Původní doly v Jáchymově vznikly počátkem 16. století jako třetí největší revír pro těžbu stříbra po Jihlavě a Kutné Hoře. Organizovaná těžba byla započata v roce 1516, kdy hrabě Schlik obnovil starou opuštěnou štolu v někdejší osadě Konradensgrun. Během krátké doby se Jáchymov stal druhým největším českým městem a v době své největší slávy měl kolem 19 tisíc obyvatel. Tehdy zde mimo jiné působil spisovatel a humanista Jiří Agricola, který je znám jako autor Dvanácti knih o hornictví.

Ve druhé polovině 16. století v Jáchymově začal úpadek dolování stříbra a hornictví zde živořilo až do konce 19. stol.

Novodobá historie dolů Jáchymově začíná těsně po 2. světové válce. 23. listopadu 1945 byla podepsána Dohoda mezi vládou SSSR a vládou ČSR o rozšíření těžby rud a koncentrátů, které obsahují rádium a jiné radioaktivní prvky.

Jednání mezi oběma vládami probíhala od srpna 1945. Sovětský svaz projevil zájem o Jáchymovské doly bezprostředně po ukončení 2. světové války. Doly byly obsazeny třemi jednotkami Rudé armády a podle zprávy Ministerstva národní obrany z 13.9. 1945 byl vstup umožněn jen na propustky a do Jáchymovských dolů jezdila řada sovětských odborníků.

Jednání v srpnu 1945 byla přísně tajná a za československou stranu je vedl Zdeněk Fierlinger s vědomím prezidenta Edvarda Beneše. 19. září 1945 Fierlinger předal sovětskému velvyslanci návrh dohody, v níž bylo stanoveno, že všechna ložiska uranu jsou výhradně československým majetkem a že vláda ČSR se zaváže dodat určité předem dohodnuté množství uranové rudy Sovětskému svazu. Bezpečnost a ochranu výrobního tajemství měla zajistit ČSR a Sovětský svaz měl poskytovat technickou a vědeckou pomoc. Za tuto pomoc měla československá strana přenechat Sovětskému svazu polovinu z vytěženého množství uranové rudy.

Sovětská koncepce na poradě 26. září 1945 zcela odporovala Fierlingerovu návrhu. Sovětská strana chtěla vytvořit společnou akciovou společnost. Sovětská strana měla vložit do společnosti potřebný kapitál a československá strana měla společnosti předat celé ložisko, odvaly i hlubiny Jáchymovských dolů. Československo mělo dále poskytnout společnosti výhradní právo na geologický průzkum na celém území republiky. Dále se měla veškerá produkce předat Sovětskému svazu, kde měla být zpracována a získané rádium by se dělilo stejným dílem. Na řízení společnosti se měly podílet obě strany stejným dílem.

Fierlinger a Laušman a ostatní přítomní ministři návrh sovětské strany odmítli. Přesto byla sovětská strana ujištěna, že v rámci československého návrhu chce ČSR vyjít sovětské straně vstříc, což chtěla dokázat předáním dosavadních zásob.

Jednání 26. září 1945 jasně ukázalo, že Sovětský svaz má na těžbě uranu v Československu značný vojenský zájem a nezakrývá jeho strategický význam.

6. října 1945 sovětská strana předložila Fierlingerovi čtyři otázky o zajištění sovětských zájmů v navrhované dohodě. Sovětská strana se ptala, jak bude zajištěno předání veškeré vytěžené rudy a koncentrátů, jakou roli budou mít sovětští zástupci při sestavování plánu těžby a geologického průzkumu, jak bude zajištěna stálá sovětská kontrola plnění plánů jak se budou sovětští odborníci a dělníci podílet na plnění provozního plánu. Tyto otázky jasně odkryly úmysl Sovětského svazu zcela podřídit těžbu, výzkum a prodej uranové doly svým zájmům.

7. října 1945 Fierlinger jednal z prezidentem Edvardem Benešem, který vyslovil výhrady zejména k předávání veškeré rudy Sovětskému svazu. Fierlinger argumentoval tím, že díky této dohodě bude možno získat určité politické a ekonomické kompenzace jako je např. stanovení severních hranic republiky.

Po poradě 26. září 1945 sovětská strana jevila ochotu přijmout Fierlingerův návrh. Později však vyjádřila nespokojenost s odpověďmi na otázky a navrátila se k původnímu návrhu na vytvoření akciové společnosti.

V polovině října se do problému angažoval sovětský ministr zahraničí V. V. Molotov, který zdůraznil sovětský zájem o uran v ČSR při svém jednání s československým diplomatem v Moskvě.

Fierlinger 23. října zaslal Molotovovi odpověď, v níž znovu opakoval svůj návrh a ujišťoval sovětskou stranu, že dohoda bude obsahovat všechny podmínky, které sovětská strana bude považovat za nutné. Dále poznamenal, že pokud by sovětská vláda trvala na formě smíšené akciové společnosti, musel by celou věc předložit vládě, což by nemělo dobrý psychologický účinek.

V. V, Molotov přijal vyslance Horáka s odpovědí 4. listopadu 1945. Molotov vyslovil souhlas se zřízením československého národního podniku, který uzavře dohodu se sovětským podnikem. Je zřejmé, že sovětská strana při řešení sporu ustoupila, aby se dosáhlo rychle dohody a mohlo dojít ke zvýšení těžby. Návrh sovětské strany obsahoval podmínky, které Sovětský svaz považoval ze své strany za nutné. Sporné zůstaly dva body. Československá strana odmítala nezvykle dlouhou třicetiletou platnost dohody. Sovětská strana nesouhlasila, aby část těžby zůstávala v ČSR pro hospodářské a vědecké účely.

Sovětský svaz požadavek československé strany odmítal s tím, že není zaručena jeho monopolní pozice odběratele. 15. listopadu 1945 Fierlinger informoval prezidenta Beneše o tomto sporu. Beneš trval na tomto požadavku. Fierlinger ale Beneše přiměl k ústupku, kterému se podle jeho názoru nebylo možno vyhnout. Fierlinger navrhl, aby byla zřízena společná československo-sovětská komise, která bude rozhodovat o množství uranu, které zůstane v ČR. Prezident Beneš požadoval, aby délka smlouvy byla omezena na 20 let, jak je to u takových smluv běžné.

17. listopadu 1945 Fierlinger předložil vládě návrh dohody. Sovětská strana v té době ještě nereagovala na dvacetiletou platnost smlouvy. Vláda s oběma body smlouvy souhlasila.

21. listopadu 1945 sovětská strana oznámila, že přijímá návrh smlouvy tak, jak byl naposledy formulován. Žádala pouze, aby prvních pět let část rudy pro ČSR nepřesáhla 10% celkové těžby. Fierlinger o tomto návrhu referoval prezidentovi, který s návrhem souhlasil. S návrhem smlouvy souhlasili také místopředsedové vlády.

Dohoda o uranu a dodatkový protokol v tajné části schůze vláda schválila 23. listopadu 1945. Ministři se seznámili se smlouvou pouze tak, že jim byla přečtena a Fierlinger sdělil, že smlouvu podporuje prezident republiky. Žádný z ministrů neměl námitky ani žádné dotazy. Navrhovaná smlouva podle Fierlingera nevyžadovala souhlas parlamentu, protože podle jeho názoru byla jednoznačně ve prospěch republiky.

23. listopadu 1945 v 19:30 hodin se do budovy předsednictva vlády dostavili zástupci sovětské strany, aby smlouvu podepsali. Text dohody je uveden v příloze 1.

27. listopadu 1945 ministr Laušman převzal od Fierlingera dopis, v němž mu ukládal urychleně zřídit podnik Jáchymovské doly a spojit se se zástupcem sovětské strany Bakulinem.

O dva měsíce později ministr Jan Masaryk na zasedání Organizace spojených národů v Londýně vyjádřil přesvědčení, že uran z Československa nikdy nebude sloužit pro dílo zkázy a pro ničení ve velkém. Později na dotaz novináře Masaryk připustil, že Československo bude ochotno připustit inspekci uranových dolů prováděnou orgány OSN. Toto prohlášení ale bylo v příkrém rozporu se záměry Sovětského svazu a s ustanovením dohody o uranu.

