Poznávání světa a moderní věda
 zpracoval: Jiří Svršek
 
1. Jak poznáváme svět
 
Jednou z nejzáhadnějších otázek moderní vědy je existence vědomí. Jak vědomí vzniklo? Jaký vztah má naše vědomí k realitě? Jak poznáváme svět?
 
V roce 1986 americký fyzik německého původu Max Delbrück napsal knihu "Mind from matter? An essay of evolutionary epistemology" (Vědomí z hmoty? Esej o evoluční epistemologii). Podnětem ke vzniku knihy byl vývoj kvantové teorie.

Rozvoj fyziky počátkem 20. století způsobil revoluci v našem pohledu na svět a v otázce jeho poznání. Do té doby byl svět ve světle Newtonovy klasické mechaniky chápán jako velmi složitý mechanický stroj. Nová fyzika znamenala pád determinismu, podle něhož lze svět popsat soustavami rovnic a na základě úplné znalosti jeho stavu v současnosti lze určit jeho stav v každém okamžiku budoucnosti.
 
Nová fyzika ale přinesla nové znepokojivé otázky. Člověk ztratil svoji jistotu objektivního řádu ve světě, ztratil svoji důvěru v lidské schopnosti poznávat nějaké objektivní pravdy. Britský fyzik John Gribbin v knize "In Search of Schrödinger's Cat: Quantum Physics and Reality" (Bantam Books, New York, 1984) napsal, že podle kvantové mechaniky nic není skutečné a že svět nemá žádnou sobě vlastní existenci. [3]
 
Ve 20. letech 20. století fyzikové zabývající se kvantovou teorií, jako byl Niels Bohr, Max Planck, Erwin Schrödinger a další, došli k překvapivému závěru, že fyzikální jevy jsou "utvářeny" způsobem, jakým je pozorujeme. Příkladem je pozorování světla nebo elektronů, které se v jednom uspořádání experimentu chovají jako částice, v jiném uspořádání se chovají jako vlna.
 
Niels Bohr zavedl do kvantové teorie pojem komplementarity, podle něhož nelze současně pozorovat částicové a vlnové vlastnosti kvantového objektu, ale k úplnému popisu objektu je nutné použít obou typů vlastností.
 
Představme si experiment, ve kterém elektrony procházejí dvěma blízkými a úzkými štěrbinami v kovové desce a pak dopadají na fotografickou desku. Na fotografické desce pozorujeme určitý interferenční obrazec, jako by štěrbinami procházela vlna. Velmi překvapivé je, že interferenční obrazec vzniká i tehdy, když elektrony jsou vypouštěny po jednom. Výsledek experimentu vypadá tak, jako by osamocený elektron "věděl", že je součástí většího vlnového obrazce. Pokud ale jednu ze štěrbin zakryjeme, elektrony dopadají na desku v jediném shluku jako částice. [3]
 
Fyzikální svět je určován způsobem našeho pozorování. Otázka, jak poznáváme svět, vymezila filozofický obor nazývaný dříve noetika, nebo dnes epistemologie.
 
Podle skotského filozofa Davida Humea (1711 - 1776) vědomá mysl o světě dostává smyslové informace, z nichž vyvozuje závěry včetně abstraktních pravd.
 
Německý filozof Immanuel Kant (1724 - 1804) ve své knize "Kritika čistého rozumu" zastával názor, podle něhož naše vědomá mysl smyslové informace zpracovává na základě jistých apriorních kategorií, jako je čas, prostor a příčinná souvislost. S těmito apriorními kategoriemi se rodíme, neboť jsou transcendentní, tedy nepocházejí přímo z našeho světa.
 
Již zmíněný Max Delbrück na tyto Kantovy myšlenky navázal. Chápání prostoru, času a dalších apriorních kategorií je nám vrozeno. Nejde ovšem o nějaké transcendentní kategorie, ale o důsledek evolučního vývoje člověka (tzv. fylogenetické učení). Nepřicházíme na svět s apriorními kategoriemi ve vědomé mysli, ale s mozky, které jsou díky evoluci postaveny tak, aby tyto kategorie byly schopny v dětství získat. [2]
 
Novorozenec nerozlišuje svět a sebe, ale chápe svět jako nerozlišitelnou celistvost. Funkční soustavy jeho mozku v době od dětství do dospívání ho naučí základním fyzikálním kategoriím, jako je příčinnost jevů nebo chápání prostoru a času ve smyslu klasické newtonovské fyziky. [2]
 
Speciální a obecná teorie relativity a kvantová teorie ale tyto základní kategorie zbourala. Neexistuje žádný absolutní prostor a čas, na jejichž jevišti se odehrávají fyzikální jevy. Neexistuje jednoznačná příčinnost souvislost jevů a dokonce se stírají rozdíly mezi hmotou a silami, které na ni působí.
 
Kvantová teorie ukazuje, že mezi pozorovatelem a pozorovaným jevem není jasná hranice. Pozorovatel svým aktem pozorování mění pozorovaný objekt. Získáváme informace o tom, jaký je náš vztah k pozorovanému objektu, a nikoliv o objektu samotném.
 
Podle Maxe Delbrücka jsou vědomí (mind) a hmota jen dvěma stránkami jednoho jevu. Naše chápání vědomí jako nezávislého a nehmotného jevu je jen výsledkem evolučního vývoje. Protiklad mezi vnější a vnitřní skutečností je naše iluze, protože existuje jediná skutečnost. [2]
 
Takové názory mají blízko k východnímu mysticismu, jak o tom hovoří Fritjof Capra ve své knize [4]. Ikdyž se různé školy východního mysticismu v řadě detailů od sebe liší, všechny kladou důraz na základní jednotu vesmíru. Nejvyšším cílem jejich učení je uvědomit si jednotu a vzájemné sepětí všech věcí, překonat představu izolovaného "já" a ztotožnit se s nejvyšší skutečností.
 
Podle východního mysticismu není rozčlenění přírody na jednotlivé objekty podstatné a všechny objekty mají nestálou a neustále se měnící povahu. Východní světový názor je vnitřně dynamický a jsou pro něj podstatné čas a změna. Vesmír se chápe jako jednotná a nedělitelná skutečnost, která je v neustálém a věčném pohybu, živá, organická, hmotná a zároveň duchovní.
 
Protože pohyb a změna jsou základními vlastnostmi věcí, síly, které pohyb způsobují, nestojí mimo objekty, ale jsou vnitřní vlastností hmoty. Vládcem není Bůh, ale princip, ovládající vše zevnitř, jak se píše v Upanišadách:
 
"Ten, kdo přebývá ve všech věcech a přitom se liší od všech věcí, ten, jehož všechny věci nepoznají, jehož tělo jsou všechny věci, jenž ovládá všechny věci zevnitř, to on je tvoje duše, vnitřní vládce, nesmrtelný." [4]
 
Max Delbrück své úvahy opřel o moderní vědu. Z doložitelných skutečností plyne, že hmota, tak, jak ji poznáváme, ikdyž existovala před naším vědomím a existuje mimo ně, je v lidské míře výtvorem vědomí. Naopak, vědomí je produktem vlastností fyzikálního světa. [2]
 
 

2. Poznávání světa moderní vědou
 
Ve fyzice se k poznání dospívá vědeckým výzkumem, který má tři základní fáze. V první fázi se shromažďují experimentální důkazy jevu, který se má vysvětlit. Druhá fáze dává tyto důkazy do souladu s matematickým formalismem, vytváří se matematický model, případně celá teorie. Teorie slouží k předpovídání výsledků dalších experimentů, které se provádějí proto, aby se prozkoumaly všechny důsledky teorie. Pokud další experimenty dávají výsledky, které souhlasí s modelem nebo teorií, přichází třetí fáze, kdy je třeba formulovat slovní popis modelu nebo teorie. Slovní popis je kritériem našeho chápání jevu.
 
V praxi nejsou uvedené tři fáze přesně oddělené a nemusí se vyskytovat ani v uvedeném pořadí. Fyzik může svůj model postavit na základě svého filozofického přesvědčení, kterého se může držet navzdory protichůdným experimentálním důkazům. Pak se pokusí svůj model modifikovat tak, aby mohl vysvětlit nové experimenty. Pokud nadále jeho model je v rozporu s důkazy, musí se modelu vzdát.
 
Racionální poznání je tedy základem vědeckého výzkumu, ale výzkum nestojí pouze na něm. Je nutná intuice, která obdařuje vědce novými pohledy a tvořivostí. Taková vnuknutí se objevují náhle a obvykle ne při práci, ale třeba při koupání ve vaně, při procházce v lese, u moře a podobně. Zdá se, že v době relaxace po soustředěné intelektuální činnosti přichází intuitivní myšlení, které dokáže vytvořit nečekané řešení vědeckého problému. Intuitivní vnuknutí by však fyzikovi nebylo k ničemu, kdyby ho nebyl schopen zformulovat do funkčního matematického modelu doplněného případně slovním výkladem. Základem matematického modelu je abstrakce, která vytváří obraz skutečnosti. Tento obraz zahrnuje jen některé rysy skutečnosti, ale nevíme přesně které, protože tento obraz začíná vznikat postupně a bez kritické analýzy v našem dětství. Proto slova našeho jazyka nemají přesný význam, mnohé procházejí naší myslí jen matně a zůstávají v našem podvědomí.
 
Věda se snaží o jasné definice a jednoznačná spojení. Proto dále abstrahuje jazyk tím, že vymezuje přesný význam jeho slov a ustaluje jeho strukturu zákony logiky. Nejvyšší abstrakce dosahuje matematika, která slova nahrazuje symboly s přesně definovaným významem a s přesně vymezenými operacemi s nimi a relacemi mezi nimi.
 
Vědecká metoda abstrakce je velmi účelná a účinná. Čím přesněji však vymezuje systém pojmů, tím se stále více vzdaluje od reálného světa. Pokud matematický model zpřesňujeme, jsou jeho vazby se skutečností stále mlhavější až vztah modelu k našemu smyslovému poznání přestává být zřejmý. Proto musíme matematické modely a teorie doplňovat slovními interpretacemi, kdy znovu používáme pojmy, které lze chápat jen intuitivně, ale sami o sobě jsou nejednoznačné a nepřesné. Příkladem mohou být základní pojmy fyziky, jako je prostor, hmota, čas.
 
Rozdíl mezi matematickými modely a jejich verbálními výklady spočívá v tom, že vnitřní struktura matematických modelů je přesná a logická, ale nemají přímý vztah k naší zkušenosti a verbální modely používají intuitivní pojmy, které jsou vždy nepřesné a nejednoznačné. [4]

 

3. Postmodernismus jako konec vědy

 Koncem 80. let 20. století na amerických univerzitách se objevil nový myšlenkový směr zvaný postmodernismus. Tento směr je vůči vědeckému myšlení nepřátelský. Na amerických univerzitách rozpoutal spory, které svými metodami připomínaly inkvizici.
 
Postmodernisté zastávají názor, že celé vědecké poznání je relativní a nespolehlivé. Blíží se konec současné vědy, která se opírá o existenci objektivního světa, jehož vlastnosti jsou nezávislé jak na jednotlivci, tak na celé společnosti. Podle postmodernistů musí být věda od základů přebudována na základě postmoderní sociální a kulturní kritiky. Podle postmodernistů západní věda je dosud pod vlivem ideologie nadvlády, která se skrývá za fasádou její objektivity. Vědecké poznání ale odráží a kopíruje dominantní ideologie a mocenské vztahy kultury, která ho vytváří. Podle postmodernistů pravdivá tvrzení vědy závisejí na teoriích, které odkazují sami na sebe. Vědecká práce nemůže vyjadřovat obecné poznání s ohledem na protichůdné názory, které pocházejí od různých rozdělených vědeckých komunit.
 
Moderní věda vznikla částečně z touhy odstranit z našeho poznání "předvědecké" představy a mýty, pomocí nichž primitivní národy popisují svět kolem sebe. V jádru vědecké metody je zrušení jakékoliv souvztažnosti k těmto mýtům s cílem potvrdit oprávněnost poznání. Postmodernismus je koncem této snahy.
 
Podle postmodernismu věda svého cíle odstranění mýtů z našeho poznání dosáhnout nemůže. Věda, aby mohla ukázat oprávněnost svého počínání, by se měla zaměřit na samotné úsilí, které se snaží podkopat.
 
Od začátku 18. století sloužily pro potvrzení oprávněnosti vědy dva hlavní mýty. Politický mýtus potvrzoval oprávněnost vědy s poukazováním na svobodu. Všechny národy mají právo na vědecké poznání, tvrdí tento mýtus, ale v jeho dosažení jim brání kněží a tyrani. Pomocí vědy lidstvo dosahuje vyšší svobody, osvobozuje se tím, že útočí na nevědomost a útlak. Filozofický mýtus tvrdí, že vědecká činnost je oprávněná proto, že napomáhá růstu poznání.
 
Oba tyto mýty o "přednostech vědy" poskytovaly rámec pro další mýty. Pokrok vědy sjednocuje tyto menší a různorodé mýty v jedinou ucelenou historii.
 
Po druhé světové válce ale oba mýty ztratily věrohodnost. Odvolávání se na vědu jako na třídící a jednotící kategorii proto slábne. Představa jednotné vědecké činnosti rozdělené na přesně definované paralelní obory byla nahrazena představou shluku nedostatečně definovaných a neustále se měnících oblastí výzkumu. Každá oblast používá vlastní metody a způsoby popisu a provádí svoji práci bez "univerzálního vědeckého metajazyka", který by nějak spojoval jednotlivé vědní obory.
 
Roztříštěnost vědy pozměnilo cíle výzkumu. Vědci nezdůvodňují oprávněnost své práce hledáním vědeckého poznání a pravdy, ale "výkonností". Věda je stále více závislá na finanční podpoře soukromých firem. Otázka nezní "Je to pravda?", ale "K čemu to slouží?", tedy jak to lze finančně využít a jak je to účinné.
 
Postmoderní období se zrodilo ze ztráty moderní představy "univerza", jednotného a celistvého světa. Postmoderní myslitelé mají sklon více si cenit rozdílnosti na úkor jednotnosti, vážit si místního a zvláštního více než univerzálního. Proto nelitují ztráty vědy jako jednotícího principu poznání. Postmodernismus sice znamená konec "vědy", ale přináší revoluci v poznání světa.
 
Věda moderní doby se zrodila z intelektuální revoluce, kterou podnítili takoví myslitelé, jako Galileo Galilei (1564 - 1642) a Isaac Newton (1642 - 1727).
 
Galileo Galilei se snažil vysvětlit svět z kvantitativního hlediska. Pokusy přinášející měřitelné výsledky se staly hlavní metodou rodícího se vědeckého poznání. Vědci se začali domnívat, že měření přináší přesné a jednoznačné poznání. Toto poznání lze vyjádřit ve formě matematických vztahů, které mohou poskytnout úplný popis přírody. Myslitelé odmítli organický pohled na svět, charakteristický pro starověk, a přijali pohled mechanistický.
 
Mechanistický pohled redukuje skutečnost na soubor základních prvků, elementárních částic a interakcí mezi nimi. Tyto částice se spojují do podoby přírodních "strojů". Vzájemná interakce částic neovlivňuje jejich vnitřní podstatu.
 
Albert Einstein v roce 1905 formuloval speciální teorii relativity, která zničila představy absolutního prostoru a času a dala do souvislosti hmotu a energii. Obecná teorie relativity ukázala, že gravitace hmotných těles je zakřivením prostoročasu a tím rozbourala klasické rozdělení světa na hmotu a interakce.
 
Na počátku 20. století Max Planck ukázal, že energie se šíří po kvantech. Albert Einstein dokázal, že světlo je nejen vlněním podle Maxwellovy teorie elektromagnetického pole, ale má také kvantovou povahu (šíří se v podobě fotonů). Niels Bohr pak pomocí těchto představ popsal chování elektronů v atomu. Louis de Broglie pak dokázal, že veškerá hmota, tedy nejen elektrony a fotony, mají vlastnosti jak vlnění, tak jednotlivých kvant. Kvantová mechanika společně s teorií relativity zásadně změnila chápání světa. Werner Heisenberg v principu neurčitosti ukázal, že čím přesněji určíme polohu částice, tím nepřesněji určíme její hybnost. Naopak, čím přesněji známe hybnost částice, tím nepřesněji jsme schopni určit její polohu. Podobný vztah platí také mezi energií a dobou, po kterou částice tuto energii má.
 
Kvantová teorie odhaluje vzájemné sepjetí vesmíru. Ukazuje, že svět nelze rozložit na nezávisle existující nejmenší části. Niels Bohr o tom napsal: "Izolované hmotné částice jsou abstrakce, jejichž vlastnosti lze vymezit a pozorovat jen pomocí jejich interakcí s jinými systémy."
 
Fyzik David Bohm z Královské univerzity v časopise Foundations of Physics napsal:
 
"Člověk je veden k novému chápání nerozčlenitelného celku, který popírá klasickou představu o analyzovatelnosti světa na oddělené a nezávisle existující části... Převrátili jsme obvyklou klasickou představu, že základní realitou světa jsou nezávislé elementární části a že různé systémy jsou pouze neurčitými náhodnými formami a uspořádáním těchto částí. Spíše říkáme, že základní realitou je nerozdělitelná kvantová vzájemná spjatost celého vesmíru a že relativně svobodně se chovající části jsou jen určitými a náhodnými formami v rámci tohoto celku." [4]
 
Základní vlastností kvantové mechaniky je skutečnost, že pozorovatel neslouží pouze k pozorování vlastností objektu, ale také k tomu, aby tyto vlastnosti určil a popsal. Nelze hovořit o vlastnostech objektu jako takových, ale vždy jen ve vzájemném vztahu mezi pozorovaným objektem a pozorovatelem. Heisenberg napsal: "To, co pozorujeme není sama příroda, ale příroda vystavená naší metodě zkoumání." Pozorovatel sám rozhoduje, jak se uskuteční měření a tím do jisté míry určuje vlastnosti pozorovaného objektu. Pokud se změní vlastní experiment, změní se také vlastnosti pozorovaného objektu. Fyzický svět na nejnižší úrovni není tvořen částicemi, ale dynamickými vztahy. Kvantová teorie vnáší do moderní vědy kvalitativně nové prvky, kterými jsou hranice a omezenost poznání.
 
Postmoderní vědci proto tvrdí, že nejsme diváci pozorující svět kolem sebe, ale jsme účastníci toho, co se snažíme poznat.
 
Nové objevy vědy vedly soudobé vědce k rostoucímu vědomí složitosti. Někteří z nich dokonce hovoří o počátku třetí vědecké revoluce, charakterizované novou "fyzikou komplexnosti", která vylučuje předpoklad jasného poznání světa. Svět není existující entita, která má historii, ale spíše je sám historií.
 
Měnící se pojetí světa vede také ke změně chápání toho, co je poznání a jak svět poznáváme. Podle postmodernistů věda již není ostrovem objektivity v moři kulturní relativity. Vědní obory jsou jen příklady jazykových her, o kterých psal Ludwig Wittgenstein.
 
Stejně jako všechny lidské projevy je i vědecké počínání formou jazykové aktivity (hry). Není jen neutrálním prostředkem k objevování povahy skutečnosti. Vědecké pojednání je zaměřeno na dosažení určitých cílů. Žádná kulturně neutrální fakta jednoduše neexistují.
 
Postmoderní odhalování mýtu vědy jde ještě dál. Moderní vědecká činnost vycházela z předpokladu, že věda postupuje přísně logicky. Vědec pozoruje svět, předkládá hypotézu o tom, jak tento svět funguje, pak vymýšlí experiment, kterým by svoji hypotézu podpořil nebo vyvrátil. Výsledek experimentu je podkladem pro další cyklus pozorování, formulaci nové hypotézy a experimentů. Největší polemiku kolem vědeckého vyvolala práce "The Structure of Scientific Revolutions" (Struktura vědeckých revolucí) autora Thomase S. Kuhna.
 
Thomas S. Kuhn tvrdí, že základní změny v teorii nejsou jen logickými modifikacemi nebo novými výklady minulého poznání. Věda je dynamický historický jev. Posuny v teorii přicházejí jako radikální proměny pohledu vědců na svět. Vědci čas od času vyrazí vpřed v náhlém návalu tvořivosti, který Kuhn nazývá "posunem paradigmatu", tedy posunem společenského výkladu skutečnosti. Termínem "paradigma" zde Kuhn označuje souhrn veškerých názorů, hodnot a technik sdílených lidmi určité společnosti. Jde tedy o názorový systém používaný v určitém historickém období určitou společností.
 
Žádný názorový systém nemůže nikdy vysvětlit všechny údaje. Výzkumní pracovníci se neustále setkávají s anomáliemi a nálezy, které obecná teorie nedokáže vysvětlit. Tyto anomálie narůstají a k jejich vysvětlení vzniká nový názorový systém. Takový přechod od starého systému k novému tvoří podstatu vědecké revoluce.
 
Podle Thomase S. Kuhna a dalších jsou "vědecké pravdy" založeny na společenském názoru. Věda není pouze neutrálním pozorováním dat a nevede ani k výrokům o světě jako objektivní realitě.
 
Podle Duheim-Quinovy teze experiment není schopen prověřit s konečnou platností správnost teorie, protože sám vychází z platnosti různých jiných teorií. Každý experiment se opírá o síť teorií, názorů, myšlenek a tradic, tedy o společnost, ve kterém se uskutečňuje.
 
Podle tohoto postmodernistického pojetí vědecké poznání není souhrnem objektivních a všeobecně platných pravd, ale souhrn výzkumných tradic, zrozených v konkrétním společenství vědců.
 
Podle Kuhna paradigmata netvoří jen vědeckou činnost, ale také svět vědce. Panující paradigmata určují, co vědec vidí, když studuje svět. Konkrétní paradigmata ovlivňují dokonce procesy měření, které vědci používají při experimentech.
 
Podle postmodernismu svět není ničím daným, není "vnějším" objektem, se kterým přicházíme do styku a o němž můžeme získávat poznání. Každé společenství vytváří svůj vlastní svět.

 

4. Past na "postmoderní vědce"
 
Alan D. Sokal je profesorem fyziky na Univerzitě v New Yorku. Přednášel na různých místech Evropy a Latinské Ameriky včetně Universitá di Roma "La Sapienza" a během sandinovské vlády na Universidad Nacional Autónoma de Nicaragua. Zabývá se výpočetními metodami ve fyzice, kvantovou teorií pole, statistickou fyzikou a matematickou fyzikou. Společně s Robertem Fernándezem a Jürgem Frohlichem je spoluautorem prací "Random Walks", "Critical Phenomena" a "Triviality in Quantum Field Theory" (Springer, 1992) [X1], [X2]
 
Na jaře 1996 Alan D. Sokal publikoval ve špičkovém postmodernistickém časopise pro kulturní a politickou analýzu "Social Text" [X3] článek "Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity" (Překračování hranic: Cesta k transformativní hermeneutice kvantové gravitace) [X4], [X5].
 
Článek vyšel ve zvláštním dvojčísle časopisu, věnovaného odmítnutí kritiky, že postmodernistické kulturní studie vědy jsou jen snůškou nesmyslů psaných polovzdělanými lidmi. Obsahoval řadu fyzikálních nesmyslů, ale díky postmodernistickému obsahu pět vědeckých redaktorů časopisu "Social text" nastraženou léčku neprohlédlo. Alan D. Sokal po zveřejnění článku pak v jiném časopise uveřejnil skutečnou povahu věci. [1]
 
V úvodu svého článku Sokal uvádí, že existuje řada přírodovědců, zejména fyziků, dosud odmítajích představu, že obory, které se zabývající sociální a kulturní kritikou mohou, nějak přispět k jejich výzkumu, s výjimkou jistého okrajového vlivu. Stále je pro ně jen málo přijatelná představa, že téměř celé základy jejich světového názoru musí být revidovány nebo přebudovány ve světle této kritiky. Drží se dogmatu, vnuceného jim dlouhou post-osvícenskou nadvládou západního intelektuálního názoru, který lze krátce shrnout následovně: existuje vnější svět, jehož vlastnosti jsou nezávislé jak na jednotlivci tak na celé společnosti. Tyto vlastnosti odhalujeme jako "věčné" přírodní zákony a lidské bytosti mohou získat spolehlivé, ikdyž nedostatečné a dočasné poznání těchto zákonů vytvářením "objektivních" procedur a epistemologických postupů předepsaných (tak zvanými) vědeckými metodami.
 
Sokal dále uvádí, že pojmové posuny uvnitř vědy 20. století tuto metafyziku podkopaly. Fyzikální realita, stejně jako sociální realita, leží na dně sociální a lingvistické konstrukce. Vědecká práce proto nemůže vyjadřovat obecné poznání. Sokal se odvolává na práce postmodernistů, jako je Aranowitzova analýza kulturního pozadí, které vytvořilo kvantovou mechaniku, nebo Rossova diskuse o protichůdných názorech v post-kvantové vědě. Na tyto práce se Sokal pochopitelně odkazuje v přehledu literatury.
 
Sokal ve svém článku si klade za cíl posunout tyto hluboké analýzy o krok dále tím, že se ve svém článku zaměřil na současný pokrok teorií kvantové gravitace.
 
V první části své práce diskutuje problematiku kvantové mechaniky. Uvádí, že již nelze hovořit o chování částice, které je nezávislé na procesu pozorování. V konečném důsledku, přírodní zákony matematicky formulované v kvantové teorii již nepopisují samotné elementární částice, ale naše znalosti o nich. Není proto ani možné říci, zda tyto částice v prostoru a času objektivně existují.
 
Když tedy mluvíme o obrazu přírody v exaktní vědě našeho věku, nemyslíme tím obraz přírody, ale spíše obraz našich vztahů k přírodě. Věda nestuduje přírodu jako objektivní pozorovatel. Vědecké metody, vysvětlování a klasifikace jsou omezené tím, že akt pozorování mění chování objektu. Metodu pozorování a objekt již nelze dále oddělovat.
 
Sokal se dále zmiňuje o dalším důležitém aspektu kvantové teorie, kterým je princip komplementarity. Částicové a vlnové chování objektu je vzájemně neslučitelné, ale oba přístupy jsou pro kompletní popis jevů zcela nezbytné. Sokal uvádí, že právě zde lze hledat předzvěst postmoderní epistemologie.
 
John S. Bell ve své práci "Speakable and Unspeakable in Quantum Mechanics: Collected Papers on Quantum Philosophy" (New York: Cambridge University Press. 1987) vyslovil větu, jejiž zobecnění (Greenberger et al. (1989, 1990), Mermin (1990, 1993)) ukazují, že pozorování nemusí ovlivňovat pouze pozorovaný objekt, ale může ovlivnit objekt zcela vzdálený. Tento jev vynucuje zcela radikální přehodnocení našich tradičních mechanistických představ prostoru, času a kauzality. Svět je charakterizován vzájemnou propojeností a celistvostí. Tyto interpretace kvantové mechaniky, které vytváří například směr New Age, jsou fyziky odmítány jako nepodložené spekulace. Alan D. Sokal ale uvádí, že obecný ohlas této argumentace nelze popřít.
 
Další část Sokalovy práce je nazvána "Hermeneutika klasické obecné teorie relativity". Autor v ní analyzuje přínos obecné teorie relativity k našemu chápání geometrie prostoročasu, která se stává podmíněnou a dynamickou. Einsteinovy rovnice jsou silně nelineární, což vede k potížím při jejich řešení. Zanedbání nelinearity je koncepčně nesprávné. Z nelinearity totiž plynou takové zásadní jevy, jako je ohyb světla kolem Slunce, precese perihélia Merkuru nebo gravitační kolaps hvězd v černé díry.
 
Obecná teorie relativity přináší i takové absurdní principy, jaké plynou z Gödelovy konstrukce prostoročasu, který obsahuje uzavřené časupodobné křivky. Tento prostoročas odpovídá vesmíru, ve kterém je možno cestovat do vlastní minulosti.
 
Obecná teorie relativity nám vnucuje radikálně nové a neintuitivní představy prostoru, času a kauzality. Proto má hluboký dopad nejen na přírodní vědy, ale také na filozofii, literární kritiku a některé humanitní vědy. Sokal uvádí úvahu Jacquese Derridy, podle níž Einsteinovy rovnice pole vedou k setření rozdílů mezi pozorovatelem a pozorovaným.
 
Další část Sokalovy práce se věnuje kvantové gravitaci. Autor v ní uvádí, že nejen pozorovatel, ale celá geometrie se stala relativní a vázaná daným kontextem. Syntéza kvantové teorie a obecné teorie relativity je dosud nevyřešeným problémem teoretické fyziky.
 
První pokus o tuto syntézu se uskutečnil na počátku 60. let 20. století představou geometrie v Planckově měřítku (10^-33 cm) jako "prostoročasové pěny", bublin prostoročasové křivosti, které jsou vzájemně propojeny neustále se měnící topologií. Fyzikové ale tuto představu kvůli její složitosti dále nerozvíjeli.
 
V 70. letech 20. století se fyzikové pokusili zjednodušit Einsteinovy rovnice zanedbáním jejich nelinearit a pak použili standardní metody kvantové teorie pole. Tato metoda ale zcela selhala, protože obecná teorie relativity je matematicky řečeno "perturbačně nerenormalizovatelná", což znamená, že nelinearity Einsteinovy obecné teorie relativity jsou vnitřní vlastností této teorie. Každý pokus o jejich odstranění vede nutně k vnitřním rozporům teorie.
 
V 80. letech byl zvolen zcela odlišný přístup, v podobě velmi populárních strunových teorií. Základními prvky hmoty nejsou bodové částice, ale tenké (v Planckově měřítku) uzavřené nebo otevřené struny. V této teorii oblasti prostoročasu jako objektivní fyzikální realita neexistují. Prostoročas je odvozenou představou, tedy aproximací platnou pouze ve velkých délkových měřítcích (mnohem větších, než je 10^-33 cm). Ještě nedávno se řada fyziků domnívala, že tyto teorie se blíží k finální teorii vesmíru. Ale matematické problémy strunových teorií jsou zatím nepřekonatelné a zdaleka není jasné, zda budou v dohledné budoucnosti vyřešeny.
 
V 90. letech 20. století se malá skupina fyziků vrátila k úplným nelinearitám obecné teorie relativity. Použila novou matematickou symboliku, kterou vyvinul Abbay Ashtekar (Ashtekar, Rovelli and Smolin (1992), Smolin (1992)). Výsledek, který vědci získali, byl překvapující: podobně jako v teorii strun byla oblast prostoročasu pouze aproximací platnou pouze ve velkých vzdálenostech a nikoliv objektivní realitou. V malých Planckových měřítcích geometrie prostoročasu je jako tkanina, komplexem vzájemně propojených vláken.
 
Na základě mezioborové spolupráce matematiků, astrofyziků a biologů v posledních několika letech vznikl model označovaný jako teorie morfogenetického pole (Sheldrake (1981,1991), Briggs and Peat (1984, chap. 4), Granero-Porati and Porati (1984), Kazarinoff (1985), Schiffmann (1989), Psarev (1990), Brooks, Castor (1990), Heinonen, Kilpelsinen and Martio (1992), Rensing (1993)). Hlubší analýzu matematického pozadí této teorie popsal např. Thomm (1975, 1990), filozofické dopady popsal např. Ross (1991, 40-42, 253).
 
Již od poloviny 80. let 20. století začalo být zjevné, že toto pole, poprvé formulované vývojovými biology, ve své podstatě těsně souvisí s kvantově gravitačním polem., protože  Všechny tyto vlastnosti jsou charakteristické pro gravitaci. Před několika lety bylo dokázáno, že pouze vnitřně konzistentní nelineární teorie symetrických tenzorových polí druhého řádu odpovídá, alespoň při nízkých energiích, přesně Einsteinově obecné teorii relativity. Pokud tedy výše uvedené vlastnosti platí, pak morfogenetické pole je kvantovou variantou Einsteinova gravitačního pole. Donedávna fyzikové vysokých energií tuto teorii ignorovali a dokonce se jí vysmívaly názorem, že biologové se nemají plést do jiných oborů. Avšak někteří teoretičtí fyzikové nedávno začali tuto teorii znovu zkoumat, což lze považovat za počátek pokroku v blízké budoucnosti.
 
Sokal uvádí, že všechny zmíněné teorie mají podobné koncepční charakteristiky: výraznou nelinearitu, subjektivní prostoročas a tlak na topologii vzájemné propojitelnosti.
 
Další část Sokalovy práce se věnuje diferenciální topologii a homologii. Autor zde uvádí, že v 70. a 80. letech 20. století teoretická fyzika prodělala významnou změnu. Tradiční nástroje matematické fyziky, reálná a komplexní matematická analýza, které se varietami prostoročasu zabývají pouze lokálně, byla nahrazena metodami diferenciální topologie, které již počítají s globální (tedy holistickou) strukturou vesmíru. Diferenciální topologie se zabývá vlastnostmi ploch (a vícerozměrných variet), které jsou ovlivněny hladkými (spojitými) deformacemi. Vlastnosti těchto ploch jsou studovány spíše z kvalitativního než z kvantitativního hlediska, a proto jsou používány spíše holistické než nějaké souřadnicové metody. Trend směrem k diferenciální topologii lze pozorovat například v analýze anomálií v kalibračních teoriích, v teorii vírově zprostředkovaných fázových přechodů a ve strunových nebo superstrunových teoriích. Během posledních dvou desetiletí byla publikována řada knih a článků týkajících se "topologie pro fyziky".
 
Sokal uvádí, že v téže době Jacques Lacan poukázal na klíčovou roli diferenciální topologie v sociologii a psychologii. Cituje z Lacanovy přednášky z roku 1966 a v poznámce upozorňuje na další práce, které se týkají Lacanovy matematické topologie. Uvádí, že Lacan vnesl Freudovo chápání vědeckých pojmů tam, kde je to potřeba. Dále uvádí, že Lacanova topologie byla nedávno plodně použita v kritice filmového umění nebo v psychoanalýze onemocnění AIDS. Podle Sokala Lacan ukázal, že první homologická grupa sféry je triviální, zatímco grupa jiných ploch je výrazně bohatší. Teorie homologie je jedna ze dvou hlavních variet algebraické topologie.
 
Jacques Lacan dále odhalil, že existuje těsné spojení mezi vnější strukturou a jeho vnitřní psychologickou reprezentací v tzv. teorii uzlů (knot theory). Sokal uvádí, že tato hypotéza byla potvrzena Wittenovým odvozením uzlových invariantů (zvláštního případu Jonesových polynomů) z teorie trojrozměrného Chern-Simonsova kvantového pole. Podobné topologické struktury se objevují v teorii kvantové gravitace, jako mnohorozměrné variety a že vyšší homologické grupy v nich hrají stejnou roli.
 
Další část Sokalovy práce se týká teorie variet. Cituje zde z článku Luce Irigarayové "Is the Subject of Science Sexed", že matematické vědy se zabývají uzavřenými a otevřenými prostory, ale jen velmi málo se zabývají částečně otevřenými prostory, jejichž variety nejsou jasně ohraničeny nebo analýzou problému hranic. Dnes bychom asi hovořili o teorii fuzzy množin.
 
V roce 1982, kdy se esej Iragaryové objevila, šlo o ostrou kritiku. Diferenciální topologie se tehdy zabývala především "varietami bez hranice". Je možné, že nikoliv náhodou se náznaky teorie fuzzy množin začaly objevovat v teorii konformních polí, v teorii superstrun a v teorii kvantové gravitace.
 
V teorii strun kvantově mechanická amplituda pro interakci n uzavřených nebo otevřených strun je reprezentována funkčním integrálem (sumou) přes pole na dvojrozměrné variety s hranicí. V teorii kvantové gravitace můžeme očekávat podobnou reprezentaci s tím, že místo dvojrozměrné variety s hranicí budeme uvažovat mnohorozměrnou varietu. Alan D. Sokal uvádí, že mnohorozměrnost směřuje proti konvenčnímu lineárnímu matematickému myšlení a proto zůstává dosud do značné míry neprobádána. Přesto práce fyziků na aplikacích funkčních integrálů v teorii kvantové gravitace rychle pokračují a zřejmě budou úsilí matematiků stimulovat. Důležitou otázkou těchto teorií je, zda hranice lze překročit a pokud ano, co se pak stane. Matematicky je tento problém popisován jako problém "hraničních podmínek".
 
Předposlední část své práce Sokal věnoval překračování hranic směrem k liberální vědě. Uvádí, že jednoduchým kritériem pro kvalifikaci vědy jako postmoderní, je její nezávislost na pojmu objektivní pravdy. Proto také teorie kvantové gravitace se stává postmoderní vědou.
 
Další vlastností postmoderní vědy je její nezbytnost. Vědecké teorie postmoderní vědy jsou konstruovány z takových teoretických elementů, které jsou nezbytné pro konzistentnost a jednotnost této teorie.
 
Proto by objekty, které nejsou v principu pozorovatelné, jako jsou časoprostorové body, přesné polohy částic nebo kvarky a gluony, neměly být do teorie vůbec zahrnovány.
 
Sokal v poznámce cituje Stanleyho Aronowitze, který kvarky považuje za pojmenování neexistujícího jevu souvisejícího spíše s částicemi než s teorií pole. Přitom oba přístupy jsou ekvivalentní a vedou ke stejným závěrům. Většina vědců se přiklání k tradičnímu názoru a nezkoumá již platnost vysvětlení.
 
Podle Aronowitze tento přístup nezávisí ani tak na tradici, jako na ideologii vědy. Markley uvádí, že ze stejného důvodu fyzikové dávají přednost kvantové chromodynamice před Chewovou bootstrapovou teorií. Podle jeho názoru Chewova bootstrapová teorie nepatří mezi oblíbené teorie fyziků, kteří se zabývají grandunifikační teorií nebo finální teorií, protože nezapadá do rámce západní vědy. Výběr mezi bootstrapovou teorií a finální teorií tedy nezávisí na zkoumání, jak tyto teorie vyhovují dostupným datům, ale na tom, jak je tato teorie pro fyziky přijatelná.
 
V téže poznámce autor dále uvádí, že většina fyziků se stále drží svých zaběhnutých schémat a skryté ideologie fyziky subatomárních částic.
 
Sokal dále uvádí, že uvedené principy postmoderní vědy nepostačují. Sice osvobozují lidské bytosti od tyranie "absolutní pravdy" a "objektivní reality", ale nikoliv od tyranie jiných lidských bytostí. Cituje Andrewa Rosse, který píše, že potřebujeme vědu veřejně diskutovatelnou a sloužící pokrokovým zájmům. Podle Kelly Oliverové by věda měla být politickým nástrojem překonávajícím tlak určité konkrétní situace. Cílem by neměly být nikoliv pravdivé nebo nepravdivé, ale strategické teorie.
 
V poslední části své práce Alan D. Sokal hovoří o rysech liberální postmoderní vědy. Uvádí, že jedním z charakteristických rysů postmoderní vědy je její nelinearita a nespojitost, které se objevují například v teorii chaosu, v teorii fázových přechodů nebo v teorii kvantové gravitace. V poznámce Sokal uvádí, že teorii chaosu kulturní analytikové hluboce studují, zatímco ostatní oblasti, jako je teorie fázových přechodů, se zatím vyhýbají. Přitom nespojitost je zásadní vlastností této teorie a souvisí s trendy širší kultury. Sokal se domnívá, že by studium této teorie bylo pro další vývoj kulturní analýzy velmi plodné.
 
Sokal dále uvádí, že postmoderní věda bourá a překračuje kartézské rozlišování mezi člověkem a přírodou, pozorovatelem a pozorovaným, subjektem a objektem. Počátky tohoto nového pohledu lze hledat již v kvantové mechanice, která rozbila prostou víru v objektivní svět hmotných objektů "mimo nás". Teorie kvantové gravitace jde mnohem dál, když ukazuje, že samotný prostor a čas jsou podmíněné a jejich význam je definován pouze vzhledem k danému způsobu pozorování.
 
Podle Sokala postmoderní věda překračuje statické ontologické kategorie a hierarchické charakteristiky moderní vědy. Místo atomismu a redukcionismu přináší dynamickou síť vztahů mezi celkem a jeho částmi, místo pevných individuálních objektů zobecňuje interakce a toky (tj. kvantová pole). Tyto homologické vlastnosti se odrážejí v zdánlivě nesouvisejících oblastech vědy. Postmoderní věda přibližuje k rozpoznání základních souvislostí všech jevů a k pochopení významu jedinců a celých společenství v cyklických vzorcích přírody.
 
Postmoderní věda v rostoucí míře překračuje hranice vědních oborů, které tak získávají charakter humanitních věd. Kvantová fyzika, hadronová bootstrapová teorie, teorie komplexních čísel a teorie chaosu sdílejí základní předpoklad, že realitu nelze popsat lineárně, a že nelineární a tedy exaktně neřešitelné rovnice jsou jediné, které mohou popsat komplexní, chaotickou a nedeterministickou realitu.
 
Tyto postmoderní teorie jsou výrazně metakritické v tom smyslu, že se považují za metaforu a nikoliv za "přesný" popis reality. Podle Aronowitze přírodní objekty jsou konstruovány také sociálně. Není nutné se ptát, zda takové přírodní objekty, nebo objekty přírodovědeckého poznání, existují nezávisle na aktu pozorování. Odpovědí je existence "reálného" času, na rozdíl od času přijímaného neokantisty, který je závislý, dočasný a proto relativní a nikoliv nepodmíněný.
 
Konečně Sokal uvádí, že postmoderní věda mocně potlačuje autoritářství a elitářství v tradiční vědě. Niels Bohr kdysi uvedl, že úplné vysvětlení jednoho a téhož objektu vyžaduje rozdílné úhly pohledu, které ale vzdorují jednotnému popisu. Sokal odmítá monopol vědců na produkci vědeckého poznání, použití kanónu "vysoké vědy" elitní kastou proti veškerým alternativním formám vědy, kterou vytvářejí ti, kteří nejsou členy této kasty.

 

5. Diskuse o budoucí vědě

V zimě na začátku roku 1997 na článek Alana D. Sokala "Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity" reagoval zakladatel a současně jeden z vydavatelů časopisu "Social Text" Stanley Aronowitz.
 
V úvodu svého článku Aronowitz uvádí, že věří v existenci vnějšího světa, v existenci objektivní pravdy o světě a že jeho úkolem je tuto pravdu objevit. Pozastavuje se nad tím, proč se Alan D. Sokal domnívá, že vydavatelé časopisu "Social Text" jsou dekonstrukcionalisté, kteří pochybují o vnějším světě a vystupují proti vědě. Podle jeho názoru sedmnáctiletá existence časopisu dokazuje opak. Vydavatelé ale zastávají názor, že nelze vyloučit určitou závislost našeho poznání na sociálních a kulturních předpokladech.
 
Původně byl časopis "Social Text" založen jako marxistický projekt a proto je dodnes hluboce materialistický. Aronowitz vysvětluje, že jedním z cílů bylo překonat tradiční marxistické oddělování politické ekonomie a kultury. Časopis odmítal názor ortodoxních marxistů, že kultura nemůže nijak ovlivnit ekonomiku a rovněž odmítal názor "kulturní" dekonstrukce reality, podle níž jedinou hmotnou realitou je jazyk. Aronowitz dále vysvětluje, že termín "ideologie" není používán ve smyslu "falešného vědomí", ale ve smyslu "živé zkušenosti". Časopis tak odmítl představy naivního materialismu, podle něhož poznání pouze odráží realitu. Přiklonil se k představě současných marxistů, kteří se domnívají, že veškeré poznání, včetně vědeckého, je zprostředkováno praxí, kde praxe není mentální, ale materiální kategorie.
 
Proto otázkou není, zda realita existuje, ale zda její poznání je "transparentní". Aronowitz se domnívá, že právě zde se Alan D. Sokal ve svém postoji mýlí. Podle Aronowitze Sokal věří, že rozum, logika a pravda jsou zcela neproblematické. Sokal se podle Aronowitze opírá o nepodloženou víru, že rigorózní aplikace vědeckých metod vede k ničím nezprostředkované pravdě. Podle této doktríny je "objektivní pravdou" pohyb Země kolem Slunce, existence gravitace a další různé druhy přírodních zákonů. Aronowitz se ale domnívá, že Alan D. Sokal nikde nehledá podstatu důkazu nebo faktů, ale jednoduše je přijímá na základě určitých algoritmů, které označuje jako "věda".
 
Sokal ve své práci cituje Andrewa Rosse a Sandru Hardingovou jako představitele dekonstrukcionalismu. Hardingová ve své práci "Why Physics is Bad Model for Physics" uvádí, že samotná fakta o sobě nevypovídají, ale jsou interpretována vědci na základě jejich víry a na základě politických tlaků a pravidel, kterými jsou vědci ovládáni. Fyzikové, stejně jako všichni ostatní lidé, jsou těmito tlaky nutně ovlivňováni. Hardingová dále uvádí, že neexistuje nic takového, jako "čistý popis" a cituje rasové teorie s použitím vědeckých konvencí, které se objevili během moderního období. Konečně uvádí, že potřebujeme kritickou sociální teorii.
 
Podle Aronowitze Alan D. Sokal souhlasí s tím, že fakta musí být interpretována, ale domnívá se, že správné vědecké metody musí v procesu objasňování odfiltrovat nežádoucí sociální a kulturní vlivy. Aronowitz se domnívá, že jde pouze o zbožnou víru. Historie ukazuje, že věda se musela bránit proti útokům ze strany církve nebo státu, že byla nežádoucí v době nacismu nebo lysenkismu v bývalém Sovětském svazu.
 
Aronowitz uvádí, že v historii byl pouze jediný okamžik, kdy věda vyjádřila svoji nezávislost na vlivu státu. Koncem 40. let 20. století ve Spojených státech se řada vědců podílejících se na vývoji atomových zbraní postavila proti dalšímu výzkumu. Tehdy byl vysloven názor, že "objektivní pravda" poválečných objevů nemá žádnou souvislost se spojením vědy s armádou. Aronowitz uvádí, že je znepokojen vlivem armády na výběr vhodných vědeckých projektů a na výsledky vědecké práce.
 
Aronowitz si pokládá otázku, co určuje směr vědeckého bádání? Není pravda, že se věda více soustřeďuje na biologii nebo na fyziku v technických aplikacích? Není náhodou např. rozvoj bioinženýrství v politickém nebo dokonce ekonomickém zájmu? Aplikace bioinženýrství mohou vést ke zlepšení zdraví lidstva. Na druhé straně nelze nevidět určitou souvislost se znovuoživením eugeniky, "pseudovědy o šlechtění rasy", když někteří molekulární biologové hovoří o "vylepšení" našeho druhu.
 
Podle Aronowitze za bezprostředním vztahem vědy a politiky leží další důležité otázky. Jaký je například kulturní vliv na vědu? Frankfurtská škola, která vychází z dialektiky poznání, nikoliv dekonstrukcionalisté, zastávají názor, že moderní kulturní ideologie a vědeckotechnické poznání přírody mají přímé politické souvislosti. Nikoliv dekonstrukcionalisté, ale řada historiků vědy dokazuje, že Newtonovo dílo Principa se stalo základem mechanistického světového názoru, který široce ovlivnil vědeckou veřejnost v jeho době. Později byl jeho názor nahrazen "lepšími" pravdami, teorií relativity a kvantovou mechanikou.
 
Nadvláda přírody těsně souvisí s nadvládou člověka, což se odrazilo v tzv. "rasové" vědě. Teprve v 19. století vědecká obec konečně odmítla názor, že žena kvůli své biologické podstatě není schopna myslet. Nestalo se tak ale proto, že byla objevena nějaká vědecká fakta, ale proto, že tento názor odporoval kritériu humanistického univerzalismu, podle něhož lidé vznikli z jediného druhu.
 
Aronowitz dále ve svém článku ukazuje, jak politický názor ovlivňoval v minulosti postoje vědců k rasové otázce. Rasová věda se objevuje, když se společnost pokouší vysvětlit ekonomickou a sociální krizi a hledá její příčiny. Nelze však oddělit halas těchto pseudověd od míry, s níž ideál nadvlády prochází celým vědeckým poznáním. Dnes není schopen nikdo odhadnout, jaké důsledky bude mít vývoj umělé inteligence nebo rozvoj molekulární biologie v komerční sféře.
 
Aranowitz se domnívá, že sice pochopení politického pozadí je nezbytné, ale nikoliv postačující pro pochopení tendencí současné vědy. Materialistická věda o vědách si klade další otázky. Jaká je role laboratorního výzkumu, kde se dosud provádí většina vědeckého výzkumu? Jaký je vliv vztahů uvnitř vědecké komunity a co se chápe jako legitimní poznání? V jakých ideologických rámcích se současná věda odehrává? Aranowitz uvádí, že jde o standardní otázky otázky, které si kladla sociologie vědy od svého vzniku ve 30. letech 20. století.
 
Podle Aranowitze je moderní věda založena na principu, že pozorování je víra. Tím není odmítnuta důležitost pozorování, ale zdůrazňuje se, že poznání je ovlivňováno sociálním pozadím, v jakém vědci žijí, spolupracují a komunikují.
 
Cílem ale není znevážit vědu nebo dokonce ji "dekonstruovat". To může být cílem postmodernistů, ale nikoliv projektu studia vědy. Aranowitz tvrdí, že jeho časopis se snaží ukázat vědu jako sociální proces a snaží se odstranit aureolu obklopující vědce. Vědecká pravda nemůže být absolutní, jinak podle Aranowitze by bylo nutno souhlasit s proklamovaným "koncem" vědy. Jestliže veškeré poznání závisí na sociálním a kulturním pozadí, v němž vzniká, pak pravda nutně závisí na tomto procesu poznání. Proces pozorování v mikrofyzice je ovlivněn většinou použitou technikou. Ale interpretace dat získaných pozorováním nebo měřením závisí na teorii. Proto čistý popis založený na pozorování není možný. Vědci používají při své práci různé přístroje a matematiku. Ale na základě pozorování vždy odvozují to, co vidí z toho, v co věří.
 
Aranowitz zastává názor, že vědecké poznání nelze ochránit proti politickým nebo kulturním vlivům a jeho metody nemohou nikdy fungovat jako filtr. Kulturní změny, které se odrážejí v debatách vědců, se promítají do jednotlivých věd, sociálních i přírodních. Skutečnosti, ve které ještě včera vědecká komunita věřila, mohou být dnes revidovány a zítra dokonce odmítnuty. Pokud je tomu skutečně tak, pak věda odráží sociální a kulturní vlivy ve svých vizích a metodách. Právě proto existuje naděje na vznik liberální vědy.
 
Na článek Stanleyho Aronowitze vydaný v zimě na začátku roku 1997 reagoval zpětně Alan D. Sokal.
 
Alan D. Sokal vyjadřuje své potěšení z toho, že Stanley Aronowitz mu potvrdil víru nakladatelů časopisu "Social Text" v existenci vnějšího světa. Sokal uvádí, že když psal druhý odstavec svého článku o tom, že "fyzikální realita leží na dně sociální a lingvistické konstrukce", nepokoušel se tím nějak hodnotit názory vydavatele, ale pouze otestovat, zda otevřené vyjádření (bez jakéhokoliv důkazu nebo argumentu) takového extrémního názoru vůbec vyvolá nějakou pozornost. Vydavatelé ale nereagovali ani na opakované žádosti o komentář nebo nějaké doporučení.
 
Sokal uvádí, že ale časopis "Social Text" nepovažuje za svého nepřítele, ani není cílem jeho intelektuálního zájmu. Mnohem zajímavější pro něj byla filozofická a politická reakce profesora Aronowitze na Sokalovu práci "Afterword". Sokal se domnívá, že profesor Aronowitz ale má potíže s chápáním jeho vysvětlení.
 
Především jeho kritika nesměřuje proti dekonstrukcionalismu, ale proti nedbalému myšlení, které souvisí s tzv. "sociálním konstruktivismem". Podle Aronowitze Alan D. Sokal zastává názor, že poznání reality je transparentní. Sokal se podivuje, kde k této informaci profesor Aronowitz došel.
 
Podle Sokala ale není zásadním problémem, že Aronowitz překrucuje jeho názory, ale že jeho článek směřuje pouze proti slabým oponentům. Nikdo snad nepopírá, že kultura není ovlivněna ekonomikou nebo že finanční zdroje ovlivňují vědeckou práci. Nikdo také nepopírá hodnotu sociologického a politického studia vědy a technologie nebo filozofickou analýzu epistemologických problémů. Sokalův cíl je skromný: chce ukázat, že výzkum musí být prováděn s intelektuální přesností a rigorózností. Práce, které cituje ve svém parodickém článku, představují řadu příkladů, jak se věda nemá dělat. Bohužel, příkladem je také Aronowitzův článek, který ilustruje nepořádné myšlení, když směšuje názory ontologické, epistemologické, sociologie poznání, etické a také politické.
 
Sokal uvádí hned několik příkladů, v nichž Aronowitz směšuje různé názory a vyslovuje nepodložené myšlenky. "Ideál nadvlády prochází celým vědeckým poznáním". Alan D. Sokal se ptá, je tomu skutečně tak? Co například v superstrunové teorii, nebo palentologii kambria? Co v kvantové chemii nebo lepidopterologii? Aronowitzova představa, že dokonce v těch oblastech vědy, které jsou mnohem těsněji vázány k technologickým aplikacím, jako je fyzika pevných látek, by sociální efekty měly degradovat pouze na kategorii "nadvlády", je přinejmenším primitivní.
 
Aronowitz dále ve svém článku uvádí, že "interpretace dat získaných pozorováním nebo měřením závisí na teorii. Proto čistý popis založený na pozorování není možný. Vědci používají při své práci různé přístroje a matematiku. Ale na základě pozorování vždy odvozují to, co vidí z toho, v co věří." Alan D. Sokal k tomu uvádí, že jde o vulgarizované vyjádření poznámky fyzika a filozofa Pierra Duhema z roku 1894, která se týkala závislosti pozorování na teorii. Sokal samozřejmě souhlasí, že určitý závěr astronoma založený na pozorování dalekohledem vyžaduje jisté předpoklady o optice. Ale tyto předpoklady nejsou svévolné, neboť je můžeme otestovat nezávislými experimenty. Musíme učinit pouze "metafyzický" předpoklad, že vesmír není zvrácený a zákony fyziky se náhle nezmění. Tento předpoklad ale používáme v každodenním životě a nejen ve vědě. Naše pozorování tedy nejsou ovlivňována naší nějakou předem danou vírou.
 
Aronowitz konečně uvádí, že "skutečnosti, ve které ještě včera vědecká komunita věřila, mohou být dnes revidovány a zítra dokonce odmítnuty". Alan D. Sokal se ale ptá, co je na této myšlence nového? Každý vědec ví, že dokonce nejlépe potvrzené teorie jsou pouhé aproximace pravdy. Newtonova mechanika popisuje pohyb planet s neuvěřitelnou přesností, což je objektivní fakt. Přesto Newtonova mechanika je od počátku nesprávná. Kvantová mechanika a obecná teorie relativity jsou bližší aproximace pravdy, ale je objektivním faktem, že tyto teorie jsou vzájemně nekompatibilní a v budoucnu budou překonány dosud neexistující teorií kvantové gravitace. Úspěšně potvrzené vědecké teorie jsou obvykle lepšími aproximacemi pravdy, ale přesný smysl, v němž jsou lepšími aproximacemi, je poněkud jiný: mohou zvrátit celou naši ontologii. Epistemologie ve své zjemnělé úrovni nemá příliš politických důsledků, ale je fascinující a důležitou součástí lidského boje za poznání vesmíru, ve kterém žijeme.

 

6. Jak se chovají vědci
 
V roce 1942 Robert Merton popsal základní pravidla, podle nichž se chovají vědci při své vědecké práci. Kritické myšlení představuje uvážené rozhodnutí, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme nebo zda nevyslovíme žádný úsudek. Kritické myšlení se řídí sedmi pravidly, kterými jsou jasnost, přesnost, určitost, věcnost, hloubka, šířka a logika.
 
Uvedená pravidla jsou pochopitelně ideálem a vědci jsou také jen lidé se svými dobrými i špatnými vlastnostmi.
 
Věda současnosti se v mnoha stránkách mění a začíná se dělat stále více odlišně od výše uvedených pravidel. V červnu 1995 John Ziman, ve své přednášce věnované uctění památky nositele Nobelovy ceny P. Medewara uvedl, jakými směry se vydává současná věda.
 
John Ziman je v současné době emeritním profesorem fyziky na Univerzitě v Bristolu. Žil na Novém Zélandu, studoval v Oxfordu, a než se 1964 stal profesorem teoretické fyziky v Bristolu, přednášel v Cambridgi. Ziman se zabýval teorií elektrických a magnetických vlastností pevných a kapalných kovů a za tuto práci se stal v roce 1967 členem Královské společnosti. V roce 1982 Bristol dočasně opustil a stal se hostujícím profesorem v Imperiální koleji v Londýně. V letech 1986 až 1991 se stal ředitelem Science Policy Support Group pro podporu vědecké práce. V letech 1976 až 1990 byl předsedou Královské společnosti. Napsal řadu článků o různých aspektech společenských vztahů vědy a technologie. [X8]
 
Ziman ve své přednášce uvedl, že prvotní základ vědecké práce, ověřování teorií pozorováním a experimenty, se nezmění. Změní se ale norma společenství. Na jedné straně celosvětové elektronické sítě umožňují téměř okamžitou diskuzi o postupech a výsledcích vědecké práce. Na druhé straně budou vojenské, obchodní a politické zájmy vědce tlačit k utajování vědeckých výsledků, které se stanou velmi cenným zbožím.
 
Změnu zaznamená také norma univerzalismu. Armáda, vláda, sponzoři, firmy a obchod budou vědce tlačit k řešení konkrétních praktických úkolů, z nichž lze očekávat okamžitý zisk. Základní výzkum, který se zabývá obecnou povahou hmoty, života a vědomí, bude zatlačen do pozadí nedostatkem finančních zdrojů. [1]
 
Podle autora knihy [1] je tento směr vývoje nebezpečný, protože základní výzkum je zdrojem hlubokého poznání a znalostí, které se později zúročují v aplikacích. Největší objevy jsou často nečekaným a překvapivým důsledkem základního výzkumu. John Ziman uvádí, že věda by měla od hledání obecných pravd ustoupit, aby se tím snížilo současné nepřátelství veřejnosti vůči vědě.
 
Autor knihy [1] v poznámce rozvádí, že touto veřejností jsou v principu majitelé a pracovníci masově sdělovacích prostředků, jako je tisk a televize. Tato média výrazně ovlivňují všeobecné mínění veřejnosti. Běžná veřejnost bývá vůči vědě lhostejná. Jen málokdo neví, kdo to byl Karel Čapek, Antonín Dvořák nebo Charles Chaplin. Ale taková jména, jako James Clerk Maxwell nebo Max Planck s výjimkou alespoň některých studentů středních a vysokých škol, lidem nic neříkají. "Obyčejní" lidé vědě nerozumí a ani nechtějí rozumět. Snad proto například ve Spojených státech Americká asociace pro pokroky vědy AAAS (American Asociation for the Advancement of Science) [X6] [N1] tolik klade důraz na vzdělávání dětí a mládeže v ambiciózním projektu Project 2061 [X7] [N2]
 
John Ziman [X8] uvádí, že v současném neklidném světě se v mnoha lidech probouzí pocit úzkosti a beznaděje. Pak je pro tyto lidi snadné současný stav světa chápat jako důsledek "pýchy rozumu" nebo "pýchy vědy". Tento názor zastávají nejen některé skupiny věřících, ale také řada ateistů. Ziman se domnívá, že nová věda se přiblíží myšlení postmoderních filozofů, kteří se domnívají, že pokusy postavit myšlení na pevné základy je beznadějné.
 
Jedním ze základů vědeckého poznání je však akademická svoboda, která spočívá mimo jiné v právu volit v rozumných mezích problémy k řešení. Kvalitu vědeckého výzkumu neurčuje zisk nebo praktické výsledky. Je známa celá řada příkladů, kdy zdánlivě neužitečný základní výzkum vedl k důležitým praktickým důsledkům.
 
John Ziman se domnívá, že v budoucnu budou vědci pracovat v malých skupinách s jediným cílem, kterým bude finanční zisk. Ideál vědy, kterým je "poznání pro všechny" se promění ve zboží, v "intelektuální vlastnictví".
 
Největší nebezpečí zde spočívá ve ztrátě objektivity. Dosud vědecká expertiza může vyřešit řadu sporných problémů nezaujatě. Bez této nezaujatosti budou takové otázky řešit politické autority, pro něž bude hlavním měřítkem otázka moci.

 
Literatura:
 
[1] Koukolík, František: Šimpanz a vesmír. O hvězdách, atomech, životě a vědcích. Nakl. Vyšehrad, spol. s r.o., Praha 1, Bartolomějská 9. Praha, 1998. ISBN: 80-7021-204-7
 
[2] Koukolík, František: Kniha o Evě a Adamovi. Nakl. Makropulos, 150 00 Praha 5, Nádražní 116. Praha, 1997. ISBN: 80-86003-14-0
 
[3] Pearcy, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství. Nakl. Návrat domů, Plzeňská 166, 150 00 Praha 5. překlad: Alena Koželuhová. angl. orig.: Pearcey, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: The Soul of Science. Christian Faith and Natural Philosophy. Konos Connection, 111 Bethea Road, Fayetteville GA 30214, USA. Vydáno: Crossway Books, a division of Good New Publishers, 1 300 Crescent Street, Wheaton, Illinois, 1994 ISBN: 80-85495-73-2
 
[4] Capra, Fritjof: Tao fyziky. Gardenia, Bratislava 1992. agl. orig.: The Tao of Physics: An Exploration of the Parallels Between Modern Physics and Eastern Mysticism. Berkeley, Calif.: Shambhala, 1975. Bantam Books, 1984.
 
[5] Capra, Fritjof. 1988. The role of physics in the current change of paradigms. In The World View of Contemporary Physics: Does It Need a New Metaphysics?, pp. 144-155, edited by Richard F. Kitchener. Albany, N.Y.: State University of New York Press.
 
[6] Nature 382, 1996, pg. 751
 
[7] Grenz, Stanley J.: Úvod do postmodernismu. Nakl. Návrat domů, Plzeňská 166, 150 00 Praha 5. překlad: Alena Koželuhová. angl. orig.: Grenz, Stanley J.: A Primer on Postmodernism. Wm. B. Eerdmans Publishing Co., 255 Jefferson Ave. S.E., Grand Rapids, Michigan 49503, USA. ISBN: 80-85495-74-0
 
[8] Coveney, Peter; Highfield, Roger: Šíp času. nakl. Oldag, Ostrava 1995, ISBN: 80-85954-08-7, orig.: The Arrow of Time, WH Allen (Virgin Publishing Ltd.), Great Britain, 1990
 
[X1] Alan D. Sokal. [M1]
 
[X2] Přehled publikační činnosti Alana Sokala.

[X3] Social Text. A journal of cultural and political analysis.

[X4] [X5] Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity. Alan D. Sokal. Department of Physics. New York University. 4 Washington Place, New York, NY 10003 USA. Telephone: (212) 998-7729 e-mail: [M1]. November 28, 1994. revised May 13, 1995. článek publikován v Social Text #46/47, str. 217-252 (jaro/léto 1996).
 
[X6] American Association for the Advancement of Science. 1200 New York Avenue, NW Washington, DC 20005. [N1]
 
[X7] Educational Project 2061. [N2]

[X8] Oxford Physics On-Line. Proffesor John Ziman.
 
(c) 1998 Intellectronics
poslední úprava: 16. 12. 1998


časopis o přírodě, vědě a civilizaci