Problematika odsunu sudetských Němců výrazně komplikuje dvoustranné vztahy se Spolkovou republikou Německo. V této souvislosti se také hovoří o zrušení tzv. Benešových dekretů, které měly vyřešit problematiku kolaborantů, zrádců a výrazně se dotkly sudetských Němců.

V časopise Natura 08/94 jsou uvedeny dekrety prezidenta Beneše, které měly bezprostřední vztah k odsunu sudetských Němců z našeho území.

Literatura:

[1] Toms, Jaroslav: K problematice odsunu Němců a osídlování Karlovarska (1945 - 1953). In: Minulostí západočeského kraje XXI, 1985 Plzeň

20.listopadu 1945 byl přijat plán na odsun 6 650 000 Němců z území Polska, Československé republiky, Maďarska a Rakouska do jednotlivých okupačních pásem Německa. Z Československé republiky mělo být odsunuto celkem 2,5 miliónu tzv. sudetských Němců, z toho 1,75 miliónu do amerického pásma a 750 tisíc do sovětského pásma Německa.

Košický vládní program ze dne 5.4.1945 v VIII.kapitole se zabýval pouze okamžitým odsunem Němců, kteří na území republiky přišli po mnichovské dohodě v roce 1938. Ostatní tzv. sudetští Němci, kromě aktivních antifašistů, měli být po osvobození republiky zbaveni československého státního občanství. V duchu vládního programu řešilo postavení německé menšiny několik ústavních dekretů prezidenta republiky. První dekret č. 5/1945 Sb. z 19.5. o národní správě označoval Němce za osoby státně nespolehlivé a jejich majetek dával pod státní správu. Další dekret č. 33/1945 Sb. z 2.8. o úpravě čs. státního občanství zbavil německou menšinu občanství s přihlédnutím k faktu, že v říjnu 1938 po okupaci pohraničí získala státní příslušnost německou. Občanství se zachovávalo na základě individuální žádosti pouze antifašistům.

Odsun sudetských Němců z Československé republiky byl mezinárodně politicky a právně zakotven v Postupimské dohodě. Československá vláda na základě zmíněného plánu Spojenecké kontrolní rady v Berlíně schválila 14.12.1945 směrnice k provádění soustavného odsunu Němců z území republiky. Samotný odsun řídilo ministerstvo vnitra ve spolupráci s okresními, městskými a místními národními výbory, SNB a úřady ochrany práce. Ministerstvo také těsně spolupracovalo se zástupci ministerstva dopravy a ministerstva národní obrany, protože závěrečnou fázi odsunu Němců a jejich předání na čs. hranicích spojeneckým vojskům prováděla čs. vojenská správa.

Před transportem vlakovými soupravami byli Němci z určených obcí soustředěni v tzv. sběrných střediscích, kterých bylo v českých zemích 104 a na Slovensku 3. Směrnice zdůrazňovaly, že všechny orgány ručí za spořádané a lidské provádění odsunu. Odsun se nevztahoval na ty osoby, které si podaly žádost o zachování čs. občanství, dále na antifašisty a na osoby ze smíšených manželství.

Antifašistům umožňoval dekret č. 33/1945 Sb., aby si do 10.2.1946 podali žádost o zachování či o navrácení čs. státního občanství na základě prokázání jejich protifašistického postoje. Zpočátku po osvobození republiky byli za antifašisty považováni všichni bývalí němečtí členové Komunistické strany Československa a členové Německé sociálně demokratické strany, později jen navrátilci z koncentračních táborů a věznic, kde byli z politických nebo rasových důvodů. Na antifašisty se nevztahovala poválečná opatření vůči Němcům. Dostávali potravinové příděly jako Češi a mohli cestovat veřejnými dopravními prostředky. Při odsunu do Německa si mohli s sebou vzít všechny svršky. Většina antifašistů dobrovolně odešla do Německa, kde pomáhala k rozvoji demokratizace života.

Úlevy v opatřeních vůči Němcům byly poskytovány od léta roku 1945 tzv. specialistům - významným průmyslovým odborníkům, úředníkům, lékařům, dělníkům. Získali průkaz o prozatímní nepostradatelnosti, na jehož základě nebyli zahrnuti do odsunu. Těchto osob bylo celkem 67 982. Byli tak postaveni na úroveň antifašistů. Směrnice o úlevách se nevztahovaly na Němce pracující v zemědělství.

Odsun měl mít 3.etapy průběhu. 1.etapa začala a končila v první polovině roku 1946 vyčerpáním určených kvót pro jednotlivé okresy. V této etapě se zásadně zakazovalo odsunovat německé pracovníky z podniků, které měly v pohraničí zůstat trvale v provozu, dále pracovníky v zemědělství a lesnictví. Ve 2.etapě se odsunovali všichni zbývající Němci s výjimkou specialistů a antifašistů. 2.etapa měla končit odsunem Němců z vnitrozemí, kde byli na zemědělských pracích. Ve 3.etapě plán odsunu počítal z vyřešením otázky specialistů v průmyslu a v zemědělství.

Hromadný odsun byl od počátku mezinárodní záležitostí. Byl sledován i pracovníky Mezinárodního červeného kříže. Např. v červenci 1946 byla v Československé republice na návštěvě osmičlenná parlamentní britská delegace, která mimo jiné navštívila ve dnech 12. - 14.7. Mariánské Lázně a Karlovy Vary. V Mariánských Lázních stál vlak s odsunovanými Němci z okresu Teplá, kde s nimi členové delegace hovořili. Navštívili také sběrné středisko v Plané, prohlédli si tábor. Nikdo z odsouvaných Němců neměl žádnou stížnost. Britští poslanci na závěr svého pobytu v západních Čechách konstatovali, že "...musí ocenit slušné zacházení s poraženým nepřítelem".

Odsuvnou jednotkou byla ucelená rodina. Úředním dopisem byla rodina vyrozuměna, kdy bude odsunuta, co si s sebou může vzít a jakým způsobem má uzavřít byt. V den odsunu se Němci z určené obce shromáždili na volném prostranství, kde stály připravené stoly pro písemnosti a věci, které se nesměly vyvážet (šperky kromě snubních prstenů, drahokamy, drahocenné a umělecké předměty, perské koberce, sbírky známek, vkladní knížky, hotové peníze mimo určenou částku, fotoaparáty, psací stroje, rádia, kožešiny, atd.). Všechny odsouvané osoby se musely podrobit zevrubné prohlídce zavazadel a osobní prohlídce. Zavazadla mohla mít maximálně hmotnost 50 kg na osobu, od července 1946 mohla mít hmotnost až 70 kg na osobu. Bylo možno s sebou vzít nejnutnější kuchyňské nádobí, peřiny, ložní prádlo, šatstvo. Do amerického pásma bylo dovoleno vyvézt 1000 říšských marek, do sovětského pásma pouze 500 říšských marek.

Hromadný odsun do amerického pásma začal 24.1.1946 transportem z okresu Mariánské Lázně. Do sovětského pásma začal odsun 10.6.1946 a týkal se Němců z okresů Bratislava, Karlovy Vary, Liberec, Litoměřice, Praha, Trutnov a Žatec.

Podle zprávy Státního úřadu statistického z roku 1953 vypadala celková bilance odsunu následovně:

Brzy po osvobození pohraničí docházelo od prosince 1945 na základě znění Košického vládního programu a vládního usnesení z 15.6.1945 k odsunu tzv. říšských Němců a německých uprchlíků z východní Evropy. Tento odsun byl prováděn především do sovětského okupačního pásma. Každý vystěhovalec mohl mít s sebou zavazadlo do hmotnosti nejvýše 30 kg. Přesídlení bylo prováděno nákladními auty, ale i pěšky. Čs. vojenské hlídky doprovázely odsouvané skupiny za hranice až do vzdálenosti 20 km. Do počátku prosince 1945 byli z Karlovarska odsunuti všichni Němci, kteří se tam přistěhovali po říjnu 1938.

Po osvobození pohraničí docházelo také k dobrovolnému odchodu Němců z Československé republiky. Dobrovolně směli odejít Němci, kteří získali od Národní bezpečnosti potvrzení, že se ničím neprovinili proti zájmům republiky. Museli také mít potvrzení okupačních úřadů v Německu, že nemají námitky proti jejich příchodu. Při odchodu si každá osoba mohla s sebou vzít zavazadlo do 30 kg. Dobrovolný odchod Němců z republiky byl zastaven k 31.12.1945. Častěji však docházelo k ilegálnímu útěku, neboť se Němci snažili obejít směrnice úřadů a brali si s sebou co nejvíce cenností a konfiskovaného majetku. Někteří utíkali před spravedlností jako váleční zločinci.

Život Němců v pohraničí se řídil až do jejich odsunu úředními směrnicemi a nařízeními. Tyto směrnice vycházely z dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19.5. o národní správě. Podle vládního nařízení č. 6/1945 Sb. byly Němcům stanoveny dávky potravin v té výši, jakou měli během války židé.

V únoru 1946 vydal Zemský národní výbor v Praze směrnice, jimiž se řídil život Němců až do jejich odsunu. Mezi povinnosti Němců od deseti let věku mimo jiné patřilo být úředně přihlášen k pobytu a nosit bílou pásku na pravém rukávě. Bez povolení nesměli opouštět pracovní místo a obvod bydliště. Směrnice dále Němcům zakazovaly navštěvovat taneční zábavy, restaurace a filmová představení. Po dvacáté hodině se směli zdržovat jen ve svém bytě (kromě pracujících), zakazovalo se jim (opět kromě pracujících) jezdit hromadnými dopravními prostředky. Byly také zakázány sňatky osob české národnosti s osobami německé národnosti. Němcům bylo přikázáno uložit do vázané úschovy v peněžních ústavech všechny drahé kovy a šperky, drahokamy, perly, akcie, drahocenné a umělecké předměty včetně perských koberců a sbírek známek. Na základě vládního usnesení z 15.6.1945 měli být vojenskými a bezpečnostními oddíly ihned zajištěni a předáni do internačních táborů příslušnici gestapa, oddílů SS a SA a aktivní příslušníci nacistické strany NSDAP.

Velká pozornost byla věnována rozbití nacistické organizaci Wehrwolf. Tato organizace vznikla v lednu 1945 z vybraných členů Hitlerovy mládeže ve věku 16 - 20 let a z vybraných členů vojenské organizace Volksturm. Členové organizace měli za úkol provádět po prohrané válce v určeném prostoru teroristické akce všeho druhu, zejména v dopravní síti. Smyslem teroristických akcí bylo vyprovokovat čs. bezpečnostní orgány k protiopatřením i vůči tzv. loajálním Němcům, kteří by pak ze msty prováděli také teroristické akce. Výsledkem měl být nekontrolovatelný zmatek v pohraničí.

[2] Toms, Jaroslav: Přehled vývoje česko-německých vztahů na území České republiky od 12.století do roku 1947. Západočeská univerzita, Pedagogická fakulta, katedra historie, Plzeň 1993 str. 121 - 133

Problematika odsunu Němců v celé své šíři byla po celá uplynulá desetiletí do značné míry tabuizována. Některé práce čs. historiků se osudem sudetských Němců sice zabývaly, ale pouze v užším regionálním měřítku. Navíc se v důsledku nedostupnosti archivních pramenů vyhýbaly některým negativním jevům tohoto dějinného procesu. Teprve po listopadovém převratu roku 1989 bylo možno vydat tiskem diskusní statě exilových a samizdatových historiků ze 70. a 80. let k této problematice (Češi, Němci, odsun. Praha 1990) a fundovanou historickou studii T.Staňka "Odsun Němců z Československa 1945 - 1947" (Academia, Praha 1991) a studii K.Kaplana "Pravda o Československu 1945 - 1948" (Praha 1990). Vyšlo také mnoho časopiseckých článků různé úrovně od odborně fundovaných až po různé spekulativní úvahy bez znalosti historických fakt.

Pochopitelně značnou pozornost problematice odsunu Němců věnovala od padesátých let sudetoněmecká historiografie v SRN. Mezi prvními pracemi to byla kniha "Dokumenty k vyhnání sudetských Němců" (Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. Munchen 1951), k níž úvod napsal dr. W.Turnwald. Z této knihy prakticky vycházejí téměř všechny německé historické studie k problematice česko-německých vztahů a také stať čs. historika J.Mlynárika (Danubia) "Teze o vysídlení československých Němců" (Svědectví 57/1978). Dr. Turnwald v knize například tvrdí: "Vyhnání sudetských Němců nebylo nějakou spontánní reakcí českého národa na obsazení českých zemí Němci v letech 1939 až 1945. Naopak, plán na vysídlení byl připravován českými politiky v exilu dlouho předem... Hlavním iniciátorem myšlenky vyhnání Němců byl dr. Beneš sám... Vysídlení velké části sudetoněmeckého obyvatelstva začalo již dlouho před jeho sankcionováním Postupimskou dohodou... První vystěhovalecká vlna byla provázena neslýchanými masovými hrůzami, jejichž důsledkem byla smrt desítek tisíc sudetských Němců... Aby tato opatření proti sudetským Němcům získala zákonný podklad, vydal dr. Beneš řadu dekretů, jasně ukazujících jak plánovitě a systematicky byly tyto zločiny vyvraždění národa (genocidy) realizovány na sudetoněmeckém lidu..."

Bohužel těchto nevědeckých ideologických konstrukcí z období "studené války" užívá německý historik E.Nitter ještě v současné době ve stati o tzv. vyhnání sudetských Němců v knize "Tisíc let česko-německých vztahů" (Praha, 1991). Mimo jiné zde píše: "Mezi květnem a červnem 1945 došlo k systematickému postupu proti sudetským Němcům, k rozvrácení jejich životních základů s naprostým odprávněním a diffamací, v mnoha oblastech k nastolení vlády teroru spojené s výtržnostmi, pochody smrti a excesy, mučením a svévolnými popravami, internacemi a nucenými pracemi. To bylo o rok později, 8.května 1946, zákonem uznáno a sankcionováno... Tyto akce byly řízeny Národní radou, koordinačním centrem odboje, založeným již roku 1943... Formálně byla tato revoluční opatření podepřena ústavním dekretem ze 4.12.1944, v němž byla vyslovena všeobecná diskriminace a bezprávnost Němců. Rovněž v programu, který uveřejnila první vláda Národní fronty v Košicích 5.4.1945, se ve věci národní otázky hovořilo o vyhnání a o "hlubokém a trvalém zásahu..."

Opět jsme svědky neznalosti základních historických fakt. Zjišťujeme totiž, že němečtí historici zásadně nepracují s historickými studiemi a pracemi československých (eventuálně českých) historiků k problematice druhé světové války a jejích poválečných důsledků.

V odborné literatuře se často objevuje názor, že autorem řešení německé otázky v ČSR odsunem převážné části sudetských Němců byl prezident Beneš, který pak obratným taktizováním (či dokonce intrikováním) přiměl velmoci k souhlasu s tímto postupem. Takto jednoduché to však nebylo. Je nutné vidět, že s německými menšinami byly problémy také v dalších státech střední a jihovýchodní Evropy, a tak se u vítězných mocností již během války prosadil princip řešení tohoto problému těchto menšin jejich odsunem do Německa. Příčinou nebyla touha po pomstě nebo odplatě, ale snaha zabránit v budoucnu opětnému zneužití těchto menšin k nové agresi. Sám prezident Beneš ve své politice "odčinění Mnichova" považoval za nutné vedle obnovy ČSR v předválečných hranicích a zahraničně politického zabezpečení republiky proti případné nové hrozbě řešit nově uspořádání národnostních poměrů. Ve svých úvahách o řešení německé otázky dlouho vycházel z představy kombinace odsunu a územních korektur hranic ve prospěch Německa. Se svými úvahami však narazil v londýnské emigraci na odpor polské vlády, která princip řešení otázky německé menšiny úpravou hranic ostře odmítala. Daleko větší odpor proti Benešovým návrhům kladli představitelé československého zahraničního a především domácího odboje. Krutost okupačního režimu vyvolala již v roce 1939 velmi radikální názory odbojových skupin na řešení německé otázky. Nevyplývaly jen ze "msty za křivdy", ale z celkového úmyslu okupantů na germanizaci Čech a Moravy. Například program vojenské odbojové organizace Obrana národa z léta 1939 požadoval vystěhování všech Němců okamžitě po ukončení války. Během 24 hodin se měli odebrat za hranice s deseti markami a 30 kg zavazadel na osobu s vyloučením cenností. Veškerý německý majetek měl být bez náhrady vyvlastněn a použit k úhradě škod, které Německo způsobilo republice. Program centrálního odbojového orgánu ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) z roku 1940, nazvaný Za svobodu, vyjadřoval myšlenku, že v osvobozené republice nebude místo pro ty Němce, kteří se exponovali pro henleinovce a nacisty. Požadoval individuální prošetření a potrestání viny. Neodmítal však princip kolektivní viny sudetských Němců. V programu čteme: "Národ jako celek nese odpovědnost, v to čítaje i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od celku". Pochopitelně prezident Beneš musel vzít v úvahu stanoviska domácího odboje. V letech 1942 - 1943 byl princip odsunu akceptován rozhodujícími silami čs. odboje (v prosinci 1943 jako poslední tento princip přijalo zahraniční vedení KSČ v Moskvě) a také vedoucími představiteli Velké Británie, USA a Sovětského svazu.

Rozhodnutí velmocí pro odsun vyplývalo z jejich vlastního pojetí poválečného uspořádání Evropy a nebylo tudíž výsledkem jakéhosi nátlaku dr. Beneše na velmoci, jak se snaží tvrdit někteří historikové. Požadavky čs. exilové vlády představovaly ve hře mezinárodních zájmů okrajovou záležitost. Její požadavky by se nemohly stát skutečností, pokud by byly v rozporu se zájmy velmocí. Rozsah, způsob i čas provedení odsunu byl v londýnské emigraci neustále upřesňován. V Memorandu čs. vlády třem velmocím z listopadu 1944 se například uvažovalo o organizovaném vysídlení asi 1 600 000 Němců a celkově mělo zůstat v republice asi 800 000 Němců, u nichž se počítalo s poskytnutím občanských práv a s postupnou asimilací. Memorandum předpokládalo, že asi 250 000 sudetských Němců padlo ve válce a půl miliónu zkompromitovaných nacistů samo uprchne do Německa.

Základním předpokladem provedení odsunu byla spolupráce ČSR s představiteli vítězných mocností, jejichž vojska okupovala poražené Německo. Západním spojencům šlo o vytvoření stabilních poměrů ve střední Evropě, ale nikoliv na úkor destabilizace v Německu. To by mohl nekoordinovaný příliv uprchlíků a přesídlenců z východu vyvolat, a proto přes souhlas s principem odsunu trvali západní spojenci na nutnosti projednat problém odsunu na konferenci představitelů protihitlerovské koalice. Proto měli výhrady k průběhu tzv. divokého odsunu, který byl místními orgány v ČSR prováděn od května do srpna 1945. Vztah zahraniční politiky vlády SSSR k odsunu Němců byl jednoznačně kladný, i když také považovala za rozumný koordinovaný postup s USA a Velkou Británií. Zůstává však faktem, že SSSR nejvíce otevřel hranice svých okupačních zón v Německu a Rakousku divokým odsunům.

Historická literatura uvádí, že na konci války počátkem května 1945 žilo na území ČSR asi 3 400 000 sudetských a říšských Němců (včetně utečenců ze Slezka a východní Evropy - tzv. národních hostů). Docházelo však k úbytku tohoto počtu. Například v prvních dnech a týdnech po osvobození vlivem masové psychózy strachu spáchaly stovky Němců sebevraždu. Zvýšený počet těchto případů byl registrován v Praze, Brně, Jihlavě, Karlových Varech, Mostě, Podmoklech, Liberci, Varnsdorfu, Žatci a jiných místech. V průběhu celého roku 1945 spáchalo sebevraždu v českých zemích celkem 5 558 Němců. Od osvobození v květnu 1945 do konce července odešlo nebo bylo vysídleno do Německa v rámci tzv. divokého odsunu asi 550 000 Němců a do Rakouska asi 150 000 Němců.

Pro další osudy sudetských Němců měly zásadní význam závěry Postupimské konference představitelů USA, Velké Británie a Sovětského svazu ve dnech 17.7. až 2.8.1945. Projednávání otázky odsunu Němců nepředstavovalo v jednání konference žádný kontraverzní bod. Výsledek byl shrnut ve XIII.článku Závěrečné zprávy o Postupimské konferenci z 2.8.1945. Mimo jiné se zde konstatovalo: "Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky". Dále bylo uloženo Spojenecké kontrolní radě v Berlíně, aby dbala na spravedlivé rozdělení přesídlenců do jednotlivých okupačních pásem. Vlády uvedených tří států byly požádány, aby prozatímně zastavily probíhající vysídlování a aby sdělily, s jakým počtem Němců je možné počítat do odsunu. Z ČSR se předpokládalo odsunutí zbylých 2,5 miliónu osob. Spojenecká kontrolní rada v plánu transferu z 20.11.1945 počítala s tím, že z uvedeného počtu bude odsunuto do amerického okupačního pásma 1,75 miliónu osob a do sovětského pásma 750 000 osob. Celkově mělo být z Polska, Československa, Maďarska a Rakouska přemístěno do Německa 6 650 000 osob.

Čs. vláda na základě zmíněného plánu schválila 14.prosince 1945 Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území ČSR. Uložila v nich osídlovacím úřadům v Praze a Bratislavě vypracovat na základě této Směrnice podrobný plán odsunu. Samotný odsun mělo řídit ministerstvo vnitra ve spolupráci s národními výbory, ministerstvem dopravy a ministerstvem národní obrany. Před transportem byli Němci z určených obcí soustředěni předem v tzv. sběrných střediscích, kterých bylo v českých zemích 104 a na Slovensku 3. Směrnice zdůrazňovaly, že všechny orgány zodpovídají za spořádané a lidské provádění odsunu. Odsun se zásadně nevztahoval na antifašisty, smíšená manželství a na osoby, které si podaly žádost o zachování čs. státního občanství. V závěru Směrnice se uvádělo: "Z důležitých důvodů politických je třeba celkový odsun provésti v době co nejkratší, a to i za cenu dočasných hospodářských škod." V dalších pokynech byla za odsuvnou jednotku pokládána ucelená rodina, tj. manželé, děti do 18.let, prarodiče obou manželů a práceschopné dospělé děti. V den nástupu do sběrného střediska se všichni Němci museli podrobit zevrubné prohlídce osobní i zavazadel, neboť kromě snubních prstenů bylo zakázáno vyvážet všechny cenné předměty (např. šperky, drahokamy, vkladní knížky, umělecké předměty, marky nad stanovenou kvótu aj.). Zavazadla pro každou osobu mohla být ve váze do 50 kg, od července 1945 povoleno do 70 kg. K odsunu bylo použito celkem 1 646 vlakových souprav po 40 vagónech (tj. 1200 osob), 4 lazaretní vlaky, 960 automobilů a 12 lodí (odsun po Labi a Dunaji). Vlakové transporty do amerického pásma byly vybavovány z železničních stanic Cheb a Domažlice, do sovětského pásma z Děčína a Vojtanova. Hromadný odsun do amerického pásma začal 24.ledna 1946 transportem sudetských Němců z okresu Mariánské Lázně, do sovětského pásma až 10.června 1946. Okupační úřady přijímaly denně 4 - 6 vlaků, což v červenci představovalo 14 000 osob. Dne 29.října 1946 byl z Karlových Varů vypraven poslední symbolický transport za účasti vládní delegace.

Celkově bylo organizovaným hromadným odsunem v roce 1946 přesídleno do Německa 2 256 000 sudetských Němců, z nich do amerického pásma 1 464 000 osob a do sovětského pásma 792 000 osob. Dodatečným odsunem v roce 1947 bylo odsunuto do amerického pásma 80 000 osob. V Československu zůstalo podle prvního soupisu obyvatel k 22.5.1947 celkem 204 000 sudetských Němců (Zprávy a rozbory Státního ústavu statistického, Praha 1953). Jejich počet se dodatečným dobrovolným vystěhováním snižoval, takže v roce 1970 žilo v Československu jen 85 582 tj. 0,6% obyvatel německé národnosti. Národní banka dala Němcům při odsunu celkem 1 miliardu říšských marek. Odsun sám stál čs. úřady více než půl miliardy korun.

Hromadný odsun byl od počátku mezinárodní záležitostí. Probíhal ve spolupráci s vítěznými velmocemi, navíc jej pozorně sledovali zahraniční novináři, pracovníci Mezinárodního červeného kříže a různí evropští činitelé (např. v červenci 1946 osmičlenná britská parlamentní delegace). Pochopitelně vlastní praktické provádění odsunu bylo místně odlišné a mělo i některé nedostatky, neboť ve značné míře záviselo na kvalitě osob pověřených prováděním odsunu.

Divokým odsunem nazýváme etapu od května do Postupimské konference v roce 1945. Byl dílem oficiální vládní politiky a vybičované protiněmecké nálady českého národa. Postoj k Němcům zpočátku nebyl totiž mimo Košického vládního programu z 5.4.1945 vymezen nějakými právními normami. Dekrety prezidenta Beneše byly příliš rámcové. To umožňovalo svévolná opatření a nekontrolovatelné zákroky místních činitelů. Vlna protiněmecké nenávisti sice zachvátila český národ jako celek, ale většina zůstala ve svém hněvu pasivní. Souhlasila s potrestáním Němců, ale nezúčastňovala se žádných represí vůči nim. Je zajímavé, že těsně po osvobození zvlášť napjatá protiněmecká situace byla ve vnitrozemí, které se zejména ve městech chovalo radikálně (např. Praha, Brno aj.).

Košický vládní program v VIII.kapitole se sice nevyjadřoval přímo k odsunu sudetských Němců (muselo se čekat na rozhodnutí velmocí), ale naznačoval postup proti nim. Především měli být mimo antifašistů zbaveni státního občanství a na jejich majetek uvalena národní správa. Dále měli být z republiky ihned vykázáni říšští Němci a ti sudetští Němci, kteří budou souzeni za zločiny proti republice. V duchu tohoto vládního programu řešilo postavení sudetských Němců několik ústavních dekretů prezidenta Beneše. Dekret č. 5/1945 Sb. z 19.5. o národních správách označoval Němce za osoby státně nespolehlivé a jejich majetek dával pod národní správu. Dekretem č. 12/1945 Sb. z 21.6. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku a dekretem č. 108/1945 Sb. z 25.10. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy byli Němci zbaveni bez náhrady svého majetku. Šlo o kompenzaci za škody, které utrpělo Československo na lidech a majetku během druhé světové války a nacistické okupace. Dekretem č. 33/1945 Sb. z 2.8. byla převážná část Němců zbavena československého státního občanství (mimo antifašistů), neboť po Mnichovu se stali občany Německa. Žádostí o jeho ponechání na základě osvědčení o národní spolehlivosti bylo podáno 140 000. Dekret č. 71/1945 Sb. z 19.9. stanovil pro dospělé sudetské Němce pracovní povinnost.

Společným jmenovatelem všech uvedených dekretů byla skutečnost, že popíraly princip presumpce neviny. Žadatel o vynětí z účinnosti dekretů (např. antifašisté) musel sám dokazovat, že se např. neprovinil proti českému národu a republice. Přitom o žádostech rozhodovalo ministerstvo vnitra a jeho podřízené služebny a nikoliv nezávislé soudy. Dalším opatřením proti Němcům bylo vládní nařízení č. 6/1945 Sb. ze 17.5., jímž bylo těmto obyvatelům stanoveny příděly potravin na lístky ve stejné výši, jako měli za okupace Židé.

Vzhledem k tomu, že Němci byli označeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo a že někteří vládní činitelé k nim sami vyjadřovali nekompromisní stanoviska (např. řada projevů prezidenta Beneše, P.Drtiny, H.Ripky, K.Gottwalda, Z.Nejedlého aj.), byl postup vojenských velitelů a jednotek, revolučních gard, policie a četnictva vůči německému civilnímu obyvatelstvu mnohdy značně tvrdý. Od začátku osvobození, jak již bylo poukázáno, začalo se s prvními divokými odsuny Němců především do sovětského okupačního pásma. Výběr osob k odsunu byl prováděn náhodně, povolená váha zavazadel se pohybovala mezi 25 - 30 kg na osobu, vybavení markami bylo nízké. Vypjatá nacionální atmosféra vedla v některých místech až k násilnostem na německých válečných zajatcích (především příslušníků SS) a k pogromům na německé civilní obyvatelstvo, přestože byl vydán zákaz "samovolného zřizování soudů". K nejznámějšímu případu násilností na civilním obyvatelstvu došlo při tzv. pochodu smrti z Brna do Pohořelic 31.5.1945. Ženy, děti a muži starší šedesáti let se toho dne dali na pochod za doprovodu ozbrojených mužů tzv. Národní stráže k rakouským hranicím. Šlo o 20 000 Němců s nejnutnějším vybavením a se zásobou potravin na tři dny. Během cesty a hlavně dočasnou internací v Pohořelicích, neboť přes hranice tak velikou masu lidí odmítli sovětské okupační úřady pustit, zahynulo v důsledku nelidských podmínek, násilí a sebevražd asi 500 až 800 lidí. Velký ohlas doma i v zahraničí vyvolaly události v Ústí nad Labem 31.7.1945. Tam po výbuchu skladiště munice v Krásném Březně, kde zahynulo 28 osob a bylo zničeno mnoho domů, došlo v odpoledních hodinách k násilným útokům na místní Němce ze strany českých osídlenců, vojáků a bezpečnostních útvarů. Byly vyvolány informací, že katastrofu způsobili příslušníci organizace Wehrwolf a jejich pomahači ve městě. Sudetoněmečtí historici počet obětí zveličují a uvádějí jich 200 až 2 000. Nejnovější čs. historické studie hovoří o 30 až 50 obětech. K obětem na životech Němců v důsledku násilí čs. ozbrojených složek došlo dále v Lanškrouně, Žatci, Mostě, Postoloprtech, Doupově, Tocově a jinde. Již v průběhu divokého odsunu se z hospodářského hlediska projevila nutnost chránit německé odborníky (specialisty) a horníky. Celkově šlo o 60 000 osob včetně rodinných příslušníků. Byli vyjmuti jako antifašisté z odsunu a většina z nich jich v republice zůstala.

Významným bodem diskusí o osudech sudetských Němců v Československu je otázka obětí na životech. Někteří sudetoněmečtí historikové píší o obětech v rozmezí 210 000 až 250 000 osob. Tyto údaje bohužel přebírají i někteří čeští historikové a politici. Jde o výsledek pouhého statistického propočtu a kromě skutečně zemřelých zahrnuje i všechny případy osob, jejichž životní osudy zůstaly nevysvětleny. Na základě tzv. svědeckých výpovědí je však doloženo 19 000 odsunových ztrát (včetně sebevražd, úmrtí v táborech a na následky odsunu). Podle dokumentace spolkového archivu v Koblenci zahynulo v ČSR přímo v důsledku násilných činů asi 6 000 Němců. Násilnosti z období divokého odsunu (vyhnání) je nutné odsoudit a vyjádřit politování nad zbytečnými obětmi.

Odsun Němců je třeba hodnotit v těsné souvislosti jak s dosavadním rozporným vývojem česko-německých vztahů, tak s celým souhrnem výsledků druhé světové války. Rozhodující úlohu sehrála skutečnost, že z mezinárodně politického hlediska nenarazila myšlenka a realizace masového transferu miliónů Němců ze střední Evropy na vážnější překážky a že v československé společnosti neexistovala ani vůle akceptovat jiné řešení. Triumfoval nacionální princip a argumenty o zajištění vnitřní bezpečnosti ČSR a trvalého míru v Evropě.

Česká republika zůstala jedinou zemí, která ve vztahu k Německu nemá beze zbytku smluvně vypořádány problémy vzniklé válkou, ikdyž existuje již druhá mezistátní smlouva se SRN z roku 1992.

Prvním problémem zůstává otázka platnosti Mnichovské dohody a s tím spojené mezinárodně právní postavení česko-německých hranic. Mnichovem byla totiž zrušena platnost staleté historické hranice potvrzené Versailleskou mírovou smlouvou z roku 1919 a byla pak nacisty určena nová hranice. Spolková republika Německo vychází od roku 1949 z teze, že sice nemá vůči České republice žádné územní požadavky, ale otázka hranic má být mezinárodně a právně stvrzena při konečném řešení německé otázky. Při jednání o první mezistátní smlouvě v roce 1973 odmítla SRN uznání neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku. Kompromisní formulace o nulitě Mnichova, která se objevila i ve druhé smlouvě z roku 1992, umožňuje vládě SRN tvrdit, že po určitou dobu Mnichovská dohoda platila (při nejmenším do 15.3.1939). Tím SRN zpochybnila právní základ českých hranic.

Druhým problémem jsou otevřené majetkoprávní vztahy mezi SRN a ČR. Mezi ně jsou některými německými představiteli (zejména z Bavorska) počítány i požadavky odsunutých sudetských Němců na náhradu za zkonfiskovaný majetek. Z hlediska mezinárodního práva odsunutí Němci nemají právní nárok na odškodnění. Proto také vláda ČR ve svém programu z roku 1992 jasně prohlásila, že v restitucích nepůjde před 25.únor 1948 a že nepřipadá v úvahu zrušení dekretů prezidenta Beneše. Nelze však popřít, že mnozí sudetští Němci byli postiženi neprávem a že jim vznikl určitý morální nárok na odškodnění. Otázkou je, vůči komu by nárok měli uplatňovat. Válku zavinilo nacistické Německo a sudetští Němci se ochotně stali jeho občany. Vláda SRN svou odpovědnost uznala a vyplatila každému odsunutému Němci 8 500 marek na překonání obtíží. Naše právo na konfiskaci majetku sudetských Němců potvrdily velmoci v Dohodě o německých reparacích. V roce 1973 při jednání o první smlouvě bylo dohodnuto s vládou SRN, že se ČR vzdá nároků na odškodnění za Mnichov a SRN se zase vzdá nároků, které by mohly vzniknout odsunutým sudetským Němcům. Od té doby vláda SRN oficiálně nikdy nepožádala o odškodnění pro sudetské Němce.

Při jednání o nové smlouvě roku 1992 vláda SRN však ustoupila požadavku Sudetoněmeckého landsmanšaftu a prosadila u čs. vlády, aby nová smlouva majetkoprávní otázky neřešila. To bude do budoucnosti naše vztahy k SRN komplikovat. Přitom čs. majetkové nároky vůči SRN je možné vyčíslit na 360 miliard předválečných korun a případné majetkové nároky odsunutých Němců na 300 miliard. Zůstává smutným faktem, že v roce 1994 jsou československé oběti nacistické perzekuce jediné v Evropě, které nedostaly ze SRN žádné odškodnění. Přitom se jedná asi o 12 až 14 tisíc osob (mimo totálně nasazených na práce do Německa). Na základě nové mezistátní smlouvy České republiky se Spolkovou republikou Německo je otevřena cesta k navázání dobrých sousedských vztahů. Tuto cestu by neměly do budoucna ztěžovat ohledy některých politiků obou států na nereálné požadavky představitelů Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který představuje jen nepatrnou část 80 miliónového německého národa.

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci