Historie Yosemiteského národního parku
zpracoval: Jiří Svršek

Literatura a odkazy:

[X1]  Yosemite National Park, Superintendent, PO Box 577, California 95389.

[X2]  Yosemite History.

[X3] Yosemite National Park. UNEP World Conservation Monitoring Centre. United Nations Environment Programme. 219 Huntingdon Road. Cambridge CB3 0DL. Great Britain.

[X4] Yellowstone National Park History. Bruce T. Gourley.

[N1] Historie Yellowstoneského národního parku. Natura 6/2002.

[X5] The University of Michigan. Museum of Zoology. Animal Diversity Web.

[X6] Přehled šelem.

[1] Jaroslav Peprník: Slovník amerikanismů. Státní pedagogické nakl., Praha 1982.

[2] James Thurber: Filozof a ústřice (Muž ve středním věku na létající hrazdě. Další bajky pro naši dobu.) Odeon, Praha 1979. Z angl. orig.: The Midle-Aged Man on the Flying Trapeze. Further Fables for Our Time.

Yosemiteský národní park leží ve střední části Sierra Nevada ve střední Kalifornii ve Spojených státech amerických. Park je obklopen čtyřmi národními lesy. Jeho zeměpisná poloha je 37 stupňů 30 minut až 38 stupňů 11 minut severní šířky a 119 stupňů 12 minut až 119 stupňů 53 minut západní délky. Park je Organizací spojených národů prohlášen za národní světové dědictví.

30. června 1864 americký Kongres přičlenil údolí Yosemite Valley a les Mariposa Big Tree Grove státu Kalifornie. Americká vláda tento právní akt znovu potvrdila v roce 1906. 1. října 1890 byl Yosemiteský národní park s výjimkou údolí Yosemite Valley a Mariposa Grove prohlášen za lesní rezervaci. Hranice parku byly ustaveny v roce 1905 a rozšířeny v roce 1929 na 4846,47 hektarů. K dalším rozšířením parku došlo v letech 1930, 1931, 1932, 1937, 1938 a 1984. V roce 1984 byl park zanesen na seznam světového dědictví. Americký Kongres rozhodl, že asi 89 procent parku zůstane přírodní divočinou.

Nadmořská výška parku dosahuje od 671 metrů v údolí do 3998 metrů v okolních skalních masivech. Z geologického hlediska Yosemiteský národní park leží v žulové oblasti Sierra Nevada. Pod většinou plochy parku se nachází žulové podloží, které se objevuje v podobě skalnatých dómů, skalních stěn a vrcholů. Zalednění ovlivnilo topografii téměř celé oblasti včetně údolí Yosemite Valley, 914 metrů hluboké průrvy vyhloubené ledovci během jejich postupu v poslední době ledové. Údolí je rozšířenou částí převážně úzkého kaňonu řeky Merced River, která prochází jižní částí parku od východu k západu. Mohutné žulové stěny byly odkryty v poslední doby ledové a je na nich patrná jen slabá eroze. Oblast obsahuje mnoho vodopádů a asi 300 jezer. Součástí parku je Velký kaňon řeky Tuolumne a kaňon Tenaya.

Mezi údolími a vrcholy hor jsou průměrné rozdíly teplot až 20 stupňů Celsia. Roční úhrnné množství srážek dosahuje 1270 mm až 2652 mm. Největší množství deště a sněhu dopadá ve středních nadmořských výškách od 1220 metrů do 2743 metrů. Horské hřebeny a vrcholy jsou relativně suché a kopce a svahy jsou polosuché.

V oblasti se vyskytuje 27 velkých vegetačních společenství, od nejníže položených lesů až po alpinské porosty v nadmořských výškách nad 3900 metrů. V nejnižší výškové zóně v údolí parku jsou nejrozšířenějšími porosty bílá jedle (15,18 procent plochy parku), borovice (20,45 procent) a červená jedle (12,38 procent). Park obsahuje 16 hlavních lesotypů s 37 druhy stromů. Na ploše 169 hektarů se vyskytují obrovské sekvoje [Sequoiadendron giganteum] a porosty dubu [Quercus kelloggii]. Sekvojové lesy Mariposa, Merced a Tuolumne patří mezi první, které evropští objevitelé nalezli. Obsahují řadu významných stromů, jako je Grizzly Giant. Oblasti nižších nadmořských výšek pokrývají smíšené lesy borovice [Pinus sabaniana] a dubu [Quercus chrysolepis] nebo smíšené jehličnaté lesy borovice [Pinus ponderosa], cedru [Calocedrus decurrens], jedle [Pseudotsuga menziestii], jedle [Abies concolor] a kalifornského černého dubu [Quercus kelloggii].

Další výšková zóna je pokryta třemi odlišnými lučními typy: "nížinným typem" do nadmořské výšky 1829 metrů, "alpinským a subalpinským typem" a "bažinatým typem", které se vyskytují v nadmořských výškách nad 1829 metrů a jsou charakterizovány značnou podmáčeností od pozdního léta do časného podzimu. Tato výšková zóna obsahuje také porosty jedle [Abies magnifica], jalovce západního [Juniperus occidentalis], borovice Jeffreyovy [Pinus Jeffreyi], západní bílé borovice [Pinus monticola] a vzácného druhu borovice [Pinus lambertiana]. Louky jsou významné svojí druhovou diverzitou. Přestože představují méně než 10 procent celkové vegetace v oblasti Sierra Nevada a méně než 4 procenta celkové vegetace parku, obsahují zhruba 40 procent rostlinstva parku. Druhová diverzita rostlin výrazně ovlivňuje diverzitu živočichů. Výskyt ohroženého druhu velké šedé sovy přímo závisí na několika lučních systémech v parku. Podobně porosty černého dubu zajišťují diverzitu druhů rostlin a živočichů, které jinde v Kalifornii v současné době ubývají.

