Úřad vysokého komisaře
Spojených národů pro uprchlíky

podle materiálů organizace zpracoval: Jiří Svršek

1. Úvod

V celém světě se každým rokem objevuje několik vážných konfliktů, jejichž důsledkem jsou uprchlíci všech ras, národností a náboženství. Hnáni strachem o své životy a svobodu, často jen s holýma rukama a o hladu, bez rodiny a přátel, s nejistou budoucností se ocitají v cizí zemi.

Jejich osudy jsou jednou z největších tragédií naší doby, jsou obžalobou porušování politických a základních lidských práv, obžalobou, která se týká každého z nás.

Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (the United Nations High Commissioner for Refugees) vznikl v roce 1951 z rozhodnutí Valného shromáždění Spojených národů.

Uprchlík je kdokoliv, kdo opustil svoji zemi kvůli strachu z násilí z rasových, náboženských, národnostních důvodů, kvůli svým politickým názorům nebo členství v určité sociální skupině a nemůže se nebo se nechce vrátit.

V roce 1991 se pomoc Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky týkala 17 miliónů lidí. V roce 1995 to bylo 27 miliónů lidí. Během následujících dvou let se počet uprchlíků snížil. 1. ledna 1997 se pomoc Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky týkala 22 miliónů lidí. Přesto se pomoc týká každého 255 člověka naší planety.

Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky je financován většinou přímou dobrovolnou finanční pomocí vlád států a nevládních organizací a jednotlivců. Získává také velmi omezenou finanční podporu od Organizace spojených národů, která slouží výlučně pro financování administrativy.

Rozpočet Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky v roce 1992 poprvé přesáhl jednu miliardu amerických dolarů. Příčinou byl zejména exodus uprchlíků z bývalé Jugoslávie, z oblasti Velkých jezer v Africe a z dalších zemí ve světě.

Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky každoročně vynakládá značné finanční prostředky na bezprostřední pomoc uprchlíkům, jimž zajišťuje potraviny, zdravotní péči a další základní potřeby nutné k jejich přežití. V roce 1998 byl rozpočet 1,075 miliardy amerických dolarů.

Uprchlíci jsou příznakem nemocí naší doby: válek, násilí a netolerance. Představují již odedávna závažnou část lidského dramatu. Je nezměrnou tragédií naší doby, že ještě na počátku 21. století lidé prchají ze svých domovů ve strachu z pronásledování a násilí. Problém uprchlíků se dodnes nezměnil.

Současná politika vyspělých zemí nyní bojuje proti pozadí radikálních geopolitických změn, prudkému nárůstu uprchlíků a jeho příčinám ve válečných konfliktech a ekonomické situaci.

Na počátku 90. let 20. století optimisté předpokládali snížení počtu uprchlíků ve světě. Některé dlouhotrvající válečné konflikty a velká ohniska mezinárodního napětí začaly slábnout. Objevily se možnosti repatriace miliónů lidí bez domova. Ukončení studené války pádem východního komunistického bloku uvolnilo prostředky a síly.

Pádem komunistického bloku se otevřely zcela nové možnosti mezinárodní spolupráce při řešení problému uprchlíků. Světová veřejnost se mohla více soustředit na různé lokální konflikty, které před začátkem 90. let 20. století stály na okraji zájmu. Bohužel, na druhé straně pád komunistického bloku otevřel nové válečné konflikty v zemích bývalého Sovětského svazu, jako je Čečensko, a v bývalé Jugoslávii, jako je Bosna nebo Kosovo. Každá oblast naší planety se kdykoliv může stát ohniskem nového napětí a nestability, kdy lidé budou přinuceni opustit své domovy a utéci před násilím a ohrožením života.
 

Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky poskytuje ochranu a pomoc uprchlíkům všude na světě.

Prvním velkým úkolem Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky po jeho vzniku v roce 1951 bylo přesídlení 1,2 miliónů evropských uprchlíků, kteří museli opustit své domovy v důsledku 2. světové války. Dnes se pomoc úřadu týká asi 22,7 miliónu lidí ve 140 zemích světa. Původně byl úřad zřízen na dobu tří let, kdy mělo být dokončeno přesídlení evropských uprchlíků. Dnes, téměř 50 let po jeho vzniku, se Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky stal přední světovou humanitární organizací se sídlem v Ženevě ve Švýcarsku a s kancelářemi ve 122 zemích světa. Více než 80% ze všech 5600 pracovníků úřadu pracuje v terénu, izolováni od okolního světa, v nebezpečných a značně obtížných podmínkách. Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky byl za svoji práci dvakrát oceněn Nobelovou cenou míru.

Vysokým komisařem Spojených národů pro uprchlíky je v současné době paní Sadako Ogato, bývalá japonská diplomatka a členka akademie, která svou funkci zastává od 18. února 1991. Paní Ogato se narodila 16. září 1927 v Japonsku.

Činnost úřadu je řízena a kontrolována Výkonným výborem Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, který je v současné době složen z 53 členských zemí.
 

Uprchlíci jsou lidé, kteří opustili své domovy a země kvůli oprávněnému strachu z pronásledování z rasových, náboženských nebo národnostních důvodů nebo kvůli svým politickým názorům nebo členství v různých sociálních skupinách. Tito lidé se nemohou nebo nechtějí vrátit z obavy před pokračováním persekuce. Často tito lidé byli ve svých zemích v ohrožení života.

V posledních letech Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky překračuje svůj mandát a poskytuje pomoc nejen uprchlíkům, ale také lidem, kteří se ocitli v obdobné situaci. Tato kategorie zahrnuje osoby, které potřebují ochranu nebo humanitární pomoc, ale nejsou považovány za uprchlíky. Může jít například osoby, které kvůli pronásledování a násilnostem opustily své domovy, ale nepřekročily hranice státu. Často jde o oběti občanské války. Úřad pro vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky často vysílá své zmocněnce do ohrožených oblastí, jako bylo Kosovo během války v bývalé Jugoslávii.

Úřad také pomáhá a sleduje začlenění uprchlíků, kteří se navrátili do svých zemí.

Zbaveni ochrany vlastní země, často odloučeni od svých rodin a svého okolí, jsou uprchlíci vystaveni možnému násilí. Nejvíce jsou násilím ohroženy ženy se svými dětmi, protože se nemohou nijak bránit.
 

Na základě svého mandátu je činnost Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky humanitární a nepolitická. Úřad je podle svého statutu určen pro dvě hlavní těsně spjaté funkce: pro ochranu uprchlíků a pro nalezení trvalého řešení jejich situace. První a vůbec nejdůležitější funkce, známá jako "mezinárodní ochrana", slouží k zajištění základních lidských práv uprchlíků. Žádný uprchlík nesmí být nedobrovolně navrácen do země, odkud odešel ze strachu před pronásledováním a násilím.

Práci Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky v posledních desetiletích ovlivnily nové příčiny toků uprchlíků. Dnešní typickou situací je poskytování pomoci velkým skupinám uprchlíků a asistence při jejich záchraně, na rozdíl od dřívějších individuálních případů porušování lidských práv, pronásledování nebo násilí. Rada bezpečnosti Spojených národů v posledních letech vyzvala Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, aby pomáhal nejen uprchlíkům, kteří překročili hranice státu, ale také vysídleným osobám, které stát neopustily. V roce 1991 např. generální tajemník Spojených národů požádal Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky o vedení humanitárních akcí Spojených národů v bývalé Jugoslávii, kde v důsledku občanské války vzniklo 3,5 miliónu uprchlíků, vysídlenců a dalších válkou postižených lidí. Humanitární akce se týkala téměř veškerého obyvatelstva Bosny a Hercegoviny. Podle Daytonské mírové dohody se Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky podílel na navrácení uprchlíků a vysídlenců do svých domovů.
 

Počátkem 80. let 20. století asi 5 miliónů lidí hledalo azyl v západní Evropě. V současné době řada uprchlíků hledá azyl také v zemích východní a střední Evropy, které dosud byly tranzitními zeměmi pro azyl v západní Evropě.

Během čtyř let trvající občanské války v bývalé Jugoslávii zemi opustilo více než 3,5 miliónu lidí. Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky pomohl těmto lidem se navrátit do svých domovů.

Konflikt na Kavkaze způsobil vysídlení asi 2 miliónů lidí. Politická nestabilita a trvání konfliktu zabraňují těmto lidem se navrátit domů.

Agentura Organizace spojených národů pro pomoc a práci ve prospěch palestinských uprchlíků na Středním východě (the United Nations Relief and Works Agency UNRWA) registruje asi 3,2 miliónu uprchlíků. Jejich budoucnost dodnes zůstává jednou ze zásadních otázek mírového procesu na Středním východě. V současné době se konflikt mezi Izraelem a palestinským samosprávným územím opět vyhrotil a přes veškerá jednání mezi představiteli Izraele a Palestiny se jej nedaří urovnat.

Ačkoliv během posledních osmi let došlo k návratu zhruba 4 miliónů afghánských uprchlíků, stále ještě 2,7 miliónu lidí zůstává v Pákistánu, v Íránu, Indii a v některých dalších zemích. V některých oblastech Afghánistánu dosud pokračují boje a proto se do nich nemohou utečenci vrátit. Jde především o východní a jižní části země.

Koncem roku 1997 zůstalo v Bangladéši pouze 21 tisíc lidí z 250 tisíc uprchlíků z Myanmaru, kteří v letech 1991 a 1992 opustili své domovy.

Během roku 1975 asi 839 tisíc Vietnamců hledalo azyl v zemích jihovýchodní Asie. Asi 755 tisíc lidí bylo přesídleno do třetích zemí, 109 tisíc lidí se vrátilo do Vietnamu na základě plánu sponzorovaného Úřadem vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky.

V letech 1992 až 1995 se asi 54 tisíc uprchlíků ze Srí Lanky vrátilo domů z Indie. Koncem roku 1997 v Indii zůstalo asi 64 tisíc lidí. Kvůli konfliktu v severní části Srí Lanky asi 800 tisíc lidí ztratilo své domovy.

Organizace spojených národů dohlížela na repatriaci kolem miliónu uprchlíků v africkém rohu (Somálsko, Etiopie, Eritrea).

Krize ve Rwandě a v Burundi způsobila největší koncentraci uprchlíků na světě. Více než 1,3 miliónů uprchlíků z Rwandy a asi 100 tisíc uprchlíků z Burundi se vrátilo do svých zemí. V říjnu 1996 vypukla občanská válka v Konžské demokratické republice. Ale desítky tisíc uprchlíků z Rwandy zůstalo v deseti okolních zemích. V Tanzanii je dosud asi 220 tisíc uprchlíků z Burundi.

V roce 1992 se 1,7 miliónů uprchlíků z Mosambiku vrátilo domů z okolních zemí v jižní Africe.

Během konfliktů v Libérii a Sierra Leone uprchlo do zahraničí více než 800 tisíc lidí a stovky tisíc lidí ve svých zemích ztratilo své domovy. Volby v Libérii zajistily potřebou stabilitu a Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky zahájil repatriaci.

V roce 1984 se vrátilo do Guatemaly více než 36 tisíc lidí zejména z Mexika a v několika případech také ze zemí Střední Ameriky. V srpnu 1997 bylo v Mexiku ještě 28 tisíc uprchlíků z Guatemaly.
 

Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky ochraňuje uprchlíky a pomáhá řadou způsobů nalézt trvalé řešení jejich situace. Aby zajistil svoji ochrannou funkci, hájí dodržování mezinárodních úmluv o uprchlících a trvale sleduje jejich dodržování vládami jednotlivých zemí. Uprchlíci obvykle opouštějí svoji zemi kvůli porušování lidských práv. Mohou však být vystaveni novému útlaku v zemích svého azylu. Sexuální zneužívání, vykořisťování a další formy útlaku jsou otřesnou zkušeností některých uprchlíků. Proto se pracovníci Úřadu, kteří mají svá působiště v hlavních městech, v táborech a pohraničních oblastech, snaží uprchlíkům zajistit ochranu a minimalizovat tak nebezpečí jejich fyzického napadení nebo psychického nátlaku.

Pracovníci Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky pomáhají při zajišťování přístřeší, potravin, vody, hygieny a lékařské péče v nouzových situacích. Stany z modrého plastového materiálu, které používá Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, se staly všem známou součástí uprchlických táborů. Ať už šlo o útěk 1,8 miliónu Kurdů z Iráku v roce 1991 nebo o dramatický exodus 2 miliónů obyvatel Rwandy v roce 1994, v první linii vždy stojí po boku řady humanitárních organizací pracovníci Úřadu a společně zachraňují životy postiženým lidem.

Důležitou funkcí Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky je nalézt trvalé řešení jejich problémů zajištěním repatriace, integrací v zemích azylu nebo přesídlením do třetích zemí.
 

Podle Konvence o statutu uprchlíků z roku 1951 (Convention Relating to the Status of Refugees) je uprchlíkem každá osoba, která se nachází mimo zemi své národnosti, protože má oprávněný strach z pronásledování z rasových, náboženských nebo národnostních důvodů, z důvodů členství v určité sociální skupině nebo kvůli politickým názorům, a nemůže, nebo není ochotna kvůli tomuto strachu, přijmout ochranu této země.
 

Většina lidí má zajištěnou ochranu základních lidských práv a svoji osobní bezpečnost státem, v němž jsou občany. V případě uprchlíků země jejich původu není schopna nebo odmítá tato práva zajistit. Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky je zmocněn zabezpečit ochranu uprchlíkům v azylové zemi a pomáhá v tom příslušné vládě. Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky není (ani si nepřeje být) nadnárodní organizací a proto nemůže nahrazovat ochranu určitého státu. Hlavní role Úřadu spočívá v tom, že zabezpečuje, aby stát převzal ochranu za uprchlíky, kteří v něm vyhledali azyl.

Proto žádný stát nesmí násilně vrátit uprchlíky do země, která je pro ně nebezpečná. Nesmí připustit žádnou vzájemnou diskriminaci skupin uprchlíků. Stát musí zajistit, že všichni uprchlíci, kteří v něm vyhledali azyl, budu mít přinejmenším stejná ekonomická a sociální práva, jako ostatní cizinci. Všechny členské státy Organizace spojených národů mají povinnost spolupracovat s Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky. Z humanitárních důvodů je každý členský stát povinen umožnit vstup na své území manželkám a dětem uprchlíkům a lidem, jimž byl státem zajištěn azyl.
 

Uprchlík má právo na bezpečný azyl. Ale mezinárodní ochrana zajišťuje více než jen fyzickou bezpečnost. Uprchlík musí mít zajištěna přinejmenším stejná práva a základní péči, jako každý jiný cizinec. Každý uprchlík má základní osobní práva, jako je svoboda názoru, svoboda pohybu, nesmí být mučen nebo omezován. Má stejná ekonomická a sociální práva jako každý cizinec. Každý uprchlík má právo na lékařskou péči. Každý dospělý uprchlík má právo na práci. Žádnému dítěti nesmí být znemožněno vzdělání.

Ve zvláštních případech, například při hromadném přesunu uprchlíků, azylové státy mohou určitá práva omezit, jako je svoboda pohybu, právo na práci nebo odpovídající vzdělání všem dětem. Tato práva by měla být zajištěna, kdekoliv je to možné, mezinárodním společenstvím. Proto, pokud azylový stát a jeho humanitární organizace vyčerpají své možnosti, Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky poskytuje pomoc uprchlíkům, kterým nebylo možno základní práva zajistit. Tato pomoc spočívá v zajištění finančních částek, potravin, hygienických potřeb a vybavení jako je kuchyňské nádobí. Mohou být zajištěny pomocné programy pro výuku dětí, lékařská péče a léky pro uprchlíky, kteří žijí v uprchlických táborech. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky se snaží uprchlíkům vytvořit takové podmínky, aby se stali co nejdříve samostatnou sociální skupinou.

Samozřejmě uprchlíci mají také své povinnosti. Především musí dodržovat všechny zákony země, v níž vyhledali azyl.
 

Člověk je uprchlíkem bez ohledu na to, zda byl uprchlíkem legálně uznán. Kvůli zajištění základních práv a nároků v zemi, v nichž uprchlík vyhledal azyl, vláda takové země ustanovuje v souladu se svými zákony určité procedury pro udělení statutu uprchlíka. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky poskytuje právní pomoc uprchlíkům jako součást svého mandátu zajišťování ochrany a práv uprchlíků v souladu s Konvencí z roku 1951. Součástí této právní pomoci je dohled nad tím, zda příslušné vlády používají rychlé, pružné a liberální metody při svém rozhodování.

Výkonný výbor Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (dnes 50 členských zemí) se snaží v tomto smyslu působit. Navíc Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky vydal Příručku procedur a kritérií pro udělení statutu uprchlíka, která je v řadě zemí autorizovanou interpretací Konvence z roku 1951. V některých případech může být status uprchlíka přidělen například osobě v zemi, která není součástí mezinárodní pomoci uprchlíkům, ale jejíž představitelé požádají Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky o tuto pomoc. V některých případech může být účast Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky nezbytná, aby se zajistila ochrana a pomoc uprchlíkům.
 

Základním mezinárodním nástrojem zákona u uprchlících je 45 let stará smlouva, jejíž protokol začal být standardně využíván zhruba před 30 lety. Během této doby pochopitelně došlo v otázce uprchlíků k řadě změn a posunů. V současné době jsou hlavní příčinou vzniku uprchlíků občanské války a etnické, kmenové a náboženské násilnosti. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky poskytuje mezinárodní ochranu lidem, kteří utíkají ze strachu před válkami nebo válečným podmínkám v zemi, kdy stát není ochoten nebo není schopen zajistit jim základní lidská práva a fyzickou ochranu.

Některé regionální organizace se řídí jinou definicí. Např. Konvence OAU v Africe a Cartagenská deklarace ve Střední Americe chápe uprchlíky především jako oběti války. Ale Konvence z roku 1951 nespecifikuje, že uprchlíci pocházejí z válečných konfliktů (ačkoliv mnoho uprchlíků je ohroženo na životě právě válkou). Některé země, částečně také ze západní Evropy, zastávají názor, že osobám, které mají strach z pronásledování, války, násilí armády, povstalců nebo jiných vládních orgánů, by neměl být udělován formální statut uprchlíka. Podle Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky chybné rozhodnutí státních orgánů nezbavuje dotčenou osobu práva mezinárodní ochrany.

Z mezinárodní ochrany a pomoci pro uprchlíky jsou vyloučeni lidé, kteří se podíleli na válečných zločinech nebo na porušování zákonů o mezinárodních humanitárních a lidských právech (včetně genocidy na skupinách obyvatel). Pokud existuje vážné podezření, nemůže být takovému člověku poskytnuta ochrana jako uprchlíkovi.

Řada lidí podezřelých ze závažných porušování lidských práv se bohužel může v současné době nacházet v uprchlických táborech ve Rwandě. Ve velkých táborech s velmi obtížnými podmínkami bezpečnosti a značným počtem lidí je prakticky nemožné takové lidi identifikovat. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky není ani soudem, ani policií.

Aby se tento problém dařilo řešit, Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky poskytuje maximální podporu snahám mezinárodních organizací při vydávání válečných zločinců spravedlnosti. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky je také povinen spolupracovat s kompetentními orgány a pracovníky Organizace spojených národů při předávání získaných informací. Zachovává však opatrnost, neboť řada informací může patřit mezi utajované skutečnosti. Činnost mezinárodních tribunálů, které vyšetřují válečné zločiny a genocidu ve Rwandě a bývalé Jugoslávii, byla značně ztížena neklidnou situací v těchto zemích, kdy se řada uprchlíků nemohla navrátit do svých domovů.

Z mezinárodní ochrany a pomoci pro uprchlíky jsou vyloučeni také lidé, kteří se dopustili trestných kriminálních činů ve své zemi a vyhýbají se spravedlnosti v zahraničí. Na druhé straně ale člověk, který se dopustit nepolitického trestného činu, může být současně pronásledován z politických nebo jiných důvodů. Takový člověk proto nemusí být nutně vyloučen z možnosti udělení statutu uprchlíka. Pochopitelně lidé, kteří se dopustili "trestných" činů za své politické postoje a názory a jsou ve své zemi za tyto názory pronásledováni, mají právo získat statut uprchlíka.

Každá země má právo povolat své občany do ozbrojených sil v případě ohrožení národní bezpečnosti. Občané ale mají právo službu v ozbrojených silách odmítnout s tím, že se budou podílet na obraně státu jiným způsobem, například civilní službou. Pokud ale občan takovou možnost nemá, jedná se o porušení mezinárodních norem. Lidé, kteří odmítli nastoupit službu v ozbrojených silách státu (např. kvůli svým politickým názorům) a mají vážné obavy z pronásledování státními orgány, proto mají právo získat statut uprchlíka.

Uprchlík je v každém případě civilista. Lidé, kteří nadále pokračují ve vojenských akcích proti své zemi z azylové země, nemohou být v žádném případě považováni za uprchlíky.

Ženy jsou pronásledovány z politických, etnických nebo náboženských důvodů, z rasových důvodů nebo kvůli příslušnosti k nějaké sociální skupině. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky poskytuje mezinárodní ochranu také ženám, které mají strach z násilí a nehumánního zacházení, např. kvůli porušování přísných sociálních a náboženských norem. Taková persekuce může pocházet přímo od vládních představitelů nebo v případě nedostatečné ochrany státu od nevládních, například náboženských činitelů. Toto násilí může spočívat také v sexuálním ohrožování.

Taková diskriminace může vycházet z různých předsudků. Např. ženy v muslimském světě, které odmítají nosit čádor nebo jiné omezující oblečení, jsou vystaveny nátlaku ze strany náboženských představitelů a členů rodiny. Každá žena má právo se rozhodnout, jakým způsobem chce vést svůj život. Ženy pronásledované kvůli tomuto svobodnému rozhodnutí mají právo získat statut uprchlíka.

V roce 1984 Evropský parlament rozhodl, že ženy, které se obávají hrubého a nehumánního zacházení kvůli nedodržování sociálních nebo náboženských norem (jako v některých islámských zemích, viz např. [1], [N1]), mají právo získat statut uprchlíka. Spojené státy americké a Kanada mají vyčerpávající příručky týkající se tohoto typu pronásledování žen a podobného pokroku bylo již dosaženo ve Spolkové republice Německo a ve Švýcarsku. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky doporučuje ostatním zemím, aby také formálně přijaly toto stanovisko.

Ve Francii, Kanadě a ve Spojených státech amerických bylo oficiálně uznáno, že pohlavní zmrzačení představuje jednu z forem násilí, kvůli němuž by ženám měl být udělen statut uprchlíka. Proto byl statut uprchlíka udělen také ženě a její nedospělé dceři kvůli obavě matky, že její dcera bude pohlavně zmrzačena. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky doporučuje ostatním zemím, aby přijaly toto stanovisko.

Homosexuálům může být udělen statut uprchlíka na základě jejich pronásledování kvůli příslušnosti k jiné sociální skupině. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky zastává názor, že lidé, kteří jsou pronásledováni, vzdorují útokům, nehumánnímu zacházení nebo vážné diskriminaci kvůli své sexuální orientaci, mají právo na statut uprchlíka, pokud země, kterou opustili, není ochotna nebo není schopna jim zajistit odpovídající ochranu.

Domácí vysídlenci jsou lidé, kteří byli donuceni opustit své domovy ze stejných důvodů jako uprchlíci, ale nepřekročili mezinárodně uznávané hranice státu, jehož jsou občany. Podle údajů Organizace spojených národů ve světě existuje rozhodně více domácích vysídlenců než uprchlíků. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky nemá všeobecný mandát k poskytování ochrany a pomoci těmto lidem.

Přesto se Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky stále více snaží pomoci určitým skupinám domácích vysídlenců. Tato pomoc se provádí formou zvláštních operací na základě humanitární pomoci a jejím cílem je nacházet a uskutečňovat trvalá řešení problému domácích vysídlenců. Tyto operace jsou realizovány na základě požadavků Generálního tajemníka a Valného shromáždění Organizace spojených států se souhlasem příslušného státu.

Během doby měly tyto operace různou intenzitu. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky v posledních několika letech pomáhal domácím vysídlencům v Afghánistánu, Angole, Ázerbajdžánu, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, El Salvadoru, Etiopii, Georgii, Iráku, Libérii, Mosambiku, Nikaraguy, Rwandě, Ruské federaci (Dagestán, Ingušsko, Čečensko), Sierra Leone, Somálsku, Srí Lance, Súdánu a Tádžikistánu.
 

Obecně řečeno, každý člověk, který požaduje přiznání statutu uprchlíka v některém státu, musí samostatně prokázat, že jeho obavy z pronásledování jsou oprávněné. Ale často se objeví náhlé případy masového exodu obyvatelstva kvůli etnickým čistkám nebo útokům na celé skupiny obyvatel. V těchto případech je poskytnutí pomoci často velmi naléhavé a z čistě praktických důvodů proto není možné jednotlivě přiznávat statut uprchlíka. Pokud celá skupina obyvatel opustila zemi svého původu ze stejného důvodu, je rozumné přiznat statut uprchlíka všem členům skupiny, pokud neexistují u některých lidí nějaké důkazy o důvodech, které by přiznání statutu uprchlíka bránily.

Běžný emigrant opouští zemi svého původu dobrovolně, ve snaze zajistit si lepší život. Pro uprchlíky mají ekonomické podmínky azylové země mnohem menší význam než jejich bezpečnost a základní lidská práva. V praxi lze někdy tento rozdíl těžko postřehnout. Existuje však zásadní rozdíl: emigrant požívá ochrany země, kterou opustil, uprchlík nikoliv.

Lidé, u nichž bylo zjištěno určitým odpovídajícím postupem, že nepotřebují mezinárodní ochranu, jsou v podobné situaci jako ilegální přistěhovalci a mohou být deportováni. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky se snaží zajistit, aby se mezinárodní ochrana vztahovala také na lidi, kteří uprchli ze země zničené válečnými konflikty nebo obecným ohrožením života. Navíc se Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky důrazně zasazuje o to, aby každý uchazeč o azyl měl ještě před deportací zaručeno právo na přezkoumání důvodů, kvůli nimž mu tento azyl nebyl udělen.
 

Dočasná ochrana se používá při hromadných návalech uprchlíků v řadě zemí Evropy a jinde ve světě. Tato prozatímní ochrana musí vést k trvalému řešení. Vlády při hromadných návalech uprchlíků obvykle nemají z časových nebo finančních důvodů možnost zkoumat individuální důvody lidí prchajících před občanskou válkou nebo před jinými formami násilí nebo ohrožení.

Dočasná ochrana se používá v oblastech, v nichž jsou lidé ohroženi vojenskými konflikty nebo porušováním lidských práv. Tato ochrana se také vztahuje na lidi, kteří jsou uprchlíky podle definice z Konvence z roku 1951. Dočasnou ochranu uprchlíků nelze prodloužit. Jakmile nebezpečí pomine a je zajištěn bezpečný návrat do země, dočasná ochrana uprchlíků je ukončena.

Při dočasné ochraně uprchlíků většinou nejsou zajišťována všechna práva uprchlíků (jako je právo na vzdělání nebo právo na práci).

Příkladem dočasné ochrany v západní Evropě bylo přijetí uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Tato dočasná ochrana trvala často více než tři roky, tedy déle, než je doba pro získání azylu. Po ukončení konfliktu v bývalé Jugoslávii důvody pro dočasnou ochranu pominuly a uprchlíci se mohli vrátit zpět do země.
 

Zbaveni ochrany vlastní země, často odloučeni od svých rodin a svého okolí, jsou uprchlíci vystaveni možnému násilí. Nejvíce ohroženy jsou ženy s dětmi. Znásilnění představuje jeden z velmi častých prvků takového násilí. Lidé mohou být ve svých zemích vystaveni teroru "etnických čistek" nebo se mohou stát obětí sektářských válek. Ženy ze Somálska a Bosny často uváděly jako příčinu útěku ze země strach před možným znásilněním. Ženy mohou být také znásilněny na cestě do azylové země vládními úředníky, policií, vojáky nebo jinými uprchlíky.

Pracovníci Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky se proto snaží zabránit možnému napadení uprchlíků vytvořením vhodných podmínek, které znemožňují takové útoky. Proto také pracovníci Úřadu vysokého komisaře ostře sledují a odsuzují všechny pokusy o násilí od místních úřadů, jiných uprchlíků nebo dokonce od vládních úředníků. Pro zajištění bezpečnosti jsou proto tábory uprchlíků v noci osvětleny a zajištěny ochrannými ploty, případně jsou z uprchlíků sestavovány noční hlídky.
 

Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky za "nezaopatřené děti" považuje ty, které jsou odloučeny od svých rodičů a nelze nalézt nikoho, kdo by je ze zákona nebo podle zvyklostí převzal do své péče. Počet nezaopatřených dětských uprchlíků značně kolísá podle příčin a podmínek hromadného přesunu uprchlíků. Odhaduje se, že školáci tvoří 2 až 5 procent celkové populace uprchlíků.

Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky proto úzce spolupracuje s různými organizacemi, aby všechny nezaopatřené dětské uprchlíky identifikoval, registroval a podle možností nalezl jejich rodiny. V krizové oblasti Rwandy a Burundi Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky spolupracoval s organizacemi UNICEF a ICRC. Ve světě pomáhá vyhledávat ztracené děti a jejich rodiny řada nevládních i vládních organizací. Byla vytvořena centralizovaná databáze, do níž jsou zapisováni jednotliví odloučení členové rodin. Jsou také podporovány místní a národní programy při vytváření lokálních databází. Během prvního roku po ukončení exodu ve Rwandě bylo navráceno více než 21 tisíc dětí jejich rodinám přes oblast Velkých jezer.

Obecně Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky odmítá adopci nezaopatřených dětí mimo oblast jejich původu, protože se často nakonec podaří nalézt alespoň jednoho člena rodiny.
 

Přesídlení do třetích zemí může být někdy jedinou možností, jak zajistit mezinárodní ochranu uprchlíkům, kterým byla odepřena odpovídající ochrana v zemi azylu a kterým nelze zajistit návrat do země původu.

Při hromadných exodech uprchlíků přesídlení většinou není reálnou možností s výjimkou několika jedinců. Často si uprchlíci přesídlení ani nepřejí, protože chtějí žít blízko své země původu kvůli kulturnímu a sociálnímu prostředí a kvůli touze vrátit se domů. Dobrovolná repatriace je pro většinu uprchlíků nejlepší trvalé řešení. Pro některé uprchlíky ale nepřipadá v úvahu. Tito uprchlíci požadují přesídlení, protože v zemi jejich původu jsou ohroženi a pronásledováni z politických nebo jiných důvodů. V některých případech je malá naděje na repatriaci a neexistuje možnost trvalého začlenění v azylové zemi. V těchto případech je přesídlení jedinou přijatelnou možností.

Nicméně uprchlíci mají právo na ochranu a toto právo se nevztahuje k nějakému území. Uprchlíci mohou kvůli reálné naději na sloučení rodiny požadovat přesídlení do zemí, v nichž žijí jejich nejbližší příbuzní.

Ze 185 členských států Organizace spojených národů pouze 10 zemí má roční přistěhovalecké kvóty vyšší než je počet přijatých lidí, kteří spontánně překročili hranice těchto států. Těmito státy jsou Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Norsko, Finsko, Švédsko, Dánsko, Švýcarsko a Holandsko. Ostatní země se rozhodují případ od případu, obvykle na základě sjednocení rodiny nebo silných kulturních vazeb.

Vlády jednotlivých zemí nejsou vždy schopny přizpůsobit kvóty a kritéria rychle se měnícím potřebám. Přistěhovalecké kvóty často odrážejí různé tlaky domácích zájmových skupin. Proto může docházet k závažným problémům při snaze o přesídlení velkých skupin uprchlíků. Přistěhovalecké země také mohou mít problémy se zajištěním trvalé lékařské péče a potravinové pomoci. Některé země sice přijímají uprchlíky, které lze "obtížně umístit", ale většinou dávají přednost vzdělaným uprchlíkům, kteří zde mají silné rodinné nebo kulturní vazby, nebo dávají přednost uceleným rodinám, u nichž je velká pravděpodobnost rychlé integrace. Často však Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky potřebuje urychleně přesídlit uprchlíky, kteří tato kritéria nesplňují.
 

Kapitáni zámořských lodí mají podle mezinárodního práva povinnost zachránit lidi v krajní nouzi na moři. V některých případech, jako tomu bylo v případě exodu ve Vietnamu, těmito lidmi jsou žadatelé o azyl. Někdy kapitáni odhalí černé pasažéry, kteří jsou také žadateli o azyl.

Podle používané mezinárodní praxe jsou tito lidé vyloděni v nejbližším přístavu na trase lodi, kde jim může být poskytnut alespoň dočasný azyl. Záchranné lodě některých států mohou být zárukou, že lidé zachránění na moři získají nárok na azyl.

Neexistuje však žádná závazná mezinárodní konvence, která by se vztahovala k černým pasažérům hledajícím azyl. Praxe se proto může v různých zemích výrazně odlišovat. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky doporučuje, kdykoliv je to možné, černé pasažéry vylodit v nejbližším přístavu na trase lodi, kde místní úřady rozhodnou o možném udělení statutu uprchlíka. Pokud nejbližší přístav neumožňuje vylodění černých pasažérů nebo pokud by život černého pasažéra byl ohrožen, pak Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky doporučuje, aby byl umožněn přístup jeho pracovníkům na loď. Tito pracovníci vyslechnou černé pasažéry, zjistí, zda jde o uprchlíky hledající azyl a pokusí se nalézt trvalé řešení, obvykle přesídlení do třetí země.
 

Právo na uznání národnosti je v mezinárodním právu široce rozvedeno, protože z něj se odvozují další občanská práva. Problém neuznávání národnosti byl aktuální zejména v zemích bývalého komunistického bloku kvůli náhlým politickým změnám. Objevuje se ale všude na světě (beduíni v Kuvajtu, etničtí Vietnamci v Kambodži, Rómové ve střední Evropě). Tento problém se vyskytuje zejména u dětí rodičů smíšeného původu, nebo u rodičů, kteří se narodili v jiné zemi než jejich děti, takže nemají nárok na získání státního občanství. Právě tento problém byl jednou ze stinných stránek právního řádu České republiky. Podobně jako uprchlíci, lidé bez státního občanství mohou opustit zemi, ve které dosud pobývali, protože v ní nemají odpovídající právní ochranu.

Podle Konvence z roku 1961 žádný člověk nesmí být zbaven své národnosti kvůli rasovému a etnickému původu, svému náboženství nebo politickému názoru. Uvádí, že člověk nemůže ztratit své občanství opuštěním území státu. Konvence ustanovuje pravidla, která zaručují národnost lidem narozeným v dané zemi. Konvence dále navrhla vytvořit úřad Organizace spojených národů, který by dohlížel na její dodržování. Tento úřad jako takový sice nikdy nevznikl, ale jeho funkci na základě rezoluce číslo 3274 29. Valného shromáždění zastává Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky.

V roce 1994 Výkonný výbor Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky doporučil věnovat zvýšenou pozornost příčinám, kvůli nimž lidé ztratili své občanství, a dohlížet na dodržování Konvence z roku 1961 (o odstranění ztráty občanství). Úřad začal systematicky shromažďovat údaje o tomto problému. Zjistil, že ve světě jsou stovky tisíc lidí bez občanství.

Velkou pozornost Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky věnoval zejména zemím bývalého Sovětského svazu a působil zde jednak na vývoj příslušné legislativy a využil odpovídající mezinárodní nástroje na Mezinárodní konferenci o uprchlících v roce 1996, aby se odstranilo vysídlení lidí ve Společenství nezávislých států a v pobaltských republikách.
 

Nejvíce ohroženy násilím a nejistotou ze ztráty domova jsou mladé dívky, starší vdovy, svobodné matky a další ženy. Více než 75 procent vysídlených lidí jsou právě ženy a jejich malé děti. V některých oblastech ženy s dětmi představují až 90 procent všech uprchlíků. Jejich manželé a otcové byli zabiti, nebo jsou vězněni nebo bojují jako záložníci někde ve válce. Většina těchto uprchlíků pochází ze vzdálených, chudých oblastí a představují závažný sociální, humanitární a bezpečnostní problém.

Ochrana je nejdůležitější pomocí uprchlíkům všude na světě. Jádrem této ochrany je zabránit násilným útokům. Ženy potřebují ze všeho nejvíce zajištění ubytování, potraviny a lékařskou péči. Musí být ochraňovány před sexuálním násilím nebo útokům po celé období jejich ochrany.

Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky vypracoval metody prevence a ochrany před sexuálním zneužíváním žen. Tyto metody vycházejí z doporučení terénních pracovníků, kteří mají své zkušenosti s nebezpečím znásilňování žen a s jinými útoky na ně. Obsahují doporučení ostatním terénním pracovníkům v oblasti lékařské péče, psychologické pomoci a právní ochrany před možným sexuálním násilím. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky vytvořil odborné týmy POP (People Oriented Planning) pro zajištění ochrany a pomoci uprchlickým ženám.

Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky se snaží působit na jednotlivé země, aby odhalovaly znásilňování žen a jiných forem sexuálního násilí z rasových nebo politických důvodů. Ženy, které jsou vystaveny nehumánnímu zacházení kvůli přestoupení určitých společenských nebo náboženských pravidel, mohu získat statut uprchlíka. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky považuje pohlavní zmrzačení za formu mučení. Násilné potraty nebo sterilizace jsou považovány za důvod k udělení statutu uprchlíka. Bohužel, zatím pouze Kanada a Spojené státy americké přijaly vůči uprchlickým ženám podobná pravidla.
 

Více než polovina všech lidí, jichž se týká pomoc Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky, jsou děti. Malé děti a děti školního věku sou nejčastějšími obětmi různých forem násilí, nemocí a podvýživy v důsledku útěku uprchlíků ze země. Jsou postiženy rozpadem rodiny nebo komunity, ve které dosud žily. Děti jsou nejvíce ohroženou skupinou uprchlíků a proto vyžadují zvláštní péči a pomoc.

Proto nejdůležitějším úkolem Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky je všeobecná péče pomoc a uprchlickým dětem. Dětem je nutné zajistit jídlo, pitnou vodu, přístřeší a lékařskou pomoc. Protože žádná instituce není schopna se o děti postarat lépe, než jejich rodina, Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky vynakládá velké úsilí na navrácení dětí jejich rodinám.

Nezbytnou součástí pomocných programů je škola. Vzdělávání pomáhá uspokojit psychologické potřeby vysídlených a často traumatizovaných dětských uprchlíků. Škola obnovuje sociální a duševní struktury života děti, poskytuje jim nezbytnou činnost ve skupině ostatních dětí a je velmi užitečná pro jejich budoucí existenci. Všem dětským uprchlíkům je zajištěno základní vzdělání obsahující přinejmenším gramotnost a schopnost počítat.

Masové exody uprchlíků jsou často synonymem velkého počtu nezaopatřených dětí. Většina z nich má své rodiče, ale je od svých rodin oddělena během přesunu nebo válečných konfliktů. Proto Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky navazuje kontakty se svými partnerskými organizacemi, aby se pokusily identifikovat rodiče nezaopatřených dětí. Pokud se bezprostředně nezdaří dětem rodiče nalézt, jsou takové děti předány do péče jejich vlastní komunity. Děti jsou předávány do rodin, aby se zabránilo jejich oddělení od komunity a dalším duševním traumatům. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky nepodporuje adopci těchto dětí. Často se po určité době jejich rodiny podaří objevit.
 

Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky má mandát ochraňovat uprchlíky, lidi, kteří ztratili ochranu své vlády a překročili mezinárodní hranice svého státu kvůli násilí, válce, fyzickému ohrožení nebo ztrátě lidských práv. Mnoho lidí se ale nachází v obdobné situaci jako uprchlíci, ale nepřekročí mezinárodní hranice státu. V tomto případě se stávají domácími vysídlenci. Právně stále spadají pod ochranu své vlády, ačkoliv vláda jim tuto ochranu nemůže nebo nechce poskytnout.

V posledních letech po důkladné analýze masových pohybů obyvatel Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky připravil podobné programy pro domácí vysídlence jako pro uprchlíky. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky ale může těmto vysídlencům pomoci pouze na základě zmocnění generálního tajemníka Organizace spojených národů nebo zodpovědných orgánů Organizace spojených národů se souhlasem vlády příslušné země.

Je velmi obtížné odhadnout počet lidí žijících v domácím exilu ve své vlastní zemi. Odhaduje se, že těchto lidí je nejméně 30 miliónů. Asi 6 miliónů lidí Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky považuje za domácí vysídlence.

(pokračování)