Pojem "lidová medicína" (často pohrdavě používaný "ortodoxními" lékaři) rozhodně není synonymem humbuku, podvodu, šarlatánství a mastičkářství. Označuje znalosti použití bylin a přírodních léčiv, získávané a shromážděné mnoha generacemi po staletí. Jednou z funkcí moderní vědy musí být zachránit tento poklad lidové moudrosti, oprostit jej od mystických konceptů a uvést jej do kontextu moderní medicíny.

Bylinářská (herbální) medicína, nebo přesněji fytoterapie, je podle autora článku [1] vědeckým oborem, který studuje a používá bylinná léčiva pro léčení různých onemocnění. Proto studuje všechny lékařsky využitelné byliny a rostliny od rostlin se mocným účinkem, jako je rulík zlomocný [Atropa belladona] nebo durman [Datura stramomium], které obsahují jako účinný alkaloid atropin, nebo rod náprstník [Digitalis purpurea] a [Digitalis lanata], které obsahují jako jeden z účinných alkaloidů digitoxin, až po rostliny s jemným účinkem, jako je heřmánek nebo máta peprná.

Mezi jedovaté rostliny patří například bolehlav plamatý [Conium maculatum], který obsahuje pyridinový alkaloid koniín, blín černý [Hyoscyamus niger], který obsahuje hyoscyamin, ocún jesenní [Colchicum autumnale], který obsahuje kolchicin, námel [Claviceps purpurea], který obsahuje ergotamin, ergometrin, ergokristin a další alkaloidy, rod oměj [Aconitum], který obsahuje akonitin, stračka [Delphinium], která obsahuje akonitin, mesakonitin a ajacin. Podrobněji o rostlinných jedech viz [N1], [N2], [N3]

Je vhodné poznamenat, že rostliny s jemným účinkem nejsou méně účinné, pouze jejich působení není tak fyziologicky mocné, jako například injekce digitoxinu z rostliny [Digitalis purpurea] nebo strofantinu z rostliny [Strophantus gratus]. "Jemné" působení také neznamená, že tyto rostliny nemohou mít toxické důsledky, pokud jsou užívány v neuváženém množství nebo po příliš dlouhou dobu.
 

Mezi jemnými ("mite") a mocnými ("forte") fytofarmaky tedy existují výrazné rozdíly. Mezi nimi však leží široká přechodná oblast mnoha léčivých bylin, jejichž účinky jsou někde mezi "jemnými" a "mocnými", jako jsou například byliny rodů Liquritia, Arnica a Khella. Tyto byliny jsou někdy označovány jako "střední" fytofarmaka.

Tato situace je stejná jako pro chemoterapeutické látky, mezi nimiž se vyskytují látky s jemným účinkem, jako je uhličitan vápenatý nebo dokonce aspirin, až látky s velmi mocným účinkem, jako jsou moderní cytostatika. Také zde většina látek má účinek někde mezi jemným a mocným.

Pokud se hovoří o fytoterapii, je nesprávné uvažovat pouze fytofarmaka s jemným účinkem. Pro většinu fytofarmak s jemným účinkem není jejich působení dosud standardizováno. V těchto látkách působí několik aktivních látek současně a jejich účinky se v lidském organismu vzájemně skládají a ovlivňují. V tomto smyslu lze hovořit o bio-farmaceutickém působení.
 

Termín "fytoterapie" pochází od francouzského lékaře Henriho Leclerca (1870 - 1955). Henri Leclerc publikoval četné články o použití léčivých bylin, většinu z nich v předním francouzském lékařském časopisu La Presse Medicale. Tyto články vynikaly svým uměleckým a odborným stylem a staly se vynikajícím příkladem umění představit nějaký vědecký obor. Své životní zkušenosti Leclerc shrnul ve své knize "Pr&s de Phytotherapie", která se stala klasickou prací o tomto vědeckém oboru. Leclercův život a práce byly oceněny v nekrologu publikovaném 14. května 1955 v časopisu La Presse Medicale.

Bylinářská medicína od starověkého "herbalismu" urazila velmi dlouhý kus cesty. Studium použití léčivých bylin se stalo od druhé poloviny 20. století vědeckým oborem, stejně uznávaným, jako chemoterapie, hydroterapie, elektroterapie a další. Znalost léčivých bylin a jejich použití se rozvíjela od starověku. Bylinářskou medicínou se zabýval například egyptský lékař a kněz Imhotep, jehož pozůstatky byly nalezeny v pyramidě v Sakkaře, Galén, který byl osobním lékařem římského císaře Marca Aurelia nebo později Paracelsus (Theophrastus Bombastus von Hohenheim), Hildegarda z Bingenu a další autoři velkých herbářů středověku.

Rozvoj chemie a biochemie od 2. poloviny 20. století otevřel ohromné možnosti experimentální farmakologii a vedl k výrobě syntetických léků. Tradiční bylinářské znalosti léčivých bylin byly zatlačeny do pozadí. Biochemie a farmakologie se pomocí metod moderní fyziologie soustředily na účinky léků, které lze změřit za experimentálních podmínek a statisticky vyhodnotit. Složení fyziologicky aktivních látek a sloučenin lze s využitím vyspělých technologií přesně analyzovat a jejich účinky lze zkoumat na množstvích několika miligramů. Fytoterapie však zatím může tyto metody využít pouze na léčivé byliny s mocným účinkem. Pro léčivé byliny s jemným účinkem se však objevila řada problémů, včetně metodologie takové analýzy.
 

Aktivní fyziologické účinky léčivých bylin jsou vědecky zkoumány tak, že z těchto bylin jsou postupně izolovány čisté biochemické sloučeniny, jako jsou alkaloidy. Tyto sloučeniny jsou pak zkoumány stejnými metodami jako ostatní chemické sloučeniny s fyziologickým účinkem. Řada přírodních látek byla syntetizována v laboratoři, což přispělo k dalšímu rozvoji farmaceutického průmyslu. Díky tomuto vývoji se podařilo objasnit fyziologické účinky mnoha známých léčivých bylin a bezpochyby bylo dosaženo ve fytoterapii velkého pokroku. Tento nový přístup umožnil, aby bylinářská medicína byla zkoumána vědeckými metodami. Podařilo se izolovat řadu biologicky aktivních sloučenin v léčivých bylinách a stanovit jejich přesné chemické složení. Tento vývoj přispěl k modernímu rozvoji bylinářské medicíny, včetně nových postupů výroby standardních fytofarmak. Farmaceutický průmysl k tomuto vývoji významně přispěl.

Na druhé straně se však objevily vážné výhrady k tomu, že aktivní účinky všech bylin a zejména jejich směsí lze objasnit pouze biochemickou analýzou z nich izolovaných čistých sloučenin. Mimo jiné šlo také o reakci na znevažování některých léčivých bylin, u nichž se biochemickou analýzou nepodařil prokázat očekávaný aktivní fyziologický účinek. V řadě případů však nebyla nalezena správná metoda pro analýzu takového účinku.

Proto také došlo k rozvoji nového oboru, fytofarmakologie. Jejím úkolem je vyvinout metody pro analýzu a hodnocení složitých účinků léčivých bylin a jejich směsí. Některé léčivé byliny mají svůj účinek jen po určitou dobu svého růstu. Účinek některých léčivých bylin se projevuje pouze ve vyvážených směsích s jinými bylinami, které samostatně žádný viditelný aktivní účinek nemají. Účinek některých směsí bylin se projevuje až po dostatečně dlouhé době užívání nebo nějak závisí na zdravotním stavu pacienta, dokonce včetně jeho psychického a emocionálního stavu. Tento fakt znají někteří uživatelé marihuany. Emocionální a psychická pohoda umocňuje účinek drogy a následný prožitek.

Fytofarmakologie na rozdíl od farmakologie proto vyžaduje značně odlišné metody, které nespočívají v izolaci a analýze čistých sloučenin. Léčivé byliny je nutné zkoumat jako celistvé přírodní produkty složené z mnoha komponent a látek, které působí společně. Fytofarmakologie by se měla mimo jiné věnovat také studiu mnoha bylinných elixírů, mastí, lektvarů nebo čajů, které tradiční bylináři vyrábějí. Většina z nich je složena z deseti, dvaceti nebo ještě více různých léčivých bylin. Jejich složení a množství vycházejí z dávných receptur. Teprve dnes lze vědecky analyzovat a studovat bylinné směsi, jejichž receptury vznikly na základě praktické zkušenosti.
 

Pokud z technických důvodů nelze nebo je velmi obtížné určit příčiny fyziologických účinků některých směsí bylin, empirická data mohou významně pomoci. Podle autora článku [1] jsou pro vědeckou fytoterapii nezbytné jak experimentální výzkum, tak správně využívané empirické zkušenosti. Nelze odmítnout empirické zkušenosti lékařů, léčitelů a jejich pacientů získávané po stovky let až tisíce let pouze proto, že dosud nejsme schopni vědecky prokázat fyziologické účinky většiny bylin.
 

Pojem "fytoterapie" je mezinárodně přijatelným názvem pro bylinářskou medicínu a má jasný a nezavádějící význam. Jak již bylo uvedeno, tento pojem navrhl francouzský lékař Henri Leclerc a později byl převzat také v Německu pro popis použití léčivých bylin při léčení onemocnění.

Fytochemici, lékárníci a farmakologové jsou školeni k tomu, aby znali nebo uměli určit vlastnosti a účinky jednotlivých léčiv tradičně označovaných jako "farmaka" (jednotné číslo "farmakum"). Je logické, že rostlinná léčiva jsou označována jako fytofarmaka. Pojmy "fytoterapeutické činidlo" a "fytofarmakum" označují totéž, jenom z jiného úhlu pohledu.

Chemická a biochemická syntéza léčiv dosáhla po druhé světové válce velkého rozmachu a pokroku. Výsledkem bylo, že "jednoduchá bylinná léčiva" upadla téměř v zapomenutí a byla považována za překonaná a zastaralá. Pouze omezený počet léčiv, jako digitoxin, pochází dosud z bylin. Stejné metody, které byly použity pro analýzu přírodních alkaloidů a dalších sloučenin, vedly později k jejich chemické a biochemické syntéze.

Značné množství přírodních bylinných léčiv, jejichž léčebné účinky byly známy na základě dlouhodobé zkušenosti tradiční medicíny, však zůstalo moderní medicínou nevyužito. Tato léčiva, Leclercova fytoterapeutická činidla, jsou dosud používána pouze v domácí medicíně. V lékařských školách a univerzitách se o nich studenti obvykle nedověděli.

Nedávno o téměř zapomenutá bylinná léčiva začal vzrůstat zájem. Jedním z důvodů je úspěšná vědecká analýza, identifikace a izolace účinných látek z těchto léčiv díky technologickému pokroku. Data získaná biochemickými analýzami a klinickými testy často potvrdila dávné empirické zkušenosti, které byly až dosud přehlíženy.

S růstem vědeckého zájmu se začal častěji používat pojem "fytofarmakum" než pojem "fytoterapeutické činidlo", který se používal v pevninské části Evropy. Tím ovšem došlo ke zmatení významů. Situace se ještě zhoršila používáním složitého pojmu "fytofarmakoterapie" místo původního pojmu "fytoterapie".

Jak již bylo uvedeno, pojem "fytoterapie" je jasně definován. Jednu zajímavou definici uvedl profesor H. E. Bock. Fytoterapie je podle jeho názoru medicína, která používá celé rostliny nebo jejich části. Sama sebe považuje za dar přírody, k němuž se obracíme díky jeho přírodní přirozenosti jako k prvnímu léku. Generace před námi tento dar využívaly, získaly zkušenosti a chránily jej jako historický poklad, jako nástroj léčení.
 

Profesor H. E. Bock popsal také řadu problémů ve vývoji bylinářské medicíny, především rozsáhlý a často nepředstavitelný rozsah a dosah působení bylinných léčiv. Moderní vědecká medicína takový rozsah účinků bylinných léčiv rozhodně popírá. Celá řada indikací bylinných léčiv (jejich použití proti daným onemocněním) je odvozena z tradiční bylinářské medicíny, často od lidí bez vědeckých lékařských znalostí. Tyto indikace se objevují často v populárních časopisech a knihách, aniž se někdo zabýval jejich pravdivostí a oprávněností.

Stejný názor vyjádřil G. Vogel (D&c/r Apoth Ztg, 1979), když kladl důraz na různé standardy při ověřování účinnosti bylinných léčiv. Kromě nezbytného přezkoumání účinnosti bylinných léčiv metodami vědecké medicíny by předvedení léčebných účinků nemělo být založeno na pevných schématech, ale v souladu s charakterem účinku zkoumané léčivé bylinné směsi. Dokud neexistují metody založené na vědeckém základě, musí mít lékařská pozorování a zkušenosti, včetně subjektivních názorů pacientů, stejnou hodnotu jako klinické testy. Nelze odmítnout racionální terapii jen proto, že pro ni dosud neexistuje přesné vědecké vysvětlení. Pro farmakoterapii by mělo obecně platit, že subjektivní názory pacientů, kteří užívají nějaká léčiva, by měly mít stejný význam jako laboratorní parametry. Tyto subjektivní názory totiž lze zpracovávat statistickými metodami a lze přitom využít zkušeností a znalostí psychologů s různými psychologickými testy. Americký prezident Abraham Lincoln prý prohlásil: "V určitém okamžiku lze všechny lidi považovat za blázny. Některé lidi lze považovat za blázny neustále. Nelze však považovat za blázny všechny lidi neustále." Pokud určité léčivo stále více lidem subjektivně pomáhá, je třeba jeho účinek respektovat, přestože jej neumíme dosud vědecky ověřit a dokázat.
 

Pokud chceme stanovit správné postavení bylinářské medicíny v moderní medicíně, stačí shrnout již uvedené. Lékárníci a farmakologové jsou školeni k tomu, aby byli schopni pracovat s farmaceutickými výrobky nebo léky. Pokud tímto výrobkem je samotná rostlina, je přirozené takový výrobek označovat jako rostlinné léčivo nebo fytofarmakum. Lékaři se na druhé straně zabývají terapií. Pokud užívají bylinná léčiva, lze hovořit o fytoterapii. Pokud používáme pojem "fytofarmaceutický" nebo "fytoterapeutický", jde o stejný pojem, pouze s odlišným úhlem pohledu.

Předmětem rozsáhlých diskusí dosud zůstává, zda také čisté biochemické sloučeniny získané z léčivých rostlin, jako jsou alkaloidy morfin, digitoxin nebo atropin, lze také považovat za fytofarmaka. Někteří se domnívají, že tyto sloučeniny spíše odpovídají syntetickým chemickým léčivům. Další zdůrazňují, že tyto biochemické sloučeniny nejsou zcela zbaveny reziduálních sloučenin z původních rostlin. Komise federálního ministerstva zdravotnictví ve Spolkové republice Německo, zodpovědná za vypracování standardů pro fytofarmaka, dospěla k závěru, že čisté biochemické sloučeniny získané z léčivých rostlin, je nutné považovat za fytofarmaceutické výrobky. Nepodařilo se sice nalézt jasnou hranici mezi těmito sloučeninami a čistě syntetickými léčivy, avšak bylo dosaženo uspokojivého kompromisu.

Léčba léčivými bylinami, fytoterapie, je použitelná ve všech oblastech medicíny, ačkoliv s podstatnými rozdíly. Praktičtí lékaři zpravidla předepisují fytofarmaka s jemným účinkem. Tato léčiva jsou účinná při léčbě některých akutních onemocnění, avšak lze je použít také pro léčení některých chronických onemocnění, jako jsou metabolické poruchy, chronická onemocnění srdce nebo revmatické potíže. Kliničtí lékaři však obvykle používají fytoterapeutika s mocným a rychlým účinkem, jako je strofantin, atropin nebo morfin. V těchto případech existuje dvojnásobné riziko. První spočívá v tom, že pacient bude tyto mocné léky používat také v době, kdy se jeho zdravotní stav změnil. Použití mocných léčiv proto obvykle podléhá různým omezením. Kliničtí lékaři často neznají účinek léčiv s jemným účinkem a proto tato léčiva podceňují. Někdy tato léčiva považují za placebo, přestože jejich účinek je lékařskou nebo léčitelskou praxí dostatečně prokázán. Mladí lékaři mohou mít potíže při přechodu z klinické výuky do praxe a nevědí, jak tyto potíže překonat. Prvním krokem by totiž měl být odlišný přístup k léčivům včetně fytofarmak.

Vědecká fytoterapie se nachází mezi dvěma krajními přístupy. Jedním z nich je ortodoxní medicína s farmakologií a klinickou praxí. Tyto obory uznávají pouze léčiva, jejichž účinek je dostatečně potvrzen klinickými testy a statistickými metodami. Klinická praxe, zejména v nemocnicích, dává přednost rychlým a účinným léčivům a proto používá pouze léčiva s mocným účinkem.

Druhým přístupem je všeobecná praxe, kde jsou využívány nejen léčiva s mocným účinkem, ale také léčivé byliny se slabými vedlejšími účinky. Všeobecná praxe často používá dlouhodobou terapii pro léčení chronických onemocnění. Podle autora článku [1] je nedostatek rozšířených kursů léčení pacientů. Někteří lékaři ve všeobecné praxi mohou začít používat rostlinná léčiva s mocným účinkem také v oblastech, kde dosud nebyla vyzkoušena. Odtud už je jenom krok k šarlatánskému léčitelství, které používá léčivé byliny jako nástroj léčby vlastními metodami.

Vědecká fytoterapie leží někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Každý, kdo pracuje v tomto oboru, bude potěšen, pokud budou objeveny nové aktivní sloučeniny v léčivých bylinách, které budou získány v čisté formě. Takové sloučeniny lze v praxi snadněji použít, protože teoretické zdůvodnění jejich účinku má obvykle větší váhu než pouhá empirická zkušenost. Bylo by však mylné se domnívat, že toto je jediným cílem fytoterapie. Neméně důležité je nalézt metody, které by umožnily objektivní hodnocení účinku mnoha sloučenin v léčivých bylinách nebo v jejich směsích. Zde fytoterapie dosud stojí na začátku, přestože bylo dosaženo některých zajímavých výsledků.
 

Je třeba znovu zdůraznit, že fytoterapie je nezávislým vědeckým oborem, který vyžaduje své specifické postupy v teorii a praxi. Fytoterapie se jako vědní obor dosud vyvíjí podobně jako řada jiných oborů. Některé úkoly stojí v popředí. Především je důležité, aby lékaři znovu získali zvláštní, téměř osobní vztah k léčivým bylinám, které předepisují svým pacientům, jako tomu bylo v minulosti. Pro mnoho pacientů má bylinářská medicína zvláštní význam. Nezávislé průzkumy opakovaně dokazují, že lidé přes veškerý pokrok farmaceutického průmyslu mají mnohem větší důvěru v léčivé byliny než v syntetické léky. Více než 50 procent pacientů v případě onemocnění dává přednost léčivým bylinám nebo bylinným léčivům. Pouze asi 20 procent pacientů je přesvědčeno, že syntetická léčiva jsou účinnější nebo vhodnější. Je zřejmé, že léčivé byliny jsou považovány za bližší k přírodě než syntetické léky, a proto bližší člověku. Berlínský lékárník Heuber tvrdil, že moderní medicína značně utrpěla svým spojením s chemií. Pro mnoho lidí je chemie spojována s toxickými látkami v ovzduší a ve vodě, s chemickými haváriemi, nebezpečnými látkami v potravinách a podobně. Někteří američtí autoři varují, že moderní medicína buduje novou Babylónskou věž, kdy odborníci různých oborů si přestávají navzájem rozumět. Fytoterapie může pomoci, aby se moderní lékaři příliš nevzdálili od svého poslání lékaře.
 

Postgraduální studium lékařů by mělo trvale seznamovat s možnostmi a účinky fytoterapeutických léčiv. Přitom je důležité se neomezovat pouze na léčivé byliny, ale také hovořit o lécích, které jsou od nich odvozeny. Lékaři, kteří znají názvy a účinky mnoha biochemických látek, někdy netuší, že tyto látky mají rostlinný původ. Lékaři by také měli být schopni vytvářet své vlastní léčebné receptury a měli by rozumět jejich účinkům. K tomu jsou léčivé byliny velmi vhodné. Konečně by lékaři měli znát nejen výsledné léky, ale také samotné rostliny a jejich účinky. Stejně jako biochemická látka má svůj strukturní vzorec, každá léčivá bylina má svoji morfologii, jejíž znalost je důležitá pro lékařské použití těchto bylin.

Studenti medicíny by měli získat znalosti o bylinách ještě před svou klinickou praxí a pak během klinické praxe. Znalost léčivých bylin by měla být součástí předklinického studia také proto, že řada rostlin v přírodě s mocným účinkem, jako je rulík zlomocný [Atropa belladona], až po rostliny s jemným účinkem, jako je heřmánek [Chamomilla], mohou později sehrát důležitou roli v jejich lékařské praxi. Tato znalost je stejně důležitá jako teoretické znalosti farmakologie. Během klinické praxe by se studenti měli dovědět nejen o rostlinných látkách s mocným účinkem, jako je digitoxin, atropin, belladonin a další, které slouží při akutních a závažných zdravotních stavech, ale také o rostlinných látkách s jemným účinkem. Studenti by se měli také dovědět o starších i zcela nedávných výsledcích fytofarmakologie.

Průběh a vývoj některých chronických onemocnění lze příznivě ovlivnit určitými léčivými bylinami s jemným účinkem, z nichž se připravují čaje, obklady, koupele a masti. Bohužel však studenti lékařských fakult nezískají o léčivých bylinách téměř žádné znalosti a nemají o jejich účincích prakticky žádnou představu. Podle autora článku [1] účinným řešením by byla výuka praktické bylinářské medicíny podobným způsobem, jako se dnes vyučuje "všeobecná medicína". Není nutné budovat nové velké ústavy, jako je tomu v případě psychosomatické medicíny. Výuka bylinářské medicíny může probíhat s malými finančními náklady. Bylinářská medicína se stala samostatným oborem poznání, výzkumu a výuky, který již nelze nadále ignorovat. Vyžaduje specifické znalosti a specifickou výuku a proto nemůže být jen okrajovým tématem lékařské výuky.
 

Je také důležité vědět, čím fytoterapie není. Především je nutné fytoterapii odlišit od nevědeckého bylinářství, které bývá někdy spojeno s různými "okultními naukami" nebo astrologií. Bohužel s tím je spojena řada problémů. Například jsou neustále publikovány nové herbáře léčivých rostlin s barevnými kreslenými ilustracemi, avšak s textem, který nemá naprosto nic společného s objevy vědecké fytoterapie. Neustále jsou opakovány zastaralé a často zavádějící a mylné indikace léčivých bylin pro různá onemocnění. Čtenáři těchto pochybných herbářů a knih pak vkládají falešné naděje do různých léčivých bylin. Navíc toto navracení do minulosti přináší vědecké fytoterapii značné problémy.

Dále je nutné zdůraznit, že fytoterapie není homeopatií, přestože oba obory jsou někdy mylně zaměňovány. Homeopatie používá různé rostlinné látky od základů odlišnými způsoby než fytoterapie. Fytoterapie převzala některé myšlenky od homeopatie, zejména tím, že používá celou řadu bylin, které se v medicíně běžně nepoužívají. Některé z těchto bylin se do medicíny dostaly právě díky fytoterapii. Podle autora článku [1] by fytoterapie mohla dosáhnout dalšího pokroku ve vědeckém výzkumu také tím, že by zkoumala také rostlinná léčiva používaná v homeopatii. Ve fytoterapii se používají také homeopatické matečné směsi, avšak pouze proto, že tyto byliny nelze podávat jiným způsobem. Takové postupy však s homeopatií nemají nic společného.
 

Preventivní medicína má stále větší význam. Z podstaty věci vyplývá, že nelze nalézt jasnou dělící čáru mezi profylaktickými a léčebnými postupy. V oblasti prevence se úspěšně uplatňuje řada léčivých bylin s jemným účinkem, které lze užívat dlouhodobě bez nepříznivých vedlejších účinků. Například hloh trnitý [Crataegus oxycanta] by měl mít preventivní účinky proti degenerativním onemocněním srdce. Fytoterapie má význam také pro rekonvalescenci a rehabilitaci. Léčivé byliny lze používat ještě během klinického léčení a následně pak v domácím léčení. Některé léčivé byliny podporují funkce postižených orgánů nebo příznivě ovlivňují zdravotní stav. Například heřmánek [Chamomilla] lze používat dlouhodobě při žaludečních potížích. Květy lípy srdčité [Tilia cordata] a lípy velkolisté [Tilia platyphylos] obsahují jako účinné látky aglykony kemferol a kvercetin. Lipový čaj se užívá při rýmě, kašli a zánětu průdušek, ale také při onemocněních ledvin, močového měchýře a rovněž jako prostředek podporující funkci žaludku a střev.
 

Veřejnost se obvykle domnívá, že léčivé byliny jsou neškodné, a proto jim lidé dávají přednost před syntetickými léky. Tato mylná představa vychází z předpokladu, že fytoterapeutická léčiva obsahují pouze léčivé byliny s jemným účinkem. Avšak ani tyto byliny nejsou zcela bez vedlejších účinků. Němečtí a američtí lékaři například uvádějí zdravotní problém, označovaný jako "laxativní tlusté střevo", které souvisí s elektrolytickou nerovnováhou způsobenou dlouhodobým užíváním jistých rostlinných projímadel, všeobecně považovaných za zcela neškodná. Ve vážných případech může dojít k vyčerpání a příznakům podobným paralýze. Lékořice [Succus liquiritae] může v některých případech způsobovat edémy, bradykardii a vysoký krevní tlak. Surová rajčatová šťáva obsahuje solanin, který může mít podobné vedlejší účinky jako atropin, jako je například zvětšení zornic a zrakové potíže. Mnoho dalších rostlinných léčiv může mít podobné vedlejší a nežádoucí účinky.

Rostlinná léčiva s mocným účinkem obvykle jsou vysoce nebezpečná, stejně jako syntetická léčiva. Například náprstník [Digitalis purpurea] a [Digitalis lanata], rulík zlomocný [Atropa belladona], ocún jesenní [Colchicum autumnale] mohou při nesprávném používání způsobit vážné zdravotní problémy nebo smrt. Proto je nezbytné znát jednotlivé byliny a jejich možné účinky a indikace. V tomto ohledu se fytoterapie prakticky neliší od farmakoterapie. Samotné znalosti může zabránit závažným důsledkům a mohou vést k úspěšné prevenci a léčbě.

Starý spor, zda jsou lepší čerstvé a sušené léčivé byliny nebo alkaloidy a další účinné látky izolované z těchto rostlin, jsou podle autora článku [1] bezpředmětné. Neexistuje totiž žádná všeobecně použitelná odpověď. Máme řadu důkazů, že léčivé byliny nebo jejich vyvážené směsi mají pro pacienty určité výhody. Na druhé straně experimentální výzkum dokazuje, že čisté izolované sloučeniny z léčivých bylin mají podobné účinky.
 

Profesor R. Haensel (Physikal Med. und Rehab., 1977; Deutsche Apothek. Zeitung, 1977) definoval fytofarmaka s jemným účinkem jako přírodní produkty nebo byliny v jejich přírodním stavu, které mají široké terapeutické využití, nemají žádné velké toxické vedlejší účinky, zejména co se týká morfologických změn. Zpravidla jejich léčivý účinek nenastává okamžitě, ale teprve až po delší době pravidelného užívání.

Za jeden z hlavních faktorů působení léčivých bylin s jemným účinkem považoval čas. Příznivé účinky léčivých bylin se obvykle projevují až po delším užívání. Podobné účinky však má také řada syntetických léčiv.

Časový faktor nebyl až donedávna plně doceňován. Haensel zdůrazňoval, že dokonce léčivé byliny s jemným účinkem mohou po delším období užívání mít vedlejší účinky a mohou ovlivnit různé patologické procesy v organismu. Tento fakt vyvrací obecný názor, že látky bez toxických účinků nemají žádný terapeutický význam. Profesor R. Haensel tvrdí, že některá fytofarmaka s jemným účinkem byla považována za prakticky neúčinná, protože byla zkoumána metodami určenými pro látky s okamžitým nebo mocným účinkem. Příkladem jsou valeriánské kapky z kozlíku lékařského [Valeriana officinalis], které na rozdíl od barbiturátů nepůsobí nepříznivě na centrální nervovou soustavu. Jejich sedativní účinek, prokázaný encephalografií v roce 1976, je odlišný od účinku barbiturátů.

Profesor Sixtus Hynie z Farmakologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze ve své knize [3] uvádí, že rostlinné drogy jsou oblíbenými sedativními léky, z nichž některé mohou mít také hypnotické účinky. Tyto látky mají malou toxicitu a nevzniká u nich návyk a léková závislost. Sedativní účinky se přisuzují extraktům z kozlíku lékařského [Valeriana officinalis], chmelu [Humulus lupulus], hloku trnitého [Crataegus oxycanta] a mučenky [Pasiflora incarnata].

Dřívější tvrzení o neúčinnosti látek bez vedlejších účinků vycházelo z výzkumů somatického působení těchto látek metodami experimentální farmakologie. Hlavním důvodem, proč účinnost fytofarmak s jemným účinkem nebyla jednoznačně prokázána, spočívá podle autora článku [1] v použité metodologii, která neuvažuje složité působení léčivých rostlin a faktor času.
 

Řada významných univerzitních učitelů se již k fytoterapii staví příznivě. Profesor F. H. Kemper z Univerzity v Münsteru přednášel v Karlsruhe mimo jiné o významu rostlinných léčiv. Podle jeho názoru neexistují žádná rostlinná léčiva prvního, druhého nebo třetího řádu, ale pouze fytoterapeutická léčiva jako taková. Tisíce let praktických terapeutických zkušeností nebo "reálných zkušeností", jak uvádí profesor Martini, je podle názoru autora článku [1] srovnatelných s experimentálními farmakologickými zkušenostmi, na nichž je založeno používání moderních syntetických léčiv. Farmakologické experimenty mají také svá omezení.

Profesor L. Demling z Univerzitní nemocnice v Erlangenu uvedl, že mnohé metody a léčiva, které byly zavedeny empirickou medicínou, avšak předtím po dlouhou dobu přežívaly jen díky zájmu o přírodní léčitelství, se ukázaly ve světle moderních metod výzkumu jako účinná léčba. Příkladem je použití cibule a česneku při léčbě trombotických potíží a hyperglykémie nebo použití malých dávek alkoholu pro povzbuzení chuti a zklidnění žaludku. Omezené množství informací získaných z experimentů na zvířatech a fakt, že pokusy na lidech nejsou obecně přijatelné, představují velký problém ve snaze rozdělit terapeutická opatření na účinná a neúčinná. Objevují se stále nové aspekty a výsledky získané pokusy na zvířatech nebo tkáních nejsou vždy průkazné.

Profesor R. Hegenauer z Univerzity v Leidenu tvrdí, že rozsáhlé zkušenosti v Evropě a zejména ve světě s terapeutickým použitím léčivých bylin musí nepochybně vést k jejich kritickému hodnocení. Pojem "lidová medicína" (často pohrdavě používaný "ortodoxními" lékaři) rozhodně není synonymem humbuku, podvodu, šarlatánství a mastičkářství. Označuje znalosti použití bylin a přírodních léčiv, získávané a shromážděné mnoha generacemi po staletí. Jednou z funkcí moderní vědy musí být zachránit tento poklad lidové moudrosti, oprostit jej od mystických konceptů a uvést jej do kontextu moderní medicíny. Farmakologie by se měla odvážit studovat nejen izolované čisté látky, ale také jejich směsi v léčivých bylinách a rostlinách. Účinná fytofarmaka, jako jsou heřmánkový čaj, lipový čaj nebo valeriánské kapky, lze připravit výlučně z rostlin, přestože farmakologie již izolovala jejich účinné látky. Dokud se nepodaří vyvinout odpovídající metody výzkumu terapeutických účinků léčivých bylin a jejich směsí, nelze odmítnout žádné terapeutické činidlo jako nevědecké. Tento postoj je v souladu s nejvyšším přikázáním lékařské praxe: "Salus aegroti suprema lex", které přikazuje lékařům použít všech dostupných prostředků k léčení člověka.
 

Podle autora článku [1] je nezbytné definovat roli léčivých bylin v moderní medicíně. Nejsnazším způsobem je ohlédnout se zpět do minulosti, kdy nastaly podobné situace. Asi 1000 let před naším letopočtem Asclepios z Thessaly, jeden z největších lékařů starověku, o použití léčebných nástrojů napsal: "Nejprve slovo. Pak rostlinu. Nůž až nakonec.".

Autor článku [1] by tento výrok ve světle moderní medicíny poněkud rozšířil: "Nejprve slovo. Pak rostlinné léčivo. Pak účinnou syntetickou chemoterapeutickou látku. Až nakonec nůž". Rostlinná léčiva by měla být použita ještě před použitím silných chemoterapeutických látek a rozhodně před chirurgickým zákrokem. Nejprve by měly být využity všechny neinvazivní metody, které má moderní medicína k dispozici.

Někdo může mít pocit, že byly opomenuty hydroterapie nebo správná dieta. Již od starověku se však používaly bylinné koupele a dieta obvykle obsahovala rostlinné produkty.

Je však třeba zdůraznit, že na prvním místě lékařské praxe by mělo být slovo. Slovo je psychologickým lékem, který má důležitý léčebný účinek. Moderní psychosomatická medicína tuto starověkou pravdu potvrdila. "Slovo" vyslovené správným způsobem je mocnější silou, než si materialistický svět dokáže připustit. Pokud dochází k dialogu mezi pacientem a lékařem a pokud jsou použity léčivé byliny a další rostlinná léčiva, pacient se může nejen uzdravit, ale především si své zdraví udržet. Specializovaní lékaři význam psychosomatické medicíny dosud podceňují.

Léčivé byliny a rostlinná léčiva představují oblast, v níž se dotýkáme hranic vědeckého a lékařského poznání. Švédský botanik a lékař Linnaeus (Linné) napsal neobvyklou knihu "Philosophia botanica". Sám se zabýval studiem léčivých bylin a rostlin. Podle jeho názoru studium života rostlin nám pomáhá hlouběji pochopit, že člověk je nedílnou součástí přírody a je podřízen jejím zákonům. Čím více budeme usilovat o ovládnutí Přírody, místo abychom v ní hledali své místo, tím více budeme překračovat její hranice a ohrožovat její existenci i sami sebe. Pozorovat růst rostlin podle jejich vlastních zákonů, sledovat vývoj květů a plodů, je skutečně neocenitelnou a vždy novou zkušeností. Jako lidé si potřebujeme zachovat tento "naivní" postoj ke světu, potřebujeme vnímat harmonii celku a jeho částí. Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že rostlina jako předmět našeho výzkumu je živým organismem, organickou substancí, která se řídí svými vlastními zákony a proto je mnohem obtížnější ji analyzovat než minerály a chemické sloučeniny.

Přitom nejde o žádný "návrat k přírodě", jaký zamýšlel Jean Jacques Rousseau. Musíme nadále využívat nástrojů a vymožeností moderní medicíny, ale nesmíme se nechat ovládat technologií. Cílem je nalézt střední cestu, vyvinout novou "materia medica", která by využívala nejen výsledků moderní vědy a technologie, ale také zkušeností a znalostí našich předků. Fytoterapie může být jedním z takových prostředníků. Avšak prvním naším úkolem je správné a dostatečné pochopení léčivých bylin a jejich účinků.

Fytoterapie musí být plně v souladu s moderní biochemií, molekulární biologií, farmakologií a klinickou praxí, nesmí se stavět proti nim. Pokud budeme soustavně uplatňovat tento přístup v našem výzkumu a výuce, můžeme dosáhnout dalšího významného pokroku v moderní medicíně tak, aby se tato medicína znovu přiblížila lidem.

Odkazy a literatura:

[1] Rudolf Fritz Weiss, M.D.: Herbal Medicine. Translated from Sixth German Edition of "Lehrbuch der Phytotherapie" by A. R. Meuss. Ab Arcanum, Gothenburg, Sweden. Beaconsfield Publishers Ltd., Beaconsfield, England.

[2] Jaroslav Blína a kol.: Malá encyklopedie chemie. Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1976.

[3] Sixtus Hynie: Psychofarmakologie v praxi. Farmakologie látek ovlivňujících CNS a senzorický systém. Galén, 1995. ISBN: 80-85824-17-5

[N1] Rostlinné jedy. (1) Natura 4/1997.

[N2] Rostlinné jedy. (2) Natura 5/1997.

[N3] Rostlinné jedy. (3) Přílohy. Natura 6/1997.