Nejvyšší subalpinská zóna je pokryta druhem borovice [Pinus contorta], která je ve vysoké nadmořské výšce provázena horským bolehlavem [Tsuga mertensiana] a bělokorou borovicí [Pinus albicaulis]. V nadmořské výšce nad 3048 metrů se vyskytuje alpinská vegetace s alpinskou vrbou [Salix petrophila], horskými bylinami, trávami a ostřicemi, které se v nižších nadmořských výškách nevyskytují.

Park obsahuje bohaté rostlinstvo s více než 1400 druhy kvetoucích rostlin, s kapradinami, lišejníky a mechy. V parku se vyskytuje několik endemických druhů rostlin, osm chráněných a ohrožených druhů, 19 vzácně se vyskytujících místních druhů a 18 vzácně se vyskytujících druhů v celé oblasti Sierra Nevada.

V parku se vyskytuje asi 74 druhů savců a více než 230 druhů ptáků. Mezi nejběžnější savce patří veverka s výraznými podélnými pruhy deňka americká (čipmunk) [Eutamias spp.], svišť [Marmota flaviventris], "zemní veverka" [Spermophilus spp.], medvěd baribal [Ursus americanus], kojot [Canis latrans] a druh srnce [Odocoileus hemionus]. V parku se řídce vyskytují sobol americký [Martes americana], kuna rybářská [Martes pennati], puma americká (kuguár) [Felis concolor], liška [Vulpes vulpes necatoc.]. Ovce tlustorohá [Ovis canadensis] sice v Národním parku Yosemite zmizela v roce 1914, ale byl znovu vypuštěna v roce 1986. Z ptáků se v parku vyskytuje druh orla [Haliaeetus leucocephalus] a sokol stěhovavý [Falco peregrinus]. V parku také hnízdí druh víra [Strix nebulosa]. V parku se dále vyskytuje asi 10 endemických druhů obojživelníků a 18 druhů endemických plazů. Konečně se v parku vyskytuje 11 druhů ryb, z toho 6 endemických.

Na území parku se nachází asi 1000 archeologických míst, která byla dosud zaznamenána systematickým archeologickým průzkumem. Yosemite představoval hraniční oblast mezi dvěma velkými kulturními skupinami střední Kalifornie a Velké pánve, zejména Indiánů kmenů Miwok a Paiute.

Na území parku se dnes nacházejí čtyři obydlená místa: Fish Camp, Miraposa, Groveland a Lee Vining. Okolní populace je řídká a na celém území parku je méně než 100 tisíc stálých obyvatel podle záznamů z roku 1995.

Roční návštěvnost parku dosahuje 4 miliónů lidí. V samotném parku a zejména v jeho blízkém okolí jsou zajištěny všechny turistické služby, včetně stravování, ubytování a prodeje zboží.

Yosemiteský národní park má značný vědecký význam. Například v roce 1988 na území parku probíhalo 63 projektů v oborech výzkumu atmosféry (3), biologie a ekologie (9), hydrologie (3), geologie (10), zoologie a ekologie živočichů (13), botaniky a ekologie rostlin (9), sociologie (7), lesnictví (6), fyziky (1), epidemiologie (1) a geografických informačních systémů (1). Park má vědeckou knihovnu a muzejní sbírky obsahující vycpaniny 2000 ptáků a savců, 2000 vzorků hmyzu, 5000 archeologických vzorků, herbář 5000 vzorků rostlin a více než 20 tisíc historických fotografií.

Yosemiteský národní park je oblast s výjimečnou přírodní scenérií a divokou přírodou. Park zahrnuje téměř všechna různá prostředí v oblasti Sierra Nevada, včetně sekvojových lesů, historických nalezišť osídlení bílými osadníky, archeologických důkazů indiánského osídlení. Na území se nacházejí geologické útvary charakteristické pro oblast Sierra Nevada, které ilustrují geologický vznik a vývoj celé oblasti.

Yosemiteský národní park je přísně chráněnou oblastí. Pouze v některých jeho částech je povolen sportovní rybolov. 6 procent parku náleží do zóny ochrany přírodního prostředí, 2 procenta do zóny výjimečných přírodních útvarů, 1 procento do zóny zvláštního využití. Ostatní plocha parku náleží do zóny přírodního prostředí a historického, archeologického bohatství. Park je obklopen čtyřmi národními lesy, které představují důležité ochranné zóny parku.

V roce 1970 byl v sekvojovém ekosystému vyvolán řízený požár s cílem zajistit přetrvání a další rozvoj společenství závislých na lesních požárech. V roce 1980 byl zpracován Obecný správní plán parku, který mimo jiné upravil provoz turistických zařízení na území parku a omezil silniční dopravu. Tento správní plán obsahoval tři části: správu přírodního a kulturního bohatství, provoz a rozvoj turistického ruchu a budoucí rozvoj parku. Plán uvádí hlavní příčiny ohrožení parku a jejich řešení. Plán správy přírodního bohatství popsal četné hrozby týkající se kvality ovzduší, vzácných druhů rostlin a živočichů, dopadů na vegetaci způsobené návštěvníky parku a dále popsal programy pro omezení těchto dopadů.

Značný tlak turistického ruchu a rozsáhlý rozvoj moderních zařízení pro ubytování má na Yosemiteský národní park nepříznivé dopady. Neřízený rozvoj komerčních služeb ovlivnil rozsáhlé části Yosemiteského údolí. Dvě hydroelektrárny a vodní nádrže povolené zvláštními zákony významně narušily Hetch Heetchy a Lake Eleanor v severozápadní části parku. Významná silnice oblasti Sierra Nevada protíná území parku. V letech 1890 až 1968 správa parku zabraňovala přirozeným požárům, což způsobilo významné změny ve složení lesních porostů. Rozsáhlé pasení dobytka v oblasti vyvolalo změny ve složení rostlinných a živočišných druhů. Medvěd grizzly, kalifornský kamzík a zřejmě také vlk z oblasti vymizel od druhé poloviny 19. století do počátku 20. století. Naopak se do oblasti dostalo několik nepůvodních druhů. Medvěd baribal byl nepříznivě ovlivněn kontakty s člověkem. Studium Yosemiteské oblasti prokázalo nepříznivé dopady způsobené budováním trvalých tábořišť a železnice.

Správu Yosemiteského národního parku tvoří 300 stálých pracovníků, 300 sezónních pracovníků a 1800 najatých pracovníků během léta a 900 pracovníků během zimy. Roční rozpočet parku je asi 10 miliónů dolarů.

V oblasti Yosemite žili Indiáni asi 8000 let. V polovině 19. století, kdy došlo k prvním kontaktům mezi Indiány a americkými přistěhovalci, na tomto území žili potomci Jižních Miwoků. Avšak obchod s obsidiánem a dalším materiálem s kmenem Mono Paiutes ve východní části Sierra Nevada vedl k promísení těchto dvou kmenů.

Původní obyvatelé Yosemiteského údolí vybudovali složitou kulturu bohatou na tradice, náboženství, písně a politické vztahy. Podle svých nejlepších schopností využívali rostlinné a živočišné přírodní bohatství. Dubové porosty a louky, které objevili první osadníci Yosemiteského údolí, byly zřejmě přímým pozůstatkem cíleného vypalování a kácení lesů.

Prvními bílými návštěvníky Yosemiteského údolí byli zřejmě členové Strany Josepha Walkera v roce 1833. Avšak skutečný příchod bílých osadníků nastal až o 20 let později. Po objevu zlata v podhůří Sierra Nevada v roce 1849 tisíce zlatokopů přišlo do údolí zkusit své štěstí. Jejich příchod vyvolal krvavé střety s původními indiánskými obyvateli, kteří bránili své domovy. Kvůli neustálým střetům představitelé státu Kalifornie nechali sestavit vojenský prapor Mariposa jako trestnou výpravu, která měla ukončit indiánskou válku. Prapor přišel do údolí 27. března 1851 s úkolem potlačit původní indiánské obyvatelstvo. Autoři článku o historii Yosemiteského národního parku se k této temné stránce amerických národních dějin blíže nevyjadřují. "Hrdinství" bílých osadníků v boji s Indiány například s humorem zpochybnil největší americký humorista od dob Marka Twaina James Thurber (1894 - 1961) ve své povídce "Indiánské znamení" ze sbírky "Muž ve středním věku na létající hrazdě".

Pověsti o "jedinečném údolí" šířili spisovatelé, umělci a fotografové po celém světě. Do údolí proto přicházelo stále více návštěvníků zpočátku buď pěšky nebo na koních a později také v dostavnících. Prvním podnikatelem v Yosemiteském údolí byl James Hutchings, který se rozhodl vydělat peníze na rostoucím turismu. Vybudoval hotely a ubytovny, začal chovat dobytek na loukách a založil ovocné sady. Důsledkem bylo poškození celého ekosystému Yosemiteského údolí.

Nadšeni krásnou scenérií Yosemiteského údolí a znepokojeni bezohledným soukromým využíváním přírodního bohatství se ochránci přírody obrátili na senátora za stát Kalifornie Johna Connesse s žádostí o pomoc. 30. června 1864 prezident Abraham Lincoln podepsal zákon, podle něhož Yosemiteské údolí a Les Mariposa obrovských sekvojí byly předány státu Kalifornie do veřejné správy. Poprvé v historii federální vláda zajistila ochranu nějakého území jednoduše tím, že toto území předala veškerému lidu. Tato myšlenka umožnila, aby se území Yellowstone[X4] , [N1]  stalo prvním národním parkem na světě. 1. března 1872 prezident Ulysses Grant podepsal příslušný zákon.

Později nezměrné úsilí Johna Muira, který bojoval za záchranu subalpinských lučních území obklopujících Yosemiteské údolí, vyústilo 1. října 1890 k vytvoření Yosemiteského národního parku. Správu parku však zajišťovaly vojenské jednotky z velitelství ve městě Wawona. Duální správa Yosemiteského parku skončila v roce 1906, kdy stát Kalifornie navrátil Yosemiteské údolí a Les Mariposa federální vládě. Civilní správci parku převzali park od armády v roce 1914. 26. srpna 1916 díky nezměrnému úsilí Stevena Mathera a Horace M. Albrighta Kongres vyslovil souhlas se vznikem Národní správy všech národních parků.

Počátkem 20. století se také údolí Hetch Hetchy stalo předmětem politické bitvy, když město San Francisco chtělo vystavět přehradu na řece Tuolumne River protékající Yosemiteským národním parkem kvůli zajištění pitné vody a elektřiny. V roce 1913 ochránci životního prostředí vedení Johnem Muirem svoji bitvu prohráli a Kongres schválil Rakerův zákon, který umožnil vybudovat přehradu O'Shaughnessy.

Období volného pohybu dostavníků a jezdců na koních skončilo v roce 1907 vybudováním silnice v Yosemiteském údolí z Merced do El Portal. První automobily se v parku objevily v roce 1900 a 1901, avšak oficiálně nebyly povoleny až do roku 1913.

V roce 1925 se dva hlavní koncesionáři sloučili do společnosti Yosemite Park and Curry Company, aby omezili konkurenční rozšiřování výstavby v parku.

Dopady rostoucí návštěvnosti Yosemiteského údolí se staly zjevnými. Lidé volně tábořili na loukách a výrazně vzrostla automobilová doprava po neupravených prašných cestách v údolí. Vzrůstající množství návštěvníků kladlo nároky na poskytované služby. Proto osada Yosemite Village se přemístila z jižní části údolí do severní části.

V roce 1954 návštěvnost Yosemiteského národního parku poprvé překročila milión lidí a v roce 1976 dva milióny lidí. V polovině 90. let 20. století návštěvnost dosáhla čtyř miliónů lidí. Počátkem 70. let 20. století správa Národního parku vytvořila síť jednosměrných silnic a zakázala vjezd automobilům do východní části Yosemiteského údolí. Návštěvníci mohli zdarma využívat vyhlídkové autobusy a vzniklo Návštěvní středisko s parkovištěm. Přístup do Yosemiteského údolí automobily byl zcela zakázán.

Puma americká [Felis concolor Linnaeus] se taxonomicky řadí do podčeledi malé kočky [Felinae], čeledi kočky [Felidae], řádu šelmy [Carnivora], třídy savci [Mammalia], podkmene obratlovci [Vertebrata], kmene strunatci [Chordata] a říše živočichové [Animalia].

Puma americká je velká, dlouhoocasá kočka s dlouhým a pružným tělem beze skvrn na srsti. Její ocas dosahuje délky až poloviny hlavy a těla a je černě tečkovaný. Drápy na končetinách jsou dlouhé, ostré a zakřivené. Tlapy jsou porostlé srstí kromě chodidlových polštářků, které jsou pokryty tuhou kůží podobně jako u velkých koček [Pantherinae]. Uši jsou malé a okrouhlé bez střapců na konci. Zbarvení srsti na hřbetě a bocích je žlutohnědé a nejtmavší je uprostřed zad a na ocase. Obličejová část je zbarvena šedohnědě od nosu k očím. Nad očima jsou bledé skvrny. Zadní část uší je tmavá. Brada a hrdlo a spodní části těla jsou zbarveny světleji. Spodní část ocasu je šedobílá. Dentální vzorec je I 3/3 (řezáky), C 1/1 (špičáky), Pm 3/2 (premoláry), M 1/1 (moláry, tj. stoličky) x 2 = 30 zubů. Dospělý samec má průměrnou délku 2,3 metru a samice 2 metry. Délku ocasu je 927 mm, velikost stopy je 259 mm. Hmotnost samců se pohybuje od 160 do 227 kilogramů, hmotnost samic od 105 do 133 kilogramů.

Puma americká (kuguár) se původně vyskytovala v různých typech území v dosahu lovné zvěře. Puma americká je nočním lovcem a proto ji lze pozorovat jen vzácně.

Puma se většinou pohybuje po zemi, někdy však uniká do korun stromů, zejména pokud je pronásledována psy. Dává přednost skalnatým a srázným kaňonům a skalnatým kopcům a vyhýbá se příliš zalesněným oblastem. Přítomnost pumy americké v oblasti lze obvykle zjistit pomocí škrábanců v půdě, na skalách a stromech, které zanechávají samci. Pumu lze nejlépe pozorovat podél jejích loveckých stezek ve skalách.

Na rozdíl od rozšířeného názoru puma americká jen zřídka využívá jeskyní jako doupat. Vyhledává spíše místa pod skalními převisy, trhliny ve skalních stěnách, suché dutiny v navršených hromadách kamení, zvětšená doupata jezevců, dutiny pod kořeny stromů nebo husté velké křoviny.

Potravou pumy americké je téměř výlučně maso zvířat, avšak podobně jako domácí kočky někdy požírá také trávu. Analýzou obsahu žaludku pumy americké se zjistilo, že její potravu tvoří ze 54% četnosti výskytu srnec [Odocoileus hemionus], z 28% srnec [Odocoileus virginianus], z 5,8% ježek, z 3,9% králík [Sylvilagus floridanus], ze 2% zajíc [Lepus californicus], z 1,6% domácí dobytek a z 1,6% ostatní zvířata, jako jsou ovce, kozy, skunci, lišky, kojoti, bobři, psouni stepní [Cynomus ludovicianus] a drobní hlodavci. V některých oblastech jsou pumy pronásledovány lovci na koních. Obecně však má puma americká na prostředí, které obývá, neutrální nebo prospěšný vliv. Vysoké procento lovu srnců přispívá k omezování jejich populace a k odstranění oslabených a nemocných kusů. V oblastech, kde byla puma americká vyhubena, dochází k přemnožení srnců.

Puma americká je samotářské zvíře s v výjimkou krátkého období rozmnožování po dobu dvou týdnů, kdy samice je schopna páření. Doba březosti (gravidita) je průměrně tři měsíce. Počet koťat kolísá od dvou do pěti, většinou jsou tři. Narozená koťata jsou pokryta jemnou srstí a mají krátké ocasy. Jejich průměrná hmotnost je 450 gramů. První zuby se objevují v prvním měsíci života. Mateřské mléko sají do věku 2 až 3 měsíců a s matkou mohou žít až do jednoho roku života. Dospělé samice se poprvé páří ve druhém až třetím roce života a pak se páří opakovaně každé dva až tři roky.

V současné době se puma americká často považuje za nežádaného predátora. Loví se pomocí dobře vycvičených psů a jde o většinou o značně náročný lov.

Srnec [Odocoileus hemionus] se taxonomicky řadí do rodu [Odocoileus], podčeledi srncovití [Capreolinae], čeledi jelenovití [Cervidae], podřádu přežvýkaví [Ruminantia], řádu sudokopytníci [Artiodactyla], třídy savci [Mamalia].

Srnec se vyskytuje na území Severní Ameriky západně od 100 stupňů západní délky od 23 stupňů do 60 stupňů severní šířky. Nejvýchodnější rozšíření zasahuje do jihozápadního Saskatchewanu na území Kanady, přes střed Severní a Jižní Dakoty, Nebrasku, Kansas do západního Texasu. Izolovaně se vyskytuje také v Minnesotě, Iowě a v Missouri. Největší mezery v jeho zeměpisném rozšíření se nacházejí v jižní Nevadě, v jihovýchodní Kalifornii, v jihozápadní Arizoně v oblasti Velkého solného jezera. Kromě těchto mezer se srnec vyskytuje ve všech oblastech západu Severní Ameriky severně od středního Mexika s výjimkou arktické tundry.

Hmotnost dospělého zvířete kolísá od 43 do 150 kilogramů. Barva srsti kolísá od tmavé šedohnědé, před tmavou a světlou popelavě šedivou až k hnědé nebo dokonce načervenalé. Skvrny na zadku zvířete mohou být bílé nebo žluté, zatímco skvrny na krku jsou bílé. Bílý ocas je ukončen střapcem černých štětin nebo výjimečně střapcem bílých štětin. Někteří jedinci mohou mít hřbetní čáru běžící od zadní části těla až ke špičce ocasu. Zbarvení jedinců se může lišit, avšak zůstává stejné po celou dobu jejich života. Samci a samice během prvního roku života dorůstají přibližně stejných rozměrů a poté jsou samci obvykle mohutnější. Samci mají hmotnost od 45 do 150 kilogramů, samice od 45 do 75 kilogramů. Délka těla u samců dosahuje od 126 do 168 cm, u samic od 125 do 156 cm. Kohoutková výška u samců dosahuje od 86 do 106 cm, u samic od 80 do 100 cm.

Dospělí jedinci se obvykle pohybují ve svých oddělených revírech. Tyto revíry si většina z nich udržuje jak v létě tak v zimě. Od svého revíru se srnec pohybuje zhruba do vzdálenosti 8 kilometrů. Tento pohyb může vést k přesunu do nového revíru. Sezónní přesuny z vyšších nadmořských výšek do nižších a naopak částečně souvisejí se změnami teplot, silnými sněhovými bouřemi a s množstvím sněhu, které omezují pohyb a dostupnost potravy. Velké množství sněhu výrazně omezuje nalezení potravy v revíru. Srnci ze suchých oblastí mohou migrovat v závislosti na dešťových srážkách.

Mezi obvyklé predátory srnce patří puma americká [Felis concolor], kojot, divoká kočka [Lynx rufus], orel, divoký pes a výjimečně také medvěd baribal [Ursus americanus]. Samice se sdružují do příbuzenských stád potomků matek. Tato stáda mají význam zejména pro obranu a potravu. Samci se pohybují samostatně nebo tvoří malé nepříbuzenské skupiny. Během zimy a jara se udržuje stabilita příbuzenských stád samic a skupin samců.

Srnec má několik různých strategií, jak se vyhnout svým predátorům. Nebezpečí je schopen postřehnout na velmi velkou vzdálenost díky svým velkým uším a vynikajícímu zraku. Samci jsou schopni postřehnout jiné zvíře na vzdálenost až 600 metrů. Jakmile srnec zjistí nějaké nebezpečí, rozhodne se buď skrýt nebo se trvale pohybuje v porostu, aby predátor ztratil stopu. Jinou strategií je útěk někdy až na vzdálenost několika kilometrů do jiné oblasti. Pokud se predátor přiblíží na krátkou vzdálenost, srnec se snaží prudkými a rychlými změnami pohybu predátora zbavit nebo se skrýt za nějaké přírodní překážky. Tato strategie je však neúčinná proti predátorům lovícím ve skupině. Srnec je také výborným plavcem, ale do vodních toků nevstupuje, pokud k tomu není donucen při útěku před predátory.

Kuna rybářská [Martes pennati] (také tchoř virginský, pekan, angl. "fisher") se taxonomicky řadí do rodu [Martes], podčeledi kuny [Mustelinae], čeledi kunovité šelmy [Mustelidae], řádu šelmy [Carnivora] třídy savci [Mammalia].

Kuna rybářská je lesní šelma, která patří mezi neúčinnější predátory. V Severní Americe je v lesích nejrychlejším zvířetem. Samice dosahují asi poloviční velikosti než samci, avšak jejich kožešina má vyšší cenu kvůli výjimečně měkké a jemné kožešině. Ve Spojených státech se v různých oblastech tento druh kuny nazývá "rybařící kočka", "černá kočka" nebo "stromová liška". Kácení lesů a vysoká cena kožešin vedla až do 40. let 20. století k silnému úbytku populace těchto šelem. Přísná ochrana a nové vypouštění do přírody vedlo k ustálení populace ve většině typů vhodné krajiny.

Kuna rybářská má obvykle tmavě hnědou barvu srsti. Samice často má světlejší zbarvení v obličejové části, na hlavě a nad lopatkami. Srst samců je hrubší než srst samic a je nejtmavší na ocase a tlapkách.

Samci dosahují délky asi 90 cm nebo více a dospělí samci často váží od 4,5 do 5,4 kg. Samci mohou výjimečně vážit více než 6,3 kg. Samice mají asi o třetinu nižší hmotnost než samci a jsou o něco menší. Typická samice váží 1,8 až 2,3 kg.

Kuna rybářská má 38 zubů včetně čtyř ostrých špičáků a plochých stoliček pro žvýkání. Nemá zatažitelné drápy na svých tlapkách. Obvykle jsou tyto drápy obroušeny pohybem po zemi a po skalách. Jak samci tak samice mají dvě anální žlázy, z nichž při strachu nebo při agresi uvolňují pachové látky.

Stopy ve sněhu jsou často jedinou známkou toho, že v oblasti se kuna rybářská vyskytuje. Tuto šelmu není snadné ve volné přírodě spatřit. Během většiny roku je samotářská, přestože stopy ve sněhu často naznačují, že loví v malých skupinách. Většinou je aktivní v noci, přestože často loví také ve dne.

Samčí revíry jsou větší než samičí. Jejich velikost kolísá podle dostupnosti potravy. Typická plocha samičího revíru je 16 km², typická velikost samčího revíru je až 40 km². Stopy prozrazují, že šelma nepravidelně obchází svým loveckým revírem, přestože se pohybuje k určitému místu po přímce. Samci obvykle procházejí danou oblastí svého revíru jednou za dva týdny. Samice v zimě procházejí danou oblastí až třikrát týdně.

Jak samci tak samice jsou velmi zkušenými predátory a někdy musí svůj lovecký revír změnit kvůli nedostatku lovné zvěře. Kuny rybářské jsou agresivními lovci a jsou dokonce schopny zaútočit na jiné predátory ve svém revíru. Větší kuna rybářská je schopna zabít mývala amerického nebo je schopna ulovit sobola amerického. V určité oblasti proto buď převažuje počet kun rybářských nebo sobolů. Existují důkazy, že kuna rybářská je schopna ulovit také značné množství koťat kočky divoké [Lynx rufus]. Matka musí koťata ponechávat nestřežena, když odchází lovit. Pokud je však neukryje na bezpečném místě, mohou se koťata stát kořistí kuny.

Kuna rybářská má vynikající zrak a čich a proto je schopna stopovat a pronásledovat lovená zvířata. Kromě veverek kuna loví také zajíce, králíky, hraboše a také rejsky, jimž se většina predátorů vyhýbá kvůli jejich nepříjemnému zápachu. Kuna je schopna zabít lišku, norka a vydru.

Kuna rybářská je schopna také zabít dikobraza. Dikobraz otáčí k útočníkovi svá záda a kuna se snaží zaútočit na jeho hlavu. Po opakovaných útocích na obličejovou část, která není kryta bodlinami, se dikobraz stává zranitelným. Dikobraz není v bezpečí ani pokud je zavěšen na nějaké větvi, protože kuna na něj jednoduše útočí shora. Může se zachránit jen tehdy, pokud se mu podaří skrýt hlavu nebo pokud se mu podaří uniknout do nějaké průrvy, trhliny nebo díry. Kuna se však obvykle snaží dikobraza z díry vyhrabat.

Nesnědenou potravu si kuna obvykle uschovává na později. Často ji označuje svými pachovými análními žlázami, aby odradila jiná zvířata.

Sobol americký [Martes americana] (také kuna americká, angl. "american marten") se taxonomicky řadí do rodu [Martes], podčeledi kuny [Mustelinae], čeledi kunovité šelmy [Mustelidae], řádu šelmy [Carnivora] třídy savci [Mammalia].

Sobol americký se vyskytuje od území Newfounland a Nova Scotia západně až na Aljašku a jižně až do oblasti Skalistých hor a Kalifornie. Výjimečně se objevuje také v amerických státech New York, Michigan, Minnesota, Maine a Wisconsin.

Sobol americký má velikost menší domácí kočky. Délka těla včetně hlavy u samců dosahuje 360 až 450 mm a délka ocasu dosahuje 150 až 230 mm. Samice jsou o něco menší a lehčí. Srst je dlouhá a lesklá. Hlava je šedivá, nohy a ocas jsou tmavě hnědé nebo černé, hruď má krémové zbarvení a záda jsou světle hnědá. Tělo je dlouhé a štíhlé. Sobol americký má velké, kočce podobné uši a zakřivené ostré drápy.

Sobol americký je příležitostným lovcem a loví především malé savce včetně veverek a hlodavce. Občas loví ptáky, požírá ovoce, ořechy, hmyz a mršiny. Technika lovu sobola spočívá v rychlém a mohutném skoku na záda pronásledované oběti.

Sobol americký je obvykle samotářské a noční zvíře, avšak občas se vyskytuje v párech. Často loví také ve dne, pokud je potravy dostatek. Obvykle žije a pohybuje se v lesích. Velikost jejího revíru závisí na množství dostupné potravy. Na zimu se neukládá k zimnímu spánku, ale loví přes celou zimu. Někdy žije v blízkosti vodních toků. Sobola amerického v jeho přirozeném prostředí lze obtížně pozorovat.

Medvěd baribal [Ursus americanus] se taxonomicky řadí do rodu medvěd [Ursus], podčeledi medvědovití [Ursinae], čeledi medvědovití [Ursidae], řádu šelmy [Carnivora] třídy savci [Mammalia].

Medvěd baribal se vyskytuje od východní části severní Aljašky přes Kanadu až k Labradoru a Newfounlandu a jižně přes celou Kanadu a většinu území Spojených států až do středního Mexika (do států Nayarit a Tamaulipas).

Medvěd baribal má obvykle černou barvu, zejména ve východní části Severní Ameriky. Má světlý čenich, který kontrastuje s jeho tmavší srstí. Někdy má na hrudi bílou skvrnu. Západní populace medvěda baribala má obvykle světlejší barvu, často hnědou, skořicovou až světle hnědou. Některé populace v pobřežní Britské Kolumbii a na Aljašce mají krémově bílou nebo šedivou barvu. Celková délka těla u samců dosahuje od 140 do 200 cm a u samic dosahuje od 120 do 160 cm. Ocas má délku od 8 do 140 cm. Hmotnost samců se pohybuje od 47 do 409 kg, hmotnost samic od 39 do 236 kg.

Medvěd baribal na rozdíl od medvěda grizzlyho a od medvěda hnědého [Ursus arctos] má delší, méně mohutné a ochlupené uši, menší vyhrbení v oblasti hrudních a pánevních končetin a spíše konvexní než konkávní profil těla.

Medvěd baribal se na jaře živí především různými bylinami, v létě měkkými plody různých dřevin a na podzim směsí měkkých a tvrdých plodů. Dostupnost různých typů jeho potravy se odlišuje podle oblastí. Pouze malá část potravy je živočišného původu, především hmyz a brouci. Většinu obratlovců medvěd baribal požírá jako mršiny. Není aktivním predátorem a loví pouze příležitostně.

Potrava medvěda baribala je bohatá na glycidy, avšak je chudá na proteiny a lipidy. Medvěd dává přednost potravě s vysokým obsahem proteinů a tuků. Pokud k tomu má příležitost, prohledává odpadky lidí. Potrava bohatá na proteiny výrazně zvyšuje jeho váhu. Na jaře po probuzení ze zimního spánku medvěd trpí nedostatkem potravy. Během tohoto období ztrácí na váze a přežívá ze zásob tělesného tuku, které nashromáždil na podzim. Vyhledává potravu bohatou na proteiny, avšak tato potrava obvykle nestačí udržet jeho tělesnou váhu. V létě je obvykle nadbytek různých plodů a medvěd baribal rychle obnoví svoji původní váhu. Na podzim hromadí zásoby tuku zejména z plodů, ořechů a žaludů.

Medvědi baribalové jsou aktivní většinou za soumraku, avšak hledání potravy nebo páření může toto chování dočasně změnit. Pokud nalezne potravu v odpadcích lidí, může se stát výlučně denním (podél silnic) nebo nočním (poblíž tábořišť) živočichem. Změna aktivity tedy obvykle souvisí se zdroji lidské stravy. Medvěd baribal je schopen využít jakékoliv příležitosti. Během odpočinku spí v lese v podestýlce z listí a větví ve vhodné prohlubni. Medvědi baribalové jsou samotářská zvířata s výjimkou samičích skupin (dospělá samice a mláďata), během páření v létě a při shromažďování u zdrojů potravy. V místech, kde jsou nějaké trvalejší zdroje potravy, se objevují skupiny medvědů, které vytvářejí určitou sociální hierarchii. Pak se obvykle pohybují pohromadě.

Dospělé samice vymezují své revíry během léta. Dočasné revíry medvědi vymezují během roku. Samci vytvářejí revíry dostatečně velké k jejich obživě. Tyto revíry obvykle překrývají revíry několika samic. Vysoce vyspělé rodinné chování samic zřejmě souvisí s pomalejším dospíváním mláďat, která se učí získávat potravu a orientovat se v rozsáhlých oblastech. Medvědi mají vysokou inteligenci a dokáží překvapit zvláštním a objevitelským chováním. Vůči lidem se chovají plaše a vyhýbají se jim. Mají neobyčejné orientační schopnosti, které dosud nejsou dostatečně prostudovány.

Medvědi baribalové žijí v relativně nedostupném terénu s hustou křovinatou a stromovou vegetací a s dostatkem zdrojů potravy ve formě lesních plodů. V jihozápadní části Spojených států amerických medvědi baribalové žijí v zalesněných horských oblastech v nadmořské výšce od 900 do 3000 metrů. Jejich revír se obvykle nachází v místech s porostem zakrslých stromů, v nichž převládají tvrdolisté duby (tzv. chaparral v západní části Spojených států), a místech s převládajícími zakrslými borovicemi a jalovcem. Občas tyto oblasti medvěd dočasně opouští, když vyhledává potravu. V jižní části Apalačských hor medvědi žijí zejména v dubových a ořechových ve smíšených lesech. V pobřežních jihovýchodních oblastech medvědi žijí ve smíšených křovinatých porostech, v zálivech a v bažinatých zarostlých místech. V severovýchodních oblastech medvědi žijí ve smíšených lesích, v nichž roste buk, javor, bříza a některé druhy jehličnanů. Dále žijí v bažinatých oblastech porostlých zejména bílým cedrem. Zdrojem potravy medvědů jsou také některé obilniny, kaštany, bukvice a žaludy. Bažinaté oblasti poskytují medvědovi možnost úniku při ohrožení. V nezalesněných oblastech se medvěd pohybuje v křovinatém nebo travnatém porostu.

Ovce tlustorohá [Ovis canadensis] se taxonomicky řadí do rodu ovce [Ovis], podčeledi [Caprinae], čeledi turovití [Bovidae], řádu sudokopytníci [Artiodactyla], třídy savci [Mammalia].

Ovce tlustorohá se vyskytuje ve Skalistých horách od jižní Kanady až po Colorado a její pouštní poddruh [Ovis canadensis nelsoni] se vyskytuje od Nevady a Kalifornie do západního Texasu a jižně do Mexika.

Samci váží od 119 do 127 kg, samice od 53 do 91 kg. Berani od hlavy k ocasu měří od 160 do 180 cm a ovce měří asi 150 cm. Ovce tlustorohá má dvojvrstevnou lebku vyztuženou silnou kostí. Hlavu s páteří spojuje silná šlacha, která nese hlavu a tlumí nárazy. Rohy samců mohou vážit až 14 kg. Samice mají rohy menší a jen slabě zahnuté. Velikost rohů umožňuje určit stáří, zdravotní stav a odhadnout bojovou historii. Pouštní poddruh je menší a má plošší rohy. Srst ovce tlustorohé je hladká a skládá se z delších a hrubších chlupů a kratších šedivých jemnějších chlupů. V létě je srst bohatá a nahnědlá, v zimě je světlejší.

Ovce tlustorohá je denním zvířetem. Pase se v průběhu celého dne. Živí se zejména travinami, ostřicí a někdy listím. V zimě pak vyhledává potravu pod sněhem. Pouští poddruh se živí různými pouštními rostlinami a vždy po několika dnech vyhledává zdroje vody.

Ovce tlustorohá je zřejmě nejlépe známa díky svým čelním soubojům mezi samci. Velikost rohů je symbolem postavení a jejich váha (až 14 kg) zesiluje účinek nárazu do hlavy soupeře rychlostí až 20 km/h. Byl pozorován souboj, který trval dokonce 25,5 hodiny (zhruba s pěti střety za hodinu), dokud se jeden ze samců nevzdal dalšího boje. Samci tímto způsobem nechrání svůj revír, ale bojují o přízeň samic. Postavení samců je určeno jeho věkem a velikostí rohů. Ve skupinách samců se vyskytuje homosexuální chování, kdy podřízený samec hraje roli samice. Ovce tlustorohá je schopna se pohybovat v obtížném skalnatém terénu a je schopna dokonce plavat navzdory své těžké hlavě a velkým rohům.

Ovce tlustorohá je stádním zvířetem. Stáda se sezónně pohybují. V létě se pasou na větších otevřených planinách, v zimě se soustřeďují údolí chráněných před nápory větru a sněhu. Revír dosahuje až 17 km². Stáda dosahují někdy počtu až více než 100 jedinců. Běžnější jsou však malé skupiny o 8 až 10 jedincích. Mladí jedinci obvykle zůstávají ve stádu se svou matkou. Tato stáda jsou vedena obvykle starší ovcí. Po dvou až čtyřech letech samci stádo opouštějí a vytvářejí skupiny beranů. Mladí jedinci obou pohlaví se ve stádu naučí sezónním přesunům a poznají vhodné oblasti s dostatkem potravy. Ovce tlustorohá má méně hlasových projevů než ovce domácí. Samci se hlasitě ozývají zejména v období říje.

Ovce tlustorohá obvykle žije na alpinských loukách, na travnatých svazích a kopcích v blízkosti skalních stěn. Pro její přežití jsou důležitá skalnatá místa, kam může v případě ohrožení uniknout. Zde je chráněna proti útokům vlků, kojotů, medvědů, divokých koček a rysů. Ovce ke svému přežití také potřebuje místa, kde v zimě je méně sněhu, aby byla schopna vyhrabat potravu. V zimě se proto stáda ovcí pohybují v oblastech s nadmořskou výškou od 750 do 1500 metrů a v létě v oblastech s nadmořskou výškou od 1800 do 2600 metrů.