Do poloviny 80. let 20. století bylo cestování časem pouze námětem vědeckofantastické literatury. První seriózní studium možností pohybu v čase provedl tým teoretiků v oblasti obecné teorie relativity vedený Kipem Thornem z Caltechu. Thornův tým ukázal, jak lze stabilizovat prostoročasové červí díry, které by bylo možno využít pro komunikaci a cestování v čase.

Yakir Aharonov a jeho tým z Univerzity v Jižní Karolině řadu let prováděl testování teoretických důsledků kvantové teorie. Jejich studium se zaměřilo na různé důsledky, slabá místa a neočekávané předpovědi kvantové mechaniky. Ve své práci nazvané "Superpozice časové evoluce kvantového systému a kvantový stroj času" Yakir Aharonov, Jeeva Anandan, Sandu Popescu a Lev Vaidman (AAPV) popisují, jak lze superpozici kvantových stavů uvnitř uzavřeného a izolovaného systému použít k přenosu objektů v čase do budoucnosti nebo do minulosti.

Zastavme se nejprve u pojmu kvantové superpozice stavů. Pro jednoduchost uvažujme polopropustné zrcadlo, na které dopadá světlo pod úhlem 45 stupňů. Polovina světelného záření se odrazí od povrchu zrcadla a polovina záření zrcadlem projde. Pokud na zrcadlo dopadá jeden foton, pak s pravděpodobností 0,5 projde zrcadlem a se stejnou pravděpodobností se od zrcadla odrazí.

Podle klasické mechaniky foton zrcadlem buď projde nebo se od něj odrazí. Podle kvantové mechaniky se ale foton současně odrazí a projde zrcadlem. Tento podivný výsledek lze ověřit experimentem například pomocí Machova-Zehnderova interferometru [E1]. Popsaný experiment funguje pro libovolné elementární částice.

Kvantová mechanika popisuje superpozici stavů jako komplexní lineární kombinaci stavových vektorů. Každý stav (který je popsán součinem komplexního čísla a stavového vektoru) má kvantovou fázi, která odpovídá úhlu průvodiče komplexního čísla s osou x v Gaussově rovině. Některé kombinace kvantových fází se mohou vzájemně zrušit, jiné se mohou sečíst.

Yakir Aharonov a jeho tým použili princip superpozice na časovou evoluci skupiny podobných kvantových stavů. Tento postup sice není běžný, ale je konzistentní jak s formalismem kvantové teorie tak s obvyklou interpretací kvantové mechaniky, podle níž jsou stavy odděleny od měření a během svého vývoje nepodléhají žádné interakci.

Použití superpozice tímto způsobem ale vedlo k neočekávaným výsledkům. Podle matematické statistiky průměr souboru nějakých hodnot leží v rozsahu variací průměrovaných hodnot. Tým AAPV ale ukázal, že měření superpozice skupiny časově se vyvíjejících stavů dává hodnoty mnohem větší nebo menší než hodnoty, které bychom získali měřením jednoho vybraného stavu. Jde o důsledek faktu, že "průměrované stavy" v kvantové mechanice jsou komplexní funkce polohy a času s komplexními váhovými faktory.

Tým AAPV tento výsledek demonstruje na příkladu. Autoři uvažují superpozici časově se vyvíjejících stavů, které se od sebe odlišují velikostí určité síly způsobující změny v čase. Autoři ukazují, že za určitých podmínek může superpozice stavů vést ke vzniku síly o velikosti mnohem větší, než jsou velikosti síly jednotlivých stavů. Tímto způsobem kvantový systém složený z velkého množství identických podsystémů může mít pozorovatelné makroskopické důsledky.

Tým AAPV ve své práci také analyzoval aplikaci tohoto nového kvantového principu na posuv v čase. Uvažované podsystémy se vyvíjejí po různou dobu kvůli dilataci času způsobené silným gravitačním polem. Autoři předpokládají, že každý kvantový podsystém je umístěn uvnitř dutého hmotného obalu tak, aby byl ovlivněn pouze dilatací času, nikoliv však dalšími gravitačními jevy (zrychlení, slapové síly a podobně). Ukazuje se, že doba vývoje superpozice stavů těchto v čase se vyvíjejících kvantových podsystémů je zcela odlišná od doby, kterou by zaznamenal vnější pozorovatel. Proto každý podsystém uvnitř dutého hmotného obalu je posunut v čase do minulosti nebo do budoucnosti vzhledem k pozorovateli.

Autoři AAVP jsou si pochopitelně vědomi toho, že popisují myšlenkový experiment, který zatím nelze ověřit experimentem v laboratoři. Zmiňují také pravděpodobnostní aspekt časového posuvu. Ke značným časovým posuvům bude docházet velmi zřídka, takže nelze tento model chápat jako stroj času.

Myšlenkový experiment autorů AAVP nelze použít pro posun pozorovatele v čase nebo pro přenos zprávy do budoucnosti nebo do minulosti. Umožňuje však měnit dobu trvání některých kvantových jevů. Pokud umístíme kvantový systém do zařízení autorů AAVP, s určitou pravděpodobností zaznamenáme značný posuv v čase do budoucnosti. Tím lze například urychlit rozpad látek s dlouhým poločasem rozpadu z několika miliónů let na několik sekund. Tímto způsobem by se v budoucnosti mohlo lidstvo zbavit nebezpečného radioaktivního odpadu.

Kvantový systém v zařízení autorů AAVP se také nemusí v čase vůbec posunout. Takto lze zmrazit určitý systém ve zvoleném stavu po jistou dobu. Konečně se kvantový systém v zařízení autorů AAVP může posunout do minulosti. V našich možnostech není zvrátit běh času. Druhý zákon termodynamiky a nezvratitelný růst entropie systému v čase tuto možnost vylučují. V zařízení AAVP ale bude možno obrátit směr času. Autor článku [X1] dokonce předkládá naprosto spekulativní představu o tom, že tímto způsobem by bylo možno vzkřísit k životu již mrtvé.

Bude ale možno myšlenkový experiment týmu AAVP realizovat někdy v laboratoři? Zatím nelze vyslovit žádnou odpověď. Práce týmu AAVP dosud neprošla testováním a kritikou teoretických fyziků. Může obsahovat logické díry nebo se zjistí, že je třeba uvažovat další jevy, které budou mít jiné závažné důsledky.

Kvantová mechanika je fyzikální teorie zabývající se objekty tak malých rozměrů, že zásadní roli zde má kvantování fyzikálních veličin. Kvantová mechanika byla zformulována v polovině 20. let 20. století, aby vysvětlila rostoucí množství experimentálních výsledků, které odporovaly klasickým teoriím. Werner Heisenberg a Erwin Schrödinger nezávisle na sobě vypracovali teorie, které úspěšně předpovídaly experimentální výsledky. Ačkoliv se obě teorie odlišovaly matematickým aparátem, prokázalo se, že jsou ekvivalentní. Použití procedur kvantové mechaniky je konzistentní a jednoznačné. Ale dodnes je význam formalismu kvantové mechaniky rozporný.

Evoluce kvantového objektu je popsána vlnovou funkcí. Objektu odpovídá vlna šířící se prostorem a objekt se vyskytuje všude na čele této vlny. Při interakci objektu s jiným kvantovým objektem nebo s měřícím přístrojem ale dochází ke kolapsu vlnové funkce, kdy se objekt náhle dočasně lokalizuje a je popsán částicově. Kolaps vlnové funkce probíhá "nelokálně", protože vlnová funkce vymizí náhle z celého prostoru.

Niels Bohr, Werner Heisenberg a jejich kolegové vypracovali ve 20. a 30. letech 20. století promyšlený systém názorů, který je dnes označován jako kodaňská interpretace kvantové mechaniky. Podle této interpretace je svět kvantové teorie složen nejen ze samotných kvantových objektů (které se obecně nacházejí ve stavu superpozice), ale také z klasických měřících přístrojů. Kolaps vlnové funkce sjednocuje vzájemně jinak neslučitelné způsoby popisu kvantové a klasické mechaniky. Kvantová mechanika proto nepopisuje fyzikální jev, ale znalost pozorovatele, který tento jev pozoruje. Kolaps vlnové funkce odráží novou informaci, kterou pozorovatel získal měřením. Podle kodaňské interpretace tedy Schrödingerova vlnová rovnice, která dává do vztahu hmotnost, energii a hybnost částice, má řešení popisující povědomost pozorovatele o pozorovaném jevu a nikoliv reálné vlny pohybující se prostorem.

Kodaňská interpretace vysvětluje řadu zvláštností kvantové mechaniky, ale také vytváří řadu interpretačních paradoxů, jako je paradox Schrödingerovy kočky, paradox Wignerova přítele, Wheelerův paradox zpožděného výběru, které jsou všechny založeny na změně stavu kvantového systému pozorováním.

Většina praktických fyziků se těmito interpretačními problémy nezabývá, protože předpovědi kvantové mechaniky odpovídají všem dosud realizovaným experimentům. Kvantová mechanika funguje a proto podle jejich praktického názoru není nutné se zabývat nějakými paradoxy.

Přesto několik teoretických fyziků pokračovalo bez ohledu na názor hlavního proudu vědecké komunity v konfrontaci paradoxů kvantové mechaniky a hledali pro ně uspokojivé řešení pomocí různých interpretací. Hugh Everett III., absolvent u profesora Johna Archibalda Wheelera v roce 1957 přišel s interpretací relativních stavů, která se často označuje jako "interpretace mnoha světů". Tato interpretace se zcela obejde bez předpokladu o kolapsu vlnové funkce a přitom je s kodaňskou interpretací co do výsledků zcela ekvivalentní.

Hugh Everett III. považuje za hlavní vlastnost zakládající roli pozorovatele v kvantové teorii paměť. Stav paměťového média se záznamy výsledků všech minulých měření je nutné zahrnovat do celkového stavu kvantového systému. Při každém kvantovém jevu dochází k "rozštěpení" vesmíru na řadu dalších, z nichž každý představuje možný výsledek kvantového jevu. Pozorovatel existuje právě v tom vesmíru, ve kterém se realizoval pozorovaný výsledek. Přestože Everettova interpretace se zdá značně absurdní, na jejím základě rozvinuli Robert J. Griffiths, Murray Gell-Mann, James B. Hartle a další novou matematickou formulaci kvantové teorie, využívající historií, které jsou obdobou světočar částic ve speciální a v obecné teorii relativity.

Autor článku [X2] dává přednost transakční interpretaci kvantové mechaniky (jak uvádí, snad proto, že ji sám vymyslel). Transakční interpretace vychází z formalismu kvantové mechaniky. Předpovídaná "očekávaná" hodnota nějaké veličiny p kvantového systému ve formalismu kvantové mechaniky je

<p> = \int (\psi^* \hat{P} \psi) dV

kde \hat{P} je operátor popisující měření veličiny p (symbol \hat{P} označuje stříšku nad písmenem P), dV je element objemu v trojrozměrném prostoru, \psi je vlnová funkce, která je řešením Schrödingerovy vlnové rovnice, \psi^* je komplexně sdružená funkce k funkci psí. Symbol \int představuje integrál přes oblast, ve které uvažujeme hodnoty veličiny p. Vlnová funkce psí se nazývá retardovaná vlna, protože zahrnuje v sobě časové zpoždění, něž tato vlna dorazí k nějakému bodu pozorování. Vlnová funkce psí* se nazývá advancovaná vlna, protože se pohybuje proti směru času.

Transakční interpretace kvantové mechaniky chápe doslovně význam retardovaných a advancovaných řešení. Kvantový proces probíhá jako transakce, tedy výměna advancované a retardované vlny mezi počátečním a konečným systémem, kdy mezi dvěma body prostoročasu dochází k přenosu energie, momentu hybnosti, spinu a dalších kvantových veličin.

Transakční interpretace je z principu nelokální. Během každé transakce dochází k obousměrnému přenosu hodnot stavových veličin mezi dvěma body v prostoru a v čase. Transakční interpretace úspěšně řeší problém "advancovaných jevů" a zabraňuje přenosu informace nadsvětelnou rychlostí a nazpět v čase. Transakční interpretace řeší všechny uvedené paradoxy kvantové mechaniky, jako je položivá a polomrtvá Schrödingerova kočka, "znalostní" vlny, realitu závislou na pozorovateli nebo štěpení vesmírů při kvantových jevech.

Lze nějakým způsobem zjistit, která interpretace kvantové mechaniky je nejlepší? Interpretace kvantové mechaniky nelze testovat experimentem, protože testovatelné předpovědi dává pouze formalismus kvantové mechaniky. Rozhodnutí dosud záviselo pouze na estetickém cítění nebo škole, která zastávala ten či onen názor.

Nelineární kvantová mechanika tento stav může změnit. Steven Weinberg, nositel Nobelovy ceny za svou práci o sjednocení slabé a elektromagnetické interakce, se zabývá "nelineárními" korekcemi standardní kvantové mechaniky. Nelineární chování systémů lze pozorovat v řadě oblastí fyziky. Weinberg se domnívá, že také kvantová mechanika, podobně jako obecná teorie relativity, je nelineární teorií. Weinbergova nelineární kvantová mechanika jemně mění určité vlastnosti standardní teorie a předpovídá nové fyzikální jevy, které bude možno testovat až přesnějším měřením.

Matematický formalismus kvantové mechaniky dosud neumožňoval komunikaci na dálku kritizované v Einsteinově-Podolského-Rosenově paradoxu. Weinbergovy nelineární korekce kvantové mechaniky ale ukazují, že kvantové systémy mohou spolu komunikovat nadsvětelnou rychlostí a nazpět v čase. Joseph Polchinski popsal na základě těchto úvah přenos informace v čase. Vycházel z obdobné úvahy Hugha Everetta III. a Johna A. Wheelera. Podle interpretace relativních stavů (mnoha světů) měření provedené v jednom vesmíru neovlivňuje měření v jiném alternativním vesmíru. Polchinski ale ukázal, že nelineární kvantová mechanika připouští přenos informace mezi alternativními vesmíry nebo do minulosti.

Práce Stevena Weinberga a Josepha Polchinského vede k závěrům odporujícím kodaňské interpretaci kvantové mechaniky, podle níž vlnová funkce představuje "znalost pozorovatele". Polchinski ukázal, že malé nelineární modifikace transformují "skrytou" nelokalitu standardní kvantové mechaniky v řadu pozorovatelných důsledků, které lze použít pro nelokální komunikaci pozorovatelů, což je zcela nekonzistentní se "znalostní" interpretací.

Kodaňská interpretace kvantové mechaniky není robustní, protože při malých modifikacích standardního formalismu je nekonzistentní. Na druhé straně transakční interpretace a interpretace relativních stavů jsou tak robustní, že je lze stejnými jevy testovat, ověřit nebo vyvrátit. Pokud se podaří v kvantové mechanice prokázat nelinearitu, pak podle toho, která interpretace platí, bude možno realizovat přenos informace do alternativních vesmírů nebo do minulosti.

Je ale kvantová mechanika nelineární teorií? Řada vědeckých týmů již použila různé experimenty jaderné fyziky pro testování Weinbergovy nelineární teorie. Dosud všechny testy ukazují, že nelinearity v kvantové mechanice buď neexistují, nebo jsou velmi malé. Autor článku [X2] se domnívá, že nelinearity kvantové mechaniky nelze objevit při procesech s nízkou energií. Je možné, že důkazy nelinearity kvantové mechaniky budou vyžadovat takové energie, které dosud nejsou v urychlovačích částic k dispozici.

Slovem teleportace označují spisovatelé science fiction proces, kdy je objekt nebo osoba na jednom místě desintegrován a na jiném místě se objeví jeho dokonalá kopie. Tento proces obvykle nepopisují podrobně, ale obecně se předpokládá, že původní objekt je určitým způsobem snímán a tak jsou o něm získány všechny informace, které se přenesou na jiné místo. Na tomto místě se pak pomocí těchto informací vytvoří přesná kopie objektu. Tato kopie se nemusí nutně vytvořit z původní hmoty, ale zřejmě z atomů stejného druhu, které jsou sestaveny do stejného tvaru, jako měl původní objekt. Teleport se tak podobá faxu, avšak přenáší trojrozměrné objekty a vytváří přesné kopie, přičemž při vzniku kopie původní originál zaniká.

C. H. Bennett, G. Brassard, C. Crépeau, R. Jozsa, A. Peres a W. K Wootters publikovali v březnu 1993 v časopise Physical Review Letters článek "Teleporting an Unknown Quantum State via Dual Classical and Einstein-Podolsky-Rosen Channels". Autoři v článku popisují princip kopírování a přenosu kvantového stavu z jednoho místa od jednoho pozorovatele na jiné místo k druhému pozorovateli. Jejich princip využívá zvláštností kvantové fyziky a používá některých pravidel z teorie her.

Každý kvantový systém, například elektron, který má určitou polohou, hybnost a vektor spinu, lze kompletně popsat stavovým vektorem (vlnovou funkcí). Označme tento vektor podle Diracovy notace např. |0>. Cokoliv můžeme o elektronu zjistit, je popsáno tímto vektorem.

Jedním ze základních pravidel kvantové fyziky je, že tento stavový vektor nikdy nemůžeme měřením určit přesně (s výjimkou speciálního případu, kdy tento vektor nastavíme do určitého stavu nebo ho určíme jako člen bázové skupiny stavů). Obecně kvantový stav popsaný stavovým vektorem |0> lze pouze "zachytit" měřením jedné vlastnosti kvantového systému, které ale znemožní měření jiné vlastnosti kvantového systému popsané tímto vektorem. Měření nutně vede ke změně tohoto stavového vektoru. Kvantový stav se zachovává pouze do okamžiku, dokud nedojde k měření jeho některé vlastnosti. Tato skutečnost je vyjádřena Heisenbergovým principem neurčitosti.

Dalším základním pravidlem kvantové mechaniky je, že dvojice prostorově oddělených kvantových podsystémů, které tvoří součást jediného systému, je vzájemně vázána. Tato vlastnost kvantových systémů byla objevena ve formalismu kvantové mechaniky Albertem Einsteinem a jeho kolegy Borisem Podolskym a Nathanem Rosenem. Označuje se jako EPR nelokalita. Měření jednoho takto vázaného podsystému nutí druhý vázaný podsystém přejít do odpovídajícího stavu bez ohledu na prostoročasovou vzdálenost. Například měření polarizace jednoho z dvojice vázaných fotonů způsobí, že druhý foton přejde do odpovídajícího stavu polarizace.

Stavový vektor (vlnová funkce) nemusí popisovat pouze jedinou částici, jako je foton nebo elektron, ale může popisovat soubor atomů, lidské bytosti, planety, hvězdy nebo galaxie. Steven Hawking a další kosmologové dokonce uvažují o stavovém vektoru celého vesmíru.

Kvantová teleportace by měla spočívat v určení stavu nějakého kvantového systému, přenesení tohoto stavu do jiného místa a vytvoření kopie původního systému v tomto místě. Podle principu neurčitosti ale nelze získat kompletní stavový vektor, takže se může zdát, že kvantová teleportace je fyzikálně nemožná.

Autoři článku "Teleporting an Unknown Quantum State via Dual Classical and Einstein-Podolsky-Rosen Channels" navrhli postup, který umožňuje zmíněný problém obejít a přenést kvantový stav popsaný stavovým vektorem |0> z jednoho místa na druhé.

V prvním kroku se připraví dvojice kvantových podsystémů |A> a |B> v nějakém vázaném stavu tak, aby byly spojeny pomocí EPR nelokality.

Ve druhém kroku se přenese vázaný podsystém |A> do místa vysílače (autoři článku operátorku vysílače pojmenovali Alice) a druhý vázaný podsystém |B> do místa přijímače (kde pracuje operátor Bob). Tyto dva podsystémy jsou korelovány nelokálně, ale neobsahují žádnou informaci o kvantovém stavu |0>, který má být teleportován.

Ve třetím kroku Alice přemístí teleportovaný stav |0> do kontaktu s vázaným stavem |A> a provede kvantové měření složeného systému |0> |A>. Způsob měření byl Alicí a Bobem předem dohodnut.

Ve čtvrtém kroku konvenčním komunikačním kanálem Alice zašle Bobovi kompletní popis provedeného měření.

V pátém kroku Bob provede se svým kvantovým podsystémem řadu lineárních transformací (například rotaci o 90 stupňů) podle popisu měření zaslaného Alicí. Tím jeho kvantový podsystém přejde ze stavu |B> do stavu identického se stavem |0>, což odpovídá jeho teleportaci od Alice k Bobovi.

Jak vidíme, zmíněný postup pro přenos kvantového stavového vektoru z jednoho místa na jiné vyžaduje jak normální komunikační kanál, tak nelokální EPR kanál, předem připravené vázané stavy a procedury měření, které zajišťují přenos. Přitom se přenese kvantový systém bez nutnosti kompletního měření jeho počátečního stavu. Tento počáteční stav |0> je v místě vysílače zničen a je obnoven v místě přijímače.

Celá stavová informace se přenáší EPR kanálem mezi vázanými stavy vysílače a přijímače. Výsledek měření v místě vysílače lze chápat jako určitý kód, pomocí něhož lze na straně přijímače informaci přenesenou EPR kanálem dekódovat. Tento kód lze zaslat pouze běžným komunikačním kanálem, což znemožňuje nadsvětelnou teleportaci informace.

Poznamenejme, že není problém vytvořit vázané kvantové stavy, jak požaduje zmíněná práce, což prokázali již první experimenty Freedmana a Clausera a další experimenty Alaina Aspecta a jeho kolegů o deset let později. Problémem zůstává, jak tyto vázané stavy vzájemně oddělit a zachovat do doby, než je potřebujeme pro teleportaci.

Navrhovaný proces teleportace nelze použít pro teleportaci makroskopických objektů. Klíčovým prvkem procesu teleportace jsou vázané kvantové stavy, které umožňují nelokální spojení mezi přijímačem a vysílačem. Je obtížné již si jen představit soustavu vázaných stavů, která by správně interagovala s makroskopickým objektem.

Kvantovou teleportaci poprvé experimentálně provedli v roce 1997 fyzikové z University v Innsbrucku (Anton Zeilinger, Dik Bouwmeester).

Další verzi kvantové teleportace publikovali vědci z Itálie a Velké Británie (Francesco DeMartini, University of Rome) Podobně jako v experimentu v Innsbrucku, se používá pár vázaných fotonů. Zatímco v experimentu z Innsbrucku se teleportuje hodnota polarizace třetího fotonu (přenášená "zpráva") jedním z vázaných fotonů, v experimentu v Římě byl jeden z vázaných fotonů uveden do speciálního stavu polarizace a tento stav se přenesl na druhý vázaný foton. Na rozdíl od experimentu v Innsbrucku, který byl úspěšný pouze v 25 procentech, toto schéma má úspěšnost 100 procent, pokud se použijí správné transformace na druhý foton. (D. Boschi et al., článek v Physical Review Letters). V jiné teoretické práci Sam Braunstein z University of Wales (Bangor) a Jeff Kimble z Caltechu navrhují experimentální metodu pro rozšíření kvantové teleportace z přenosu diskrétních veličin, jako je polarizace, na přenos spojitých veličin, jako je amplituda elektrického pole spojeného se světelným vlněním. (Braunstein et al., Phys. Rev. Lett., 26 January 1998.) [I1]

Reference autora článku [X1]

Superpozice časové evoluce kvantového systému (jev AAPV)

* "Superposition of Time Evolutions of Quantum System and a Quantum Time Translation Machine", Yakir Aharonov, Jeeva Anandan, Sandu Popescu, and Lev Vaidman, Physical Review Letters 64, 2965 (June 18, 1990).

Reference autora článku [X2]

Interpretace relativních stavů (mnoha světů)

* Hugh Everett, III, Reviews of Modern Physics 29, 454 (1957); Bryce S. DeWitt and N. Graham, eds., The Many Worlds Interpretation of Quantum Mechanics, Princeton University Press, Princeton (1973).

Transakční a kodaňská interpretace

* John G. Cramer, Reviews of Modern Physics 58, 647 (1986);

* John G. Cramer, International Journal of Theoretical Physics 27, 227 (1988).

Nelineární kvantová mechanika

* Steven Weinberg, Physical Review Letters 62, 485 (1989);

* Joseph Polchinski, Physical Review Letters 66, 397 (1991).

Reference autora článku [X3]

Kvantová teleportace

* "Teleporting an Unknown Quantum State via Dual Classical and Einstein-Podolsky-Rosen Channels", C. H. Bennett, G. Brassard, C. Crépeau, R. Jozsa, A. Peres, and W. K Wootters, Physical Review Letters 70, pp 1895-1899 (March 29, 1993).

Vázané stavy a EPR nelokalita

* S. J. Freedman and J. F. Clauser, Phys. Rev. Letters 28, 938 (1972)

* A. Aspect, J. Dalibard, and G. Roger, Phys. Rev. Letters 49, 91 (1982)

* John G. Cramer, Reviews of Modern Physics 58, 647 (1986)

* John G. Cramer, Intl. J. Theor. Phys. 27, 227 (1988)

* C. H. Bennett and S. J. Wiesner, Phys. Rev. Letters 69, 2881 (1992).

Literatura a odkazy:

[X1] John G. Cramer: Quantum Time Travel. Analog Science Fiction & Fact Magazine. The Alternate View Column AV-45. April, 1991.

[X2] John G. Cramer: Quantum Telephones to Other Universes, to Times Past. Analog Science Fiction & Fact Magazine. The Alternate View Column AV-48. October, 1991.

[X3] John G. Cramer: The Quantum Physics of Teleportation. Analog Science Fiction & Fact Magazine. The Alternate View Column AV-62. December, 1993.

[X4] Vesmír. Přírodovědecký časopis Akademie věd České republiky.

[I1] From: physnews@aip.org (AIP listserver) PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 356 January 27, 1998 by Phillip F. Schewe and Ben Stein

[1] Cejnar, Pavel; Dušek, Miloslav: Kvantové hlavolamy III. Vesmír 5/1998 (roč. 77). [X4]

[N1] Kvantová teleportace. Physics News Update. Natura 9/1996.

[N2] Další verze kvantové teleportace. Physics News Update. Natura 3/1998.