Cena amerického snu
podle článku [1]
zpracoval: Jiří Svršek

Často slýcháváme, jak Spojené státy americké dosahují pozoruhodného ekonomického vzestupu a jak se naplňuje americký sen mnoha Američanů v podobě materiálního blahobytu. Spojené státy jsou nám dávány za vzor ekonomického zázraku. Růst hrubého domácího produktu ve Spojených státech je velmi příznivý, inflace téměř nulová a nezaměstnanost minimální.

V roce 1997 byla ve Spojených státech amerických přijata zásadní sociální reforma, která omezila sociální příspěvky, potravinové poukázky a finanční vyrovnání pro chudé rodiny. Na počátku této reformy se připomínalo, že nezaměstnaní dostávají příliš velkou podporu a proto nemají zájem pracovat. Snížení sociálních příspěvků a vyšší podpora podnikatelům měla vést k tvorbě nových pracovních míst a měla tlačit nezaměstnané, aby si našli práci.

Stát tedy svou politiku změnil z podpory v nezaměstnanosti k podpoře zaměstnanosti. Do této politiky se zapojily četné soukromé firmy. V této souvislosti se hovořilo o nové "sociální smlouvě".

O tři roky později, v roce 2000, byl vliv nové politiky již patrný. Americká úcta k práci, k výkonu a sebeprosazení se rozšířila. Více než dříve se připomíná, že "každý je svého osudu strůjcem". Lidé začali přijímat také zaměstnání, jimiž dříve opovrhovali. Více se uklízí, čistí, nosí a přenáší. Rozšířily se služby všeho druhu. Život v amerických městech se zklidnil. Ulice se vyprázdnily od potulných živlů a ubylo také běžné zločinnosti. Tato fakta jsou skutečným a nezpochybnitelným úspěchem nové sociální politiky.

Na druhé straně se hovoří o tom, že sice všichni pracují, avšak za minimální mzdu, která postačuje na přežití. Někdy se dokonce hovoří o nové "otrocké práci".

Řada dříve nezaměstnaných zmizela. Uplynula doba, po kterou pobírali podporu v nezaměstnanosti a sociální příspěvek. Práci sice nenašli, avšak úředně jako nezaměstnaní již neexistují.

V letech 1997 až 1998 ve 14 amerických státech téměř 100 procent evidovaných nezaměstnaných našlo práci. V 17 státech 50 až 90 procent nezaměstnaných našlo práci a ve 20 státech méně než 50 procent nezaměstnaných našlo práci. Kam však zmizel zbytek? Odpovědí bylo "disappeared", prostě zmizeli.

V roce 2000 však ve Spojených státech amerických bylo 6,1 miliónu lidí s trvalým zaměstnáním, 4,7 miliónu lidí, kteří práci právě hledají, a 3,5 miliónu lidí, kteří mají částečné nebo dočasné zaměstnání. Oficiální statistiky amerického úřadu práce (U.S. Department of Labour) však obsahují jen část lidí, kteří mají nějaké částečné zaměstnání.

Stoupenci sociální reformy tvrdí, že "práce je vždy dost" a proto "kdo chce, práci vždycky najde". Pokud ji nenajde, tak se zřejmě málo snažil, nebo přežívá bez podpory státu a neprojevuje o práci vážný zájem.

V této souvislosti je však třeba připomenout, že zaměstnanost lidí ještě neznamená, že se jim podařilo zbavit chudoby. Podle kategorií oficiální chudoby bylo v roce 2000 ve Spojených státech asi 35 miliónů chudých lidí, což je o 10 miliónů více než v roce 1975. Od roku 1975 se také zdvojnásobil počet lidí, kteří žijí pod poloviční hranicí chudoby.

Spojené státy americké jsou zemí protikladů, kde lze nalézt závratné bohatství i otřesnou chudobu. Za životní základ rodiny se třemi členy se považuje 2590 dolarů ročně. Hranice chudoby je vyznačena poloviční částkou. Ve Spojených státech lze žít s malými příjmy, protože potraviny jsou levné.

