělou technologií a vysokým rozpočtem na obranu jsou schopny vybudovat obranný systém, který překoná libovolná protiopatření případných útočníků, zejména nespolehlivých států. Avšak existuje celá řada operačních a technických příčin, proč je obtížné vybudovat účinný obranný systém. Především existuje zcela přirozená výhoda, která umožňuje každému potenciálnímu útočníkovi kompenzovat americkou technickou a finanční převahu.

Potenciální útočník má jednu zásadní výhodu: každý obranný systém je vázán na určitou technologii a architekturu, která je namířena proti technologii potenciálního útočníka. Obranný systém má určité obecné technické vlastnosti, které jsou útočníkovi předem známy. V případě Národního raketového obranného systému bude mít potenciální útočník dostatek času, aby mohl reagovat. Útočník nemusí využívat složitých protiopatření dříve, než bude obranný systém dobudován. Proto má čas na vybudování takových protiopatření, na něž obranný systém není připraven.

Spojené státy při budování svého obranného systému mohou získávat informace o programech potenciálních útočníků na vývoj protiopatření a mohou provádět testy jejich účinnosti proti svému obrannému systému. Na druhé straně se většinou nepodaří získat přesné informace, jaká protiopatření potenciální útočník skutečně chce použít. Navíc potenciální útočník samozřejmě ví, že jeho vzdušné testy jsou monitorovány, a proto může úmyslně provádět "falešné testy".

Protože obrana nikdy nemůže přesně vědět, jaká protiopatření potenciální protivník skutečně použije, musí být připravena na všechny pravděpodobné možnosti. Obrana se může připravit na určitou skupinu protiopatření, ale nemůže být připravena na všechna možná protiopatření nebo na jejich kombinace. Obrana navíc nemůže vědět, jakým způsobem útočník protiopatření nasadí a jakou technologii zvolí.

V řadě případů, přestože obrana přesně zná protiopatření, která chce útočník použít, může útočník obranu překonat. Např. Spojené státy mají informace, že některé nespolehlivé stát mohou použít biologické zbraně, ale plánovaný obranný systém s nimi nepočítá. V 60. letech 20. století nebyla všechna protiopatření Spojených států přísně utajována. Některá protiopatření byla úmyslně podsunuta sovětské zpravodajské službě jako špionážní důkazy. Předpokládalo se, že přestože Sovětský svaz bude tato protiopatření podrobně znát, nebude schopen na ně reagovat. Navíc takto vyzrazená protiopatření odváděla pozornost Sovětského svazu od jiných přísně utajovaných protiopatření.

Obrana obvykle nemá žádnou možnost modifikovat svoji taktiku nebo změnit technologii proti protiopatřením, která v dané chvíli útočník použije. Útok na Spojené státy balistickými raketami dlouhého doletu vybavenými zbraněmi hromadného ničení by měl být řídkým jevem. Tento útok by trval nejvýše několik dní, spíše jen několik hodin.

Protože mezikontinentální rakety na území nespolehlivého státu jsou díky své velikosti snadno pozorovatelné a odpalovací rampy těchto raket jsou zranitelné, útočník se bude snažit provést svůj útok v co nejkratší době. Musí totiž předpokládat, že odvetný útok by zbývající rakety zničil ještě na rampách. Nelze předpokládat, že dojde k podobné situaci jako v roce 1991 při Válce v zálivu, kdy Irák několik měsíců útočil svými raketami z mobilních ramp a Spojené státy měly skoro měsíc času na změny v systému obrany raketami Patriot. Při útoku mezikontinentálními raketami bude mít obrana jen velmi málo času studovat, jaká protiopatření útočník použil. Aby systém NMD byl dostatečně účinný, musí být schopen se bránit proti možným protiopatřením dříve, než jich útočník skutečně použije.