18. ledna 1946 přinesl československý tisk zprávu jednak o Masarykově projevu a jednak o mezinárodní reakci. Záležitostí se zabývala vláda. Uvažovalo se o opatřeních, z nichž jedno se týkalo Masaryka, který měl být povolán zpět do Prahy. Prezident Beneš ale tento krok odmítl. Situace se ale 22. ledna uklidnila, když byla situace vysvětlena sovětskému ministerstvu zahraničí.

Je zjevné, že dohoda ze 27. listopadu 1945 byla motivována politicky a ekonomické hledisko ustoupilo výrazně do pozadí. Sovětský svaz se příliš netajil svým bezprostředním cílem zlomit americký monopol atomové bomby. Je třeba říci, že Sovětský svaz nikdy žádné kompenzační výhody Československu neposkytl.

Přestože se nepodařilo prosadit původní sovětskou představa o akciové společnosti, dohoda poskytovala Sovětskému svazu možnosti k ovládnutí československého uranového průmyslu.

Za dva roky od podpisu dohody došlo k prudkému vzestupu těžby, který trval deset zhruba let. V Československu tak vzniklo nové odvětví, uranový průmysl.

Výstavbě nových dolů předcházel rozsáhlý geologický průzkum. Tento průzkum podle dohody prováděl Sovětský svaz na vlastní náklady. V roce 1946 zahájila činnost asi padesátičlenná skupina sovětských geologů. Jejím výsledkem bylo nalezení uranové rudy u Horního Slavkova, v Příbrami a v trutnovské oblasti.

Do roku 1951 se na zjištěných zásobách uranu podílelo nejvíce ložisko v Jáchymově. V roce 1950 bylo odhadnuto na zásobu asi 800 tun uranu. V letech 1951 až 1955 geologický výzkum ještě zesílil a soustředil se na oblasti Horního Slavkova, Příbrami a Zadního Chodova poblíž Tachova. V následujících pěti letech se na výzkumu významně podíleli českoslovenští odborníci.

Výsledky geologického průzkumu získané v letech 1946 až 1947 s velkou jistotou prokázaly, že zásoby uranové rudy postačují k vybudování průmyslového odvětví. 6. listopadu 1947 ministr zahraničí SSSR oznámil, že Sovětský svaz prolomil americký monopol atomové bomby.

Vývoj Sovětského svazu k jaderné velmoci těsně souvisel s rozvojem odvětví uranového průmyslu v Československu. V říjnu 1947 sovětská strana požadovala zvýšit těžbu uranové rudy na trojnásobek původní těžby. Investice do vývoje uranového průmyslu byly odhadnuty na 1,156 miliard Kčs.

V roce 1948 bylo dohodnuto, aby Sovětský svaz dostával uran a nikoliv smolinec a za dva roky sovětská strana podnikla potřebné kroky. Původně se ruda do Sovětského svazu dostávala bez obohacení, od roku 1950 ale byla obohacována v úpravně Eliáš v Jáchymově.

V roce 1948 české hospodářství mělo značné obtíže. Trpělo nedostatkem devizových prostředků a nemohlo kupovat suroviny potřebné pro průmyslovou výrobu. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský proto jednal se sovětskou stranou v červnu 1948. V Praze se očekávalo, že tato jednání přispějí k oslabení závislosti Československa na dodávkách surovin ze západní Evropy.

Bylo dohodnuto, že těžba uranové rudy se ještě zintenzivní a Sovětský svaz bude krýt tolik potřebné investice do rozvoje uranového průmyslu. Sovětská strana přistoupila na vypracování tříletého plánu těžby uranové rudy a souhlasila se zásadou, že podíl investic bude roven podílu těžby, který Sovětský svaz obdrží. Protokol byl podepsán 22. dubna 1949.

Československá strana měla připraveny tři varianty pětiletého plánu. Všechny tři varianty počítaly s vystěhováním měst Jáchymov a Vejprty a přilehlých obcí, aby bylo možno zvládnout plánovanou těžbu uranové rudy. Nové bytové jednotky v těchto městech měly sloužit výhradně pro pracovníky Jáchymovských uranových dolů.

Od roku 1950 došlo k prudkému vzestupu těžby, který se udržel až do roku 1958. Na rozhraní let 1950 a 1951 tento vzestup byl ovlivněn snahou Sovětského svazu rozšířit socialismus do všech evropských zemí a s tím související výstavbou velké armády. Součástí těchto příprav byl také urychlený vývoj Sovětského svazu v jadernou velmoc. V letech 1954 až 1956 došlo ke zmírnění studené války mezi komunistickým blokem a demokratickým světem. Tehdy se změnila sovětská doktrína mimo jiné v názoru na roli jaderné zbraně ve válečném konfliktu. V potenciálním konfliktu se již počítalo se s využitím jaderných zbraní hromadného ničení.

S růstem těžby souviselo zvyšování počtu šachet. V letech 1949 až 1952 jejich počet stoupl trojnásobně. Výstavba šachet vyžadovala značné investice. Uvádí se, že v letech 1950 až 1960 bylo proinvestováno ze zisku uranového průmyslu 5,5 miliardy Kčs na budování nových šachet a na geologický průzkum.

Rozsáhlé investice přesahovaly možnosti československého hospodářství. Nešlo pouze o finanční náklady, ale také o stroje, suroviny, pracovní síly. Na tuto skutečnost upozornili v říjnu 1947 členové jáchymovské komise (viz příloha 1.). Protokol z 22. dubna 1949 zajistil Československu od Sovětského svazu bezúročnou investiční půjčku ve výši 85% hodnoty pořízených investic. Vlastníkem těchto investic se stalo Československo.

V letech 1951 až 1952 investiční plány byly překročeny asi o 400 miliónů korun. Především šlo o výstavbu nového chemického závodu na zpracování uranové rudy v Nejdku a na rozšíření těžby v nových nalezištích uranové rudy v Heřmaničkách, v Potůčkách a v Zadním Chodově.

Výstavba Jáchymovských dolů měla také své politické procesy. Organizátoři těchto procesů se tím snažili zdůvodnit obtíže, často chaotické poměry a neekonomické vynakládání prostředků. Státní bezpečnost podala 27. března 1950 trestní oznámení na 41 vedoucích pracovníků v Jáchymovských dolech a obvinila je ze sabotáže. Státní soud 19. až 24. března 1951 odsoudil 27 obžalovaných k vysokým trestům a ostatní byli odsouzeni v jiných procesech.

Uranový průmysl byl téměř 20 let řízen československo- sovětskou správou. Provoz uranových dolů byl utajován nejen před veřejností, ale také před vládou a členy komunistického vedení až do roku 1955. Klement Gottwald si vyhradil, aby jáchymovská komise jednala pouze s ním. Později zprávy dostával Antonín Zápotocký. Komunistické vedení přikládalo Jáchymovským dolům prvořadou politickou důležitost. Podnik měl vlastní kádrovou nomenklaturu, kterou schválil politický sekretariát ÚV KSČ. Podle této nomenklatury do všech vyšších funkcí v podniku museli být uchazeči schváleni komunistickými orgány.

Na vrcholu správy Jáchymovských dolů stála československo- sovětská komise, která byla podle dohody čtyřčlenná (podrobněji viz příloha 1). V roce 1958 vznikl návrh na její zrušení, protože se její funkce úpravami dohody zúžila. Sovětská strana doporučila komisi ponechat a vymezit nově její funkci. Antonín Novotný se snažil prosadit zrušení této komise, ale 27. listopadu 1962 bylo rozhodnuto v návrhu nové dohody o uranu sovětskou stranou komisi ponechat. Její funkce byla sice velmi omezená, ale umožňovala Sovětskému svazu kontrolovat rozvoj československého uranového průmyslu a také prosazovat své zájmy.

Sovětská část správu Jáchymovských dolů byla složena jednak z funkcionářů, kteří obsadili podle dohody o uranu vedoucí místa a jednak z odborníků, kteří vykonávali různé stupně řízení.

Mezi československou a sovětskou správou Jáchymovských dolů, přesněji mezi některými funkcionáři zejména na nejvyšších místech, vznikaly zejména v prvních letech různé spory. Tyto rozpory měly ještě v polovině 50. let dva závažnější důsledky. Prvním z nich bylo to, že se českoslovenští členové jáchymovské komise nepodíleli na řízení podniku. Druhým důsledkem bylo, že sovětští vedoucí zaměstnanci zaváděli v podniku různé organizační a administrativní zvyklosti, které byly v rozporu s našimi zákony. Postupně tak vznikly dva řídící systémy, které se nedařilo vzájemně koordinovat. Rozdvojenost byla znatelná zejména v administrativě, kde i méně významná místa byla obsazována sovětskými pracovníky.

Problémy se vyřešily až v roce 1955, kdy sovětské vedení doporučovalo odchod svých poradců ze všech oblastí východního bloku. Ale ještě v roce 1959 byla řada sovětských pracovníků v geologickém průzkumu na vedoucích místech. V roce 1960 došlo k odchodu téměř všech sovětských pracovníků. Sovětská vláda ale měla stále kontrolu nad provozem uranového průmyslu pomocí jáchymovské komise, která sice opustila přímé řízení podniku, ale soustředila se na posuzování zásadních otázek uranového průmyslu a dávala doporučení na jejich řešení.

Od roku 1946 vedení Jáchymovských dolů požadovalo získat další zaměstnance. Tyto své nároky stupňovalo zejména v letech 1949 až 1956. Zejména se nedostávalo kvalifikovaných zaměstnanců, horníků, tesařů, zedníků a pracovníků jiných oborů. Nedostatek se řešil tím, že jedno kvalifikované místo zastávalo několik pracovníků nekvalifikovaných. Značná byla také zaostalost důlních a stavebních prací, kdy až do roku 1953 se udržovala převaha ruční a jen částečně mechanizované práce. Z počátku byly zaváděny sovětské stroje. Stroje československé výroby se zaváděly až kolem roku 1956.

Požadavky na získání pracovních sil podle funkcionářů KSČ nebylo možno řešit běžnými cestami. Československo obecně trpělo nedostatkem pracovníků, který byl způsoben především odsunem sudetských Němců. Proto byly sudetští Němci s kvalifikací horníků z odsunu vyjmuti a došlo k rozsáhlému organizovanému náboru.

V Jáchymovských dolech byli zaměstnáni horníci přicházející z Ostravy, Příbrami, Kladna, noví osídlenci z českých zemí a Slovenska, ale také pracovně nasazení občané české a německé národnosti. Vzestupnou křivku náboru zaměstnanců ale zastavil kritický nedostatek potravin v roce 1946. Proto byl sovětskou stranou proveden mimořádný dovoz potravin pro zaměstnance Jáchymovských dolů za nízké ceny.

V roce 1947 byl počet zaměstnanců více než čtyřnásobný. Zástupci československé a sovětské vlády se počátkem roku 1947 dohodli na použití německých válečných zajatců z SSSR pro práci v Jáchymovských dolech. Příliv nekvalifikovaných sil si vyžádal nábor kvalifikovaných horníků, kteří stáli v čele pracovních skupin. Od roku 1947 přicházeli do ČSR také sovětští horníci. Komunističtí funkcionáři již v roce 1948 začali hledat náhradu za německé válečné zajatce, kteří měli být podle mezinárodních úmluv v roce 1949 repatriováni. Jedním zdrojem pracovních sil mohli být dělníci z německého okupačního pásma. Další možností, kterou navrhovala československá strana, bylo použití pracovních sil z Rumunska a z Bulharska. Sovětská strana zase chtěla do ČSR vyslat více než 50 tisíc sovětských dělníků. Českoslovenští funkcionáři tento návrh odmítli z obavy, že by v Československu vznikla vlivná sovětská národnostní menšina.

Existoval také návrh využít občany německé národnosti žijící v ČSR. Z jedenácti okresů měly být přesunuty německé rodiny do Jáchymova. Prezident Klement Gottwald již v dubnu 1948 uložil, aby se toto nucené přesídlení provedlo bez ohledu na odbor podniků, kde němečtí dělníci pracovali.

Návrh na přijetí zahraničních dělníků byl československými komunistickými funkcionáři odmítnut. Byl organizován rozsáhlý dobrovolný nábor a na nucenou práci bylo přesunuto mnoho vězňů a internovaných. Organizovaný nábor pracovních sil provádělo v součinnosti s Jáchymovskými doly ministerstvo práce a sociální péče. Podílely se na něm také odborové orgány a průmyslové podniky měly povinnost vyslat několik svých zaměstnanců na dlouhodobou brigádu do Jáchymova. Zaměstnanci i brigádníci získali řadu výhod: poměrně vysoký výdělek, k tomu hornický a zvláštní tzv. jáchymovský příplatek, mimořádně zvýšené dávky potravin a možnost nákupu zboží ze Sovětského svazu.

Zaměstnanci Jáchymovských dolů se členili na tzv. svobodné a nesvobodné. Svobodnými zaměstnanci byli stálí zaměstnanci, brigádníci a násilně přestěhovaní občané. Nesvobodnými byli vězni a internované osoby v táborech nucené práce. Uvádí se, že nejméně polovina zaměstnanců uranových dolů zde byla proti své vůli. Buď byli do Jáchymova nuceně vysídleni nebo šlo o vězně a internované osoby v táborech nucené práce. Proto se fluktuace pracovníků pohybovala kolem 30 procent. V roce 1957 byl přijat komunistickým vedením stabilizační program a fluktuace poklesla. Značně vysoká ale zůstávala absence, zhruba kolem 10 procent.

Nasazení německých válečných zajatců vyvolávalo od počátku značné problémy, které mohly přerůst v mezinárodní skandál. Pražská komunistická vláda vyhlásila, že do konce 1948 nebude v Československu žádný německý válečný zajatec. 11. ledna 1949 ale zástupce mezinárodní komise Červeného kříže v Praze předal ministerstvu zahraničí ČSR informaci získanou z Ženevy, že němečtí váleční zajatci zajatí Rudou armádou dosud pracují v Československu. Zástupci amerického Červeného kříže sbírali na území Československa doklady o válečných zajatcích, které chtěli předložit mezinárodní veřejnosti. 13. června 1949 ministerstvo zahraničí naléhalo na sovětskou vládu, aby zajistila utajení přítomnosti německých válečných zajatců v Československu. Situace se uklidnila, když bylo přislíbeno, že do října 1949 budou všichni němečtí zajatci odsunuti.

Kvůli nedostatku pracovních sil od ledna 1949 probíhala jednání jáchymovské komise s ministerstvem spravedlnosti. Bylo požadováno, aby vězni byli nasazeni na práci v uranových dolech. 16. února 1949 se účastníci porady shodli na potřebě asi 5 tisíc vězňů. Když první tři měsíce se ministerstvu spravedlnosti nedařilo plnit dodávky vězňů, začal se do celé záležitosti silně angažovat ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Rozběhla se akce D, brzy nazvaná jako "akce Ostrov" podle města, v níž se nacházela stanice vězeňské stráže. Ministerstvo spravedlnosti dalo pokyn všem soudům, aby do března 1949 byly zrušeny všechny vyšetřovací vazby uvalené před 1. lednem 1949 a aby s odsouzenými bylo zacházeno jako s trestanci a nečekalo se, až rozsudky nabudou právní moci. Všichni tito vězňové měli být posláni do Ostrova. Rovněž bylo rozhodnuto stáhnout vězně ze Slovenska a dále bylo uloženo Státnímu soudu urychlit soudní řízení a do 15. června 1949 vyřešit všechny staré případy. Soudcům se úkol nepodařilo splnit a proto na poradě 22. června Alexej Čepička nařídil svolat předsedy senátů a vyložit jim politickou situaci s tím, že poslední termín je 30. června 1949. 14. června 1949 bylo rozhodnuto zlikvidovat trestní oddíly v průmyslových podnicích a všichni práceschopní vězňové měli být přesunuti do Jáchymova.

