Jak je uvedeno v předchozí kapitole, původních pět jaderných mocností vynaložilo od 60. let 20. století značné úsilí a finanční prostředky na vývoj protiopatření pro překonání protiraketové obrany svých potenciálních protivníků. Častou otázkou však bývá, zda také nespolehlivé státy, které mají ve své výzbroji balistické rakety, již vyvinuly nebo jsou schopny vyvinout účinná protiopatření k překonání plánovaného amerického raketového obranného systému NMD.

Někteří američtí politikové a analytici zastávají názor, že nasazení amerického Národního raketového obranného systému odradí nespolehlivé státy od dalšího vývoje a používání balistických raket ve své výzbroji kvůli pochybnostem o jejich účinnosti. Nelze předpokládat, že vývoj účinných protiopatření pro překonání amerického Národního raketového systému by pro tyto státy byl technicky neřešitelný nebo finančně nedostupný, když se těmto státům již podařilo rozmístit balistické rakety. Pokud Spojené státy rozmístí svůj Národní raketový obranný systém, musí nutně předpokládat, že potenciální protivníci, kteří již mají ve své výzbroji balistické rakety dlouhého doletu, v blízké budoucnosti podniknou další kroky ve vývoji a výrobě účinných protiopatření.

Každý stát, který má technické možnosti a motivaci vybudovat a potenciálně použít balistické rakety dlouhého doletu, také má technické možnosti a motivaci vyvinout a použít protiopatření, která budou schopna překonat americký Národní raketový obranný systém. Je nutné předpokládat, že stát, který vyvíjí balistické rakety s úmyslem jimi hrozit nebo je v budoucnu někdy použít, také paralelně vyvíjí účinná protiopatření. Jinak by takový vývoj a nasazení balistických raket postrádalo smysl a účel.

Ve zprávě "The 1999 National Intelligence Estimate" se uvádí, že státy, které vyvíjejí balistické rakety dlouhého doletu, také vyvíjejí různé prostředky v reakci na zbrojní programy Spojených států. Rusko a Čína již vyvinuly četná protiopatření a zřejmě jsou ochotny tuto technologii prodávat.

Řada zemí, jako Severní Korea, Pákistán a Irán, pravděpodobně využívají snadno dostupné technologie, včetně oddělených hlavic s možností opakovaného útoku (reentry vehicles), hlavic se stabilizovanou rotací, hlavic se změnou orientace, materiálů absorbujících radarové paprsky, motorů nízkého příkonu, jednoduchých návnad (balónů) a dalších možných protiopatření. Tyto země mohou svá vyvinutá protiopatření testovat při vzdušném testování svých raket.

Některá protiopatření jsou účinná již při útoku jedinou raketou, zatímco jiná jsou účinná pouze při útoku několika raketami.

Některá protiopatření jsou účinná jen proti určitému typu sensorů, ale nikoliv proti všem sensorům plánovaného Národního raketového obranného systému. Dokončený systém bude používat pozemní radary v roentgenovém spektru, pozemní radary v pásmu velmi krátkých vln (UHF, Ultra High Frequency Band) a satelitní infračervené a optické sensory. Ničící prostředky budou používat infračervené a optické sensory pro navádění na cíl. Protiopatření však lze kombinovat tak, aby byly účinné proti všem sensorům. V některých případech raketa, jejíž protiopatření bude účinné jen proti některým sensorům, bude schopna obranný systém překonat.

Nespolehlivé státy, které mají ve své výzbroji balistické rakety, mohou pro překonání amerického Národního raketového obranného systému použít různou strategii a taktiku.

• Obranu lze překonat odpálením velkého počtu balistických raket, které obranný systém nebude schopen zachytit. Pomocí této strategie mohou nespolehlivé státy dopravit chemické a biologické zbraně hromadného ničení v malých hlavicích jednoho raketového nosiče.
• Obranu lze překonat odpálením velkého počtu falešných cílů nebo návnad, které obranný systém nebude schopen odlišit od skutečných hlavic s náloží a nebude je schopen zachytit. Existuje několik variant návnad:
• 1. Návnady, které se co nejvěrněji podobají skutečným hlavicím.
• 2. Návnady, které se mezi sebou navzájem a od skutečných hlavic nepatrně odlišují.
• 3. Použití tzv. antisimulace, kdy hlavice předstírají, že jsou návnadami. Při antisimulaci může útočník využít několik metod. Může například hlavice umístit do balónů, jejichž povrch odráží radarové záření, může hlavice zamíchat mezi spoustu dalšího letícího materiálu, může použít elektronické návnad nebo použít infračervené návnady.
• Obranu lze překonat určitými změnami charakteristik hlavic v infračerveném spektru, kdy obranné radary rozpoznají hlavice až po určité době a tím zkrátí čas na jejich zastavení a zvětší účinnost dalších protiopatření.
• Změnou charakteristik v infračerveném spektru lze zabránit nebo výrazně ztížit zaměření hlavice ničícím prostředkem. Infračervené sensory mohou detekovat hlavici až po době, kdy ničící prostředek již nebude schopen provést potřebné manévry. Útočník může změnit charakteristiku hlavic v infračerveném a viditelném spektru použitím materiálu, který slabě odráží světlo nebo ochlazováním povrchu hlavice kapalným dusíkem.
• Zaměření hlavice ničícím prostředkem lze zabránit umístěním hlavice do velmi velkého balónu s pokoveným povrchem nebo použitím mnoha vzájemně spojených menších balónů. Ničící prostředek nebude schopen přesně určit polohu hlavice a tím se zmenší pravděpodobnost zásahu.
• Zničení hlavice ničícím prostředkem lze zabránit hlavicemi, které během letu provádějí různé manévry.
• Obranu lze překonat poškozením a zničením pozemních komponent obranného systému křižujícími raketami s plochou dráhou letu, raketami krátkého doletu, malými vojenskými nebo civilními letadly nebo zvláštními operačními jednotkami.

V tomto případě útočník zaútočí příliš velkým počtem reálných cílů, které obrana nebude schopna zachytit.

Útočník může provést omezený úder balistickými raketami s biologickými nebo chemickými zbraněmi rozdělením biologické nebo chemické ničivé látky do stovek malých hlavic, místo aby použil jednu velkou hlavici. Například pokud útočník bude mít pouze pět raketových nosičů, může provést útok až s 500 malými hlavicemi. Pokud by Národní raketový obranný systém použil všech 250 záchytných raket, které bude mít ve fázi C-3 k dispozici, zachytí nejvýše polovinu všech útočících hlavic. Při takovém útoku mohou zemřít statisíce lidí.

Použití malých hlavic není jediným způsobem, jak překonat raketový obranný systém. Pro dopravu biologických a chemických bojových látek je však tento způsob nejúčinnější.

Jaderné hlavice nelze rozdělit na menší. Proto tuto strategii nelze použít pro útok jadernými zbraněmi. V tomto případě pro překonání obrany by útočník musel použít velký počet nosičů s jadernou hlavicí, případně použít raketové nosiče, které mohou nést několik jaderných hlavic současně. Spojené státy, Rusko, Velká Británie a Francie již ve své výzbroji mají raketové nosiče s více jadernými hlavicemi, které byly nasazeny kvůli potenciální hrozbě útoku strategickými balistickými raketami ze Sovětského svazu a Spojených států amerických.

Avšak žádný nespolehlivý stát není schopen použít tuto strategii pro takový jaderný úder. Tyto státy mají omezené možnosti výroby štěpného jaderného materiálu pro výrobu hlavic a jejich jaderné arzenály obsahují jen několik jaderných hlavic. Navíc nasazení velkého počtu raketových nosičů, které by nesly jednu nebo více jaderných hlavic, by pro tyto státy bylo neúměrně drahé a přesahovalo by jejich finanční možnosti.

Proto nespolehlivé státy musí hledat jiné cesty, jak dopravit jaderné zbraně na území nepřítele pomocí balistických raket dlouhého doletu. Použití malého počtu raketových nosičů a hlavic vybavených protiopatřeními je pro tuto státy dostupnou cestou.
 

Důležitým typem protiopatření vůči systému protiraketové obrany je použití velkého počtu návnad nebo falešných cílů, které detektory obranného systému nebudou schopny odlišit od skutečných jaderných hlavic. Obrana musí zničit všechny cíle, aby zabránila průniku některé jaderné hlavice. Přitom může vyčerpat všechny záchytné rakety, pokud útočník použije dostatečný počet návnad.

Jak bylo uvedeno dříve, Národní raketový obranný systém předpokládá odpálení většího počtu záchytných raket na jeden cíl, aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu. Pokud dovolí čas, bude další záchytná raketa odpálena teprve poté, co předchozí záchytná raketa ničícím prostředkem cíl nezničí. Cílový stav Národního raketového obranného systému bude obsahovat 250 záchytných raket, které budou rozmístěny na Aljašce a v Severní Dakotě.

Aby se zabránilo plýtváním záchytných raket a případně jejich vyčerpání, plánovaný Národní raketový obranný systém bude muset rozlišit návnady od hlavic. V případě, že sensory nebudou schopny rozlišit hlavice od návnad, obrana se může pokusit zničit co nejvíce cílů vypálením všech záchytných raket. Účinnost systému by prudce klesla, pokud by útočník použil velkého počtu návnad. Pokud by například některý nespolehlivý stát měl k dispozici pouze deset raketových nosičů, dvě jaderné hlavice a 500 návnad, pak plánovaná obrana bude schopna zachytit nejvýše polovinu návnad. Pravděpodobnost, že žádná z jaderných hlavic nepronikne touto obranou je 0,25. Útočník má tedy pravděpodobnost 0,75, že alespoň jedna z jaderných hlavic pronikne na území Spojených států amerických.

Obrana sice může odpálit všechny záchytné rakety, avšak na druhé straně musí předpokládat, že útok byl veden pouze návnadami a že krátce poté bude následovat útok jadernými hlavicemi. Pokud by obrana odpálila všechny záchytné rakety, pak by se proti následnému útoku jadernými hlavicemi neměla čím bránit. Takovou taktiku proto použít nelze.

Návnady jsou přitažlivou strategií proti obraně vně zemské atmosféry. Návnady nejsou ve vakuu brzděny třením o atmosféru a lehčí návnady se pohybují stejnou rychlostí jako hlavice. Protože návnada mohou mít mnohem lehčí než hlavice, může jedna nosná raketa nést velký počet návnad. Velikost nosné rakety a její dolet závisí na hmotnosti nákladu, který nese. Proto je obecně snaha zmenšit hmotnost nákladu. Jakmile se lehčí návnady dostanou do atmosféry, jejich rychlost vzhledem k hlavicím se výrazně zpomalí třením o vzduch. Obrana pak má šanci návnady rozlišit od hlavic. Na druhé straně návnady mohou být rozlišeny až ve výšce, kdy může být příliš pozdě pro použití záchytných raket. Ničící prostředek nemá aerodynamický tvar a proto jej nelze použít v husté atmosféře, kde na něj působí rázové vlny vzduchu. Pokud by navíc útok probíhal daleko od místa rozmístění záchytných raket, obrana by musela záchytné rakety odpálit ještě před rozlišením návnad. Může proto dojít k situaci, kdy obrana odpálí záchytné rakety, aniž budou návnady rozlišeny od hlavic. Útočník může tuto situaci ještě zkomplikovat tím, že použije několik těžkých návnad.

Jak již bylo zmíněno, existuje několik variant návnad: návnady podobající se skutečným hlavicím, návnady, které se navzájem nepatrně odlišují, a hlavice, které předstírají, že jsou návnadami.
 

Nejběžnějším postupem útočníka je použití velkého množství návnad, které sensory nejsou schopny odlišit od jaderných hlavic (avšak mohou být rozlišitelné lidským okem). Přitom jsou tyto návnady mnohem lehčí než jaderné hlavice. Takové návnady se označují jako repliky. Při použití replik jako návnad se obrana musí pokusit zničit všechny cíle, což závisí na relativním počtu záchytných raket a návnad. Přestože si lidé obvykle pod pojmem návnada představují repliku, tato varianta návnad nemusí být vždy nejúčinnější.

Kvůli vysokému rozlišení radarů v roentgenovém spektru repliky se svým tvarem musí téměř přesně podobat skutečným hlavicím a musí mít stejný účinný průřez pro radar jako hlavice. Replika musí napodobovat chování hlavice během letu, včetně její rotace kolem osy a chvění při této rotaci. Kvůli Kosmickému infračervenému detekčnímu systému SBIRS na nízké dráze musí replika mít stejnou spektrální charakteristiku v tepelném spektru jako jaderná hlavice.

Nespolehlivé státy jsou dnes schopny zkonstruovat věrohodné návnady v podobě replik, které budou mnohem lehčí než jaderné hlavice a bude jich možno přepravit raketovým nosičem nad území Spojených států v dostatečném množství. Studie Americké fyzikální společnosti o zbraních s řízenou energií uvádí, že tyto repliky mohou mít hmotnost jen několika kilogramů včetně příslušného technického vybavení. Studie vycházela z možností Sovětského svazu, ale platí pro každý nespolehlivý stát, který má ve své výzbroji balistické rakety dlouhého doletu.
 

Potenciální útočník může předpokládat, že obrana bude schopna rozpoznat repliky od jaderných hlavic a proto může vyrobit návnady s nepatrnými pozorovatelnými odlišnostmi. Potenciální útočník může vycházet ze strategie, že obrana sice může znát obecné charakteristiky jaderných hlavic, ale nemůže znát přesné charakteristiky. Proto místo použití přesných replik použije návnady, které se všechny navzájem nepatrně odlišují a současně se nepatrně odlišují od jaderných hlavic. Obrana tím nebude schopna odlišit jaderné hlavice od návnad.

Útočník například může použít návnady kuželovitého tvaru jako mají jaderné hlavice, ale tyto návnady se budou nepatrně odlišovat svojí délkou a poloměrem křivosti pláště hlavice. Návnady budou na radaru mít nepatrně odlišné účinné průřezy od jaderných hlavic a mezi sebou navzájem. Protože návnady budou mít stejný tvar jako jaderné hlavice, některé návnady se budou chovat téměř stejně jako jaderné hlavice. Tvar návnad ovlivní jejich hybnost a proto se budou chvět a rotovat podobně jako jaderné hlavice. Útočník může návnady zamaskovat proti identifikaci infračervenými sensory tím, že použije malé ohřívače a během dne použije různé zbarvení povrchu návnad a hlavic.
 

Potenciální útočník může použít ještě další strategii. Místo aby návnady věrně napodobovaly jaderné hlavice, může se pokusit, aby se jaderné hlavice podobaly návnadám. Útočník může změnit charakteristiky jaderných hlavic a použít různé charakteristiky návnad, tak aby obrana nebyla schopna jaderné hlavice od návnad odlišit. Útočník dále může použít návnady, které se budou podobat pozměněným jaderným hlavicím a konečně může použít jaderné hlavice, které se budou od sebe odlišovat.

Antisimulační metody se používají pro překonání obranné strategie, která se obecně používá pro identifikaci velkého počtu cílů. Tato strategie identifikuje objekty s charakteristikami, o nichž obrana nepředpokládá, že jde o jaderné hlavice, a pak je rychle bez podrobnějšího zkoumání ignoruje. Tato strategie sice umožňuje rychle odlišit falešné cíle od jaderných hlavic, avšak není účinná pro antisimulační metody. Pokud útočník upraví své jaderné hlavice tak, aby se jejich charakteristiky odlišovaly od předpokládaných charakteristik jaderných hlavic, může je obrana omylem ignorovat.

Útočník může charakteristiky jaderných hlavic změnit řadou způsobů. Například může změnit tvar tak, aby se jejich účinný průřez při sledování roentgenovým radarem změnil až o několik řádů. Může změnit také zbarvení a hrubost povrchu, aby se změnily infračervené charakteristiky až o řád. Může hlavice umístit do velkých balónů odrážejících radarové záření, může použít také elektronické rušení.

Jednou z antisimulačních metod je umístit jadernou hlavici do velkého pokoveného balónu. Tato hlavice je pak vypuštěna ve skupině s desítkami dalších prázdných balónů. Protože se záření radaru odráží od tenkého kovového povrchu balónu, obrana není schopna zjistit, co se skrývá uvnitř balónů. Jaderná hlavice však vyzařuje teplo, jímž bude ohřívat vnitřek balónu. Aby nebylo možno prázdné balónové návnady odlišit infračervenými sensory od balónu s jadernou hlavicí, lze do prázdných balónů umístit bateriové ohřívače. Při útoku během dne útočník může zajistit správnou teplotu balónu vhodným povrchovým nátěrem s určitou absorbční schopností slunečního záření a s určitým vyzařováním v infračerveném spektru. Při útoku v noci nebude teplota balónu záviset na povrchovém nátěru, ale může záviset na jeho tvaru.

Útočník může měnit tvar každého balónu a povrchový nátěr tak, aby teplota každého balónu byla různá. Obrana nebude schopna rozlišit, které balóny jsou návnadou a které obsahují jadernou hlavici.

Útočník také může použít pro své jaderné hlavice vícevrstevné tepelně izolující pláště. Při útoku může současně s jadernými hlavicemi vypustit návnady s těmito plášti. Aby se zabránilo protržení pláště prázdné návnady, lze tímto pláštěm pokrýt prázdné hlavice.

Vícevrstevná izolace se skládá z mnoha vrstev pokoveného plastu (jako je aluminizovaný mylar) s velmi tenkými mezerami mezi vrstvami. Aluminizovaný mylar je velmi účinná izolace, která se dnes používá jako plášť pro objekty pohybující ve vakuu při nízkých teplotách. Plášť z tohoto materiálu výrazně omezí tepelné vyzařování jaderné hlavice a není nutné ji ochlazovat kapalným dusíkem. Obrana nebude schopna infračervenými sensory odlišit jadernou hlavici od návnad a navíc pokovený povrch zabrání identifikaci radarem.

Aby útočník zabránil rozlišené jaderné hlavice roentgenovým radarem, musí zajistit, aby se prázdný plášť choval dynamicky stejně jako plášť s jadernou hlavicí. Prázdný plášť se při letu může chvět nebo může rotovat kolem osy. Správným vyvážením kostry pláště však lze dosáhnout potřebného dynamického chování.

Místo aby útočník ukryl jaderné hlavice do balónů, může tyto hlavice ukrýt do oblaků kovových úlomků, které odrážejí radarové záření. Útočník vypustí řadu těchto oblaků a obrana nebude schopna zjistit, který oblak obsahuje jadernou hlavici.

Kovové úlomky musí mít délku odpovídající polovině vlnové délky záření radaru. Národní raketový obranný systém NMD bude používat roentgenové radary, pro něž délka úlomku musí být asi 1,5 cm, a radary včasného varování, pro něž musí být délka úlomku 35 cm. Pokud bude mít jaderná hlavice správný tvar a bude dobře orientována vůči radaru, změní se její účinný průřez natolik, že každý kovový úlomek bude mít účinný průřez s ní srovnatelný.

Protože jeden kilogram této návnady může obsahovat milióny kovových úlomků, útočník může vytvořit značný počet oblaků, z nichž pouze jeden bude obsahovat jadernou hlavici. Roentgenové radary a radary včasného varování nebudou schopny určit, který oblak obsahuje jadernou hlavici. Každý oblak se navíc bude pohybovat ve směru letu, v němž byl vypuštěn. Než se dostatečně rozptýlí, může uplynout až dvacet minut, dokud se hustota úlomků v okolí jaderné hlavice nezvětší kvůli její přitažlivosti.

Protože oblak kovových úlomků odráží radarové vlny, mohla by obrana použít pouze Kosmický infračervený detekční systém SBIRS na nízké dráze. Aby útočník jeho použití znemožnil, může v každém oblaku použít světelné rakety, které budou velmi silně zářit v infračerveném spektru a znemožní odhalení jaderné hlavice. Případně útočník může v každém oblaku umístit plastický balón s malým ohřívačem, jehož teplota by odpovídala teplotě jaderné hlavice.
 

Útočník dále může použít elektronických návnad. Aby znemožnil detekci jaderných hlavic radarovým zářením, může na každou hlavici a na každou návnadu umístit zdroj radarového záření. Tato metoda je známa jako "radarové rušení". Návnady pak fungují jako falešné cíle, které nelze odlišit od jaderných hlavic.

Protože moderní obranné radary proti raketám, jako jsou plánované roentgenové radary, mohou pracovat na kterékoliv frekvenci určitého pásma a mohou tuto frekvenci rychle měnit, muselo by radarové rušení probíhat v celém pásmu a jeho výkon by proto musel být dostatečně velký. Z tohoto důvodů může útočník využít elektronické návnady, které budou vracet zachycený signál na stejné frekvenci, na níž byl od radaru zachycen. Výkon této návnady pak může být velmi malý.

Ve zprávě "1999 National Intelligence Estimate (NIE): Foreign Missile Development and the Ballistic Missile Threat to the United States Through 2015" se uvádí, že radarové rušičky s nízkým výkonem jsou snadno dostupnou technologií. Elektronické radarové rušičky lze vyrobit z komerčně dostupných radarových převaděčů, aby vracely identický signál, který přijaly. Malé antény na špičkách jaderných hlavic a návnad budou přijímat radarové signály z obranných radarů, elektronické obvody tyto signály zesílí a různými metodami roztáhnou v čase, tak aby délka odesílaného signálu byla delší než délka přijatého signálu. Anténou se pak signál odešle nazpět. Útočník může také použít na různých návnadách různé charakteristiky odesílaného signálu. Obrana pak nebude schopna určit cíl, jehož charakteristiky se odlišují od ostatních cílů.

Protože komerčně dostupné antény, přijímače a zesilovače jsou schopny pracovat v celém pásmu kmitočtů, nemusí útočník znát přesně frekvence, na nichž obranné radary vysílají. "Spirální" antény mohou být velmi malé, jen několik centimetrů v průměru. Elektronické návnady mají hmotnost nejvýše několik kilogramů včetně napájecího zdroje. Kolem jaderné hlavice lze vypustit stovky elektronických návnad. Malé rozměry elektronické návnady umožňují, aby měly potřebný kuželovitý tvar s relativně vysokými balistickými koeficienty. Tyto návnady mohou proniknout hlouběji do atmosféry než jiné typy lehkých návnad. Dostupné antény jsou obvykle všesměrové a proto útočník nemusí řešit problémy s jejich směrováním. Navíc změnou zesílení v čase může elektronická návnada elektronicky simulovat rotaci kolem osy a další pohyby. Moderní radary jsou schopny analyzovat po sobě přijaté signály a hledat jejich korelace v čase. Proto elektronické návnady mohou vysílat nazpět signály, které se budou puls od pulsu odlišovat.

Moderní technologie dnes umožňují nespolehlivým státům použít novou třídu "inteligentních návnad", které mohou kombinovat různé způsoby matení obrany.

Aby Spojené státy byly schopny bránit své rozsáhlé území pomocí záchytných raket, rozmístěných jen na několika místech, musí plánovaný raketový obranný systém být schopen odpálit tyto záchytné rakety v co nejkratší době po odpálení nepřátelských balistických raket. Záchytná raketa musí mít dostatek času, aby nalezla a zničila svůj cíl a systém musí mít dostatek času na to, aby mohl odpálit další záchytnou raketu v případě, že předchozí raketa z nějakého důvodu selhala. Útočník může posílat své návnady různého typu v několika vlnách krátce po sobě, aby obrana vyčerpala zásobu záchytných raket. Obrana nebude vědět, ve které vlně se nacházejí jaderné hlavice.

Zmenšením radarového odrazu může útočník zkrátit dosah, ve kterém budou obranné radary schopny cíle rozeznat a zkrátit dobu, po níž může obrana reagovat. Tím se úloha obrany ztíží a další protiopatření mohou být účinnější. Například útočník může zmenšit radarový odraz svých jaderných hlavic a současně použít oblaky kovových úlomků.

Zmenšení radarového odrazu, tedy účinného průřezu objektu při sledování radarem, lze dosáhnout úpravou tvaru hlavice a návnad a použitím materiálu, který v dostatečné míře pohlcuje radarové záření. Autoři studie [1] v jedné z příloh výpočtem dokazují, že hlavice ve tvaru ostrého kužele s kulovou podstavou může výrazně zmenšit svůj účinný průřez v roentgenovém radaru v porovnání s hlavicí ve tvaru kužele s plochou podstavou nebo s hlavicí ve tvaru koule. Navíc útočník může své jaderné hlavice a návnady během letu orientovat v prostoru tak, aby účinný průřez pozemních radarů byl co nejmenší. Ve zprávě "1999 National Intelligence Estimate (NIE)" se uvádí, že technologie změny orientace hlavice je již nespolehlivým státům snadno dostupná.

Tvar hlavice a návnady neovlivňuje účinnost pozemních radarů včasného varování, které pracují s vlnovou délkou 0,66 metru, která je srovnatelná s rozměry hlavice a návnad. Použitím hlavice ve tvaru ostrého kužele s kulovou podstavou však může zmenšit účinný průřez těchto radarů.

Zmenšením účinného průřezu objektu při sledování radarem útočníkovi umožní výrazně zkrátit dobu, po níž obrana bude schopna reagovat a útok zastavit. Kromě změny účinného průřezu objektů má na činnost radaru vliv také dráha objektů. Dosah radarů je omezen horizontem. Některé trajektorie útočících hlavic a návnad mohou ležet dlouhou dobu pod horizontem radarů na území Spojených států a radary je nemohou detekovat, dokud nejsou dostatečně blízko.
 

Pokud útočník omezí infračervené vyzařování jaderné hlavice, sníží nejen pravděpodobnost její detekce Kosmickým infračerveným detekčním systémem SBIRS na nízké dráze, ale také omezí možnosti infračervených detektorů ničícího prostředku. Dokonce v případě, že systém SBIRS bude hlavici detekovat, infračervené sensory ničícího prostředku kvůli krátkému dosahu nemusí jadernou hlavici objevit nebo jí objeví příliš pozdě, kdy ničící prostředek nemůže již provést potřebné manévry.

Jednou z možností, jak omezit infračervené vyzařování jaderné hlavice je použít nátěr, který slabě vyzařuje. Intenzita záření závisí v tomto případě na teplotě jaderné hlavice a na součinu koeficientu vyzařování (emisivity) s plochou vyzařování. Hlavice pokrytá pláštěm s uhlíkatým povrchem by měla emisivitu od 0,9 do 0,95. Hlavice s pláštěm z neleštěné oceli by měla emisivitu jen 0,4 až 0,8. Hlavice s pláštěm pokrytým tenkou vrstvou zlata (s emisivitou jen 0,02) by měla emisivitu 20 krát až 40 krát nižší, než při použití běžných materiálů.

Zlatou vrstvou pokrytá hlavice by ale měla tendenci se rychle zahřívat, proto tato technologie by měla význam jen tehdy, pokud by se hlavice pohybovala po větší část dráhy ve stínu. Při nočním letu hlavice by po startu pomalu chladla na svoji původní teplotu (asi 300 Kelvinů). Pokud by útočník však změnil její vlastnosti v infračerveném spektru, například umístěním hlavice do balónu se slabou zlatou vrstvou, tento balón by se rychle ochladil na teplotu okolí (asi 180 Kelvinů). Pokud by balón dosáhl rovnovážné teploty (asi 200 Kelvinů), jeho infračervené vyzařování by bylo menší asi 10 krát (pro sensory v pásmu 8 do 12 mikrometrů) nebo menší asi 200 krát (pro sensory v pásmu 3 až 5 mikrometrů) v porovnání s balónem o teplotě 300 Kelvinů. Útočník je tedy schopen celkově snížit infračervené vyzařování jaderné hlavice 200 až 400 krát (pro sensory v pásmu 8 až 12 mikrometrů) a 4000 až 8000 krát (pro sensory v pásmu 3 až 5 mikrometrů). Tím by se účinnost sensorů ničícího prostředku snížila 14 až 20 krát (pro sensory v pásmu 8 až 12 mikrometrů) nebo 60 až 90 krát (pro sensory v pásmu 3 až 5 mikrometrů).

Útočník může orientovat letící jadernou hlavici tak, aby se infračervené záření hlavice neodráželo do pozemních sensorů.
 

Použití nátěru s nízkou emisivitou infračerveného záření nebo pasivní chlazení nemusí být dostatečné k tomu, aby jadernou hlavici svými sensory nenalezl ničící prostředek. Útočník může ještě dále snížit infračervené vyzařování hlavice jejím umístěním do ochlazovaného pláště. Tento plášť lze tepelně izolovat od jaderné hlavice komerčně dostupnými materiály a plášť lze během letu ochlazovat malým množstvím kapalného dusíku. Ochlazování kapalným dusíkem (jehož teplota varu je 77 Kelvinů) může snížit infračervené vyzařování jaderné hlavice až miliónkrát v porovnání s její normální teplotou během letu. Jaderná hlavice v tomto případě bude pro infračervené sensory ničícího prostředku zcela neviditelná. Ochlazovaný plášť současně může mít vhodný tvar, který omezí detekci jaderné hlavice roentgenovými radary.
 

Další strategií ochrany jaderné hlavice před zničením vychází z faktu, že ničící prostředek musí cíl přímo zasáhnout. Útočník proto může například ukrýt hlavici do velkého pokoveného balónu s poloměrem 5 metrů nebo větším. Pokud je poloměr účinnosti ničícího prostředku mnohem menší než bude poloměr balónu, pak přestože ničící prostředek zasáhne balón, jaderná hlavice zůstane nepoškozena a bude pokračovat v letu na cíl. Útočník může zmenšit pravděpodobnost zničení své jaderné hlavice zvětšením poloměru použitého balónu. Útočník také může předpokládat, že po zničení balónu může být hlavice zasažena dalším ničícím prostředkem. Proto může hlavici ukrýt do dalšího balónu, které se nafoukne kolem hlavice v případě zničení předchozího balónu.

Další možností je použít hrozen vzájemně spojených menších balónů, z nichž pouze jeden obsahuje jadernou hlavici. Pokud se tyto balóny budou pohybovat dostatečně blízko sebe, Kosmický infračervený detekční systém SBIRS na nízké dráze nebude schopen zjistit, ve kterém balónu se hlavice ukrývá. V noci mohou balóny obsahovat malé ohřívače, aby teplota všech balónů byla přibližně stejná nebo naopak navzájem různá. Ničící prostředek pomocí svého infračerveného detektoru bude naveden na některý balón, který s velkou pravděpodobností nebude obsahovat jadernou hlavici.
 

Další strategií ochrany jaderné hlavice před zničením je provádění neočekávaných manévrů, kvůli nimž ničící prostředek nebude schopen hlavici zasáhnout. Rusko má ve své výzbroji hlavice, které provádějí manévry na své střední dráze letu. Čína nedávno provedla úspěšné testy své kosmické rakety určené pro řízené lety. Testy prokázaly, že Čína má k dispozici řízené systémy raketového pohonu použitelné pro manévrování bojových hlavic při překonávání protiraketového obranného systému. Některé nespolehlivé státy, které mají ve výzbroji balistické rakety, mohou použít stejné strategie.

Pro manévrování hlavice mimo zemskou atmosféru je nutné tuto hlavici vybavit malými reaktivními motory. Pokud by hlavice měla po celou střední dráhu letu provádět manévry, spotřebovala by příliš mnoho paliva. Útočník proto může pro překonání obrany použít sérii několika předem naprogramovaných úhybných manévrů.

Kromě toho útočník může použít také lehké návnady, které budou provádět různé úhybné manévry stejně jako hlavice, až se hlavici podaří proniknout do dostatečně malé výšky nad povrchem, kde ničící prostředek již nemůže zasáhnout.
 

Některé komponenty obranného systému, jako jsou pozemní radary v Komunikačních systémech záchytných raket během letu IFICS (In-Flight Interceptor Communications Systems), mohou být snadno ohroženy nepřátelským útokem. Například plánovaný Národní raketový obranný systém nepředpokládá, že by chránil své radary ve Velké Británii před útokem balistickou raketou ze Sýrie nebo Iránu. Další radary umístěné na Aleutách, v Grónsku a na pobřeží Spojených států amerických mohou být ohroženy útokem křižujících raket s plochou dráhou letu odpálených z lodí, útokem z civilních nebo vojenských letadel nebo dokonce útokem nepřátelských agentů nebo jednotek zvláštního nasazení, které použijí ručně odpalované rakety. Pokud by se takovým útokem podařilo zničit nebo vážně poškodit několik nebo dokonce jen jeden z radarů, vznikla by v radarovém pokrytí díra. Obrana by pak se v některých částech dráhy útočících balistických raket musela spoléhat pouze na Kosmický infračervený detekční systém SBIRS na nízké dráze. Bez úplného pokrytí roentgenovými radary by schopnost odlišení návnad od hlavic byla silně omezena. Pokud by nepřátelský útok zničil jeden z radarů v Komunikačních systémech záchytných raket během letu IFICS, nemohla by obrana komunikovat s některými záchytnými raketami.

- pokračování -