Literatura a odkazy:

[X0] Preventing Deadly Conflict. Final Report With Executive Summary. The Carnegie Commission on Preventing Deadly Conflict. 1779 Massachusetts Avenue, NW Suite 715 Washington, DC 20036-2103 Tel: (202) 332-7900 Fax: (202) 332-1919 E-mail: pdc@carnegie.org. Carnegie Corporation of New York.

[X1] United Nations. UN Department of Public Information.

[X2] The United Nations High Commissioner for Refugees.

[X3] Informační centrum OSN v Praze.

[X4] Union of Concerned Scientists.

[X5] Andrei Sakharov. Soviet physics, nuclear weapons, and human rights. The American Institute of Physics.

[X6] André Gsponer: Depleted-Uranium Weapons: The Whys and Wherefores. Independent Scientific Research Institute, Box 30, CH-1211 Geneva-12, Switzerland. February 3, 2003. Postface to a book to be published by the Bertrand Russel Foundation.

[X7]Climate Science. The Science of Global Warming. The Union of Concerned Scientists.

[1] Automatizovaný systém právních informací. Byll Software spol. s r.o., Anenské nám. 2, 110 00 Praha 1.

[2] Jan Zrzavý: Genocida a lidská přirozenost. Vesmír 1/2001, ročník 81 (132), str. 29 - 35.

[N1] Organizace spojených národů. Všeobecná deklarace lidských práv. Natura 10/1998.

[N2] Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, 1.

[N3] Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, 2.

Od pádu berlínské zdi v roce 1990 zahynuly více čtyři milióny lidí v násilných konfliktech. Podle zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR, the United Nations High Commissioner for Refugees) v lednu 1997 bylo na světě více než 35 miliónů uprchlíků a lidí bez přístřeší. Násilí, které způsobilo tento neuvěřitelný exodus nevinných lidí, má někdy chronický charakter, kdy se v některých oblastech světa objevují opakované záchvaty hromadného násilí a krvavých konfliktů. V 90. letech 20. století jsme byli svědky válečných konfliktů v Bosně a Čečně a masové genocidy obyvatelstva v Rwandě. Okolnosti, které vedly v roce 1994 ke genocidě miliónů lidí ve Rwandě, jsou tragickým příkladem selhání světové veřejnosti, která nedokázala účinně zasáhnout. Během tří měsíců bylo zavražděno více než 1,5 miliónu lidí a tato událost se tak stala jednou z nejhrůznějších kapitol moderní historie lidstva.

Poznamenejme, že termín "genocida" byl definován usnesením č. 96 Valného shromáždění Organizace Spojených národů ze dne 11. prosince 1946. "Genocida je upřením práva na život celým skupinám lidí, stejně jako je vražda upřením práva jednotlivce na život. Takové upření otřásá lidským vědomím a působí velké ztráty lidstvu, které takto přichází o kulturní a další přínosy těchto skupin a je v rozporu s mravním zákonem jakož i s duchem a cíli Spojených národů. Byly spáchány zločiny genocidy, které úplně nebo zčásti vyhubily rasová, náboženská, politická a další uskupení.

Stíhání zločinů genocidy je záležitostí mezinárodního zájmu. V důsledku toho Valné shromáždění potvrzuje, že genocida je zločinem z oblasti mezinárodního práva, který civilizovaný svět odsuzuje a za který jeho hlavní původci a jejich spoluviníci, ať už jsou to soukromé osoby, hodnostáři nebo státníci, musí být potrestány, ať už jednají z důvodů rasových, náboženských, politických nebo jiných."

Naděje a sny po pádu komunistické střední a východní Evropy a po ukončení Studené války se většinou rozplynuly. Přes nadšenou rétoriku politiků největších mocností světa počátkem 90. let 20. století o globálním jaderném odzbrojení nedošlo dosud k odvrácení hrozby jaderného Armageddonu. Přestože noční můra jaderné války mezi komunistickým východem a demokratickým západem se stala minulostí, nebezpečí použití jaderných zbraní teroristickými skupinami a tzv. "zlotřilými" státy je stále reálnější. Kvůli zeslabení kontroly zásob jaderných zbraní je nebezpečí jaderné katastrofy kvůli chybě nebo nedbalosti dokonce větší, než během Studené války.

Násilné konflikty pokračují na znepokojivé úrovni a často výlučně uvnitř států. Proto politikové musí již opustit tradiční představy o řešení konfliktů. Vlády jednotlivých zemí na jedné straně nejsou ochotny zasahovat jednotlivě nebo společně proti krvavým konfliktům ve vzdálených zemích a na druhé straně jsou zaskočeny často neúčinným tlakem mezinárodního společenství, jako je tomu bylo v případě Iráku, proti němuž byla vedena válka v Perském zálivu a byly uvaleny mezinárodní ekonomické sankce. V dubnu 2003 Spojené státy americké a Velká Británie bez podpory Organizace spojených národů na Irák vojensky zaútočily a svrhly tak vládu Saddáma Husajna.

Nastala doba, kdy je nutné přehodnotit prevenci válečných konfliktů a hromadného násilí a najít skutečně účinné způsoby, jak zabránit smrti tisíců až miliónů lidí.

Násilné konflikty mají často své historické kořeny, jsou důsledkem dlouhodobě neřešených problémů, ekonomické bídy, důrazu na národní hrdost a národní zájem a zejména neschopnosti různých politických vůdců řešit vzájemné spory mírovou cestou. Bitvy, nadvláda a konflikty provázejí lidskou společnost od počátků její existence. Avšak hromadné násilí s použitím moderních zbraní se objevilo až ve 20. století. Ničivé konflikty nejsou nevyhnutelné. Komise pro prevenci ničivého konfliktu (the Carnegie Commission on Preventing Deadly Conflict) je přesvědčena, že budoucnost lidstva neskončí válečným Armageddonem.

Válka nebo hromadné násilí je obvykle důsledkem různých politických kalkulací a rozhodnutí různých skupin a někdy také ekonomických tlaků.

Nejhrůznějším důkazem tohoto tvrzení je genocida ve Rwandě v roce 1994. Kořeny politicky motivované nenávisti mezi kmeny Hutu a Tutsi ve Rwandě leží již v koloniálním období. Dramaticky nová situace vznikla v říjnu 1990, kdy Rwandská vlastenecká fronta pod vedením Tutsiů a za podpory Ugandy vtrhla na území Rwandy. Humanitární organizace na ochranu lidských práv Africa Watch upozornila již v roce 1993, že extrémističtí vůdci Hutuů připravují seznam lidí určených k pomstě. Následujícího roku se právě tito lidé stali prvními obětmi. Důsledky invaze Rwandské vlastenecké fronty v podobě začínající genocidy byly známy již několik měsíců před smrtí prezidenta Rwandy a prezidenta Burundi po havárii letadla. Tato havárie vyvolala výbuch genocidy. Reakce Rady bezpečnosti OSN byla nepřiměřená dané situaci, protože schválila kromě 250 mužů stažení 2500 vojáků podpůrné mise UNAMIR (the United Nations Assistance Mission for Rwanda), která byla do Rwandy povolána o rok dříve na podporu mírového procesu. Zbytek mise byl příliš malý na to, aby mohl zabránit genocidě.

Teprve o čtyři měsíce později Rada bezpečnosti OSN rozhodla vrátit do Rwandy 5000 vojáků s cílem chránit ohrožené civilisty a podpořit humanitární pomoc. Avšak členské státy neučinily žádné rozhodné kroky k realizaci tohoto rozhodnutí. Do mise UNAMIR nebyly povolány nové posily, částečně kvůli trpké zkušenosti zúčastněných států v Somálsku. Mezitím bylo zmasakrováno téměř 800 000 obyvatel Rwandy ještě před příchodem invazních jednotek pod vedením Tutsiů z Ugandy, které pokračovaly v genocidě. Před jejich řáděním muselo uprchnout asi 2 milióny Hutuů do Zaire, Tanzanie a Burundi. Mezi uprchlíky byli také vojáci hutuské armády, kteří se předtím dopustili genocidy. Tito vojáci převzali kontrolu nad uprchlickými tábory, kradli zásoby humanitární pomoci uprchlíkům a organizovali vzpouru proti nové vládě. Naléhavá výzva Organizace spojených národů o pomoc, která měla zabránit dalšímu šíření násilí a genocidy, zůstala nevyslyšena. Násilí se rozšířilo a eskalovalo také do východního Zaire. Když Rwanda a další okolní státy vyslaly vojenské jednotky do Zaire, vyvolaly svojí přítomností povstání proti vládě diktátora Mobuta Sese Seka. V době, kdy okolní svět pozoroval dramatický pochod Aliance demokratických sil za osvobození Konga-Zaire, tisíce Hutuských uprchlíků byly systematicky pronásledovány a vražděny. Tyto události vyvolaly další krvavé srážky v celé oblasti.

Ještě počátkem roku 1994 byla řada prozíravých lidí včetně tehdejšího velitele jednotek UMAMIR přesvědčena, že dokonce malá, dobře trénovaná jednotka, rychle nasazená do krizové oblasti, mohla genocidě ve Rwandě zcela zabránit. Avšak neexistovala žádná politická vůle k tomuto kroku.

Organizace africké jednoty nebyla schopna takovou preventivní akci provést. Žádný člen Severoatlantické aliance NATO nebyl na takový krok připraven ani jako součást kontingentu NATO, ani samostatně. Když konečně dotčené vlády přiměly Radu bezpečnosti OSN k akci, nebyly k dispozici žádné spolehlivé jednotky rychlého nasazení a neexistovala ani vůle tyto jednotky rychle sestavit. Celé situaci příliš nepomohlo ani rozmístění jednotek Velké Británie a Francie v kontingentu OSN v Bosně. V případě Spojených států amerických byl dosud v živé paměti neúspěch mírové mise v Somálsku.

Mezinárodní pomoc a rekonstrukce válkou zničené Rwandy o tři roky později stála mezinárodní společenství více než 2 miliardy amerických dolarů. Odhaduje se, že pokud by došlo k zásahu včas, mohly být náklady o dvě třetiny nižší a mohlo být o mnoho desítek tisíc obětí méně.