Problematika obrany je technicky značně složitější a proto obtížnější než problematika útoku. Obrana musí být "aktivní": musí reagovat na okolní prostředí, které se s potenciálními útočníky mění a musí provádět rozhodnutí a kroky na základě dostupných informací. Naproti tomu příprava útoku je pasivní, protože obsahuje jen plán útočných akcí nezávisle na tom, jaká opatření provádí obrana.

Obrana musí být také přesnější než útok. Záchytná zařízení musí zničit nepřátelský cíl v určitém místě v určitý okamžik, zatímco útok potřebuje zasáhnout relativně velkou oblast na zemském povrchu. Dřívější americký obranný systém, který byl nasazen v roce 1975 používal k zastavení nepřátelského útoku jaderné hlavice, které mohly explodovat až několik kilometrů od nepřátelských hlavic. Ničící prostředek nového systému naopak musí zasáhnout nepřátelskou hlavici, která je jen několik metrů velká a pohybuje se velmi vysokou rychlostí (až 10 km/s). Kdosi to popsal jako snahu zasáhnout kulku jinou kulkou. Útočník přes určitou úroveň chyb má větší šanci obranou proniknout, než obrana útočící cíl zničit. Použití protiopatření může učinit obranu velmi obtížnou, snad dokonce i nemožnou.

Útočník může navíc využít takové načasování útoku, že obrana nebude schopna všem útočícím raketám vzdorovat. Obrana má totiž nejvýše 30 minut na zničení nepřátelského cíle od jeho startu.

Národní obranný raketový systém je určen k obraně před raketami dlouhého doletu nesoucími zbraně hromadného ničení, tedy jaderné nebo biologické zbraně. Proto je kladen značný důraz na jeho účinnost, která musí být vyšší než účinnost protivníka. Zastánci tohoto systému tvrdí, že Spojené státy si tímto systémem zachovají svoji akční volnost, odradí potenciální protivníky od útoku mezikontinentálními balistickými raketami a zajistí velkou účinnost obrany. Jakékoliv selhání tohoto systému by znamenalo smrt tisíců lidí, přestože by se podařilo ostatní útočící rakety zastavit a zničit. Je třeba si uvědomit, že v tomto případě obrana, jíž se nepodaří zachytit 25 % nepřátelských raket je mnohem neúspěšnější než útočník, jemuž se podaří dopravit 25 % raket na cíl.

Nestačí pouze vědět, že obrana bude účinná, ale také musíme věřit, že bude účinná. Účinnost a úroveň spolehlivosti jsou dvě zcela odlišné věci. Účinnost je vnitřní vlastností systému, jíž lze určit testováním. Úroveň spolehlivosti určuje, jak dobře známe účinnost systému na základě takového testování. Obranný systém může být velmi účinný, ale bez odpovídajícího testování si nebudeme dostatečně jisti.

Jedním z požadavků na Národní raketový obranný systém NMD bylo, že jeho účinnost proti malému raketovému útoku musí být 95 procent s 95 procentní jistotou. Složité systémy vojenských zbraní již po roce provozu velmi zřídka dosahují 95 procentní účinnosti vůči použitým protiopatřením. Vysokou spolehlivost bude navíc obtížné zajistit. Pokud prováděné testy nebudou simulovat (neznámé) podmínky, ani velký počet úspěšných testů neposkytne dostatečné informace o jeho operační účinnosti.

Celkově tedy vidíme, že obrana plní velmi obtížný úkol. Útok může mít zcela odlišný charakter, než k jakému byl obranný systém původně navržen a testován. Obrana musí reagovat na novou situaci rychle, jakmile se s ní setká.
 

Vývoj protiopatření není jen teoretickou možností. Státy, které disponují mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM) nebo balistickými raketami odpalovanými z ponorek (SLBM), již taková protiopatření vyvinuly, přestože proti balistickým raketám dosud existuje jen velmi omezená obrana. Obecně se předpokládá, že Rusko a Čína mají dostatečné technické a finanční kapacity k tomu, aby v krátké době nasadily účinná protiopatření vůči plánovanému americkému Národnímu raketovému obrannému systému.
 

