Autor článku [X1] se zabývá budoucností politické sféry v západním světě na základě toho, co víme o minulosti. Tvrdí, že současný stav politiky na Západě lze charakterizovat jako stav selektivní zapomnětlivosti a poloblaženosti kolektivní demence, která se projevuje v symbolickém idealismu: informacionalismu.

Pokud žijeme v informační společnosti, proč nikdo neví, co se s touto společností děje? Samozřejmě, všichni víme, co se děje ve společnosti a lidem v danou dobu. Nebo to alespoň ví 1,5 procenta lidské populace, která má dnes přístup k novým informačním a komunikačním technologiím (ICT). Nelze tvrdit, že informační společnost neexistuje, ona existuje. Avšak je vysoce omezena pouze na privilegovanou a informovanou elitu. Její produkty jsou fantazie. Za prostředky své produkce a výměny považuje ICT. Projevuje se způsobem, který autor článku [X1] označuje jako tzv. informacionismus.

Informacionismus je dosud poslední formou idealismu. Podobá se náboženství, protože pro realitu používá abstraktní představy, které jsou s ní v rozporu. Historicky je prokázáno, že tento stav je nebezpečný zejména tehdy, pokud vládnoucí elita zaměňuje to, jak společnost skutečně funguje, svými představami, jak by podle jejich názoru měla fungovat.

Záměrem autora článku [X1] je ukázat, z čeho tyto povrchní materiální pojmy pocházejí a kam nepochybně povede hloupost těch, kteří je zastávají.

Společnost není ani soubor nějakých představ, ani souhrn nějakých institucí, lidí a věcí. Spíše představuje určité vztahy mezi soubory institucí, lidí a věcí, které společnost utvářejí, a mezi tím, jak se projevuje jejich mikro-sociologická podstata. Ve smyslu této definice společnost přestává být něčím konkrétním.

Pokud však chceme studovat Nový světový řád, Informační společnost, jako sociologický jev, potřebujeme definovat, co je sociologie a co studuje. Lze si položit otázku, jak výlučně technický jev informačních a komunikačních technologií se podílí na nových vztazích, které utvářejí Novou ekonomiku, Novou společnost a Nový světový řád? Odpověď je samozřejmě jednoduchá: nijak.

Podle svých stoupenců je Informační společnost postavena na zdánlivě neměnném jevu: na rostoucím přístupu k informacím, a na několika jednoduchých principech. Čas a prostor se zmenšuje, dochází k symbolickému a digitálnímu sblížení informací, ke globální organizaci firem a k růstu "složitosti" národů. Tato společnost vyžaduje stále "schopnější" pracovní síly. Schopným lidem nabízí větší rovnost, více volného času, možnost výběru zaměstnání, větší soutěživost, vyšší výkonnost, větší bohatství atd. a zejména pak větší harmonii a porozumění mezi lidmi celého světa.

Každá z výše uvedených principů je však abstraktním pojmem. Autor článku [X1] se jimi zabývá později. Nejprve však věnuje pozornost základním pojmům, které souvisejí s technologiemi Nového světového řádu.

"Zpozdil jsem se", křičí bílý králík, když peláší za Alenkou v příběhu Lewise Carrola. Sigmund Freud by zřejmě prohlásil, že Lewis Carrol napsal své příběhy "Alenka v říši divů" a "Alenka za zrcadlem" v důsledku potlačené sexuální reakce na průmyslovou společnost. Avšak Freud byl notorický kokainista a proto byl nepochybně náchylný ve všem hledat aspekt lidské sexuality. Carrolův králík však představuje každodenní horor miliónů manažérů střední třídy za posledních více než sto let, kteří jsou vyčerpáváni nadměrným stresem, když se snaží přežít pod rostoucím tlakem Kapitálu v podobě stále většího počtu úkolů v konečném čase omezeném pracovním dnem. Mohli bychom také říci, že Carrolův králík představuje pokročilou formu skrytého Taylorismu, který se projevuje ve svých pravých barvách. Avšak symbolika bílého králíka, jeho zuřivé a zjevně beznadějné pelášení, nikdy nebyla tak silně napodobena, jako v dnešním Informačním věku v podobě tzv. "znalostního pracovníka", který je trvale připojen (ideálně přenosně) ke svým informačním a komunikačním technologiím a pracuje stále rychleji, stále výkonněji a stále usilovněji často pod extrémním stresem a pokud již nestačí tempu, je prostě nahrazen někým mladším, výkonnějším a pružnějším.

Českému televiznímu divákovi lze připomenout až překvapivě pravdivou komedii režiséra Tomáše Vorla "Cesta z města" podle scénáře Tomáše Vorla a Barbory Nimcové, která s Tomášem Hanákem obsadila hlavní role, o špičkovém programátorovi jedné pražské softwarové firmy, který během původně krátké dovolené objevil, že existuje také jiný svět a úplně jiný smysl života.

Anglický fyzik Isaac Newton byl přesvědčen, že vesmír je obrovský hodinový stroj. Francouzský matematik a filosof René Descartes tuto představu rozšířil na lidskou mysl, oddělenou od lidského těla, jíž považoval za mechanický automat. Je třeba připomenout, že oba velcí myslitelé chtěli svojí prací přispět k důkazu existence Boha. K jejich představám také přispělo tehdejší intelektuální a politické prostředí. Občanská válka, mor a náboženský fundamentalismus zřejmě vedly oba myslitele k tomu, že vesmír popisovaly svým metaforickým jazykem.

Stroje Isaaca Newtona fascinovaly. Století, v němž žil, se stalo počátkem průmyslové revoluce. Došlo k rozvoji nejen filosofie a vědy, ale také celé společnosti a ekonomiky. Došlo k řadě významných vynálezů a objevů. Byly položeny základy dynamiky a mechaniky strojů, došlo k rozvoji optiky. Použitím hodinových strojů byly v Evropě sestaveny první mechanické počítací stroje. Námořní doprava vyžadovala vývoj hodinových strojů, optických a navigačních přístrojů. Symbolem tehdejší doby byly přesné hodiny, které na lodích umožnily přesné určení zeměpisné polohy. Isaac Newton byl přesvědčen, že prostor a čas jsou absolutní a vzájemně neslučitelné entity. Představa vesmíru jako přesného hodinového stroje se nabízela. Přesné a spolehlivé hodiny přinášely svým vynálezcům slávu a bohatství. Podle Newtona byly přesné hodiny klíčem k tajemstvím vesmíru. Avšak Newtonova představa vesmíru nám připomíná, že technologie nejen ovlivnila poznání, ale také ovlivnila představy lidí o světě.

Bílý králík Lewise Carrola a hodinový stroj vesmíru se setkali počátkem 18. století a od té doby postupovali stejným směrem. Později Frederick Winslow Taylor obě představy sloučil a ukázal, jak jedna může efektivně doplňovat druhou. Sestavil sérii principů určených pro racionalizaci práce a byl najímán organizacemi, aby své principy realizoval v praxi. Taylorovi vadil nedostatek efektivity práce a jeho principy měly tento nedostatek odstranit. Prováděl studie úkonů v čase a pohybu vybraných dělníků, které považoval za celkem efektivně pracující. Složité úkony rozděloval na malé úseky a pokoušel se objevit "nejlepší způsob" provádění každého z nich. Když na tento způsob přišel, vybral si zaměstnance, kterého provádění těchto úkonů novými způsoby naučil.

Vědecký management vytvořil nehumánní technologii sloužící ke kontrole práce zaměstnanců. Zaměstnavatelé zjistili, že pokud dělníci dodržují Taylorovy metody, pracují efektivněji, přičemž každý dělá tentýž krok a jeho práce je předvídatelná. Dělníci díky Taylorovým metodám vyprodukují více práce, přičemž mzdy se mohou zvýšit pouze nepatrně. Taylorismus znamenal proto značné zvýšení zisku zaměstnavatelů. Lidé byli donuceni pracovat stále rychleji, rychleji a rychleji.

Stinnou stránkou taylorismu bylo zacházení s dělníky jako se stroji nebo zvířaty. Dělníci byli nuceni provádět stále stejnou činnost, takže nebylo využito většiny jejich dovedností nebo schopností. Vzpomeňme si na klasickou filmovou grotesku Charlese Chaplina, v němž jako dělník utahuje matice u běžícího pásu. [1], [N1], [N2], [N3]

Rozpor mezi technologiemi a lidmi nikdy nebyl tak zjevný, jako v tak zvaném "Informačním věku". Západní civilizaci dnes ovládá multimiliardový průmysl informačních a komunikačních technologií, které usilovně směřují k tzv. "Umělé inteligenci" (Artificial Intelligence). Leibnizova metafora přirovnala lidskou mysl k hodinovému stroji. Pokud pozorně nasloucháme, znovu můžeme slyšet tikot hodin v našich myslích. Samozřejmě, dnes již nikdo není ochoten připustit, že jeho mysl je pouhým hodinovým strojem.

Jenže na druhé straně mnoho lidí bere vážně představu mysli jako velmi složitého a výkonného mikroprocesoru. Nelze popřít určité podobnosti mezi lidskou myslí a počítači. Konečně, logika lidské mysli vytvořila logiku počítačů.

Avšak bez lidské mysli jsou všechny počítače jen hloupou haldou plastů, křemíku a kovů. Bez člověkem vytvořených programů, bez údržby a požívání jsou informační a komunikační technologie jen nepotřebným odpadem. Přes veškeré úsilí molekulární biologie, genetiky a genomiky nikdo neobjevil v živých organismech žádnou analogii napájecích zdrojů, pevných disků, mikroprocesorů, sběrnic a pamětí. Čím více studujeme lidský mozek, tím více se zdá lidská mysl záhadná a nepochopitelná. Na druhé straně stále častěji se snažíme popis lidské mysli zjednodušit tak, aby vyhovoval našim technologickým představám.

Takové chápání je samozřejmě pouhou funkcí jazyka, jeho analogií, alegorií, metafor, tedy systémem definic, konceptů, symbolů a popisů.

Pokud přijmeme představu, že lidská mysl a počítač fungují podobně, musíme také přijmout představu, že lidská mysl a jazyk jsou dvě oddělené entity, které mají pouze mechanický, dokonce v podstatě libovolný vztah. Počítače pomocí symbolů nebo kódů manipulují s hardwarem a softwarem a vytvářejí určitý výstup, ať už textový, zvukový nebo obrazový. Často má tento výstup formu určitého jazyka, který si zvolil programátor nebo častěji člověk, který programátora platí.

Dostáváme tak krásnou metaforu, jak lidská mysl pracuje. Vstup z nervového systému, který je trvale narušován vlivem vnějšího a vnitřního prostředí (představujeme si oddělené vnitřní a vnější faktory vnímání, jako kdyby byly nezávislé), je kódován do určitého symbolického systému, jemuž mozek rozumí (přitom se předpokládá, že tyto procesy jsou oddělené a že nějaký kódovací mechanismus kóduje pakety vnímání pro následnou interpretaci a manipulaci). Pak tyto symbolické informace, které náhodou teoretikové umělé inteligence nepovažují za jazyk, ale za jakési "mentální obrazce" (vnitřní formy jazyka, s nimiž mozek pracuje, když přemýšlíme), jsou vyhodnoceny, zpracovány, kombinovány, zaznamenány a přeneseny jiným lidem pomocí jazyka nebo jsou transformovány do podoby určitého chování a jednání.

Zásadním problémem této metafory lidské mysli jako počítače je skutečnost, že pro mnoho lidí včetně řady odborníků je zcela samozřejmá. [N1], [X2]

Za prvé, pokud se chceme zabývat pojmovými "položkami", jako je "věčnost", "kvalita", "čest", potřebujeme oddělit tuto pojem od jazyka použitého k jejímu popisu, aby je bylo možno samostatně dekódovat nebo kódovat. Kde však tyto pojmy, které kódujme a dekódujeme, existují? Ve společnosti? V nebi? V knize? Možná ano, možná ne. Zřejmě však náš jazyk a mysl jsou spolu těsněji provázány, než vědci umělé inteligence jsou ochotni připustit.

Pokud člověk vysloví slovo "strom" a žádný strom není vidět, pak podle modelu "mysl jako počítač" člověk před vyslovením tohoto slova musí nejprve vyvolat pojem nebo paměťový záznam stromu ze svého "systému pro ukládání dat", pak tento záznam přeložit do jazyka a konečně vyslovit slovo. Všechny tyto "podprogramy" vyžadují určitá mechanická spojení. Kde však jsou a jak fungují? Navíc člověk musí mít program, který zajistí, že bude chtít vyvolat pojem stromu. Takto však lze pokračovat do nekonečna. Zopakujme, že ve zmíněném modelu pojmy musíme chápat odděleně od jazyka, jimiž je chceme vyslovit. Jenže jaký je pak vztah mezi pojmy a jazykem? Nejpřijatelnější hypotézou je představa, že není žádného rozdílu mezi pojmy a jazykem, protože jazyk je vnitřně pojmový. Jazyk je efektivní lidské vědomí, mysl v činnosti.

Pokud použijeme model "mysl jako počítač", musíme také od sebe oddělit procesy poznávání a rozpoznávání od procesů, které se zabývají pojmy (které však musí být někde předem "zabaleny" v jazyce). Pokud člověk vidí nový druh stromu a chce o něm povědět jinému člověku, musí mu říci, že viděl nový druh stromu a tento druh nějak popsat. Aby to však mohl udělat, musí pojmově pochopit, co vidí, musí popsat nové aspekty takového stromu nepodobné žádnému stromu, který předtím viděl. Pokud se nepodobá žádnému stromu, je to skutečně nový strom? Možná ano, možná ne. Může to být například člověk zamaskovaný jako strom.

Autor článku [X1] je schopen uvést řadu dalších argumentů, které dokazují, že model "mysl jako počítač" je naprostým nesmyslem.