Tragédie ve Rwandě je příkladem situace, kdy došlo k obrovské humanitární katastrofě, smrti tisíců nevinných lidí a k vyhnání miliónů lidí ze jejich domovů jen proto, že příslušná oblast měla malý ekonomický a politický význam pro rozhodující stálé členy Rady bezpečnosti OSN. Aby se v budoucnu podobné katastrofě předešlo, Komise pro prevenci ničivého konfliktu navrhuje reformu Rady bezpečnosti OSN. Pro Radu bezpečnosti OSN by mělo být prvořadým úkolem rychlá a účinná prevence nebezpečných konfliktů ve světě. Proto je komise pro prevenci ničivého konfliktu přesvědčena, že by Rada bezpečnosti měla být rozšířena tak, aby přesněji reprezentovala rozložení sil v jednotlivých regionech světa 21. století.

Dále se Komise domnívá, že by Rada bezpečnosti Organizace spojených národů měla mít k dispozici jednotku rychlého nasazení, jejímiž příslušníky by byli vojáci ze zemí Rady bezpečnosti. Jádro těchto jednotek by měla tvořit dobře vycvičená pružná pěchotní brigáda s vlastní těžkou výzbrojí, vrtulníky pro přesuny po území států, s odpovídající logistikou a komunikační podporou.

Skeptici tvrdí, že prevence výbuchu hromadného násilí bude často velice obtížná, drahá, nebezpečná a snad dokonce zbytečná. Preventivní zásahy mají význam pouze pokud jsou provedeny včas. Nikdo však neumí předpovědět, kdy krize spěje nevratně k horšímu. Státy v okolí konfliktem dotčeného státu mohou preventivní akci odmítat právě ve fázi, kdy by byla nejúčinnější. Příčinou je obvykle vnitrostátní opozice vůči intervenci, obavy z ohrožení vlastních zájmů v oblasti nebo strach z důsledků intervence. Řada těchto států proto namítá, že konflikt v postižené zemi je pouze vnitřní záležitostí této země a často se odvolávají na územní suverenitu svou i dotčeného státu.

Kromě toho státy, které mají největší možnosti nabídnout pomoc, obvykle s vyspělým průmyslem, nemají národní zájem se účastnit konfliktu v nějaké vzdálené zemi. Velké státy obvykle nemají žádný bezprostřední zájem pomáhat někde ve světě, kromě silného humanitárního impulsu svých občanů. Konečně existuje nebezpečí, že četné zásahy mohou vést k "únavě" z intervencí, tedy k vyčerpání finančních a materiálních prostředků a lidí.

Členové Komise pro prevenci ničivého konfliktu však tento pesimismus nesdílejí. Preventivní akce jsou jistě velmi obtížné, ale nejsou nemožné. O řadě preventivních akcí se veřejnost vůbec nedoví, protože probíhají v naprosté tichosti. Příkladem byla dokonalá preventivní akce v Bahrajnu v 60. letech 20. století. Možná únava z intervencí je dalším argumentem, proč by akce měly být včasné, rychlé a účinné.

Preventivní akce se do jisté míry podobají ochraně veřejného zdraví. V 70. letech 20. století nikdo přesně nevěděl, jaké jsou příčiny rakoviny plic a kardiovaskulárních onemocnění a zda určitá životospráva, jako je kouření obezita a jídla s vysokým obsahem cholesterolu, pravděpodobnost výskytu těchto onemocnění zvyšuje. Dnes jsme již schopni díky preventivní lékařské péči schopni rozpoznat první varovné signály těchto onemocnění a navíc většina lidí již na tyto signály nečeká, ale raději se věnuje prevenci onemocnění a ochraně svého zdraví.

Podobná situace je v prevenci násilných konfliktů. Přestože dosud neznáme všechny příčiny vedoucí k hromadnému násilí, známe již řadu příznaků, na jejichž základě jsme schopni rozhodnout a včas a účinně zasáhnout ještě před vypuknutím násilí.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu doufá, že její zpráva přispěje ke změně postojů nejen veřejnosti, ale zejména politiků a představitelů vlád. Cílem práce Komise je poukázat na zásadní důležitost prevence násilných konfliktů. Komise dále doufá, že se podaří obrátit pozornost veřejnosti a vlád k tomuto problému, jehož vyřešení ušetří milióny dolarů a zachrání tisíce životů.

Koncem 19. století se řada lidí domnívala, že desetiletí bez válek mezi velkými mocnostmi, rychlý hospodářský rozvoj a pokroky vědy dokazují, že všechny problémy bude možno řešit bez násilí. 20. století se však stalo nejkrvavějším a nejničivějším obdobím historie lidstva, kdy v ozbrojených konfliktech zahynulo více než 100 miliónů lidí a politická genocida způsobily smrt dalších 170 miliónů lidí.

Podobný optimismus nastal po ukončení Studené války mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem. Zmizel hrozivý stín jaderné války mezi velmocemi a v Radě bezpečnosti OSN se poprvé objevil duch vzájemné spolupráce, který předznamenal nové období vzájemné důvěry a mírového řešení problémů. Globalizovaná ekonomika začala oslabovat důvody k dosahování ekonomických výhod vojenskou silou. Dnes lidstvo komunikuje navzájem jako nikdy předtím. Lidé mohou volně cestovat do většiny zemí světa, sledovat události ve světě prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, komunikovat navzájem telefony a pomocí Internetu. Za posledních několik desítek let lidstvo dosáhlo výrazného pokroku ve zdravotnictví, vzdělání, vědě a demokratizaci společnosti. Tyto úspěchy rozhodujícím způsobem přispěly k tomu, že úvahy o vážném vojenském konfliktu se zdají velmi nepravděpodobné.

Avšak svět nedosáhl míru. Krátce po ukončení Studené války agresivní nacionalistický Irák podnikl invazi do Kuvajtu. Válku v Perském zálivu brzy následoval krvavá občanská válka na Balkáně a v africkém rohu v Somálsku. O několik let následovala genocida ve Rwandě a válka v Bosně. Koncem tisíciletí se zdálo, že dojde k usmíření mezi Palestinou a Izraelem, ale události počátkem roku 2001 tyto naděje vyvrátily. V okamžiku, kdy čtete tyto řádky, někde ve světě zuří válečný konflikt, stovky lidí jsou zabity a milióny uprchlíků a domácích vysídlenců ztratily své domovy.

Pro mnoho vlád a obyvatelstvo se útoky a protiútoky staly každodenní realitou. Dnešní války jsou brutálnější než tomu bylo dříve. V některých dnešních válkách umírá až 90 procent civilistů v porovnání s 15 procenty z počátku 20. století. Ve Rwandě bylo zabito nebo násilně vysídleno asi 40 procent všech obyvatel.

Ekonomická situace některých států se během posledních desetiletí zhoršila. Například v Libanonu byl hrubý národní důchod počátkem 90. let 20. století o polovinu nižší než tomu bylo před leteckým útokem v roce 1974. V roce 1993 celkem 29 států postihly vážné vnitřní nepokoje kvůli nedostatku potravin. Izraeli, Palestině a dalším zemím Blízkého východu hrozí vážný nedostatek pitné vody. Občanská válka v Angole zničila asi 80 procent zemědělské půdy. V Burundi během posledních let konfliktu poklesla již předtím nedostatečná produkce potravin o dalších 17 procent.

Dnešní svět je mimo jiné také světem masového násilí, které postihuje řadu zemí a oblastí. Jeho současné změny jsou způsobeny zejména dvěma faktory: trvalým růstem populace a vývojem moderních technologií. Tyto změny mají sociální, politický a ekonomický dopad a mění také naše životní prostředí. Obtížně lze předpovědět další trendy tohoto vývoje. Avšak současně s tímto vývojem také vznikají moderní ničivé zbraně ohromné destruktivní síly, které se dostávají do rukou politických a náboženských vůdců a skupin k násilnému prosazování jejich cílů. V řadě vojenských laboratoří na celém světě se dnes vyvíjejí nové jaderné zbraně čtvrté generace s relativně malou ničivou silou, které mohou být vhodné k teroristickým útokům.

Přes rostoucí násilí ve světě lidé ve většině zemí světa žijí déle, zdravěji a obecně lépe než žili jejich rodiče. Světová veřejnost uznává význam základních lidských práv a zodpovědnost vlád a občanské společnosti. Globální změny životního prostředí nutí většinu států ke vzájemné spolupráci na ochraně životních podmínek.

Většina prvků současného světa sice slibuje zlepšení podmínek života všech lidí. Na druhé straně velmi rychlé změny vyvolávají nové tlaky, jejichž přímým důsledkem je prohlubující se sociální a ekonomická nerovnost mezi lidmi. Za poslední půlstoletí asi čtvrtina států světa prošla politickými transformacemi. Státy střední a východní Evropy se osvobodily od komunistické nadvlády a politického teroru. V některých zemích Afriky a Asie padly autoritářské a totalitní režimy. Lidé a zejména jejich myšlenky jsou dnes mnohem pohyblivější než dříve. Nové technologie vytvářejí nesmírné bohatství, ale podceňují se jejich důsledky. Pokud s novými možnostmi vědy a technologie nebudeme nakládat velmi promyšleně a opatrně, mohou vést k ještě většímu riziku násilných konfliktů.

Podle průzkumu Organizace spojených národů do roku 2050 vzroste celková populace o více než 50 procent. Přitom populace rozvojových zemí přesáhne 8 miliard obyvatel a populace vyspělých zemí patrně nepřesáhne 1 miliardu a pomalu se bude zmenšovat.

V následujícím desetiletí také dramaticky vzrostou ekonomické zisky, ale budou soustředěny jen v několika nejbohatších státech světa, které budou ovládat většinu světových trhů. Tím se ještě více prohloubí propastné rozdíly mezi nejbohatšími a chudými státy. Padesát nejchudších zemí tvoří jednu pětinu celkové světové populace, ale podílí se méně než 2 procenty na globálním zisku a tento podíl se bude dále snižovat. Za posledních 30 let se rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa téměř zdvojnásobil a stále se zvětšuje. Přitom lidská bída získává ženskou tvář: z 1,3 miliardy lidí žijících v chudobě tvoří 70 procent ženy. Rostoucí počet obyvatel a prohlubující se chudoba vyvolávají stále větší tlak na vlády těchto zemí a vytvářejí prostředí pro budoucí konflikty uvnitř těchto států a mezi státy.

Spotřeba energie v rozvojových zemích se do roku 2010 více než zdvojnásobí v porovnání s rokem 2000. Podle jistých odhadů v následujících deseti letech vzrostou roční náklady na rozvoj energetické infrastruktury ze 100 miliard dolarů na 200 miliard dolarů, aby se podařilo zajistit ekonomický růst těchto zemí. Největším problémem rozvojových zemí je jejich schopnost uživit své obyvatelstvo. Podle odhadů Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO, the Food and Agriculture Organization of the United Nations) dosáhne import obilovin do rozvojových zemí v roce 2010 asi 160 miliónů tun, zatímco v 80. letech 20. století tento import byl asi 90 miliónů tun.

Většina rozvojových zemí zaznamenává prudký růst urbanizace, s níž těsně souvisí růst nezaměstnanosti lidí, kteří ve městech hledají práci. Většina těchto lidí z venkova ve městech žádnou práci nenalezne a infrastruktura měst není schopna jim zajistit ani základní lidské potřeby. Městské aglomerace jsou přeplněné, podmínky ubytování přistěhovalců jsou velmi bídné. Nutně vzrůstá kriminalita a rostou závažné zdravotní a sociální problémy. Ženy a děti jsou častou obětí sexuálního zneužívání a levnou pracovní silou. Vlády rozvojových států a jejich představitelé čelí kromě problémů s urbanizací a tlaku na životní prostředí také vážným sociálním problémům, nespokojenosti bohatých lidí a zhoršováním vztahů mezi různými sociálními skupinami lidí.

Svět v 21. století bude čelit nejméně dvojnásobnému růstu populace, která spotřebuje nejméně dvojnásobek potravin. Přitom rozvojové země trpí vleklým nedostatkem půdy a zejména zdrojů pitné vody. Některé nejchudší státy jsou již dnes zcela odkázány na zahraniční pomoc, bez níž je ohrožena jejich další existence. V Etiopii 75% lidí nemá přístup k nezávadným zdrojům pitné vody, v Zambii 73%, v Haiti 72%, v Nové Guinei 72%, v Angole 68%, v Sierra Leone 66%, v Malawi 63%, v Ugandě 62%, v Tanzanii 62%, v Kongu 58%.

Celá planeta bude muset v 21. století také čelit globálním změnám klimatu. Od počátku 20. století vzrostla průměrná teplota o 0,6 stupně Celsia. Zatímco teplotní záznamy vykazují významné variace podle období a oblastí, celkový globální trend vzrůstu teploty je nepochybný. Ve středních a vyšších zeměpisných šířkách (v mírném a subpolárním klimatickém pásmu) vzrostlo množství srážek a v subtropickém a tropickém pásmu množství srážek naopak pokleslo. Trvale roste počet extrémních srážkových jevů. Rozsáhlé oblasti světa jsou postihovány ničivými suchy nebo povodněmi. Globální hladina moří a oceánů se zvýšila o 10 až 25 centimetrů kvůli teplotní roztažnosti vody a kvůli rozpouštění polárních ledovců. Rychlost zvyšování hladiny oceánů během 20. století byla asi desetkrát vyšší než průměrná rychlost za posledních 3000 let. Soustavně se zvyšuje průměrná teplota oceánů. V posledních desetiletích byl pozorován častější, trvalejší a intenzivnější klimatický jev El Niňo, atmosférická oceánská porucha, při níž vzniká slabý na jih směřující teplý mořský proud podél pobřeží Ecuadoru a Peru. Důsledkem je výrazné zesílení bouřkové činnosti a další klimatické jevy s celosvětovou působností.

Během 21. století se očekává vzrůst průměrné globální teploty atmosféry o 1,3 až 5,8 stupně Celsia. Hladina světových oceánů by měla vzrůst mezi léty 1990 až 2100 o 1 až 10,6 metrů, což výrazně zvýší slanost pobřežních podzemních vod, ohrozí pobřežní mokřiny, omezí význam pobřežní půdy pro zemědělství a urbanizaci a vytlačí pobřežní obyvatelstvo. Změny v dešťových srážkách budou mít značný dopad na již tak suché oblasti, které se začnou přeměňovat v savany a pouště. Výrazné klimatické změny povedou k výraznému úbytku mnoha rostlinných a živočišných druhů, na jejichž místo se případně budou tlačit tropické a subtropické rostlinné druhy. Živočišné druhy, které nebudou schopny se adaptovat na nové podmínky, budou migrovat do jiných oblastí nebo postupně vyhynou.

Všechny tyto jevy budou mít závažné dopady na budoucnost celého lidstva. Ve vyšších zeměpisných šířkách vzroste zemědělská produkce. Očekává se například zemědělské využití tundry. Naopak zemědělci subtropických a tropických oblastí zaznamenají výrazný úbytek výnosů zemědělských plodin. Malé ostrovní státy a země s nízkou nadmořskou výškou poblíž moří a oceánů, jako je Bangladéš nebo Holandsko, budou vážně ohroženy zmenšováním území nad mořskou hladinou. Mnoho vysokohorských oblastí zaznamená výrazné změny v ekosystémech a vodních zdrojích z tajících ledovců. Adaptace sice může omezit nepříznivé důsledky globálních změn klimatu a posílit některé příznivé důsledky, avšak nezabrání všem budoucím škodám. Země s nejmenšími zdroji budou mít nejmenší schopnost adaptace a proto budou nejzranitelnější. Většina světové populace se proto ocitne na prohrávající straně. A právě to může být dalším zdrojem ničivých konfliktů.

Velkou část lidstva dnes ovlivňuje prudký rozvoj technologií. Moderní technologie představují značný prospěch a nové možnosti, ale také skrytá rizika.

Pokrok v informačních technologiích snížil cenu zpracování a přenosu dat asi tisíckrát až miliónkrát. Počet lidí s přístupem k Internetu vzrůstá neuvěřitelnou rychlostí až 10% měsíčně.

Technický pokrok zásadním způsobem ovlivnil integraci a růst globalizované ekonomiky. V polovině 90. let 20. století dosáhl obrat asi 1000 miliard dolarů denně. Vznikl globalizovaný svět, který z velké části již pracuje v kyberprostoru. Světové finanční trhy fungují většinou mimo dosah národních vlád. Vlády a finanční instituce dnes mají stále omezenější možnosti ovlivňovat nebo regulovat tok financí a zboží. Světové trhy jsou proto stále více zranitelnější nezákonným jednáním.

Výhod moderních technologií nevyužívají stejnou mírou všechny národy nebo skupiny jejich obyvatel. Schopnost využít moderních technologií závisí na předchozí technologické úrovni.

Globální soutěž na trhu akcií a kapitálové toky mohou v méně šťastnějších státech ohrozit zaměstnanost a pracovní podmínky občanů. Například nové chemicky a biologicky připravené potraviny a další produkty, které se pro spotřebitele v bohatých zemích stanou zajímavé a oblíbené, mohou způsobit zhroucení exportu plodin a masa z chudých zemí. To může vést k dramaticky vyhrocené ekonomické a sociální situaci. Technologický a vědecký pokrok v určité oblasti světa může neúmyslně vést k výbuchům ničivého násilí v jiné oblasti světa.

Svět v 21. století bude přelidněn, bude ekonomicky provázán, těsněji spojen moderními technologiemi, ekologicky ještě více zranitelnější a více propojen kulturně. Tyto trendy, které byly dlouhou dobu skryté, se nyní dostávají do středu našich zájmů, protože znamenají vážné hrozby pro celou lidskou civilizaci. K této vážné hrozbě přispívá značný ničivý potenciál a snadná dostupnost zbraní a munice.

Dnes se naprostá většina zbraní, konvenčních i nekonvenčních, může dostat do nebezpečných rukou. Celosvětová poměrně snadná dostupnost velkého počtu smrtících konvenčních zbraní a munice umožňuje zcela malým skupinám disponovat značnou ničivou silou. Jediný člověk vyzbrojený M-16 nebo AK-47 může zabít desítky lidí. Jediný voják vyzbrojený raketou země-vzduch může snadno sestřelit letadlo se 400 lidmi na palubě. Civilní společnost je těmito možnými útoky vážně ohrožena. Malá, dobře vyzbrojená a vycvičená jednotka může ohrozit tisíce lidí. Útoky teroristických skupin na celém světě mohou vážně ohrožovat naše životy a ovlivňovat politiku našich vlád vydíráním a politickými požadavky. Ničivá síla moderních zbraní - konvenčních, chemických, biologických nebo jaderných je mnohem vyšší než kdykoliv v minulosti. Možnost jejich výroby a prodeje však dosud není plně pod kontrolou.

Dnes již všichni dobře víme, že nejde o planá slova. Teroristický útok 11. září 2001 na Světové obchodní centrum v New Yorku a budovu Pentagonu byl dostatečně krutým důkazem.

Konvenční zbraně jsou dnes levné a snadno dostupné. V řadě zemí lze pistoli koupit snadněji než základní potraviny nebo léky. AK-47 stojí méně než 6 amerických dolarů. Munici lze získat snadno a levně. Nášlapná pozemní mina stojí méně než 3 dolary. Zřejmě také proto jich bylo v různých oblastech světa rozmístěno více než 100 miliónů. Téměř všechny velké, bohaté ale také střední a chudší státy prodávají zbraně, které jsou snadným zdrojem velkých zisků. Agresivní trh se zbraněmi a jejich snadné financování vede ke značné výrobě a toku zbraní.

Z deseti největších výrobců zbraní na světě byla Česká republika v roce 1996 na desátém místě za Spojenými státy, Ruskem, Německem, Velkou Británií, Francií, Čínou, Holandskem, Itálií a Izraelem. V roce 1996 Česká republika prodala zbraně za 152 miliónů dolarů. Spojené státy ve stejném roce prodaly zbraně za 10,228 miliardy dolarů.

V roce 1995 vynaložily rozvojové státy více než 150 miliard dolarů na nákup zbraní, munici a na svoji obranu. Dokonce vlády chudých států, které nejsou schopny svým obyvatelům zajistit ani základní potraviny, pitnou vodu nebo přístřeší, stále nakupují další zbraně. Řada států, které vynakládají značné finance na pomoc zemím postiženým a zničeným válkou, prodává zbraně a munici kvůli velmi lákavým ziskům také do těchto zemí.

Chemické a biologické zbraně představují vážné nebezpečí jak pro chudé, tak pro hospodářsky bohaté země. Irácká armáda např. v roce 1988 použila smrtící plyn proti kurdským povstalcům. V roce 1995 japonská náboženská sekta Aum Shinrikyo použila jedovatý plyn sarin v tokijském metru. Zemřelo deset lidí a 5000 lidí bylo zraněno, někteří s trvalými následky. Některé vlády, teroristické a polovojenské nebo vojenské skupiny tyto zbraně hromadného ničení rády vyhledávají, protože je lze vyrobit ze sloučenin běžně dostupných pro komerční využití.

Ničivý potenciál chemických a zejména biologických zbraní je hrozivý. Podle jedné analýzy jedna unce (28,349527 gramu) správně rozptýleného jedu botulinu typu A může usmrtit každého muže, každou ženu a každé dítě na území Severní Ameriky. Pouhých osm uncí tohoto jedu může usmrtit každého člověka na této planetě. Řada smrtelných plynů je bezbarvých a bez zápachu a může usmrtit okamžitě nebo pomalou agonizující smrtí tisíce lidí. Tyto zbraně lze na místo určení dopravit balistickou raketou, rozptýlit z letadla nebo tajně umístit do zásobárny pitné vody a odpálit rádiem na dálku. Při použití takové zbraně mohou zemřít tisíce civilistů během několika hodin.

V roce 1972 byla podepsána Konvence o zákazu biologických zbraní, která zakazuje vývoj, výrobu, skladování, nákup, prodej, rozmisťování a přepravu biologických látek pro vojenské účely. Značným problémem však zůstalo, jak rozlišit nepřátelské a mírové účely použití biologických látek. Neexistují dosud vůbec žádné standardy, které by umožňovaly alespoň částečně tento problém řešit. Nikde nepozorujeme ani náznaky nějakého pokroku v řešení tohoto problému.

Na rozdíl od konvenčních zbraní, řada biologických látek vzniká přirozenou cestou a nezávisí na nějakém výrobním podniku nebo konstrukční kanceláři. Přestože vývoj biologických zbraní musí překonávat řadu technických problémů a nejistot, většinu potřebných informací o biologických látkách lze získat z odborné lékařské literatury. Tyto informace jsou snadno dostupné kdekoliv na světě a jsou tedy patogenní sami o sobě. Vývoj a výroba biologických zbraní může probíhat prakticky v libovolném státě světa v malém měřítku a tuto výrobu lze proto velmi obtížně lokalizovat. Aby bylo možno takové výrobě zabránit, bylo by nutné zavést účinnou kontrolu biologických látek podobně jako tomu je u jaderného štěpného materiálu.

Přes veškerá prohlášení politiků počátkem 90. let 20. století nedošlo k likvidaci jaderných zbraní. Sklady jaderných zbraní, neexistující nebo jen slabá ostraha a kontrola, velmi výnosný trh s jaderným materiálem a fyzikálními znalostmi jaderných zbraní vytváří potenciál pro dvě jaderné hrozby: záměrnou a z nedbalosti nebo chyby.

Není obtížné si představit přinejmenším tři situace, za nichž by mohly být jaderné zbraně použity úmyslně: ve vážném sporu mezi dvěma státy, z nichž nejméně jeden má k dispozici jaderné zbraně, tzv. "zlotřilými" státy, které se cítí nepřiměřeně ohroženy nebo některou teroristickou skupinou.

Zatímco možnosti záměrného použití jaderných zbraní se zdají zřejmé, skrytější, avšak o nic méně nebezpečná, je hrozba zcela neúmyslného jaderného výbuchu. K jaderné katastrofě může dojít v případě, že jaderné mocnosti včetně Spojených států a Ruska neučiní nezbytné kroky pro lepší správu a omezení jaderných zbraní. Konkrétně ruský jaderný arzenál vzbuzuje vážné obavy nejen Spojených států amerických. Zajištění bezpečnosti a stažení rozmístěných ruských jaderných zbraní je zcela nezbytným krokem, jímž lze zabránit v nestabilních republikách bývalého Sovětského svazu jaderné katastrofě v důsledku chyby, omylu nebo nedbalosti.

V některých vojenských laboratořích Spojených států amerických a v laboratořích ve větě se dnes vyvíjejí jaderné zbraně čtvrté generace. Tyto jaderné zbraně nebudou obsahovat dostatečné množství jaderného materiálu vhodného pro jaderné zbraně (tj. plutonia nebo vysoce obohaceného uranu), které by umožňovalo samovolnou neřízenou řetězovou reakci. Proto jejich vývoj a nasazení Smlouva o zákazu jaderných zbraní (CTBT, Comprehensive Test Ban Treaty) nemůže postihnout. Budou produkovat relativně málo radioaktivního spadu a zbytkové radioaktivity, protože celkově budou obsahovat malé nebo žádné množství štěpného materiálu. Jejich ničivá síla bude pocházet z jaderné fúze (proto se někdy označují jako "čisté výbušniny") místo z jaderného štěpení. Proto jejich radioaktivita bude pouze důsledkem jaderné fúze. Budou mít relativně malou ničivou sílu, takže je nebude možno považovat za zbraně hromadného ničení.

V porovnání s populačním růstem, technologickým vývojem, ohrožením globálního životního prostředí, nedostatkem potravin a pitné vody a dostupností ničivých zbraní se možnost ničivého konfliktu jeví poněkud mlhavá. Jaké budou dlouhodobé důsledky takového konfliktu způsobené ztrátou lékařů, učitelů, právníků, techniků, vědců a dalších odborníků, ztrátou škol a továren? Jak dlouho bude trvat jejich obnova? Jaké budou finanční náklady? Jaké budou nevratné ztráty zničením historických a kulturních památek a knihoven, nevratným poničením životního prostředí? Co bude znamenat pro válkou zničenou zemi jedna ztracená generace dětí?

V Mozambiku trvala občanská válka 16 let. Během této války zahynulo z válečných příčin 490 000 dětí a 200 000 dětí ztratilo své rodiče. Nejméně 10 000 dětí během války sloužilo v armádě. Více než 40% škol bylo zničeno nebo nuceně uzavřeno. Více než 40% zdravotnických zařízení bylo zničeno. Ekonomické ztráty dosáhly celkem 15 miliard dolarů, tedy asi čtyřnásobek hrubého národního důchodu Mozambiku v roce 1988. Průmysl byl natolik zničen nebo vážně poškozen, že po válce dosahoval jen 20 až 40% předválečné produkce.

Poválečná obnova země je velice pomalá, drahá a nejistá. Náklady na obnovu válkou poničeného Kuvajtu po šesti měsících dlouhé okupaci Irákem, která byla ukončena operací Pouštní bouře (Desert Storm), se odhadovaly na 50 až 100 miliard dolarů, což odpovídá asi čtyřnásobku hrubého národního důchodu Kuvajtu před válkou. Irák pod tlakem mezinárodních sankcí uvalených v dubnu 1991 dosáhl do roku 1997 jen malého ekonomického pokroku. Obnova odpovídajícího ubytování, zdrojů pitné vody, základních potravin a zdrojů energie ve válkami poničených městech v Afghánistánu, v Bosně, v Kambodži, v Čečensku, v Somálsku a v Súdánu bude trvat řadu let. Přitom trvalým nebezpečím zůstává možný návrat násilí, rostoucí kriminalita a rozpadlá státní moc, jak dokazuje situace v Iráku po odstranění režimu Saddáma Husajna. V zemích, kde chybí silná vláda a nezbytný státní aparát v podobě státních úřadů, policie, soudů a zákonodárné moci, dochází často k novým válečným konfliktům.

Důsledky válečného konfliktu v některém státě není postižen pouze tento stát, ale také okolní státy a vzdálené státy, které zajišťují humanitární, zdravotní, ekonomickou a finanční pomoc. Okolní státy, mezinárodní organizace a nevládní organizace musí vynakládat značné finanční, materiální a lidské prostředky na pomoc postiženým zemím.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR, the United Nations High Commissioner for Refugees) vynakládá na pomoc uprchlíkům a domácím vysídlencům stále větší finanční prostředky: v roce 1990 vynaložil 600 miliónů dolarů, v roce 1996 již 1,4 miliardy dolarů. Členské státy Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD, the Organization for Economic Cooperation and Development) společně přispívají ročně částkou 10 miliard dolarů na humanitární pomoc. Zhruba 59 miliard dolarů již bylo vynaloženo na rozvojovou pomoc, většinou do zemí zničených válečnými konflikty. Mezinárodní výbor Červeného kříže (ICRC, the International Committee of the Red Cross), který pomáhá všem obětem válečných konfliktů a ukončení války, v roce 1996 měl rozpočet asi 540 miliónů dolarů.

Velké nevládní humanitární organizace mají tisíce lidí, kteří působí po celém světě v zemích postižených válkami. Organizace CARE International například v roce 1995 působila ve 24 zemích. Organizace Médecins Sans Frontiéres (Lékaři bez hranic) v roce 1995 vyslala 2500 lidí na pomoc postiženým zemím. Náboženské, pomocné a rozvojové nevládní organizace v roce 1995 vynaložily asi 800 miliónů dolarů na nezbytnou pomoc.

Konec Studené války se stal historickým mezníkem a koncem jaderné konfrontace mezi největšími jadernými mocnostmi, která mohla zničit celou lidskou civilizaci. Současné smlouvy mezi těmito velmocemi umožňují jednotnější postup při řešení krizí kdekoliv ve světě. Schopnost vzájemné dohody, pochopení významu lidských práv a demokratické vlády nabízí nové příležitosti pro předcházení násilných konfliktů. Tuto příležitost musí zodpovědní představitelé podpořit svým politickým, sociálním a ekonomickým vlivem s důrazem na prevenci a spolupráci při využívání všech vládních i nevládních zdrojů. Tato spolupráce bude základem pro řešení globálních problémů násilí, ničení životního prostředí, veřejného zdraví a chudoby.

Ekonomické a sociální změny v následujících desetiletích mohou vést na jedné straně k prohlubování propastných rozdílů mezi bohatými a chudými státy, ke zbídačování dalších stovek miliónů lidí, k drancování přírodních zdrojů rozvojových zemí, ke globálnímu ničení životního prostředí a k dalším závažným ničivým konfliktům, anebo na druhé straně k lepšímu porozumění mezi různými kulturami a k pozvednutí nízkého životního standardu lidí v nejchudších zemích.

K odstranění chudoby, hladu a nemocí, k lepšímu porozumění mezi národy a lidmi různých ras a společenství je nutné, aby se všichni představitelé v mezinárodním společenství soustředili na preventivní strategie. Rozhodující role mají národní vůdci, představitelé vlád, globální a regionální organizace a klíčové instituce občanské společnosti: nevládní organizace, vzdělávací a vědecké instituce, hromadné sdělovací prostředky a obchodní společenství.

- pokračování -