Současný arzenál jaderných zbraní Spojených států obsahuje raketové nosiče schopné nést kamkoliv tři až deset hlavic. Tento arzenál vznikal od 60. let 20. století v reakci na předpokládanou sovětskou obranu proti balistickým raketám. Spojené státy vyvinuly a nasadily raketové nosiče MIRV (Multiple Independently targeted Reentry Vehicles), které zvětšily počet hlavic s cílem překonat jakoukoliv obranu.

Přestože dosud většina informací o protiopatřeních vůči protiraketové obraně je utajována, je zřejmé, že vývoj těchto protiopatření začal již v době vývoje mezikontinentálních balistických raket. Od roku 1964 Spojené státy ročně investovaly 300 až 400 miliónů dolarů (což odpovídá 1,8 až 2,4 miliardy dolarů v roce 1999) na výzkum, vývoj a výrobu protiopatření na překonání obrany proti balistickým raketám. Tyto snahy se soustředily na překonání protiraketové obrany dvou typů: nad zemskou atmosférou a v zemské atmosféře. Takovou obranu tehdy vyvinuly jak Spojené státy, tak Sovětský svaz. Pro zničení balistické rakety postačovalo, aby záchytná raketa s jadernou hlavicí explodovala několik kilometrů od útočící rakety. Průnik tímto dvoustupňovým systémem protiraketové obrany byl obtížnější než nyní navrhovaný jednostupňový systém využívající záchytné rakety a ničící prostředek, který musí zasáhnout útočící raketu.

Protiopatření nezůstávala pouze ve fázi výzkumu a vývoje. Spojené státy vyrobily návnady, které mohly být nasazeny již na první generaci mezikontinentálních balistických raket s kapalným palivem Atlas F a Titan 2. Letecké síly Spojených států USAF již potvrdily, že jejich mezikontinentální rakety Minuteman mohou nést protiopatření jako jsou návnady.

Všechny současné americké mezikontinentální balistické rakety dlouhého doletu mohou používat protiopatření vůči protiraketové obraně libovolného státu.

Počátkem 60. let 20. století Spojené státy také vyvinuly a vyrobily protiopatření pro své balistické rakety umístěné na ponorkách typu Polaris A-2. Tyto systémy byly nasazeny na jedné ponorce, ale později byly odstraněny, když Sovětský svaz nevybudoval předpokládanou protiraketovou obranu. Později Spojené státy vyvinuly nová protiopatření pro rakety typu Polaris A-3, jejichž účelem bylo překonat protiraketovou obranu budovanou v té době kolem Moskvy. Ani tato protiopatření nebyla nasazena, neboť se prokázalo, že sovětský obranný protiraketový systém je svým rozsahem omezený (byl určen k obraně proti raketám Minuteman), a americké námořnictvo rozhodlo o nasazení nových balistických raket Poseidon.

Balistické rakety dlouhého doletu Poseidon byly na ponorkách nasazeny v roce 1974. Rakety Poseidon mohly nést až 14 nezávisle naváděných hlavic s možností opakovaného útoku (independently targeted reentry vehicles), o nichž se předpokládalo, že budou schopny překonat protiraketovou obranu stejného typu, jako byla rozmístěna kolem Moskvy. Přesto Spojené státy zkoumaly různá další protiopatření pro tyto rakety. Avšak podpisem smlouvy o protibalistických raketách (Anti-Ballistic Missile Treaty) v roce 1972 a podpisem jejího protokolu v roce 1974 Sovětský svaz omezil počet záchytných raket kolem Moskvy na 100. Protože bylo zřejmé, že počet sovětských protibalisitckých raket zůstane omezen, Spojené státy upustily od nasazení protiopatření na raketách Poseidon.

Spojené státy vyvinuly protiopatření také pro své balistické rakety dlouhého doletu na ponorkách Trident I. Po dokončení vývoje a provedení testů byl program zastaven s tím, že do tří let od rozhodnutí by měla být protiopatření nasazena. Podobně byla vyvinuta protiopatření pro rakety Trident II.
 

Francie rozmístila dva typy balistických raket: pozemní balistické rakety středního doletu, které nedávno vyřadila ze své výzbroje, a balistické rakety dlouhého doletu umístěné na ponorkách. Oba typy raket byly vybaveny protiopatřeními vůči protiraketové obraně včetně nosičů MIRV (Multiple Independently targeted Reentry Vehicles) a návnad.
 

Velká Británie používá pouze balistické rakety dlouhého doletu umístěné na ponorkách. O protiopatřeních na balistických raketách Trident II neexistují žádné veřejně dostupné informace. Avšak původní rakety Polaris byly vybaveny složitým systémem protiopatření, který naváděl dvě hlavice a několik těžkých návnad po různých drahách na cíl. Systém používal hlavice a návnady umístěné v balónech. Návnady používaly malé pohonné jednotky, aby kompenzovaly snížení rychlosti při vstupu do atmosféry.
 

Přestože zpravodajské služby jsou přesvědčeny, že Sovětský svaz měl rozsáhlý program vývoje protiopatření vůči obraně proti balistickým raketám, o tomto programu existuje jen velmi málo informací a podrobností. Předpokládá se, že úroveň protiopatření Sovětského svazu v době Studené války musela být srovnatelná s úrovní ve Spojených státech. Přinejmenším byla protiopatření vyvinuta, pokud nebyla nasazena na balistických raketách dlouhého doletu a balistických raketách umístěných na ponorkách. Ve zprávě "The 1999 National Intelligence Estimate" o hrozbě útoku balistickými raketami dlouhého doletu na území Spojených států se uvádí, že Rusko a Čína již vyvinuly četná protiopatření. Jurij Solomonov, šéfkonstruktér nové balistické rakety dlouhého doletu Topol-M naznačil, že tato raketa bude vybavena protiopatřeními vůči protiraketovým obranným systémům. Další ruští odborníci potvrdili, že Rusko používá řadu typů protiopatření včetně návnad a hlavic, které ve střední části své dráhy manévrují tak, aby zmátly protiraketový obranný systém. Tato protiopatření mohou být využita na každé ruské balistické raketě, tedy i na raketě, jejíž start bude náhodný, neautorizovaný nebo mylný.
 
Čína

Podle nových zpráv tajná zpráva amerických leteckých sil USAF (US Air Force) z roku 1997 došla k závěru, že od konce Války v zálivu (Gulf War) v roce 1991 Čína již dosáhla svého hlavního cíle. Čínské balistické rakety dosáhly potřebné přesnosti a jsou schopny pronikat protiraketovou obranou. Vzdušné testy čínských raket CSS-5 v listopadu 1995 a v lednu 1996 prokázaly použití protiopatření. 2. srpna 1999 Čína provedla první vzdušný test své nové mezikontinentální balistické rakety dlouhého doletu DF-31 včetně protiopatření vůči protiraketové obraně, jak potvrzuje tajná zpráva ze 17. srpna 1999 Národního leteckého zpravodajského střediska amerických leteckých sil. Zpráva dále uvádí, že Rusko a Čína vyvinuly řadu různých protiopatření vůči protiraketové obraně, z nichž některá vyvinuly zřejmě společně. Zpráva "The 1999 National Intelligence Estimate" o hrozbě útoku balistickými raketami na území Spojených států došla ke stejným závěrům. Podle jednoho čínského odborníka Čína nedávno provedla úspěšné testy své kosmické rakety určené pro řízené lety. Testy prokázaly, že Čína má k dispozici řízené systémy raketového pohonu použitelné pro manévrování bojových hlavic při překonávání protiraketového obranného systému.

- pokračování -