Literatura:

[1] kolektiv autorů: Komu sluší omluva. Češi a sudetští Němci. Nakl. Erika, Praha 1992. ISBN: 80-85612-02-X

[2] Automatizovaný systém právních informací. Byll Software spol. s r.o., Anenské nám. 2, 110 00 Praha 1. [M1]

[N1] Problematika sudetských Němců. Prezidentské dekrety. Natura 8/1994.

[N2] Problematika sudetských Němců. Prezidentské dekrety. Natura 8/1994.

[N3] Problematika sudetských Němců. Prezidentské dekrety. Natura 8/1994.

[N4] Problematika sudetských Němců. Natura 7/1994.

"Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenávat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou "očišťovací" kampaní. Neboť na válku z let 1938 - 1945 se nesmí nikdy zapomenout.
Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 až 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrucku a v řadě jiných německých mučíren.
Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout... My Češi a Slováci máme na to plné právo."
                                                        Dr. Edvard Beneš
                                            prezident Československé republiky

V den ratifikace československo-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, 22. dubna 1992, nakladatelství Erika dokončilo rukopis sborníku, který prostřednictvím faktů a svědectví připomíná klíčové mezníky a události vývoje vztahů Čechů a sudetských Němců od roku 1933 do roku 1992 a věnuje se zásadním otázkám a problémům našich současných vztahů s Němci.

Záznam o poradě v říšském kancléřství 5. listopadu 1937 označil norimberský žalobce za jeden z nejpozoruhodnějších a nejúžasnějších dokumentů, který se spojencům dostal do rukou. Dokument pořídil plukovník Hossbach. Vyplývá z něj, že Hitler počítal s likvidací Československa. Hitler věřil, že Francie a Velká Británie se pomoci Československu již mlčky zřekly. V případě válečné zápletky mělo být Československo a Rakousko dobyto současně, aby se odstranila hrozba z boku při postupu na západ. Ve svém plánu Hitler počítal s nuceným vysídlením dvou miliónů lidí z Československa, aby Německo získalo potřebné potraviny. Útok na Československo měl být proveden s rychlostí blesku ("Blitzertig schnell").

Od 1. června 1937 německý generální štáb připravoval vojenský plán přepadení Československa "Fall Grun". Plán předpokládal buď různé akce v podobě diplomatických srážek, které by přerostly ve válku nebo bleskovou akci v důsledku incidentu (například zavraždění německého velvyslance). Přednost se dávala náhlému incidentu, aby se Československo v důsledku rostoucí diplomatické krize nemohlo na případný útok připravit mobilizací.

V květnu 1938 byla podepsána nová směrnice pro "Fall Grun", který byl chápán jako válka na dvou frontách. Hitler byl jasně rozhodnut Československo zničit vojenskou akcí. Očekával, že rychle vyvolanou krizí by se ukázala beznadějnost postavení Československa, která by vedla k útoku Polska a Maďarska proti Československu v důsledku územních nároků. Hitler očekával, že tato situace povede k vyvolání evropské krize. Válka byla chápána jako propagační, kdy měla poskytnout směrnice národnostním menšinám pro podporu války zbraněmi.

24. srpna 1938 byl plán "Fall Grun" doplněn instrukcí, podle níž celá operace měla být zahájena incidentem v Československu, který by sloužil jako záminka pro vojenský zásah Německa.

Sudetští Němci byli pro Hitlera nástrojem pro vyvolání potřebného incidentu. Podle instrukcí z Berlína byla proto 17.září 1938 vytvořena vojenská organizace Sudetendeutsches Freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor), jehož úkolem bylo provádět teroristické a diverzní akce v českém pohraničí. Velitelem sboru byl oficiálně Konrad Henlein, ale skutečným velitelem byl plukovník Kochling, kterého Hitler vyslal do Československa jako Henleinova poradce.

19. září 1938 britská a francouzská vláda navrhly vládě Československa, aby Německu postoupilo pohraniční oblasti. 20. září 1938 československá vláda zaslala své odmítavé stanovisko. 21. září 1938 vyslanci Francie a Velké Británie předali Benešovi nóty s požadavkem změnit postoj Československa. Pouze Sovětský svaz se postavil na stranu Československa a byl ochoten mu pomoci proti Německu.

27. září 1938 v britském rozhlase ministerský předseda Velké Británie Chamberlain vysvětlil své stanovisko k událostem v Československu slovy: "...Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic... A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí velký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu..."

29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda. V rozkazu generála Keitela k obsazení československého pohraničí z 30.září 1938 se mimo jiné uvádí, že vstup na území je plánován tak, aby mohl být změněn v plán "Fall Grun" a že ozbrojený odpor v území vyklizeném pro okupaci musí být zlomen a vojáci a ozbrojené osoby musí být odzbrojeni a zajati. Ve zvláštní instrukci pro Freikorps se uvádí, že je podřízen říšskému vedoucímu SS. V tajném rozkazu se pak uvádí, že "rudé a Čechy na útěku je třeba vyřídit".

Německo zabralo kromě dohodnutých čtyř pásem také páté pásmo, které do mapy zakreslil sám Hitler. Původně o tomto pásmu měla jednat mezinárodní komise, která však musela přijmout ultimativní rozhodnutí německého vůdce. Pásmo obsahovalo oblast Orlických hor, celé Hřebečsko se Svitavami, hranice pokračovala k Olomouci, dále na východ k Příboru, odtud k Ostravě. Okupován byl Nový Jičín, Bělotín, Kopřivnice, Hodslavice, Štramberk, Studénka, Fulnek. Do záboru připadly Krkonoše, Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Vítkovice v Krkonoších a řada dalších obcí v okresech Jilemnice, Český Dub, Semily, Turnov, Břeclav a jinde.

Po obsazení pohraničních oblastí z tohoto území uprchlo téměř 115 tisíc Čechů, téměř 12 tisíc německých antifašistů, více než 7 tisíc Židů a tisíc osob různé národnosti.

21. října 1938 Hitler vydal směrnici OKW L Ia č. 236/38, ve které se mimo jiné uvádí, že dalším cílem je rychlé obsazení Čech a Moravy a odříznutí Slovenska. Němci na zbytku území prováděli různé provokační teroristické akce. Německá propaganda hovořila o "vraždách a požárech v Československu", o "české lůze, četnictvu a soldatesce, která trýzní a mučí Slováky a Němce".

13. března 1939 Hitler jednal z Tisem o vytvoření samostatného slovenského státu. 14. března v odpoledních hodinách německé vojsko obsadilo Ostravu a maďarské vojsko podkarpatskou Rus. 15. března 1939 pak německá vojska obsadila zbytek Čech a Moravy.

Již v roce 1932 Adolf Hitler uvedl, že českomoravskou kotlinu nechá osídlit německými rolníky a že Češi budou přesídleni do buď na Sibiř nebo do oblastí volyňských.

Karl Hermann Frank v "Pamětním spise o způsobu řešení českého problému a o budoucím uspořádání českomoravského prostoru" z 28. října 1940 uvedl jako návrh, že cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí. Ve spise se uvádí, že toho lze dosáhnout buď totálním vysídlením Čechů na území mimo hranice říše a osídlením uvolněného prostoru Němci anebo různými metodami germanizace bez vysídlení. Těmito metodami jsou germanizace Čechů změnou národnosti rasově vhodných Čechů, vysídlení rasově neodpovídajících a říši nepřátelských Čechů, případně zvláštní zacházení s ní (Sonderbehandlung, tj. potrestat i popravou bez soudního rozsudku na základě policejních zjištění skutkové podstaty), a nové osídlení takto uvolněného prostoru čerstvou německou krví. Frank ve spisu uvedl, že totální vysídlení považuje za neproveditelné, protože není k dispozici nový prostor pro přesídlení, nejsou k dispozici němečtí lidé, kteří by mohli ihned zaplnit volný prostor, a nelze postrádat pracovní sílu 7 miliónů Čechů.

5. října 1940 pobočník Hitlera Ziemke v dopise von Neurathovi napsal, že Vůdce rozhodl o poněmčení českomoravského prostoru asimilací Čechů s tím, že rasově pochybné a říši nepřátelské Čechy je třeba vyhubit.

Nejdále došel v plánech na poněmčení Čech a Moravy Reinhard Heydrich, který 2. října 1941 ve svém projevu v Černínském paláci uvedl, že českomoravský prostor natrvalo nelze ponechat ve stavu, který by umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor. Tento prostor se musí stát německým a Čech v něm už nemá co pohledávat.

4. února 1942 Reinhard Heydrich v poradě uvedl, že Češi, kteří nejsou vhodní k poněmčení, se odešlou do prostoru kolem Ledového moře, ve kterém budou v budoucnu koncentrační tábory pro 11 miliónů Židů z Evropy.

V letech 1941 až 1943 nacisté vypracovali generální plán "Ost", ve kterém rozpracovali představy o poněmčení a kolonizaci Polska, Běloruska, pobaltských států, západní Ukrajiny a části Ruska. Poslední verze plánu byla zpracována 15. února 1943. Plán předpokládal vysídlení nebo vyhlazení 46 až 51 miliónů obyvatel z těchto prostorů a jejich osídlení 4,5 milióny Němců. Válka na východě byla proto od počátku vedena genocidně. Jednotky SS na okupovaném území vyvraždily asi milión lidí.

V letech okupace přišlo násilně o život 360 tisíc občanů Československa. Hned v prvních dnech okupace německá tajná policie (Gestapo, Geheime Staatspolizei) ve spolupráci s českou policií provedla preventivní akci Gitter. Třetí den okupace např. gestapo zatklo spisovatele Karla Čapka, který zemřel v prosinci 1938.

17. listopadu 1939 provedlo gestapo razii ve studentských kolejích a mnoho studentů zatklo. 19. listopadu bylo přivezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen 1185 českých studentů. Devět funkcionářů studentských spolků bylo pro výstrahu 17. listopadu popraveno. Ještě téhož dne okupační úřady uzavřely na dobu tří let všechny české vysoké školy.

27. září 1941 do úřadu říšského protektora nastoupil Reinhard Heydrich, který vyhlásil "civilní výjimečný stav", stanné právo. Od 29. září 1941 stanné soudy vyhlašovaly rozsudky smrti téměř každý den.

Po atentátu na Heydricha bylo stanné právo vyhlášeno znovu 27. května 1942. Mezi prvními oběťmi byl spisovatel Vladimír Vančura, dvě desítky univerzitních profesorů, lékaři, architekti, novináři a důstojníci. Odvetným opatřením za Heydrichovu smrt byl rozkaz Karla Hermanna Franka odsouhlasený Adolfem Hitlerem k likvidaci české obce Lidice. 9.6. 1942 byli zastřeleni všichni dospělí muži, všechny ženy byly převezeny do koncentračního tábora, děti schopné poněmčení byly odvlečeny do Německa, zbytek byl určen k jiné výchově a obec byla vypálena a srovnána se zemí. 24. června 1942 byla vypálena obec Ležáky v okrese Chrudim.

Do koncentračních táborů v letech okupace bylo odesláno 270 tisíc československých občanů, z nichž jen 75 tisíc se vrátilo. Nacisté zřídili 636 koncentračních táborů. V Osvětimi (Auschwitz) zahynulo více než 3,8 miliónu lidí, v Treblince 3 milióny lidí, v Majdaneku 1,3 miliónu lidí, v Chelmu 340 tisíc lidí, v Gross Rosenu 180 000 lidí, v Mathausenu 122 000 lidí, v Oranienburgu (Sachsenhausen) 100 000 lidí, v Ravensbrucku 92 000 lidí atd. Koncentrační tábory byly zřízeny i v Sudetech a v protektorátu. Šlo o Terezín, Mirošov u Rokycan, Svatavu Sokolova, Tanvald, Rychnov nad Nisou, Kounicovy koleje v Brně a další.

Na nucené práce do Německa bylo z Čech a Moravy odvlečeno 640 tisíc mladých lidí a 5 tisíc se již nevrátilo.

Sborník "Komu sluší omluva" [1] se dále věnuje problematice odsunu sudetských Němců z našeho území po ukončení druhé světové války. O transferu sudetských Němců se v československé exilové vládě v Londýně hovořilo již v letech 1941 a 1942. Beneš v té době vedl politické rozhovory s předsedou Německé sociálně demokratické strany dělnické Wenzelem Jakschem. Beneš zastával názor, že jediným řešením národnostní otázky sudetských Němců po válce bude spravedlivá odplata všem přímým i nepřímým, aktivním i pasivním viníkům války, aby se zabránilo revoluční odplatě.

Na myšlence transferu sudetských Němců z Československa se postupně sjednotily všechny politické strany Národní fronty, který vznikala ještě v průběhu okupace. Základem politické linie se stal Košický vládní program vyhlášený 5. dubna 1945. V jeho osmé kapitole se uvádí, že českoslovenští Němci se propůjčili k vyhlazovacímu tažení proti českému a slovenskému národu. Republika nebude postihovat své loajální německé a maďarské občany, a zejména ty, kteří jí zachovali věrnost. Byla stanovena základní pravidla pro další postup vlády v otázce občanů německé a maďarské národnosti.

Prezident Eduard Beneš vydal několik dekretů, které měly do ustavení Prozatímního Národního shromáždění sílu zákona.

Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobodu a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací v par. 1 stanovil:

(1) Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce.

V par. 2 se uvádí:

(1) Majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.

V par. 4 jsou vyjmenovány osoby státně nespolehlivé:

a) osoby národnosti německé nebo maďarské,
b) osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko- republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty. Za takové osoby jest na příklad považovati členy Vlajky, Rodobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu české mládeže, Hlinkovy slovenské ludové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví, Německo- slovenské společnosti a jiných fašistických organizací podobné povahy. [2], [N1]

Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech ve své preambuli uvádí:

O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobeni vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodnotí, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene. [2], [N1]

Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa v par. 1 uvádí:

(1) S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví:

a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1937 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
(2) Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje. [2], [N1]

Na tento dekret navázal 20. července dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Dekret určil pravidla přidělení konfiskované půdy novým přidělencům.

Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské v par. 1 stanovil:

(1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.

(2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.

V par. 2. se uvádí:

(1) Osobám, spadajícím pod ustanovení par. 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství. [2], [N1]

Dekret č. 100/1945 Sb. ze dne 24. října 945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků v par. 7 stanovil, že za znárodněný majetek, který v době faktického skončení okupace a nacistického nebo fašistického režimu náležel Německé říši, Království maďarskému, osobám veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé straně nacistické a politickým stranám maďarským a jiným útvarům, organizacím, podnikům, zařízením, osobním sdružením, fondům, účelovým jměním těchto režimů nebo s nimi souvisejícím, jakož i jiným německým nebo maďarským právnickým osobám, se neposkytuje žádná náhrada.

Dekret č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci majetku a Fondech národní obnovy v par. 1 stanovil:

(1) Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví:

1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organisací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo

2. osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo

3. osob fysických, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko- republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (par. 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik. [2], [N1]

Prozatímní Národní shromáždění utvořené na základě dohody Národní fronty přijalo 28. března 1946 ústavní zákon, kterým se schvalují a prohlašují za zákon všechny dekrety prezidenta Beneše.

Odsun německého obyvatelstva z Československa probíhal ve třech vlnách. První je spjata se závěrečnými měsíci války, kdy z území republiky utíkali před postupující Rudou armádou různí exponenti fašistického režimu a mnozí říšští Němci.

Druhá vlna odpovídá divokému odsunu, ke kterému došlo mezi květnem a letními měsíci roku 1945. V jeho pozadí stojí živelné vzepětí protifašistických nálad mezi obyvatelstvem.

Třetí vlna následovala po prosinci 1945 za dohledu Spojenecké kontrolní rady, Mezinárodního červeného kříže a státních orgánů Československé republiky podle rozhodnutí postupimské konference.

Divoký odsun je v české literatuře na rozdíl od sudetoněmecké literatury zpracován jen málo. Zabývá se jím např. Jaroslav Toms ve své práci "Přehled vývoje česko-německých vztahů na území České republiky od 12. století do roku 1947" [N4].

Autoři práce [1] se shodují na názoru, že sudetoněmecká literatura počty obětí při divokém odsunu zjevně přehání, když tvrdí, že při divokém odsunu zahynulo 250 tisíc lidí. Podle údajů dr. Pauluse Sladka z Německa, který se otázkou odsunu dlouhodobě zabýval, z celkového počtu přesídlenců z Československé republiky na "bezprostřední vyhnání" zemřelo 18889 lidí, jejichž jména jsou protokolárně známa. Zjevně násilnou smrtí zahynulo 5596 lidí. Údaje byly publikovány v Frankfurter Allgemeine Zeitung dne 4.4. 1988.

2. srpna 1945 podepsali Harry Truman, C.R. Attlee a Josef V. Stalin "Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí", která se konala v Postupimi u Berlína. Její součástí byla kapitola XIII nazvaná "Spořádaný odsun německého obyvatelstva" (anglicky slovo "odsun" je uvedeno jako "transfer", rusky jako "peremeščenije").

Po skončení války s Německem čtyři velmoci, Spojené státy americké, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz ustavily pro potřeby okupační správy Kontrolní radu. Tato rada 20.11. 1945 v souladu s konferencí v Postupimi přijala "Plán Kontrolní rady pro odsun německého obyvatelstva z Rakouska, Československa, Maďarska a Polska do čtyř okupačních pásem Německa".

14.12. 1945 v souladu se zmíněným plánem Kontrolní rady československá vláda vydala směrnice pro soustavný odsun Němců z Československa.

Na území poválečného Německa v květnu 1949 vznikla Německá spolková republika a v říjnu 1949 Německá demokratická republika. 23. června 1950 Antonín Zápotocký jako předseda vlády ČSR a Walter Ulbricht jako předseda prozatímní vlády NDR podepsali společnou deklaraci.

3. února 1955 prezident Antonín Zápotocký vydal prohlášení, podle něhož válečná stav mezi Československem a Německem byl ukončen. 10. srpna 1955 československá vláda vydala prohlášení, ve kterém vyjádřila ochotu navázat diplomatické vztahy s Německou spolkovou republikou. Předseda vlády Viliam Široký 30. července 1956 navrhl v parlamentu uzavřít smlouvu o neútočení mezi Československem a Německou spolkovou republikou.

1. července 1958 předseda československé vlády Viliam Široký zaslal spolkovému kancléři Konradu Adenauerovi dopis, ve kterém navrhoval normalizovat vzájemné styky a zahájit o tom jednání. Široký v dopise uvádí, že československá vláda je ze své strany připravena okamžitě jednat o navázání diplomatických styků. Kancléř Adenauer a jím vedená bonnská vláda ale na tyto nabídky neodpověděli. Spolková vláda odmítala navazovat diplomatické styky se zeměmi, které měly již diplomatické styky s Německou demokratickou republikou.

Teprve za vlády spolkového kancléře Willyho Brandta došlo k jednání o normalizaci vztahů a 11. prosince 1973 byla uzavřena Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo. Za Československo smlouvu podepsali Lubomír Štrougal a Bohuslav Chňoupek, za Spolkovou republiku Německo smlouvu podepsali Willy Brandt a Walter Scheel. Při příležitosti podepsání smlouvy Willy Brandt ale uvedl, že hluboce zakořeněná nedůvěra se nedá překonat přes noc a že se projevuje vždy znovu a nikdo neví, jak ještě dlouho se bude objevovat.

14. prosince 1989 předseda bavorské zemské vlády Max Streibl vyzval československou vládu, aby se omluvila za vyhnání sudetských Němců. V této věci 19. prosince dva poslanci vznesli dotazy na nového ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera, který uvedl, že naší morální povinností je k těmto událostem se vyjádřit a zbavit se tak tohoto dědictví.

23. prosince 1989 kandidát na funkci prezidenta Václav Havel v televizi uvedl, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce omluvit. Odsun považoval za akt tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů.

Proti omluvě sudetských Němcům se postavila řada jednotlivců a občanských skupin. Koordinační centrum Občanského fóra v Praze 4.1. 1990 v deníku Svobodné slovo uvedlo, že takový jednostranný krok není na místě a že otázka omluv není tím nejšťastnějším způsobem, jak se s problémem vyrovnat. Vrácení majetku vysídleným občanům německé národnosti bylo považováno za nepřijatelné.

Hlavní politickou zásadou sudetských Němců je odmítnutí pomsty a odplaty a současně požadavek nahrazení škod vzniklých vyhnáním, právo na domov a sebeurčení. Studie Sudetoněmeckého archivu uvádí majetkovou hodnotu jmění sudetských Němců ve výši asi 210 miliard československých korun v hodnotě z roku 1938. V roce 1959 byla tato částka po přepočtech odhadnuta na 120 miliard německých marek, v roce 1981 na 265 miliard německých marek.

14. srpna 1952 spolkový sněm schválil zákon o náhradě škod sudetoněmeckým přesídlencům. K 31. prosinci 1981 bylo vyplaceno úhrnem 120,1 miliardy německých marek.

V novinách Sudetendeutsche Zeitung 27.3. 1986 se uvádí, že sudetští Němci požadují vrácení sudetoněmeckého území.

Na podzim roku 1990 mluvčí Sudetendeutsche Landsmanschaft Franz Neubauer poté, co zaslal dopis prezidentovi Václavovi Havlovi, zveřejnil své stanovisko, ve kterém poukázal na nutnost vyřešit majetkovou situaci a problém vlastnictví.

23. února 1991 na zasedání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově mluvčí Franz Neubauer zformuloval konkrétní požadavky sudetských Němců.

Požaduje, aby československá vláda prohlásila za neplatné Benešovy dekrety o vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců. Dále požaduje, aby bez ohledu na národnost mohli svůj majetek získat občané, kteří byli vyvlastněni před rokem 1948. Pro původního majitele je třeba v případě nemožnosti navrácení konkrétního majetku najít jiné alternativy, jako jsou náhradní pozemky. Československo by mělo uhradit škody, které vznikly sudetským Němcům konfiskací jejich majetku.

19. května 1991 na 42. sudetoněmeckém srazu v Norimberku Franz Neubauer vyhlásil čtyři požadavky vůči Československu:

• Všechny dekrety o odsunu a vyvlastnění podepsané tehdejším československým prezidentem Edvardem Benešem a jejich následky musí být zrušeny.
• Musí být umožněn návrat těch sudetských Němců, kteří si to přejí.
• Odsunutí Němci by měli být začleněni do úpravy o odškodnění vrácením majetku nebo přenecháním náhradních pozemků.
• Němci, kteří se vrátí do Československa musí mít právo národní skupiny na evropském standardu.

Na tyto požadavky československá veřejnost reagovala většinou odmítavě, protože konfiskace majetku byla provedena z rozhodnutí vítězných mocností.

Mezi otevřené majetkoprávní otázky jsou některými zástupci sudetských Němců řazeny také požadavky za zkonfiskovaný majetek a případně za vysídlení. Vysídlení bylo provedeno na základě dohody vítězných velmocí v Postupimi a konfiskace byla provedena v souladu s tehdejším mezinárodním právem. Německo bylo státem, který zavinil druhou světovou válku. Vláda Spolkové republiky Německo svoji odpovědnost svým způsobem uznala a počátkem 50. let 20. století poskytla každému odsunutému Němci příspěvek na překonání potíží ve výši zhruba 8 500 německých marek na osobu.

Naše právo konfiskovat majetek sudetských Němců potvrdili také spojenci, když v Dohodě o německých reparacích, která byla podepsána v Paříži v článku VI. se uvádí, že majetek osob, které byly před okupací československými státními občany, se nezahrnuje do reparací, na které mělo Československo nárok.

Dohoda o německých reparacích mimo jiné stanovila povinnost jednotlivých států zadržet německý nepřátelský majetek, který se nacházel na jejich území a přijmout opatření, aby se nedostal znovu pod německou kontrolu. Tento majetek měl být započítán do reparačních kvót příslušných zemí.

Německá strana od Smlouvy o vzájemných vztazích z roku 1973 nikdy oficiálně odškodnění pro sudetské Němce nepožadovala, ale odvolává se na ně jako na překážku k urovnání vztahů.

Autoři sbírky dokumentů [1] uvádějí, že sjednání smlouvy, která uzavře všechny otázky související s druhou světovou válkou, zanikne možnost uplatňovat československé nároky na reparace a na úhradu válečných pohledávek. Vláda Spolkové republiky Německo zároveň přestane mít možnost mírnit uplatňování majetkových požadavků sudetských Němců poukazováním na československé válečné pohledávky u Německa, které jsou vyšší než pohledávky Německa u Československa.

Nároky sudetských Němců na individuální odškodnění nadále zůstanou zachovány a Československo se nebude moci proti těmto nárokům postavit.

Mezi Československem a Německem zůstaly z doby druhé světové války a případně z období po válce otevřené problémy:

• Válečné reparace. Nárok na náhradu škod způsobených válkou jak obyvatelům tak národnímu hospodářství. Československu byl přiznán podíl 4,3% ze strojů a průmyslového vybavení (kategorie B) a 3% z ostatního majetku (kategorie A).
• Nereparační pohledávky. Peněžní a zbožové pohledávky československých subjektů vůči německým subjektům, které nebyly v důsledku války uhrazeny. V roce 1953 byla v Londýně podepsána dohoda o německých zahraničních dluzích, v níž bylo stanoveno, že placení reparací a pohledávek bude odloženo do doby konečného uspořádání německé otázky, tedy sjednání mírové smlouvy. Československo nemělo tehdy možnost ke smlouvě přistoupit.
• Nároky na úhradu škod způsobených mnichovskou dohodou. Škody způsobené Československu odtržením pohraničních území a vyhnáním 1,5 miliónů obyvatel českého původu z těchto území.
• Perzekuční nároky. Nároky na náhradu škod, které byly způsobeny československým občanům na životech a na majetku nacistickou perzekucí. Jedná se pozůstalé popravených nebo zemřelých v důsledku perzekuce, vězňů koncentračních táborů a ostatních jinak postižených. Povinnost poskytnout odškodnění poškozeným vyplývá z reparační dohody ze 14. ledna 1946. Nárok na odškodnění musel být uplatněn do roku 1964.
• Nároky nuceně nasazených. V průběhu druhé světové války bylo v Německu na zákopové a jiné podobné práce nuceně nasazeno asi 600 tisíc československých občanů, z nichž kolem 5 tisíc zahynulo v důsledku nelidských podmínek a případně při náletech. Kolem 100 tisíc lidí se vrátilo s trvalými zdravotními následky.

27. června 1990 Československo navrhlo Spolkové republice Německo zahájit rozhovory o možnostech řešení všech otevřených majetkoprávních otázek z doby druhé světové války.

12. září 1990 ministři zahraničních věcí obou německých států, Velké Británie, Francie, Svazu sovětských socialistických republik a Spojených států amerických podepsali v Moskvě Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu. Německo se zavázalo, že nebude usilovat o získání zbraní hromadného ničení a že během 3 až 4 let sníží stav armády na 370 tisíc osob. Za vnější hranice Německa byly označeny vnější hranice obou německých států. Vůči Polsku Německo přijalo závazek o smluvní úpravě hranic na Odře a Nise.

3. října 1990 bylo oficiálně vyhlášeno sjednocení Německa a Německá demokratická republika byla připojena ke Spolkové republice Německo.

26. února 1991 státní tajemník D. Castrup sdělil přes československého velvyslance do Prahy, aby Česká a slovenská federativní republika nezahrnovala do budoucí smlouvy s Německem majetkoprávní otázky sudetských Němců a aby umožnila sudetským Němcům návrat do Československa. 27. února 1991 proběhlo první kolo oficiálních rozhovorů o nové smlouvě. Německá strana podrobně informovala o požadavcích sudetských Němců a odmítla československé požadavky na náhradu válečných škod.

11. dubna 1991 Marian Čalfa v rozhovoru s H.D. Genscherem v Praze uvedl, že Československo se při nápravě křivd minulého režimu nebude vracet před 25. únor 1948.

7. května 1991 při jednání o budoucí smlouvě německá strana trvala na stanovisku, že mnichovská dohoda platila přinejmenším do 15. března 1939. Československá delegace proto přijala původní formulaci ze smlouvy z roku 1973.

8. května 1991 jednal ve Spolkové republice Německo Václav Havel s Helmutem Kohlem. Kohl prohlásil, že německá strana nebude nadále podporovat majetkové nároky sudetských Němců, pokud Československo individuálně obnoví státní občanství těm Němcům, kteří byli československými občany do 8. května 1945. Možnost obnovy státního občanství by byla vázána na výslovné uznání nulity Mnichovské dohody od samého počátku.

18. června 1991 Václav Havel v projevu v České národní radě hovořil o otázce určitého vyrovnání se sudetskými Němci, přičemž regulární restituce nepřicházejí v úvahu a československá strana hledá různé kroky, které by byly výhodné pro obě strany.

5. srpna 1991 československý velvyslanec v Bonnu Jiří Gruša v rozhovoru pro sárský rozhlas kritizoval německou vládu, že při přípravě smlouvy se příliš ohlíží na sudetské Němce. Kancléř Helmut Kohl velvyslanci odpověděl prostřednictvím televize ARD, že odmítá "táhnout za sudetské Němce".

8. září 1991 Jiří Dienstbier v televizním pořadu "Co týden dal" poprvé veřejně sdělil, že v textu připravované smlouvy bylo použito slovo "vyhnání" sudetských Němců. Na tiskové konferenci Jiří Dienstbier tvrdil, že formulace o neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku by byla "právnicky nevýhodná".

16. září 1991 vláda Spolkové republiky Německo uvedla, že po válce bylo odsunutým sudetským Němcům vyplaceno průměrně 8600 marek na osobu. Dále uvedla, že Sudetoněmecké krajanské sdružení se zasazuje o splnění individuálních nároků německých státních občanů, kteří byli po válce vyhnání z území Československa.

7. října 1991 Jiří Dienstbier a H. D. Genscher v přítomnosti prezidentů obou zemí v Praze návrh smlouvy podepsali.

27. února 1992 prezident České a slovenské federativní republiky Václav Havel a kancléř Spolkové republiky Německo podepsali na pražském hradě Smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (příloha 1).

V den podepsání smlouvy si Jiří Dienstbier a Hans Dietrich Genscher vyměnili předem dohodnuté dopisy zcela stejného znění, které smlouvu doprovázejí a upřesňují dvě dohody stojící mimo rámec smluvního dokumentu (příloha 2).

Při podpisu spolkový kancléř Helmut Kohl prohlásil, že smlouva přikládá zvláštní význam regulaci otázky národnostních menšin. Smlouva předepisuje evropský standard pro práva menšin. Němcům je v Československu zabezpečena možnost rozvoje na širokém základě. Kohl dále uvedl, že si přeje, aby se Němci, kteří byli po válce vyhnáni ze svého domova v Československu, spolupodíleli na usmíření mezi německým a českým národem. Z Kohlova projevu dále vyplývá, že průvodní dopis (příloha 2) vede k oficiálnímu požadavku německé strany, aby Československo učinilo právní úlevy ohledně trvalého pobytu cizinců. Samozřejmě jde o stanovení právních možností trvalého pobytu těch sudetských Němců, kteří si to budou přát.

Otázka neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku byla hlavním stanoviskem všech vlád Československa počínaje exilovou vládou v Londýně. Dohoda byla přijata bez účasti Československa a byla vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly. V souladu s mezinárodním právem takový akt nemá žádnou právní sílu ani v okamžiku podepsání.

S problémem nulity Mnichovské dohody je ovšem spjata otázka občanství sudetských Němců a jejich majetkoprávních vztahů ke státu, ze kterého byli po válce odsunuti.

V roce 1969 byla ve Vídni podepsána Úmluva o smluvním právu. V článku 52 této Úmluvy se praví, že nulitní je každá smlouva, jejíhož uzavření bylo dosaženo hrozbou síly nebo použitím síly. V článku 69 je uvedeno, že ustanovení nulitní smlouvy nemají žádné právní účinky.

Odborníci na mezinárodní právo uvádějí, že Úmluva o smluvním právu z roku 1969 neplatí zpětně a nevztahuje se na Mnichovskou dohodu. Mnichovskou dohodu lze ale posuzovat tzv. Briandovým a Kellogovým paktem Ligy národů z roku 1928, který zavazoval státy zřeknout se války jako nástroje k řešení mezinárodních sporů. Tento pakt podepsalo také Německo.

Norimberský tribunál prokázal, že Mnichovská dohoda byla jedním z článků válečné politiky Německa. Rozsudek tribunálu spojuje Mnichovskou dohodu historicky a logicky s 15. březnem 1939 jako první etapy k dobytí Československa.

29. září 1942 generál Charles de Gaulle, předseda Národního výboru Francie, zaslal předsedovi exilové vlády Československé republiky dopis, ve kterém Národní výbor pokládá Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku. Stanovisko o neplatnosti Mnichovské dohody od počátku je zakotveno také v čekoslovensko- francouzské smlouvě z roku 1991.

26. září 1944 ministr zahraničních věcí hrabě Sforza zaslal jménem své vlády československému velvyslanci v Římě prohlášení, ve kterém italská vláda považuje Mnichovskou dohodu od počátku za neplatnou. Stejně tak považuje za neplatné arbitrážní rozhodnutí z 2. listopadu 1938 ve Vídni a všechny ostatní akty, které jsou důsledkem těchto dohod. Princip neplatnosti Mnichovské dohody byl znovu potvrzen v československo-italské smlouvě z roku 1991.

30. září 1940 britský premiér Winston Churchill zaslal poselství československému lidu, v němž uvedl, že vláda Německa zrušila všechny slavnostní sliby a zničila dohodu. Velká Británie uznává neplatnost Mnichovské dohody teprve až od 15. března 1939. Při konzultacích britská strana uvedla, že nemůže prohlásit Mnichovskou dohodu za neplatnou, protože Velká Británie uzavřela řadu nespravedlivých smluv a anulování jedné z nich by vedlo nutně k řetězové reakci.

Požadavek Československa, aby Mnichovská dohoda byla prohlášena za neplatnou od samého počátku, vycházel z těchto skutečností:

• Uzavření Mnichovské dohody bylo mezinárodním zločinem, od něhož se tři signatáři distancovali ještě během 2. světové války.
• Dohoda byla v rozporu se základními zásadami práva a znamenala porušení svrchovanosti a nezávislosti Československa.
• Dohoda byla v zásadním rozporu se závazky Společnosti národů a dalších mezinárodních smluv.
• Dohoda byla Československu vnucena pod hrozbou síly.

Spolková republika Německo se snažila Mnichovskou dohodu eliminovat z jednání o vzájemných vztazích. Argumenty německé strany vycházely z následujících skutečností:

• Mnichovská dohoda byla platnou smlouvou. Po 15. březnu 1939 vznikem Protektorátu Čechy a Morava byla porušena.
• Dohoda byla multilaterální smlouvou a nelze ji proto zrušit jen bilaterální smlouvou.
• Dohoda sice vznikla pod hrozbou násilí, ale podobným způsobem vznikla celá řada jiných smluv, které nikdy nebyly prohlášeny za neplatné.
• Prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou od počátku by vyvolalo řadu právních důsledků s dopadem na mnoho lidí.
• Morálně politické odsouzení Mnichovské dohody by v sobě mohlo zahrnovat jednostranné uznání německé viny a legalizaci vyhnání sudetských Němců.

Německý kancléř Helmut Kohl pro Mladou frontu dnes 28.2. 1992 uvedl, že Spolková republika Německo pokládá Mnichovskou dohodu za neplatnou, ale pokud by to bylo od samého počátku, byly by právní důsledky pro sudetské Němce velmi velké.

Právní jistotu občanů včetně odsunutých sudetských Němců v období od Mnichovské dohody do 9. května 1945 vyřešila již československo-německá smlouva z roku 1973, kterou smlouva z roku 1992 potvrzuje. V jejím článku II. odstavci 1. se uvádí [2]:

"Tato smlouva se nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým nebo právnickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945.

Vyňaty z toho jsou účinky opatření, které obě smluvní strany považují pro jejich neslučitelnost se základními zásadami spravedlnosti za nulitní."

Otázka německého občanství sudetských Němců jako překážky pro uznání neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku je tedy uměle vyvolaným problémem. Lze se domnívat, že požadavek platnosti Mnichovské dohody do 15. března 1939 může za určitých okolností Německu poskytnout nástroj pro zpochybnění právního základu současných československých hranic. V roce 1949 ústavní soud Spolkové republiky Německo mimo jiné rozhodl, že Německá říše skončením druhé světové války nezanikla a že Spolková republika Německo je s ní právně identická. Takové rozhodnutí může mít v souvislosti s platností Mnichovské dohody do 15.3. 1939 v budoucnu pro Českou republiku jako nástupnický stát Československé republiky závažné důsledky.

S otázkou nulity Mnichovské dohody nebo její neplatnosti od samého počátku souvisí problematika hranic mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. V českém znění Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci se v článku 3 uvádí:

(1) Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

V německém textu této smlouvy ale slovo "státní" je vypuštěno a německá strana používá termín "bestehende Grenze", který spíše znamená "stávající hranice". V roce 1972 Spolková republika Německo a Německá demokratická republika podepsaly smlouvu, ve které je uvedeno, že smluvní strany potvrzují nenarušitelnost svých stávajících hranic nyní i v budoucnu. Bavorská vláda tehdy podala ke Spolkovému ústavnímu soudu žalobu na neústavnost této smlouvy. Spolkový ústavní soud uvedl, že hranice mají různý právní význam. Termín "bestehende Grenze" je třeba chápat jako hranice podobné těm, které jsou mezi spolkovými zeměmi Spolkové republiky Německo.

Spolkový ústavní soud tedy již jednou rozhodl, že "bestehende Grenze" (stávající, existující, nynější hranice) ve smlouvě mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou neznamená uznání takto označené hranice jako státní hranice.

- pokračování -

(c) 1998 Intellectronics
poslední úprava: 12. 8. 1998

časopis o přírodě, vědě a civilizaci