Literatura a odkazy:

[X1] Preventing Deadly Conflict. Final Report With Executive Summary. The Carnegie Commission on Preventing Deadly Conflict. 1779 Massachusetts Avenue, NW Suite 715 Washington, DC 20036-2103 Tel: (202) 332-7900 Fax: (202) 332-1919 E-mail: pdc@carnegie.org. Carnegie Corporation of New York.

[X2] United Nations. UN Department of Public Information.

[X3] The United Nations High Commissioner for Refugees.

[X4] Informační centrum OSN v Praze.

[X5] Union of Concerned Scientists.

[X6]  Andrei Sakharov. Soviet physics, nuclear weapons, and human rights. The American Institute of Physics.

[1] Automatizovaný systém právních informací. Byll Software spol. s r.o., Anenské nám. 2, 110 00 Praha 1.

[N1] Organizace spojených národů. Všeobecná deklarace lidských práv. Natura 10/1998.

[N2] Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, 1.

[N3] Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky, 2.
 

Společnost Carnegie Corporation of New York v květnu 1994 ustavila Komisi pro prevenci ničivého konfliktu (the Carnegie Commission on Preventing Deadly Conflict), jejímž cílem bylo odhalit potenciální ohrožení světového míru a popsat nové náměty prevence a řešení ničivých válečných konfliktů. Komise studovala principiální příčiny různých ničivých etnických, nacionálních a náboženských konfliktů uvnitř a mezi státy a okolnosti, které vedly k jejich vzniku nebo ukončení. Dlouhodobým studiem vážných konfliktů ve světě Komise hledala funkční předpoklady efektivního systému, který by účinně zabránil masovému násilí, a snažila se nalézt způsoby, jak takový systém prosadit. Komise také studovala silné a slabé stránky různých mezinárodních organizací, které se snaží zabránit válečným konfliktům, a studovala metody, jimiž by mezinárodní organizace mohly přispět k rozvoji efektivního mezinárodního systému pro nenásilné řešení problémů.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu podle slov Davida A. Hamburga a Cyruse R. Vance vznikla v duchu přání Andrewa Carnegieho dosáhnout světového míru. Andrew Carnegie byl jak průkopníkem v průmyslu tak velkým filantropem, který celý život hledal cesty, jak zajistit trvalý mír. Založil čtyři nadace a podal řadu návrhů na založení mezinárodních organizací včetně Světového soudu a mezinárodních policejních sil. Přispěl nejen svými návrhy a myšlenkami, ale také budovami a penězi pro různé aktivity, které měly uchránit světový mír.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu vydala podrobnou zprávu, která je volně dostupná na [X1] ve formátu PDF prohlížeče Adobe Acrobat Reader nebo ve formátu editoru Microsoft Word.

Ve svém shrnutí Komise konstatuje, že její zpráva vychází ze tří zásadních poznatků. Za prvé, ničivý válečný konflikt není nevyhnutelný. Násilí v takovém měřítku, jako jsme byly svědky v Bosně, Rwandě, Somálsku a v dalších ohniscích konfliktů, nutně není důsledkem lidských vztahů. Za druhé, potřeba prevence před ničivými konflikty je stále naléhavější. Rostoucí napětí ve světě v důsledku růstu populace, technologického pokroku a ekonomické provázanosti společně se stále dostupnějšími zbraněmi hromadného ničení představuje závažné nebezpečí pro stabilitu celého světa. Proto je nutné všemi cestami hledat efektivní způsoby, jak odvrátit možné ničivé konflikty. Za třetí, prevence těchto konfliktů je možná. Problém nespočívá v tom, že neumíme rozpoznat počáteční příznaky budoucího násilí, ale v tom, že většinou v tomto okamžiku nezasahujeme. "Horké oblasti" všude ve světě představují možné počátky budoucího hromadného násilí. Přitom situaci v těchto oblastech lze zcela jistě zvládnout politickými, diplomatickými, ekonomickými nebo vojenskými nástroji.

Členové Komise pro prevenci ničivého konfliktu nevěří, že naše civilizace je nutně odsouzena k zániku a že dojde k ničivému válečnému konfliktu. Válka a hromadné násilí je vždy důsledkem politických rozhodnutí a členové komise jsou přesvědčeni, že tato rozhodnutí lze ovlivnit tak, aby nevedla k válečným konfliktům.

Proto je nutné vytvořit mezinárodní dohody a závazky pro prevenci válečných konfliktů, preventivní investice, efektivnější režim kontroly ničivých zbraní a legislativní systém standardů, který by jasně definoval zodpovědnost každé vlády za osud svého lidu. Zodpovědní představitelé, klíčové mezinárodní a nevládní instituce a občanská společnost mohou učinit mnohem více pro obranu míru, než tomu bylo ve 20. století.

Násilné konflikty často vycházejí z tradičních předsudků států týkajících se obrany a zajištění nebo rozšiřování svých zájmů nebo moci. Příčiny většiny nebezpečných konfliktů lze pochopením těchto předsudků objasnit. Jedním z nejvýraznějších aspektů světa po skončení Studené války mezi komunistickým a demokratickým světem je přesahování konfliktů uvnitř států do konfliktů mezi státy. Tyto vnitřní konflikty jsou většinou důsledkem etnických sporů a jsou vedeny konvenčními zbraněmi. Během těchto konfliktů zahyne mnohem více civilistů než vojáků (podle jednoho odhadu je zabito až devětkrát více civilistů než vojáků). Válčící strany používají strategii, která postihuje zejména ženy, děti, chudé a slabé obyvatelstvo.

Příčinami takových válečných konfliktů je rozpad a zhroucení státu, nelegitimní nebo represivní režimy, vyhrocená diskriminace různých sociálních nebo etnických skupin, politicky aktivní náboženské skupiny, které hlásají a prosazují nenávist, politické a ekonomické důsledky kolonialismu nebo Studené války, náhlé ekonomické nebo politické otřesy, rozsáhlá negramotnost, nemoci a zdravotní problémy, nedostatek zdrojů potravin a vody, značné zásoby zbraní a munice a napjaté vztahy skupin v regionu. Pokud se dlouhodobé potíže řeší politickou propagandou a demagogií, může snadno dojít k nebezpečnému válečnému konfliktu.

Následující tabulky stručně charakterizují příčiny stojící v pozadí a bezprostřední příčiny konfliktů uvnitř států.
 

I. Příčiny stojící v pozadí vnitrostátních konfliktů  Strukturální faktory Politicky a ekonomicky slabé státy.  Vnitrostátní bezpečnostní zájmy.  Etnická geografie Politické faktory  Diskriminační politické instituce. Národní ideologie namířená proti skupinám obyvatel.  Politika soupeřících skupin.  Elitářská politika.  Ekonomické a sociální faktory Ekonomické problémy. Diskriminační ekonomický systém.  Ekonomický rozvoj a modernizace.  Kulturní a citlivé faktory Kulturní diskriminace menšin. Problematická historie národnostních skupin.

II. Bezprostřední příčiny vnitrostátních konfliktů  Strukturální faktory Politické a ekonomické zhroucení státu.  Změna vnitrostátní vojenské rovnováhy.  Změna demografického rozložení obyvatelstva.  Politické faktory Politické převraty.  Neúnosné působení národní ideologie namířené proti skupinám obyvatel.  Rostoucí soupeření mezi politickými skupinami.  Intenzivní boj o vedení státu. Ekonomické a sociální faktory Vyhrocení ekonomických problémů.  Rostoucí ekonomická nerovnost obyvatel.  Rychle postupující ekonomický rozvoj a modernizace bez ohledu na ekonomické postavení velkých skupin obyvatel.  Kulturní a citlivé faktory  Zesílení kulturní diskriminace menšin.  Propaganda proti etnickým skupinám a etnické čistky

Komise pro prevenci ničivého konfliktu proto navrhla tři široké nástroje pro předcházení válečných konfliktů.

1. Obrana před vznikem konfliktu
Vzniku válečných konfliktů lze zabránit vytvořením stabilních států se zákonnými vládami, s dostatečně širokým ekonomickým potenciálem, se záchrannými sociálními sítěmi, s ochranou základních lidských práv a se silnými občanskými společnostmi. Světová společenství států musí mít dostatečné nástroje, jimiž mohou zabránit rozvoji konfliktu. Takovými nástroji mohou být mezinárodní smlouvy, které zaručí pomoc v případě vzniku problémů a vyhrocení konfliktu. Hlavní důraz je třeba klást na ochranu lidského zdraví v širším smyslu.

2. Obrana před rozšířením již existujícího konfliktu
Obrana před rozšířením již existujícího konfliktu spočívá v politických, ekonomických, a pokud je to nezbytné, také ve vojenských nástrojích uvnitř jednotlivých států a mezi státy. Účinné obrany před rozšířením konfliktu lze dosáhnout zamezením dodávek zbraní a munice válčícím stranám a humanitárními akcemi na ochranu nevinných obětí konfliktu.