V červenci 1949 porada vedení ministerstva spravedlnosti uložila Sboru vězeňské stráže vypracovat seznamy vězňů a provést revizi jejich pracovního nasazení. Trestanci, kterým zbývalo nejméně dva měsíce do konce trestu, měli být převedeni na práci do Jáchymovských dolů.

Na poradě 10. srpna 1949 bylo konstatováno, že mezi vězni je příliš mnoho práce neschopných a v důsledku toho byl pracovní výkon trestanců značně podprůměrný a činil jen 30 procent normy. Bylo požadováno, aby se výběru vězňů pro akci Ostrov zúčastnil zástupce podniku Jáchymovské doly.

V září 1949 se odchod německých válečných zajatců stal citelnou ztrátou pracovních sil v uranových dolech. Proto 1. září byl ministerstvem spravedlnosti vydán příkaz, jímž se ukládalo všem velitelům oddělení Sboru vězeňské služby urychleně provést kontrolu věznic, zjistit, kolik vězňů je potřeba pro nouzový provoz věznic, a ostatní vězně odeslat do Jáchymova.

21. října 1949 zástupci Jáchymovských dolů a ministerstva spravedlnosti podepsali dohodu o pracovním nasazení vězňů. Na druhé straně ale ministerstvo vnitra upozornilo na nebezpečí kumulace politických vězňů v oblasti blízko státních hranic. Proto bylo rozhodnuto politické vězně nahradit kriminálními. Po všech změnách bylo k 1. lednu 1950 v Jáchymovských dolech téměř 4 tisíce vězňů.

V následujících letech až do roku 1958 ale požadavky vedení dolů na další zaměstnance stále rostly. Byla uzavřena dohoda mezi ministerstvem spravedlnosti a vedením Jáchymovských dolů, že počet vězňů v květnu 1951 bude 9500, do konce roku 10500 a v roce 1952 13000 vězňů. Brzy se ale zjistilo, že není možné smluvní kvóty zajistit, protože došlo k obecnému úbytku vězňů, neboť trestnost klesala. Z táborů Jáchymovských dolů tehdy odcházelo měsíčně až 500 vězňů.

Kritický stav v počtu vězňů nastal již v roce 1951. Proto bylo zrušeno omezení zákazů práce politických vězňů mimo věznici a ministerstvo národní bezpečnosti proto prohlásilo trestanecké tábory v Jáchymově a Příbrami za uzavřené trestanecké ústavy s mimořádným opatřením.

Ministerstvo národní bezpečnosti v srpnu 1951 převzalo při získávání vězňů pro Jáchymovské doly iniciativu. Tím ale vězeňské ústředí postupně ztratilo přehled o pohybech vězňů. Došlo také k porušení dohody ze 7. srpna 1951, kdy do transportu byli zařazeni vojenští vězni z Opavy, odsouzení příslušníci SNB, ale také osoby ve vyšetřovací vazbě, příslušníci náboženských skupin.

Od října 1949 do Jáchymovských dolů přicházeli také oběti komunistické perzekuce, zařazené do táborů nucené práce (viz příloha 2). Vedení dolů se nejprve zřízení táborů nucené práce bránilo, protože v nich panoval poněkud odlišný režim než v trestaneckých táborech, což vyžadovalo jiný systém ostrahy. Ale již 1. října 1949 byl zřízen tábor nucené práce Jáchymov-Vršek, pak Vykmanov, Nikolaj, Plavno a v Příbrami Brody a Vojna.

Požadované dodávky osob do táborů nucené práce se ale nesplnily, protože se nedařilo realizovat původní představu o vytvoření rozsáhlé sítě koncentračních táborů, kterými ročně projde až 150 tisíc politicky nespolehlivých a podezřelých osob. Různé akce zaměřené na "útok na politické nepřátele" nesplnily svůj účel. V roce 1951 se tábory nucené práce v Jáchymově začaly rušit. Osoby byly přemístěny do Příbrami.

Sovětské požadavky na zvyšování těžby nebyly plněny pouze přílivem pracovních sil. Členové jáchymovské komise a vedení dolů společně se správou trestaneckých táborů a táborů nucené práce usilovalo o zvyšování pracovních výkonů. Vytvářel se systém podnětů, který by zejména "nesvobodné" pracovníky přiměl k vyšším výkonům. Produktivita práce podle tehdejších oficiálních zdrojů vzrostla v letech 1947 až 1953 téměř trojnásobně. Tohoto vzrůstu se dosahovalo stupňováním pracovní intenzity a fyzické námahy.

Pro svobodné pracovní síly byly hlavním a jediným vnadidlem finanční výhody. Vysoké mzdy zvyšovala řada příplatků: hornický, věrnostní (až 30 procent mzdy), jáchymovský (20 procent mzdy), prémie za překročení normy, odměny za navíc odpracované směny, odlučné, úhrada pracovního ošacení, nízké sazby za ubytování, velmi levné stravné, přídavky potravin a další výhody.

Až do roku 1950 se funkcionáři v Jáchymovských dolech řídili zásadou, že podstatné je množství vytěžené rudy bez ohledu na náklady. Nehospodárnost dosahovala ohromných rozměrů. Proto byla přijata řada technických a organizačních opatření v provozu. Byla snaha přenést část nákladů na československou stranu, jako byly náklady na ostrahu dolů. Od roku 1950 výrobní náklady trvale klesaly.

Údaje o ceně za 1 kg uranu v kovu, uváděné funkcionářům na vedoucích místech, se poněkud rozcházely. Podle údajů Antonína Zápotockého Československo získalo za uran v letech 1946 až 1951 od Sovětského svazu celkem 7,5 miliardy korun. Podle údajů Klementa Gottwalda od června 1945 do října 1949 Československo dostalo 2,783 miliardy korun. V roce 1947 a 1948 výrobní náklady přesahovaly cenu za 1 kg uranu v kovu.

Českoslovenští odborníci při výpočtu ceny uranu v letech 1947 až 1949 vycházeli ze tří hledisek. Hlavním produktem se stal uran a nikoliv rádium, jako před 2. světovou válkou, jehož gram se prodával za 600 tisíc korun. Z jednoho kilogramu uranu vznikala energie 22 miliónů KWh, což odpovídalo 2700 až 2900 tun černého uhlí, jehož cena dosáhla 667 tisíc korun. Od této hodnoty se odpočítaly náklady na zpracování rudy a zisk Sovětskému svazu za zpracování uranu.

Druhý výpočet vycházel z toho, že dohodnutá prodejní cena nezahrnuje do vlastních nákladů ocenění rud v zemi. Tuto rudu Sovětský svaz dostával prakticky jako dar. Protože Sovětský svaz nakupoval cenu podle dohody, přestával uran být zdrojem národního bohatství. Poslední ocenění bylo uskutečněno před válkou v roce 1937 a hodnota rudy byla oceněna částkou 34,8 miliardy korun.

Třetí výpočet vznikl o dva roky později, když se podařilo zjistit cenu, za níž nakupovaly Spojené státy uran v Belgickém Kongu. Cena se pohybovala mezi 15 až 18 tisíc korun za kilogram čistého kovu.

Všechny výpočty byly sovětskou stranou odmítnuty a zůstalo se u ceny určované na základě listopadové dohody o uranu a protokolů z roku 1949 a 1952. Československo v podstatě darovalo Sovětskému svazu rudu v zemi a zisk, který obdrželo, se podobal odměně za práci ve mzdě. Za léta 1945 až 1951 byly příjmy Československa za uran zhruba o 11 miliard nižší než byla cena, kterou platily Spojené státy za uran v Belgickém Kongu.

Měnová reforma provedená v ČSR 1. června 1953, měla vliv na cenové záležitosti. Ceny, náklady a ostatní výdaje na domácím trhu se přepočítávaly v poměru 1:5, kurs rublu v poměru 1:6,94. V důsledku této změny se úhrada o uran měla zvýšit o asi 40%. Sovětský svaz ale toto řešení odmítl a požadoval zachovat původní stav. Na to ale nechtěli přistoupit českoslovenští vyjednavači, protože by se musel stanovit zvláštní kurs rublu pro platby za uran nebo rozdíly by se musely hradit ze státního rozpočtu. Sovětská strana přišla s návrhem, že cena uranu se bude počítat jako doposud, ale SSSR bude platit dodávkami zboží účtovanými ve velkoobchodních cenách. Tuto změnu ČSR nakonec přijalo, ikdyž nebyla výhodná. V protokolu z 15. dubna 1954 bylo uvedeno, že dodávky uranové rudy budou spláceny dodávkami sovětského zboží za velkoobchodní ceny v ČSR. Vyúčtování bylo velmi složité a pro ČSR trvale nevýhodné. Sovětský svaz tuto nevýhodnost částečně uznal a za léta 1954 až 1956 doplatil 26 miliónů korun.

Po měnové reformě 1. června 1953 českoslovenští zástupci jáchymovské komise proti sovětskému požadavku zachovat dosavadní cenu za uran argumentovali především tím, že sice Sovětský svaz platí za dodávky stále více, ale dostává stále větší množství materiálu, takže cena kovu neustále klesá. Náklady ČSR na rozvoj podniku přitom neustále rostou. Československo muselo v uranových dolech udržovat bezpečnostní orgány, muselo vybudovat veřejná a zdravotnická zařízení, muselo odčerpat část pracovních sil z jiných průmyslových odvětví. Došlo také k silnému narušení lázeňského provozu v Jáchymově, Mariánských Lázních, Karlových Varech.

Nejzávažnějším problémem ale byl stále se zvětšující rozdíl mezi růstem vývozu uranové rudy a poklesem celkové ceny. V roce 1956 se těžba uranové rudy zvýšila o 17%, ale celková hodnota poklesla o 1,7%. V roce 1957 se těžba zvýšila o 13%, ale celková hodnota se nezměnila. Nepříznivý rozdíl mezi těžbou a celkovou cenou se nepříznivě odrážel v celém československém hospodářství. Musela se zvyšovat těžba, aby se přínos zahraničního obchodu se SSSR udržel na stejné výši. Zvyšování těžby vyžadovalo další investice, další pracovní síly, nutnost geologického výzkumu. Proto vznikl návrh přejít k pevným cenám určovaným na několik let dopředu. Přesto 29. ledna 1957 ve společné deklaraci mezi ČSR a SSSR bylo uvedeno, že ceny uranu jsou vzájemně výhodné.

Vyjádření celkového zisku z těžby a vývozu uranové rudy lze jen těžko vyjádřit. Nejsou k dispozici všechny přímé a nepřímé výdaje spojené s těžbou uranu, jako náklady na vytvoření uzavřené oblasti, vystěhování osob atd. Některé ztráty nelze vyjádřit, jako jsou oběti smrtelných úrazů, utrpení nasazených vězňů, nemoci z povolání.

Výdaje spojené s rozsáhlou bytovou výstavbu financovaly zčásti Jáchymovské doly a neřadily se mezi položky provozních nákladů. Do konce 1957 dosáhly investice do bytové výstavby pro Jáchymovské doly více než 957 miliónů korun v nové měně. Část výstavby byla hrazena ze státního rozpočtu. Ze státního rozpočtu se hradily také náklady na inženýrské sítě, výstavba škol, kulturních a sociálních a zdravotních zařízení.

V letech 1958 a 1959 začala vznikat významná změna politiky uranového průmyslu. Od roku 1959 se plánovalo zastavit těžbu v dolech v Jáchymově, Horním Slavkově a Mariánských Lázních. Horní Slavkov byl uzavřen v roce 1962, Jáchymov v roce 1965. V karlovarské oblasti se zásoby uranové rudy vyčerpaly a neúměrně rostly náklady na její těžbu.

V srpnu 1958 byla dokončena zpráva o postupné likvidaci uranových dolů v karlovarské oblasti. Značná část investic zůstala neamortizována. Likvidace uranových dolů postihla více než 13 tisíc zaměstnanců, pro které bylo nutné vytvořit nové pracovní příležitosti.

Karlovarská oblast byla těžbou uranové rudy výrazně zasažena. Došlo zde k prudké výstavbě dolů, sídlišť, přibylo mnoho občanů, změnila se dosavadní struktura obyvatel a vzhled obcí a měst. Byl výrazně postižen ráz krajiny, ve které se nacházely desítky šachet, štol, trestaneckých táborů, velkých sídlišť, veřejných budov. Nebral se žádný ohled na životní prostředí. V rozmezí pěti až osmi let v malé oblasti přibyly tisíce lidí, včetně vězňů, několik tisíc příslušníků bezpečnosti. Většina lidí, kteří stáli u zrodu uranového průmyslu v karlovarské oblasti, se dožila jeho zániku. Od počátku 60. let se Karlovarsko muselo vyrovnávat s neblahým dědictvím zlikvidovaných uranových dolů.

Zde je třeba poznamenat, že podobná situace nastala v 90. letech na Tachovsku, kdy došlo k postupnému uzavření podniku Uranové doly Západní Čechy - závod Zadní Chodov. O zaměstnání zde přišly tisíce lidí, kteří jen obtížně hledali nové zaměstnání v zemědělské oblasti téměř bez průmyslové výroby.

Pro osud uranového průmyslu měly mimořádnou důležitost změny koncem 50. let. Uran zůstával sice strategickou surovinou, ale význam hromadění zásob se znatelně snížil. Tehdy tento pokles ještě nemohlo vyrovnat budování jaderných elektráren. Odborníci v ČSR předpovídali tento zájem až za 10 až 15 let. Na světových trzích nabídka uranu převýšila poptávku a proto poklesla těžba uranových rud a výroba koncentrátu. V roce 1965 se produkce uranu snížila o 55% v porovnání s rokem 1959. S klesající poptávkou klesala cena uranu v dlouhodobých dodávkách. Koncem 50. let měl Sovětský svaz již dostatečné zásoby uranu a neměl zájem na jeho další těžbě. Sovětský svaz začal považovat cenu uranu placenou Československu za příliš vysokou. Doporučoval uzavřít dohodu o dodávkách uranu na léta 1958 až 1962 tak, že na světové ceny by se přešlo v roce 1961. Návrh dále obsahoval, aby ČSR hradila náklady na geologický průzkum a aby bylo ukončeno čerpání úvěru na investice.

14. října 1958 politické byro ÚV KSČ schválilo stanovisko ke konkrétním sovětským návrhům. Konzultace se sovětskou stranou dospěly k dohodě, že v letech 1959 až 1965 měl být vývoz uranu na úrovni roku 1958 a po roce 1965 mělo Československo navrhnout další rozsah vývozu uranové rudy. V souvislosti s tím se očekával pokles počtu zaměstnanců až o 4 tisíce v následujících 3 letech. Dosavadní zájem Sovětského svazu o co nejvyšší těžbu se přesunul na cenu uranu. Byl požadován přechod na světové ceny od roku 1961. Světová cena byla vypočtena na 60 rublů (108 korun) za 1 kg uranu v kovové formě a 120 rublů ve formě koncentrátu.

Českoslovenští zástupci odmítali přechod na světové ceny již od roku 1961 a dožadovali se termínu o pět let pozdějšího. Bylo také argumentováno cenou, kterou USA platily v roce 1958 za dovoz 1 kg uranu v kovu, což byla částka 11,15 dolarů, tj. 117,4 rublů.

Od 5. do 15. ledna 1959 probíhala jednání na vysoké úrovni. Účastníci jednání se dohodli, že náklady na geologický průzkum budou hrazeny v letech 1959 až 1965 pouze z poloviny sovětskou stranou. Sovětská bezúročná půjčka měla skončit k 1. lednu 1961. Tato půjčka dosahovala ke konci roku 1958 výše 2,324 miliardy korun. Sovětská delegace vzala na vědomí návrh, aby do roku 1961 probíhaly dosud platné splátky ve výši amortovaných investic a poté se doba splátek prodloužila na 15 let. Sovětská delegace počítala se zrušením úhrady neamortovaných investic ve výši 85%, ale československá delegace prosazovala její další platnost.

Velmi sporným bodem zůstala cena uranové rudy. Československá strana neuspěla s pevnými cenami, které měly vycházet z podmínek geologických a těžebních. Byl ale také odmítnut sovětský návrh pevných cen na světové bázi z roku 1961 (tj. 60 rublů za 1 kg uranu v kovu).

Protokol ze 27. března 1959 spory uzavřel. Sovětský svaz přistoupil na cenu 75 rublů za 1 kg uranu. Bohužel, i při této ceně byla těžba uranu ztrátová. Odborníci v ČSR předpokládali, že ztrátu odstraní poklesem výrobních nákladů, úsporou v geologickém průzkumu a snížením investic. Pokles výrobních nákladů se ale nevyvíjel podle představ, protože zdroje těžby byly vyčerpány a zhoršovaly se geologické a technické podmínky těžby. Proto protokol ze 27. března 1959 urychlil likvidaci dolů v karlovarské oblasti.

Hlavní příčinou vysokých výrobních nákladů byla stále nízká technická úroveň těžby. Největší podíl investičních podílů byl pohlcen výstavbou nových dolů a rozšiřováním dolů původních. Byly používány stroje sovětské výroby s nízkou technickou úrovní a krátkou životností. Teprve v 60. letech vedení dolů začalo věnovat zvýšenou pozornost technické úrovni a bezpečnosti práce. Vysoké náklady na těžbu se zdůvodňovaly hlubinnou těžbou a také snižováním procenta kovu v rudě. Hlavní příčinou vysokých nákladů na výrobu počátkem 60. let ale bylo překotné budování uranového průmyslu v 50. letech, diktované sovětským zájmem a bezohledným drancováním.

Společný protokol z 27. března 1959 patřil dalších dvacet let k nejdůležitějším dodatkům k původní dohodě o uranu z roku 1945. Při sestavování perspektivního plánu těžby uranu do roku 1980 se plánovalo výrazné omezení těžby a vývozu od roku 1970. Výsledkem konzultací z 10. května až 1. června 1962 byl sovětský slib o odběru uranové rudy do roku 1980 a bylo konstatováno, že dosud prozkoumané zásoby uranu dostačují až do roku 1966. Z toho plynula nutnost nových nalezišť a zvýšené výdaje na geologický výzkum ve výši asi 2,3 miliardy korun v letech 1963 až 1970.

27. října 1962 ministr Alois Indra předložil vládě návrh na prodloužení dohody o uranu o dalších 15 let. Nebyla vypracována nová dohoda, ale pouze se prodloužila dohoda původní. Rozhovory o dohodě skončily podepsáním Protokolu 26. ledna 1964. Na rozdíl od dohody z roku 1945 se dohoda vztahovala na celé území ČSR, dodávky se měly uskutečňovat na základě dlouhodobých kontraktů, ceny uranu měly být stanoveny vždy na období pěti let principem pevných cen a byl zrušen článek o účasti na financování investic (viz příloha 1). V platnosti zůstal protokol z 27. března 1959. Nebyl přijat návrh na určování ceny rudy na základě výrobních nákladů a geologických a těžebních podmínkách.

Protokol 26.ledna 1964 zajišťoval Sovětskému svazu výhody stanovené Protokolem z 27. března 1959. Změny se netýkaly původního ustanovení o monopolní pozici Sovětského svazu jako odběratele. Tím byl odmítnut návrh ministra zahraničního obchodu, aby se uranová ruda prodávala některým západním státům.

K protokolu z 26. ledna 1964 náležela výměna dopisů, v nichž se delegace zavázali dojednat cenu na léta 1966 a 1970.

26. až 30. června 1967 se konaly další konzultace. Sovětská strana odmítla odběr československého uranu ve formě čistého kovu a delegace se dohodly na zachování dosavadních dohod.

Uranová ruda v Československu patřila mezi hlavní nerostné bohatství jinak chudé země. Mezinárodní vztahy mezi sovětským blokem a západními mocnostmi těsně po 2. světové válce vedly ke značnému zvýšení zájmu o ložiska uranu, která se mohla stát velmi významným zdrojem národního bohatství. Českoslovenští politikové, kteří smlouvu v roce 1945 uzavřeli, význam uranové rudy silně podcenili. Neznali skutečné zásoby rudy a uvažovali pouze ložiska v Jáchymově, jejichž těžbu odborníci odhadovali asi na 4 roky.

Československý uran sloužil jednoznačně k vojenským cílům Sovětského svazu. Podřízenost těžby sovětským zájmům lze chápat jako rozhodující měřítko hodnocení významu uranového průmyslu.

Dohoda o uranu z roku 1945 byla politickou dohodou, která se zaměřila především na udržení československého vlastnictví dolů proti sovětskému tlaku na zřízení společného podniku. Sovětský svaz se stal monopolním odběratelem s nezvyklou konstrukcí ceny uranu, která nezahrnovala hodnotu rudy v zemi. Československá strana se při podpisu dohody domnívala, že do ceny bude zahrnut také příslušný odpis od důlní podstaty. Sovětská strana ale cenu dolované rudy neuznávala, ale cenu odvodila pouze z výrobních nákladů a přiměřeného obchodního zisku.

Zásoby uranové rudy v Československu vytvořily základnu pro výstavbu celého průmyslového odvětví, které zaměstnalo přes 45 tisíc lidí. Výstavba uranového průmyslu sloužila pouze zájmům Sovětského svazu. Československo fakticky přestalo být vlastníkem vytěžené uranové rudy a dohoda zajišťovala Sovětskému svazu monopolní postavení, přičemž prodejní cenu stanovoval odběratel. Cena neobsahovala hodnotu rudy v zemi a vůbec nereagovala na vývoj světových cen.

Ve druhé polovině 50. let došlo s vývojem politické situace k poklesu sovětského zájmu o uranovou rudu. Československo se dostalo do pozice, kdy muselo žádat od Sovětského svazu záruky odběru uranu. Zánik původních motivů sovětského zájmu se objevil v době rozsáhlé výstavby uranového průmyslu, kdy vývoz uranu představoval významnou složku v bilanci zahraničního obchodu se Sovětským svazem.

Příčina vysokých nákladů na těžbu bohaté uranové rudy tkvěla v nízké technické úrovni těžby, nedokonalé organizaci a řízení výroby.

Československé vedení po roce 1958 trvalo na udržení vysoké těžby z několika důvodů. V důsledku výstavby odvětví uranového průmyslu se vývoz uranové rudy stal důležitou součástí obchodu se Sovětským svazem. Dále vznikla obava z vysokého objemu investic, které nebyly amortizovány, což by vedlo k zastavení nebo omezení těžby. Dále komunističtí funkcionáři podlehli představě, že díky těžbě uranu se Československo řadí mezi přední země světa. Konečně odborníci předpovídali vzestup poptávky po uranu a také vzestup jeho ceny s rostoucí potřebou jaderných elektráren.

Negativní důsledky prudkého rozvoje uranového průmyslu se projevily v hlubokých finančních ztrátách, v devastaci životního prostředí, ve zdravotním poškození pracovníků, podepsaly se na lidských osudech.

                                                                                                            přísně důvěrné

              DOHODA

mezi vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik.

Vláda Svazu Sovětských Socialistických Republik a vláda Československé republiky dohodly se jak následuje:

Československá vláda organisuje státní podnik pro výzkum a exploataci všech nalezišť, obsahujících rádium a radioaktivní prvky, které náleží Československému státu.

Československá vláda učiní vše k maximálnímu zvýšení těžby rudy a koncentrátů, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky v obvodu města Jáchymova.

Vláda Sovětského svazu poskytne všestrannou technickou pomoc pro výzkum a exploataci výše uvedených nalezišť. Tato pomoc bude pozůstávati jednak ve vysílání odborníků pro organisaci vyhledávání a průmyslového výzkumu nalezišť i pro práci na těžbě rudy a koncentrátů, a též v dodávce nutného zařízení a materiálu.

Obě vlády utvoří stálou československo-sovětskou komisi se sídlem v Praze, sestávající ze 4 členů /po dvou z každé vlády/. Tato komise má tyto úkoly:

          a/ Vypracování směrnic za účelem rozšíření geologicko- výzkumných prací a zvýšení těžby rudy a koncentrátů.

          b/ Propracování plánů těžby rudy a koncentrátů, při čemž základní plány musí býti sestaveny zavčas na dobu nejméně 5-ti let s postupným zvyšováním plánu v případě, že výsledky geologického výzkumu dají pro to podklad.

          c/ Řešení všech otázek, které vznikají v rámci plnění smlouvy o technické pomoci a dodávkách.

          d/ Určení cen za rudy a koncentráty a za rádium v souhlase s paragrafem 5. této úmluvy na podkladě svéstojných nákladů s připočtením normálního procenta zisku.

Komise provádí svoji činnost podle statutu, který se zřídí. Rozhodnutí komise jsou právoplatná při souhlasu obou stran. V případě, že českoslovenští a sovětští členové komise se nedohodnou, věc bude řešena přímo oběma vládami.

Československo-sovětská komise rozhodne ve smyslu par.4, která část vytěžené rudy a koncentrátů zůstane v Československu pro jeho nutné hospodářské a vědecké potřeby. Všechna ostatní vytěžená ruda i koncentráty, obsahující rádium a jiné radioaktivní prvky, budou se odevzdávat Svazu Sovětských Socialistických Republik, přičemž 50% rádia bude se vracet Československu, pokud bude vytěženo z rud a koncentrátů poskytovaných z Československa na zpracování v SSSR.

Vzájemné vyúčtování, vyplývající z postoupení rudy a koncentrátů na zpracování do SSSR a z navracení rádia do Československa, bude se prováděti na základě cen za rudu a koncentráty i cen za rádium, ustanovených za souhlasu obou vlád, s uhrazením vzniknuvších rozdílů buď v dodávkách zboží aneb ve valutě dle dohody stran.

Se sovětské strany souhlasí se s tím, aby byli vysláni do Československa mezi odborníky jeden odborník v hodnosti technického ředitele, jeden odborník v hodnosti vrchního inženýra a jeden odborník v hodnosti přednosty technické kontroly Jáchymovského závodu.

Obě strany jsou zajedno v tom, že budou si vyměňovati vědecké poznatky, týkající se využití rud a koncentrátů, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky.

Tato dohoda nabývá okamžitě platnosti po jejím podepsání a je platná na dobu 20-ti let.

Sepsáno v Praze 23. listopadu 1945 ve dvou autentických exemplářích, každý v českém a ruském jazyce, při čemž oba texty mají stejnou platnost.

   Na základě zplnomocnění                                              Na základě zplnomocnění

   vládou Československé                                                  vládou Sovětských

   republiky                                                                        Socialistických republik

      /H. RIPKA/                                                                           /I. BAKULIN/

                                                                                                     přísně důvěrné

              PROTOKOL

k dohodě mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik.

V souvislosti s dnešním podepsáním dohody v Praze mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik, byla uzavřena dohoda:

          1. Z celkového množství těžených rud a koncentrátů, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, po dobu prvních 5 roků platnosti citované dohody zůstane v Československu pro jeho hospodářské a vědecké potřeby množství do 10% těchto rud a koncentrátů.

          2. Vláda Československé republiky přenechá podle potřeby sovětských členů československo-sovětské komise vhodné místnosti v Jáchymově a v Praze.

          3. Za účelem zabezpečení důvěrnosti těžby rud a koncentrátů, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, a jejich dodávek Svazu Sovětských Socialistických Republik československo-sovětská komise ustanoví odpovídající řád v Jáchymovských a jiných možných podnicích v Československu.

         4. Shora uvedená dohoda mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik je přísně důvěrná.

Sepsán v Praze 23. listopadu 1945 ve dvou autentických exemplářích, každý v českém a ruském jazyce, při čemž oba texty mají stejnou platnost.

   Na základě zplnomocnění                                              Na základě zplnomocnění

   vládou Československé                                                  vládou Sovětských

   republiky                                                                        Socialistických republik

      /H. RIPKA/                                                                           /I. BAKULIN/

Ministerstvo vnitra

Č.j. 6497/010-1349.

          Směrnice pro využití TNP

          Přílohy: 1. Rozpracování a podrobný plán akce.

                       2. Pracovní vodítka pro akci T - 43.

Myšlenka zříditi v Československu TNP vznikla minulého roku po sletu. Tehdy se ukázalo, že reakce a zbytky kapitalistické třídy v Československu se vzpamatovávají ze zdrcujícího úderu, který jim byl zasazen událostmi r. 1948 a že se pokouší o znovudobytí ztracených posic nebo aspoň o poškozování socialistické výstavby. Sletové události ukázaly nástup reakce velmi jasně. K tomu se přidružilo zjištění, že pracující lid a v jeho čele dělnická třída těžce nesli skutečnost, že zbytky buržoasie pokračováním v rozmařilém a zahálčivém životě provokují po únoru mnohokrát znásobené úsilí pracujících o přebudování republiky v republiku socialistickou. Tyto skutečnosti vyvolaly v masách pracujícího lidu potřebu a živelný tlak k postižení třídního nepřítele, jehož by se dosáhlo tím, že by byl nucen povinně se zúčastnit buď dobrovolně nebo pod nátlakem hospodářské výstavby. Na základě uvedeného bylo přikročeno k vydání zákona o zřízení TNP. Po vydání zákona vrhl se celý kapitalistický svět na Československo a jeho lidově demokratickou vládu s hrubými útoky proti zavádění jakoby hitlerovských koncentračních táborů atd. atd. Kapitalistický tisk i rozhlas použil této příležitosti k ohromné štvanici proti našemu státu.

Positivní výsledek však byl naprosto nedostatečný. Dnes téměř rok po vydání zákona zjišťujeme, že v cca 25 účelu přizpůsobených táborech se nachází necelých 3.000 osob obojího pohlaví z nichž však valná část byla dána do tábora ne z třídního hlediska jako spíše z hlediska sociálního /opilci, prostitutky, notoričtí lenoši, poškozovatelé pracovní morálky atd./, takže zákon, který měl být namířen především jako třídní zbraň proti zbytkům kapitalistické třídy byl používán až dosud do značné míry jako prostředek pro odstranění nesociálních elementů z naší společnosti, avšak buržoasii jako třídu postihl zcela nepatrně.

Současně můžeme konstatovati, že během posledních 12 měsíců se podařilo STb odhalit různé pokusy o reakční pikle, důsledky kterých bylo postiženo o předání k soudnímu potrestání několik tisíc provinilců. Při rozboru jaké elementy zúčastnily se těchto protistátních akcí zjišťujeme, že se jednalo, kromě svedených, téměř výhradně o příslušníky buržoasní třídy nebo její nohsledy. Posuzujeme-li objektivně současnou situaci v našem státě zjišťujeme, že protistátní šeptaná propaganda, pokusy o sabotáže, bojkot některých hospodářských opatření, rozšiřování ilegálních letáků a tiskovin, pokusy o vyzvědačství a špionáž ve prospěch západního imperialismu jsou vesměs dílem reakčních činitelů, příslušníků buržoasní třídy. Jeví se tudíž nanejvýš nutným, aby zákona o TNP jako třídní zbraně v boji se zbytky kapitalistické třídy bylo využito opravdu třídně a se vší rozhodností.

Dosavadní organisace dodávání závadných osob do TNP se ukázala nedostatečnou. I když zákonem předpokládaná t.zv. trojka v krajských městech pokoušela se splnit daný úkol, ukázalo se, že hlavní nedostatek tkví v tom, že lidové orgány, především bezpečnostní referenti okresních národních výborů a okresní akční výbory, odborové organisace atd., které měly připravovat a dávat návrhy na zařazování osob do TNP v podstatě téměř selhaly úplně. Jejich práce, těchto hlavních pomocníků je co do rozsahu, jakož i do třídního pojetí krajně vlažná a nedostatečná. Proto bylo rozhodnuto, že vyhledáváním závadných osob do TNP bude pověřena STb složka SNB, mající v důsledku své denní činnosti potřebný přehled o aktivním ale i pasivním třídním nepříteli. Tato složka pak za spolupráce strany a akčních výborů bude, jak doufáme, sto plnit na ni vložený úkol.

O tom jak úkol bude plněn hovoří příloha: rozpracování a podrobný plán akcí.

Z politického hlediska je nutné postihnout zařazením především hlavní představitele kapitalistické třídy, kteří nám zde po únoru zůstali, aniž by se zařadili do socialistické výstavby. Jsou to především velkoprůmyslníci, továrníci, velkoakcionáři, býv. bankéři, velkoobchodníci, býv. bankovní ředitelé, býv. kapitalističtí představitelé svobodných povolání, /jako stavitelé, advokáti a pod./ a býv. velkostatkáři od 50 do 250 ha. V tomto směru bude nám hlavní pomůckou získaný seznam milionářů, obsahující 16 tisíc jmen.

Za druhé: nutno postihnout naše hlavní politické protivníky, kterými podle naší zkušenosti jsou: a/ poúnoroví propuštěnci ze státního aparátu, ať již vojáci, příslušníci bezpečnosti, nebo úředníci, dále t.zv. poškozenci, kterými jsou advokáti zbavení práva vykonávat praksi, různí ředitelé, drobní podnikatelé a veřejní činitelé, kteří v důsledku únorové čistky a prohloubení socialisačních opatření byli zbaveni svých blahobytných posic a jsou naplněni zavilou nenávistí vůči všemu socialistickému.

Za třetí: nutno vyhledat, prošetřit a postihnout staré politické činitelé za prvé republiky, ať již to jsou poslanci, senátoři, političtí tajemníci a významní činitelé agrární strany, nebo strany živnostenské, národně demokratické, NOF, ligy nebo Národního sjednocení. K nim přidružují se reakční političtí činitelé z doby okupace a to především funkcionáři a významnější činitelé Národního souručenství, Vlajky, Kuratoria a jiných menších fašistických hnutí.

Za čtvrté: pak nutno prošetřit dnešní postoj a dnešní společenské zařazení se všech význačnějších politických činitelů z doby od r. 1945 do února 1948. Myslíme tím především na představitele a vyšší funkcionáře strany národně socialistické, demokratické a pravice sociální demokracie. Odsun vyhledaných osob do pracovního tábora po náležitém prošetření bude se tak jako dosud řídit ustanovením zákona o TNP č.247 ze dne 25. 10. 1948, to znamená, že nadále budou určovat do TNP podle zákona zřízené trojky v krajských městech. Návrh však bude jim dodávat především STb i když dosavadní prakse /návrh přes bezpečnostního referenta ONV/ bude používán jako vedlejší kolej i nadále. Jsme přesvědčeni, že intensivním prováděním těchto směrnic postihneme opravdu osoby, které z třídního hlediska jsou rozhodnými nepřáteli pracujícího lidu a lidově demokratického zřízení, a tím preventivně odstraníme a zneškodníme tisíce lidí, kdykoliv ochotných vpadnout v záda pracujícímu lidu. Tím usnadníme boj STb složky s aktivním třídním nepřítelem, neboť zařazování do TNP projevuje se jako odstrašující prostředek proti mnohým, kteří zatím neváhali zúčastňovati se nejrůznějších protistátních akcí. Zásadou nám bude sloužit k postihování nejen lidí, kteří se dosud nezařadili do pracovního úsilí, také těch, kteří si jen pro formu opatřili krycí zaměstnání, žijí však z nastřádaného kapitálu a volného času používají k protistátním agitacím.

Považujeme za důležité, abychom této akce využili k vysídlení buržoasie z pro nás nežádoucích prostorů, především z Prahy a jiných velkoměst. Proto ve většině případů bude zařazení osob do TNP spojené s nařízením o vyklizení bytu a určení místa pobytu, kam se zmíněná osoba po propuštění z TNP smí přestěhovat. Celá akce připravená již od 1.srpna musí být zahájena v širokém měřítku k prvnímu říjnu 1949 v Praze, od 15. listopadu pak v celé republice. Cílem akce je po dobu, počínaje 1.10. 1949 až do konce splnění pětiletého plánu dodávat do TNP 3.000 osob měsíčně. Jsme přesvědčeni, že energickým prováděním těchto směrnic, bez ohledu na nářek a pokřik třídních nepřátel, splníme jednu z povinností, kterou před nás postavil na IX. sjezdu KSČ s. Gottwald, zejména stanovením 8. bodu generální linie.

V Praze dne 8. srpna 1949                                                    Za velitele státní bezpečnosti

                                                                                                                 Pokorný

Tábory nucené práce jsou zřizovány a spravovány za tím účelem:

a) aby v nich byl odpykán trest odnětí svobody, uložený podle par. 12 odst. 3 trestního zákona správního č. 88/1950 Sb. v případech, kdy ze způsobu spáchání přestupku je zřejmo, že jím byl nebo měl býti projeven nepřátelský postoj k lidově demokratickému řádu republiky, nebo k její socialistické výstavbě,

b) aby v nich byly drženy osoby podle par. 36 trestního zákona soudního č. 86/1950 Sb., které za výkonu trestu neprokázaly svou prací a svým chováním polepšení, opravňující k naději, že povedou řádný život pracujícího člověka, a které byly do TNP zařazeny komisemi krajských soudů podle par. 279 trestního řádu č. 87/1950 Sb.,

c) aby osoby, zařazené v táborech nucené práce ve smyslu par. 12 odst. 3 zák. č. 88/1950 Sb. a ve smyslu par. 36 zák. č. 86/1950 Sb. byly vychovány k produktivní a kolektivní práci jako občanské povinnosti, k dodržování pravidel socialistického soužití a aby se po propuštění z tábora včlenily do řad pracujících.

Správa táborů k splnění účelu, uvedenému v par. 1 tohoto řádu spadá na území celé republiky do působnosti ministerstva národní bezpečnosti.

          Správu táborů ministerstvo NB vykonává:

a) přímo,

b) prostřednictvím velitelství tábora, které je zároveň správou každého jednotlivého tábora a je zodpovědné za splnění účelů táborů nucené práce ministerstvu národní bezpečnosti.

Krajské, okresní a místní národní výbory a jejich složky jsou v mezích své působnosti povinny přispívat k tomu, aby při provádění zákona byl splněn jeho účel. Ministerstvo NB může na krajské národní výbory, v jejichž obvodu je tábor zřízen, přenésti výkon určitého druhu správy a kontroly tábora. Každý tábor je jednotným správním a hospodářským celkem.

a) Dodání osob do tábora nucené práce k odpykání trestu podle par. 12 odst. 3 zák. č. 88/1950 Sb. zařídí ONV-referáty III na podkladě právoplatného rozhodnutí tak, že vyzvou potrestanou osobu k nástupu trestu v příslušném sběrném táboře.

b) Dodání osob do tábora nucené práce podle par. 36 trestního zákona č. 86/1950 Sb. zařídí příslušné soudy na podkladě rozhodnutí soudní komise krajských soudů - viz par. 1 lit. b) - protřednictvím OV-SNB, které zařídí doprovod zařazené osoby do nejbližšího sběrného tábora.

          Do tábora nucené práce nemohou být dodány k odpykání trestu:

1. osoby, které jsou tělesně nebo duševně nezpůsobilé k pobytu nebo ku práci v TNP,

2. osoby starší 60ti let,

3. osoby mladší 18ti let.

Osoby ad 1 a 2 odpykají si trest ve správních věznicích, osoby ad 3 v samostatných ústavech pro mladistvé. Podrobnosti o dodání osob do TNP upravují Směrnice pro správu TNP.

Literatura:

[1] Kaplan, Karel; Pacl, Vladimír: Tajný prostor Jáchymov, část I.: Jáchymovské doly, část II.: Lidé v Jáchymovských dolech. nakl. ACTYS ve spolupráci s K klubem, České Budějovice, 1993. ISBN: 80-901234-2-2

[2] 30 let československého uranového průmyslu. Účelová publikace generálního ředitelství Československého uranového průmyslu. SNTL, Praha, říjen 1975

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci