Podle základního dogmatu moderních přírodních věd lze všechny jevy ve vesmíru rozumným způsobem vysvětlit. Přitom se obecně požaduje, aby každé vysvětlení popsané vědeckou teorií mohlo být přímo konfrontováno s pozorováním nebo s experimentem. Teorii bez tohoto rozhodujícího testu nelze považovat za vědeckou a její přijetí bez ověření pozorováním a experimentem je považováno za dogma.

Přesvědčení západní vědy, že každý jev ve vesmíru má své příčiny, mělo své kořeny v křesťanském náboženství. Důvod, proč všechny jevy ve vesmíru probíhají vědecky vysvětlitelným způsobem, spočívá v existenci přírodních zákonů, jimiž se tyto jevy řídí.

Věda by nemohla vůbec vzniknout, pokud bychom vesmír chápali jako chaos náhodných událostí nebo jako důsledek soupeření mnoha bohů nebo jako projev boha, který není racionální.

Křesťané tvrdí, že jejich Bůh je inteligentním Stvořitelem, který stvořil svět podle principů moudrosti a rozumu. Podle křesťanů lze svět poznávat a pochopit jej jen proto, že je dílem Boží mysli.

Keith Ward, autor článku "Proč Bůh musí existovat" [1], profesor teologie na Oxfordské univerzitě, se pokouší nejen dokázat, že za vznikem vesmíru stojí inteligentní Bůh, ale také že existence Boha je nutná.

Keith Ward na rozdíl od řady svých předchůdců své argumenty neopírá o tak zvaná "slabá místa přírodních věd", nebo o dosud nevysvětlené jevy (jako je vznik života na Zemi), ani o omezení fyzikálního poznání, kdy všechny teorie jsou jen přibližným popisem reality. Podařilo se mu také překročit fyzikální znalosti většiny teologů a filozofů, které končí někde u oblíbené Schrödingerovy kočky. Autor ani nevyužívá primitivního napadání přírodních věd kvůli dosud neobjasněným jevům, jak často vidíme v řadě náboženských knih, zejména Svědků Jehovových, jejichž oblíbeným argumentem proti vzniku života z neživé hmoty jsou ozubená kolečka v krabici, jejímž třepáním nevznikají náramkové hodinky. Keith Ward ale kritizuje představu některých kosmologů, podle nichž vesmír vznikl náhodně sám od sebe, bez důvodu nebo vnitřní nutnosti. Bohužel se tak zřejmě dopouští klasické chyby směšováním pojmů fyzikálních a filozofických.

Keith Ward ve svém článku [1] svoji pozornost soustřeďuje na samotný vznik vesmíru a argumentuje proti představě o jeho vzniku z "ničeho". V této souvislosti je třeba poznamenat, že každá vědecká teorie je pouze reprezentací Přírody a že může být kdykoliv neočekávaně vyvrácena novým pozorováním nebo zcela novým objevem. Neexistuje žádná "nejvyšší teoretická pravda" a žádná vědecká teorie nemůže vést k poznání, které by vysvětlilo, proč se přírodní jevy projevují takovým způsobem, jakým je pozorujeme. Vědecká teorie nikdy nemůže být úplnou a konečnou pravdou o Přírodě. Až jednou teoretická fyzika objeví finální zákony vesmíru, nebudou tyto zákony vysvětlovat všechny pozorovatelné jevy Přírody. Právě o tento fakt se opírá autor článku, když se snaží dokázat existenci Stvořitele jako Nejvyššího poznání.

Autor článku [1] Keith Ward se soustřeďuje na jednu hypotézu kvantové kosmologie, která hovoří o "stvoření vesmíru z ničeho". Podotýká, že tento pojem je ve dvou směrech matoucí. Slovo "stvoření" je podle něj použito ve smyslu prvních mikrosekund existence vesmíru a nikoliv ve smyslu záměrného vytvoření vesmíru působením Boha.

Podle Warda slovo "stvořit" znamená uvést do existence, poznávat to, co vstupuje v bytí, a dělat to záměrně. Pokud křesťané hovoří o stvoření, nemají na mysli pouze to, že Bůh uvedl vesmír do existence, ale že všechny jevy ve vesmíru od jeho počátku až do jeho konce závisejí do všech podrobností na vědomém a záměrném působení Boha. Vesmír by nemohl bez Boha existovat ani okamžik. Nebylo by stvoření, pokud by nebyl Bůh, který chce, aby stvořené věci existovaly.

Keith Ward kritizuje představu některých kosmologů, že vesmír vznikl náhodně sám od sebe z ničeho, bez důvodu nebo vnitřní nutnosti. Byl by to počátek vesmíru, ale nebylo by to stvoření. Podle Warda kosmologové, kteří tvrdí, že vesmír vznikl sám od sebe z ničeho, kolísají v otázce původu vesmíru mezi náhodou a nutností. Náhodné fluktuace energie mohou postupně vytvořit všechny fyzikální konfigurace. Tyto fluktuace probíhají sami od sebe, bez řízení a cíle. Nutně procházejí všemi konfiguračními možnostmi (stavy), které teorie připouští. Z těchto fluktuací musel dříve nebo později vzniknout vesmír, v němž existujeme. Takový vesmír vznikl náhodně, nikoliv záměrně, ale přitom vznikl nutně, protože každá konfigurace někdy nastane.

Co ale znamená stvoření z "ničeho"? Keith Ward tvrdí, že "nic" znamená nepřítomnost bytí. Kvantová kosmologie popisuje "nic" jako složitý systém kvantových polí, jejichž náhodné fluktuace vytvářejí postupně všechny konfigurační možnosti. Autor si proto pokládá otázku, odkud pocházejí přírodní zákony, jimiž se řídí fluktuace kvantových polí a v jakém smyslu existují, když neexistuje žádný prostoročas, v němž by působily? Odkud pochází prvotní energie, která působí podle kvantových zákonů?

Podle Keitha Warda není žádná reálná pravděpodobnost, že se všechny konfigurační možnosti budou realizovat. Klidně se mohou realizovat jedna nebo dvě možnosti opakovaně a ostatní nebudou realizovány vůbec.

Domnívám se, že Keith Ward zde snad nesprávně pochopil podstatu kvantových fluktuací z hlediska teorie pravděpodobnosti. Pokud má nějaký náhodný jev nenulovou pravděpodobnost, pak při nekonečném počtu pokusů tento jev určitě přinejmenším jednou nastane. Přitom četnost jeho výskytů v nekonečné sérii pokusů bude odpovídat velikosti pravděpodobnosti. Představme si balíček karet. Každá karta bude při dostatečném počtu pokusů vytažena bez ohledu na to, jakou pravděpodobnost tento tah má. Čím je pravděpodobnost tahu určité karty menší, tím déle budeme v průměru čekat na její vytažení. Ale i velmi nepravděpodobnou kartu můžeme při troše štěstí vytáhnout hned napoprvé.

Nepotřebujeme tedy žádný zákon, který by realizaci různých konfiguračních možností zaručoval, jak se domnívá Keith Ward. Podle mého názoru má Keith Ward poněkud zkreslenou představu o náhodných jevech. Konkrétní realizace určitého náhodného jevu se řídí jeho distribuční funkcí. Proto se některé realizace náhodného jevu objevují častěji než jiné. Distribuční funkce je oním zákonem, který autor článku [1] hledá. Nahodilost se řídí určitými zákony a náhodné jevy jsou stejně reálné, jako jevy nenáhodné.

Keith Ward proto dochází k mylnému závěru, že koncepce kvantových fluktuací nedokáže zdůvodnit realizaci našeho vesmíru (konfigurační možnost). Podle něj tato hypotéza znamená odmítnutí racionality jako základu vědy. Jakoby nahodilost a náhodné jevy nebyly racionální, tedy podložené nějakými přírodními zákony.

Nahlédněme, jak se na vznik vesmíru "z ničeho" dívají někteří kosmologové. Autoři článku [X3] J. Richard Gott, III a Li-Xin Li analyzují inflační teorii vesmíru, teorii otevřeného bublinového inflačního modelu vesmíru, Vilenkinův tunelový model vesmíru a Hartleův a Hawkingův model vesmíru bez hranice.

Otázka prvotní příčiny vesmíru se často řeší představou věčně existujícího vesmíru. Velký třesk naznačuje, že prvotní příčinou vesmíru byla singularita, ale problém zůstává. Singularita představuje selhání klasické obecné teorie relativity. Pomocí správné finální teorie bude snad možno nahlédnout ještě blíže k počátku. Inflační teorie sice odstraňuje některé problémy standardního modelu Velkého třesku, ale má také svůj počátek v konečném čase. Vilenkinův tunelový model vesmíru požaduje tunelování z jednoho klasického stavu do jiného klasického stavu. Vesmír tedy nemůže vzniknout z ničeho, ale přinejmenším z jednoho bodu. Jak ale bod může obsahovat zákony fyziky? Navíc podle principu neurčitosti nemůže jít o jeden bod, ale o velmi malý vesmír, který osciluje mezi Velkým třeskem a Velkým krachem. Pouze v tomto případě se může uplatnit tunelový jev. Autoři článku [X3] tvrdí, že vesmír podle uvedených modelů nemohl vzniknout sám od sebe z ničeho.

Předkládají přitom novou hypotézu, podle níž vesmír stvořil sám sebe. Vycházejí z existence oblastí, které obsahují uzavřené časupodobné křivky. Jako první na existenci uzavřených časupodobných křivek (CTC, Closed Timelike Curves) upozornil v roce 1949 Kurt Gödel řešením Einsteinových rovnic. Uzavřená časupodobná křivka je světočára, jejíž počátek a konec je v jediném bodě prostoročasu. Kosmologové dnes rozlišují dva typy prostoročasů, obsahujících uzavřené časupodobné křivky. První typ obsahuje uzavřené časupodobné křivky všude. Druhý typ obsahuje nejméně jednu oblast, v níž se uzavřené kauzální křivky nevyskytují, a oblasti s uzavřenými časupodobnými křivkami, oddělené od oblasti bez kauzálních křivek Cauchyho horizonty. Některé výpočty kvantové teorie pole v prostoročasu s uzavřenými časupodobnými křivkami ukazují, že tyto prostoročasy jsou nestabilní vůči polarizaci vakua a uzavřené časupodobné křivky mohou zmizet se vznikem singularit. Na základě některých výpočtů Stephen Hawking navrhl chronologickou domněnku, podle níž zákony fyziky neumožňují existenci uzavřených časupodobných křivek. Tato domněnka ale neomezuje prostoročasy s uzavřenými časupodobnými křivkami bez Cauchyho horizontů.

Autoři článku [X3] analyzují značně fantastickou hypotézu, že náš vesmír byl stvořen superinteligentními bytostmi v některém "předchozím" vesmíru. Vesmír si lze představit jako vícenásobně souvislý časoprostor s uzavřenými časupodobnými křivkami. Úplně první vesmír mohl být stvořen supercivilizací v některém dalším vesmíru, stejně jako všechny ostatní "pozdější" vesmíry. Autoři se tak podivuhodným způsobem vyhnuli problému prvotní příčiny. K problému kauzality přitom nedochází, protože stvořením se do nového vesmíru nepřenášejí žádné informace z vesmíru původního.

Samozřejmě, hypotéza stvoření vesmíru superinteligentními bytostmi, není jediným možným modelem. Autoři článku [X3] studují některé další modely s uzavřenými časupodobnými křivkami.

V rozporu s tvrzením Keitha Warda, autora článku [1], kosmologové zcela určitě neodmítají hledání racionální příčiny vesmíru. Ward tvrdí, že prvotní příčina nemůže být nahodilá, ale musí být něčím, co musí nutně existovat a k čemu neexistuje alternativa. Filozofové tuto příčinu označují nutným jsoucnem, které existuje svou vlastní přirozeností, nezávisí na ničem jiném a neexistuje pouze náhodně. Podle Warda takové jsoucno nelze popsat (tedy reprezentovat) matematicky. Tvrdí, že je velmi těžké pochopit, jak by matematické rovnice mohly existovat samy o sobě, a ještě těžší je pochopit, jak by mohly dát vzniknout fyzikálnímu vesmíru.

Autor podle mého názoru směšuje vědeckou teorii, která reprezentuje Přírodu, s Přírodou samotnou. Matematické rovnice nutného jsoucna jistě nejsou jsoucnem samotným. Pokud takové nutné jsoucno existuje, lze je s určitým omezením reprezentovat matematicky. Tuto reprezentaci lze pak falzifikovat pokusem, pozorováním nebo měřením. Přitom musíme mít na paměti zásadní omezení matematického popisu, dané již zmíněnou Gödelovou větou o neúplnosti, a naší omezenou schopností popsat a úplně pochopit Přírodu.

Cílem vědy je dát rozmanitosti přírody smysl. Věda není založena jen na pozorování, ale jejím cílem je rozpoznat určitý řád a převést pozorovaná data do zkrácené formy, nalézt nějaký algoritmus pro jejich popis. Tomuto procesu se říká algoritmická stlačitelnost. Pokud nejsme schopni nalézt v pozorovaných datech nějaký řád, princip nebo algoritmus, jsou tato data algoritmicky nestlačitelná. Finální teorie (teorie všeho) je ve své podstatě nejhlubším projevem víry, že existuje zkrácený popis, z něhož vyplývají všechny vlastnosti vesmíru, a že tento popis lze zapsat v konečném tvaru.

Na druhé straně víme, že svět není zcela algoritmicky stlačitelný. Existují chaotické jevy nebo matematické operace, které vzdorují algoritmickému stlačení. Existují aspekty Přírody, které nejsou ani vypočitatelné, ani katalogizovatelné. Například vlastnost "být výrokem jistého matematického formálního systému" není vypočitatelná ani katalogizovatelná. Tyto "hledačské" (angl. "prospective") aspekty světa nelze objevit nebo popsat řadou po sobě jdoucích logických kroků. Nemohou být proto popsány žádným konečným souborem zákonů nebo pravidel. Krása, pravdivost, láska, to jsou také hledačské aspekty reality.

Hledačské aspekty reality nelze popsat nějakou finální teorií a kromě přístupu přírodovědeckého, racionálního, Příroda vyžaduje popis umělecký, emocionální. Nemohou existovat žádné matematické vztahy, které by popsaly veškerou pravdu, harmonii a krásu. Proto také nikdy nedosáhneme úplného pohledu. Zde podle mého názoru zůstává prostor také pro víru a pro Boha. Celá Bible je totiž knihou o člověku a Bohu a nemá sebemenší vědecký aspekt. Na druhé straně slovo "Bůh" musíme chápat přesně podle Bible, jako starostlivého Boha, Boha stvořitele a zákonodárce, Boha, který ustanovil lidskou morálku a který se zajímá o naše činy a miluje nás přes všechny naše chyby.

Nalezneme takového Boha ve finálních zákonech Přírody? Snad najdeme v těchto zákonech krásu, řád a dokonalost. Ale dosud žádná přírodní věda ani nenaznačila, že by člověk měl ve Vesmíru nějaké zvláštní postavení. Z přírodních věd neplynou žádné zákony morálky, žádná míra dobra nebo zla, tedy žádné sebemenší stopy po člověka milujícím Bohu.

Steven Weinberg ve své knize [3] říká, že příroda se jeví krásnější, než by přísně vzato měla být. Ale Bůh ptáků a stromů by musel být také Bohem vrozených vad a rakoviny. Věřící již tisíciletí bojují s teodiceí, s objasněním utrpení ve světě, kde vládne milující a dobrotivý Bůh. Steven Weinberg píše, že osobní vzpomínka na Holocaust mu znemožňuje přijmout jakýkoliv pokus ospravedlnit Boží záměry s člověkem a lidstvem.

Autor článku [1] Keith Ward se snaží dokázat, že pouze Bůh je nutným jsoucnem a prvotní příčinou vesmíru. Tvrdí, že pokud existují nějaké matematické rovnice popisující vesmír, pak mohou existovat pouze v mysli Boha, nejvyššího kosmického intelektu. Za rozhodující otázku považuje, zda vesmír vznikl na základě poznání a úmyslu nebo náhodně. Teisté i vědci společně věří, že vesmír je racionální a že hledání vysvětlení jeho existence má být vedeno tak daleko, jak je to jen možné. Keith Ward zde znovu směšuje matematickou reprezentaci Přírody s Přírodou samotnou. Příroda ke své existenci určitě nepotřebuje žádné matematické rovnice v mysli Boha.

Keith Ward dále tvrdí, že pozoruhodná hierarchická složitost všech struktur ve vesmíru nemůže být důsledkem slepé náhody, ale že je výsledkem mocné a moudré inteligence. Teoreticky existuje nekonečný počet možných vesmírů s mnoha možnými kombinacemi přírodních zákonů a fyzikálních konstant.

Teoretikové, kteří dnes hledají finální teorii, doufají, že hodnoty základních fyzikálních konstant, jako jsou Planckova konstanta, gravitační konstanta, konstanta jemné struktury, konstanta gravitační struktury nebo kosmologická konstanta vyplynou ze samotné teorie.

Fyzikální konstanty mají pro fyziku vesmíru zcela zásadní význam. Příkladem jsou atomy a molekuly, jejichž rozměry jsou určeny poměrem hmotnosti protonu a elektronu, tzv. konstantou jemné struktury. Konstanta jemné struktury udává vazbu mezi elektromagnetickým polem a látkou. Její hodnota je určena poměrem druhé mocniny elektrického náboje elektronu a součinu rychlosti světla a Planckovy konstanty. Pro popis struktury hmotných objektů ve vesmíru má zase zásadní význam konstanta gravitační struktury. Její hodnota je určena poměrem součinu Newtonovy gravitační konstanty a druhé mocniny hmotnosti protonu a součinu rychlosti světla a Planckovy konstanty.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud se hodnoty konstant změní, dojde pouze k posunu rozměrů některých objektů ve vesmíru. Tento názor je zcela naivní. Mezi hodnotami fyzikálních konstant existuje řada neobvyklých souvislostí, koincidencí. Pokud by se např. konstanta jemné struktury lišila od své skutečné hodnoty zhruba o 1%, hvězdy by měly výrazně odlišnou stavbu. Biogenní prvky, jako je uhlík, dusík, kyslík a fosfor, vznikají během závěrečné eruptivní fáze hvězd, kdy jsou v podobě plynu a prachu rozptýleny do prostoru. Později tento plyn a prach kondenzuje do podoby planet a takto se dostal do živých organismů na planetě Zemi.

Uhlík ve vesmíru vzniká dvoustupňovým procesem z jader atomů hélia (tzv. 3-a proces). Tento proces probíhá pouze za vysoké teploty, kdy atomy mají dostatečnou kinetickou energii. Nejprve vzniká ze dvou jader atomů hélia jádro atomu berylia. Další jádro atomu hélia pak s jádrem atomu berylia vytvoří jádro atomu uhlíku. Tento proces by byl jen málo pravděpodobný, pokud by neexistovala resonanční hladina atomu uhlíku. Dochází k tomu, že součet klidových energií zúčastěných částic leží těsně pod přirozenou energetickou hladinou jádra atomu uhlíku a dodání tepelné energie umožní tuto jadernou reakci. Dále existuje resonanční hladina v atomu kyslíku, která leží těsně pod celkovou energií jádra atomu hélia a jádra atomu uhlíku. Tím se zabrání tomu, aby se všechen vzniklý uhlík přeměnil na kyslík. Tato vícenásobná koincidence resonančních hladin je nutnou podmínkou naší existence. Umístění těchto resonančních hladin je důsledkem číselných hodnot fyzikálních konstant.

Existuje řada dalších příkladů tohoto druhu. Někteří těmto koincidencím fyzikálních konstant přikládají značný teologický význam, protože takové koincidence fyzikálních konstant považují za Boží vyladění vesmíru nutné ke vzniku života a člověka.

Autor článku [1] Keith Ward uvádí, že pokud by náš vesmír byl pouze jednou z nekonečně mnoha možností, určených souborem možných fyzikálních zákonů a fyzikálních konstant, pak by jeho existence byla krajně nepravděpodobná. Domnívám se, že autor opět naráží na nepochopení teorie pravděpodobnosti.

Není snadné vysvětlit, proč jsou fyzikální konstanty takové, jaké jsou a proč mezi nimi existují příslušné koincidence. Lze se oprávněně ptát, jaký význam by měla finální teorie, která by úspěšně vysvětlila pozorované hodnoty všech fyzikálních konstant. Pokud by tato teorie byla jednoznačná a dovolila by pouze jediný výběr fyzikálních konstant, pak bychom mohli pouze říci, že jsme měli neuvěřitelné štěstí. Každé hlubší metafyzické závěry by byly nutně velmi spekulativní a bylo by nemožné je vyvrátit.

Pokud se ale ukáže, že hodnoty fyzikálních konstant obsahují určitý prvek náhodnosti, který závisel na speciálních událostech, pak náš vesmír je pouze jedním z mnoha možných vesmírů, v němž byly podmínky pro život. V tomto případě hodnoty fyzikálních konstant a fyzikálních zákonů mají jisté náhodné rozdělení a některé z nich jsou pravděpodobnější než jiné. Pak je možné, že žijeme ve velice pravděpodobném vesmíru. Konečně lze takové spekulace zcela odmítnout, protože není jasné, zda vůbec nějaké "losování" vesmírů existovalo (nebo existuje).

Pochopitelně autor článku [1] Keith Ward jako jediné správné řešení navrhuje existenci Boha, který stvořil vesmír tak, aby v něm mohl vzniknout inteligentní život. Tato teorie ale není vědecká, neboť ji nelze falzifikovat. Má přitom naprosto stejnou váhu, jako "šťastný tah" našeho vesmíru. Hovořit o nějaké pravděpodobnosti tahu nemá v tomto případě reálný smysl, protože náš vesmír může být důsledkem nějakých nepoznatelných okolností.

Keith Ward dále tvrdí, že pokud vyjdeme z existence našeho vesmíru, je prakticky jisté, že v něm bude existovat vědomý život. Na podporu tohoto svého tvrzení ale neuvádí žádné reálné argumenty kromě své víry ve všemohoucího Boha.

Vývoj života a lidské psychiky mohl a může v každém stádiu evolučního vývoje skončit ve slepé vývojové větvi. Existuje řada způsobů, které mohly ve složitém a nepřátelském prostředí zcela zabránit vzniku, vývoji a rozvoji života. Neznáme důvod, proč by se ve vesmíru musel život vyvinout. Předpoklad, že život nutně musel z jistých chemických struktur vzniknout, je teologickým přístupem, který biologové oprávněně odmítají.

S jistotou lze tvrdit pouze to, že pokud by se fyzikální konstanty lišily od svých současných hodnot zhruba o 1%, pak by základní stavební chemické prvky pro vznik života ve vesmíru neexistovaly v dostatečném množství.

Autor článku [1] Keith Ward se dále zabývá pravděpodobností existence Boha. Pokud by existence Boha měla stejnou nebo dokonce nižší pravděpodobnost než vesmír, nebylo by možno Boha považovat za prvotní příčinu jeho vzniku.

Keith Ward tvrdí, že podle klasické křesťanské víry Bůh existuje nutně. Každé aktuální jsoucno je nepravděpodobné, neboť existuje mnoho jiných jsoucen. Existence jednoho jsoucna ale není méně pravděpodobnější než existence jsoucna jiného. Autor dále tvrdí, že tato nepravděpodobnost by se vyloučila, pokud by existovalo jsoucno, k němuž by vůbec nebyla žádná alternativa, jsoucno, které by nemohlo nebýt.

Takové jsoucno je podle Warda mimo lidské chápání. Bůh je kosmická inteligence, která je vševědoucí, neustále poznává všechno, co je vůbec možné. To, co je možné, existuje (jako možné) pouze potud, pokud to existuje v něčem, co je skutečné, tedy pokud to existuje ve vědomí Boha. Kdyby Bůh tyto možné věci nemyslel, neexistovaly by ani jako možné. Kdyby tedy Bůh nebyl, neexistovaly by žádné možné věci. Nebyly by nic možné a proto by také nic neexistovalo. Protože věci skutečně existují, musí nutně existovat Bůh.

S podobnou úvahou jsem se setkal v článku Williama Carrolla [5]. Carroll vysvětluje, co pro věci znamená "existovat". Ve svém článku píše:

"Vezměme například nůž. Ten existuje, je. Co je příčinou jeho existence, jeho bytí? To, co znamená být nožem, nezahrnuje existenci. Nože nemusí existovat. Existovat není součástí toho, co znamená být nožem. Existence není součástí definice nože. Příčina existence jakéhokoliv nože, totiž to, co odpovídá za fakt jeho existence, není v samotném noži. Nůž není příčinou sama sebe. Ti, kteří nůž vyrábějí, jsou v jistém smyslu příčinou jeho existence. Ale nůž existuje potom, co byl vyroben, a proto trvající účinek, jímž je jeho existence, nezávisí přímo na těch, kdo nůž vyrobili. Existence trvá, je to určitý účinek, a proto musí mít příčinu. Nůž může projít různými změnami, včetně změny, jež znamená, že přestane být nožem. Ale ať jde o jakoukoliv změnu, samotná existence toho, co vzniká, dává bytí v absolutním smyslu, je od nějaké příčiny, je stvořena."

Keith Ward podobně jako William Carroll důsledně odděluje "existenci něčeho" a vlastnost "být něčím". Keith Ward vlastnost "být něčím" označuje jako "to, co je možné". Oba autoři shodně tvrdí, že vlastnost "být něčím" souvisí s Božím tvořením. Samotná existence je jen důsledkem toho "být něčím". Jestliže tedy něco začne existovat, jde pouze o změnu něčeho, co je možné, na něco, co existuje, a nikoliv o stvoření něčeho. Toto absolutní příčinné působení, které dává bytí všemu, co existuje, nemusí mít počátek v čase. Proto podle Williama Carrolla není rozpor mezi myšlenkou "být stvořen" a myšlenkou "nemít počátek v čase". Jestliže je věc ponechána sama sobě a je oddělena od příčiny bytí, není absolutně ničím. Stvoření je prvotní, trvalé absolutní příčinné působení, jehož účinkem je bytí všeho, co existuje.

Tyto úvahy souvisejí s pojmy "forma" a "obsah". Koňovitost, vlastnost být koněm, je příčinou existence koně. Je to určitá forma, určitá možnost, kterou Příroda (nebo Bůh) může naplnit. Příroda nebo člověk podle této představy nejsou tvořivým elementem, ale pouze naplňují předem dané formy, dávají existenci tomu, co je možné. Všechny možné výsledky všech možných pokusů jsou zaznamenány v Boží mysli. Kde je potom kvantová neurčitost? Kde je svobodná vůle, jestliže je všechno již dáno?

Matematická logika je vybudována pomocí formálního systému, který je definován základní abecedou (základními symboly), formačními pravidly (pravidly pro vytváření formulí formálního systému ze základních symbolů), axiómy (význačnými formulemi, kdy je dán předpis, který rozhoduje o každé formuli, zda je nebo není axiómem) a dedukčními pravidly (pravidly, podle nichž se z výchozích formulí (premis) odvozují jiné formule (závěry, soudy)). Různé formální systémy, které jsou vnitřně bezesporné (tj. dedukční pravidla nevedou k porušení axiómů), vedou k matematické logice, jak ji známe, nebo k logice, z níž lze naši logiku pomocí dedukčních pravidel odvodit. Logika nezávisí na výběru formálního systému a v tomto smyslu je absolutní. Není třeba žádné "logičnosti", vlastnosti "býti logikou", kterou by Bůh musel stvořit a udržovat ve své mysli. Logika v tomto smyslu existuje sama o sobě.

Axiómy a dedukční pravidla musí být vnitřně bezesporné. Tato bezespornost zřejmě představuje schopnost rozlišit identické od neidentického, schopnost definovat objekty nebo stavy. Ani zde není třeba nějakého Boha, který by pravidla a axiómy stvořil.

V roce 1931 Kurt Gödel publikoval větu o neúplnosti v práci "Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systeme". Zásadním výsledkem této práce je důkaz, že v každém axiomatickém matematickém systému lze zformulovat větu, kterou v rámci tohoto axiomatického systému nelze dokázat. Nelze proto dokázat konzistenci žádného axiómu.

Gödelova věta o neúplnosti je naprosto zničující výsledek, který veškerou tradiční matematickou filozofii hází na smetiště dějin. Představy o úplném a dokonalém matematickém popisu Přírody byly od základů otřeseny. Jak ale může dokonalý Bůh obsahovat ve své mysli všechny věci, když například axiomatické systémy nejsou úplné?

Vraťme se k článku [1] Keitha Warda. Autor dále tvrdí, že Bůh musí existovat stále, i kdyby neexistoval aktuální vesmír. K jeho existenci není žádná alternativa. Proto Bůh je nutné jsoucno. Bůh je aktuální jsoucno, v němž existují všechny možnosti. Nemůže být popřen, aniž zničíme veškerou možnost bytí.

Myšlenka možných věcí (forem), které nějak existují, je svým způsobem podivná. Podle Keitha Warda samotná existence (obsah, aktuální jsoucno) je důsledkem toho, co je možné (forma). A to, co je možné (forma), se nachází v mysli toho, co je skutečné, tedy ve vědomí Boha. Jak je to ale s existencí Boha? Tato existence musí být důsledkem toho, že Bůh je možný. V jaké mysli se nachází tato možnost?

Keith Ward k tomu uvádí, že Bůh není jen další jsoucno, které existuje a potřebuje své vysvětlení. Bůh je nutné jsoucno. Ale odkud tato jeho nutnost vyplývá? Pokud odmítneme autorovy představy "toho, co je možné" jako příčiny "toho, co existuje", nepotřebujeme žádné nutné jsoucno, které by ve svém vědomí udržovalo všechny "možné věci". Autor vlastně stvořil Boha, aby tyto své představy mohl vysvětlit. Vytvořil hypotézu, k jejímuž důkazu potřebuje Boha, jehož existenci nemůže dokázat. Tvrdí, že existence tohoto Boha je pro jeho hypotézu nutná. Samozřejmě pak Bůh nemůže neexistovat.

Keith Ward dále zdůvodňuje Boha jako příčinu našeho vesmíru. Bůh vybírá z celkové množiny dílčí podmnožinu myšlenek a dává jim aktuální existenci. Nejlepší vysvětlení pro existenci vesmíru pak podle autora spočívá v tom, že byl z celkové množiny možných vesmírů, existujících v Boží mysli, vybrán pro svou dobrotu.

Steven Weinberg ve své knize [3] připomíná, že pokud najdeme ve finální teorii Přírody dokonalost a krásu, nenajdeme v nich, že by život a inteligence měly nějaké privilegované postavení. Dosud žádná vědecká teorie z oblasti přírodních věd tomu ani v nejmenším nenaznačuje. Proto ve finální teorii nenajdeme žádná měřítka lidských hodnot a morálky.

Vesmír není ani dobrý ani zlý. Dobro a zlo jsou pouze našimi myšlenkovými a emocionálními kategoriemi. Z žádných přírodních zákonů vesmíru nijak nevyplývá, že by život a inteligence musely vzniknout. Vesmír a jeho přírodní zákony jsou zcela nezúčastněné a neutrální vůči člověku, jeho představám, touhám a zbožným přáním. Proto nelze vůbec hovořit o nějaké jeho dobrotě.

V závěru svého článku [1] autor Keith Ward uvádí, že křesťané se nechtějí stavět proti vědě, mohou naopak odhalit konečný smysl vesmíru, který se věda snaží pochopit. Avšak v srpnu 1999 se státní rada pro školství amerického státu Kansas těsným rozdílem hlasů usnesla vyškrtnout z osnov středních škol evoluční teorii a zmínky o teorii Velkého třesku. Na podporu kreacionistických názorů ve Spojených státech věnují dvě organizace "Institute of creation research" a "Answers in genesis" ročně částky 3 a 4,5 miliónu dolarů. [7]

Domnívám se, že Boha nelze dokazovat kritikou současné kosmologie a filozofickými konstrukcemi, o něž se pokusil Keith Ward ve svém článku. Především současná kosmologie zdaleka není uzavřena a názory se neustále vyvíjejí a mění. Přes veškerý optimismus stojíme ještě daleko před finální teorií vesmíru. Ale ani finální teorie nebude o Bohu nic vypovídat.

Každá přírodovědecká teorie musí být přímo konfrontována s pozorováním, měřením nebo experimentem. Jakoukoliv teorii bez tohoto rozhodujícího testu nelze považovat za vědeckou. Přijetí nějaké teorie bez jejího ověření pozorováním nebo experimentem se považuje za dogma. Proto žádná vědecká teorie nemůže připustit Boha jako prvotní příčinu, protože ji nelze ověřit.

Bible všude hovoří o živém Bohu, Bohu-člověku a nikoliv o nějaké fyzikální, filozofické nebo mystické abstrakci. Podle Bible lze Boha vidět jako jednajícího ve světě, v našem životě. Boha tedy každý musí hledat jen sám v sobě a chtít ho vidět. Bůh je ten, kdo přebývá uprostřed svého lidu, kdo spolu s ním jedná, kdo mu pomáhá, ale respektuje dějinný řád ve světě. Bůh je výpověď o člověku a nikoliv o fyzikální podstatě Přírody. V tomto smyslu si věda a náboženství nepřekážejí a doplňují naše poznání a pochopení světa.

Literatura:

[1] Ward, Keith: Proč Bůh musí existovat. Universum 3 (35), revue České křesťanské akademie. (léto 2000)

[2] Barrow, John D.: Teorie všeho. Mladá fronta, Praha 1997. z angl. orig.: Theories of Everything. The Quest for Ultimate Explanation. Oxford University Press, 1991. ISBN: 80-204-0602-6

[3] Weinberg, Steven: Snění o finální teorii. Nakl. Hynek spol. s r.o., Celetná 11, 110 00 Praha 1. 1996. z amer. orig.: Dreams of a Final Theory. Pantheon Books, New York, 1993. ISBN: 80-85906-26-0

[4] Pearcy, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství. Nakl. Návrat domů, Plzeňská 166, 150 00 Praha 5. překlad: Alena Koželuhová. angl. orig.: Pearcey, Nancy R.; Thaxton, Charles B.: The Soul of Science. Christian Faith and Natural Philosophy. Konos Connection, 111 Bethea Road, Fayetteville GA 30214, USA. Vydáno: Crossway Books, a division of Good New Publishers, 1 300 Crescent Street, Wheaton, Illinois, 1994 ISBN: 80-85495-73-2

[5] Carroll, William E.: Vznik vesmíru z ničeho a stvoření. Universum 15, Revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie. (říjen 1994)

[6] kolektiv autorů za redakce Nečase Jiřího: Aplikovaná matematika. SNTL, Praha 1977

[7] Finance a boj o zákaz Darwina... Mozaika. O čem se psalo ve světě i u nás. Vesmír 79 (130), 1/2000, str. 51. ISSN: 0042-4544

[X1] Marcelo B. Ribeiro and Antonio A. P. Videira: Dogmatism and Theoretical Pluralism in Modern Cosmology. 8 Jun 1998. physics/9806011 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

[X2] H. Pierre Noyes: Science and Paranormal Phenomena. 3 Jun 1999. quant-ph/9906014 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

[X3] J. Richard Gott,III and Li-Xin Li: Can the Universe Create Itself? Department of Astrophysical Sciences, Princeton University, Princeton, NJ 08544 (December 29, 1997). astro-ph/9712344 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

[X4] G. J. Chaitin [M1]: A Century of Controversy over the Foundation of Mathematics. 27 Aug 1999. chao-dyn/9909001 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

[X5] Turnbull University of St. Andrews. History of mathematics.

[I1] Subject: Fyzika a různá náboženství. Date: Sun, 19 Nov 2000 19:23:56 -0500 (EST) From: Luboš Motl.  To: Natura

[N1] Kosmologie nebo stvoření? Natura 7/1995.

[N2]Cesta k Bohu.Natura 3/1999.