3. Obrana před opakováním konfliktu
Obrana před opakováním konfliktu spočívá především v rychlém nasazení bezpečnostních vojenských sil, které od sebe oddělí válčící strany, prosadí plány odzbrojení a stabilizují oblast svojí přítomností. Současně s tím musí být učiněny politické kroky k obnovení legální vlády, k obnovení funkční policie, právního a trestního systému. Dále je nutné zajistit základní fungování státu a obnovení ekonomiky země.

Efektivní strategie vycházejí ze tří principů: včasné reakce na známky hrozícího konfliktu, vyvážené snahy uvolnit napětí nebo odstranit rizikové faktory, které by mohly vést k ozbrojenému konfliktu, a vyřešení podstaty problému, který vedl k napětí.
 

1. princip: Včasná reakce na známky hrozícího konfliktu

Včasná reakce vyžaduje včasné odhalení známek případného konfliktu a dostatečná analýza možných vývojových trendů určité politické, sociální a ekonomické situace. Představitelé vlád zemí musí jasně formulovat své politické a ekonomické zájmy a směry dalšího vývoje země. Musí být stanoveny jasné kroky, které budou učiněny v případě jakýchkoliv varovných signálů, a metody lokálního řešení formou různých kompromisů a dohod. Včasná reakce obvykle vyžaduje široké politické konzultace s cílem dosáhnout politické dohody znepřátelených stran. Vlády postižených zemí se musí aktivně podílet na odstraňování příčin napětí.
 

2. princip: Rozsáhlé a vyvážené snahy uvolnit rostoucí napětí

Rozsáhlá krize obvykle přesahuje možnosti jednoho státu nebo určité mezinárodní organizace. Taková krize je nezvládnutelná, pokud vláda daného státu je jednou ze zúčastněných stran. Proto je obvykle nutná zahraniční pomoc. Účinné řešení obvykle vyžaduje politickou, ekonomickou, sociální a vojenskou pomoc a uváženou koordinaci této pomoci.
 

3. princip: Vyřešení podstaty problému

K rostoucímu napětí a k otevřenému konfliktu obvykle vede předchozí diskriminace a útlak určitých skupin obyvatel, zejména pokud je tento útlak trvalý a systematický. Představitelé a vlády států musí zajistit všem svým obyvatelům základní bezpečnost, základní životní podmínky a stejná práva. Tyto strukturální kroky nejen zajistí lepší život obyvatel, ale také účinně potlačí všechny tendence řešit problémy násilnou cestou.

Strategie prevence se rozpadá do dvou velkých kategorií: operativní prevence (bezprostřední řešení již vzniklé krize) a strukturální prevence (předcházení krizí).

Při bezprostředně hrozícím násilí operativní prevence spočívá zejména v bezprostřední řešení vzniklé krize. Strany zúčastněné v konfliktu již obvykle nejsou schopny nalézt nenásilné řešení a proto je v řadě případů nutná asistence a pomoc nezúčastněných stran. Na druhé straně ekonomická, diplomatická nebo vojenská akce nemusí vést k řešení nebezpečné situace. Dokonce dobře míněná pomoc, pokud není správně naplánována, může celou situaci nejen zhoršit, ale dokonce ještě více vyhrotit.

Operativní prevence se musí zpočátku zaměřit na vytvoření podmínek, které umožní v konfliktu zúčastněným stranám vyřešit problémy bezprostředně související s krizí. K úspěchu mohou přispět následující čtyři prvky:

• Vedoucí role mezinárodní organizace, státu nebo prominentního představitele při zajištění preventivních kroků k vyřešení krize.
• Uvážené politicko-vojenské kroky, které mají zabránit možnému násilí, vyhodnotit nezbytné humanitární řešení vzniklé situace a popsat všechny politické a vojenské aspekty problému.
• Odpovídající zdroje na podporu preventivního úsilí.
• Plán na obnovu zákonné moci v postiženém státě.

Účinné vedení preventivních kroků závisí na zvláštních vztazích a možnostech mezinárodních organizací, vlád, agentur nebo prominentních osob k dané zemi nebo oblasti. Například vedoucí role Spojených států amerických během války v Perském zálivu s podporou Organizace spojených národů měla klíčový význam pro zajištění jednoty rozpadající se koalice národů. Počátkem 90. let 20. století měla Organizace spojených národů rozhodující význam při obnovení míru v Kambodži. Podobný význam pro získání široké podpory měla vedoucí role Spojených států v boji proti mezinárodnímu terorismu od září roku 2001. Ve většině případů se vedoucí role ujímá některý z členských států Rady bezpečnosti Organizace spojených národů.

Preventivní kroky musí nejen bezprostředně ovlivnit napětí vedoucí k možnému násilí, ale musí zajistit základní podmínky pro řešení problémů, které k tomuto napětí vedly. Základním cílem je přivést znepřátelené strany k politickému jednání. Pokud již došlo k válečnému konfliktu, je nutné zabránit dodávkám zbraní a munice válčícím stranám. Vojenské kroky musí být doplněny odpovídajícími ekonomickými kroky s cílem zabránit toku peněz na nákup zbraní, munice a na platy žoldnéřům a vojákům. Proto okolní státy nesmí finančně podporovat žádnou z válčících stran a musí zabránit přístupu k jejich zahraničním finančním fondům. Na pomoc civilním obětem válečného konfliktu je nutné zajistit humanitární pomoc. Tato pomoc musí být těsně koordinována s ostatními politickými, ekonomickými a vojenskými kroky. Pokud má mít naději na úspěch, musí být řešení krize komplexní: humanitární pomoc, ekonomické, politické a vojenské kroky.

Proto se na řešení krize musí podílet vlády, mezinárodní organizace, nevládní organizace a podpůrné soukromé organizace, které jsou navzájem koordinovány.

S rostoucí eskalací krize v určité oblasti obvykle dochází také k mobilizaci finančních zdrojů, které pocházejí z příspěvků různých vlád, ze zdrojů Mezinárodního výboru Červeného kříže a z různých velkých nevládních organizací, jako je CARE nebo Oxfam. Významný podíl finančních prostředků pochází od řady menších humanitárních organizací jako je Médecins Sans Frontiéres (Lékaři bez hranic), ze soukromých nadací a agentur. Protože tyto nevládní a soukromé organizace nemohou sehrávat vedoucí roli při řešení konfliktu, jejich služby a pomoc musí být integrována a koordinována do programu operativní prevence a programu odstraňování následků humanitární krize nebo násilného konfliktu.

Mezinárodní pomoc při řešení krizové situace musí směřovat k obnovení zákonné moci a k předání zodpovědnosti představitelům krizí postiženého státu. Podíl představitelů krizí postiženého státu na všech aspektech zahraniční pomoci zmírní obavy obyvatel z motivů zahraničních zemí a umožní obnovit zákonnou moc. Po obnovení zákonné moci a základních lidských práv všem obyvatelům krizí postiženého státu může být zahraniční pomoc ukončena. Většina národních vlád krizí postižených zemí je ochotna se aktivně podílet na řešení krize. V některých případech se však tyto vlády snaží prosadit své vlastní zájmy, které jsou v rozporu se zájmy mezinárodní pomoci. Členové komise pro prevenci ničivého konfliktu se domnívají, že primární zodpovědnost za vyřešení konfliktu a za zabránění jeho opakování musí nést lid postiženého státu a jeho představitelé. Legitimní vláda krizí postiženého státu musí převzít plnou zodpovědnost za další vývoj.

Opatření před bezprostředně hrozícím násilím se rozpadají do čtyř širokých skupin:

• Včasné varování a včasná reakce na rostoucí napětí.
• Preventivní diplomacie.
• Ekonomická opatření, jako jsou hospodářské sankce a nátlak.
• Použití síly.

Schopnost předvídat a analyzovat možné konflikty je nutným předpokladem pro uvážená rozhodnutí a účinné akce. Mezi příznaky bezprostředně hrozícího násilí patří rozsáhlé porušování lidských práv, rostoucí brutální politický útlak, zneužití sdělovacích prostředků pro štvavou propagandu, hromadění zbraní a někdy organizované politické vraždění. V polovině 90. let 20. století k těmto projevům došlo jak v Bosně, tak v Rwandě.

Samotné včasné varování ještě nezajišťuje úspěch preventivní akce, pokud nedojde k zásadní změně postoje vlád a mezinárodních organizací. Systematický a praktický systém včasného varování musí být spojen s trvale obnovovanými plány preventivních možných akcí. Musí tedy dojít k významné změně současného systému, kdy nejprve dojde k výbušné situaci přerůstající v ozbrojené násilí a pak se hledá řešení, které je v daný okamžik příliš složité, příliš drahé a přichází příliš pozdě. Přitom poměrně snadno lze určit "horké" oblasti ve světě, v nichž může dojít k vyhrocení situace a k válečnému konfliktu. Přední světoví politikové by měli dobře znát hlavním prvky destabilizace a mít připravena řešení, jak zabránit možnému výbuchu ozbrojeného násilí.

Během počátečních stádií krize v oblasti by politikové neměli být pouze znepokojeni se zhoršující se situací, ale měli by využít všech svých možností k tomu, aby zabránili možnému násilí.

Státy, mezinárodní organizace, nevládní organizace, firmy zahraničního obchodu, náboženští vůdci, vědecké skupiny a média mají různé možnosti, jak varovat před hrozícím konfliktem. Například nevládní organizace se obvykle jako první dovídají o možných krizích a působí v krizových oblastech. Proto mají řadu důležitých informací týkajících se příčin a vývoje krize. Navíc přerušení normální činnosti nevládních organizací bývá včasným varovným signálem, že se situace v oblasti nebezpečně vyhrocuje a že již neexistuje legální vláda. Například v roce 1993 nevládní organizace pro lidská práva Africa Watch varovala, že hutuští extrémisté sestavují seznamy lidí určených ke krvavé pomstě. Následujícího roku se tito lidé stali prvními obětmi.

Na druhé straně informace humanitárních a dalších nevládních organizací a soukromých skupin, působících v krizových oblastech, nejsou vždy přesné, věrohodné a vyvážené. Řada konfliktů vzniká v relativně vzdálených oblastech, z nichž je obtížné získat přesné informace a učinit si správnou představu o situaci. Řada humanitárních organizací, obchodních společností a náboženských institucí, které legálně působí v krizových oblastech, si vedou vlastní agendy, které nejsou vždy v souladu s vládními agendami nebo agendami vládních a mezinárodních organizací. Proto zprávy jedné organizace mohou být dokonce v protikladu se zprávami jiné organizace.

Vlády a mezinárodní organizace obvykle mohou nejlépe varovat světové společenství před hrozící krizí v určité oblasti, protože mají možnost si informace ověřovat z různých nezávislých zdrojů. Avšak zřídka tak činí, protože neexistují žádné mechanismy, které by jim umožňovaly shromažďovat a porovnávat informace získávané z různých zdrojů. Avšak nyní již dochází k zásadním změnám. Ve zprávě o reformě Organizace spojených národů v červnu 1997 generální tajemník Koffi Annan zdůraznil důležitost nevládních organizací a dalších prvků občanské společnosti a ocenil jejich důležitou pomoc k činnosti OSN.

Těžko lze tvrdit, že představitelé vlád předních států světa nevěděli o rostoucím napětí v Bosně nebo ve Rwandě. Stejně tak představitelé těchto vlád nemohou tvrdit, že nemohou učinit nic pro odvrácení takových krizí. Vládám všech států je proto třeba klást nikoliv otázku "Co o tom věděli a kdy se o tom dověděli", ale otázku "Co mohli udělat a kdy to mohli udělat".

Když v určité oblasti narůstá napětí a vzniká krize, tradiční diplomacie pokračuje ve své činnosti. Může však řešit naléhavější úkoly pomocí unilaterálních a multilaterálních kanálů s cílem vyvíjet tlak, získávat podporu, zprostředkovat nebo poskytovat "dobré služby" pro dosažení dialogu mezi znepřátelenými stranami a pro nenásilné řešení konfliktu. Diplomacie a politika musí nalézt způsoby, jak se zabývat problémy kdekoliv ve světě nikoliv jen v okamžiku jejich tragického vyústění. V současné době již existuje složitá síť vzájemných ekonomických a sociálních vazeb, propojujících celou planetu.

Přitom řada uvážených kroků může přispět k vyřešení krize a zabránit možnému násilí. Státy by měly upustit od tradičního přerušení diplomatických vztahů v případě vážných sporů a naopak by měly udržovat spolehlivé diplomatické kontakty se skupinami zúčastněnými v krizi. Státy a mezinárodní organizace musí jasným a srozumitelným způsobem vyjádřit svůj zájem na řešení krize. Tento krok je důležitý pro usnadnění dalších kroků, které budou následovat.

Každou vzniklou krizí by se měla co nejdříve zabývat Rada bezpečnosti OSN a další zúčastněné mezinárodní organizace, aby mohla být učiněna všechna potřebná opatření. Měl by být sledován další vývoj krize s pravidelnými zprávami. Do tohoto mechanismu by měly být zahrnuty také zprávy nevládních organizací a dalších organizací působících v krizové oblasti, aby byly přijaty uvážené kroky.

Vlády musí vyvinout veškeré úsilí na zajištění tiché diplomacie s různými představiteli znepřátelených stran v krizové oblasti. Zvláštní vyslanci a představitelé klíčových států a různých organizací tak mohou získat potřebný čas k jednáním, na nichž mohou využít svého vlivu.

Diplomatická a politická strategie může zmírnit napětí mezi znepřátelenými stranami a překonat krizi. Tato strategie může obsahovat závažné diskuse o mírových úpravách hranic mezi státy, o novém ústavním uspořádání, o formách regionální a kulturní autonomie nebo dokonce o rozdělení států. Potenciální řešení může ležet v různých formách sdílení moci a v zajištění zájmů různých utlačovaných nebo opomíjených skupin obyvatelstva.

Oficiální diplomacie může být výrazně posílena aktivitami soukromého sektoru. Při uzavírání mezinárodních smluv se již dlouho využívá tzv. "dvoucestné diplomacie", kdy se řada problémů řeší mimo oficiální protokol. Některé nevládní organizace se již v řadě případů uplatnily při prosazování politických požadavků nebo při podpoře svých vlád. V poslední době ve Spojených státech a v Evropě vznikla řada nevládních skupin a organizací, jako the Institute for Multitrack Diplomacy (Institut pro vícecestnou diplomacii), International Alert (Mezinárodní bdělost), the Carter Center's International Negotation Network (Mezinárodní síť pro vyjednávání), the International Crisis Group (Mezinárodní krizová skupina), the Project on Ethnic Relations (Projekt etnických vztahů) a the Conflict Management Group (Řídící skupina pro konflikty), které vyvinuly vlastní modely pro vícecestnou demokracii a pro řešení konfliktů. Tyto organizace hrají aktivní roli při budování vztahů mezi znepřátelenými skupinami, nabízí výuku diplomacie a poskytuje důležité služby při mírovém řešení konfliktů.

V počátcích hrozícího konfliktu mají státy a mezinárodní organizace k dispozici řadu ekonomických opatření, jimiž mohou ovlivnit znepřátelené strany tak, aby nedošlo k násilí. Jedním z nástrojů jsou sankce. Kromě sankcí nebo omezení exportu mohou být použity další nástroje mezinárodního obchodu, jako je naopak ekonomické zvýhodnění.

Sankce sehrávají důležitou roli na podporu preventivní diplomacie, přestože praktickým problémem zůstává efektivní použití těchto sankcí. Sankce sehrávají tři politické funkce. Jednak signalizují mezinárodní zájem o provinilý stát (také varují podobné státy), potlačují pochybné chování takového státu a konečně naznačují, že lze očekávat další ostřejší kroky včetně použití síly, pokud to bude nezbytné.

Sankce mohou být součástí širší strategie, jejímž cílem je vyvinout maximální politický a ekonomický tlak na provinilé skupiny a jejich vůdce ve společnosti. Státy, které uvalují sankce mohou v souladu s Chartou OSN použít další kroky, které minimalizují vedlejší nebo nežádoucí důsledky těchto sankcí, jako je ohrožení nevinného obyvatelstva nebo výrazné ekonomické ztráty okolních států.

Sankce, které se soustřeďují na komodity, musí být prosazeny rychle a v plném rozsahu, aby byly dostatečně účinné. Postupné kroky sankcí nejsou účinné, protože postižený stát bude hledat způsoby, jak potřebné komodity vyrobit nebo nahradit. Sankce jsou někdy doprovázeny hrozbou jejich prosazení silou. Diplomatická a politická komunikace s postiženým státem musí jasně vyjádřit důvody použití těchto sankcí.

"Cílené" sankce nabízejí způsob, jak důsledněji potrestat skupiny zodpovědné za krizi. Takovými cílenými sankcemi je zmrazení zahraničních účtů představitelů těchto skupin nebo zamezení půjček na zbrojení a munici. Jednotlivé státy proto musí spolupracovat při sdělování finančních informací týkajících se postiženého státu.

Ekonomická zvýhodnění mohou mít větší preventivní účinek než sankce, pokud jsou správně použita. Proces zvýhodnění může zaručit politický nebo ekonomický prospěch legální vládě. Cílem takového zvýhodnění je spolupráce a vzájemné porozumění místo agrese a nepřátelství. Příkladem zvýhodnění mohou být příznivější tržní ceny, snížení různých tarifů, přímá výměna zboží, podpora exportu a importu, dodávky hospodářských a vojenských zařízení, daňové a celní úlevy, poskytnutí pokročilé technologie, vojenská spolupráce a další výhody.

Zvýhodnění má zejména význam pokud současně existuje hrozba ekonomických sankcí. Výhody spolupráce musí být vyváženy závazkem zvýhodněného státu, že učiní všechny kroky k odvrácení násilí.

Dalším účinným nástrojem mohou být ekonomické podmínky, které vynucují zodpovědné a nenásilné chování státu příslibem hlubší ekonomické spolupráce a integrace na mezinárodním trhu.

Prostřednictvím bilaterálních programů a tlakem mezinárodních finančních organizací lze dosáhnout vynutit změny ekonomického a politického chování. Mezinárodní společenství tak dohlíží na ekonomický a politický rozvoj příslušného státu a zabraňuje případnému použití násilí pro řešení jeho problémů. Dodržování ekonomických podmínek může příslušnému státu zajistit výhodné dlouhodobé půjčky, jejichž použití je kontrolováno.

Každá velká mezinárodní obchodní organizace má mechanismy, jak řešit vzájemné spory mezi svými členy a všichni členové organizace řeší své stížnosti prostřednictvím těchto mechanismů. Typickým příkladem je mechanismus řešení sporů ve Světové organizaci obchodu WTO (the World Trade Organization). Po přijetí stížnosti panel odborníků případ podrobně prověří. Pokud zjistí porušení pravidel, provinilou stranu vyzve, aby svá pravidla nebo praktiky dala v rozumné době do souladu s pravidly WTO. Pokud k tomu nedojde, poškozená strana může provinilé straně zvýšit clo a poplatky. Rozhodnutí musí být respektována. Pokud provinilá strana neučiní požadované kroky k nápravě, mohou být použita různá opatření včetně ekonomických sankcí nebo vyloučení z WTO.

Tyto mechanismy jsou samozřejmě určeny pro vztahy mezi vládami a méně jsou vhodné pro vnitřní ekonomické spory. Vlády zřejmě nebudou zvát zahraniční asistenci pro řešení svých vnitřních sporů a problémů. Na druhé straně zmíněné mechanismy lze použít pro řešení vnitřních záležitostí vlád a mohou být důležitým nástrojem pro řešení sporů mezi jednotlivými státy. Rostoucí ekonomická provázanost a závislost států ve světě vyžaduje nové mechanismy pro vzájemné vztahy a nenásilné řešení sporů.

Přestože se Komise ve své zprávě soustředila na prevenci ničivého konfliktu, je nucena přiznat, že v některých případech diplomatická jednání a ekonomická opatření nevedou k úspěchu a nejsou schopna zabránit vzniku ozbrojeného násilného konfliktu nebo jeho obnovení.

Základní otázkou je, kdy, kde a jak jednotlivé státy nebo globální a regionální organizace mohou použít vojenské síly s cílem zabránit vzniku násilí, zabíjení lidí a ničení majetku. Komise je přesvědčena, že tato závažná rozhodnutí se musí řídit následujícími třemi principy:
 

1. Vojenské opatření musí být vedeno v souladu s obecně přijatými principy, jako je Charta Organizace spojených národů. Rozhodnutí k použití síly nesmí být svévolné a musí být použita odporu odpovídající vojenská síla. 2. Vojenské opatření lze použít až po vyčerpání všech možných opatření k odvrácení násilí. Vlády při použití vojenské síly musí trvale přihlížet k náznakům jiných řešení. Pro použití vojenské síly musí být předem stanovena jasná omezení. 3. Státy, zejména s velkou vojenskou silou, musí přijmout fakt, že použití vojenské síly, pokud je nezbytné, musí být součástí ucelené, obvykle multilaterální strategie. Vojenskou sílu lze použít jen společně s politickými a ekonomickými nástroji. Jednou z cest, jak zajistit tyto podmínky, je oprávnit použití síly rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, v níž bude jasně stanoven mandát vojenského zásahu.

Komise neobjevila žádné důvody, proč by nebylo možno použít vojenskou sílu jednoho státu. Normou by však mělo být použití vícenárodních vojenských sil, jak stanovuje Charta OSN, na nichž se mohou podílet jak velké, tak malé státy.

Vojenské síly mohou na území dotčeného státu provádět různé druhy vojenských operací. Vojenské síly nebo policie mohou sehrávat důležitou roli při prevenci ozbrojeného konfliktu, při prevenci před novým propuknutím konfliktu a při udržování míru po ukončení ozbrojeného konfliktu. Pouze v případě, že vojenské síly mají za úkol potlačit ozbrojený konflikt, jsou oprávněny použít zbraní v případech, kdy nejde o sebeobranu.

Po urovnání vojenského konfliktu na udržení míru obvykle dohlížejí lehce vyzbrojené vojenské jednotky, které současně monitorují situaci a zabraňují novému propuknutí konfliktu. Tyto mírové mise jsou nejúčinnější v případech, kdy znepřátelené strany jsou odděleny demarkační hranicí a souhlasí s přítomností mírových sil. Mírové mise obvykle také zajišťují bezpečnost humanitárních sil Úřadu vysokého komisaře OSN, zejména uprchlických táborů. Tyto mise jsou signálem zájmu mezinárodního společenství o integraci postiženého státu a jejich účelem je pozorovat další vývoj vztahů znepřátelených stran a zabránit případnému novému ozbrojenému konfliktu a projevům násilí.

Mírové mise Organizace spojených národů v Bosně, Rwandě, Somálsku, Západní Sahaře a v řadě dalších oblastech přinesly cenné zkušenosti. Mírové mise jsou zodpovědné za udržení míru v oblasti a za vytvoření podmínek pro ustavení a obnovu legální vlády a kontroly státu. Mezinárodní síly také mohou monitorovat situaci v krizových oblastech státu prostřednictvím hlídek. Jejich úkolem je odhalovat možné napětí a zajišťovat bezpečnost civilního obyvatelstva pomocí policejních sil postiženého státu, dokud se legální vláda tohoto státu plně neujme moci a nedojde k obnově státního aparátu.

Zapojení místní policie do mezinárodních a regionálních akcí může omezit nezbytnost vojenského zásahu. Technologický pokrok umožňuje policejním a vojenským jednotkám použít nátlaku bez použití střelby.

Policejní akce sami o sobě nemohou zajistit civilní kontrolu. Dobré policejní praktiky nemohou nahrazovat politický systém, jímž lze řešit vzniklé problémy. Úspěch závisí na míře podpory všech policejních a vojenských akcí legitimním vládním, právním a trestním systémem postiženého státu.

Až do 90. let 20. století mírové operace probíhaly po ukončení válečného konfliktu. Jejich cílem bylo pomoci smíření znepřátelených stran a zabránění případnému návratu konfliktu. Koncem roku 1992 byl poprvé vyzkoušen nový koncept. Malá skupina vojenských jednotek a civilních pozorovatelů v bývalé republice Jugoslávie v Makedonii zabránila rozšíření nepřátelství do jiných oblastí Jugoslávie. Místo diplomatických jednání bylo použito vojenské síly, kdy mezinárodní jednotky byly rozmístěny tak, aby vytvořily demarkační hranici mezi znepřátelenými stranami.

Úspěch nárazníkového pásma v Makedonii může vést k názoru, že takové opatření je účinným nástrojem pro předcházení válečných krizí. Nevýhodu tohoto řešení ilustruje Kypr, kde nárazníkové pásmo mezi kyperskými Turky a Řeky existuje již řadu let.

Řada debat dnes probíhá kolem myšlenky založení jednotek OSN rychlého nasazení nebo regionálních jednotek, které by byly mezinárodnímu společenství k dispozici pro rychlé řešení krize v některé oblasti. Vzniku těchto jednotek brání řada politických překážek, které pramení spíše z neochoty vlád učinit potřebné kroky.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu navrhuje vytvořit jednotky rychlého nasazení o síle 5000 až 10000 vojáků, které by zajišťovaly členské státy Rady bezpečnosti OSN. Tyto jednotky by vyžadovaly také silný operační štáb, operační velitelství, výcvikové prostory a nezbytnou výzbroj a výstroj. Komise nabízí dva argumenty pro vytvoření těchto jednotek. Za prvé, historie většiny krizí dokazuje potřebu jejich rychlého řešení, aby se situace nezvrhla v masový exodus lidí v postižené oblasti. Za druhé, operační celistvost těchto jednotek vyžaduje, aby nebyly skládány z vojenských útvarů z různých zemí. Stabilní vojenské síly jsou pro účinné řešení krizí dnes nezbytné.

V současné době Rada bezpečnosti Organizace spojených národů nemá potřebné nástroje k přijetí rychlého rozhodnutí o vojenské přítomnosti jednotek OSN v krizové oblasti. Neexistuje potřebná politická pravidla, logistická a finanční struktura. Doprava, komunikace a materiální zabezpečení jsou zajišťovány pracným a časově náročným způsobem. Krizové vojenské štáby jsou zřizovány až v okamžiku řešení krize a proto mohou ve svých rozhodnutích činit závažné operační chyby. Existence stabilních jednotek rychlého nasazení by tyto problémy vyřešila.

Rada bezpečnosti OSN by měla ustavit pracovní skupinu, která by se zabývala splněním operačních požadavků takové jednotky a doporučila by Radě bezpečnosti pravidla pro její sestavení a řízení.

Samozřejmě jednotky rychlého nasazení by měly být používány pouze v krajním případě, kdy ostatní metody řešení krize nejsou účinné nebo dostatečně rychlé, aby zabránily ztrátám lidských životů a rozsáhlým materiálním škodám.

- pokračování -