Se vznikem podniku Jáchymovské doly bezprostředně souvisí jedna z nejtemnějších kapitol naší moderní historie. Jak bylo uvedeno v článku "Uranové doly v Jáchymově", od roku 1947 podnik trpěl nedostatkem pracovních sil. Každá pracovní síla byla dobrá. Významnou část pracovníků Jáchymovských dolů tvořili nesvobodní zaměstnanci, tedy lidé z táborů nucené práce a trestanci.

V oblasti Jáchymova bylo vybudováno asi deset pracovních táborů pro převýchovu potrestaných osob. Nejstarší z nich se jmenovaly podle šachet. Dnes již po těchto táborech téměř nic nezbylo. Na dole Svornost zůstal ve stráni jen náznak terasy a zbytek základů. Na dole Rovnost zbyl pouze tzv. Palečkův hrad a z bývalého tábora Bratrství pouze železobetonová konstrukce sprch. Tábory byly postupně zrušeny v roce 1960 s ústupem těžby uranové rudy.

Dosud nebyla objevena žádná písemná a výkresová dokumentace výstavby jáchymovských táborů. Není proto známo, kde přesně byly jednotlivé tábory postaveny. Je možné, že žádná dokumentace ani neexistuje. Pouze v kronice města Jáchymova existuje stručný záznam z roku 1948 o tom, že v okolí Jáchymova byly zřizovány tábory pro převýchovu osob nepřátelských republice. K tomuto účelu byly nejprve využity válečné tábory pro zajatce německého wehrmachtu. Předpokládá se, že zde byly budovány tábory nucené práce (viz příloha 2). Vzhled poválečných táborů, které byly ve své podstatě vězením, je zachycen pouze na leteckých snímcích pořízených vojenským kartografickým ústavem v roce 1952.

Ihned po odsouzení každý potrestaný musel projít jedním z ústředních táborů, buď táborem Bratrství nebo táborem Vykmanov. Vykmanov byl původně nevelkou vesnicí blízko silnice z Ostrova nad Ohří do Jáchymova. Zde začínalo tehdejší pohraniční pásmo, kam mohli vstoupit pouze lidé na zvláštní průkaz. Ve Vykmanově vznikly dva tábory vedle třídírny a úpravny uranové rudy. Jeden z táborů byl opět ústřední a druhý se označoval jako Tábor L, který patřil k nejkrutějším. Někteří vězni tvrdí, že označení L naznačovalo jeho likvidační účel.

Noví vězni zpravidla byli dovezeni autobusem pro 15 až 20 osob. To bylo v době, kdy státní soud neplnil "dodávky" osob na práci do Jáchymovských dolů. Později, kdy se podařilo problém řešit výměnou soudců za odpovídajícím způsobem "kvalifikované" soudce, začaly státní soudy dodávky plnit podle harmonogramu. Z věznice na Pankráci nebo z věznice na Borech v Plzni byly vypravovány transporty pěti až šesti velkých autobusů.

Po příjezdu do tábora vězni vystoupili z autobusů a seřadili se v pětistupech před velitelský barák. Bez ohledu na počasí zde noví vězňové stáli a čekali v těch šatech, v nichž byli před časem zatčeni. Poté jim byla přednesena dostatečně dlouhá řeč o nepřátelích lidu a o jejich spravedlivém trestu. Pak vězně svlékli donaha, ostříhali dohola a posypali práškem DDT. Se soumrakem každému vězni bylo přiděleno číslo a hromada hadrů jako vězeňské oblečení. Vězeň se musel zcela svléknout, dostal ve skladu vězeňské hadry a venku se musel převléknout. Celá akce přijetí vězňů trvala někdy až 16 hodin. Posledním bodem bylo sepsání cenných věcí odevzdaných do úschovy. Poté byli vězni přesunuti na noc do dřevěného baráku označovaného jako místní "kulturák". Spalo se na prkenné podlaze, na níž výjimečně byli poloprázdné slamníky.

Ústředním táborem museli projít všichni vězňové a zde se zajišťovaly pro všechny okolní tábory různé služby. Ve Vykmanově byla malá nemocnice, o níž se vězni i lékaři vyjadřovali velmi příznivě. V ústředním táboře byl také návštěvní barák, kde se vězňové výjimečně za odměnu mohli setkat se svými příbuznými. Z ústředního tábora se také odjíždělo do jiného tábora nebo k soudu, případně k dalším výslechům.

Ráno se noví vězňové znovu seřadili a nákladní vozy odvážely skupinky vězňů do okolních táborů. Další skupinky odcházely pěšky s ozbrojeným doprovodem. Konečným místem určení pro každého vězně byla jeho postel na světnici některého vězeňského baráku.

Každý tábor byl jinak velký, měl jinou organizaci a měnil se podle toho, jaké zde bylo velení a vězňové. Charakter táborů se měnil také podle politické situace. Jiné tábory zde byly na počátku jáchymovské éry, jiné po roce 1953 a jiné v roce 1960.

Podobně, jako existovaly dva tábory Bratrství a dva tábory Vykmanov, existovaly dva tábory Rovnost. Starší z táborů pocházel ještě po válečných zajatcích a označoval se jako Stará Rovnost. Tábor stál těsně vedle těžní věže na haldě hlušiny, ještě z doby, kdy se zde těžilo stříbro. Později geologové zjistili, že halda obsahuje kvalitnější uranovou rudu, než je ta, která se většinou v okolí těžila. Tábor byl odstěhován a vznikl tábor Nová Rovnost.

V táboře Rovnost byli uvězněni jak političtí vězni, kteří byli odsouzeni Státním soudem, tak kriminální vězni, bývalí nacisté a kolaboranti odsouzení po skončení války retribučním soudem. Všichni vězňové měli uložen poměrně dlouhý trest.

Každý tábor byl samostatnou jednotkou. Velitelský barák měl kanceláře a světnice starších tábora. Dále zde byla strážnice, strážní věže a další zařízení sloužící k ostraze. V táboře byly také oděvní a proviantní sklad, kůlny s topivem nebo hasičským nářadím, prádelny, latrína a další stavby. Podstatnou část tábora tvořily ubytovací baráky ze dřeva. Nacisté a kriminální vězni měli zvláštní ubytování a nebydleli s politickými vězni. Toto pravidlo ale neplatilo všude a neplatilo trvale.

V obytném baráku bylo asi deset místností, v nichž bydlelo zhruba dvacet vězňů. Vězňové spali na palandách. Každý vězeň směl mít kartónovou krabici, v níž měl svůj veškerý majetek. V místnosti byla kamna, která se používala jen v mrazivých dnech.

V táboře bylo zřízeno vězení a ve vězení existovala tzv. "korekce" se speciální částí pro zostřené tresty.

Tábor byl s okolním světem spojen dvěma bránami, které byly zajištěny strážnicí. Hlavní bránou bylo možno projít pouze kolem velitelského baráku. Druhá brána spojovala tábor s pracovištěm na šachtě Rovnost tunelem z ostnatého drátu, kterým vězni procházeli v pětistupech.

V některých táborech byla šachta od tábora více vzdálena a obvykle spojnici protínala veřejná komunikace. Proto vězňové jedné směny museli nastoupit v pěticích, kdy řady a zástupy byly pevně semknuté. Tento živý balík byl omotán ocelovým lanem a konce lana se zamkly vysacím zámkem. Krajníci v pochodovém tvaru museli lano, které se jim zařezávalo do těla, přidržovat. Za mrazu se živý balík pohyboval kupředu i do stran jako živé sáně.

Střed tábora tvořilo nástupiště, dlouhá ulice, která tvořila s příjezdovou cestou tvar písmene T. Nastupovalo se třikrát denně při nástupu jednotlivých směn do práce. Kromě pravidelných nástupů se vyskytovaly mimořádné nástupy, které obvykle trvaly nepřiměřeně dlouho a byly určitou formou trestu. Součástí každého nástupu bylo sčítání nastoupených trestanců. Nepořádek v evidenci nemocných, odeslaných k výslechu, lidí na směně a lajdácké psaní výkazů zaviňovalo opakované neúspěšné sčítání.

Někdy byly prováděny preventivní prohlídky jako legální šikanování vězňů z nejrůznějších důvodů. Výjimečně byly součástí nějaké mimořádné události, jako byl útěk vězňů. Průběh prohlídky byl zhruba stejný. Do tábora přijela skupinka příslušníků SNB a byl vyhlášen mimořádný nástup. Strážní přepočítali pětice vězňů a inspekční skupina prohlížela ubikace. Po návratu našli vězňové všechny věci preventivně prohlédnuté na jedné haldě včetně ložního prádla a nádobí.

Předmětem preventivní prohlídky byli také vězni. Museli se svléknout donaha a byly prohlédnuty všechny záhyby šatstva i nahého těla. Někdy se preventivně prohlíželo ve dne i v noci, několikrát za sebou.

Jiné nástupy měly charakter divadelního představení. Byly pořádány slavnostní nástupy v den státního svátku a na programu byl obvykle projev velitele a někdy koncert vězeňské hudby apod. Při mimořádné události naopak byly nástupy, které měly vyvolat hrůzu a strach.

Při epidemiích chřipky nebo jiných nemocí byl jeden barák vyčleněn jako karanténní. Kromě toho existoval trestní barák, do něhož byli převeleni vězni, kteří neplnili normu, nebo porušili disciplínu třeba tím, že nepozdravili. Na baráku panoval zostřený režim, snížené dávky potravin a po skončení pracovní směny navíc povinné pracovní brigády.

Opakem trestního baráku byl barák vzorných pracovníků, členů soutěžících pracovních brigád. V kriminálech totiž byly také organizovány nesmyslné akce socialistické soutěže, jejichž cílem bylo lidi vzájemně rozeštvat a také vytvořit zdání výchovného prostředí. Obyvatelé tohoto baráku měli řadu výhod, ale ztratili veškerou úctu ostatních vězňů.

Kriminální a retribuční vězni požívali od strážných různých výhod. Právě z nich byli vybíráni pomocníci velitelství, vedoucí směn atd. Takto bývalí nacisté, konfidenti gestapa, kriminální zločinci a zvrácení sadisté získávali často velké pravomoci, mohli nařizovat trestné brigády, vyhlašovali nástupy, přidělovali úklidy a dokonce měli právo odeslat spoluvězně do korekce. V knize [1] jsou popsány krutosti a násilí páchané těmito lidmi na spoluvězních za tiché podpory vedení tábora.

V současné době jsou v Jáchymově v provozu pouze dvě šachty. Šachta Bratrství slouží jako úložiště radioaktivního odpadu. Šachta Svornost pracuje pro lázně města Jáchymova a pomocí čerpadel se zajišťuje pro pacienty radonová voda pro koupele.

Tábor Svornost patřil k těm, které sloužily již válečným zajatcům. Přístup k táboru byl pouze po dlouhém schodišti, které bylo v zimě příčinou řady úrazů. Tábor stál na slunečné stráni. V barácích se ve velkém množství vyskytovaly štěnice. Autor druhé části knihy [1] uvádí, že velitel tábora Svornost Slánský byl relativně slušný člověk a nechal v létě vězně spát venku a dokonce nechal několikrát baráky vyplynovat.

Tábor Eliáš byl pro politické vězně využíván krátce. Později sloužil pouze pro vězně s kratším trestem. Podobně tomu bylo s táborem na Mariánské.

Tábor Barbora měl neblahou pověst. Šlo o poměrně velký tábor, v němž podle výpovědí vězňů čtyři měsíce v roce ležel sníh a zbytek roku v něm bylo chladno. Vanul zde studený, v zimě ledový vítr. Díky velitelům a klimatickým podmínkám patřil tábor k nejděsivějším. Šachta Barbora si vybrala řadu obětí na životech vězňů. Odborníci tvrdí, že vrstvení hornin v této oblasti bylo nevhodné pro těžbu.

Ve Vykmanově byly tábory označované jako C a L. Všichni vězňové vykmanovských táborů pracovali na povrchu. Vězni z tábora C dělali práce spojené se stavbou domů v Ostrově nad Ohří. Někteří odborně vzdělaní vězni byli shromážděni v projektovém ústavu v Ostrově nad Ohří, kde projektovali stavby obytných domů a další objekty různého druhu.

Nejdrsnějším pracovištěm byla vykmanovská třídírna a drtírna rudy, označovaná jako oddělení technické kontroly. Zde pracovali vězňové z tábora L. Šlo o práci nesmírně namáhavou a zdraví škodlivou pro neustálý styk s radioaktivním materiálem. Vězňové vdechovali neustále radioaktivní prach. Drtírna byla umístěna ve vysoké budově z červených cihel. Tato budova dodnes stojí na pozemku Škodovky v Ostrově nad Ohří.

Každý den začínal budíčkem první směny v pět hodin ráno. Celá snídaně spočívala v černé kávě, kterou pro její barvu, chuť a vůni vězňové označovali jako "naftu". V půl šesté ranní směna odešla na pracoviště a navracela se noční směna. V půl osmé byl první nástup, kterého se účastnila jak odpolední tak noční směna. Po nástupu šla noční směna spát a odpolední směna nastoupila do služeb v táboře.

Vězni noční směny chodili spát až kolem osmé a každodenní únava je nechávala propadnout do tupého spánku, který nepřinášel žádné osvěžení. Často byli buzeni k mimořádným nástupům nebo na zcela nesmyslná politická školení.

Před dvanáctou byl v táboře oběd, ke kterému byla noční směna vzbuzena. Vězňové obvykle do ešusu dostali jakousi polévku, do misky pak menší porci omáčky s knedlíkem nebo s hroudou krup. Po obědě následoval nástup spojený se sčítáním a odchod na odpolední směnu do práce.

Denní směna končila ve dvě hodiny odpoledne. Na celou pracovní dobu měli ti šetrnější uschován kousek chleba. Občas některý z vězňů dostal kousek jídla od civilního zaměstnance. První směna se dostala k obědu až ve tři nebo ve čtyři hodiny odpoledne.

V podvečer byl vyhlášen nástup k výdeji chleba. V letech 1949 až 1953 byl denní příděl chleba 200 gramů. V pět hodin odpoledne byl poslední z pravidelných nástupů. Byl přečten rozkaz velitele tábora a následoval odchod do baráků. Doba před večerkou byla relativně klidná, kdy bylo možno si něco přečíst nebo pohovořit s přáteli. Strážní ale někdy vyhlašovali jeden nebo dva nástupy navíc nebo zorganizovali mimořádnou brigádu. Večerka byla v zimě v osm hodin, v létě v devět hodin večer.

Návrat ze směny neměl vězeň zaručen. Pokud nesplnil plán, musel zůstat na další směnu, kdy pracoval bez odpočinku a bez jídla. Pokud se někomu tato věc stala několikrát za sebou, byl za trest přemístěn do trestného baráku, kde byl zostřený režim, vězni měli poloviční příděl jídla a museli po směně pracovat na brigádách v táboře. Bez pomoci spoluvězňů se jen těžko někdo dostal zpátky. Vyčerpaní a vyhladovělí vězni se dostali do těžké deprese a do konfliktu se strážným, končili v korekci, kde byli často i mučeni. Proto nejeden takto postižený vězeň v zoufalství spáchal sebevraždu.

Státní bezpečnost vyhledávala mezi vězni donašeče. Někteří vězni nevydrželi fyzický a psychický teror spojený s vydíráním a podlehli. Někteří se snažili spolupracovat jen naoko, ale jiní své úkoly udavače plnili. Vězeň, který odmítl "spolupráci" byl stále pronásledován a nebyla mu dopřána chvíle oddychu. Pokud se někdo chtěl později ze své spolupráce vyvázat, měl smůlu. Strážní o něm rozšířili zprávu, že je udavač a pro takového postiženého šlo o osobní tragédii.

Pamětníci a archivní materiály ukazují, že historii těžby uranové rudy v Jáchymově a existenci táborů lze rozdělit do několika období.

První období zhruba v letech 1948 až 1951 bylo poznamenáno mimořádným zájmem stalinského Sovětského svazu o uranovou rudu pro výrobu atomové bomby. Pro pracovníky v důlním provozu proto byly zajištěny mimořádné dávky potravin ze Sovětského svazu. Vězňové dostávali dostatek chleba, ruské sádlo, uzeniny a také příděly mléka. V táborových jídelníčcích dominovala česneková omáčka a guláš vhodný k libovolné příloze.

Druhé období od roku 1951 do roku 1953 nebylo tak příznivé, protože Rusové objevili tajemství atomové bomby a také nalezli vlastní zdroje uranové rudy. Zásoby uranu pro strategické účely byly nadbytečné a využití uranu pro energetiku nebylo tehdy ještě aktuální. Skončily jakékoliv příděly potravin a do roku 1953 v táborech vládl krutý hlad. V roce 1951 Sbor nápravné výchovy předal správu táborů Sboru národní bezpečnosti. Režim v táborech začal být mnohem přísnější a z vězni se zacházelo mnohem drsněji. Později ostrahu táborů převzala vnitřní stráž ministerstva vnitra.

Zpřísnění režimu v táborech následovalo vždy po mimořádné události, kterou byl zpravidla útěk nebo pokus o útěk. 15. října 1951 uteklo ze slavkovského tábora XII a šachty XIV deset vězňů. Následovala represe vězňů ve všech táborech a nesmyslné kontroly. Z desítky uprchlých vězňů přežili pouze dva, jeden se ztrátou paměti, což jen dokazuje, jak krutá a sadistická mučení od musel přežít.

Začátkem 50. let se objevily spory o finanční zabezpečení táborů a o jejich ostrahu. Jáchymovské doly a sovětská strana odmítaly přispívat na provoz, údržbu a ostrahu. Proto se začalo uvažovat o tom, že vězňové produkují určité hodnoty, které lze využít. Zpočátku vězňové dostávali svůj podíl v naturáliích, protože mu bylo zajištěno ubytování, stravování, oblečení, doprava do zaměstnání, odpovídající výchovné působení a určitá zdravotní péče.

Později se dělení zisku dále vyvíjelo. Vězňové dokonce měli přiznán nárok na odměnu za vykonanou práci, což ovšem ještě neznamenalo vyplácení této odměny. V té době se v ČSR potraviny přidělovaly lístkovým systémem a jídla byl v táborech kritický nedostatek. Svůj nemalý podíl na tom měli sami dozorci, jak lze dokázat řadou dokumentů ze soudního nebo kárného řízení.

Českoslovenští komunisté samozřejmě nemohli přiznat zcela neutěšenou ekonomickou situaci. Proto začali odhalovat nepřátele uvnitř strany, kteří pod vedením západních imperialistů rozvraceli úsilí strany o šťastné zítřky. V republice je uměle vyvolávána tíživá atmosféra strachu nahrávající všemocné Státní bezpečnosti a sovětské KGB. Cílem je vyvolat všeobecný strach mezi lidmi a tím jim vzít odvahu se ozvat nebo dokonce kritizovat stranu. Mezi lidmi jsou Státní bezpečností získáváni udavači, donašeči, tajní spolupracovníci.

Další etapu zahajují dva pohřby. Zemřel Stalin a Gottwald. Dva všemocní vládci odešli a prostí lidé přežili. Pro mnohé to byla posila jejich nadějí a dokonce odvahy.

Politickým vězňům v Československu začíná věnovat pozornost zahraniční tisk, rozhlas a televize. Mezinárodní humanitární organizace mají vážné pochybnosti o podmínkách ve vězeních v ČSR. Usilují o kontrolu táborů a věznic za přítomnosti svých zástupců. Správa vězeňských zařízení musí zajistit pojištění vězňů a také odměňování jejich práce.

Plat horníků v Jáchymovských dolech patřil k nejvyšším. Pokud horníci narazili na uranovou rudu, mohli plnit plán až na 280%. Pak nebyl výjimkou plat až 20 tisíc korun v nové měně. Vězeň za stejnou práci měl odměnu 6500 korun. Z této částky dostal 400 korun kapesného, 200 korun bylo uloženo na konto, 200 korun bylo zasláno rodině jako příspěvek.

Stav financí na kontě vězňů byl pečlivě sledován. Pokud měl vězeň na kontě více peněz, objevily se staré účty za advokáta při soudním řízení atd. Vedení věznice si organizovalo cesty na náklady vězně, kdy příslušný dozorce jel jako eskorta. Řada vězňů proto měla na svém kontě pouze dluhy.

Kapesné vězňům nebylo vypláceno v běžné měně, aby nemohlo docházet k podplácení nebo k nelegálním obchodům přes plot táborů. Proto vznikly interní peníze, poukázky na zboží. S tím souvisí vznik vězeňských obchodů a kantýn, v nichž mimo potravin a hygienických potřeb bylo možno nakoupit různé další drobnosti, jako ponožky, kapesníky, trička. Vězeňské oblečení se fasovalo a když se rozpadalo, bylo teprve vyměněno za jiné.

Základní vězeňská výstroj se skládala z blůzy, kalhot a čepice šedopískové barvy. Doplňovaly ji dlouhé spodky, košile bez límečku, vesta s pruhovanými rukávy, onuce a bagančata. Komplet zřídka udržel kompletní sadu knoflíků. Vězňové používali kousků drátů, které knoflíky nahrazovaly. Objem pasu u kalhot byl velmi rozměrný a vězňové tento nedostatek řešily uzlem, kterým se kalhoty svázaly nad poklopcem dohromady.

Vězeňská uniforma byla zpravidla označena na zádech blůzy červenou barvou, v některých případech křížem, kruhovým terčem nebo třemi svislými čárami. Vězni, kteří se někdy pokusili o útěk měli levý rukáv nabarvený zelenou barvou.

Pracovní oděv byl složen z blůzy a kalhot z pogumované látky. Místo čepice byla ochranná přilba a na nohou vězni měli gumové holínky. Holínky a oblek byly většinou plné děr.

K slavnostním příležitostem byl vězeň převlečen do sváteční uniformy, tedy nové neponičené výstroje v černém. Původně tyto uniformy sloužily osobám v pracovních táborech.

Každý vězeň měl podle vězeňského řádu právo na návštěvu jednou za půl roku. Někteří vězňové se ale návštěvy nedožili ani po deseti letech vězení.

Návštěvy příbuzných měly být pro vězně odměnou, ale často se stávalo, že byla návštěva rodině oznámena pozdě nebo pod nějakou záminkou byla vězňovi návštěva zakázána. Cílem bylo vězně silně psychicky deprimovat a dokázat mu, že rodina jím opovrhuje a že na něj všichni zapomněli.

V letech 1954 až 1957 byla na Jáchymovsku a Slavkovsku ještě dostatečně bohatá ložiska kvalitní uranové rudy. Uranový průmysl v té době zaměstnával nejvíce pracovníků ve své historii. Bylo dosaženo největšího objemu hornických prací a zásob rudy.

V těchto letech ale byla těžba uranové rudy a výroba uranu značně prodělečná a ekonomicky nesmyslná. Do uranového průmyslu byly investovány značné finanční prostředky, které neměly naději se vrátit. Přesto se otevíraly nové šachty a stavěly se nové úpravny rud bez ohledu na rostoucí ztráty.

Po Chruščovově odhalení Stalinova kultu osobnosti a některých nejvýraznějších projevů komunistického teroru nastoupila velmi váhavá a opatrná revize minulosti. Českoslovenští komunisté byli vystrašeni událostmi v Maďarsku. Očekávané reformy byly pouhými kosmetickými úpravami režimu. V ojedinělých případech justiční orgány propustily některé politické vězně.

K téměř generální amnestii došlo až v roce 1960. Podstatná část politických vězňů se vrátila domů k rodinám, ale nikoliv na svá místa ve společnosti. Političtí vězňové většinou nenašli uplatnění nejen ve svém oboru, ale ani v řadě běžných zaměstnání, kam jako političtí vězňové nesměli být přijati. Většina z nich se vrátila do uranových dolů, kde dostala možnost výdělku.

Komunisté nahradili původní systém státních soudů, policie a kriminálů systémem kádrových opatření, prověrek spolehlivosti, uličních organizací komunistické strany, kádrováků a dalších.

Komunističtí funkcionáři již počátkem 50. let usoudili, že potrestané je třeba zapojit do procesu převýchovy. Podle mínění dozorců v Jáchymově nebylo možné vězně přeškolit běžnými způsoby, které byly doporučovány v příručkách. V táborech byli např. Svědkové Jehovovi a další, jimž víra a přesvědčení nedovolovaly se účastnit na jakémkoliv násilí. Tito lidé odmítali nastoupit vojenskou službu, vzít do ruky zbraň nebo se svou prací účastnit na zbrojním programu výroby sovětské atomové bomby. Odmítali proto pracovat na těžbě uranu. Školení nepomáhalo a proto byly převýchova a přesvědčování stupňovány.

Autor druhé části knihy [1] uvádí, že jednou v zimě velitel tábora Rovnost nechal všechny, kteří odmítali práci v dolech, nastoupit mezi drátěné ploty v chatrném oblečení a obutí. Zde museli stát bez pohnutí, protože libovolný pohyb mohl být chápán jako pokus o útěk. Přesto se žádný z vězňů na práci v dolech nepřihlásil. Zcela vyčerpaní a promrzlí vězňové padali do sněhu a spoluvězni jejich ztuhlá těla nakládali na korbu náklaďáku.

V jáchymovských táborech se naopak našli lidé, kteří ačkoliv prošli mučením vyšetřovací vazby a byli zmanipulováni státním soudem, stále věřili komunistické ideologii. "Vy jste protistátní zločinci, ale mne strana zkouší", byl názor některých z nich.

Nepřetržitý třísměnný provoz v dolech nedával příliš mnoho času pro politické školení. Zpravidla se konalo kolem desáté hodiny dopoledne. Školení probíhalo v "kulturáku" pro ty, kteří se vrátili před chvílí unavení a nevyspalí z práce. Největší zájem byl o místa vzadu a o místa kolem kamen, kde bylo možno na chvíli usnout a nezmrznout.

Někdy se stávalo, že osvětáři nestačilo pouhé pokyvování hlavou na souhlas, ale vyžadoval také diskusi. Diskuse ale byla obvykle velmi brzy zastavena, když osvětář byl vyveden z míry nějakým názorem, kterému nerozumněl a který nebyl podle jeho příruček. Ostatně ještě dnes řada z nás má podobné zážitky z politického školení mužstva v základní vojenské službě.

U příležitosti různých svátků dozorci zpočátku usilovali o spolupráci vězňů. Nejeden bývalý vězeň vzpomíná, jak pro oslavu prvního máje připravovali alegorický vůz, lepili do oken baráků různá blboučká prvomájová hesla a z kamínků a písku vytvářeli na dvoře pěticípé hvězdy se srpem a kladivem a jiné ornamenty komunistického folklóru. Přitom baráky byly plné štěnic, nebylo kde se pořádně umýt a na latrínu se chodilo po kotníky v bahně.

Autor druhé části knihy [1] uvádí, že k aktivní převýchově dozorci přistupovali různým způsobem. Ve významných dnech, 7.11., 25.2. nebo 1.5 se někdy připravovala představení, která měla být obrazem tehdejšího světa. Táborové osazenstvo bylo rozděleno podle původu. Kriminální zločinci, zloději, vrazi, bývalí nacisté a konfidenti představovali roli "dělnické třídy". Odsouzení Státním soudem zase reprezentovali "buržoazní reakci". Zločinci dostali mávátka a hesla, jako např. "Se Sovětským svazem na věčné časy", "Republiku si rozvracet nedáme" a političtí vězni naopak měli "reakční" hesla "Svobodu přivezou americké tanky", "Smrt komunismu".

Tyto neuvěřitelně zrůdné inscenace probíhaly nikoliv někde v psychiatrickém ústavu jako výplod chorých mozků, ale v táborech vězňů jako výchovný prostředek dozorců. Někdy se tyto inscenace zvrhly, kdy "dělnická třída" se vrhla na "buržoazii" a kriminální zločinci, kolaboranti a zrádci klacky zmlátili politické vězně za povzbuzování dozorců.

Autor druhé části knihy [1] dále uvádí, že do táborů přicházeli stále noví političtí vězni a řady postižených byly rozšířeny také o persekuované zahraniční vojáky, kteří většinou bojovali na straně západních spojenců. Mezi nimi byli také výsadkáři, kteří prošli v anglických a skotských výcvikových táborech rozsáhlými kursy sebeobrany. Tak v táboře "reakcionářů" byl zahájen tajný výcvik a příprava na odvetu. Poslední bitva "dělnické třídy" s "buržoazií" dopadla pro "dělnickou třídu" neslavně.

Technický pokrok nabídl "vychovatelům" nové možnosti. Byl zaveden táborový rozhlas. Někdy nevypnutý mikrofon prozradil vězňům plány vrchnosti a seznámil je s obsahem rozporů mezi dozorci nebo vydal svědectví o pokárání neoblíbeného dozorce.

Proud informací ale přicházel nejen z táborového rozhlasu. Civilisté, kteří pracovali s vězni, často přinášeli informace z vysílání zahraničních rozhlasových stanic Londýn, Hlas Ameriky a Svobodné Evropy.

Na protistátní živly bylo možno působit různými způsoby. Jednou z možností byla korekce, kriminál v kriminále. Někteří zde měli své pevné místo při různých svátcích. Svátky ve věznicích vždy znamenaly potenciální nebezpečí vzpoury nebo protestu.

Proces "jáchymovské převýchovy" byl velmi složitý a nebyl vždy úspěšný ani u samotných dozorců.

Nelze spočítat, kolik vězňů v Jáchymov se pokusilo o útěk. Nevíme, kolik pokusů bylo úspěšných a kolik se jich nezdařilo. Autor druhé části knihy [1] se snažil zodpovědět na otázku, proč vězňové podstupovali obrovské riziko, když měli jen nepatrné vyhlídky na úspěch.

Někteří z politických vězňů tvrdí, že v táboře nebylo možno vydržet. Hovoří o nelidských pracovních podmínkách, o šikanování ze strany dozorců a také kriminálních vězňů, vytrvalém hladu, prakticky žádné hygieně. Tyto nelidské podmínky bylo možno přežít snad rok nebo dva, ale pak zbývalo jen pokusit se útěk.

Autor druhé části knihy [1] uvádí konkrétní případ Jaroslava Urbánka, který se pokusil vykopat průlez pod drátěným oplocením. Protože práce postupovaly velmi pomalu, postupně přibral 32 společníků. Kopání průlezu se ale nakonec prozradilo a museli jej společně zaházet. Jaroslav Urbánek se ale nevzdal a rozhodl se využít své znalosti automechanika. Věděl, kde je mezi zadními nápravami Tatry 111 prostor, kam se lze ukrýt. 29.5. 1952 takto utekl a dostal až k hranicím. Stejným prostorem ale procházela jiná skupina, začala střelba a Urbánek si musel vybrat jinou cestu. Jenže se si spletl směr a vrátil nazpět do Československa. Byl zatčen, byl obviněn z velezrady, dostal dalších sedmnáct a půl roku a skončil v Leopoldově.

V knize [1] je dále uveden otřesný případ útěku skupiny vězňů ze slavkovské šachty číslo čtrnáct ze 14. na 15. října 1951. Autor druhé části knihy [1] píše, že smyslem v knize popsaných událostí není ani lítost nad ztracenými životy a strádáním vězňů na útěku, ani vyprovokování jakési nenávisti vůči "vykonavatelům" komunistického režimu. Často dáváme na nejvyšší stupeň svých hodnot život a zdraví. Tím ale nechtěně přehlížíme skutečnost, že člověk, který nemá alespoň pocit svobody, své zdraví ztrácí. Lidský život bez svobody neexistuje, přestává být životem. Desítky vězňů prokazovaly nezdolnou touhu po svobodě bez ohledu na riziko, které musely podstoupit. Jejich zoufalé činy svědčí o tom, že základní podmínky lidství nelze za žádných okolností fyzickým násilím vyhubit.

Život v nesmyslné době a prostředí nemá žádnou logiku. Pokud vezmeme zvrácenou realitu tehdejší doby s její stupnicí hodnot, pak všechno rozumné, lidské a skutečně lidské se musí jevit jako nesmysl, nenormálnost nebo zázrak.

Takové nesmyslné, nenormální a snad zázračné věci vznikaly každodenně a spontánně v jáchymovských táborech. Byla to drobná umělecká díla profesionálů i prostých vězňů. Výsledné dílo nebylo vždy podle všech zásad a pravidel skutečně umělecké, ale vždy bylo výsledkem tvůrčího snažení. Existuje řada kreseb, drobných plastik, které nás dodnes udivují svojí prostou poetičností. Je v nich ukryta nejen lidská dovednost, ale také hluboký cit a prožitek.

Autor druhé části knihy [1] v knize uvádí případ Bedřicha Bartáka, který byl zatčen koncem září 1950 těsně před složením poslední zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V táboře namaloval řadu obrazů a kresby mu pomáhaly přežít těžká léta, když je používal k odreagování od kruté reality a jako platidlo. Dodnes Bartákovy kresby mají bývalí zaměstnanci Jáchymovských dolů, spoluvězni a samozřejmě vězeňští dozorci. V jeho sbírce je řada drobných portrétů a kolekcí kreseb a maleb.

Pamětníci také vyprávějí o několika orchestrech i samotných muzikantech v táborech. V jednom táboře byl dokonce chovatel a drezér zvířat. V roce 1950 a 1951 v táboře Rovnost vzniklo amatérské divadlo. Situace tohoto divadla byla výjimečná díky tehdejšímu osvětáři, který umělecké činnosti vězňů pomáhal.

Mnoho vězňů vzpomíná na bronzovou sochu horníka, kterou vytvořil jeden z nich. Socha byla umístěna před velitelským barákem v táboře Rovnost, ale později byla dozorci odstraněna.

Autor druhé části knihy [1] uvádí řadu dalších příkladů umělců, jak profesionálů tak amatérů, jejichž tvorba vznikala za ostnatými dráty jáchymovských táborů.

Oficiální název oblasti, v nichž byly zřizovány trestanecké tábory, byl pohraniční pásmo, který lidé označovali jako tajný nebo uzavřený prostor. Jeho západní hranice byla totožná se státní hranicí Československé lidově demokratické republiky a Německé demokratické republiky. Na východě ji tvořila čára spojující Kadaň, Ostrov nad Ohří a Horní Slavkov.

V té době nebyl vězeň považován za plnoprávného člověka. Nástupem do trestaneckého tábora dostal přiděleno číslo. Jednou z utajovaných skutečností byly i vězňové v táborech.

Podobně dozorci a strážní trestaneckých táborů nebyli zdejšími občany, protože byli příslušníky ozbrojených složek a tím byli předmětem utajení. Mimo službu a tábor byl dozorce občanem, ale uvnitř ztratil svoji identitu a stal se z něj "soudruh strážmistr". Vězňové oslovovali dozorce "pane veliteli" a veliteli tábora říkali "pane náčelníku". Ve své hantýrce ale měli řadu jiných a příznačnějších jmen.

Vedle vězňů a příslušníků ozbrojených složek žilo v tomto prostoru, který zahrnoval několik městeček a vesnic, také civilní obyvatelstvo, které většinou bylo nějak spojeno s těžbou uranu, a proměnlivý počet sovětských "expertů". Někteří lidé zde přežili válku, především občané německého původu. Bydleli zde také navrátilci, které odtud na začátku okupace vyhnali henleinovci. Nevelkou část tvořili přistěhovalci z vnitrozemí.

Podstatnou část obyvatelstva tvořili brigádníci, kteří byli nalákáni různými výhodami a vysokými výdělky v dolech. Snad mezi nimi byli i nadšenci, kteří zde chtěli "budovat socialistickou vlast". Nejdříve byli do této oblasti odesláni váleční zajatci, retribuční a kriminální vězni a jejich hlídači. Prvními hlídači byli členové jednotek Československého armádního sboru.

Od konce roku 1949 do této oblasti byli přiváženi političtí vězni z celé republiky. Současně s jejich příchodem se posílily bezpečnostní složky, které brzy tvořily početnou část zdejšího obyvatelstva.

Pracovníci ze Sovětského svazu byli oficiálně označováni jako "experti". Není známo, kteří sem byli vysláni kvůli skutečné odborné práci spojené s hledáním, těžbou a zpracováním uranu, a kteří sem přijeli jako členové KGB za účelem napomáhat Státní bezpečnosti. Na počátku většina bydlela v Jáchymově, později jich bylo více v Ostrově nad Ohří. Vrchní velitelství bylo v Karlových Varech od června 1946.

Pouze lidé, kteří prošli vězením a trestaneckými tábory, dokáží vypovědět, jaké propastné rozdíly byly mezi jednotlivými dozorci především v jejich chování k politickým vězňům.

Chování dozorců k politickým vězňům bylo případ od případu jiné. Hodně záleželo na tom, čím byl tento člověk předtím a odkud a proč k práci dozorce přišel. Celá řada dozorců a strážců se dostala ke svému zaměstnání nedopatřením a někteří dokonce za trest. Jen pro některé byl Jáchymov prvním působištěm. Někteří začínali v jiných věznicích, ale po nějakém průšvihu se dostali za trest do jáchymovských trestaneckých táborů. Průšvih mohl být dvojího druhu. Buď byl dozorce příliš mírný, pomáhal jim a někdo ho udal. Nebo to byl zvrácený sadista, který přeháněl svoji horlivost a nebylo únosné, aby zůstal na svém místě. Ten první si dával na novém místě velký pozor, aby ho někdo neudal pro další spolupráci s vězni, protože mu hrozil daleko krutější trest. Ten druhý zpravidla pokračoval ve svých zvrácených praktikách.

Dozorci se ke své práci dostávali různým způsobem. Obvyklá cesta vedla přes základní vojenskou službu, kde vojáky nutili ke službám ve Sboru národní bezpečnosti. Obvykle neměli na vybranou, protože při odmítnutí nabídky jim mohla být prodloužena vojenská služba a mohl brát jen nízké služné a žít mimo svoji rodinu. Příslib bytu, dobrého platu a společného života s rodinou dělal obvykle své.

Situaci v táborech značně komplikovalo složení vězňů, kde vedle politických byli také bývalí nacisté, jejich kolaboranti, vrahové, zloději, násilníci a podvodníci.

Jeden z bývalých dozorců v knize [1] uvedl, že na počátku komunistické ideologii plně důvěřoval, stejně jako informacím o nebezpečnosti politických vězňů. První pochybnosti ale měll po nástupu Chruščova, který kritizoval Stalina. Pak se objevily první revize politických procesů. V roce 1968 nesouhlasil se Sovětskou okupací Československa, byl vyloučen z komunistické strany a ztratil práci. Komunističtí funkcionáři se začali mstít jeho rodině. Ve své výpovědi dále uvedl, že pomáhat někomu nebylo možné, protože tábor byl plný udavačů a každý se chtěl zavděčit. Uvedl, že se zúčastnil soudního procesu s jedním dozorcem, který nakonec sám požádal o trest smrti, když se označil za zrádce dělnické třídy a komunistické strany.

Autor druhé části knihy [1] dále uvádí, že je těžké hodnotit, co si o své práci SNB v jáchymovských trestaneckých táborech myslí sami dozorci. Někteří tvrdí, že si na nic nepamatují a že na místech, kde působili, se nikdy nic takového nedělo. Autor druhé části knihy [1] se pokusil před natáčením dokumentárního filmu vyhledat některého vyššího funkcionáře, který tvrdil, že nerozlišoval mezi politickými a kriminálními vězni. Podle něj šlo o zločince, kteří patřili za mříže, a ostraha postupovala proti nim podle zákona. Další dva bývalí funkcionáři popřeli, že by někdy v jáchymovských táborech někdy v rozhodujících funkcích působili. Byli pouze "výkonnými orgány" nějaké "vyšší moci".

Na druhé straně se autor druhé části knihy [1] setkal s jedním z bývalých funkcionářů, který se po roce 1968 dostal do protikomunistické opozice. Ten přiznal, že byl mladý, důvěřivý a hloupý. Přiznal, že nemá žádnou omluvu a že nese jako bývalý velitel jednoho tábora svoji zodpovědnost, které se už nikdy nezbaví. Uvědomuje si, že mu mnoho lidí nevěří, a že musí platit za své chyby.

Autor druhé části knihy se také při natáčení filmu setkal s lidmi, kteří okamžitě odmítli natáčení aniž věděli, na co se jich bude ptát. Tvrdili, že plnili pouze své povinnosti, těžce sloužili a riskovali svůj život, když strážili bandity v lágrech.

Jeden dozorce, kterého autor druhé části knihy navštívil, dokonce tvrdil, že potrestaní sami sebe dobrovolně označovali jako "mukl" a netušil, že jde vlastně o zkratku "Muž Určený K Likvidaci". Tvrdil také, že vězňové měli jídla nadbytek, neboť se celé bochníky chleba házely do popelnic. Zapomněl ovšem dodat, že tyto bochníky byly promočené a ohryzané od krys, plesnivé nebo úplně tvrdé. Dále uvedl, že vězňům se v lágrech nevedlo špatně, když se do nich znovu vraceli. Konečně uvedl, že televize a tisk dnes lžou a vymýšlejí si, protože on nic takového nikdy neviděl a neslyšel. Dnes je pokojným občanem a chovatelem králíků.

Na druhé straně autor druhé části knihy [1] uvedl příklad dozorce, který nevěřil báchorkám o třídním nepříteli a vězňům dopomáhal k útěku. Někteří dozorci pomáhali vězňům sjednávat schůzky s příbuznými a předávali různé balíčky a dopisy. Tedy i mezi dozorci byli ti, kteří zůstali lidmi.

Sovětští experti vytvářeli zejména na počátku svého působení na Jáchymovsku samostatnou a uzavřenou společnost. Stýkali se jen mezi sebou a s pracovníky Jáchymovských dolů na jim odpovídající úrovni. O vězně projevovali zájem jen v mezních situacích, kdy těžba zaostávala nebo naopak bylo dosaženo mimořádných výsledků. Kritika za neúspěch byla obvykle směrována na dozorce, kuchyni, nářadí a výstroj a nikoliv na vězně samotné.

Autor druhé části knihy [1] uvádí, že dole Eduard a Nikolaj působil sovětský expert, který byl sadista a prosazovat tvrdý režim v táboře a postihy vězňů. Naopak jiný sovětský expert se přátelil s některými vězni.

V roce 1947 přijeli do Jáchymova také horníci z Donbasu, aby podle komunistického tisku "zavedli pokrokové stachanovské metody práce". Řada z nich byla štajgry na jednotlivých dolech. Autor druhé části knihy uvádí, že na dole Svornost pracoval Bečkovskij, který byl antistalinista, vzdělaný a ohleduplný člověk. Byl záhy odvolán a vězňové se s ním rozloučili dárkem.

V jáchymovské pohraniční oblasti žilo také početné civilní obyvatelstvo. Šlo především o zaměstnance Jáchymovských dolů se svými rodinami. Byla zde pošta, železnice, obchody, restaurace. Nejblíže k politickým vězňům měli pracovníci dolů. Technický a řídící personál s vězni jednal pouze prostřednictvím velitelů táborů a štajgrů na šachtách.

Štajgři byli různí lidé. Někteří organizovali práci tak, aby nekomplikovali život ani sobě ani vězňům. Nedobré zkušenosti byli s těmi, kteří přišli především z Ostravska, kde se za války zkompromitovali s nacisty. K útěku před spravedlností jim pomohli Rusové, kteří je pověřili různými funkcemi v dolech. Proto tito lidé Rusům sloužili a bez váhání udávali vězně, kteří neplnili plán. Zdvojená směna byla jedním z nejhorších trestů.

Někteří pracovních Jáchymovských dolů byli slušně řečeno bázliví a proto horliví. Tuto jejich horlivost na vlastní kůži zažil nejeden vězeň. Mnohem častěji ale bývalí vězni vzpomínají na ty pracovníky Jáchymovských dolů, kteří jim pomáhali alespoň trochu učinit život v táborech snesitelnější.

Je velmi lehkovážné odsuzovat a velmi obtížné spravedlivě soudit. Na dolech pracovala řada horníků s jediným cílem, získat za každou cenu co nejvíce peněz. Nepovažovali politické vězně za nepřátele republiky a sami jim dali kus jídla nebo cigaretu. Pokud nebyla ruda, někdy si za krabičku cigaret nebo za namazaný krajíc chleba kupovali práci vězňů. Pokud vězeň náhodou narazil na rudu, snažil se ji prodat některému civilnímu horníkovi za kus jídla, láhev piva nebo cigarety.

Autor druhé části uvádí, že chování řady horníků, zejména krátkodobých brigádníků, lze označit jako hyenismus. Stávali se případy, kdy takový horník převzal od vězně dopis a peníze pro rodinu, ale peníze si ponechal jako honorář. Na druhé straně byla řada těch, kteří neváhali doručovat vězňům dopisy a balíčky. Bohužel, nejeden z těchto lidí sám skončil v trestaneckém táboře za "napomáhání nepřátelům republiky" především kvůli udavačům.

V uranových dolech byl zpočátku kritický nedostatek odborníků na důlní práci a její organizaci. Učit se pracovat v nových podmínkách museli i zkušení horníci z uhelných dolů. Dnešní odborníci uvádějí, že správná technologie těžby uranové rudy byla vypracována až po pěti letech zkušeností. Nikdo horníky nebo vězně nezaškoloval. Pro horníky nebezpečí úrazů bylo vyjádřeno vysokým výdělkem, pro vězně bylo součástí trestu.

K smrtelným úrazům docházelo při nekvalifikovaném zacházení s výbušninami. Úrazy se nikomu nevyhýbaly. Mnohé úrazy zavinilo špatné technické vybavení a poruchové zařízení. Na šachtě Barbora vinou špatné signalizace spustil strojník klec s dvanácti vězni až do zatopeného hloubení, kde se všichni utopili. Sami vězňové vykonávali někdy práci, k níž neměli kvalifikaci, aby se vyhnuli nesnesitelné dřině, na kterou fyzicky nestačili.

Riziko úrazu nebylo pouze v dolech. Ve Vykmanově byla drtírna rudy s několikaposchoďovou vysokou věží. V přízemí byl velký mlýn s velkými koly a hnacími řemeny bez ochranných sítí. Všichni, kdo zde pracovali, přicházeli trvale do styku s radioaktivní látkou a vdechovali radioaktivní prach. Čistá rozdrcená ruda se dávala do plechových barelů asi 50 centimetrů vysokých o hmotnosti asi 100 kilogramů. Někdy se čistá ruda dávala jen do dřevěných beden přibližně stejně těžkých.

Lékaři dodnes nedokáží vysvětlit, proč v podmínkách táborové hygieny nevznikaly častěji infekční epidemie. Zejména z počátku byli vězňové oblečeni chatrně a prádlo si prali sami často v radioaktivní vodě. Teplé oblečení ani v zimě neexistovalo.

Návraty ze šachty v zimě byly zvlášť drastické. V podzemí bylo vlhko a teplo a vězňové byly zcela promáčení a rozehřátí. Když venku mrzlo a sčítací nástup se protáhl, vězňové se vraceli do tábora ve zmrzlých hadrech. V nevytopené místnosti oblečení do druhého dne neuschlo.

Doktor Miloš Adámek se věnoval působení radioaktivity na lidský organismus. Uvedl, že v podstatě všichni vězňové pracující v dolech měli zdraví poškozené radioaktivitou. Únosná míra nasazení člověka v radioaktivním prostředí je nejvýše 7 let. Po dvou letech práce se musí provést lékařská prohlídka, zda není organismus poškozen. V Československu byla běžná desetiletá nepřetržitá práce v uranových dolech.

Lékaři, pokud mohli, obětavě vězňům pomáhali. Nejen lékaři, kteří byli sami ve vězení, ale řada odvážných a dobrých lékařů byla mezi civilními lékaři. Ve Vykmanově díky práci civilního lékaře byla vězeňská nemocnice na vysoké odborné úrovni.

Řada vězňů vzpomíná s vděčností a obdivem na svoji rodinu. Vyprávějí o obdivuhodné síle svých blízkých, kteří překonávali nejen samotu, ale příkoří a perzekuci komunistického režimu za to, že jejich manžel, otec nebo syn byl odsouzen státním soudem. Celé rodiny byly často odstěhovány z původního bydliště do míst, kde se jim každý vyhýbal. Opakovaně je navštěvovali příslušníci Státní bezpečnosti, kteří šmejdili nejen v místě bydliště, ale také na pracovištích. Nasazovali na ně domovní a uliční důvěrníky a vyžadovali od nich nesmyslná hlášení, posudky a zprávy.

Byli dívky, které pomohly svému milému tím, že se za něj provdaly v době, kdy byl již v trestaneckém táboře. Některé ženy pomohly vězňům, které ani osobně neznaly.

O vánocích vězňové vzpomínali na domov více, než kdy jindy. Potají vyráběli dárky pro manželky a děti z materiálu, který se jim podařilo získat v táboře. Nikdy nevěděli, zda se jim vůbec podaří dárky dokončit, zda nebudou při prohlídce objeveny, nebo zda se je podaří vůbec doručit.

Dozorci nikdy klid a mír vánoc nerespektovali. Přesto každý politický vězeň si odnesl z tábora nějakou vzpomínku na vánoce, kdy se alespoň v myšlenkách spojovaly lidé dobré vůle. Vzpomínky byly pojítkem s domovem a rodinou a vánoční nálada upevňovala solidaritu vězňů navzájem.

V únoru 1990 se po více než 40 letech vrátil do vlasti Ing. Leopold Hajíček, čestný předseda K klubu v Českých Budějovicích. Vypráví, že je jeho první cesta vedla do okolí Jáchymova. Našel jen zbytky trestaneckých táborů, pouhé stopy po uranových dolech, lágrech, apelplacích a korekcích "humánního" výkonu trestu, ke kterému komunistický režim odsoudil desítky tisíc politických vězňů. Čas zahladil a příroda zakryla místa nelidskosti. Mladší generace, vychovaná v duchu budování socialismu, o této otřesné kapitole našich mladších dějin nemá téměř žádnou povědomost. Proto v roce 1993 byla K klubem za účinné pomoci Nadace Hannse Seidela vydána kniha "Tajný prostor Jáchymov", v době, kdy Česká republika uznala legitimitu odboje proti komunistickému bezpráví a uzákonila nepromlčitelnost zločinů proti lidskosti.

Literatura:

[1] Kaplan, Karel; Pacl, Vladimír: Tajný prostor Jáchymov, část I.: Jáchymovské doly, část II.: Lidé v Jáchymovských dolech. nakl. ACTYS ve spolupráci s K klubem, České Budějovice, 1993. ISBN: 80-901234-2-2

[2] 30 let československého uranového průmyslu. Účelová publikace generálního ředitelství Československého uranového průmyslu. SNTL, Praha, říjen 1975.

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci