Literatura:

[1] Karel Kaplan: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Parlamentu České republiky. 2002. ISBN: 80-902885-8-8

[2] Colloti, Enzo: Hitler a nacismus. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, 101 00 Praha 10, Praha 1996. Z italského orig.: Hitler e il nazismo, nakl. Giunti a Casterman, 1994. Překlad z italštiny: Josef Hajný. ISBN: 80-85928-44-2.

[3] Karel Kaplan, Vladimír Pacl: Tajný prostor Jáchymov, část I.: Jáchymovské doly, část II.: Lidé v Jáchymovských dolech. nakl. ACTYS ve spolupráci s K klubem, České Budějovice, 1993. ISBN: 80-901234-2-2

[N1] Uranové doly v Jáchymově. Podle knihy "Tajný prostor Jáchymov". Natura 8/1997.

[N2] Lidé v uranových dolech v Jáchymově. Podle knihy "Tajný prostor Jáchymov". Natura 9/1997.
 

Politické procesy měly v každé diktatuře svou důležitou roli, funkci a poslání. Bez persekucí a represí, jejichž vrcholem byly politické procesy, by žádná diktatura nemohla existovat.

Německý nacismus začal po převzetí moci v roce 1933 okamžitě likvidovat své nepřátele, které viděl především v představitelích bolševismu, marxismu a judaismu. Nešlo o boj politickými prostředky, ale cílem byla porážka a fyzická likvidace všech protivníků nacistického režimu. V letech 1933 až 1936 proto nacisté zdokonalili své soudní, organizační a institucionální nástroje s cílem legalizovat čistky a represe vůči nepřátelům režimu. Ještě před požárem Říšského sněmu se nacistům podařilo prosadit mocenské nástroje k odstranění protivníků na základě pouhého podezření z možných trestných činů proti nové moci. Zásady přijaté po 27. únoru 1933 již dovolovaly persekuce již z titulu předběžného opatření.

Zcela podobně se persekuce staly běžně užívaným nástrojem oficiální politiky ve všech komunistických zemích včetně poválečného Československa. Při prosazování svých záměrů a cílů narážela komunistická moc na nesouhlas a odpor nejen jednotlivců a skupin občanů, ale většiny společnosti.

V nacistickém Německu v březnu 1933 vznikla státní tajná policie (Gestapo, Geheime Staatspolizei), která se brzy stala modelem pro sjednocení policie ve všech spolkových zemích Německa.

Nedílnou součástí persekuce a represe a prosazování politické moci se staly také soudy, které v demokratických zemích jsou nezávislé na výkonné politické moci. V nacistickém Německu vznikl nacionálně socialistický soud (Volksgerichtshof), zabývající se výlučně případy zrady Vůdce a nacistické strany. Předsedou soudu byl Roland Freisler, schopný právník a obdivovatel Vůdce. Freislerovy výstupy v soudní síni se díky filmovým záběrům staly dodnes hrůznou legendou. Na obviněné a obhájce během procesu řval a zastrašoval svědky. Pro svoji povahu byl označován jako "zuřivý Roland".

22. února 1943 v Mnichově Roland Freisler předsedal procesu s Hansem a Sophií Schollových a s jejich přítelem Christophem Probstem. Všichni byli obviněni z velezrady. Po čtyřech hodinách soudního procesu všechny odsoudil k trestu smrti. Ještě téhož dne byli popraveni pro potupu setnutím hlavy.

O týden později Roland Freisler předsedal dalšímu procesu se členy skupiny "Bílá růže". Obviněni byli Willi Graf, Alexander Schmorell, profesor Kurt Haber a další. Freisler začal znovu řvát na obviněné a neumožnil jim se hájit. Huberův obhájce na začátku jednání povstal, vykřikl "Heil Hitler!" a zeptal se soudce, zda se jako loajální Němec může vzdát případu. Před ukončením jednání se soudce pokusil prokázat vinu třem hlavním obviněným. Na profesora Hubera Freisler zařval: "Já neznám žádného profesora Hubera nebo doktora Hubera. Znám pouze obviněného Hubera. On nemá právo být Němcem". Všichni tři hlavní obvinění byli odsouzeni k trestu smrti.

O několik měsíců dříve Gestapo rozbilo tajnou organizaci Rote Kapelle, která byla jednou z nejlépe vybavených skupin v ilegalitě. Přesto nevzniklo žádné hnutí lidového charakteru.

Jiná situace byla ve východní Evropě. Zde nacisté postupovali mnohem rychleji a brutálněji. Celé židovské komunity byli násilně odděleny od ostatního obyvatelstva bezprostředně po dobytí území wehrmachtem. Navíc čistě židovský odpor v ghettech a táborech se setkával jen s velmi malou podporou zvenčí. Většinou šlo o ozbrojené útoky a revoltu proti jednotkám SS, masové útěky z táborů a partizánský odboj. Uvádí se, že asi 20 tisíc Židů bylo členy partizánských skupin.

Napětí, spory a konflikty se společností provázely také komunistický režim v Československu. Během čtyřiceti let jeho trvání se měnila úloha politických procesů, jejich počet, stupeň krutosti vyšetřování a rozsudků, motivy a koncepce "technologie jejich výroby" pouze v závislosti na vnějších vlivech a na vnitropolitických událostech.

V důsledku mezinárodních vztahů komunistických zemí k zemím západní Evropy a Spojeným státům americkým byly motivem některých politických procesů zahraničně politické záměry. Proto probíhaly procesy se zahraničními diplomaty, novináři, politiky a dalšími. U řady těchto procesů se úsilí o mezinárodní rámec a politickou koncepci (podle níž byly tyto "trestné činy" důsledkem střetu dvou světových politických bloků) promítalo do obviňování ze špionáže, ze spojení se "zrádným exilem", z jednání podle pokynů zahraničních zpravodajských služeb, ze styků s agenty a z tzv. "ideologické diverze".

Mezinárodní politická situace ovlivňovala rozsah a krutost rozsudků v závislosti na tom, jak komunističtí představitelé museli brát ohledy na zahraniční veřejné mínění. Kvůli udržení své politické moci museli komunističtí představitelé koncem 50. let 20. století projevovat "snahy o zlepšení vztahů ke státům druhého světového tábora".

Komunistický východní blok a demokratický západní blok se po celé období Studené války připravovaly na skutečnou válku. Očekávání válečného konfliktu, příprava na něj a závody ve zbrojení zejména v oblasti zbraní hromadného ničení vedly k silné militarizaci celé ekonomiky. Strašení válkou prováděné oficiální propagandou nezůstalo bez vlivu na myšlení velké části obyvatel. Představitelé komunistického režimu v Československu využívali obavy a strach z války k prosazování vlastních záměrů a zejména mocenských zájmů Sovětského svazu.

Otevřený střet s "nepřítelem" se odehrával v diplomatické, politické a hospodářské oblasti, na půdě mezinárodních institucí nebo ve zpravodajských centrálách. Proto komunistická moc zesílila orientaci na hledání "vnitřních nepřátel" - skutečných, možných i zcela smyšlených.

V nacistickém Německu se první měsíce 2. světové války vyznačovaly zostřením kontrolních mechanismů nacistického režimu, aby se zabezpečila přiměřená úroveň zásobování potravinami. 3. září 1939 byla vydána řada nařízení s cílem maximalizovat válečné úsilí a zachovat vnitřní soudržnost nacistického režimu. Nepřátelský rozhlas byl považován za nástroj lživé propagandy a proto jeho poslech byl přísně zakázán. Nařízení obsahovala řadu ekonomicko-sociálních opatření, jejichž cílem bylo jednak zvýšit efektivitu výroby a jednak zajistit obyvatelstvu určitou životní úroveň.

Tajná státní policie Gestapo díky rozšíření pravomocí mohla zatknout každého, kdo byl třeba jen podezřelý z nepřátelských postojů vůči Říši.

Policejní režim, propracovaná propaganda a obezřetná sociální politika sloužily k získání souhlasu s válkou. Válka si vynutila řadu opatření, jako byl přídělový systém potravin a prodloužení pracovní doby, pro která si nacistický režim potřeboval vynutit souhlas obyvatel. Z počátku nacistické Německo bylo soběstačné jen částečně. Po vypuknutí války téměř po celou dobu jejího trvání Německo využívalo zdrojů z okupovaných území.

30. června 1934 podle oficiální propagandy došlo k potlačení spiknutí SA (Sturmabteilungen, úderné oddíly). Při střetnutí s policií a SS (Schutz-Staffeln, ochranné oddíly) došlo ke střelbě, při níž zahynuli někteří významní činitelé NSDAP, jako byl Ernst Röhm, šéf SA a po jistou dobu blízký spolupracovník Adolfa Hitlera. Tzv. "nocí dlouhých nožů" (podle Gregora Strassera "Bartolomějskou nocí") došlo ke konečnému vyrovnání účtů mezi různými složkami nacistického hnutí.

SA tvořily od počátku významnou skupinu uvnitř NSDAP. Jejich postavení se upevnilo od okamžiku, kdy získaly masový charakter. SA jako elitní formace a současně militarizovaná masa bojovníků zajistily straně NSDAP v letech frontálního střetnutí zejména s dělnickými organizacemi kontrolu nad ulicemi. Byly skutečným vojskem a kromě násilných metod pouličního teroru se staly nositeli populistických hesel, která byla spíše rebelská než revoluční. Jejich postavení se upevnilo po 30. lednu 1933 a svým charakterem odporovaly Versailleské smlouvě. Přitom bránily SS, aby se staly jedinou policií režimu, a současně se střetávaly s nepřátelstvím ze strany reichswehru, který po převzetí moci nacisty nepovažoval za nutné používat ozbrojenou moc nevojenského charakteru. Umírněný kurs z hlediska radikálů NSDAP a stabilizace režimu koncem roku 1933 vyvolaly požadavek "druhé revoluce".

Tyto protiklady vyvrcholily represí, kterou rozpoutaly oddíly SS s podporou reichswehru proti štábu SA Ernesta Röhma. Ten byl navíc příkladem rozporné osobnosti nacistického režimu. Jako homosexuál neodpovídal požadavkům kladeným na správného nacistu. "Bartolomějská noc" 30. června 1933 se stala pro Adolfa Hitlera a užší vedení nacistické strany příležitostí, jak se zbavit opozičních tendencí uvnitř NSDAP a jak zničit zárodky pravicové opozice z konzervativního prostředí.

Staří sympatizanti nacismu, jako byl bývalý kancléř von Schleicher a někteří představitelé reichswehru, příslušníci katolické a konzervativní opozice, kteří přestali podporovat nacismus, byli odstraněni současně s jádrem SA. NSDAP vyšla z této čistky pevnější ve své jednotě proti rozvratným tendencím. Nejsilnější pozici získal Heinrich Himmler jako říšský vůdce SS. NSDAP touto čistkou navíc získala důvěru reichswehru.

V komunistickém Československu u zrodu politických procesů s vedoucími komunistickými funkcionáři stál tvrdě prosazovaný požadavek sovětského vedení na "upevnění jednoty" mocenského bloku a na bezvýhradné podřízení sovětským velmocenským zájmům. Tyto procesy měly před světem "odhalit" mezinárodní protikomunistické spiknutí a zastrašit každého, u něhož by se třeba jen náznakem objevila vědomá nebo nevědomá odchylka od "sovětského smýšlení". Sovětské vedení se tak snažilo v satelitních zemích prosadit do vedoucích funkcí poslušné vykonavatele vlastních příkazů.

Obavy a strach vedoucích funkcionářů Komunistické strany Československa vyvolané politickými procesy s jejich bývalými soudruhy umožnily příliv sovětských poradců do všech oblastí politického a ekonomického života československého státu. Bez doporučení, stanovisek a rad sovětských poradců se komunističtí funkcionáři obávali přijmout jakékoliv samostatné rozhodnutí.

Politika Sovětského svazu ve vyhrocené fázi Studené války záměrně směřovala k izolaci sovětského bloku od "nepřátelského kapitalistického světa". Již počátkem 50. let 20. století Československo vystoupilo z více než padesáti mezinárodních organizací. Diplomatické styky s "kapitalistickými státy" omezilo na nejnutnější úroveň. Jejich zastupitelské úřady byly považovány za střediska špionáže a podpory domácí protistátní činnosti.

V té době se také objevily politické procesy, většinou zcela vykonstruované Státní bezpečností. Jejich cílem bylo "dokázat" nepřátelskou činnost obviněných diplomatů, tiskových a kulturních institucí. Oběti těchto politických procesů Státní bezpečnost hledala mezi vicekonsuly, novináři a československými zaměstnanci zastupitelských úřadů "kapitalistických" zemí. Vynucená "doznání" poskytovala pak možnost obvinit diplomaty ve vyšším postavení. Politické procesy přímo vedly k ochlazení diplomatických vztahů s Jugoslávií, Francií, Velkou Británií, Izraelem a Vatikánem.

Ve druhé polovině 50. let 20. století došlo ke zmírnění Studené války a tím k oslabení napětí v mezinárodních vztazích. Občas sice docházelo ke krizím, které se však dařilo překonávat nebo omezovat na lokální válečné konflikty. Sovětský svaz a jeho spojenci vyhlásily jako svůj prvořadý úkol dosáhnout vítězství nad kapitalismem v ekonomické soutěži. Po pádu Nikity Chruščova v říjnu 1964 si sovětské vedení vymezilo reálnější cíl, jímž bylo zastavení zrychlujícího se zaostávání za průmyslovými zeměmi západní Evropy a Severní Ameriky.

Politika ekonomické soutěže přivedla země sovětského bloku k pozvolným kontaktům se západním světem. Politikové a diplomaté obou táborů se stýkali a účastnili se mezinárodních konferencí. Zastupitelské úřady již nebyly považovány za centra špionáže. Proto také skončily velké procesy s diplomaty - "špióny".

Změny politiky Sovětského svazu a jeho spojenců se projevily také v přípravě politických procesů. Sovětský blok již nemohl zcela ignorovat světové veřejné mínění, které se stalo jednou z příčin ukončení velkých politických procesů a veřejných procesů vůbec.

Pozvolné kontakty sovětského bloku se západním světem však v Československu přinesly nové motivy pro represe a persekuce. Komunistický režim rozpoutal boj proti tzv. "ideologické diverzi" a proti antikomunismu. Od 60. let 20. století se Československo zařadilo na jedno z předních míst v boji s kapitalismem. Tažení proti "ideologické diverzi" souviselo s obranou komunistického režimu proti šíření politických a ekonomických vlivů západních demokracií ("buržoazní ideologie"). V ideologickém působení a v životním stylu západních demokracií vidělo vedení Komunistické strany Československa hlavní příčinu úpadku vlastního vlivu.
 

V nacistickém Německu se dekret prezidenta polního maršála Paula von Hindenburga z 28. února 1933 stal obecně právním předpisem, na jehož základě bylo možno omezovat občanská práva, která původně zaručovala výmarská ústava.

Reforma politické policie a tak zvaná "předběžná opatření" znamenala, že německý občan se dostával do střetu s represivním aparátem, který se zcela vymykal základním principům liberálně demokratickému režimu. Nově organizovaná policie nesloužila jen k ochraně občana a státu, ale stala se nástrojem represe. Tato represe byla namířena proti občanům s jiným politickým názorem nebo dokonce proti občanům jiné rasy (Židům).

Předběžné zadržení (Schutzhaft) se stalo prostředkem, který dovoloval policii zatknout kohokoliv, kdo se zdál být nežádoucí nebo nepohodlný. K tomu, aby policie získala souhlas k zatčení, nebylo zapotřebí shromaždovat důkazy. Stačilo pouhé podezření nebo presumpce viny platící pro celé kategorie občanů. Tento postup se stal základním nástrojem nacistického režimu. Nebylo nutné čekat na soudní příkaz, aby byla provedena razie proti osobám považovaným z jakéhokoliv důvodu za nebezpečné.

Neexistovaly časové termíny pro soudní řízení. Zatčení proto mohlo trvat libovolnou dobu, dokud trvalo podezření, že občan je režimu nebezpečný. Takto bylo možno zadržovat osoby neomezeně dlouho. Občanů zatčených tímto způsobem bylo v německé Říši několik stovek tisíc. Již několik měsíců po převzetí moci nacisty dosahoval počet vězňů několik desítek tisíc. Z nutnosti čelit problému jejich umístění byly zřizovány první koncentrační tábory.

Již v prvních dnech nacistické moci Hermann Göring, jako premiér pruské vlády, zavedl reformu staré politické policie. Vytvořil samostatný represivní orgán vyčleněný ze struktury ministerstva vnitra. 26. března 1933 vznikla v Prusku tajná státní policie (Gestapo, Geheime Staatspolizei). Policie se změnila jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska personálního obsazení. Policejní aparát byl očištěn od příslušníků uznaných za nezpůsobilé služby novému režimu. Do policie byli přijati lidé jednoznačně loajální s nacismem. Tím se zajistila efektivní kontrola nového policejního aparátu.

Nejvýraznějším příkladem funkční přeměny policie a jejího podřízení jedné osobě byla nová bavorská politická policie. Její velení bylo svěřeno říšskému vůdci SS Heinrichu Himmlerovi. Jemu nejblíže stál šéf informační služby (Sicherheitsdienst, SD) Reinhard Heydrich.

Heinrich Himmler postupně rozšířil své pravomoci na téměř všechny spolkové země tím, že dosazoval na všechna vedoucí místa příslušníky SS a likvidoval vazby na administrativu ministerstva vnitra.

Funkční přeměna policie byla završena Vůdcovým dekretem ze 17. června 1936, ve kterém Hitler jmenoval Heinricha Himmlera Reichsführerem SS a šéfem německé policie. Hitlerův dekret sice hovořil o zařazení Himmlerovy funkce do rámce ministerstva vnitra, ale tento fakt byl pouze formální. Heinrich Himmler nepodléhal žádné administrativní autoritě a funkci ministra vnitra vykonával prakticky sám. Jeho rozhodnutí měla platnost vládního nařízení. Himmler nebyl ve výkonu svých pravomocí omezen žádným legislativním předpisem.

Proces pronikání SS do represivního aparátu byl završen v červnu 1936, kdy Himmler reorganizoval policii, jejíž úkoly rozdělil mezi pořádkovou policii (která vykonávala funkci četnictva a zabývala se obecnou kriminalitou) a bezpečnostní policii SD (Sicherheitsdienst).

Komunistické režimy ve střední a východní Evropě používaly v boji o mocenský monopol jako jeden z účinných nástrojů politické procesy. Českoslovenští komunisté tyto procesy sice připravovali již před únorem 1948, ale přistoupili k nim až po získání politické moci.

Po státním převratu 25. února 1948 používali komunističtí vůdci a instituce politické procesy nejprve k nastolení a poté k upevnění vlastního režimu. Základním znakem těchto procesů byla masová nezákonnost, která pronikla do všech mocenských a řídících struktur státu. Komunistické vedení k upevnění své moci použilo soustavu zákonů, vládních nařízení a směrnic, které zajišťovaly mocenský monopol komunistické strany a zlikvidovaly občanská a politická práva občanů běžná v demokratických zemích.

Občané se s nezákonností setkávali na všech úrovních státní správy, v orgánech hospodářského řízení, ve svém zaměstnání, při styku s příslušníky sboru národní bezpečnosti, u soudů, v armádě, ve školách, v kultuře i ve sdělovacích prostředcích.

Svévolné počínání, zvůli a porušování zákonů, jichž se úředníci a funkcionáři Komunistické strany dopouštěli, obvykle nadřízené orgány tolerovaly a mnohdy k nim i nabádaly. Oprávněné stížnosti postižených tyto orgány zamítaly. Mnozí občané si byli vědomi bezúspěšnosti nějakých stížností. Svoji roli zde sehrávaly také obavy z možné pomsty kritizovaných úředníků a funkcionářů.

Mnozí občané byli sledováni a "kádrováni" v podnicích, v úřadech i v místě svého bydliště. K tomuto účelu sloužili domovní důvěrníci, uliční výbory a místní stranické orgány v závodech a zemědělských družstvech. Takto stranické a státní orgány získávaly o občanech požadované informace. Nižší stranické orgány vystavovaly kádrové posudky a schvalovaly nebo zamítaly doporučení do různých funkcí. Jejich stanovisky se pak řídily nadřízené orgány. Kádrové posudky a vyjádření se často objevovaly jako důkazy v politických procesech.

S masovou nezákonností na druhé straně souvisela korupce, možnost různých privilegií a možnost beztrestného porušování některých zákonů. Korupce se rychle šířila a stala se běžným jevem jak u těch, kteří úplatky poskytovali, tak u těch, kteří je přijímali. Korupce sloužila jako ochrana proti porušování předpisů, "hmotné poděkování" za jejich dodržování, jako výzva k porušení předpisu, jako odměna za poskytnuté služby a výhody. Úplatkem nebo "protislužbou" bylo možno získat prakticky cokoliv, záviselo jen na výši úplatku nebo hodnotě protislužby.

Komunističtí představitelé o těchto jevech a nepříznivých důsledcích dobře věděli a někdy je dokonce kritizovali. Avšak nebyli schopni nalézt opatření, která by korupci omezily. Nemohli však proti korupci účinně zasáhnout, protože se na ní často sami podíleli.

K základním postulátům tzv. "marxisticko-leninské" ideologie patřilo sociální rozdělení občanů na "dělnicko-rolnickou třídu", "třídu inteligence" a na "třídu vykořisťovatelů". Politicky byla společnost rozdělena na "stoupence" a "nepřátele". Toto rozdělení však nemělo pouze ideologické, ale také právní důsledky, které odporovaly klíčovému principu právního státu: rovnosti všech občanů před zákonem.

Privilegovanou skupinou občanů ve společnosti byli samozřejmě příslušníci Komunistické strany Československa. Výše postavení komunističtí funkcionáři měli různé výhody, od zvláštních obchodů se zahraničním zbožím a nižšími cenami až po zvláštní lékařskou péči.

Pro vládu a parlament byla závazná rozhodnutí stranického vedení. Nadřazenost usnesení komunistických orgánů nad zákony vyplývalo z tzv. "vedoucí úlohy komunistické strany ve státě", která byla od roku 1960 zakotvena ústavě. Důsledkem byl mimo jiné úpadek právního vědomí občanů, ztráta právní jistoty a víry ve spravedlnost soudů.

Komunistická (tzv. marxisticko-leninská) ideologie tvrdila, že Komunistická strana Československa je vedoucí silou a předvojem dělnické třídy (tedy dělníků, rolníků a pracující inteligence). Občané se svým pracovním a osobním životem museli podílet na společném "budování socialismu". Ve svém zaměstnání proto plnili "socialistické závazky", byli členy "brigád socialistické práce" a "údernického hnutí". Všichni pracující byli obvykle členy jediné povolené odborové organizace - Revolučního odborového hnutí (ROH), která v pozadí byla  řízena Komunistickou stranou. Ve svém volném čase občané vyvíjeli tzv. masově politickou činnost v organizacích Národní fronty. Národní fronta sdružovala všechny zájmové a společenské organizace, které tak byly pod kontrolou Komunistické strany. Na druhé straně je třeba říci, že řada zájmových a společenských organizací vyvíjela velmi zajímavou a často záslužnou činnost, která s požadovanou masově politickou činností neměla prakticky nic společného. Občané se také
"společensky angažovali" na více či méně povinných brigádách a manifestacích pracujících, jako byly oslavy Svátku práce nebo výročí Velké řjnové socialistické revoluce. Děti byly organizovány v Pionýrské organizaci, mládež a posluchači vysokých škol v Socialistickém svazu mládeže.  Mladí muži pak "bránili socialistickou vlast před imperialistickým nepřítelem" v jednotkách Československé lidové armády. Komunistická ideologie se tak snažila vytvářet a pěstovat dojem "široké národní fronty pracujících, podílejících se na budování socialismu a obraně vlasti". V komunistické straně, v zaměstnání, ve společenské organizaci nebo ve škole byl každý oslovován jako "soudruh". Přesto nikdo nebyl na pochybách, kdo měl právo udílet rozkazy a kdo měl povinnost je  plnit. Společenský nebo pracovní postup byl většinou vázán na členství v Komunistické straně, která své členy pověřovala "stranickými úkoly" a tím ovládala jak společenský, tak pracovní život všech občanů.

V nacistickém Německu existoval termín "národní pospolitost" (Volksgemeinschaft), který označoval různé subjekty náležející k národní společnosti a měl proto celou řadu významů.

Ideologie "národní pospolitosti" reprezentovala především vzájemné sepětí všech vrstev společnosti Třetí říše. Protiklad mezi tím, kdo byl uvnitř "národní pospolitosti" a tím, kdo stál mimo ni, byl vyjádřen právní úrovní občanství, práv a služeb společnosti. Národní pospolitost měla výrazný rasistický podtext. Sociální a právní hierarchie se v konečném důsledku projevovala jako hierarchie rasy.

Národní pospolitost zdánlivě odstraňovala hranice mezi sociálními třídami, protože deklarovala rovnost mezi jednotlivými vrstvami a složkami společnosti. Tato rovnost ale byla popřena v okamžiku, kdy se objevila rozdílnost pracovní hierarchie. Zaměstnanci a zaměstnavatelé sice byli všichni Volksgenossen, ale nikdy nesmělo dojít ke zmatení mezi těmi, kdo měli moc, a těmi, kdo museli jen vykonávat příkazy.

Apel na národní pospolitost a sounáležitost byla ideologická mystifikace, která měla upevnit kolektivní disciplínu. Pocit sounáležitosti měl všechny občany přimět k souhlasu s existující hierarchii a se stanovenými úkoly a funkcemi.

Národní pospolitost byla účinně definována zejména vůči těm, kteří z ní byli vyloučeni. Tito občané se stali druhořadými. Existovali přitom různé kategorie, v nichž se občané nestali přímo nepřáteli nacistického režimu, ale byli "odlišnými" a byla jim odepřena veškerá práva. Druhořadí občané mohli vykonávat jen určité práce a zastávat jen určité funkce, které přinášely užitek členům "národní pospolitosti". V radikálnějších případech tito občané byli fyzicky zlikvidováni.

Za druhořadé občany kromě Židů byli považováni nuceně nasazení občané, deportovaní lidé z jiných zemí a také tak zvaní asociálové, kteří stáli mimo "národní pospolitost" z důvodů rasových, sociálních nebo kulturních. Lidé stojící mimo "národní pospolitost" se stali skupinou, do níž se mohlo vybíjet sociální napětí, vůči němuž měla "národní pospolitost" zůstat imunní. Proto se mezi druhořadé občany dostávali také všichni občané, kteří z nějakého důvodu se nehodili do nacistického režimu nebo svým chováním porušovali pravidla, konvence a zvyklosti.

Ve vědomí většiny lidí se fakt, že někdo je uvnitř "národní pospolitosti" a někdo je mimo ni, stal synonymem dobra a zla. Ten, kdo stál mimo "národní pospolitost" byl prototypem nižší rasy (jako byli Židé) nebo nepatřil k vyšší rase (např. Češi). "Národní pospolitost" posloužila v tomto případě k vyčlenění aristokracie rasově čistých a společensky důvěryhodných lidí.

Společenský postup v nacistickém Německu byl vázán výlučně na čistotu rasy, kdy profesionálně a intelektuálně schopnými občany mohli být výlučně příslušníci árijské rasy. NSDAP učinila z antisemitismu jeden z pilířů svého politického programu. Jakmile se nacismus dostal k moci, začal pečlivě připravovat celý systém legislativy, která umožnila právní diskriminaci německých Židů. Před začátkem války bylo cílem těchto opatření donutit všechny židovské občany k emigraci a k zanechání veškerého majetku v Německu. Později se ale tato cesta ukázala jako iluzorní a legislativní opatření byla stále ostřejší, až vyústila v rasovou segregaci a později dokonce ve fyzickou likvidaci židovského obyvatelstva.

Politické procesy v politickém systému komunistického Československa představovaly nejvyšší stupeň nezákonnosti. Velitelé a pracovníci Státní bezpečnosti považovali za svůj úkol prosazování usnesení komunistické strany a jejích funkcionářů bez ohledu na zákony. Za oprávněné pokládali hrubé násilí a psychický teror.

Princip vedoucí role komunistické strany znamenal od počátku režimu potlačení tradiční dělby a kontroly výkonné moci. Všechna rozhodovací pravomoc byla soustředěna v nejvyšším stranickém vedení a jím pověřených komisích. O konání, průběhu a koncepci politických procesů, o výběru obviněných, soudců, prokurátorů a o trestech odsouzených osob rozhodovalo nejvyšší stranické vedení a nikoliv nezávislé soudy. Několik let dokonce anonymní komise vynášely "tresty na svobodě" (nucené přesídlení) a "rozsudky bez soudu", které přikazovaly občany do koncentračních táborů různého druhu.

Již od ledna 1949 kvůli nedostatku pracovních sil probíhala jednání komise Jáchymovských uranových dolů s ministerstvem spravedlnosti o využití vězňů na práci v dolech. Vznikla přísně tajná směrnice ministerstva vnitra pro využití táborů nucené práce. [N1] - viz příloha 1.

Potlačení dělby a kontroly moci bylo předpokladem a podnětem vzniku mechanismu výroby politických procesů. Stranický aparát tohoto mechanismu měl privilegované postavení. Jeho pracovní metody se vymykaly platným zákonům a právním normám. O osudu obžalovaných bylo rozhodnuto již před soudním řízením většinou v orgánech Státní bezpečnosti.

Státní bezpečnost soustavně prováděla sledování mnoha občanů, které vybírala ze současných, bývalých, skutečných, ale také předpokládaných nebo domnělých odpůrců komunistického režimu. Později se soustředila na kritiky, zastánce reforem komunismu a na odpůrce komunistické ideologie.

Sledování občanů Státní bezpečnost prováděla pomocí rozsáhlé sítě informátorů a konfidentů a technickými prostředky pro odposlech. Další informace získávala z vynucených a dobrovolných výpovědí vězňů a vyslýchaných osob. Mnoho cenných informací dodávaly komunistické orgány, straničtí funkcionáři, uliční výbory a domovní důvěrníci. Uvádí se, že počet sledovaných občanů nikdy neklesl pod deset tisíc lidí.

Nezákonnost zůstala nedílnou součástí a jednou z podmínek existence komunistického režimu přes pokusy stranického vedení obnovit tzv. "socialistickou zákonnost" a přes změny v trestním zákoně a řádu. Provedené změny pouze odstraňovaly nebo mírnily důsledky, ale příčiny nezákonnosti trvaly.
 

Kromě trvalé hrozby policejních represí německý nacistický režim vyvíjel přímý tlak na nivelizaci (Gleichschaltung) vědomí, který byl základním předpokladem úplného a obecného souhlasu s režimem. Nacistický režim využil všech možností ovládat informace ve formě masové propagandy a masových kampaní nabitými sugestivní silou v podobě téměř mystických rituálů.

10. května 1933 nacisté nechali spálit zakázané knihy na hranicích. Tato akce byla řízena akademickou mládeží a činiteli zodpovědnými za propagandu Říše. Akce představovala symbolické zničení nepřítele a označení původce všech neduhů Německa.

Státní propaganda obratně řízená dr. Josephem Goebbelsem byla mocným nástrojem a odrážela úvahy, které Adolf Hitler napsal ve své knize Mein Kampf.

11. března 1933 byl Joseph Goebbels jmenován vedoucím úřadu pro lidovou kulturu a propagandu. Cílem bylo vytvořit jednotný a centralizovaný systém informací a formování veřejného mínění. Tento systém potlačoval jakékoliv odchylky od "oficiální" kultury a nutil intelektuály, aby svojí činností podporovali režim nebo aby se zcela odmlčeli.

Prvním výsledkem nacistické politiky bylo vyhnání tisíců intelektuálů, umělců, akademiků a vědců, kteří byli donuceni Německo opustit z politických nebo rasových důvodů.

Nejlepší představitelé německé kultury a vědy začali pracovat v zahraničí, především ve Spojených státech amerických. Největší německá literární díla tohoto období, jako knihy Thomase Manna, Heinricha Manna, Bertolda Brechta a řady dalších, vznikla mimo Německo. Německo opustili přední vědci, jako byl Albert Einstein.

V poválečném Československu státním převratem 25. února 1948 začalo počáteční období komunistického režimu, které skončilo jeho krizí v polovině 50. let 20. století. Podobnou etapou prošly všechny komunistické režimy. Komunističtí představitelé nikdy neměli vůli a odvahu se s tímto nejkrutějším obdobím důsledně vyrovnat. A tuto odvahu nemá ani současná Komunistická strana Čech a Moravy.

Zvůle komunistického režimu v podobě persekuce a represe s různou mírou krutosti postihly přímo asi 250 tisíc občanů a zasáhly do životních osudů celých sociálních vrstev. Oběťmi persekuce se staly příslušníci všech vrstev. Přitom nejčetnější skupinu tvořili (překvapivě pro "režim dělnické třídy") dělníci. Zvlášť krutě postihla komunistická persekuce účastníky prvního a druhého odboje (československé občany bojující v zahraničí během 1. a 2. světové války).

V letech 1948 až 1955 v Československu proběhlo nejvíce politických procesů, s největším počtem obětí a s nejkrutějšími rozsudky. Tato vlna politických procesů souvisela s charakterem počátečního období komunistického režimu. Základní a výchozí příčinou byla zásadní změna politického režimu a nové uspořádání společnosti. Přechod od tehdejší "lidové demokracie" k diktatuře komunistické strany probíhal násilnými změnami nejen v řídících strukturách státu, státních a hospodářských institucích, ale také v zájmových a masových organizacích. Sdělovací prostředky byly podřízeny komunistickému vedení a staly se poslušným nástrojem komunistické propagandy. Jakékoliv odchylky od "oficiální" kultury, politiky a částečně také vědy byly potlačovány.

Rozsáhlé znárodnění soukromých firem, vytvoření státních podniků, nucený převod živnostníků na "vyšší formy podnikání" v podobě družstev a komunálních podniků a násilná kolektivizace zemědělství těžce dopadly na statisíce občanů a ze společnosti zcela odstranily střední společenskou vrstvu. Ve státních a družstevních podnicích pracovalo asi 90 procent zaměstnanců, kteří byli ekonomicky a společensky podřízeni komunistické moci.

Represe a persekuce byly také důsledkem obav komunistického vedení o moc. Komunistická vláda neustále tvrdila, že "moc pracujícího lidu" je ohrožována vnějšími a vnitřními nepřáteli. Této hrozbě vedoucí funkcionáři buď věřili nebo jí zdůvodňovali oprávněnost represí. Přesvědčení o ohrožení režimu bylo motivem pro hledání, vytváření a odhalování nepřátel: vlastizrádců, špiónů a organizátorů protistátní činnosti.

Politické, hospodářské a společenské změny také hluboce rozrušily tradiční vztahy mezi občany, přátelské, sousedské a rodinné vazby. Vytvořily nesmyslné přehrady mezi zastánci a odpůrci režimu. Ve společnosti se stupňovala atmosféra strachu a obav z pronásledování a persekuce, vzájemné nedůvěry, hluboké podezíravosti, často také závisti a slepé nenávisti. Státní bezpečnost vytvořila rozsáhlou síť konfidentů a spolupracovníků, kteří z donucení, ze strachu nebo kvůli prospěchu "donášeli" informace na své spoluobčany a spolupracovníky nebo dokonce na své přátele a rodinné příslušníky.

Totalitní režimy německého nacismu a později komunismu povýšily činnost konfidentů, udavačů a provokatérů na nástroj a instituci. Konfidenti měli svá občanská povolání, avšak svou činností ve prospěch režimu získali často značné finanční a další výhody.

Odpovědět na otázku, proč se z člověka stává konfident, není jednoduché ani jednoznačné. V některých případech to byl strach z persekuce, z pronásledování, z fyzického a psychického mučení, v jiných touha po zisku nebo po dobrodružství. Konfidentem za nacistické okupace se člověk obvykle nestával z vlastní vůle. Většinou se zpočátku více či méně intenzivně účastnil odbojového hnutí a teprve po dopadení a zatčení Gestapem nevydržel psychický a fyzický nátlak. Konfidentem za komunistického režimu se člověk stával z obavy před fyzickým a psychickým terorem, ale někdy také kvůli nabízeným výhodám. Státní bezpečnost nutila občany ke "spolupráci" výhrůžkami a psychickým terorem.

Komunistický režim změnil nebo dokonce převrátil stupnici hodnot. Z válečných hrdinů dělal zrádce, z účastníků odboje dělal agenty, nepřátele a zbabělce. Princip solidarity s postiženými byl označován za trestný čin. Důsledky těchto společenských změn se projevily také v samotném mocenském centru. Mezi špičkami komunistické moci panovala nedůvěra a strach. Prohlubovaly se vzájemné rozpory a konflikty. Někdy jejich aktéři končili ve vězení nebo na popravišti. Boj o moc se zdaleka neomezoval jen na získání určité pozice ve společnosti, ale stal se záležitostí přežití.
 

Politické procesy jsou obecně všechna soudní řízení, do nichž zasahují jiné než justiční orgány v různých fázích od přípravy až po vynesení rozsudku.

Do velkých politických procesů v Československu v letech 1949 až 1954 zasahovaly orgány komunistické strany a Státní bezpečnosti od jejich počátku až do konce. Později komunistické vedení vstupovalo do těchto procesů až schvalováním žaloby a vynesením rozsudku. U menších procesů se komunistické orgány vyjadřovaly především k výši trestů.

Politické procesy v počátečním období měly několik kategorií. První tvořily případy soudní persekuce politické povahy, kdy před soudem stanuly osoby žalované za politickou činnost proti komunistickému režimu, ať už skutečnou nebo vykonstruovanou.

Druhou kategorii tvořily politicky motivované procesy, kdy před soudem stanuly osoby obvykle žalované za hospodářské trestné činy, které byly využity k prosazení politického záměru (např. vynucení vstupu rolníků do družstva).

Třetí kategorii tvořily soudní procesy za politické činy slovního charakteru, tedy za "pobuřování", "protistátní výroky", urážky představitelů státu a Sovětského svazu, za šíření nepravdivých poplašných zpráv a podobně.

Poslední kategorii tvořily procesy vedené tajnými komisemi bez účasti soudů. Tyto politické komise posílaly své oběti, osoby nepohodlné režimu, do koncentračních pracovních táborů.

U většiny významnějších politických procesů stál politický motiv rozvedený do koncepce, která se během "výroby procesu" postupně upravovala. Šlo především o procesy proti funkcionářům nekomunistických stran, proti vojákům, emigrantům, proti cizím diplomatům, proti sociálně demokratickému smýšlení, sionismu atd.

Při konstruování procesu prvořadé místo zaujímal výběr obžalovaných a vysoká míra nebezpečnosti "trestných činů", jejichž přiznání bylo vynuceno.

Velké procesy se odehrávaly jako veřejné drama s očekávaným celostátním a mezinárodním ohlasem. V počtu procesů však výrazně převládaly regionální procesy v krajích, okresech, obcích nebo závodech.

Až do roku 1953 se pouze výjimečně konaly neveřejné procesy a ojediněle probíhaly takové procesy tajně. Veřejných procesů se účastnila "organizovaná veřejnost", jejíž výběr zajišťovaly stranické orgány nebo z jejich pověření samy soudy. V některých případech "organizovanou veřejností" byli pouze příslušníci Státní bezpečnosti.

V některých politických procesech byli souzeni lidé, kteří se skutečně pokoušeli o odbojovou aktivitu. Vyšetřovatelé úmyslně jejich "protistátní činnost" zveličovali jako činy nejvyšší společenské nebezpečnosti. V řadě případů se Státní bezpečnosti podařilo prostřednictvím svých příslušníků nebo agentů proniknout do ilegálních skupin s cílem jejich činnost vystupňovat. Některé politické skupiny se například dodávkou zbraní, kterou zajistila Státní bezpečnost, přeměnily ve skupiny teroristické a podle toho s nimi pak bylo nakládáno.

Řadu politických procesů Státní bezpečnost vyprovokovala například podstrčením "ilegálních tiskovin", podivnými návštěvami nebo přímým vytvářením ilegálních skupin. Provokace v pracovních metodách Státní bezpečnosti a Obranného zpravodajství se staly zcela běžným nástrojem. Až do konce 50. let 20. století vedení komunistické strany nepovažovalo za nutné provést revizi těchto politických procesů.

Oběti soudní persekuce politické povahy eviduje přehled rehabilitovaných občanů podle zákona č. 119/1990 Sb. Statistika za léta 1948 až 1954 uvádí 95600 odsouzených občanů. Celkem bylo soudními persekucemi přímo postiženo více než 250 tisíc občanů. Různým formám persekuce však byly vystaveny také rodiny, příbuzní a přátelé odsouzených občanů v politických procesech. Jejich počet se pohyboval nejméně mezi 1,5 až 2 milióny občanů.

K třídnímu rozdělení společnosti, které komunistická strana vůči občanům důsledně uplatňovala, přibyla skupina protistátních kriminálních živlů a jejich příbuzných. Tohoto zařazení se odsouzení občané nezbavili ani po opuštění vězení, ani po amnestii, dokonce ani po soudní rehabilitaci. Jejich děti často nemohli studovat středních a na vysokých školách, měli omezenou možnost volby povolání, nesměli v podnicích a družstvech zastávat žádná vedoucí místa. Rodiny odsouzených občanů byly sledovány Státní bezpečností a "slušní občané" se jim raději vyhýbali.

V mechanismu výroby politických procesů od nejvyšších orgánů Komunistické strany Československa přes útvary Státní bezpečnosti až po hromadné sdělovací prostředky si Státní bezpečnost získala a dlouho udržovala privilegované postavení. Na jedné straně se Státní bezpečnost řídila principy politiky KSČ, na straně druhé však nebyla jen pasivním vykonavatelem oficiální politiky, ale podílela se nepřímo na její tvorbě. Státní bezpečnost se přímo vyjadřovala k "politické spolehlivosti" občanů navrhovaných do politických nebo hospodářských funkcí. Z různých zdrojů získávala informace o "závadné činnosti" funkcionářů a podle svých potřeb informovala o nich politické orgány.

V polovině 50. let 20. století si členové komunistického vedení začalo uvědomovat, že metodami Státní bezpečnosti mohou být sami ohroženi. Proto její postavení označili za "nadřazování nad stranu" a snažili se nad činností Státní bezpečnosti získat kontrolu. Podobné postavení měly v nacistickém Německu jednotky SS pod vedením Heinricha Himmlera.
 

Směrnice pro využití táborů nucené práce  Ministerstvo vnitra Č.j. 6497/010-1949.  Přísně tajné!  Přílohy:  1. Rozpracování a podrobný plán akce.  2. Pracovní vodítka pro akci T - 43.  Myšlenka zříditi v Československu TNP vznikla minulého roku po sletu. Tehdy se ukázalo, že reakce a zbytky kapitalistické třídy v Československu se vzpamatovávají ze zdrcujícího úderu, který jim byl zasazen událostmi r. 1948 a že se pokouší o znovudobytí ztracených posic nebo aspoň o poškozování socialistické výstavby. Sletové události ukázaly nástup reakce velmi jasně. K tomu se přidružilo zjištění, že pracující lid a v jeho čele dělnická třída těžce nesli skutečnost, že zbytky buržoasie pokračováním v rozmařilém a zahálčivém životě provokují po únoru mnohokrát znásobené úsilí pracujících o přebudování republiky v republiku socialistickou. Tyto skutečnosti vyvolaly v masách pracujícího lidu potřebu a živelný tlak k postižení třídního nepřítele, jehož by se dosáhlo tím, že by byl nucen povinně se zúčastnit buď dobrovolně nebo pod nátlakem hospodářské výstavby. Na základě uvedeného bylo přikročeno k vydání zákona o zřízení TNP. Po vydání zákona vrhl se celý kapitalistický svět na Československo a jeho lidově demokratickou vládu s hrubými útoky proti zavádění jakoby hitlerovských koncentračních táborů atd. atd. Kapitalistický tisk i rozhlas použil této příležitosti k ohromné štvanici proti našemu státu.  Positivní výsledek však byl naprosto nedostatečný. Dnes téměř rok po vydání zákona zjišťujeme, že v cca 25 účelu přizpůsobených táborech se nachází necelých 3.000 osob obojího pohlaví z nichž však valná část byla dána do tábora ne z třídního hlediska jako spíše z hlediska sociálního /opilci, prostitutky, notoričtí lenoši, poškozovatelé pracovní morálky atd./, takže zákon, který měl být namířen především jako třídní zbraň proti zbytkům kapitalistické třídy byl používán až dosud do značné míry jako prostředek pro odstranění nesociálních elementů z naší společnosti, avšak buržoasii jako třídu postihl zcela nepatrně.  Současně můžeme konstatovati, že během posledních 12 měsíců se podařilo STb odhalit různé pokusy o reakční pikle, důsledky kterých bylo postiženo o předání k soudnímu potrestání několik tisíc provinilců. Při rozboru jaké elementy zúčastnily se těchto protistátních akcí zjišťujeme, že se jednalo, kromě svedených, téměř výhradně o příslušníky buržoasní třídy nebo její nohsledy. Posuzujeme-li objektivně současnou situaci v našem státě zjišťujeme, že protistátní šeptaná propaganda, pokusy o sabotáže, bojkot některých hospodářských opatření, rozšiřování ilegálních letáků a tiskovin, pokusy o vyzvědačství a špionáž ve prospěch západního imperialismu jsou vesměs dílem reakčních činitelů, příslušníků buržoasní třídy. Jeví se tudíž nanejvýš nutným, aby zákona o TNP jako třídní zbraně v boji se zbytky kapitalistické třídy bylo využito opravdu třídně a se vší rozhodností.  Dosavadní organisace dodávání závadných osob do TNP se ukázala nedostatečnou. I když zákonem předpokládaná t.zv. trojka v krajských městech pokoušela se splnit daný úkol, ukázalo se, že hlavní nedostatek tkví v tom, že lidové orgány, především bezpečnostní referenti okresních národních výborů a okresní akční výbory, odborové organisace atd., které měly připravovat a dávat návrhy na zařazování osob do TNP v podstatě téměř selhaly úplně. Jejich práce, těchto hlavních pomocníků je co do rozsahu, jakož i do třídního pojetí krajně vlažná a nedostatečná. Proto bylo rozhodnuto, že vyhledáváním závadných osob do TNP bude pověřena STb složka SNB, mající v důsledku své denní činnosti potřebný přehled o aktivním ale i pasivním třídním nepříteli. Tato složka pak za spolupráce strany a akčních výborů bude, jak doufáme, sto plnit na ni vložený úkol.  O tom jak úkol bude plněn hovoří příloha: rozpracování a podrobný plán akcí.  Z politického hlediska je nutné postihnout zařazením především hlavní představitele kapitalistické třídy, kteří nám zde po únoru zůstali, aniž by se zařadili do socialistické výstavby. Jsou to především velkoprůmyslníci, továrníci, velkoakcionáři, býv. bankéři, velkoobchodníci, býv. bankovní ředitelé, býv. kapitalističtí představitelé svobodných povolání, /jako stavitelé, advokáti a pod./ a býv. velkostatkáři od 50 do 250 ha. V tomto směru bude nám hlavní pomůckou získaný seznam milionářů, obsahující 16 tisíc jmen.  Za druhé: nutno postihnout naše hlavní politické protivníky, kterými podle naší zkušenosti jsou: a/ poúnoroví propuštěnci ze státního aparátu, ať již vojáci, příslušníci bezpečnosti, nebo úředníci, dále t.zv. poškozenci, kterými jsou advokáti zbavení práva vykonávat praksi, různí ředitelé, drobní podnikatelé a veřejní činitelé, kteří v důsledku únorové čistky a prohloubení socialisačních opatření byli zbaveni svých blahobytných posic a jsou naplněni zavilou nenávistí vůči všemu socialistickému.  Za třetí: nutno vyhledat, prošetřit a postihnout staré politické činitelé za prvé republiky, ať již to jsou poslanci, senátoři, političtí tajemníci a významní činitelé agrární strany, nebo strany živnostenské, národně demokratické, NOF, ligy nebo Národního sjednocení. K nim přidružují se reakční političtí činitelé z doby okupace a to především funkcionáři a významnější činitelé Národního souručenství, Vlajky, Kuratoria a jiných menších fašistických hnutí.  Za čtvrté: pak nutno prošetřit dnešní postoj a dnešní společenské zařazení se všech význačnějších politických činitelů z doby od r. 1945 do února 1948. Myslíme tím především na představitele a vyšší funkcionáře strany národně socialistické, demokratické a pravice sociální demokracie. Odsun vyhledaných osob do pracovního tábora po náležitém prošetření bude se tak jako dosud řídit ustanovením zákona o TNP č.247 ze dne 25. 10. 1948, to znamená, že nadále budou určovat do TNP podle zákona zřízené trojky v krajských městech. Návrh však bude jim dodávat především STb i když dosavadní prakse /návrh přes bezpečnostního referenta ONV/ bude používán jako vedlejší kolej i nadále. Jsme přesvědčeni, že intensivním prováděním těchto směrnic postihneme opravdu osoby, které z třídního hlediska jsou rozhodnými nepřáteli pracujícího lidu a lidově demokratického zřízení, a tím preventivně odstraníme a zneškodníme tisíce lidí, kdykoliv ochotných vpadnout v záda pracujícímu lidu. Tím usnadníme boj STb složky s aktivním třídním nepřítelem, neboť zařazování do TNP projevuje se jako odstrašující prostředek proti mnohým, kteří zatím neváhali zúčastňovati se nejrůznějších protistátních akcí. Zásadou nám bude sloužit k postihování nejen lidí, kteří se dosud nezařadili do pracovního úsilí, také těch, kteří si jen pro formu opatřili krycí zaměstnání, žijí však z nastřádaného kapitálu a volného času používají k protistátním agitacím.  Považujeme za důležité, abychom této akce využili k vysídlení buržoasie z pro nás nežádoucích prostorů, především z Prahy a jiných velkoměst. Proto ve většině případů bude zařazení osob do TNP spojené s nařízením o vyklizení bytu a určení místa pobytu, kam se zmíněná osoba po propuštění z TNP smí přestěhovat. Celá akce připravená již od 1.srpna musí být zahájena v širokém měřítku k prvnímu říjnu 1949 v Praze, od 15. listopadu pak v celé republice. Cílem akce je po dobu, počínaje 1.10. 1949 až do konce splnění pětiletého plánu dodávat do TNP 3.000 osob měsíčně. Jsme přesvědčeni, že energickým prováděním těchto směrnic, bez ohledu na nářek a pokřik třídních nepřátel, splníme jednu z povinností, kterou před nás postavil na IX. sjezdu KSČ s. Gottwald, zejména stanovením 8. bodu generální linie.  V Praze dne 8. srpna 1949 Za velitele státní bezpečnosti Pokorný