Mysl není počítač, přestože si ji tak můžeme představovat. Pokud jsou mysl a tělo dvě oddělené entity, podle Descartesova konceptu, který již byl všemi odmítnut kromě průmyslu umělé inteligence, Mezinárodního měnového fondu a různých dalších klak technofilů, pak tělo musí být pouhým nástrojem mysli a nikoliv naopak. Bez ohledu na to, zda hypotéza "mysl jako počítač" může být pravdivá (samozřejmě, že nemůže být pravdivá, jak již bylo naznačeno), pak mysl a tělo musíme opět chápat jako dvě oddělené entity, něco jako "software" a "hardware". Jenže pak mysl musela nějak přimět tělo, aby ji vybudovalo.

Žijeme ve světě symbolů. Tyto symboly jsou všude kolem nás. Vlajky s pruhy a hvězdami, kříže, srpy, kladiva a rudé hvězdy, dolary a centy, to jsou symboly, které jsme uctívali nebo dosud uctíváme. Jsou vlastně srdcem toho, co nazýváme systém hodnot. Uctívání symbolů a smrt s lidskou společností těsně souvisejí. Symboly, které lidé uctívají, obvykle slibují osvobození od zla, neštěstí nebo od čehokoliv jiného, co nám může způsobit smrt nebo neštěstí. Jako takové je uctívání symbolů projevem strachu. Nepochybně je však uctívání symbolů také projevem spotřeby. Lidé často věří příběhům spojeným s posvátnými symboly a domnívají se, že uctívané symboly představují "bezpečnost", "trvalý život", "naději", "lásku", "postavení", "rovnost pro všechny", "svobodu", "mezinárodní soutěživost" a kdoví, co ještě.

Nelze tvrdit, že tyto hodnoty nejsou důležité. Jsou důležité, protože představují nepochybný aspekt života lidí. Podstatné však je, že zhodnocované symboly utvářejí společnost, protože se stávají předmětem uctívání a jako takové jsou pak základem společenských hodnot. Lidé se mohou rozhodnout, které symboly budou uctívat. V tomto smyslu politika je symbolickým vyjádřením organizace lidské společnosti.

V celém západním světě se politická sféra posunula a její směr je odporný a nebezpečný. Tento směr souvisí s uctíváním novým symbolů, pokřiveným vnímáním lidí a celé společnosti, s informačním věkem a s globální ekonomií.

V roce 1968 policie násilně potlačila studentské demonstrace v Berkeley a v Chicagu. V Paříži se asi 10 tisíc studentů střetlo s policií a byli rozehnáni. Martin Luther King byl zavražděn. Zbývající sociální revolucionáři ztratili odvahu a rozptýlili se do různých skupin postmodernismu, poststrukturalismu, sociálního konstruktivismu, neo-marxismu, feminismu a dalších zajímavých politických skupin. Dnes intelektuální a političtí revolucionáři neexistují, nebo alespoň nejsou vidět. Politické a intelektuální skupiny, které se dříve soustřeďovaly kolem historicky specifické osy měnících se společenských hodnot, se dnes sklánějí před všemocnou racionalitou tržní logiky. Každý v západní společnosti je dnes spotřebitel, výrobce nebo obvykle obojí. Dokonce vězňové jsou posměšně označováni za zákazníky vězeňského systému, protože jsou spotřebiteli služeb vládního sektoru.

Pronikání tržní logiky do každé sféry lidského života je součástí organizace západní společnosti, která zahrnuje moderní technologie, uctívané symboly a způsoby, jimiž se tato společnost sama charakterizuje.

Západní společnosti se dnes obvykle charakterizují především pomocí ekonomiky, což je vidět zejména v různých hodnotících zprávách a rozdělení světa na "vyspělé a rozvojové země". Západní společnost sama sebe charakterizuje jako soubor ekonomických subjektů. "Ekonomika" se totiž stala hlavním uctívaným symbolem západní civilizace. Její Bůh, všemocný "Trh", je nevypočitatelný, zvrácený a náladový netvor, který byl nevinně vymyšlen jako vysvětlovací nástroj před asi 300 lety. Poté byl personifikován, zbožňován a vláčen historií, vychvalován i zatracován. Později se tento trh sám začal projevovat svými vážnými chybami: hlubokou ekonomickou nerovností, opakovanými a častými sociálními nepokoji a v některých případech dokonce masovým vražděním. Lidé jsou dnes pod vlivem trhu s jeho rozpornými požadavky a chaosem. Lidé jsou v podstatě pouhou součástí trhu a jsou nuceni souhlasit s jeho podmínkami.

Podmínky trhu jsou dnes stanoveny zejména Světovou obchodní organizací (WTO, World Trade Organisation) a prosazovány Světovou bankou (World Bank) a Mezinárodním měnovým fondem (International Monetary Fund). Tyto podmínky jsou neustále upracovány, studovány a racionalizovány Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD, Organisation for Economic Cooperation and Development).

Tyto multilaterální organizace určují politické principy ekonomiky jak vyspělým tak zejména rozvojovým zemím. Národní hranice jsou pro tuto ekonomickou politiku pouhou formalitou. Ekonomicky vyspělé země se prostřednictvím těchto organizací snaží přesvědčit rozvojové země, aby akceptovaly všechny principy svobodnému trhu. Přesněji řečeno, aby umožnily vyspělým zemím v těchto zemích prodávat své nekvalitní zboží, budovat nebezpečné provozy, zneužívat levnou pracovní sílu, rabovat levné nerostné a přírodní suroviny a ukládat svůj jedovatý odpad. A to všechno pod hesly ekonomické a sociální pomoci. V základech logických, empirických a společenských úchylek těchto organizací stojí velmi moderní technologická a ekonomická forma uctívání symbolů: informacionalismus.

Informacionalismus je jako nové náboženství, jehož Svatou trojicí jsou Svobodný trh, Informační a komunikační technologie a Globalizace. Jeho výhody jsou zřejmé pouze těm, kteří jsou mu plně oddáni.

Společnost obsahuje ekonomiku, nikoliv však naopak. Ekonomika vychází z obchodování lidí, nikoliv opačně. Úkolem ekonomiky je objasňovat a vysvětlovat, jak lidé obchodují a nikoliv sloužit jako nástroj pološílených matematiků a sociálních inženýrů, kteří plýtvají svým časem na předpovídání něčeho, co jen zřídka, pokud vůbec, se skutečně stane.

Zkuste někdy trochu pozorněji v televizi sledovat některé ekonomické eskamotéry, když se vyjadřují k cenám benzínu nebo potravin. Jestliže cena benzínu stoupá, je to jistě proto, že ceny surové ropy rostou a nastává léto. Když však ceny ropy rostou a cena benzínu naopak klesá, je to samozřejmě proto, že dolar oslabuje vůči euru nebo byly uvolněny ropné rezervy. Když ceny ropy klesají a dolar oslabuje, a ceny benzínu přesto rostou, je to jistě kvůli nedůvěře investorů v českou korunu a kvůli politické nestabilitě české vlády. Dobře zaplacený ekonomický analytik dokáže vysvětlit naprosto vše, včetně změn tržní hodnoty pazourku ve starším paleolitu.

Samozřejmě zdaleka nelze házet všechny ekonomy do jednoho pytle a rozhodně nelze znevažovat matematický talent a schopnosti některých brilantních ekonometrů. Je však třeba zdůraznit, že ekonomika jako každá věda má své hranice, které nelze překročit, aby neztratila svoji důvěryhodnost a platnost. A pojem "tržního mechanismu" je pouhá abstrakce, do níž se ekonomičtí eskamotéři snaží zabalit svoji neznalost sociologie a psychologie.

Avšak zpět k politice. Podle autora článku [X1] je politika mrtvá. Příčina spočívá v tom, že v západním politickém světě již neexistuje filosofická dialektika. Tato dialektika byla vytlačena dohodami zájmových skupin, požadavky obchodu, tržní logikou a multilaterálními politickými diktáty. Občanská společnost na Západě nemá žádnou reálnou volbu politiky, politických názorů nebo politických směrů, protože každá politika musí být podřízena tržnímu mechanismu.

Stále více lidí i v České republice tvrdí, že neví, koho bude v příštích volbách volit. Programy politických stran jsou značně podobné a obvykle se již krátce po vítězství ve volbách stávají planými sliby. Vítězná politická strana však obvykle nemůže postupovat jinak. Volebním systémem je nucena spolupracovat s jinými stranami a tím musí dělat neustálé kompromisy. Rozložení sil v parlamentu je obvykle takové, že neumožňuje prosazovat žádné závažnější kroky. Především však jsou všechny politické strany svázány neúprosnou ekonomikou státního rozpočtu.

Autor článku [X1] tvrdí, že západní demokracie je pošetilá, avšak je přesvědčen, že nejde o konečný stav. Konečný však může být pro mnoho lidí, snad až milióny.

Co mohou udělat občané domnělé demokracie, jak mohou oživit zřejmě na smrt nemocného pacienta, který trpí idealismem? Dobrým začátkem může být jazyk, logika a zdravá veřejná debata.

Jazyk, jak již bylo zmíněno dříve, je efektivním lidským vědomím. Jako takový zprostředkovává vztahy v lidské společnosti v soukromé a veřejné sféře. Jazyk a logika, jako systematické a vědomé přemýšlení, jsou v podstatě totéž. Jazyk má vždy svojí logiku. Nelogický jazyk je již v principu nesmysl. Tím ovšem není řečeno, že lidé jsou imunní vůči nesmyslům. Na druhé straně to je příčinou, proč se mnoho lidí stalo obětí jazyka v podobě uctívání symbolů.

Tvrzení a argumenty mají své logické základy v předpokladech a domněnkách. Schopnost kritického myšlení je schopnost pronikat předpoklady a domněnkami tvrzení a argumentů a schopnost zvažovat jejich vzájemnou konsistenci a soulad s realitou.

Pokud v hlavním proudu veřejné sféry kritické myšlení existuje, pak je většinou neviditelné. Tato situace je pro elitu, tedy pro dynastickou vládnoucí třídu v západních zemích, velmi výhodná, protože logika finančního systému, na níž je její moc založena, je křehká a snadno by se rozpadla pod kritickým hlasy. V západní demokracii se však nesluší hovořit o takových věcech, jako jsou společenské třídy. Kritika založená na společenských třídách vyšla z módy, když intelektuální a politická revoluce ztratila svoji odvahu. Jakékoliv zmínky o společenských třídách jsou považovány za propagaci komunismu nebo alespoň marxismu. Nestačí přitom pouze hovořit o sociální rovnosti a spravedlnosti. Hluboká nerovnost mezi lidmi v kapitalistickém systému vypadá více logicky než třeba představa sociální rovnosti.

Avšak jazyk v západní společnosti je dostupný všem. Jazyk je společným bohatstvím společnosti, páteří demokracie, tmelem společenství. Měl by kromě jiných významů umožňovat zdravou veřejnou debatu. V západní společnosti však jazyk není svobodný a nikdy zřejmě nebyl. Ve skutečnosti je jazyk stále více utajován, tedy vyhrazen pro určité skupiny lidí, stává se zbožím v podobě informacionalismu, určitým intelektuálním a politickým paradigmatem. Každodenní jazyk obyčejných lidí, tedy lidí, kteří jsou vyloučeni z podílu na efektivní moci, je silně vzdálen technické frazeologii, jíž jsou dnes naplněny veřejné debaty.

Aniž by se autor článku [X1] pouštěl do úplné lingvistické analýzy, jak tento jazyk vypadá, lze jej snadno rozpoznat. Spojuje dohromady nesmyslné koncepty a snaží se jim dát konkrétní význam. Dobrým příkladem je pojem "globalizace", avšak existuje celá řada takových termínů. Tento žargon proniká do veřejného jazyka. Je jazykem některých odborníků, kteří ho prosazují do sociální teorie. Následně vede ke sterilním veřejným debatám a ničivým veřejným politikám. Můžete si ho zakoupit ve zprávách v tisku a v televizi. Vnucují vám ho nejen obchodní společnosti ve svých reklamách, ale také vládní byrokracie. Můžete ho dokonce prodat nazpět jeho vynálezcům k dalšímu použití pro jiné skupiny lidí. Čím neohebnějším se tento obchodovatelný dialekt stává, tím snadněji může přecházet z jedné společenské skupiny do jiné. Tento jazyk vypadá smířlivě kvůli své emoční nahotě a vypadá objektivně kvůli svému "odbornému" původu. Používá slova a fráze jako "arbitráž", "usmíření", "spolupráce", "pozitivní vývoj", "strategická přítomnost", "mezinárodní společenství", atd. Je eufemistický a logicky nesmyslný. Myšlenky představuje jako stálé a neproniknutelné "věci". Pokud občané demokratických zemí nebudou dostatečně důrazně bránit svoji arénu veřejné debaty, která je otevřena skutečně všem občanům, pak tyto demokracie dospějí k bezedné, autoritářské prázdnotě informacionalismu.

Zde spočívá jádro problému, proč je společnost hloupá, a proč informacionalismus, podobně jako všechny formy fašismu před ním, nemohou fungovat. Možnost demokratických dohod v obecně dostupném veřejném jazyce a tím také možnost veřejného myšlení jsou soustavně podrývány nihilistickým náboženstvím, které jako objekt svého uctívání a prostor pro své rituály používá prázdné a křehké idealistické symboly, které nesouvisejí s ničím reálným.

Autor článku [X1] tvrdí, že filozofické odvození a podstata fašistického myšlení nesmí být zaměňována s režimy Adolfa Hitlera v nacistickém Německu a Benita Mussoliniho ve fašistické Itálii. Protože se v těchto režimech fašismus projevoval, lidé znají jeho stylistické projevy a nikoliv filozofické a politické základy. Fašismus je určitý filosofický a politický model vlády, který je neustále přeznačován a převlékán a neustále získává na síle, přestože z politické mapy roku 1945 byl zcela vymýcen.

Jistě není nutné připomínat známé stylistické projevy těchto režimů, jimiž bylo hromadné vyhlazování a vraždění miliónů Židů, Rómů a Slovanů jako "méněcenných ras" ve jménu "nového řádu" a krvavá válka s cílem dobýt "životní prostor" a podmanit si "východní území".

Na druhé straně v samotném jádru byly tyto režimy efektivní a produktivní svojí podivnou historickou směsí společenské úmluvy, racionality a emocí. Racionalita se projevovala ve velmi výkonných ekonomikách založených na dohodnutém partnerství mezi mezinárodními a národními společnostmi a vládou, jejíž iniciativy vedly k "těsnějšímu sepjetí" průmyslu a dělníků, a na nahodilých násilných represích. Emocionalita se projevovala propagandou masově šířenou v hromadných sdělovacích prostředcích.

Adolf Hitler objevil letecky přepravovanou tribunu. Po celém Německu za peníze Nacionálně socialistické dělnické strany NSDAP se letecky přepravoval do měst v celém Německu, kde se snášel k zemi jako nadčlověk (Übermensch) Friedricha Nietzscheho [N5]. Dokazoval, že Bůh je v Německu skutečně mrtev a že lidé potřebují nové symboly k uctívání, které jim dal ve formě árijského lidového náboženství.

Benito Mussolini šel ve stopách Adolfa Hitlera a vytvořil fašismus jako formu společného státu. Ve své první vládě položil základy stranické linie jako kombinace společenského smíru, národní disciplíny a úspěšné rozpočtové ekonomiky. Tohoto úspěchu dosáhl těsnými a smířlivými vztahy se soukromým sektorem, systémy společných konzultací pod vedením "technických skupin expertů", řadou represivních opatření podložených hrozbou účinného násilí a silným vztahem s katolickou církví, která zajišťovala veřejné služby státu například prostřednictvím skupin mládeže. Německý a italský fašismus představovaly politickou a ekonomickou "třetí cestu" násilným potlačením politických stran a nivelizací celé společnosti. Tímto způsobem se německým nacistům a italským fašistům podařilo zjednodušit vztahy v průmyslu a v soukromém sektoru a zajistit "průmyslový smír".

Hitlerovy nacionální socialisté se snažili prosadit svoji politiku třetí cesty procesem násilného politického smíření. 30. ledna 1933 se Adolf Hitler stal říšským kancléřem také díky tomu, že kladl především důraz na ekonomiku a na emoce veřejnosti.

Přestože fašismus v Německu, Itálii, Japonsku, Španělsku nebo ve Francii měl výrazně odlišnou podobu, jeho filosofie byla podobná, jak je tomu ostatně dodnes. Jeho ústřední principy - hledání skutečné společnosti, touha po národní identitě a víra v potřebu nového společenského a ekonomického řádu - se objevuje v současné nejvlivnější politické a akademické literatuře, která se zabývá globalizací, informační a komunikační technologií, postmodernismem a neo-liberální ekonomikou. Pojem "třetí cesty" se objevil v politických programech nejen Hitlera a Mussoliniho, ale také Tonyho Blaira a Billa Clintona.

Jak je možné, že společnost, která popsala, nafilmovala, zdokumentovala a odsoudila hrůzy 20. století, se může navracet znovu politice a filosofii, která stála u jejich zrodu?

Jednoduchou odpovědí je ztráta kolektivní paměti. Hromadná ztráta paměti je důsledkem propagandy a nedostatku zcela otevřené veřejné diskuse. Vedlejším produktem je ztrnulé vědomí a emocionálně nabitý stav "informacionalizované" společnosti. Průvodním jevem tohoto kolektivního šílenství je profesionalismus nebo manažerismus s hlubokými kořeny v logice svobodného trhu. Názory lidí, kteří vyzdvihují "změnu" jako historicky jedinečné paradigma společnosti 21. století, jsou vedeny technologickým determinismem, který sám sebe rozumově vysvětluje pomocí pojmů dle vlastního výběru a vlastních definic, tedy "intelektualizací" naší existence.

Je zcela naivní si představovat, že současní fašisté budou pochodovat ulicemi a vykřikovat antisemitská hesla, podobně jako tvrdit, že katolická církev není nic jiného, než inkvizice. Společenská hnutí, která spojuje určitá filosofie, se dobou nevratně mění přinejmenším jako celá společnost.

Podobně je nesmyslem tvrdit, že italská a německá společnost se náhle změnila ve fašisty a nacisty, kteří okamžitě začali páchat zvěrstva ve svých státech a v zahraničí. Každá společnost poskytuje prostředí, v němž se mohou rozvíjet zvláštní formy společenských vztahů. Lidé v Německu před vzestupem nacismu byli nepochybně obyčejní lidé, kteří pod vlivem masové, ideologicky omezené a řízené propagandy dospěli k přesvědčení, že to, co se děje je nevyhnutelné a žádoucí. Lidé, kteří se k nacistické ideologii stavěli kriticky, byli nuceni zemi opustit nebo bojovali proti novému režimu skrytě. Bohužel, globalizovaný a informacionalizovaný svět nelze opustit ani se před ním skrýt.

Šílenství nacistického Německa se z dnešního pohledu jeví jako iracionální zvrat v jinak racionálním vývoji lidstva. Avšak ještě větších ukrutností se dopustil Josif Vissarionovič Stalin a jeho režim. Stalinův komunismus měl více společného s fašismem než s utopickými vizemi Karla Marxe nebo Vladimira Iljiče Lenina. Podobně jako nacisté v Německu a fašisté v Itálii Stalin vytvořil v Sovětském svazu ideální podmínky pro rozvoj průmyslu pomocí hospodářství centrálně řízeného vládnoucí elitou: násilím pasivní dělnickou třídu, početně slabý intelektuální a politický odpor a ideologii účinné průmyslové výroby založené na filosofii výroby Fredericka Winslowa Taylora.

Avšak stylisticky bylo nacistické Německo něčím jedinečným v historii. Jeho intelektuální, politická, sociální a náboženská past se projevovala v moci prosazované násilím a zastrašováním a v dávné symbolice, která částečně pocházela ze starověkého Říma a částečně z nordické víry. Podle autora článku [X1] některé fašistické symboly nenápadně používá také Rada Spojených států pro mezinárodní obchod (USCIB, United States Council for International Businnes). Mnohem křiklavěji však tyto symboly používají neonacistické a neofašistické skupiny po celém světě. Původní nacistické symboly, které jsou dodnes temnou připomínkou osudu německého lidu, a s nimi spojené emoce, byly předmětem úvah německého filosofa Martina Heideggera. [N6]

Pro autora článku [X1] je Martin Heidegger jedním z představitelů antihumanistických filosofů (sám Heidegger však označení za filosofa odmítá). Jeho úvahy jsou příkladem filosoficky nihilistického futurismu a kolektivní ztráty paměti, které charakterizovaly společenské a intelektuální prostředí přednacistického a nacistického Německa.

Martin Heidegger například píše, že Historie Bytí nikdy není minulostí, ale zůstává dokonce před ní. Navrhuje představu stále nových začátků od domnělého nulového bodu, vytrvalého zapomínání, které je vnitřní podstatou barbarství.

Heidegger vstoupil do nacistické strany NSDAP v roce 1933 a zřejmě proto získal post rektora na Universitě ve Freibergu. Stal se tajemníkem Adolfa Hitlera. Byl velkým obdivovatelem Friedricha Nietzscheho a sdílel Vůdcovi představy o budoucnosti Německa a celé Evropy.

Jedním z oblíbených Heideggerových témat byly úvahy o určitém typu lidového náboženství založeném na etice Bytí a práce (nebo Bytí při práci). "Právě zde", na tomto obyčejném místě, za všech situací a podmínek je každý čin a myšlenka v těsném spojením s "právě tam", kde jsou přítomni bohové. Dnes již víme, co bylo míněno heslem "Arbeit macht frei" nad vstupní bránou do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Adolf Hitler a Martin Heidegger přikládali velký význam společenskému vědomí (Volksgemeinschaft) a věděli, že víra, vůle, uctívání symbolů a masová komunikace mohou vědomí lidí změnit, zejména mladých lidí, jimž ještě chybí zkušenosti, pochybnosti a kritické myšlení. Vzdělání se stalo výcvikem a tento výcvik byl ideologicky orientován ke společnému duchu (Volksgemeinschaft), k pracovní zkušenosti (Erlebnis) a v linii strany NSDAP. Poznání z vlastní vůle a pro vlastní potěšení bylo v německém vzdělání potlačeno. Vzdělání mělo sloužit výlučně jako příprava k práci a vychovávat k řádnému německému občanství. Heidegger při svém jmenování rektorem University ve Freibergu prohlásil, že žádná dogmata nebo nějaké myšlenky již nepovedou naše bytí. Vůdce sám a jako jediný je současnou a budoucí realitou Německa. Krátce řečeno, celý vzdělávací systém se stal nástrojem ekonomických, ideologických a politických řešení.

Leni Reifenstahl a Albert Speer vytvořili žánrové a emotivní filmy na oslavu německého nacismu. Leni Reifenstahl byla mladá herečka, která se začala věnovat režijní práci. Dostalo se jí příležitosti natáčet pro Adolfa Hitlera propagandistické filmy, díky nimž udělala tehdy nevídanou kariéru. Prvním z těchto filmů byl v roce 1934 "Triumf vůle", na němž se podílelo tisíce statistů a sám Vůdce. Ideologický film natáčelo 40 kameramanů. Dalším filmem byl "Den svobody" o vojenských manévrech jako oslava armády. V roce 1936 Leni Reifenstahl natočila film "Olympiáda, přehlídka národů, oslava krásy". Pomocí těchto kultovních filmů Leni Reifenstahl, Albert Speer a Joseph Goebbels potlačili kritické názory ze společenského vědomí a nahradili je "hlubokými pocity" uctívání symbolů, v podobě mýtů, rituálů a masových shromáždění s nacistickou propagandou.

Hitler se ve své politice vždy obracel k mase. Už ve své knize "Mein Kampf" (Můj boj) kladl na srdce agitátorům, že musí lidovými prostředky proniknout do smýšlení lidových mas. Strhnout masy, to je cílem. Národ není sborem učenců, ale masou, která přemýšlí co nejméně. Hitler píše: "Lid je většinou založen a usměrněn tak žensky, že jeho myšlení a jednání určuje daleko víc než chladná rozvaha citové rozpoložení." Dále uvádí: "Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování, její síla tkví ve fanatismu víry, a nikoliv vědění. Protože též nesnáší žádné polovičatosti, chce mít vše srovnáno do jednoznačných schémat: nenávist či lásku, právo nebo křivdu, pravdu nebo lež, jen ne žádné směsi, kritičnost, třídění, domnělé duchaplné nápady. Žádá jednoduché a obecně srozumitelné závěry, jichž nesmí být mnoho a k nimž je nutno vždy znovu a znovu z různých stran dospívat a opakovat je bez ustání a při každé příležitosti."

Hitler se jasně vyjadřuje ke smyslu propagandy: "Propaganda tu není proto, aby ustavičně přinášela blazeovaným mladým pánům interesantní změnu, nýbrž aby přesvědčovala a aby přesvědčila masy. Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždycky určitý čas, než jsou schopny vzít nějakou věc na vědomí, a jejich pozornost upoutáme jen tehdy, opakujeme-li základní pojmy tisíckrát. Žádná změna nesmí nikdy měnit obsah toho, co se propaguje, nýbrž musí vždycky nakonec říkat totéž. Ale potom s úžasem shledáváme, k jakým ohromným, skoro nepochopitelným výsledkům taková vytrvalost vede. Každá reklama, ať je to v obchodě nebo v politice přináší úspěch jen tím, že se vytrvale, stejnoměrně a jednotně opakuje. Jistě se musí heslo osvětlit z různých stran, ale každá taková úvaha se musí zakončit oním heslem samým."

24. října 1929 došlo ke zhroucení akciového trhu na newyorské burze. Západní svět se rychle propadl do hluboké hospodářské krize. V roce 1932 téměř polovina práce schopného obyvatelstva v Německu neměla zaměstnání.

Adolf Hitler se ve své politice mimo jiné zaměřil na jednotu odborů s cílem ji zničit. Zpočátku nepoužil žádného násilí, ale změnil význam 1. máje, tradičního dne mezinárodního dělnického hnutí, na Den národní práce. Hitler nejprve použil tento svátek jako symbol odstranění třídních rozdílů a třídního boje a jako symbol vzájemné úcty různých skupin, které pracují ve prospěch národa. Samozřejmě také slíbil, že odstraní nezaměstnanost. Tento jeho postup mu brzy umožnil použít represe proti všem, kteří s nacistickou politikou nesouhlasili, aniž s tím někdo otevřeně nesouhlasil.

V současnosti je třídní boj opět poražen nebo spíše získal v globálním měřítku nový charakter. Dělnické hnutí, pokud ještě existuje, bylo neutralizováno nebo postaveno mimo zákon. Dělníci již nemohou hájit svá práva způsoby, jimiž by ohrožovaly výrobu. Existují soudní spory mezi zaměstnavateli a odbory. V akademické a politické aréně západního světa jsou dříve uznávané rozpory mezi zájmy "velkého byznysu" a dělníky, které definovaly roli vlády, zcela umlčeny. Postmoderní neo-liberalismus, promyšlený, obskurní a odporně sobecký světový názor nahradil kritické myšlení etikou Heideggerova nihilismu. Pojem "ekonomické třídy" je považován v tomto demokratizovaném, informacionalizovaném a globalizovaném Novém světovém pořádku za čirý anachronismus.

Současní sociální a intelektuální inženýři byli svědky zmařené sociální revoluce konce 50. a průběhu 60. let 20. století ve Spojených státech a v jiných západních zemích. Mnozí z nich se účastnili hnutí hippies. Někteří z nich se účastnili událostí v Paříži, v Berkeley nebo v Chicagu v roce 1968. Dnes na základě těchto událostí dokazují, jak jsou důvěryhodní a revoluční, a tvrdí, že sociální revoluce nemá smysl, protože všech požadavků lze dosáhnout "procesy smíření" a "zdravým dialogem".

Tito bývalí hippies zastávají místa akademiků, burzovních makléřů, prezidentů společností nebo správních rad, ministrů, špičkových odborníků a obchodních magnátů. Jsou astrologové, herbalisté, vegetariáni, feministé a podobně. Nepochybně jsou "postmoderní". Plně se podřizují řádu, protože se obávají o své pracovní úspěchy, společenské postavení a majetek. Věří ve smířlivý radikalismus a v globální občanství. Jsou přesvědčeni, že lze urovnat všechny rozpory současného světa a věří ve Třetí cestu. Jak říká autor článku [X1], jsou Heideggerovými hippies.

Ve skutečnosti polovina lidstva nikdy nepoužila telefon. Ve skutečnosti žádný "asijský zázrak" neexistuje. Ve skutečnosti je svět na tom hůře než v 70. letech 20. století. Autor článku [X1] uvádí, že dříve, než se na něj vrhnou kritikové, měli by věnovat pozornost elementárním faktům.

Moderní technologie průmyslové výroby umožňují produkovat stále více výrobků za stále kratší čas se stále menším počtem pracovních sil. Řadou výrobků je trh nasycen a dochází k nutnému omezování výroby. Tak tomu je například v automobilovém průmyslu.

Výsledky analýzy zpracované Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development) ukazují, že v zemích východní a střední Evropy je téměř 20 miliónů nezaměstnaných. Tento problém nelze vyřešit uplatněním jediné ekonomické strategie. Ekonomická a sociální opatření jsou však nezbytná, protože krize na trhu pracovních sil představuje vážnou hrozbu pro další rozvoj demokracie v těchto zemích.

Podle Mezinárodní organizace práce je celosvětový stav na trhu pracovních sil velmi neutěšený. V Latinské Americe dochází k poklesu reálné mzdy a téměř polovina obyvatelstva žije na pokraji chudoby. Ve státech Asie a Afriky se rozšiřuje otrocká práce, zvyšuje se nejen státní dluh ale i zadlužení obyvatel. V průmyslově vyspělých zemích západní Evropy a Severní Ameriky je 33 miliónů nezaměstnaných. V Pákistánu pracuje asi 20 miliónů lidí pouze na splácení svých dluhů.

Každý rok umírá na světě v důsledku chudoby 13 až 18 miliónů lidí. Odhaduje se, že celkový počet nezaměstnaných přesáhl 140 miliónů lidí a částečně nezaměstnaných lidí je kolem miliardy.

Nezaměstnanost se stala jedním z nejzávažnějších problémů v průmyslově vyspělých zemích, který se nedaří řešit. Rostoucí počet nezaměstnaných znamená klesající kupní sílu obyvatel, což vede k nadbytečné výrobě, k nutnosti jejího omezení a k nutnému propuštění nadbytečných pracovních sil. Kruh je již uzavřen.

Suroviny, jako jsou kovy, minerální oleje, plyn a uhlí se dnes vyskytují ve značně omezeném množství. Značná část těchto surovin se vrací na skládky a do vody ve formě odpadů a do atmosféry ve formě škodlivých a jedovatých plynů.

Nerostné suroviny se vyskytují v zemské kůře ve značně proměnné koncentraci. V 19. století se těžily ložiska s obsahem mědi vyšším než 4 procenta. Dnes se těží ložiska s obsahem mědi nad 0,5 procenta. Je tedy nutné vytěžit osmkrát více horniny, při jejíž těžbě se spotřebuje osmkrát více energie.

Báňský úřad ve Washingtonu v roce 1993 odhadl, že zásoby mědi vystačí na 33 let, zlata na 21 let, olova má 19 let, zinku na 20 let, cínu na 40 let, niklu na 57 let, manganu na 39 let, rtuti na 43 let a stříbra na 19 let.

Podle podrobné analýzy výzkumného oddělení Organizace zemí vyvážejících ropu OECD (Organization of Petroleum Exporting Countries) z 22. června 2004 komerční zásoby ropy jsou nižší než průměry v letech 1993 až 2003. Dovoz ropy do Spojených států je trvale vyšší než průměry v letech 1993 až 2003 a odhaduje se, že požadavky na dovoz ropy ještě porostou. Ve druhém čtvrtletí roku 2004 byla spotřeba 79 miliónů barelů ropy denně a produkce 81,9 miliónů barelů ropy denně. Předpokládá se, že spotřeba v roce 2005 vzroste na 82,6 miliónů barelů ropy denně. V roce 2005 se požadavky na těžbu ropy začnou významně přibližovat kapacitě ropných ložisek. Očekává se proto ekonomická recese v průmyslově vyspělých zemích. [X3]

Velmi závažným problémem všech vyspělých průmyslových zemí světa jsou odpady, jejich skladování a likvidace. Civilizace se velmi rychle blíží k okamžiku, kdy zásoby nerostných surovin budou zcela vyčerpány a odpady budou vyžadovat více půdy, vody, vzduchu a energie než samotná výroba.

Až budou ekonomičtí historikové v budoucnu analyzovat dnešní období, zjistí, že nadměrné hospodářské a ekologické schodky mají podobné kořeny. Jsou výsledkem nedostatku sociální disciplíny, kdy společnost uspokojuje své potřeby na účet budoucích generací.

Zadluženost jednotlivých států začala strmě stoupat v letech 1965 až 1975. Ve stejné době se začaly projevovat závažné problémy životního prostředí. Znečištění životního prostředí pochází z nadměrné průmyslové produkce, která současně vyžaduje více finančních prostředků.

Walter Wittmann je známý tím, že věci nazývá pravými jmény. Nesnaží se být populární, jak dokázal v Curychu v jedné ze sérií přednášek o zákulisí blahobytného státu. Profesor Wittmann postavil na pranýř státní zadluženost, která může dříve nebo později vést pouze k bankrotu.

Podle zprávy FAO (Food and Agriculture Organisation) je hlad a bída největším nebezpečím pro všeobecnou bezpečnost. Podle odhadů FAO na světě trpí 800 miliónů lidí hladem a podvýživou. Hrozí vážné nebezpečí rozsáhlé migrace obyvatel. Milióny uprchlíků opustí státy, které nejsou schopny svému obyvatelstvu zajistit výživu. Očekávaný nárůst světové populace z dnešních 5,8 miliardy lidí na 8,6 miliardy lidí v roce 2025 bude podle odhadů FAO vyžadovat zvýšení produkce potravin o 75 procent.

Podle studie Amerického úřadu pro ochranu životního prostředí si ochrana největších amerických měst před klimatickými změnami vyžádá do roku 2100 částku 111 miliard dolarů. Voda z tajících polárních ledovců způsobí ztrátu asi 18000 kilometrů čtverečných půdy v pobřežních oblastech Spojených států. Zvýšení průměrné teploty o několik stupňů v jižních státech Spojených států povede ke snížení rostlinné produkce až o čtvrtinu.

Zásobování pitnou vodou a využívání odpadní vody je dosud nedostatečné. Pouze 40 procent lidí má odpovídající instalace pro odběr pitné a užitkové vody. Vyřešení tohoto problému do roku 2020 by stálo až 40 miliard dolarů ročně při kupní síle z roku 1990.

The Worldwatch Institute se obává, že v nejbližších 40 letech může dojít k hromadnému nedostatku potravin v zemích Afriky, v Indii a v Číně.

Od počátku 80. let 20. století se většina zemí nachází ve stavu rostoucí zadluženosti. Zadluženost zemí třetího světa vzrostla z 900 miliard dolarů v roce 1982 na 1470 miliard dolarů v roce 1991. Zahraniční zadlužení tak pohlcuje až 40 procent hrubého domácího produktu těchto zemí. Zahraniční zadluženost některých afrických zemí je dokonce vyšší než jejich hrubý domácí produkt. [N7]

Auto článku [X1] tvrdí, že etika, morálka a spravedlnost jsou koncepty, které jsou překrouceny současnou demokracií. V podstatě zcela zmizely z veřejného života s výjimkou, kdy se o nich hovoří v souvislosti s ekonomikou.

Uctívání symbolů nahradilo jakýkoliv smysl pro realitu. V historii lze nalézt řadu příkladů pokřiveného vnímání reality. Historie však také podává nejjasnější obraz rozvoje humanismu. Různé relativismy, které zastírají realitu, nakonec samy sebe popřely svou existencí, jako v případě Heideggerových názorů.

Ve skutečnosti pouze asi 0,02 procenta lidí světové populace má počítač. Pokud tito lidé mají tvořit základ globalizované informační společnosti, pak je tento základ nepatrný.

Počítače jsou však pouze malou částí informacionalismu. Společnost Walta Dysneye má větší vliv než celý Internet a cena akcií této společnosti je vyšší než cena většiny společností informačních a komunikačních technologií. Nadnárodní společnosti, zejména nadnárodní společnosti hromadných sdělovacích prostředků jsou ekonomicky mocnější a společensky vlivnější než většina národních států. Komerční sféra diktuje vládám, co mají a co nemají dělat a za správná rozhodnutí jim velmi dobře platí. Ve skutečnosti asi 400 nejbohatších lidí planety ovládá více než 2,3 miliardy nejchudších lidí.

Ideologie volného trhu neomezeně pokračuje ve své společensky a ekologicky ničivé práci bez větší opozice, jejíž zbytky jsou finančně podplaceny, intelektuálně znemožněny nebo násilně umlčeny. Společenské vědomí je výsledkem propagandy. Identita je zboží. Pozornost hromadných sdělovacích prostředků je společenské vědomí v akci. Společenské vědomí podlehlo uctívání symbolů, rituálům, mýtům a ceremoniím života začátku 21. století.

Informacionalismus, stejně jako každý -ismus, je ideologie. Je starou ideologií, důsledek určitého typu společenských vztahů a sebevnímání, o němž hovořili již filosofové jako Friedrich Nietzsche, Gobineau, Le Bon a Sorel. Lidská náchylnost k mýtům je nebezpečně neslučitelná s technologickým pokrokem.

Informacionalismus je stav nevědomé společnosti postižené epileptickými záchvaty. V jedné ruce zlobivé a egocentrické dítě drží v ruce hračku a ve druhé prst na knoflíku jaderných zbraní. Každý dobře ví, jak některé děti mají sklony ke vzteku a k vážným lžím. Budoucnost lze těžko předpovědět. Domníváme se, že pokud tomuto dítěti dáme zábavnější hračky, tak jednoho dne zapomene na knoflík jaderných zbraní a všechno bude vlastně v pořádku.

Významným aspektem západního světa počátku 21. století byla oslava sjednoceného světa, zejména sjednocené Evropy a její jednotné měny. Význam Evropské unie je zřejmý: společný trh. Naplňuje se jedna Nietzscheho vize: sjednocená Evropa pod vládou superlidí.

Informacionalismus, podobně jako jiné mytologie, za něž autor článku [X1] považuje nad vším se klenoucí sociální racionalitu s původem v mýtech, je výsledkem ztráty naděje v život a strachu ze smrti. Jako každá jiná sociální mytologie je ovládán a prosazován vládnoucí elitou, která je přesvědčena, že nerovnost lidí je založena na logice jejích veřejných symbolů. Třetí cesta, ničivý politický vynález založený na neo-liberálních představách, jak by svět měl fungovat, se nyní prosazuje v Německu (tím v celé sjednocené Evropě), ve Velké Británii a ve Spojených státech jako cynický pokus "smířit nesmiřitelné".

Politika historicky je o tom, jak by lidé měli žít co nejlépe pohromadě. Pokud dovolíme, aby společenské vědomí a tím celá společnost byly ovládány nedemokratickými organizacemi, jimiž jsou hromadné sdělovací prostředky a nadnárodní společnosti, pak nedemokratickými manipulacemi je demokracie odsouzena k záhubě. Pokud je demokracie zahubena, pak také je zničena možnost dosáhnout rovnosti lidí a politika ztrácí význam. Můžeme vést nebezpečnou debatu nebo nebezpečnou válku. Může dojít ke střetu myšlenek nebo ke střetu zbraní.

Lidé však hovoří. Hovoří stále více o realitě, v níž jsou nuceni žít. Pokud dočasně mlčí pod tlakem hrozeb a intelektuální diskriminace, zřejmě se vzbouří tak, aby byli slyšet. Historie dokazuje, že tak tomu bylo vždy. Proto někde někdo se bude muset rozhodnout, kdy, kde a jak bude politický prostor otevřen široké veřejnosti.

Odkazy:

[X1] PhD. Phil Graham: Heidegger's Hippies. 10 - 12 December 1999. University of Wales. Australia.

[X2] Stephen Blaha: A Classical Probabilistic Computer Model of Consciousness. 23 Jan 2002 physics/0201051 e-Print archive. Los Alamos Nuclear Laboratory. US National Science Foundation.

[X3] Oil Market Outlook. July 22, 2004. Research Division. Organization of Petroleum Exporting Countries. Vienna, Austria.

[N1] Racionální společnost. (1) Natura 12/1999.

[N2] Racionální společnost. (2) Natura 1/2000.

[N3] Životmí styl typu BigMac. Natura 11/1999.

[N4] Klasický pravděpodobnostní model vědomí. Natura 9/2004.

[N5] Friedrich Nietzsche. Natura 4/2001.

[N6] Ekofašismus. (1) Natura 4/2004

[N7] Katastrofy. (6) Natura 7/2000.

[1] George Ritzer: Mcdonaldizace společnosti. Výzkum měnící se povahy soudobého společenského života. Academia, Praha 1996. Z angl. orig.: The Mcdonaldization of Society (An Investigation Into the Changing Character of Contemporary Social Life). Pine Forge Press and A Sage Publication Inc., Thousand Oaks, London, New Delhi, 1993.

[2] Max Pickard: Hitler v nás. Nakl. ERM. Praha, 1996. Z něm. orig.: Hitler in uns selbst. Eugen Rentsch Verlag, Zurich, 1946. ISBN: 80-85913-18-6.