Alzheimerova choroba je progresivní degenerativní onemocnění mozku, které způsobuje duševní a fyzický úpadek vedoucí postupně k smrti. Uvádí se, že ve Spojených státech je čtvrtou nejčastější příčinou smrti. Alzheimerova choroba se objevuje většinou u lidí starších 65 let, méně u lidí věku od 40 do 60 let. Pacienti žijí od prvních příznaků choroby 2 až 20 let. V posledním stádiu nemoci ztrácejí všechny schopnosti se o sebe postarat. [N1]

Alzheimerova choroba postihuje asi 6 procent lidí starších 65 let a téměř 30 procent lidí starších 85 let. Začíná zpravidla poruchami paměti. Psychické poruchy se rychle prohlubují. Slábne úsudek, nemocný je podezíravý, impulsivní nebo přechodně zmatený. Postupně ztrácí schopnost slovní komunikace a také kontrolu nad funkcemi močového měchýře a střev (odtud název článku). Nemocní ztrácejí pohyblivost a jejich život je zcela omezen na základní vegetativní funkce. Zcela se rozpadá jejich osobnost. Celý proces trvá od tří do šesti let.

V 90. letech 20. století byly objeveny léky, které mohou vývoj Alzheimerovy choroby zpomalit nebo na dva až více let dočasně zastavit. Mezi těmito léky převládají ty, které potlačují aktivitu enzymu acetylcholinesterasy, který odbourává neuronový přenašeč acetylcholin. Acetylcholin zajišťuje v neuronech naše intelektové (kognitivní) funkce.

Léčba kognitivy stojí pro jednoho pacienta asi 4000 Kč měsíčně (v cenách z roku 2005). Kognitiva udrží zdravotní stav nemocného na únosné úrovni po dobu asi dvou let. Tato úroveň je tím lepší, čím dříve se s léčbou začne.

Dalším kritickým okamžikem je rozhodnutí, kdy léčbu kognitivy ukončit. K tomu by mělo dojít až poté, co se stav nemocného bez ohledu na léčbu prudce zhoršuje. Příbuzní nemocného by měly být s touto situací před zahájením léčby seznámeni a s podmínkami jejího ukončení by měli souhlasit.

Autor článku [1] uvádí, že se na tvorbě podmínek ukončení léčby sám podílel. Byl přesvědčen, že jejich uplatnění je bez problémů. Ukazuje se však, že ukončení léčby není tak snadné. Lékař tím nemocného odsuzuje k rychlému zhoršení psychického stavu, které by nebylo tak prudké, pokud by nemocný kognitiva dále užíval. Mozek, který byl do té doby dostatečně zásoben acetylcholinem, je tohoto nadbytku náhle zbaven, což vede k výraznému zhoršení psychického stavu. Následky rozhodnutí jsou přitom nevratné. Nové nasazení kognitiv v nejlepším případě zabrzdí vývoj choroby na daleko horší úrovni, než na jaké byl stav nemocného v době, kdy kognitiva ještě užíval.

Chirurg za války blízko frontové linie rozhodoval o životě a smrti svým výběrem raněných, které operuje. Dostatek chirurgů za války se v jistém smyslu podobá dostatku financí pro zdravotní péči. Zdroje finančních prostředků nejsou neomezené a lékař musí rozhodovat, kdy má smysl omezené zdroje využít a kdy již jde o plýtvání.

Lékaři v anesteziologicko-resuscitačních centrech se podle autora článku [1] dopouštějí pasivní euthanasie, když odpojují od přístrojů pro řízené dýchání pacienta, u něhož těžké poškození vnitřních orgánů vylučuje, že by mohl přežít. Často je těžce poškozen mozek a pokud by život pacienta byl zachován, podobal by se posledním stádiu Alzheimerovy choroby.

Lékař rozhodující o tom, kdy ukončit podávání kognitiv při Alzheimerově chorobě, je v podobné situaci. Nerozhoduje o životě a smrti, ale o přežívání psychiky, tedy o smrti osobnosti.

Celý problém lze zobecnit na situaci, kdy se na péči o nemocného podílejí také nejbližší příbuzní. Často jsou nuceni vynakládat značné finanční prostředky na různé podpůrné léky, léčebné prostředky a pomůcky, které nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami. Bez těchto podpůrných léků a léčebných prostředků je sociální a zdravotní kvalita života pacientů výrazně horší.

Nelze přijmout "ekonomický" a "morální" názor, že o nemocného se má postarat jeho rodina. Rodina by se měla na péči podílet podle svých ekonomických a sociálních možností a schopností. Nelze však požadovat, aby se například některý člen rodiny vzdal zaměstnání kvůli celodenní péči o nemocného, nebo aby se rodina zadlužila. Jakýkoliv morální imperativ zde postrádá smyslu.

Tržní ekonomika v České republice nutí většinu lidí pracovat stále více za stále méně peněz. Pokud někdo není se svojí mzdou spokojen, obvykle si může jít hledat práci jinde. Bude mít velké štěstí, když lépe placenou, pokud vůbec nějakou, práci nalezne. Drobní živnostníci a menší firmy dosud fungují v podnikatelském prostředí, v němž je téměř normální platit za provedené služby a práci opožděně nebo nezaplatit vůbec. Většina živnostníků a jejich zaměstnanců vynakládají nezměrné úsilí na to, aby se alespoň uživili.

Většina starších lidí se díky zdravotní péči dožívá vyššího věku, než tomu bylo například v první polovině 20. století, kdy byla běžná domácí péče o starší členy rodiny. Obvykle tito lidé žijí se závažnějšími chorobami, na které se dříve umíralo. Proto je péče o tyto lidi většinou náročnější, než tomu bylo dříve. Péče o nemocné, kteří se nejsou schopni sami o sebe postarat, je náročná časově, fyzicky a zejména psychicky. Psychicky narušený starý člověk dokáže své okolí doslova psychicky terorizovat. Bez soustavné sociální, zdravotnické, psychiatrické a psychologické pomoci státních nebo soukromých organizací lze v rodině o takové lidi obtížně pečovat. Jenže takové pomoci se v současné tržní společnosti nedostává nebo je finančně nedostupná.

V takovém prostředí lze obtížně klást morální imperativy na "sebeobětování" ve prospěch sociální a zdravotní péče o své staré a dlouhodobě nemocné příbuzné. Někteří z těchto lidí pak skutečně žijí "inter faeces et urinas", pokud se jim nedostane dlouhodobé zdravotní a sociální péče od státních ústavů zdravotní a sociální péče, na níž však nejsou dostatečné finanční prostředky. Naše společnost je ovšem natolik kvalitní, nakolik se dokáže postarat o své děti a seniory.

Literatura:

[1] Oldřich Vinař: Eutanazie duše. Nevratné následky rozhodnutí ukončit léčbu. Vesmír 8/2002. ročník 81, str. 427 - 428.

[N1]  Alzheimerova choroba. Natura 10/2000.