V roce 1993 vydavatelství Naše vojsko vydalo publikaci "Friedrich Nietzsche: Ecce homo", která obsahuje dvě práce, a to "Soumrak bůžků aneb Jak filozofovat kladivem" a "Ecce homo aneb Jak se staneme, čím jsme".
 

Friedrich Nietzsche je bezesporu jedna z nejoriginálnějších a nejrozpornějších postav evropské filozofie. Narodil se 15. října 1844 v Rockenu u Lutzenu v rodině evangelického pastora. Vystudoval internát v Schulpfortě a klasickou filologii v Bonnu a Lipsku (Leipzig). V roce 1869 se stal mimořádným profesorem klasické filologie na basilejské univerzitě. Na základě této nabídky mu Univerzita v Lipsku udělila doktorát, aniž předtím napsal disertační práci. V roce 1870 získal plnou profesuru klasické filologie.

Friedrich Nietzsche byl celý život sužován různými potížemi. V roce 1879 se zdravotně zhroutil a odešel do Basileje. Dalších deset let strávil většinou o samotě v Itálii a ve Švýcarsku. V roce 1889 jeho zdravotní problémy vyvrcholily nevyléčitelným nervovým zhroucením. Nietzsche zemřel po jedenácti letech zápasu s duševní chorobou 25. srpna 1900.

Nietzscheho filozofie představuje naprosté odmítnutí principů osvícenství, zejména osvícenského chápání pravdy. Podle jeho názoru se svět skládá z úlomků, které se navzájem naprosto liší. Při vytváření pojmů ale přehlížíme skutečnost, že žádné dvě věci nebo události nejsou zcela stejné a vytváříme obecné kategorie. Tím okrádáme skutečnost o její rozmanitost.

Jako příklad Nietzsche rozebírá vztah našeho pojmu "list" ke skutečným listům. Všechny listy sice mají společné rysy, ale zároveň se každý list od všech ostatních liší. Pojem "list" můžeme vytvořit jen tehdy, pokud tyto rozdíly přehlížíme. Pojem "list" tedy představuje překroucení skutečné existence listů.

Problém se ještě více komplikuje, když ze svých pojmů stavíme "velkou budovu myšlenek". Tato stavba je ve skutečnosti iluzí, protože pouze na vyšší a složitější úrovni opakuje lež obsaženou v každém jednotlivém pojmu. Konstrukty, jako "přírodní zákony", jsou ve skutečnosti lidské požadavky na svět, který ale přesahuje naše intelektuální výtvory.

Immanuel Kant tvrdil, že každý člověk buduje poznání pomocí transcendentálních kategorií odvozených z mysli, která je u všech lidí strukturně stejná. Tato stejná struktura poskytuje základ pro všeobecné lidské poznání. Seřazení našich zkušeností do kategorií proto tvoří pozitivní popis skutečnosti.

Nietzsche ale tuto racionalistickou poznávací činnost člověka zpochybňuje. To, co chápeme jako "poznání", je pouze lidský výtvor, protože proces sestavování skutečnosti je libovolnou a individuální záležitostí. Naše vytváření kategorií je podstatou jeho neuspořádanosti (Verstellung). Nietzsche odmítá Kantovo teoretické pojetí skutečnosti. To, co běžně přijímáme jako lidské poznání, je ve skutečnosti jen soubor iluzí. "Pravda" je jen funkcí jazyka, kterého užíváme při popisu skutečnosti.

Nietzsche dále tvrdil, že umělecké vyjádření skutečnosti, podobně jako intelektuální vytváření pojmů, není nástrojem pravdy, ale únikem od ní. Estetický rozměr je iluzí stejně jako rozměr intelektuální.

Podle Nietzscheho nemáme žádný přístup ke skutečnosti. Žádný "opravdový svět" neexistuje. Všechno je "zdání pohledu", jehož původ je v nás samých. Žijeme ve vymyšleném světě, který vychází z našeho vlastního hlediska. Jazyk není nástrojem k pojmovému chápání pravdy, ale výrazem vrozeného nadání člověka k estetice. Naše velkolepé abstrakce jsou ve skutečnosti fikce, které si vymýšlíme. Pravda je určitý omyl, bez něhož by lidstvo nemohlo existovat. Náš svět je uměleckým dílem, které je neustále tvořeno a přetvářeno. Za touto iluzí již nic není a celé naše umělecké dílo se svým způsobem vytváří samo.

Friedrich Nietzsche dále odmítal osvícenské pojetí hodnot. Západní filozofická tradice od starověku do osvícenství stála na "objektivistickém" chápání hodnot. Tyto hodnoty nejsou pouze produktem lidského intelektu, ale nacházejí se ve skutečnosti, která nás přesahuje. Pravdu a hodnotu netvoříme, ale objevujeme. Nietzsche tvrdil, že naše chápání pravdy a hodnot nepramení z naší schopnosti pronikat do říše transcendentna, ale z naší "vůle k moci".

Nietzsche svůj útok na osvícenské pojetí hodnot zahajuje známým prohlášením, že "Bůh je mrtev". Tím vyjádřil svůj pocit, že západní civilizaci již neovlivňuje křesťanská tradice. Víra v Boha, v křesťanský příběh a zejména víra v Boží odměnu a trest ztratila svoji moc, jíž kdysi měla. Západní kultura se oddělila od transcendentna.

Lidské hodnoty se neřídí ničím jiným, než vůlí člověka, který je zastává. Věci mají v našem světě hodnotu jen potud, pokud jim nějakou dáme.

V základu Nietzscheova pojmu "vůle k moci" je myšlenka, že hlavním instinktem všeho živého je touha "vybít" svoji sílu. Toužíme dokonale realizovat všechny své schopnosti, toužíme tvořit a nikoliv jen být stvořeni.

"Vůle k moci" se týká pragmatického užívání jazyka, hodnot a morálních systémů pro osobní nebo společenský růst. Vedeni vůlí k moci si vymýšlíme metafyzické pojmy, představy "pravdy", jimiž posilujeme postavení určitého druhu nebo národa.

Nietzsche se nejvíce zabýval morálkou, jak bychom měli žít. Obvinil svoji kulturu z toho, že úkol být pravdivým změnila v "povinnost lhát podle pevně dané konvence, stádně lhát způsobem, který je závazný pro všechny". Morálka podobně jako rozumové poznání je pouze místní zvyk a výraz nespolehlivých citů. Křesťanské hodnoty pokory a sebezapření jsou podobně jako demokratické hodnoty moralistů jen vyjádřením "otrocké morálky", která má své kořeny v zášti a touze po odplatě.

Podle Nietzscheho je toto zevšeobecnění názorů nebezpečné. Otrocká morálka, která je základem demokracie i křesťanství, je zhoubou evropské kultury. Její šíření slouží k omezování těch, kteří mají největší schopnosti, k tomu, aby všichni lidé skončili na stejné úrovni průměrnosti.

Smrt Boha, zánik transcendentálního základu morálky otevřel cestu k "přehodnocení hodnot" a k rozvoji pravé "vůle k moci". Ideálem tohoto nového řádu je nadčlověk (Übermensch). Nietszche ale neočekává zlatý věk. Svým dílem nechtěl nadchnout čtenáře novými možnostmi, ale vnést světlo do iluzí osvícenských kazatelů své doby.

Nietzsche zastával učení "věčného návratu", které hrálo ústřední roli v jeho knize "Tak pravil Zarathustra". Všechno, co se kdy stalo, se stane ještě bezpočetkrát. Tím zřejmě reagoval na buržoazní mýtus 19. století o pokroku a na křesťanskou představu vykoupení. Křesťané tvrdí, že zdánlivě bezvýznamné události získají svůj význam ve věčnosti. Nietzsche naopak tvrdí, že žádná událost nikdy žádný význam nezíská, ale jednoduše se děje znovu a znovu.

Filozofové osvícenské tradice se domnívali, že jejich úkol souvisí s poznáváním a objasňováním nejvyšší absolutní pravdy, a zdůrazňovali úlohu rozumu. Doufali, že logickým uvažováním vybudují základ pojmového poznání skutečnosti.

Nietzsche tvrdí, že nemáme takové rozumové schopnosti, abychom mohli poznávat a osvětlovat nejvyšší pravdu nezávislou na životu. Měli bychom se proto stát umělci své vlastní existence a vymyslet si svět, který bude vyhovovat našemu bytí.

Podle Nietzscheho úkolem filozofa není vyvozovat metafyzické pravdy, ale být "lékařem kultury". Filozof má být svobodným duchem, který mění náš postoj k životu a napomáhá vývoji živější kultury. Nietzsche sám sebe chápal jako toho, kdo z popelu buržoazní křesťanské civilizace vytvoří nové hodnoty. Kulturu chápal na základě dvou aspektů.

Prvním aspektem je úloha mýtu v kulturním životě. Osvícenská filozofie se snažila mýtus a pověry jako iracionální přežitek zrušit. Nietzsche se naopak snažil mýtus znovu zavést, protože se domníval, že pro zdraví lidské kultury je nezbytný. Proto nabízí svůj mýtus věčného návratu. Nikde neukazuje jasně, co "věčný návrat" ve skutečnosti znamená a proč se považuje za oprávněného tuto nauku cenit tak vysoko. Tvrdí však, že tato nauka má moc vrátit západní společnosti to, co ztratila - vzor a strukturu lidského života.

Druhým aspektem kultury je povaha a úloha jazyka. Nietzsche zastává názor, že lidský jazyk nedeformuje skutečnost, ale že sám touto skutečností je. Jazyk vytváří nezávislý svět a vytváří pomocí svých metafor a antropomorfismů "pravdu". "Pravda" je tak funkcí vnitřního působení samotného jazyka, který používáme. Objektivní "správnost" výkladu je často méně důležitá, než "krásné možnosti", které nabízí.

Nietzscheovo tvrzení, že jazyk mluví svou vlastní pravdu, je základem nového mýtu pro západní kulturu. Do své strategie pro předkládání nového mýtu čtenáře uvádí v knize "Tak pravil Zarathustra". Zarathustra ohlašuje svět určovaný smrtí Boha. Neuvádí důvody pro svůj obraz světa, pouze se snaží vypracovat důsledky své vize a požaduje, abychom ji přijali. Ti, kteří tuto vizi uznají, vstupují do Zarathustrovy sféry řeči a chápání. Těm, kteří tuto vizi uznat nemohou, nemá učitel co říci.

Pro nástup kultury nadčlověka je klíčový nový jazyk, který ztělesňuje mýtus o nadčlověku a věčném návratu spolu s hodnotami, které učí. Zároveň tento jazyk vylučuje všechny systémy, které s ním nesouhlasí.

Rozdíl mezi starým a novým nespočívá v tom, že jedno je nesprávné a druhé správné. K přechodu proto nedochází pomocí racionální argumentace. Novou skutečnost zahajuje "vůle k moci". Nový jazyk a nový systém výkladu pak samotnou svou existencí uvede v život novou skutečnost, která mu bude odpovídat.

Filozof nadčlověka nás vyzývá k přijetí svého jazyka, svého mýtu o věčném návratu. Stačí se změnit podle jeho ideálu a tím vznikne nový svět, v němž pak budeme žít. [2]

1. Zahálka je počátkem každé psychologie. Jakže? Psychologie je neřestí?

2. I ten nejodvážnější z nás má jen zřídka odvahu k tomu, co vlastně ví...

3. Abys žil sám, musíš být zvířetem nebo Bohem, říká Aristotelés. Chybí k tomu třetí případ: filosof musí být obojím...

4. "Každá pravda je jednoduchá." Není to dvojnásobná lež?

5. Chci jednou provždy mnohé nevědět. Moudrost určuje také meze poznání.

6. Ve své divoké přirozenosti se člověk nejlépe zotavuje ze své nepřirozenosti, ze své duchovnosti...

7. Jakže, člověk je omylem Boha? Nebo Bůh je omylem člověka?

8. Z válečné školy života. Co mne nezahubí, činí mne silnějším.

9. Pomoz si sám: potom ti pomůže každý. Princip lásky k bližnímu.

10. Vůči svému jednání se nedopusť žádné zbabělosti! Nikdy je nenech na holičkách! Hryzení svědomí je neslušné.

11. Může být osel tragický? Že padá pod břemenem, které nelze nést ani odhodit? Případ filosofa.

12. Máme-li své "proč?" života, sneseme se téměř s každým "jak"? Člověk neusiluje o štěstí; to dělá jen Angličan.

14. Cože? Hledáš? Chtěl by ses zdesateronásobit, zestonásobit? Hledáš přívržence? Hledej nuly!

18. Kdo neumí vkládat svoji vůli do věcí, ten do nich klade alespoň smysl: tzn. věří, že už v nich vůle je (princip "víry").

19. Jakže? Zvolili jste ctnost a vypjatá prsa a zároveň šilháte po přednostech těch, kdo neváhají? Ale ctností se člověk zříká "prospěchu".

24. Hledáme-li stále počátky, stáváme se raky. Historik hledí dozadu; posléze také dozadu věří.

26. Nedůvěřuji všem systematikům a jdu jim z cesty. Vůle k systému je nedostatek poctivosti.

28. Má-li žena mužské ctnosti, to aby člověk utekl, nemá-li je, uteče ona.

29. "Kolik toho muselo svědomí přehryzat! Jaké mělo dobré zuby! A dnes? Čeho se nedostává?" Otázka pro zubaře.

31. Ušlápnutý červ se svíjí. Je to chytré. Snižuje tím pravdě- podobnost nového střetu. Řečí morálky: pokora.

32. Existuje nenávist ke lži a přetvářce z popudlivého pojmu cti; táž nenávist je ze zbabělosti, pokud je lež Božím příkazem zakázána. Příliš zbabělý, aby lhal...

33. Zda my, imoralisté, škodíme ctnosti? Právě tak málo, jako anarchisté knížatům. Teprve, když se na ně střílí, sedí opět pevně na svém trůnu. Morálka: nutno střílet na morálku.

37. Běžíš napřed? Děláš to jako pastýř, nebo jako výjimka? Třetí případ by bylo zběhnutí. První otázka svědomí.

38. Jsi pravý nebo jen herec? Zástupce nebo samo zastupované? Nebo jsi pouhá napodobenina herce... Druhá otázka svědomí.

40. Jsi ten, kdo přihlíží, nebo ten, kdo přikládá ruku? Nebo ten, kdo hledí stranou... Třetí otázka svědomí.

41. Chceš jít společně? Nebo napřed? Nebo si jít svou cestou... Člověk musí vědět, co chce a že chce. Čtvrtá otázka svědomí.

43. Co na tom záleží, že mám pravdu. Mám příliš mnoho pravdy. A kdo se dnes směje nejlépe, směje se i naposled.

1. Pravý svět, dosažitelný pro moudré, zbožné a ctnostné - žije v nich, je jimi. (Nejstarší forma ideje, relativně chytrá, jednoduchá, přesvědčivá. Opis věty "Já, Platón, jsem pravda").

2. Pravý svět, nyní nedosažitelný, ale slíbený moudrému, zbožnému, ctnostnému (kajícímu se hříšníku). (Pokrok ideje: stává se jemnější, úskočnější, hůře uchopitelnou - stává se ženou, stává se křesťanskou...)

3. Pravý svět - nedosažitelný, nedokazatelný, neslíbitelný, ale již myšlený jako útěcha, závazek, imperativ. (V podstatě staré slunce, ale zahalené mlhou a skepsí; idea se stala sublimovanou, bledou, nordickou, královeckou).

4. Pravý svět - nedosažitelný? Každopádně nedosažený. A jako nedosažený také neznámý. Následně také bezútěšný, nespásný, nezavazující: k čemu by nás mohlo něco neznámého zavazovat? (Kalné ráno. První zívnutí rozumu. Kohoutí pokřik positivismu.)

5. "Pravý svět" - idea k ničemu, již nepoužitelná, ani nezavazující - idea, která se stala neužitečnou, nadbytečnou a v důsledku toho ideou vyvrácenou: odpravme ji! (Jasný den: snídaně, návrat zdravého rozumu a bujarosti: Platónovo uzardění ze studu; ďábelský pokřik všech svobodných duchů.)

6. Pravý svět jsme odpravili: jaký svět zůstal? Snad zdánlivý? Ale ne! S pravým světem jsme odpravili i svět zdánlivý! (Poledne; okamžik nejkratších stínů, konec nejdéle trvajícího omylu; vrchol lidstva, INCIPIT ZARATHUSTRA.)

Omyl záměny příčiny a následku. - Není nebezpečnější omyl než zaměňovat příčinu s následkem: nazval bych ho vlastní zkázou rozumu. Přesto tento omyl patří k nejstarším a nejsvěžejším zvyklostem lidstva: je námi uctíván, jmenuje se "náboženství", "morálka". Každá věta, kterou formuluje náboženství a morálka, ho obsahuje: původci oné zkázy jsou kněží a morální zákonodárci. - Uvedu příklad: Každý zná knihu slavného Cornara, v níž doporučuje svou skrovnou dietu jako recept k dlouhému, šťastnému - i ctnostnému životu. Jen málo knih bylo tolik čteno, ještě nyní se v Anglii ročně vydává v mnoha tisících exemplářů. Nepochybuji o tom, že sotva nějaká kniha (bibli, jak slušno, vyjímaje) způsobila tolik zla, zkrátila tolik životů, jako toto tak dobře míněné curiosum. Důvod: záměna následku s příčinou. Poctivý Ital viděl ve své dietě příčinu dlouhého života: zatímco první předpoklad dlouhého života - mimořádná pomalost látkové výměny, nepatrná spotřeba, byly příčinou jeho přísné diety. Nebyl svoboden v rozhodování jíst málo, nebo hodně, jeho střídmost nebyla ze "svobodné vůle": když jedl více, onemocněl. Kdo není trdlo, ten má nejen za dobré, ale i za nutné řádně jíst. Učence našich dnů, s jeho rychlou spotřebou nervových sil, by Cornarův režim zahubil. Crede experto.-

Nejvšeobecnější formule, která leží v základech každého náboženství a morálky zní: "Dělej to a to, zdrž se toho a toho a budeš šťasten. V opačném případě..." Každá morálka, každé náboženství, je tímto imperativem - nazývám ho velkým dědičným hříchem rozumu, nesmrtelným nerozumem. V mých ústech se ona formule mění ve svůj opak - první příklad mého "přehodnocení všech hodnot": úspěšný člověk, "šťastlivec" musí jednat jistým způsobem a jiných činů se instinktivně chránit, do svých vztahů k lidem a věcem vnáší svůj fyziologický řád. Ve formuli: jeho ctnost je důsledkem jeho štěstí... dlouhý život, hojné potomstvo nejsou odměnou ctnosti, ctností je spíše právě ono zpomalení látkové výměny, jehož důsledkem je mimo jiné dlouhý život, bohaté potomstvo, zkrátka cornarismus. - Církev a morálka říkají: "lidské plémě, národ se neřestmi a přepychem řítí ke zkáze". Můj obnovený rozum říká: když národ upadá, fyziologicky degeneruje, přináší to s sebou neřest a přepych (tzn. potřebu stále silnějších a častějších dráždidel, jak ji zná každá vyčerpaná povaha). Tento mladý muž bledne a uvadá. Jeho přátelé říkají: tomu je na vině ta a ta nemoc. Já tvrdím: že onemocněl, že se nemoci nestaví na odpor, byl již následek jeho zchudlého života, zděděné vyčerpanosti. Čtenář novin prohlašuje: tato strana se takovou chybou ničí. Moje vyšší politika říká: strana, která udělala takovou chybu, je v koncích - už nemá svůj bezpečnostní instinkt. Každá chyba v každém smyslu je následkem znetvoření instinktů, disgregace vůle: tím se téměř definuje špatné. Všechno dobré je instinktem - a následkem toho lehké, nutné, svobodné. Trampoty jsou námitkou, bůh je typicky odlišný od hrdiny (mým jazykem: lehké nohy jsou prvním atributem božskosti).

Omyl falešné příčinnosti. - Ve všech dobách se věřilo, že je známo, co je příčina: ale odkud bereme toto své vědění, přesněji tuto naši víru, že víme? Z oblasti proslulých "vnitřních skutečností", na nichž dosud nebylo nic skutečně prokázáno. Domnívali jsme se, že jsme sami v aktu vůle příčinní; měli jsme za to, že tím přinejmenším přistihujeme příčinnost při činu. Vůbec se nepochybovalo o tom, že všechna antecedentia nějakého jednání, jeho příčiny, mají být hledány a nacházeny ve vědomí, jako "motivy": jako bychom jinak vůči němu nebyli svobodní, za ně odpovědní. Konečně kdo by popíral, že myšlenka působí příčinně? Že Já zapříčiňuje myšlenky? Z těchto tří "vnitřních skutečností", jimiž se zdála být příčinnost zaručena, je první nejpřesvědčivější "skutečnost" vůle jako příčiny; koncepce vědomí ("ducha") jako příčiny a později ještě koncepce Já ("subjektu") se rodí až dodatečně, poté, co je příčinnost stanovena vůlí jako daná, jako empirie... Nyní jsme si to rozvážili lépe. Dnes z toho nevěříme ani slovu. "Vnitřní svět" je plný klamných obrazů a bludiček: vůle je jednou z nich. Vůle již ničím nepohybuje, následně také již nic nevysvětluje - pouze doprovází postupy, ale může také chybět. Takzvaný "motiv": další omyl. Pouze povrchový fenomén vědomí, mimochodník činu, který jeho antedence spíše zakrývá, než aby je představoval. A už vůbec Já! To je zrozené k bájím, fikci, ke hře slov: zcela a plně přestalo myslet, cítit, chtít! Co z toho plyne? Nejsou žádné duchovní příčiny! A proto, ať jde celá domnělá empirie k čertu! To z toho plyne! - A my jsme onu "empirii" roztomile zneužívali, stvořili jsme z ní svět, jako svět příčin, vůle, ducha. Nejstarší a nejdéle zaužívaná psychologie zde konala své dílo, nedělala vůbec nic jiného: všechno dění jí bylo konáním, všechno konání důsledkem vůle, svět se stal mnohostí činitelů, činitel ("subjekt") se podkládal všemu dění. Člověk si také vyprojektoval své "vnitřní skutečnosti", to v co nejpevněji věřil, vůli, ducha. Já - teprve z pojmu Já vyjmul pojem bytí, kladl "věci" jako jsoucí podle svého obrazu, podle svého pojmu Já jako příčiny. Je tedy k podivu, že pak ve věcech nacházel jen to, co do nich vložil? - Věc sama, ještě zopakováno, pojem věci, pouhý reflex víry v Já jako příčinu... A dokonce i váš atom, milí mechanisté a fyzikové, kolik omylů, kolik rudimentální psychologie je v něm ještě skryto! A nemluvě ani o "věci o sobě", o horrendum pudendum metafyziků! Omyl o duchu jako příčině je zaměněn za realitu! A učiněn měřítkem reality! A nazván Bohem!

Co jediné může být naším učením? - Že člověka nikdo neobdařuje jeho vlastnostmi - ani bůh, ani společnost, ani jeho rodiče či předkové, ani on sám (nesmyslu této poslední zvrácené představy učil už Kant jako "inteligibilní svobodě" a možná už Platón). Nikdo není zodpovědný za to, že tady vůbec je, že je tak a tak nadán, že je v těchto okolnostech a okolí. Fatalita jeho bytosti není odvozena z fatality všeho toho, co byl a bude. Není důsledkem nějakého zvláštního záměru, vůle, účelu, nelze s ním dělat pokusy k dosažení "ideálu člověka" a "ideálu štěstí" či "ideálu morality" - je absurdní chtít svalit jeho bytost do nějakého účelu. Pojem "účel" jsme vynalezli my: v realitě účel chybí... Člověk je nutným kusem osudovosti, patří k celku, je v celku - není nic, co by naše bytí mohlo řídit, měřit, srovnávat, soudit nebo s ním dělat něco jiného, neboť by to znamenalo totéž dělat s celkem...! Ale není nic mimo celku! Že nikdo už nemůže být činěn zodpovědným, že způsob bytí nemůže být převeden na nějakou causa prima, že svět není jednotou jako sensorium ani jako "duch", teprve to je velké osvobození - teprve tím se znovu ustavuje nevinnost dění... Pojem "bůh" byl dosud největší námitkou vůči žití. Popíráme boha, popíráme zodpovědnost bohu: teprve tím vykupujeme svět.

"Proč tak tvrd" pravil kdysi diamantu kuchyňský uhel, "což nejsme blízce spřízněni?"

Proč tak měkcí? Ó moji bratři, tak já se táži vás: což nejste moji bratři?

Proč tak měkcí, tak couvající a povolující? Proč tolik popírání, zapírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem pohledu? A nechcete-li být osudy a neúprosnými: jak byste se mnou mohli - vítěziti?

A nechce-li vaše tvrdost blýskat a rozlučovat a rozřezávat: jak byste jednou mohli se mnou - tvořiti?

Ti, kdo tvoří, jsou totiž tvrdi. A blaženstvím musí se vám zdát, můžete-li svou ruku vtisknout na tisíciletí jako na vosk, - blaženstvím, můžete-li na vůli tisíciletí psáti jako na kov,- - tvrději než kov, vzácněji než kov.

Zcela tvrdé jest jen to, co jest nejvzácnější. Tuto novou desku, ó moji bratři, vztyčuji nad vámi: staňte se tvrdými!

Můj pojem svobody. - Hodnota nějaké věci nespočívá mnohdy v tom, čeho se s ní dosahuje, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí - co nás stojí. Dám příklad. Liberální instituce přestanou být liberální, jakmile se jich dosáhne: potom nejsou zlostnější a důkladnější škůdci svobody než právě liberální instituce. Ví se, co přinášejí; podminovávají vůli k moci, jsou nivelizací hor a údolí, povýšenou na morálku, dělají z nás malé, zbabělé a poživačné - jimi každopádně triumfuje stádní pud. Liberalismus - stádní zhovadění. Tytéž instituce působí zcela jinak, dokud ještě nejsou vybojovány; tehdy vskutku mocným způsobem přispívají ke svobodě. Viděno přesněji, je to válka, která vyvolává tyto účinky, válka o liberální instituce, která jako válka nechává trvat i liberální instinkty. A válka vychovává ke svobodě. Neboť co je svoboda! Že má člověk vůli k sebeodpovědnosti. Že se pevně zachovávají distance, které nás oddělují. Že jsme lhostejnější vůči útrapám, tvrdosti, strádání a dokonce vůči životu. Že jsme nějaké věci ochotni obětovat lidi včetně sebe samých. Svoboda znamená, že mužské, bojovné a z vítězství se radující instinkty vládnou nad instinkty jinými, například nad pudy po "štěstí". Osvobozený člověk, o co více osvobozený duch, šlape po opovrženíhodném druhu blahobytu, o němž sní kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté. Svobodný člověk je bojovník. Podle čeho se měří svoboda jednotlivců a národů? Podle odporu, který musí překonávat, podle námahy, která je potřebná k udržení se nahoře. Nejvyšší typ svobodného člověka by se měl hledat tam, kde se neustále překonává největší odpor: pět kroků od tyranie, těsně u prahu nebezpečí otroctví. Je psychologicky pravdivé, rozumějí-li se "tyrany" neúprosné a hrozné instinkty, které vyžadují maximum autority a kázně - nejkrásnější typ toho je Julius Caesar - je to pravdivé i politicky - jen si projděte dějiny. Národy, které měly nějakou hodnotu, staly se hodnotnými, toho nikdy nedosáhly z liberálních institucí: velké nebezpečí z nich udělalo něco, co si zaslouží respekt, nebezpečí, které nás teprve učí znát naše prostředky, naše ctnosti, naše zbraně, našeho ducha, - které nás nutí k síle. První zásada: člověk musí být nucen k tomu být silný, jinak jím nikdy není. Ony velké líhně silného, nejsilnějšího typu člověka, jaký dosud existoval, aristokratická společenství na způsob Říma a Benátek, chápaly svobodu přesně v tom smyslu, jak slovu svoboda rozumím já: jako něco, co člověk má a nemá, co chce a čeho dobývá...

Z doktorské promoce - "Co je úlohou veškerého vyššího školství?" - Udělat z člověka stroj. - "Co je k tomu prostředkem?" - Musí se učit nudit se. - "Jak se toho dosáhne?" - Pojmem povinnosti. - "Kdo je toho vzorem?" - Filolog: učí se dřít jako mezek. - "Kdo je dokonalý člověk?" - Státní úředník. - "Která filosofie poskytuje nejvyšší formule pro státního úředníka?" - Kantova: státní úředník jako věc o sobě je ustanoven soudcem nad úředníkem jako jevem.

Znám svůj úděl. S mým jménem bude jednou spojována vzpomínka na cosi nesmírného - na krizi, jaké na Zemi nebylo, na nejhlubší kolizi svědomí, na rozhodnutí vyvolané proti všemu, v co se doposud věřilo, co se požadovalo, co bylo posvátné. Nejsem člověk - jsem dynamit. A při tom všem ve mně není nic z nějakého zakladatele náboženství - náboženství je věcí chátry, mám potřebu umýt si po setkání s nábožným člověkem ruce... Nechci žádné "věřící", myslím, že jsem příliš zlomyslný, abych věřil v sebe sama, nikdy nemluvím k davům... Pociťuji strašlivou úzkost z toho, že se o mně jednoho dne bude mluvit jako o svatém: Uhodnete, proč tuto knihu vydávám předem; má zabránit, aby se mnou tropili neplechu... Nechci být světcem, raději snad šaškem... Snad jsem šašek... A vzdor tomu, či spíše nikoli vzdor tomu - neboť dosud nebylo nic prolhanějšího než světci - mluví ze mne pravda. Má pravda je však strašlivá; neboť dosud se lež nazývala pravdou. Přehodnocení všech hodnot: to je má formule pro akt nejvyššího sebeuvědomění lidstva, jenž se mnou stal tělem a géniem. Můj úděl tomu chce, abych byl prvním řádným člověkem, abych se vědomě postavil na odpor tísicileté prolhanosti... Teprve já jsem odhalil pravdu, a to tím, že jsem poprvé lež jako lež pocítil - páchne... Můj génius je v mých nozdrách... Odporuji, jako dosud nikdo neodporoval, a vzdor tomu jsem opakem popírajícího ducha. Jsem radostný posel, jakého dosud nebylo, znám úkoly takové výše, že pro ně dosud nebylo pojmu; teprve mnou počínaje existuje zase naděje. Tím vším jsem také nutně osudovým člověkem. Neboť podstoupí-li pravda boj s tisíciletou lží, nastávají otřesy, křeče zemětřesení obracejí hory a údolí tak, že se o něčem podobném nikomu dosud ani nesnilo. Pojem politiky se pak rozplyne ve válce duchů, všechny mocenské útvary staré společnosti budou vyhozeny do povětří - vesměs spočívají na lži: Budou války, jakých dosud na Zemi nebylo. Teprve mnou je na Zemi velká politika.

Literatura:

[1] Friedrich Nietzsche: Ecce homo. Naše vojsko, Praha 1993, 1.vydání, ISBN: 80-206-0270-4 z něm. orig.: Götzen-Dämmerung, oder Wie man mit dem Hammer philosophiert. Ecce homo: Wie man wird, was man ist. nakl. Walter de Gruyter Co., Berlin 1969 překlad: PhDr. Ladislav Benyovszky, CSc.

[2] Stanley J. Grenz: Úvod do postmodernismu. Návrat domů, Plzeňská 166, Praha 5. Praha, 1997. z angl. orig.: A Primer on Postmodernism. Wm. B. Eedmans Publishing Co. Michigan, USA, 1996. ISBN: 80-85495-74-0