Strukturální prevence, tedy budování míru, obsahuje strategie jako je vytvoření mezinárodního právního systému, mechanismů pro řešení sporů mezi státy a způsobů spolupráce. Jejím účelem je zajistit všem lidem základní ekonomické, sociální, kulturní, zdravotní a humanitární potřeby a pomoci státům, které byly postiženy válkou nebo jinou velkou krizí.

Zpráva Komise pro prevenci ničivého konfliktu uvádí, že každý model společnosti s vlastní vládou musí být postaven na třech základech: na bezpečnosti, na zdraví všech lidí a na právu a zákonnosti. Naplnění těchto tří základů nejen zlepší životní podmínky lidí, ale také předejde možnému násilnému konfliktu.
 

Lidé nemohou žít v prostředí, v němž jsou přesvědčeni, že jejich životy jsou ohroženy. Většina násilných konfliktů byla vyvolána lidmi, kteří se pokoušeli získat a zajistit bezpečný životní prostor. Dnes existují tři hlavní zdroje nebezpečí: existence zbraní hromadného ničení, možnost konvenční války mezi armádami a zdroje násilí uvnitř států, jako je terorismus, organizovaný zločin, vzpoury, povstání a represivní režimy.
 

Udržování jaderných zbraní některým státem nutí další státy a nestátní skupiny si takové zbraně také opatřit. Proto jediným trvale bezpečným řešením je snaha tyto zbraně v rozumném časovém období zlikvidovat a zajistit přísné podmínky pro zacházení s jaderným materiálem, aby takové zbraně nebylo možno vyrobit. Tyto podmínky musí zahrnovat především přísný dohled nad tím, aby se jaderné zbraně a jiné zbraně hromadného ničení nedostaly do rukou diktátorských a fanatických vůdců nebo teroristů. Proto musí být učiněny následující kroky k vývoji zcela spolehlivých mechanismů a metod:

• Přesná evidence jaderných zbraní a jaderného materiálu.
• Monitorování používání jaderných zbraní, materiálu a provozních podmínek.
• Zabezpečení stávajících skladů jaderných zbraní a jejich postupná likvidace.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu schvaluje dlouhodobé závazky plynoucí ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT, Non-Proliferation Treaty) a vítá zprávu Komise pro odstranění jaderných zbraní a americké Národní akademie věd.

Aby bylo možno plnit závazky plynoucí ze smluv o nešíření jaderných zbraní a jejich likvidaci, je nutné vypracovat závazný mezinárodní evidenční systém, který bude sledovat přesný počet vyrobených jaderných zbraní a přesné množství štěpného materiálu, s cílem stanovit jejich ničivou sílu. Z technických a politických důvodů vybudování takového evidenčního systému bude vyžadovat určitý čas. Takový systém však umožní vypracovat obecné smlouvy o odstranění jaderných zbraní z aktivní výzbroje všech států. Potřebné přesnosti evidence se dosáhne až po určité době. Komise pro prevenci ničivého konfliktu proto doporučila, aby se okamžitě začalo vyvíjet nezbytné úsilí pro vznik takového evidenčního systému jako jedné z priorit prevence ničivého konfliktu.

Vlády by měly upustit od politiky ostražitosti (spoléhání se na trvale dostupné zbraně) a jejich bezprostředním cílem by mělo být odstranění všech zbraní z aktivní výzbroje. Tyto zbraně by měly být demontovány tak, aby jejich zařazení do aktivní výzbroje vyžadovalo časově a technicky náročnou montáž. Jaderné velmoci by měly změnit svoji politiku jaderné hrozby a omezeného jaderného úderu. Změna politiky bude vyžadovat multilaterální dohody, které zajistí stabilitu a bezpečnost světa bez jaderných zbraní.

V některých oblastech světa existuje vážné podezření, že zde jsou vyvíjeny jaderné zbraně. Toto podezření by mělo být mocným podnětem vyvinout metody evidence jaderných zbraní a jaderného materiálu. Strašidlo jaderných zbraní nesmí stát na pozadí žádného konvenčního konfliktu. Jaderné mocnosti proto musí jasně prokázat, že se staví zodpovědně k článku VI Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, v němž se požaduje, aby signatáři této smlouvy projevili svoji dobrou vůli k úplnému odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou.
 

Přestože již byla podepsána celá řada protokolů, konvencí a smluv o zákazu biologických a chemických zbraní, nebylo dosud dosaženo výraznějšího pokroku, protože dosud nebyla vypracována opatření pro realizaci, inspekci a vynucení těchto smluv. U biologických zbraní není možná úplná kontrola a nelze zabránit přístupu k biologickému materiálu a k odborným informacím. Lze však zesílit kontrolu pomocí monitorování provozu a výstavby laboratoří produkujících potenciálně nebezpečné patogeny. Vlády musí zavést přísnou kontrolu a registraci používání patogenů a jejich kmenů a registrovat veškeré experimenty. Registrovaná pracoviště musí mít povinnost své výsledky veřejně publikovat. Registrace zprůhlední výzkumnou práci v této oblasti a vytvoří právní a profesní prostředí, v němž nebude možno utajovat nebo zneužít jakékoliv výsledky. Výzkumníci a vědci v této oblasti musí navzájem ve větší míře spolupracovat a musí být v těsném spojení s lékařskou odbornou veřejností.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že vlády jsou schopny prosadit účinný a kategorický zákaz vývoje a použití chemických zbraní. Mezinárodní společenství musí systematicky monitorovat zneužitelné chemické sloučeniny a rozsah chemické výzbroje, aby se zabránilo jejímu zneužití.

Než bude v této oblasti dosaženo pokroku, lze očekávat řadu sporů jak uvnitř mezinárodního společenství, tak mezi různými státy. Přesto dosažení dohody je nutností a jakmile se podaří dosáhnout postupné likvidace všech jaderných zbraní, dojde také k postupné likvidaci biologických a chemických zbraní.
 

Ničivé válečné konflikty jsou vedeny konvenčními zbraněmi. Komise pro prevenci ničivého konfliktu uznává, že všechny státy mají právo na odpovídající obranu a zajištění své bezpečnosti. Proto vznik globální smlouvy o kontrole konvenčních zbraní bude složitý a obtížný. Cílem však musí být dosažení kontroly toku zbraní na celé planetě. Globálnímu zbrojnímu průmyslu dominuje pět zemí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a Německo. Společně tyto země vyrábějí 80 až 90 procent všech konvenčních zbraní na světě. Dosud byla věnována velmi malá pozornost toku těchto zbraní a munice ze země původu do ostatních zemí. Výroba malých zbraní probíhá prakticky bez jakéhokoliv kontroly. Krokem správným směrem proto byla smlouva o zákazu výroby, hromadění, distribuce a použití pozemních min. Komise tento významný krok velice uvítala. Vlády jednotlivých států mohou zajistit kontrolu na národní a multilaterální úrovni. NATO a další regionální vojenská uskupení nabízejí prostředí k diskusi profesionálních armád a mohou pomoci k zprůhlednění vojenských struktur, výzbroje a rozmístění zbraní a zajistit civilní kontrolu armády.
 