Naopak Evropa vytvořila "společnost blahobytu", v níž se "každý má dobře". Individualisté ve Spojených státech těžko snášejí, že někdo žije na účet jiných. V roce 1996 byl vydán zákon o "Osobní odpovědnosti" za svůj úděl a úděl své rodiny. Původní sociální program pomoci rodinám se závislými dětmi AFDC (Aid to Families with Dependent Children) byl nahrazen novým programem dočasné pomoci potřebným rodinám TANF (Temporary Assistance to Needy Families). Sociální pomoc byla snížena a omezena na 2 až 5 let. Tento sociální program vedl k výrazným úsporám federálního rozpočtu. Sociální příspěvky ztratilo 4,5 milión lidí, z toho 1 milión dospělých. K největšímu omezení této sociální pomoci došlo v jižanských státech.

Ve americkém státě Ohio ani za 9 měsíců 45 procent dříve podporovaných dospělých nezískalo zaměstnání a 78 procent z nich se propadlo pod hranici bídy. Z těch, co zaměstnání získali, 12 procent pobírá mzdu, která je pod oficiální hranicí bídy. V Los Angeles 10 procent dříve podporovaných lidí žije z prodeje vlastní krve, 6 procent z prodeje drog a prostituce a 20 procent lidí získává potraviny z odpadků. (Některé restaurace zbytky surovin a jídla hned nevyhazují, ale vyloží je někde vzadu na dvorku, aby si z nich vzali chudí lidé). Část lidí, kteří přišli o sociální podporu, také nemá žádnou státní zdravotní péči. Rozšířily se různé závažné infekce dětí.

Lidé jsou připoutáni k zaměstnavatelům. Zaměstnavatel dostane jejich sociální dávky a přidá jim pouhý dolar na hodinu. Tito lidé pak žijí a umírají v ponížení, protože musí od svého zaměstnavatele přijmout jakoukoliv práci za jakýchkoliv podmínek.

Snížení příspěvků v nezaměstnanosti a státní sociální podpory vytvořilo vrstvu pracovní síly, pro jejíž zaměstnání stát poskytuje určitou státní pomoc podnikatelům. Mnoho firem již uzavřelo se státem smlouvu, že budou dávat přednost zaměstnávání lidí dříve nezaměstnaných. To umožňuje propouštět lidi a na jejich místa přijímat jiné nebo dokonce stejné lidi za nižší mzdu. Místo kvalifikovaných a odborově organizovaných lidí se na jejich místa přijímají levnější nezaměstnaní. Podnikatelé tímto způsobem snižují své náklady.
 
Vezměte dělníka za 30 dolarů na hodinu a zrušte jeho odbory. Pak můžete jiného nebo dokonce téhož dělníka zaměstnat za 15 dolarů na hodinu. Poté ho donuťte, aby přijal práci prodavače v obchodním domě za 6 dolarů na hodinu. Odtud ho už můžete převést na zcela libovolnou práci za minimální mzdu. Vzdáleně to připomíná neblahé nacistické heslo "Verschrottung durch Arbeit" (sešrotovat prací).

Nová americká sociální politika je doplněna tzv. novým světem práce, v němž se zaměstnání stává přechodným a trvalé smlouvy jsou nahrazovány kontrakty na určitou dobu. Každý se musí starat o sebe, o svou zaměstnanost a budoucnost.

Literatura:

[1] Zaměstnaní, nezaměstnaní a ztracení. (Podle Executive Intelligence Review, červen 1999). Personální a mzdový poradce podnikatele 8/2000. Informační centrum podnikatelů s.r.o., Seifertova 17, 13000 Praha 3.

[N1] Je proklamovaná americká "hloupost" realita, nebo si jen neúspěšní Evropané dokazují, že jsou alespoň v něčem lepší. Natura 2/2000.

[N2] Anthony Robbins: Obří kroky aneb Jak dojít k velkým věcem. Natura 2/2000.

[N3] Obří kroky, ale kam? Natura 2/2000.