Literatura a odkazy:

[1] Gustáv Murín: Lidská práva zvířatům? Vesmír, 3/2001, roč. 80 (131), str. 130 - 133.

[2] Adolf Hitler, Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941 - 1944. Aurora, Praha 1995, ISBN: 80-901603-9-5. Překlad: Jethro Spencer McIntosh. Z něm. orig.: Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier 1941 - 1944, Albrecht Knaus Verlag, Hamburg, 1980

[3] Weisner, Ivo: Světlo dávných věků. Nakl. AOS Publishing, Resslova 40, 400 01 Ústí nad Labem, 1996 ISBN: 80-901919-4-0 (AOS Publishing)

[4] Hitlerův Můj boj očima historiků. Zpracoval: Dr. František Bauer, úvod: Dr. Fr. Stárek. Nakl. Univers Praha, 1994. ISBN: 80-901525-1-1.

[5] Komárek, Stanislav: Vědci a ideologie: němečtí biologové za Hitlera. Vesmír 4/2001, roč. 80 (131), str. 194 - 195.

[6] Daniel A. Moros: Od narození do smrti. Mladá fronta, Praha 2000.

[7] Posner, Gerald L.: Hitlerovy děti. Synové a dcery pohlavárů Třetí říše o sobě a svých otcích. Nakl. Lidové noviny, spol. s r.o., Hellichova 5, Praha 1. Praha, 1993. ISBN: 80-7106-081-X. Angl. orig.: Hitler's Children.

[X1]  Vesmír. Přírodovědecký časopis Akademie věd České republiky. Nakl. Vesmír spol. s r.o., Na Florenci 3, 111 21 Praha 1. Jednatelé: Ivan Boháček, Stanislav Vaněk.

[X2]  Akademie věd České republiky.

[X3]   Peter Staudenmaier: Fascist Ecology: The "Green Wing" of the Nazi Party and its Historical Antecedents.

[X4]  Janet Biehl: 'Ecology' and the Modernization of Fascism in the German Ultra-right.

Ekologické krize globálního i lokálního charakteru jsou dnes středem zájmu. Nejen řada ekologických aktivistů bojuje za odstranění a zastavení produkce toxických odpadů, za ochranu deštných pralesů a starých vzácných dřevin a za nápravy škod způsobených lidstvem v biosféře. Řada obyčejných lidí se značně zajímá o přírodu naší planety, na níž budou vyrůstat jejich děti. V Evropě a ve Spojených státech se většina ekologických aktivistů domnívá, že jsou novou společenskou silou. Proto mimo jiné podporují požadavky utlačovaných lidí na sociální spravedlnost a věří, že lidé, kteří jsou chudí, nemocní, staří, a bezbranné ženy s dětmi v rozvojových zemích zasluhují naši nejvážnější pozornost.

V některých případech se však sebelepší vůle, garantovaná vzdělanými odborníky, v rukou některých skupin ekologických aktivistů může zcela zvrhnout. Tyto skupiny aktivistů se snaží přenášet problematiku zvířat do roviny sociální a snaží se zvířatům přisuzovat jakási "lidská práva".

Stanovisko zdůrazňující práva zvířat vychází z domněnky, že může existovat přirozené, samo se udržující společenství, jehož příslušníci mají důležitá práva (např. aby jejich životy nebyly ukončovány ve prospěch ostatních), avšak žádné povinnosti. Každé tvrzení, že zvíře má práva, však znesnadňují dva zásadní aspekty světa živočichů. Za prvé, svět živočichů je řízen aktivitou dravců. Bez rovnováhy v kořistění nemůže svět živočichů vůbec existovat. Pokud by práva zvířat existovala a myslící lidé by je díky morální intuici rozpoznávali, pak by se na přirozený svět muselo pohlížet jako na nemorální, protože tam nikdo práva zvířat nerespektuje. Za druhé, nelze odůvodnit, že živočichové jsou nositeli nějakých povinností, a ještě méně lze odůvodnit, že za neplnění povinností by měla být trestána. Pozice práva zvířat tedy vyžaduje, aby práva byla důkladně oddělena od povinností. Pokud se na toto tvrzení podíváme zblízka, zjistíme, že tvrzení o právech zvířat nemají žádný morální význam.

Aktivita ekologických organizací typu "Fronta za osvobození zvířat" (Animal Liberation Front) má samozřejmě logiku do té míry, pokud na sebe dobrovolně bere zodpovědnost za osudy zvířat, která jiní lidé zavlekli do nepřirozeného prostředí, a pak je opustili. Avšak některé skupiny aktivistů se snaží plést do přirozených vztahů a závislostí, které člověk respektoval po staletí.

Příkladem v České republice byla v roce 2001 akce typu "Máš právo nezabíjet, máš právo nejíst maso", která se objevila v podobě žlutých plakátů na billboardech. Akce se snažila lidem podsunout, jak jsou naprosto zvrhlí a zcela nenormální tím, že "požírají mrtvoly zvířat". Pokud pomineme podivný morální aspekt, zůstává zde hledisko ekonomické a ekologické. Pokud by se všichni lidé během několika let stali vegetariány, měli by co jíst? Kolik lidí by přišlo o zaměstnání? Jaký by byl tlak na přírodu způsobený nutností neustále rozšiřovat pole pro pěstování poživatelných plodin? Čím by se lidé živili v obdobích neúrody? Jaký by byl osud domácích zvířat dnes chovaných pro maso? Jaké by byly zdravotní důsledky výlučně vegetariánské stravy pro člověka?

Scestnými příklady činnosti ekologických aktivistů jsou militantní masové akce proti vědě, podobné akci proti utrpení zvířat 24. června 1996 ve Washingtonu, na níž zazněla také hesla jako "Pro výzkum AIDS nejsou pokusy na zvířatech nutné". Zřejmě by tito aktivisté dali přednost pokusům na lidech.

Ve Velké Británii zašla jedna skupina ekologických aktivistů tak daleko, že vložili trhavinu do auta profesora, který dělal pokusy na zvířatech. Trhavina těžce zranila jeho malou dceru.

V anglickém Onneley aktivisté Fronty za osvobození zvířat vypustili v roce 1998 z farmy Lena Kelsalla dva tisíce norků do volné přírody. Dalších pět tisíc norků se bezradně toulalo po pozemcích farmy. Výsledkem byla panika mezi místním obyvateli. Norek preventivně útočí na každé cizí zvíře, které se ocitne v jeho blízkosti. V těžkém stresu může zaútočit i na člověka. Stovky norků zastřelili farmáři, přejela auta nebo roztrhali psi. Norci, kteří se vrátili na farmu, v důsledku prožitého stresu uhynuli v následujících dnech.

Takové akce se obvykle dějí za velké publicity. Hysterické protesty ekologických aktivistů se soustřeďují na mediálně atraktivní scény, kde si ve světle kamer připadají téměř jako filmoví hrdinové. Tomuto postoji dávají přednost před každodenní prací a méně okázalými scénami, jako je například zmírnění otřesných podmínek života zvířat ve velkochovech. Tam by se totiž ekologičtí hrdinové museli brodit blátem a hnojem a někdo by jim mohl zapíchnout vidle do zadnice, aniž by přitom byly filmové štáby.

Rozsáhlé záplavy holandských polderů připisovali postižení obyvatelé ekologickým aktivistům, kteří bránili výstavbě nových hrází proti postupujícímu oceánu. S aktivisty bylo spojováno také neštěstí v hořícím Tauernském tunelu v Rakousku, kdy aktivisté před několika lety bránili výstavbě souběžného tunelu pro zvýšení bezpečnosti.

Kvůli několika skupinám ekologických aktivistů jistě nelze odsuzovat celé ekologické a environmentální hnutí. Toto hnutí má klíčový význam nejen při ochraně přírody, ale zejména při obraně lidstva proti průmyslové a konzumní expanzi, která ohrožuje lidskou civilizaci a existenci života na této planetě.

Je třeba se však mít na pozoru před aktivitami rudozelených koalic, které spojují komunistickou ideologii s ekologickým hnutím. V Zimbabwe byla privatizována stáda slonů, která jsou využívána k ekonomickým účelům. Zimbabwe je jedna z velmi mála zemí, kde počet slonů neklesá, ale naopak roste. Autoři projektu v dobré víře přijeli na ekologický summit do Rio de Janiera. Ekologičtí politruci je však nesmyslně obvinili z "ekologického imperialismu". Takový postoj mnozí známe z naší komunistické minulosti, kdy jsme se v hodinách marxismu-leninismu učili, jak je dělník na Západě vykořisťován. Ano, tento dělník byl vykořisťován, ale dovolenou trávil na Mallorce, zatímco náš dělník sice vládl, ale o víkendech chodil na melouchy, aby měl peníze na ojetou Škodovku. Sloni v Zimbabwe jsou vykořisťováni, ale daří se jim docela dobře. Sloni v Keni mají svobodu, avšak postupně umírají.

Přisuzování lidských aspektů chování zvířatům je naprosto falešné, umělé a účelové. Personifikace zvířat může působit roztomile u osamělé staré dámy, která svého psíka považuje za člena rodiny. Avšak může být velmi nebezpečná u tzv. "ochránců zvířat".

Všichni jistě známe příšerné fotografické záběry raněných zvířat, které tito tzv. "ochránci zvířat" s oblibou prezentují. Zvířata jsou tvorové týraní a proto vyžadují naši pomoc. Jde však o obdobu feministické propagandy, kdy "každý muž je potenciálně pachatel znásilnění". Celá společnost je kriminalizována, všichni nesou "dědičný hřích". Přitom se násilností vůči zvířatům týká jen několika promile lidské populace. Avšak účinek "dědičného hříchu" má vyvolal v lidech myšlenku "vykoupit se", "očistit se".

Pro řadu ekologických aktivistů může být překvapením, že historie ekologické politiky nebyla vždy přirozeně a nezbytně pokroková a plodná. Ekologické myšlenky v historii byly někdy překrouceny a posloužily velmi nebezpečným ideologiím, jako byl fašismus. Peter Staudenmaier ve svém článku [X3] ukazuje, že podstatné tendence německého "ekologismu" mají své kořeny v přírodním mysticismu 19. století, který pak vyústil k nástupu nacismu ve 30. letech 20. století. V období Třetí říše němečtí "ekologisté" prosazovali přírodní zemědělství, vegetariánství, uctívání přírody a další témata, která se stala nejen součástí jejich ideologie, ale dokonce vládní politiky. Dokonce nacistická "ekologická" ideologie posloužila pro ospravedlnění likvidace evropského Židovstva. Některé názory současných ekologických aktivistů se nápadně podobají myšlenkám "nacistických ekologů".

Peter Staudenmaier v článku [X3] a Janet Biehl v článku [X4] nemají v úmyslu znevažovat důležité kroky ochránců životního prostředí a ekologů při záchraně biosféry Země před zničením. Naopak, jejich nejhlubším záměrem je chránit integritu důležitých ekologických hnutí před pronikáním reakčních tendencí, které se snaží zneužít zájmu široké veřejnosti o ekologické problémy ke svým nekalým úmyslům. Autoři objevili v současné "ekologické scéně" rostoucí mysticismus a antihumanismus, které představují závažné problémy pro budoucí směr ekologických hnutí.

Ve většině zemí západní Evropy a ve Spojených státech jsou projevy rasové nenávisti a odporu vůči imigrantům stále silnější a stále více jsou tolerovány. Dochází k oživení fašistických ideologií a politických skupin, které svoji ideologii obohatily o jazyk ekologie. Fašistická hnutí často kladou důraz na různá ekologická témata, jimiž se snaží vyvolat společenskou reakci. Fašističtí ideologové vystupují jako pokrokoví ekologové, kteří kladou důraz na "Zemi" před lidstvem, probouzejí "pocity" a intuici na úkor rozumu, k čemuž využívají sociobiologické představy a dokonce malthusiánský biologismus.

Zásady eko-ideologie "Nového věku" (New Age) jsou pro řadu především mladých lidí ve Velké Británii a Spojených státech velmi přitažlivé. Mystické a iracionální proudy se objevují také v Německu v podobě ekofašismu. Do některých ekologických hnutí dnes pronikají rasisté, nacionalisté a fašisté.

Autoři článků [X3] a [X4] studují aspekty německého fašismu v minulosti a jeho projevy v současnosti v ekologických hnutích v Německu a ve světě. Německé zkušenosti dávají jasné varování před zneužitím ekologie. Zdá se, že ve světě se fašismus a jeho ideologie považují za neškodné a historicky překonané. Dosud nebyly plně prostudovány a pochopeny možné politické důsledky těchto myšlenek ani pro Německo ani pro anglicky hovořící svět.

Ekologická politika se může bránit reakci nebo fašismu s ekologickou patinou svým širším společenským důrazem, tím, že hovoří o ekologické krizi v sociálním kontextu. Kořeny současné ekologické krize leží v iracionální společnosti, tedy nikoliv v biologické podstatě lidských bytostí, nikoliv v náboženství, nikoliv v myšlení, ve vědě nebo v technologii. Na druhé straně myšlení, věda a technologie mají při vytvářejí pokrokového ekologického hnutí a ekologické společnosti značný význam. Právě určitá skupina společenských vztahů, především soutěživá tržní ekonomie, jsou hlavními příčinami ničení biosféry. Mysticismus a biologismus se snaží odvrátit pozornost veřejnosti od těchto společenských příčin. Autoři článků [X3], [X4] se proto snaží popsat pokrokové důsledky ekologické politiky. Ekologie se musí vyhnout opakování chyb z minulosti, kdy ekologická hnutí přijala mystické antihumanistické trendy.

V roce 1934 profesor botaniky Ernst Lehmann ve své knize "Biologischer Wille. Wege und Ziele biologischer Arbeit im neuen Reich" charakterizoval nacionální socialismus jako politicky aplikovanou biologii. Napsal, že oddělení člověka od přírody, od celku života, vede lidstvo k jeho zániku a ke smrti národů. Pouze zpětné začlenění lidí do celku přírody může německý lid posílit. Návrat do přírody, z níž se lidstvo zrodilo, je nejhlubší a pravou podstatou nacionálně socialistického myšlení.

Současní radikálové jsou velice opatrní, aby jejich hnutí nebylo označováno jako "fašistické" nebo "ekofašistické". Tím se snaží vyhnout účinné společenské kritice. Za této situace lze snadno přehlédnout fakt, že v naší politické kultuře existují nebezpečné skupiny fašistů, jimž je třeba věnovat pozornost. Tyto fašistické skupiny se někdy maskují svým velkým zájmem o životní prostředí. Autor článku [X3] věnuje pozornost znovuzrození tzv. "zeleného křídla" německého nacionálního socialismu.

Přes značné množství historických dokumentů téma "zeleného křídla" německého nacismu zůstává na okraji zájmu profesionálních historiků. V anglicky mluvících zemích stejně jako v samotném Německu existence "zeleného křídla" nacistické strany, myšlenky, cíle a důsledky jeho činnosti dosud nebyly odpovídajícím způsobem prostudovány a analyzovány. Většina dosud dostupných analýz zcela přehlíží znepokojivý intelektuální náboj nebo ideologické vztahy mezi ochranou přírody a nacionálním socialismem ve Třetí říši. Autor článku [X3] vypracoval stručný a schématický přehled ekologických komponent německého nacismu, aby zdůraznil jejich ústřední roli v nacistické ideologii a jejich praktické aplikace během existence německé Třetí říše. Přehled předchůdců klasického ekofašismu v 19. a 20. století osvětluje myšlenkové souvislosti, které jsou společné všem formám reakční ekologie.

Poznamenejme, že autor článku [X3] termíny "environmentální" a "ekologický" používá více či méně zaměnitelně pro označení myšlenek, úsilí a metod současného ekologického hnutí. Autor upozorňuje, že jím předkládaná historická fakta z období před rokem 1933 nelze chápat tak, že "nevyhnutelně vedla" k nacismu. Jeho popis historického vývoje by nám měl umožnit pochopit naší současnou situaci ve světle historických událostí.

Německo není pouze kolébkou ekologické vědy a místem nástupu "zelené politiky", ale také bylo místem zvláštního spojení naturalismu a nacionalismu pod vlivem romantických tradic a protiosvícenského iracionalismu. Významnými představiteli tohoto spojení v 19. století byli Ernst Moritz Arndt a Wilhelm Heinrich Riehl.

Ernst Moritz Arndt je v Německu znám především kvůli svému fanatickému nacionalismu. Arndt se ale také zajímal o problematiku rolnictva, zejména ochranou půdy. Historikové německého ekologického hnutí Arndta připomínají jako první příklad "ekologického" myslitele v moderním smyslu. V roce 1815 Arndt napsal článek "O péči a ochraně lesů" jako reakci proti industrializaci střední Evropy, o krátkozraké těžbě dřeva a půdy, o mohutném odlesňování a jeho ekonomických příčinách. Ve svém článku vyjádřil myšlenky podobné současnému biocentrismu, když tvrdil, že všechny věci v přírodě jsou stejně důležité, červi, rostliny, lidé i kameny, nic není první ani poslední, ale všechno si je jednoduše rovno.

Arndtovy ekologické názory však již byly nakaženy xenofobním nacionalismem. Pokud hovořil o ekologickém citlivém přístupu, vždy měl na mysli německou půdu a německý lid. Současně vyžadoval rasovou čistotu a vystupoval proti Francouzům, Slovanům a Židům. Koncem 19. století tyto myšlenky přerostly ve smrtonosné spojení lásky k půdě a militantního rasového nacionalismu.

Wilhelm Heinrich Riehl byl Arndtovým studentem a rozvinul jeho názory. V určitém ohledu byly Riehlovy "zelené" názory výrazně hlubší než Arndtovy a podobají se některým názorům dnešních ekologických aktivistů. V roce 1853 napsal práci "Pole a les", kterou ukončil výzvou k boji za "práva divočiny", když píše, že "musíme chránit les nikoliv pouze proto, aby naše krby v zimě nevychladly, ale také proto, aby puls života lidu tepal rychleji a aby Německo zůstalo německé." Riehl byl odpůrcem nástupu průmyslu a průmyslové a městské výstavby. Vyznával a oslavoval tradiční rolnické hodnoty a nenáviděl modernizaci. Lze ho považovat za zakladatele "agrárního romantismu".

Vyznávání tradičních rolnických hodnot a odpor vůči pokroku souviselo ve 2. polovině 19. století s lidovým "völkisch" hnutím, s mocným kulturním smýšlením a se společenskou tendencí, která slučovala etnocentrický populismus a přírodní mystiku. Jádrem tohoto "völkisch" postoje bylo patologické odmítání pokroku. Ve světle úspěchu průmyslového kapitalismu a národního sjednocení myslitelé "völkisch" vyzývali k návratu k půdě, k jednoduchosti života v přírodní čistotě. Mystické představy a utopické názory tohoto hnutí bylo v souladu s jeho politickou jednoduchostí. Hnutí "völkisch" volalo po obnově společnosti potrestané historií a po návratu k přírodě v duchu "kosmického života". Odmítalo ničení přírody a společenských struktur racionální, kosmopolitní, průmyslovou a urbanistickou civilizací. Za příčinu všech těchto problémů označovala střední společenská třída jediného viníka: Židy. Němci při hledání mystické celistvosti, která by pomohla obnovit jejich původní štěstí, nenáviděli průmyslovou civilizaci, jejíž příčinou bylo židovské spiknutí.

Tradiční německý antisemitismus v ekologické terminologii a hnutí "völkisch" 19. století se svými kulturními předsudky, romantickými představami a protiosvícenským sentimentem postupně přerostlo v nebezpečný politický program ve 20. století. Kořeny moderní ekologie se osudově spojily s agresivním nacionalismem a rasismem s mystickým podtextem. V roce 1867 německý zoolog Ernst Haeckel vymezil termín "ekologie" jako vědecký obor, který studuje vzájemné interakce organismů a životního prostředí. Haeckel byl také hlavním popularizátorem Darwina a jeho evoluční teorie v německy mluvícím světě a vytvořil zvláštní společenskou darwinistickou filozofii označovanou jako "monismus". Německá monistická liga spojovala vědecky podložený ekologický holismus s "völkisch" názory. Haeckel věřil v nadřazenost nordické rasy, v nutnost zabránit míšení nordické rasy s jinými "podřadnými" rasami a všemožně podporoval rasovou eugeniku. Počátkem 1. světové války se stal fanatickým nacionalistou. Svými ostrými antisemitskými názory vystupoval proti Bavorské republice rad, která vznikla krátce po válce.

Ernst Haeckel přispěl k posunu německého myšlení směrem k nacionálnímu socialismu. Stal se jedním z velkých ideologů rasismu, nacionalismu a imperialismu. Krátce před svou smrtí vstoupil do tajné radikální pravicové organizace Thule, která sehrála významnou roli při nástupu nacistického hnutí. Na druhé straně však byl průkopníkem vědecké ekologie, na něhož navázali jeho žáci Willibald Hentschel, Wilhelm Bölsche a Bruno Wille. Zobecnil úvahy prvních ekologů týkající se světa přírody do společenských témat. Od svých úplných počátků proto ekologie byla vymezena silně reakčním politickým rámcem.

Určité rysy tohoto prvotního spojení ekologie s autoritářským společenským názorem jsou velmi poučné. Uprostřed této podivné ideologické konstrukce leží přímá a bezprostřední aplikace biologických kategorií na lidskou společnost. Haeckel tvrdí, že civilizace a život národů se řídí zcela stejnými zákony jako příroda a organický život. Pojmy "přírodní zákony" nebo "řád přírody" se nadlouho zakořenily v reakčním ekologickém myšlení.

První monisté zastávali názor, že člověk může přetvořit svět tak, aby společenský řád byl v souladu s přírodními zákony. Lidstvo je samo o sobě bezvýznamné z hlediska velikosti vesmíru a mohutných sil přírody.

Někteří pozdější monisté spojili tyto antihumanistické názory s tradičními "völkisch" motivy odmítání průmyslové a urbanistické civilizace a vznikajícího pseudovědeckého rasismu. Zakládající člen Monistické ligy biolog Raoul Francé jako první použil termín "Lebensgesetze" (zákony života), jejich prostřednictvím přírodní zákony určují společenský řád. Proto například odmítal rasové míšení jako "nepřirozené". Francé je současnými ekofašisty považován za "průkopníka ekologického hnutí".

Francéův kolega Ludwig Woltmann, který byl také Haeckelovým studentem, se pokusil nalézt biologické interpretace všech společenských jevů, od kulturních tradic až po ekonomiku. Nalezl těsnou souvislost mezi čistotou životního prostředí a rasovou čistotou.

V prvních letech 20. století určité typy této "ekologické" argumentace s pravicovým politickým kontextem získaly v politické kultuře Německa kladnou odezvu. V období po 1. světové válce začala být směs etnocentrického fanatismu, odmítání pokroku a ekologická argumentace velmi plodná.

Hlavní hybnou silou prosazování výše uvedené ideologie byla mládežnická hnutí, která sehrála rozhodující, ale nejednoznačnou roli v německé politice během prvních tří desetiletí 20. století. Hnutí "Wandervögel" v sobě spojovalo neoromantické představy, východní filozofie, přírodní mystiku, odpor vůči rozumu a mocný impuls hledání autentických kořenů německé společnosti. Hlásalo návrat k půdě a k přírodě. Později většina členů tohoto hnutí byla pohlcena nacistickým hnutím. Tento posuv od uctívání přírody k uctívání Vůdce lze dnes těžko vysvětlit.

Různé proudy německého mládežnického hnutí měly některé společné názory. Chtěly "nepoliticky" řešit hlubokou kulturní krizi německé společnosti po porážce v 1. světové válce, kterou těžce nesly. Neučinily však důležitý krok směrem k organizaci, která by se soustředila na dosažení společenských změn, neboť těchto změn nechtěly dosahovat politickými metodami, ale pouze vnitřními proměnami jednotlivců. Jejich radikální kritika německé společnosti se však minula účinkem, protože nevyústila v žádnou společenskou revoluci. Hnutí "Wandervögel" si jako formu protestu proti společnosti zvolilo romantismus.

Tento postoj záhy vyústil ve zcela odlišný druh politické aktivity: v "nepolitický" fanatismus fašismu. Mládežnické hnutí nejen nedosáhlo vlastní formy protestu, ale brzy se aktivně zapojilo do nacistického hnutí. Sny o harmonii s přírodou přinesly trpké ovoce. Možná takový je osud každého hnutí, které stojí proti společenským a ekologickým problémům, avšak včas nerozpozná jejich systémové kořeny nebo se aktivně nepostaví proti politické a ekonomické struktuře, která tyto problémy způsobuje. Opomíjení společenské transformace ve prospěch osobní změny vedlo v době společenské krize ke katastrofálním důsledkům.

Přitažlivost idealistických představ je zjevná, protože velikost krizí často zakrývá jejich původní příčiny. Velmi poučné jsou práce některých teoretických myslitelů tehdejší doby. Filozof Ludwig Klages ovlivnil německé mládežnické hnutí a částečně změnil jeho ekologické smýšlení. Napsal práci "Člověk a Země", která je jedním z největších manifestů radikálních ekopacifistů tehdejšího Německa. Současně je klasickým příkladem scestné terminologie tehdejší reakční ekologie.

Ludwig Klages ve své knize předpověděl prakticky všechna témata současného ekologického hnutí. Upozorňoval na zrychlování vymírání rostlinných a živočišných druhů, na narušování globální ekologické rovnováhy, odlesňování, ničení původních lidských a přírodních sídlišť, bezohlednou urbanizaci a na odklon lidí od přírody. Důrazně odsuzoval křesťanství, kapitalismus, ekonomické prospěchářství, nadměrnou spotřebu a ideologii "pokroku". Také poukázal na ekologické nebezpečnost bezohledné turistiky a na zabíjení velryb. Dospěl k názoru, že naše planeta bude ekologicky ohrožena. Svoji knihu přitom napsal v roce 1913!

Může proto být překvapivé, že Klages po celý svůj život byl politicky konzervativní a jedovatě antisemitský. Jeden historik ho označil za "lidového fanatika" a jiný za "intelektuálního mírotvorce Třetí říše", který "v řadě směrů vydláždil cestu fašistické filozofii". Kniha "Člověk a Země" je ryzím dílem o devastaci přírodního prostředí s politickým podtextem kulturní krize. Klages příčinu nemoci moderní společnosti, přes všechny řeči o kapitalismu, označuje jediným slovem: "Geist". Toto slovo v kontextu knihy označuje mysl nebo intelekt. Ludwig Klages odmítal nejen jakousi "hyperracionalitu" nebo přísné systémové myšlení, ale racionální mysl jako takovou. Takové odsouzení mysli nemohlo pomoci, avšak mělo hluboké politické důsledky. Předem odsoudilo racionální pokusy o obnovu vztahu společnosti k přírodě a naopak ospravedlnilo nejbrutálnější autoritativní systém. Tato fakta Klagesova života současní ekologičtí aktivisté slyší velmi neradi. Kniha "Člověk a Země" byla znovu publikována v roce 1980 v souvislosti s oslavami vzniku německé Strany zelených.

Dalším filozofem a ostrým kritikem osvícenství, který pomohl vytvořit most mezi ekologií a fašismem, byl Martin Heidegger, který je známějším myslitelem než byl Klages. Heidegger hovořil o "jedinečné Bytosti" a ostře kritizoval moderní technologie. Dnes je často označován za předchůdce ekologického myšlení. Na základě jeho kritiky technologie a odmítání humanismu někteří současní ekologičtí aktivisté Heideggera oslavují.

Například Michael Zimmerman ve svém článku "Heidegger's Confrontation with Modernity" (Technology, Politics and Art, Indianapolis, 1990, pp. 242-243) píše, že Heideggerova kritika anthropocentrického humanismu, výzva lidstvu "zanechte věci být", názor, že lidstvo si "hraje" se zemí, oblohou a bohy, úvahy o možnosti o spolehlivém způsobu "obývání" země, názor, že průmyslové technologie zavalí zemi odpadem, důraz na důležitost naší "domoviny" a tvrzení, že lidstvo by mělo strážit a chránit věci a nikoliv jim vládnout, z něj činí jednoho z největších ekologických teoretiků.

Takové hodnocení je přinejmenším nebezpečně naivní. Odhaluje způsob myšlení, které se nápadně podobá fašistické ideologii. Ke cti autora výše uvedeného článku, který je jedním z významných současných ekologických teoretiků, je nutné uvést, že později v článku "Rethinking the Heidegger - Deep Ecology Relationship" (Environmental Ethics vol. 15, no. 3, Fall 1993, pp. 195-224) změnil svůj názor a vyzval své kolegy, aby učinili totéž.

Poznamenejme, že na rozdíl od Klagese, který po roce 1915 žil ve Švýcarsku, Martin Heidegger byl aktivním členem nacistické strany a po celou dobu neúnavně podporoval Vůdce. Jeho mystická chvála "Heimat" (domoviny) souvisela s hlubokým antisemitismem a jeho odpor proti technologii a modernizaci vedl k populistické demagogii. Přestože Heidegger žil ještě třicet let po pádu Třetí říše, nikdy veřejně nevyjádřil politování, nikdy se neomluvil za své spojení s nacionálním socialismem, dokonce ani neodsoudil jeho zločiny. Heideggerova práce, přes svůj filozofický přínos, proto dnes zůstává svědectvím politického zneužití antihumanismu v ekologickém hávu.

V období Výmarské republiky (která vznikla koncem roku 1918 po odstoupení císaře a je pojmenována podle místa svého vzniku, města Weimar) kromě snah mládežnického hnutí a předfašistických filozofií samozřejmě existovaly praktické důvody ochrany přírodních sídel. Mnoho z těchto projektů bylo hluboce provázáno s ideologií, která vyvrcholila vítězstvím "Krve a půdy" (Blut und Boden). V roce 1923 Liga na ochranu a posvěcení německého lesa použila typickou environmentální rétoriku tehdejší doby:

"V každém německém srdci leží německý les se svými jeskyněmi, stržemi, skalisky a balvany, s bystřinami a větry, legendami a tajemnými příběhy, se svými písněmi a melodiemi, a probouzí mocnou touhu po domově. Ve všech německých duších žije německý les a je do nich vetkán svou hloubkou a šířkou, svou tichostí a sílou, svou mocí a důstojností, svým bohatstvím a krásou - je zdrojem německé niternosti, německé duše, německé svobody. Proto chraňte a pečujte o německý les pro naše potomky a mládež, začleňte se do nové německé Ligy na ochranu a posvěcení německého lesa."

Téměř mantrické opakování slova "německý" a mystické vyobrazení posvátného německého lesa v sobě spojuje nacionalismus a naturalismus. Toto spojení bylo významné zejména po pádu Výmarské republiky. Tyto relativně konzervativní skupiny snadno přijaly myšlenky nové Nacionálně socialistické německé strany dělníků NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei). Nesly v sobě dědictví Arndta, Riehla, Haeckela a dalších (kteří byl v letech 1933 až 1945 nacionálním socialismem oslavováni). Spojení nacistického hnutí s ekologickou tématikou bylo jedním z rozhodujících faktorů růstu jeho popularity, která umožnila nacistům převzít moc ve státě.

Reakční ekologické myšlenky, které byly popsány výše, měly trvalý a mocný vliv na řadu významných členů NSDAP. Výmarská kultura byla těmito teoriemi zamořena, avšak teprve nacisté jim přisoudily zvláštní význam. Nacionálně socialistické "přírodní náboženství" bylo nebezpečnou směsí primitivního teutonského přírodního mysticismu, pseudovědecké ekologie, iracionálního antihumanismu a mytologie rasové čistoty spojené s návratem k půdě. Ústředním námětem byl "přírodní řád", určitý organický holismus. Adolf Hitler a většina nacistických ideologů věřila v nadvládu přírodních zákonů nad člověkem.

* Vůdcův hlavní stan, 11.-12.7.1941
[..] Myslím si, že ten, kdo se dívá na přírodu s otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem; ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž na způsob vnitřního sebepoznání.

Koncem minulého století prohlašoval liberalismus, svedený pokroky přírodních věd a techniky, že člověk je pánem přírody, že brzy ovládne i vzduch atd. A přitom stačí, aby přišel orkán, a všechno se zboří jako domeček z karet.

My maximálně poznáme zákony, podle nichž se odehrává život přírody; budeme moci využít ve svůj prospěch znalostí zákonů přírodních věd; ale na to, jak tyto zákony fungují, na to nepřijdeme.

* Vůdcův hlavní stan, 11.1. 1941 večer
[..] Nevím nic o onom světě a jsem natolik upřímný, že to přiznávám. Jiní lidé tvrdí, že o tom něco vědí, a já jim nemohu dokázat, že tomu tak není. Venkovské panímámě nechci svou filozofii vnucovat. Církevní nauka je také svého druhu filozofie, přestože neusiluje o pravdu. Nevadí to, protože lidé neumějí uvažovat o velkých věcech. Všechno pak vyúsťuje v poznání bezmoci člověka vůči věčným přírodním zákonům. To není škodlivé, hlavní věc, když dojdeme k poznání, že záchrana člověka spočívá v tom, aby se pokoušel o pochopení božské Prozřetelnosti a nemyslel si, že se může těmto zákonům vzpírat. Když se člověk pokorně podřídí zákonům, pak je to nádherné. [..]

* Vůdcův hlavní stan, 1.12 a 2.12 1941
[..] Člověk se může děsit toho, jak v přírodě jeden požírá druhého. Mouchu sežere vážka, tu spolkne pták, toho pak zabije větší živočich; ten největší pak, až zestárne, se stane obětí baktérií a konečně i je potká jejich osud. Kdybychom měli možnost miliónnásobného zvětšení, objevili bychom nové světy; všechno na světě je tak malé, jak je malé podle toho, jak to vidíme ve srovnání s malými nebo většími věcmi. Jedno je jisté: změnit to nelze. I když si vezmete život, vrátíte se zpět do Přírody jako látka i jako duch a duše. Ropucha neví, čím byla předtím, a my to o sobě taky nevíme. Proto si říkám, že jediné, co můžeme udělat, je zkoumat zákony Přírody, abychom se nestavěli proti nim; říká se tomu vzdorovat nebesům. Chci-li věřit nějakému božskému přikázání, pak to může být jen jedno jediné: zachování druhu.

Není správné příliš přeceňovat život jednotlivce: kdyby byl jeho život tak veledůležitý, nezahynul by. Moucha naklade milióny vajíček a všechna zajdou; ale: mouchy zůstávají! Zachováno nemusí být vypracované poznání, nýbrž podstata krve, z níž poznání pochází. [..]

* Vůdcův hlavní stan, 28. a 29.12. 1941
[..] V přírodě zanikne všechno, co není životaschopné, co je slabé; jen člověk zachraňuje a vychovává životaneschopné jedince.

Je velkou tragédií, že chápeme věci v jejich bytí, ale to bytí nám zůstává hádankou. Víme, že prvek ze skládá z tolika a tolika atomových jader, ale: proč to všechno? Proč je Slunce, proč hvězdy? V okamžiku, kdy dospějeme k poslední otázce, k tomu Proč?, vše vyústí v představu Všemocné síly. Až v Linci postavím hvězdárnu, dám na ni napsat: Nebe oslavuje Věčnost! Je krásné, že člověk pro to našel jeden pojem - Bůh! Všesíla, tvořící světy, jistě přidělila každé jednotlivé bytosti úkol. Vše se odehrává tak, jak se odehrávat musí! [..]

* Vůdcův hlavní stan, 27.2. 1942 v poledne
Myslím, že Prozřetelnost obdaruje vítězstvím toho, kdo správně používá daru mozku. Všechny právní otázky, vynalezené juristy, nehrají v přírodě žádnou roli. Někdy i minulost došla k poznatkům vyšší zákonnosti světa: Pomoz si sám, a pak ti i Bůh pomůže! To je poznání, že člověk je strůjcem svého štěstí, nebo neštěstí. [..]

[..] To, v čem má člověk náskok před zvířaty, ten snad nejnádhernější důkaz nadřazenosti člověka, je jeho poznání, že musí existovat jakási Síla Stvoření. Stačí, aby se člověk podíval do teleskopu nebo do mikroskopu: tady vidíte, že lidé mají schopnost k pochopení těchto zákonů. Ale současně je to nutí k pokoře! Jakmile je však tato Síla identifikována s nějakým fetišem, a tento fetiš selže, pak se zhroutí celá představa o Bohu. [..]

Argumenty podobného typu občas zaznívají uvnitř některých ekologických hnutí: klíčem k sociálně-ekologické harmonii je dodržování věčných zákonů přírodních procesů a organizace lidské společnosti tak, aby se těmito zákony řídila. Adolf Hitler byl přesvědčen, že lidstvo se musí podřídit věčným zákonům přírody. Ve shodě s Haeckelem a monisty ve své knize "Mein Kamf" (Můj boj) píše:

"Když se lidé pokoušejí vzbouřit se proti železné logice přírodě, dostávají se do konfliktu se samotnými principy, na nichž je existence lidských bytostí založena. Jejich kroky proti přírodě je musí přivést k jejich zániku."

Autoritářské důsledky tohoto Hitlerova pohledu na lidstvo se staly jasnější v kontextu nacistického důrazu na holismus a organistickou filozofii. V roce 1934 ředitel Říšského úřadu pro ochranu přírody Walter Schönichen stanovil, že mládež od počátku musí pochopit občanskou důležitost "organismu", tedy koordinaci všech částí a orgánů ve prospěch jediné a hlavní úlohy života. Tato bezprostřední aplikace biologických konceptů na společnost měla posloužit nejen k ospravedlnění totalitního řádu Třetí říše ale také agresivní politiku "Lebensraum", jejímž cílem bylo získání nového "životního prostoru" pro německý národ ve východní Evropě. Aplikace biologických konceptů na společnost posloužila také pro propojení čistoty životního prostředí a rasové čistoty.

Ústředními tématy vzdělání v biologii byla ochrana životního prostředí a eugenika. Chápáním přírody jako jednotného celku měli studenti získat smysl pro ekologii a ochranu prostředí. Současně s tím měli pochopit přímou souvislost mezi poškozováním životního prostředí a urbanizovanou a "přecivilizovanou" moderní lidskou rasou.

Nacionálně socialistický světový názor v oblasti ekologie byl propojen s tradičním agrárním romantismem, s odporem vůči urbanistické civilizaci a s myšlenkou kořenů člověka v přírodě. Hledání ztraceného spojení s přírodou vneslo do nacistické ideologie pohanské prvky. Pohanská náboženství a mysticismus vyznávali zejména říšský vůdce SS Heinrich Himmler, nacistický ideolog Alfred Rosenberg a Walther Darré.

Alfred Rosenberg ve své vrcholné knize "Der Mythus des XX. Jahrhunderts" (Mýtus 20. století, München 1938) píše:

"Dnes vidíme trvalý proud z venkova do města, smrtelný pro Národ. Města se stanou ještě většími, vyčerpají Národ a přetrhají vazby, které spojují lidstvo s přírodou. Přitahují dobrodruhy a ziskuchtivce všech barev a proto vyvolají rasový chaos."

Tyto názory nebyly pouhou rétorikou, ale odrážely přesvědčení a metody samotného vrcholu nacistické hierarchie, které dnes objevujeme v ekologickém hnutí. Adolf Hitler a Heinrich Himmler byli oba přísní vegetariáni a milovníci zvířat, přitahovala je přírodní mystika, homeopatické léčení, odmítali pokusy a násilí na zvířatech. Heinrich Himmler dokonce založil experimentální zcela přírodní farmy na pěstování bylin pro lékařské účely SS. Adolf Hitler uvažoval o různých obnovitelných zdrojích energie, včetně využití vodních elektráren a výroby přírodního plynu z kalů jako alternativy k uhlí. Tvrdil, že voda, vzduch a příliv jsou zdroje energie budoucnosti.

* Vůdcův hlavní stan, 2.8.1941 v poledne
[..] Využití vodní síly je u nás vzhledem k soukromě kapitalistickým zájmům stále ještě v plenkách. Energie z vodních toků se musí v prvé řadě držet velkoodběratelů, například chemického průmyslu. [..]

[..] Uhlí jednoho dne dojde, ale voda poteče dál. To všechno lze využívat úplně jinak než dnes. Můžeme budovat stupeň po stupni a využívat i těch nejmenších spádů. Tím dosáhneme stejnoměrného průtoku vody. A musí se to dělat tak, aby stavby odolaly bombám. [..]

[..] Norsko se musí stát naší největší elektrárnou pro severní Evropu. Norové pak budou moci konečně plnit evropské poslání. Jak je to ve Švédsku, to nevím. Ve Finsku to bohužel nejde. [..]

[..] Budoucnost je jistá: voda, vítr, příliv a odliv; jako topivo se bude pravděpodobně užívat plynný vodík.

Dokonce ani během války nacističtí vůdci neopustili svůj zájem o ekologické myšlenky, které se staly nedílnou součástí rasového omlazení. V prosinci 1942 Heinrich Himmler vypracoval směrnici "O využití území ve východních teritoriích". V jedné části se uvádí:

"Rolník našeho rasového kmene vždy opatrně usiloval o růst přírodních zdrojů půdy, rostlin a zvířat a zachovával rovnováhu přírodního celku. Respekt k božímu tvoření je obsahem celé kultury. Proto pokud se nové životní prostory mají stát domovinou našich osadníků, plánované uspořádání půdy musí být v souladu s přírodou. To je jedním ze základů posílení německého národa."

Himmlerova směrnice obsahuje téměř všechny aspekty klasické ekofašistické ekologie: Lebensraum (životní prostor), Heimat (domovinu), agrární mystiku, zdraví národa, blízkost a ohled vůči přírodě (explicitně vytvořený jako standard), udržování přírodní rovnováhy pozemských zdrojů půdy a jejích stvoření. Takové názory zastával Adolf Hitler, Heinrich Himmler, Alfred Rosenberg a částečně také Hermann Göring, který společně s Josephem Goebbelsem patřil k úzkému vrcholnému vedení nacistického režimu.

Studium členské základny některých hlavních německých organizací ochrany přírody (Naturschutz) Výmarské republiky ukázalo, že v roce 1939 nejméně 60 procent těchto členů přešlo do NSDAP. Pro srovnání, do NSDAP vstoupilo jen asi 10 procent ze všech německých dospělých mužů a asi 25 procent ze všech učitelů a právníků. Lze proto učinit závěr, že ekologie v Německu a nacionální socialismus si byly velice blízko.

Ekologická témata v německém fašismu hrála důležitou roli. Bylo by však velkou chybou se domnívat, že tato témata sloužila jen k propagandě nebo k maskování skutečného charakteru nacismu. Konečný osud německého anti-urbanismu a agrárního romantismu tomuto názoru neodpovídají.

Vedoucí nacionálně socialističtí ideologové cynicky zneužili agrární romantismus a nenávist vůči urbanistické kultuře ke svým vlastním volebním a propagandistickým záměrům s cílem ovlivnit celou německou veřejnost. Ve skutečnosti většina těchto předních ideologů chápala tyto myšlenky jen jako nástroj.

Proč však nacisté během dvaceti let existence Třetí říše ekologickou politiku aktivně prosazovali? Existují pádné důkazy, že "ekologické" tendence v NSDAP, o nichž se dnes historikové téměř nezmiňují, pomáhaly nacistům k jejich velkému úspěchu. Představiteli "zeleného křídla" NSDAP byli kromě dalších Walther Darré, Fritz Todt, Alwin Seifert a Rudolf Hess, kteří fašistickou ekologii začali uplatňovat v praxi.

Připomeňme, že Dr. Ing. Fritz Todt byl generálním inspektorem německé dopravy a šéfem dozoru nad projektem Kehlstein, Hitlerova "Orlího hnízda" na hoře Kehlstein nad Obersalzbergem poblíž města Berchtesgaden. Pokud budete mít někdy cestu do Salzburgu, rozhodně nezapomeňte věnovat jeden den návštěvě Berchtesgadenu, jehož okolí v severní části pohoří Hohe Tauern patří k nejkrásnějším místům v Německu, a návštěvě Hitlerova sídla, které zůstalo zcela zachováno a je vyhledávanou turistickou zajímavostí.

- pokračování -