Ve většině oblastí světa dochází ke zmenšování významu národních armád díky ukončení Studené války a rostoucí ekonomické globalizaci. Ukončením konfrontace mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem došlo k rozpadu Varšavského paktu, jehož někteří členové se staly členy NATO. Celková výzbroj NATO a řady západoevropských armád se zmenšila. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je proto přesvědčena, že tento obecný trend bude pokračovat až k úplnému odzbrojení a k vymizení válek mezi státy. Jednotlivé státy se díky ekonomické globalizaci stávají nedílnou součástí světového společenství s volným pohybem surovin, zboží, financí, pracovních sil a lidí obecně.
 

Násilí uvnitř států je přímým důsledkem nepokojů, povstání, revolucí, politického terorismu nebo organizovaného zločinu. Rámec vnitřní stability státu tvoří následující čtyři prvky:

• Právní systém, který je legitimně ustanoven, veřejně prohlášen a společností je pochopen a respektován.
• Důsledný, viditelný, bezúhonný a aktivní policejní systém, který zajišťuje dodržování právního systému.
• Nezávislý, spravedlivý a všem dostupný systém pro řešení sporů a stížností a nad tímto systémem stojící soudní systém.
• Trestní systém, který je spravedlivý a rozvážně trestá všechna provinění proti právnímu systému.

Zahraniční vlády, mezinárodní organizace a mezinárodně působící skupiny soukromého sektoru sehrávají při zajišťování vnitřní stability státu důležitou roli. Obecně mohou pomoci následujícími způsoby:

• prosazováním norem a praktik, jimiž se řídí mezistátní vztahy, aby se zúčastněné strany vyhnuly možným sporům nebo dosáhly jejich vyřešení,
• zmenšením a případně odstraněním řady vojenských hrozeb a zdrojů napětí mezi státy včetně těch, které narušují vnitřní stabilitu států,
• nešířením sporů uvnitř států nebo mezi státy ať úmyslně nebo jen z nedbalosti. Historie intervencí třetích stran je plná příkladů intervencí, které byly nejisté, nechtěné nebo nevedly k žádnému výsledku.

Příliš mnoho lidí na světě nemá dosud zaručeno ani základní životní potřeby, jako je jídlo, pitná voda, přístřeší, základní zdravotní péči a další nezbytnosti. Degradace lidí, jíž jsme byli svědky počátkem 90. let 20. století v Somálsku, nutně vede k nebezpečí občanské války, terorismu a k humanitární katastrofě.

Zaručení lidského zdraví v tomto smyslu znamená zaručení základních lidských potřeb, včetně zdravotní péče, vzdělání a možnosti výdělku na živobytí. V kontextu strukturální prevence ničivého konfliktu lidské zdraví znamená více než poskytnutí základních životních potřeb státem. Lidé jsou často schopni po krátkou dobu tolerovat ekonomickou chudobu a nepoměr, pokud vláda vytvoří podmínky, které jim umožní zvýšit svůj životní standard a zmenšit rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že patřičný životní standard je všeobecným lidským právem. Zajištění podmínek pro dosažení takového životního standardu je prvotní povinností každé vlády a světové společenství nese zodpovědnost za pomoc při naplňování této povinnosti. V řadě rozvojových zemí existují asistenční programy, jejichž cílem je v těchto zemích vybudovat základní hospodářskou infrastrukturu. Avšak dlouhodobá řešení musí zajistit rozvojová politika těchto zemí, která přihlíží k požadavkům společnosti.
 

Z řady různých důvodů většina národů jižní polokoule zaostává v ekonomickém a sociálním vývoji. Nyní hledají různé cesty, jak modernizovat svůj život při zachování kulturních tradic a svých zvláštností.

Obecně zdraví společnosti vyžaduje zásahy vlády, která musí zajistit široké ekonomické příležitosti. Způsoby dosažení vyšší ekonomické úrovně zcela závisí na rozhodnutí těchto národů. Komise pro prevenci ničivého konfliktu však konstatuje, že pouze ekonomický růst sám o sobě nemůže zamezit nebezpečí ničivých konfliktů a naopak může k těmto konfliktům výrazně přispět. Příčinou by mohly být drastické ekonomické rozdíly mezi bohatými úzkými skupinami lidí a chudou většinou obyvatel.

Rozdělení ekonomických zisků ve společnosti je politickým problémem. Jeho řešení závisí na rozhodnutích týkajících se ekonomického uspořádání společnosti a na úrovni působení vlády na privátní sektor. Jedním z častých důsledků těchto rozhodnutí bývá chudoba a bída obyvatel. Pokud chudoba těsně souvisí s kulturním nebo etnickým rozdělením společnosti, pak tvoří ohnisko budoucích konfliktů. Klid a mír lze zajistit tehdy, pokud se na ekonomickém růstu mohou aktivně podílet všichni obyvatelé státu.

Velkou pozornost při prevenci násilí je třeba věnovat ženám a dětem nejen proto, že jsou hlavními oběťmi konfliktů, ale také proto, že jsou důležitým zdrojem stability a života společnosti. Dětem je třeba na jedné straně zajistit základní zdravotní péči a vzdělání a na druhé straně je třeba zabránit zneužívání dětí v armádě a průmyslovému využití dětské práce. Ženám je třeba zajistit národní programy pro vzdělávání dívek a ekonomickou nezávislost. Při obnově válkou a násilím zničeného státu tvoří ženy největší část společnosti a proto musí mít právo se podílet na všech rozhodnutích a na jejich realizaci.
 

Přírodní zdroje jsou jádrem konfliktů, které mohou vyústit v hromadné násilí, nejméně ze tří důvodů. Prvním důvodem je zneužití přírodních zdrojů pro výrobu zbraní a munice (například použití dřeva a vody jako zbraně). Druhým důvodem jsou spory o vlastnictví přírodních zdrojů (jako jsou řeky, zásoby ropy nebo dalších paliv). Třetím důvodem je ničení životního prostředí a vyčerpávání životně důležitých přírodních zdrojů. Tyto důvody jsou provázeny politickou nestabilitou, rychlým růstem populace, chronickým ekonomickým poklesem a společenským tlakem.

Globální populace a ekonomický růst s vysokou spotřebou všech přírodních zdrojů státy severní polokoule vedou k vyčerpání, ničení a znečištění životního prostředí celé planety. Téměř všechny oblasti naší planety mají přírodní zdroje, které vyžadují spolupráci několika států při jejich rozumném využití. Moderní věda a technologie dnes mohou přispět k výraznému snížení tlaku na životní prostředí méně znečišťujícími technologiemi. Větší pozornost je však třeba věnovat vývoji udržitelných strategií dalšího ekonomického a sociálního rozvoje. Udržitelnost je dnes klíčovým principem a hlavní pobídkou globálního partnerství.
 

Od 90. let 20. století se klíčovým zájmem vyspělých států stala ekonomická pomoc rozvojovým zemím, aby se tyto státy mohly aktivně podílet na moderní globální ekonomii. Tento nový směr od rozvojových států minimálně vyžaduje výchovu vlastních odborníků a státní správu, která je schopna zajistit stabilní ekonomické prostředí, vést makroekonomiku státu, aktivně se podílet na odstraňování chudoby a bídy, poskytovat vzdělání a odborný růst (samozřejmě i ženám) a chránit své životní prostředí. Komise pro prevenci ničivého konfliktu věří, že tento způsob asistence může výrazně snížit riziko regionálních konfliktů, pokud skupiny států budou mít stejný zájem na využití půdy, lesů, vodních zdrojů, přírodních zdrojů a na ochraně svého životního prostředí.

Důraz na dobrou organizaci a vládu v řadě států souvisí také s podporou silného a zodpovědného privátního sektoru. Ekonomická aktivita privátního sektoru neustále roste a má dnes rozhodující význam pro všechny obyvatele, protože z daní jsou financovány všechny veřejné výdaje státu.

Udržitelný růst vyžaduje investice do lidí. Programy rozvoje musí zabránit tomu, aby se hluboká a mezigenerační chudoba stala součástí politiky státu. Vnější pomoc proto může zahrnovat také přechodnou podporu rozpočtu, zejména s cílem vybudovat silnou tržní ekonomiku. Velmi důležitá jsou technická pomoc, speciální školení, výcvik a široké ekonomické vzdělávání.

Proto je také důležité vybudovat domácí instituce, které budou podporovat znalosti, vzdělání a možnosti dalšího rozvoje.

Zajištění zdraví společnosti vyžaduje řadu kroků, zejména mobilizaci a rozvoj lidských zdrojů, rozšíření a rozčlenění ekonomické základny, zajištění stejných práv a příležitostí všem obyvatelům, úplné otevření státu globální ekonomice a spolupráci s mezinárodním společenstvím.
 

Základem zdravé společenské organizace je pochopení a věrnost spravedlnosti a právu. Proto je důležité vytvořit systém, který právo zajišťuje, chrání a vymáhá. Zákony a právo jsou základem vztahů mezi lidmi, pokud se společnost nemá zvrhnout v anarchii. Právní stát je schopen zajistit všem občanům ochranu základních lidských práv podílem na vládě, sociální rovností a stejnými ekonomickými možnostmi.
 

Mezinárodní právo pokrývá zejména tři oblasti: lidská práva, humanitární právo, včetně legalizace operací Organizace spojených národů, a nenásilné řešení sporů mezi státy, včetně mechanismů pro zprostředkování jednání, pro rozhodování sporů, odškodnění poškozené strany a smíru mezi spornými stranami.
 

Není základnější politické právo, než možnost svobodného vyjádření názoru na vládu jiného. Podíl lidí na výběru a změně vlády je základním principem demokracie. Demokracie zajišťuje všem občanům právo se podílet na zlepšení poměrů ve státě. Demokracie má za cíl realizovat různé vzájemně soutěžící zájmy prostřednictvím regulovaných, průhledných a všem lidem dostupných procesů na mnoha úrovních řízení státu. Udržitelné demokratické systémy ke své činnosti potřebují spolehlivý právní systém, armádu pod civilní kontrolou, polici a další civilní složky, které jsou kompetentní, poctivé a lze jejich činnost veřejně kontrolovat.

Účinný a právem podložený podíl veřejnosti na vládě zmenšuje potřebu lidí vzít věci do svých rukou a řešit rozpory násilím. Proto je velmi důležité, aby všechny skupiny obyvatel byly pevně přesvědčeny, že mají skutečné možnosti ovlivňovat politiku svého státu. Procesy, které zajišťují tento vliv občanů na vládu státu, jsou různorodé.

Přechod k legální vládě nebo obnova legitimní vlády po období anarchie způsobené válečným konfliktem může vyžadovat dočasný podíl na moci v postiženém státě. Existuje řada forem podílu na výkonné moci. Všechny tyto formy musí směřovat k rekonstrukci hospodářství narušeného válkou, k zajištění zdrojů základních potravin, vody, zdravotní péče, přístřeší a poté musí směřovat k obnově ekonomiky, vzdělání a politického života.

Po pádu autoritativního režimu nebo po ukončení krvavé občanské války je nejdůležitějším krokem smíření znepřátelených stran. S tím souvisí potrestání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a kriminálních zločinů. Existují nejméně tři možnosti, jak obnovit právní řád ve válkou postiženém státě: důrazné a viditelné použití existujícího právního systému, ustavení zvláštní komise pro obnovu a smíření a předání válečných zločinců mezinárodnímu soudnímu tribunálu.

Mezinárodní tribunály mají důležitou funkci pro určení zodpovědnosti za válečné zločiny, pro smíření znepřátelených stran a pro zastrašení dalších agresorů. Představují důvěryhodné fórum, které vyslechne stížnosti postižených stran a legitimním soudním procesem potrestá jednotlivé viníky. Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny (the International War Crimes Tribunal) v Haagu vyšetřuje zločiny v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě a hledá viníky zodpovědné za vznik válečného konfliktu. Tento Tribunál sice musí překonávat řadu závažných problémů, ale představuje důležitý právní nástroj pro potrestání válečných zločinů. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že Organizace spojených národů uspěje ve zřízení Mezinárodního soudu pro kriminální zločiny, na jehož zřízení byla svolána mezinárodní konference v roce 1998.

Jestliže se právo svobodného vyjádření názoru na vládu někoho jiného stane základním lidským právem a základem politického systému, pak bude možno všechny spory řešit nenásilnou cestou. Všichni lidé musí mít právo vyslovit nesouhlas s politikou své vlády. Lidé musí věřit, že vláda není ovlivňována korupcí, že se řídí právem a zákony a že hájí práva a zájmy svých obyvatel.
 

Přestože demokratické politické systémy musí zajistit všem lidem stejné možnosti, neznamená to, že musí všem lidem zajistit stejné potřeby. Jiné potřeby mají velmi staří lidé, malé děti, chudí lidé, nemocní a invalidní lidé. Mezi různými skupinami vždy budou existovat velké rozdíly v potřebách a v možnostech jejich naplnění. Společnost jako celek musí všem lidem zajistit důstojný život v rámci možností.

Důležitými potřebami všech lidí je ochrana kulturních tradic a zvláštností, možnost vzdělání ve svém rodném jazyce a svoboda náboženského vyznání. Jednou z možností, jak naplňovat tyto potřeby, jsou soukromé vzdělávací instituce. Stát například musí zajistit vícejazyčné nápisy a právo jednat s úřady ve svém rodném jazyce.
 

Hrozba rozsáhlých ničivých konfliktů ohrožujících globální stabilitu má své kořeny v porušování pravidel a norem chování, které státy obecně ustanovily. Příznakem budoucích násilností je hrubé porušování lidských práv. Pokud toto selhání spravedlnosti a práva v některém státě zůstává bez odezvy okolního světa, vede k oslabení důvěry lidí v ochranu státu, v demokratické principy a v mezinárodní smlouvy. Pokud okolní státy včas nezasáhnou, vzniká v postiženém státě prostředí bezzákonnosti a lidé jsou rozhodnuti vzít věci do svých rukou. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že právo na sebeurčení národnosti nebo etnické skupiny nelze prosazovat silou. Mezinárodní společenství by proto mělo ustoupit od nepsaného principu, že nový stát lze uznat pouze tehdy, pokud byl prosazen násilím. Jestliže upustíme od tohoto principu, předejdeme ničivým konfliktům a zabráníme také velkým humanitárním katastrofám.
 

Za rozhodnutí o velkých preventivních akcích nesou plnou zodpovědnost státy a zejména jejich představitelé. Státy musí být schopny rozhodnout, kdy nebudou činit žádné kroky, kdy budou jednat samostatně, kdy v rámci mezinárodního společenství nebo ve spolupráci se soukromými organizacemi. Státy by měly vycházet z principu, že čím větší nástroje v preventivní akci použijí, tím větší zodpovědnost ponesou.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu zastává názor, že primární zodpovědnost za provedení preventivní akce nesou vlády a představitelé těch zemí, které leží konfliktu nejblíže. Pokud jejich akce nebude úspěšná, utrpí tyto státy největší ztráty. Do těchto států budou přicházet tisíce uprchlíků a může se do nich rozšířit válečný konflikt. Komise je přesvědčena, že nejlepší možnosti pro preventivní akci mají právě okolní státy, protože nejlépe znají místní situaci a jsou schopny na ni nejlépe reagovat.

Užitečnou roli v preventivních akcích sehrávají nejen vlády a mezivládní organizace, ale také privátní sektor se svými odborníky a zdroji finančních a hmotných prostředků. Komise pro prevenci ničivého konfliktu proto vyzývá, aby vládní a nevládní organizace vytvořily společný jednotný systém prevence konfliktů, který bude schopen využít všech sil, zdrojů a prostředků každé své části.

Je třeba znovu zdůraznit, že hlavní zodpovědnost v prevenci ničivých konfliktů nesou vlády. Následující části tohoto textu se zabývají možnostmi preventivních akcí vládních a nevládních organizací. Komise je přesvědčena, že přestože dnes existuje celá řada různých organizací s různými cíli, jejich společný zájem v prevenci ničivých konfliktů je dokáže sjednotit.
 

Řada prvků občanské společnosti může předejít násilí svým zájmem, sociální zodpovědností a vzájemnou pomocí uvnitř a mezi jednotlivými skupinami společnosti. V obtížných ekonomických nebo politických podmínkách občanské organizace mohou mít rozhodující podíl na zmírnění nebezpečí hromadného násilí. Řada prvků soukromého sektoru na celém světě se snaží pomoci v prevenci ničivých konfliktů a veřejně převzala závazek přispívat humanitě svojí činností. Na toto úsilí věnují významné množství peněz, které jim dává velké možnosti a také velkou zodpovědnost.
 

Prakticky každý konflikt kdekoliv ve světě vyvolává mezinárodní reakci a přítomnost, ať už humanitární, diplomatickou nebo jinou. Velká část této přítomnosti připadá na nevládní organizace, které v postižených oblastech zajišťují humanitární, lékařskou, vzdělávací a jinou podporu a pomáhají rozvoji těchto zemí. Nevládní organizace působí ve všech konfliktních oblastech a dnes se stále častěji aktivně podílejí na řešení ničivých konfliktů.

Nevládní organizace, jako pilíř prosperující společnosti, jsou schopny nejlépe poskytnout široké humanitární služby, které nemůže zajistit žádná vláda nebo trh. Samostatně se rozhodují, kdy a kde budou působit ve věci veřejného zájmu. Rychlý rozvoj informačních technologií, trhem ovládaná ekonomická provázanost a levnější způsoby komunikace umožnily velkým nevládním organizacím se stát významným nástrojem pro šíření názorů, získávání finančních zdrojů a pro zajišťování materiální pomoci.

Existují celkem tři velké kategorie nevládních organizací, které přispívají k řešení ničivých konfliktů: organizace, které se zasazují za dodržování lidských práv, organizace, které poskytují humanitární a rozvojovou pomoc, a organizace, které se prostřednictvím vlastní diplomacie snaží dosáhnout míru.

Nevládní organizace, které působí v krizových oblastech, jako první informují o rostoucím napětí a hrozbě konfliktu. Pomáhají otevřít potřebný politický prostor mezi znepřátelenými skupinami nebo vládami, aby místní představitelé mohly spory řešit mírovou cestou. Nevládní humanitární agentury jsou schopny velmi pružně zajišťovat potřeby obětí násilí (zejména domácím vysídlencům). Pokrokové a prodemokratické skupiny v postižené oblasti často přispívají k přechodu od autoritativního režimu k otevřenější společnosti a v případě ničivého konfliktu se po jeho ukončení aktivně podílejí na obnově společnosti a sociálního smíru. Práce mezinárodních nevládních organizací, jejich vzájemné propojení a propojení na domácí organizace v postižených zemích posiluje pocit společného zájmu a záměru. Jasně demonstrují politickou vůli podporovat kolektivní opatření pro prevenci konfliktů.

Řada nevládních organizací má hluboké znalosti o regionálních a místních podmínkách, kultuře a vztazích, a schopnost fungovat v nepříznivém prostředí, kde vládní organizace cizích států fungovat nemohou. Navíc nevládní organizace mohou působit i tam, kde aktivita jiných států není žádoucí kvůli narušení státní a územní suverenity.

Některé nevládní organizace se především soustřeďují na prevenci a řešení konfliktů. Tyto organizace

• mohou monitorovat vývoj situace, poskytovat včasné varování o jejím zhoršování a informovat o nastávajícím konfliktu,
• informovat o stanoviscích znepřátelených stran (být neutrálním fórem),
• nabízet možnost zprostředkování a zprostředkovávat jednání,
• vzdělávat a nabízet různá řešení pro řešení konfliktu, využívat domácí kapacity pro překonání konfliktu,
• posilovat instituce určené k řešení konfliktu,
• podporovat dodržování zákonnosti a práva,
• pomáhat ustavení svobodného tisku a zodpovědně informovat o konfliktu,
• asistovat při plánování, organizaci a konání svobodných voleb,
• poskytovat technickou asistenci při ustavení demokratických orgánů státní moci a oslabovat nedůvěru v rozdělené společnosti

Působení náboženských institucí a církví není obvykle omezeno na jednotlivé státy. Proto náboženské instituce a církve mohou své postavení využívat také pro urovnání konfliktu. Církve

• mohou vyslat jasné poselství, které získá odezvu u příznivců
• mohou tvořit trvalé a pevné zázemí
• díky své dobře promyšlené infrastruktuře mohou navázat kontakty na místní, národní i mezinárodní úrovni
• mohou legitimně hovořit o podstatě a příčinách krize
• svojí tradiční orientací na mír, porozumění a lásku mohou působit na své příznivce

Náboženská advokacie je mimořádně účinná zejména tehdy, pokud překračuje hranice různých náboženských věrouk. Četné dialogy mezi jednotlivými církvemi jsou velkou příležitostí pro vzájemné pochopení a toleranci nejen církví, ale zejména věřících. Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že náboženští představitelé a instituce mohou celosvětově přispět ke vzájemnému respektu a toleranci a zabránit náboženským sporům, které někdy vyústí v krvavé a ničivé konflikty. Představitelé církví musí hledat vhodné cesty náboženského dialogu a smíření a tím účinně potlačovat některá ohniska napětí. Mohou účinně působit proti těm náboženským vůdcům, kteří hlásají nenávist a nesmiřitelnost na základě rozdílné náboženské víry.
 

Vědecké společenství představuje dnes nejtěsnější přiblížení lidí různých národů, ras, politických názorů nebo a náboženských vyznání. Vědci, jako mezinárodní společenství, sdílejí určité fundamentální zájmy, hodnoty, standardy a představy o podstatě hmoty, života, chování a celého vesmíru na základě vědeckého výzkumu. Toto společné přesvědčení překonává národní hranice, zakořeněné předsudky, nacionalismus a etnocentrismus a všechny bariéry, které brání svobodné výměně informací.

Velkou výzvou pro vědecké společenství a vzdělance v budoucím desetiletí je širší a hlubší pochopení podstaty a zdrojů lidských konfliktů a především nalezení účinných cest, jak konflikty vyřešit dříve než přerostou v násilí.

Vědci mohou zkoumat například biologii a psychologii lidské agresivity, psychického vývoje dětí, vývoje mezilidských vztahů, podstaty předsudků, nacionalismu a etnocentrismu, původu válek a podmínek, za nichž jsou války ukončovány. Vědci se mohou také aktivně podílet na rozvoji účinné kontroly zbraní a munice, na účinné likvidaci jaderných, biologických a chemických zbraní hromadného ničení. Mohou vyvinout různé pedagogické přístupy pro vzájemné porozumění a řešení konfliktů. Vědecký výzkum v oblasti informačních technologií může rozšířit cesty využití Internetu a dalších komunikačních kanálů pro odstraňování napětí mezi lidmi, pro demystifikaci rozdílů mezi lidmi a pro zprostředkování informace všem lidem, tedy také chudým, nemocným, invalidním, negramotným, ženám a malým dětem, které jsou nevinnými oběťmi válečných konfliktů. Vědecká komunita může vybudovat komunikační spojení mezi všemi znepřátelenými stranami konfliktů a může také zjistit, zda podstata konfliktu má nějaké technické řešení a jak lze zmírnit napětí, aby nedošlo k výbuchu násilí.
 

Vzdělání je silou, která účinně potlačuje konflikty mezi různými skupinami lidí posunem jejich společenského postavení za hranice své rodiny a komunity. Vzdělání lidem objasňuje společné lidské charakteristiky a rozdíly a nabízí nové životní cíle, jichž lze dosáhnout jen vzájemnou spoluprácí skupin různých lidí, ras, národů, etnik a politických a náboženských názorů. Základní vzdělávací instituce, jako je rodina, škola, různé společenské organizace a veřejné sdělovací prostředky mohou zásadním způsobem ovlivnit lidské vztahy tak, aby lidé kladli důraz na mravnost, slušnost, vzájemný respekt, pochopení a přátelství. Vzdělávací instituce se mohou aktivně podílet na výzkumu vztahů mezi různými skupinami lidí a na hledání řešení jejich konfliktů. Dnes se urychluje proces, kdy školní vzdělání klade důraz na schopnosti jednotlivců a odmítá stereotypy.
 

Protože řada současných válečných konfliktů se odehrává ve vzdálených oblastech a má komplikovanou historii, mezinárodní zpravodajové a sdělovací prostředky zásadním způsobem ovlivňují mezinárodní pohled na celou situaci. Velkou výzvou pro média je informovat veřejnost o válečných konfliktech způsoby, které by ovlivňovaly veřejné mínění nejen k odsouzení násilí, ale také ke konstruktivním krokům. Sdělovací prostředky mohou využít různých nezávislých odborníků pro prezentaci nových myšlenek a přístupů k řešení těchto problémů a konfliktů. Hlavním úkolem sdělovacích prostředků je poskytovat rychlé, přesné, faktické a nezaujaté zpravodajství.

Sdělovací prostředky se mohou aktivně podílet na vývoji standardních postupů pro řešení krizových situací. Mohou včas upozorňovat na vážné překážky v úsilí o potlačení nebo vyřešení konfliktu a zejména mohou vyvolat mezinárodní pozornost. Měla by také vzniknout mezinárodní tisková rada, složená ze známých a uznávaných novinářů, která by monitorovala a prosazovala pouze přípustné profesionální metody. Rozsáhlé zpravodajské sítě mohou informovat veřejnost o okolnostech a příčinách vedoucích k masovému násilí v "horkých" oblastech. Sdělovací prostředky, které by informovaly o způsobech řešení a o vůli mezinárodního společenství se na řešení aktivně podílet, by se staly užitečným nástrojem pro nenásilné řešení konfliktů.

Mezinárodní rozhlasové a televizní vysílání o bídě, kritické situaci a násilí v určité oblasti může potlačit vliv štvavých místních rozhlasových stanic, které lživě informují veřejnost a podněcují nepokoje a nenávist. Sdělovací prostředky mohou přispět ke vzájemnému porozumění mezi znepřátelenými skupinami, pokud se jejich zpravodajství nebude soustřeďovat jen na senzační a katastrofické zprávy.
 

Obchodní společenství začíná chápat svůj zájem a odpovědnost při prevenci zhoršování podmínek, které mohou vést k ničivým konfliktům. Obchodní společnosti a obchodníci mohou posilovat spolupráci s místními a národními představiteli nejen v úsilí zajistit svůj zisk, ale také přispět ke stabilitě společnosti. Toto "snižování rizika" má z obchodního hlediska značný význam pro stabilitu trhu a pro odstranění případných destabilizujících prvků ve společnosti. Podcenění těchto rizik může vést ke ztrátě trhů prakticky v libovolné oblasti světa.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že vlády mohou pro prevenci konfliktů obchodních společností využít lépe, než je tomu dnes. Například vlády mohou ustavit obchodní poradní výbory, které se díky systematickým informacím o situaci v různých zemích mohou podílet na rozhodování o uvalení sankcí nebo udělení ekonomických výhod. Se znalostí výroby a prodeje produktů v různých zemích mohou obchodní společnosti rozpoznat první varovné signály nebezpečí a mohou informovat příslušné vlády, aby snížily riziko možného konfliktu. Samozřejmě obchodní společnosti nemohou nahrazovat činnost vlády. Avšak síla a vliv obchodního společenství umožňuje nezávisle působit a vyvíjet tlak na vlády, aby urychleně vyřešily případný konflikt.
 

Lidé, kteří mohou být bezprostřední obětí násilí, a občané, jejichž postavení umožňuje násilí zabránit, sehrávají v prevenci násilných konfliktů důležitou, někdy rozhodující roli. Masová hnutí, zejména nenásilná hnutí, často změnila směr historie v řadě států světa. Příkladem je Indie, kde Mohandas Gandhí vedl svůj lid k nenásilnému odporu vůči britské nadvládě. Stovky miliónů lidí bylo strženo příkladem jediného prostého muže, který hovořil o toleranci a respektu pro nejubožejší indický lid a o úplné politické svobodě pro všechny. V Jižní Africe s podporou mezinárodních sankcí černošská většina dosáhla nenásilného ukončení apartheidu a k pádu rasistické vlády. Ve Spojených státech Martin Luther King, Jr. vyvolal masové hnutí černošských a bělošských skupin za lidská práva. Moc lidu ve formě masové mobilizace v ulicích přispěla k pádu režimů v roce 1986 na Filipínách, v roce 1992 v Thajsku. Masové pokojné demonstrace způsobily pád komunistických režimů ve střední východní Evropě počátkem 90. let 20. století.

V roce 1997 byla Nobelova cena míru udělena představitelům hnutí za zákaz pozemních min. Za pouhých 18 měsíců se toto hnutí vyvinulo z pouhé protestní akce se shromažďováním podpisů do masového celosvětového hnutí, které přimělo vlády podpořit zákaz pozemních min. Takové hnutí je velkým důkazem síly myšlenky v rukou těch, kteří jí věří.
 

Organizace spojených národů je jedinou organizací, která je schopna řídit a organizovat mezinárodní společenství při prevenci masového násilí. Žádná sebesilnější jednotlivá vláda, žádná nevládní organizace, přestože učiní vše, co je v jejích silách, nemůže uskutečnit všechny potřebné kroky. V současné době je pro Organizaci spojených národů velkou výzvou vytvoření mezistátních mechanismů pro řešení vnitrostátního násilí. Zatím však není jasné, jakým způsobem by taková mezinárodní spolupráce probíhala.
 

Organizace spojených národů, jako zcela globální mezinárodní bezpečnostní organizace, má za úkoly prosazovat mezinárodní mír a bezpečnost, nenásilné řešení sporů s výjimkou vlastní obrany, udržitelný ekonomický a společenský vývoj a základní lidská práva pro všechny obyvatele naší planety. Každý z těchto úkolů nějak souvisí s prevencí ničivých válečných konfliktů. Globální význam a mezivládní charakter se projevuje tím, že OSN hovoří jedním hlasem za celé lidstvo. Rada bezpečnosti OSN tvoří poměrně pružný bezpečnostní mechanismus pro řešení řady problémů členských států. Úřad Generálního tajemníka OSN má dostatečnou prestiž, propůjčenou moc a schopnost řešit problémy způsobem, který nemá žádná vládní, nevládní nebo soukromá organizace.

Účinné programy značné složitosti po celém světě jsou prováděny jednotlivými agenturami OSN, jako jsou Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR, the United Nations High Commissioner for Refugees), Dětský fond OSN (UNICEF, the United Nations Children's Emergency Fund), Rozvojový program OSN (UNDP, the United Nations Development Program), Světový potravinový program (WFP, the World Food Program), Světová zdravotnická organizace (WHO, the World Health Organization), a finanční instituce Světová banka (the World Bank) a Mezinárodní měnový fond (IMF, the International Monetary Fund).

Organizace spojených národů je schopna pomoci v prevenci nebezpečí masového násilí prakticky jakýmkoliv způsobem. Její dlouhodobé programy odstraňují globální nerovnováhu mezi bohatými a chudými a pomáhá slabým vládám v jejich účinnějším fungování. Mezivládní charakter Organizaci spojených národů zajišťuje nesporné výhody pro určité druhy preventivních akcí, které jednotlivé vlády nikdy mít nemohou.

Úřad Generálního tajemníka OSN prokázal mimořádný význam při řešení široké oblasti závažných problémů mezinárodního významu. Generální tajemník OSN upozorňuje Radu bezpečnosti OSN na počáteční příznaky ohrožení míru, na příznaky možné genocidy, na příznaky velkého toku uprchlíků, kteří mohou destabilizovat určitou oblast, na důkazy systematického a rozsáhlého porušování lidských práv, na pokusy svrhnout zákonnou vládu a na aktuální nebo očekávané ničení životního prostředí. Generální tajemník OSN také pomáhá dosáhnout dohody a zajišťuje rychlou reakci Rady bezpečnosti pomocí svých vyslanců, zvláštních zástupců nebo ustavením skupiny členských států pro rychlé řešení mimořádného problému (tzv. přátelé Generálního tajemníka). Generální tajemník také na zasedáních OSN hovoří o klíčových otázkách, jako jsou zbraně hromadného ničení, ničení životního prostředí a problém světové chudoby.
 

Možnosti, jimiž Organizace spojených národů disponuje, mají svá zásadní omezení. Globální rozsah akcí je někdy na úkor jejich účinnosti a soustředění. Politická legitimita akcí Organizace spojených národů plně závisí na vůli členských států. Operační finanční fondy a činnost pracovníků agentur OSN jsou přísně omezeny jejich mandátem. Členské státy se shodují na tom, že Organizace spojených národů by se měla zabývat širokým okruhem otázek a problémů. Avšak neshodují se na tom, co přesně by OSN měla vykonávat. Řada zemí, včetně těch nejsilnějších, používá OSN jako "fíkový list" pro odvrácení nežádoucí pozornosti, zmenšení politického tlaku a přenesení vlastní zodpovědnosti. Státy, včetně těch nejmocnějších, jako jsou Spojené státy americké, někdy kladou překážky, za něž je rozhodně nelze ocenit.

Přestože Organizace spojených národů nemá mandát zabývat se vnitřními problémy států, v některých případech byla vyzvána, aby podnikla určitou intervenci. Příkladem je působení agentur OSN v Kambodži, kde se podařilo ukončit krvavou občanskou válku a dosáhnout míru, působení v bývalých republikách Jugoslávie, dosud největší světová potravinová a humanitární pomoc v Somálsku a řešení masového exodu uprchlíků v Rwandě.

S rostoucím počtem konfliktů uvnitř států musí mezinárodní společenství vypracovat nový koncept vztahů mezi národní suverenitou a mezinárodní zodpovědností. Reálný rozpor mezi respektováním národní suverenity a morálním a etickým imperativem zastavit násilí uvnitř států lze jen obtížně řešit. Charta OSN dává Radě bezpečnosti určitý rámec pro taková rozhodnutí. Tato rozhodnutí ale současně závisejí na řadě širších principů, jimiž se musí jejich realizace řídit. Zodpovědnost za rozhodnutí, který princip má největší váhu, leží na Radě bezpečnosti a členských státech. Tato zodpovědnost se proto řeší případ od případu. Citlivost těchto rozhodnutí vyvolává tlak na zásadní reformu Rady bezpečnosti OSN, aby obsahovala více zástupců členských států a měla větší právo naplňovat svoji zodpovědnost.
 

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že Organizace spojených národů má ústřední a dokonce nezastupitelnou roli při prevenci krizí tím, že pomáhá vládám odvrátit počátky násilí a organizuje pomoc jiným státům. Legitimní funkce a schopnost soustředit světovou pozornost na klíčové problémy v kombinaci s operační kapacitou řady specializovaných agentur z OSN vytváří důležitý nástroj prevence libovolné krize. Současný svět již vyžaduje určité reformy OSN, aby lépe mohla plnit úkoly prevence konfliktů.

Komise je přesvědčena, že Generální tajemník OSN by mohl sehrát ještě důležitější roli v prevenci ničivých konfliktů prostřednictvím následujících kroků:

• Častější využívání článku 99 Charty Organizace spojených národů při upozorňování Rady bezpečnosti a mezinárodní veřejnosti na potenciálně nebezpečné krize.
• Větší využívání jednání a zprostředkování jednání při řešení krizí.
• Častější ustavování "přátelských" skupin členských států pro rychlé řešení mimořádného problému a koordinaci mezinárodních akcí.

• členské státy Organizace spojených národů by měly odvádět roční příspěvky do Fondu pro preventivní akce, který založila v roce 1996 norská vláda pro využívání Generálním tajemníkem OSN. Generální tajemník OSN může tento fond používat pro rozšíření skupiny vhodných kandidátů, kteří slouží jako vyslanci nebo zvláštní pověřenci v krizových oblastech. Pomocí tohoto fondu lze zajistit těmto kandidátům potřebný výcvik a podporu jejich misí.
• Generální tajemník OSN by měl nejméně jednou ročně svolat zasedání představitelů velkých regionálních organizací, jak tomu bylo v srpnu 1994. Tato zasedání se mimo jiné mohou zabývat oblastmi potenciálních konfliktů, možnými preventivními strategiemi a koordinovat regionální úsilí s úsilím OSN.
• Generální tajemník OSN by měl ustavit poradní výbor soukromého sektoru, jehož členové budou mít větší přehled o situaci ve společnosti různých států
• Generální tajemník OSN by měl ustavit poradní výbor pro vědu a technologii, jehož členy by byly zástupci širokého spektra vědeckých oborů. Členové tohoto výboru by mohly poskytovat rady a doporučení v celé řadě odborných problémů.
• Rada bezpečnosti by měla požádat Valné shromáždění, aby Výbor kolektivních opatření přehodnotil používané metody uvalování a provádění sankcí a vypracoval doporučení s cílem posílit jejich zastrašovací účinek. Rada bezpečnosti by si měla podržet právo rozhodovat, kdy došlo k porušení mezinárodních norem a kdy a jaké sankce jsou oprávněné.
• Agentury UNICEF, UNDP a UNHCR by měly klást větší důraz na prevenci konfliktů a masového násilí a těsněji spolupracovat s Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva (the United Nations High Commissioner for Human Rights) s cílem posílit roli OSN při včasném varování, ochraně lidských práv a při prevenci konfliktů.

Svět se od vzniku Organizace spojených národů v roce 1945 výrazně změnil a vynucuje si také modernizaci Rady bezpečnosti OSN. Podnětný návrh podal stálý malajsijský zástupce Tan Sri Ismail během své funkce předsedy Valného shromáždění. Podle názoru Komise pro prevenci ničivého konfliktu doplnění Rady bezpečnosti o nové členy by nemělo odrážet pouze možnosti, ale také potřeby světa. Velikost území, počet obyvatel, hrubý národní důchod a úroveň mezinárodních závazků (měřená například účastí na mírových misích OSN) by měla být rozhodující kritéria pro stálé členy Rady bezpečnosti OSN. Komise také navrhuje vypustit z Charty OSN článek, podle něhož nelze nové nestálé členy Rady bezpečnosti volit na více po sobě jdoucích období. Tím se umožní jiným velkým mocnostem pokračovat ve snaze stát se stálými členy a obhájit své případné stálé členství novým zvolením. Komise se dále domnívá, že každé nové uspořádání Rady bezpečnosti by mělo být po několika letech zrevidováno.

Člen Komise pro prevenci ničivého konfliktu Sahabzada Yaqub-Khan s představou Komise o nutné reformě Rady bezpečnosti nesouhlasí. Podle jeho názoru další stálí členové by znásobili a nikoliv odstranili přirozené anomálie ve struktuře a činnosti Rady bezpečnosti. Koncept regionální rotace dalších stálých členů Rady bezpečnosti je určitým kompromisem, který musí mít jasná globální a regionální kritéria. V případě, že nebude dosaženo mezinárodní dohody o rozšíření stálých členů Rady bezpečnosti, měl by se uvedený princip rozšíření omezit pouze na nestálé členy Rady bezpečnosti.
 

Trvalá role Organizace spojených národů při prevenci ničivých konfliktů spočívá v prosazování všeobecného míru a bezpečnosti, trvale udržitelného rozvoje, širokého respektu lidských práv a v rozvoji mezinárodního práva. Tuto roli OSN popisují tři důležité dokumenty. V roce 1992 byl publikován o dokument o míru (An Agenda for Peace), v roce 1995 o dokument o rozvoji (An Agenda for Development) a v roce 1996 o dokument o demokratizaci (An Agenda for Democratization). Každý dokument se soustředil na hlavní úkoly dnešního světa: zabránění vzniku globální epidemie násilí, ochrana globálního míru a stability, znemožnění dalšího šíření a postupná likvidace zbraní hromadného ničení, prosazování trvale udržitelného ekonomického a sociálního rozvoje, zajišťování lidských práv a základních svobod všem obyvatelům naší planety a odstranění bídy a chudoby. Každý úkol má zásadní význam pro mír, rozvoj a demokracii ve světě a představuje závazky vlád všech vlád světa.
 

Přestože si to většina lidí neuvědomuje, mezinárodní finanční instituce jsou součástí Organizace spojených národů. V současném světě hlavní roli v prevenci a potlačování hromadného násilí sehrávají Světová banka a Mezinárodní měnový fond, přestože jejich zasedání provázejí často rozsáhlé násilné nepokoje, jako tomu bylo v Praze koncem září 2000. Mírové smlouvy musí být podpořeny ekonomickou pomocí a rozvojem. Proto Světová banka a Mezinárodní měnový fond dělají jasné kroky pro rekonstrukci válkou a násilím postižených zemí a pro prevenci návratu násilí.

Mezinárodní finanční instituce nabízejí ekonomickou pobídku pro spolupráci v oblastech napětí. Uvážlivé finanční investice mohou působit jako brzda proti šíření masového násilí. Tuto pomoc lze například vázat na spoluprácí států se svými sousedy.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu věří, že se podaří zajistit lepší spolupráci Světové banky a Mezinárodního měnového fondu s politickými orgány Organizace spojených národů a že ekonomická pomoc a zvýhodňování mohou sehrávat ústřední roli ve včasné prevenci ničivých konfliktů a v rekonstrukci konfliktem postižených států a oblastí.
 

Pro prevenci a řešení ničivých konfliktů v 21. století mohou mít velký význam regionální organizace. Tyto organizace se liší velikostí, mandátem, efektivitou, ale zejména způsoby, jaké mohou použít při prevenci nebo řešení konfliktů v dané oblasti.

Regionální organizace mají důležitá omezení. Nemohou být dostatečně důrazné proti úmyslům nebo akcím dominantního státu v oblasti. Ani v případě, že jsou takové regionální organizace dostatečně silné, nemusí být vhodným fórem pro zprostředkování řešení konfliktu kvůli sporným cílům jejich členských států nebo kvůli podezření z účasti na konfliktu. V případě, že tyto regionální organizace nejsou dostatečně silné proti bezprostředně hrozícímu konfliktu, jejich funkce jako regionálního fóra pro dialog, politickou důvěru a ekonomickou spolupráci je značně omezena.

Regionální organizace však mohou v počáteční fázi konfliktu zprostředkovat dialog a obnovit vzájemnou důvěru mezi všemi znepřátelenými stranami. Historie regionálních organizací je odrazem procesu adaptace na regionální a globální požadavky. Dnes nejdůležitějším požadavkem je zabránit ničivým konfliktům uvnitř hranic států. Žádný region na světě neleží stranou těchto možných vnitrostátních konfliktů. Pokud regionální organizace chtějí být za těchto měnících se podmínek užitečné, musí být jejich členské státy připraveny nabídnout své zdroje a demonstrovat svoji politickou vůli a zájem na stabilitě v oblasti.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu věří, že regionální společenství se zaměří na tyto preventivní účely. Ve spolupráci s Organizací spojených národů mohou včas a podrobně informovat o hrozícím napětí a nebezpečí ničivého konfliktu v oblasti. Mohou využít svých diplomatických, politických a ekonomických nástrojů pro prevenci nebezpečných krizí, které mohou přerůst v otevřený ničivý konflikt. Regionální organizace mohou poskytovat včasné varování před hrozícím konfliktem, zorganizovat své členské státy pro zajištění nezbytné logistiky lékařského materiálu, potravin a vody, zajistit velení a kontrolu humanitárních a vojenských sil a další funkce na podporu misí Organizace spojených národů.
 

Zpráva Komise pro prevenci ničivého konfliktu dokazuje, že prevence ničivých konfliktů musí být všestranná a dlouhodobá.

Konflikty, války a lidské utrpení jsou staré jako lidstvo samo. V novém tisíciletí máme k dispozici pokročilé technologie ničení a zabíjení, jsme schopni zneužít naše nové komunikační možnosti a pod tlakem rostoucí populace jsme schopni lidskému utrpení dát monstrózní rozměry, jak jsme dokázali například během druhé světové války. Musíme být proto schopni včas rozpoznat příznaky nejničivějších forem konfliktů, které se mohou za několik let vyvinout v tragédii miliónů nebo dokonce miliard lidí. Prevence ničivých konfliktů má jak praktický, tak morální rozměr: zajišťuje nezbytný mír, spolupráci, bezpečnost a trvale udržitelný rozvoj.

Je nepopíratelným faktem, že k použití násilí podněcují vůdci určitých skupin. Komise věří, že lze tyto vůdce a skupiny ovlivnit, aby k násilným řešením problémům nesahali. Vůdci musí být přesvědčeni nebo přinuceni používat mírové způsoby řešení problémů. Strukturální prevence, jak byla zmíněna výše, může oslabit vnímavost takových skupin k výzvám použít násilí.

Kromě přesvědčování nebo donucování musíme vytvořit novou kulturu prevence násilí. Prostřednictvím světských a náboženských škol, prostřednictvím hromadně sdělovacích prostředků, působením mezinárodních organizací a zejména Organizace spojených národů musí být lidé přesvědčováni, že prevence ničivých konfliktů je zcela běžnou součástí života a součástí globálního dědictví předávaného z generace na generaci. V 21. století představitelé organizací, politických stran, uskupení a vlád musí být schopni zdůrazňovat nutnost prevence násilí. Zde leží výzva pro vzdělání, pro vládnutí a pro komunikaci.

Střední a vysoké školy mohou vytvořit atmosféru vzájemného respektu a spolupráce mezi studenty navzájem a mezi studenty a jejich učiteli. Kvalitní a všestranné vzdělání je důležitou prevencí konfliktů mezi lidmi, pokud učí studenty spolupráci, toleranci rozdílných kultur, národností a ras, a pokud překonává zakořeněné předsudky, jichž oportunističtí vůdcové zneužívají ke svým cílům. Výchova k toleranci je dlouhodobým úkolem. Není pouze úkolem škol, ale také státních veřejných sdělovacích prostředků, náboženských institucí a církví, společenských organizací a samozřejmě také Organizace spojených národů.

Přestože prevence ničivých konfliktů vyžaduje řadu nástrojů a strategií, nejdůležitější je aktivní spolupráce všech skupin, které se na ní podílejí. Jedním z hlavních úkolů Komise pro prevenci ničivého konfliktu proto je pomoci různým představitelům získat lepší představu o celé šíři problému. Komise si však současně uvědomuje, že samotná informace nestačí. Proto je rozhodnuta podniknout řadu praktických kroků, aby představitele motivovala, přesvědčovala a pomáhala jim stanovit preventivní úkoly na základě znalostí a zkušeností.

Představitelé vlád musí prostřednictvím státních sdělovacích prostředků získat širokou podporu pro prevenci násilí. Pokud bude široká veřejnost dobře informována o významu a hodnotě prevence násilí a o jiných možnostech řešení problémů, sníží se politické riziko řešení těchto problémů násilnou cestou.

Prevence znamená akci, akce znamená náklady, které je třeba uhradit především z veřejných prostředků. Cena prevence je však nesrovnatelně nižší, než cena, jíž bychom zaplatili v případě ničivého konfliktu, který by způsobil ztráty lidských životů, společenské otřesy, zničení ekonomiky a poškození životního prostředí.
 

Členové Komise the Carnegie Commission On Preventing Deadly Conflict:  David A. Hamburg, Cyrus R. Vance, Gro Harlem Brundtland, Virendra Dayal, Gareth Evans, Alexander L. George, Flora MacDonald, Donald F. McHenry, Olara A. Otunnu, David Owen, Shridath Ramphal, Roald Z. Sagdeev, John D. Steinbruner, Brian Urquhart, John C. Whitehead, Sahabzada Yaqub-Khan.  Zvláštní poradci Komise:  Arne Olav Brundtland, Herbert S. Okun.

Literatura a odkazy:

[X0] Preventing Deadly Conflict. Final Report With Executive Summary. The Carnegie Commission on Preventing Deadly Conflict. 1779 Massachusetts Avenue, NW Suite 715 Washington, DC 20036-2103 Tel: (202) 332-7900 Fax: (202) 332-1919 E-mail: pdc@carnegie.org. Carnegie Corporation of New York.

[X1] United Nations. UN Department of Public Information.

[X2] The United Nations High Commissioner for Refugees.

[X3] Informační centrum OSN v Praze.

[X4] Union of Concerned Scientists.

[X5] Andrei Sakharov. Soviet physics, nuclear weapons, and human rights. The American Institute of Physics.

[1] Automatizovaný systém právních informací. Byll Software spol. s r.o., Anenské nám. 2, 110 00 Praha 1.

[N1] Organizace spojených národů. Všeobecná deklarace lidských práv. Natura 10/1998.

[N2] Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, 1.

[N3] Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, 2.