Deismus je označením pro náboženský princip, podle něhož existenci Boha a principy náboženství lze odvodit vědecky, rozumem, bez náboženských zjevení nebo mystických představ. Tento princip pochopitelně předpokládá, že existují takové věci, jako je "Bůh" nebo "správné principy náboženství", které lze najít a pochopit.

Deismus je postaven na představě, že Bůh, který stvořil vesmír, uvedl do pohybu řadu věcí pouze jednou provždy a že pak do vývoje vesmíru již nikdy nezasahoval. Zcela opačným extrémem je pantheismus, který je postaven na představě, že Bůh je vesmír, že trvale působí ve všech jeho částech a ve všech věcech ho lze objevit.

Mezi těmito dvěma krajními názory leží theismus, podle něhož Bůh stvořil vesmír a později zasahoval do jeho vývoje, takže vesmír nikdy neměl samostatnou existenci. Theismus je zastáván tradičními západními náboženstvími, jako je křesťanství. V těchto náboženstvích hraje zásadní roli tzv. "zjevená víra", písemná nebo jiná poselství zaslaná přímo Bohem. Deismus naproti tomu odmítá platnost takových zjevení a tvrdí, že Boha lze poznat pozorováním a analýzou Bohem stvořeného světa. Rozum je jedinou cestou k pochopení věcí víry, stejně jako ostatních věcí našeho života.

Základní principy deismu se objevily v 18. století v Anglii a v Americe. Významnými revolučními deisty ve Spojených státech byly George Washington, Thomas Jefferson, Benjamin Franklin, Thomas Paine a Ethan Allen. Thomas Paine v roce 1790 napsal knihu "Věk rozumu", která je krátkým přehledem hlavních myšlenek deismu a dodnes má svoji platnost. Kniha je promyšleným útokem na slepou víru založenou na Bibli a nabízí alternativní víru založenou na vědeckých metodách. Podle deistické víry věda může dokázat, že Bůh stvořil vesmír a že jednoho dne Bůh vzkřísí mrtvé k věčnému životu.

Pro řadu myslících lidí v současnosti deismus představuje nejlepší cestu k přijetí víry prostřednictvím rozumu. Lidské myšlení od "věku víry" značně pokročilo. Řada lidí dnes odmítá "zjevené pravdy" a tradiční náboženská dogmata. Věda výrazně posunula vpřed naše poznání světa a začalo být jasné, že řada jevů v přírodě již nevyžaduje vysvětlení pomocí "vyšších sil". Na druhé straně zůstala dosud nevysvětlena role Stvořitele. Za jeden z velmi silných argumentů pro stvoření byl považován vznik života a vznik člověka jako jediné rozumné bytosti na Zemi. William Paley ve své práci uváděl příklad, že stejně jako teleskop nutně vyžaduje svého tvůrce, tak lidské oko vyžaduje tvořivé myšlenky Stvořitele. [Y1] V přírodě se vyskytuje řada překvapujících jevů a dobří deisté jsou díky své racionální víře v Boha schopni tyto jevy vysvětlit jako dílo Boha, který jednoho dne vzkřísí mrtvé k šťastnému věčnému životu.

Argument pro stvoření života "vyššími silami" byl podlomen evoluční teorií Charlese Darwina v polovině 19. století. Filozofický základ deismu byl již dříve ostře kritizován Humem a Kantem. Deismus ale v podstatě vymizel ještě před Darwinovým dílem, zatímco teistická náboženství se dále rozšiřovala. Frank Tipler ve své knize "The Physics of Immortality" [Y2] si položil otázku, co zničilo deismus, který byl racionálním náboženstvím, a proč se zachovalo křesťanství, založené na iracionálních zjeveních popsaných v Bibli.

Tipler se domnívá, že deismus zanikl především kvůli fyzice, na níž byl založen. Fyzika se stala příliš složitá a neosobní. Klasická Newtonova mechanika, z níž původně deismus vycházel, představovala vesmír jako dokonalý hodinový stroj. Takový stroj mohl sestrojit pouze dokonalý Stvořitel. Vesmír byl stvořen zcela dokonale, takže již nepotřeboval žádné další zásahy. Naproti tomu theismus zastával názor, že Stvořitel zasahoval do historie vesmíru několikrát, jak je uvedeno v Bibli. Tipler dále uvádí, že náboženství by mohlo být založeno na fyzice pouze tehdy, pokud by fyzika ukázala, že Bůh je osobní, a že stojí na pevných fyzikálních základech [Y2]. Tipler se ve své knize věnuje především úvahám, že Bůh musí existovat nutně a že deistického Boha lze objevit pouze vědou, nikoliv Biblickým zjevením. Jeho kniha vyvolává ostrou kritiku jak mezi vědci, tak mezi theisty.

Podle názoru autora článku [X1] se Tipler ve své knize snaží spojit dvě protichůdné koncepce. Na jedné straně je to koncepce tradičního milujícího Boha, který splňuje klasické náboženské představy lidí, jako vzkříšení lidí po smrti. Druhou koncepcí je moderní pohled na svět, podle něhož musíme všechny naše problémy řešit sami. Pokud všechny problémy můžeme vyřešit, stáváme se ve své podstatě sami Bohem. Podle autora článku [X1] Tipler ve své knize podává argumenty pro druhou koncepci, ale první koncepci nijak nedokazuje.

Podívejme se na některé Tiplerovy argumenty podrobněji. Tipler svojí prací míří za hranice tradiční "víry", jak ji běžně chápou věřící. Zabývá se obecnější filozofií, která by nás měla vést životem, tzv. holistickou filozofií. Tato filozofie nemusí být nutně postavena na existenci nějaké vyšší síly. Autor článku [X1] holistické filozofie označuje souhrnně termínem "holosofie". Náboženství je holosofií, ale holosofie nemusí být náboženstvím. Zen buddhismus je například nenáboženskou holosofií. Holosofie nepotřebuje nutně víru v Boha. Stále však může zastávat představy posmrtného života a nesmrtelnosti.

Tipler ve své knize uvádí, že je logicky možné překonat smrt a že dokonce se k životu mohou probudit lidé, kteří zemřeli dávno v minulosti. Řada odborníků takové názory považuje za rozporné, pokud nepředpokládáme nějaké "mimovědecké" jevy. Tipler však vychází z poměrně jednoduchého předpokladu, že časoprostor je nekonečný nebo potenciálně nekonečný, a že přesná reprodukce určité osoby je v podstatě touto osobou. Reprodukce lidí bude vyžadovat velmi pokročilé technologie a hluboké znalosti fyziky vesmíru. Potenciálně ale taková reprodukce je možná, pokud máme dostatek času, prostoru, energie a hmoty.

Zřejmě nejzajímavějším předpokladem pro zmrtvýchvstání, který Tipler analyzuje, je vytvoření systému ve zcela stejném kvantovém stavu, v jakém byl v nějakém okamžiku v minulosti. Dva systémy ve stejném kvantovém stavu jsou identické dokonce na subatomární úrovni, ačkoliv jsou každý v jiném bodě prostoročasu. Ve vzdálené budoucnosti bude snad možné vytvořit strukturu konečného souboru částic v libovolném kvantovém stavu. Každý člověk je v podstatě konečný systém částic a proto bude možné vytvořit jeho identickou kopii.

Zde Frank J. Tipler nachází cestu jak vytvořit přesnou repliku kterékoliv osoby. Tato metoda přitom nevyžaduje přesné informace z minulosti, ale postačují pouze odhady. Tipler přijímá pro kvantovou mechaniku koncepci mnoha světů a domnívá se, že pravděpodobnost repliky jakéhokoliv objektu poměrně vysoká. Při dostatku času v kosmologickém měřítku by bylo dokonce možné vytvořit repliky každého člověka náhodným mechanismem. Autor článku [X1] se domnívá, že takový pokrok umožní nanotechnologie.

Tiplerův "Bůh", který by lidem v budoucnu zajistil vzkříšení k věčnému životu, je označován jako bod Omega. Frank J. Tipler tak svoji práci přidal k řadě jiných prací, které se touto teorií různým způsobem zabývají. Bod Omega představuje velmi pokročilou budoucí civilizaci, která se vyvine snad až za několik miliard let, a nikoliv někoho nebo něco mimo náš vesmír a jeho zákony. Samozřejmě tato hypotetická civilizace bude mít technologie, které si vůbec nedokážeme představit, ale které lze popsat v termínech znalostí současné fyziky. Nemusí být použity žádné mystické síly, dokonce ani pro samotného Boha. Postačuje věda a není třeba žádných nadpřirozených sil. Frank J. Tipler proto obhajuje jistý druh deismu. Ale dostává se tak do velkého tlaku, zda jím dokazovaný Bůh naplňuje tradiční představy, zda je tou člověka milující bytostí, která řídí naše osudy.

Autor článku [X1] zastává názor, že bod Omega není skutečným tradičním Bohem v náboženském smyslu. Ale jde o Bytost, kterou se v budoucnu postupně staneme, a která v budoucnu pro nás všechny vykoná užitečnou práci. Jde o Bytost, která vzniká z inteligence a nikoliv z nějaké neviditelné síly. Zopakujme, že my sami musíme vyřešit všechny své problémy, které jsou pro nás významné.

Soustřeďme se nyní na vnitřně slabé místo Tiplerových úvah, které lze podle názoru autora článku [X1] alespoň částečně odstranit. Podle ostatních kosmologů, Frank J. Tipler prostudoval řadu možných modelů našeho vesmíru. Tyto modely vedou většinou k velmi rozdílným předpovědím podmínek, jaké nastanou v daleké budoucnosti, a na jejichž základě si lze představit fantastické projekty pokročilých civilizací. Malou roli zde hraje rozpínání vesmíru, které je dostatečně ověřeno měřením rudého posuvu světla vzdálených galaxií. V současnosti nelze rozhodnout, zda se vesmír bude trvale rozpínat nebo se rozpínání zastaví. Model uzavřeného vesmíru předpokládá, že se vesmír přestane rozpínat a začne se naopak smršťovat, až se nakonec smrští do téměř nulového objemu. Model plochého vesmíru předpokládá trvalé rozpínání, které se stále více zpomaluje, až se v nekonečném čase zastaví. Konečně model otevřeného vesmíru předpokládá, že rozpínání vesmíru bude probíhat trvale s nenulovým zrychlením.

Tiplerův bod Omega souvisí s uzavřeným vesmírem, nikoliv s plochým nebo otevřeným. Tento vesmír bude existovat jen konečně dlouhou dobu. Proto se zdá, že v něm nemohou probíhat nekonečně dlouho trvající jevy, jako je věčný život, který by měl nastat po vzkříšení. Frank J. Tipler proto rozlišuje mezi "vlastním časem" pozorovatele vně smršťujícího se vesmíru a "subjektivním časem" pozorovatele uvnitř vesmíru. Argumentuje tím, že subjektivní čas je stále ještě nekonečný, když se tempo jevů uvnitř vesmíru bude urychlovat s tím, jak se bude přibližovat finální kolaps vesmíru a bude se realizovat "bod Omega". Pro pozorovatele uvnitř vesmíru nebude proto existovat žádný konec času, zatímco pozorovatel vně vesmíru by pozoroval konečnou délku existence takového vesmíru. Aby se vesmír vyvíjel podle Tiplerova scénáře, musí být splněna řada fyzikálních podmínek. Minimálně Hubbleova konstanta, která popisuje expanzi vesmíru, nesmí být větší než 45 kilometrů za sekundu na megaparsec. Současné odhady Hubbleovy konstanty se pohybují v rozmezí 70 až 80 [Y3]. Kromě toho Tiplerův scénář má další závažné problémy. Jedním z nich je, že požadované rostoucí množství informace musí být někde spolehlivě uloženo, a to také v době, kdy se smršťující vesmír začíná zahřívat a zmenšovat. To je přinejmenším podezřelá podmínka. Jak Frank J. Tipler uvedl, sám své teorii nevěří bez dalších důkazů. Jeho teorie závisí na vlastnostech vesmíru, které nemusí vůbec platit.

Frank J. Tipler přitom teorii bodu Omega prezentuje jako jedinou možnou rozumnou kosmologickou teorii, v níž může být dosaženo nesmrtelnosti a věčného života. Opírá se o princip, podle něhož jevy musí procházet "fázovými trajektoriemi", které popisují nejpravděpodobnější průběh jevů. Myšlenka fázové trajektorie vychází z představy, kterou experimenty potvrzují, že jevy nelze přesně předpovídat. Pokud provedeme nějaký experiment, výsledek nemůžeme znát předem. Známe pouze pravděpodobnosti všech možných výsledků. [E1] Některé výsledky jsou velmi mnohem méně pravděpodobné, než jiné. Je například velmi nepravděpodobné, že by se voda samovolně přeměnila v led. Samovolné mrznutí vody v led nebylo dosud nikdy pozorováno, ale není zcela vyloučeno.

Fázové trajektorie jsou cestou, jak smířit moderní kvantový pohled na fyzikální svět se staršími, "klasickými" teoriemi, ve kterých daný experiment vede pouze k jedinému výsledku. Podle starší představy například led při určité době za určitou dobu zcela jistě roztaje. Podle kvantové představy každý jev má pouze určitou pravděpodobnost, pomocí níž lze předpovědět pozorované makroskopické chování systémů. V řadě případů existuje několik fázových trajektorií s vysokou pravděpodobností. Např. foton, který dopadá na polopropustné zrcadlo, se odrazí nebo zrcadlem projde se stejnou pravděpodobností.

Frank J. Tipler při tvorbě své teorie uvažoval pouze takové scénáře, které mohou probíhat podle fázových trajektorií na základě obecně přijatelných pravidel kvantové teorie a obecné teorie relativity. Nelze přehlédnout, že takto postavené scénáře mohou vést k triviálně optimistické teorii, která ale předpovídá jevy, které většinou nejsou pozorovány. Samozřejmě máme nějakou nenulovou pravděpodobnost, že např. náhodně se pohybující atomy se uspořádají takovým způsobem, že se obnoví tělo zemřelého. Tento jev sice může proběhnout podle přijatelných pravidel fyziky, ale nikdo ho nepozoroval. Podle koncepce mnoha světů v kvantové teorii může existovat paralelní vesmír, ve kterém takové jevy skutečně probíhají, ale zřejmě jde o nepatrný zlomek možných vesmírů. Podobně mohou existovat vesmíry, ve kterých jsou fyzikální zákony radikálně odlišné od zákonů našeho vesmíru, například s obráceným tokem entropie. Ale fázové trajektorie, pokud jsou definovány správně, se nerozcházejí s tím, co ve vesmíru pozorujeme.

Jedním ze základních principů, který musí fázové trajektorie splňovat, je platnost druhého zákona termodynamiky. Tento zákon zhruba tvrdí, že všechny objekty ve vesmíru směřují ke stále větší neuspořádanosti. Míra neuspořádanosti se nazývá entropie. Podle druhého zákona entropie uzavřeného systému nikdy neklesá. Pouze otevřené systémy, které si vyměňují se svým okolím energii a hmotu, mohou dočasně snižovat svoji entropii. Takovými systémy jsou například živé organismy. S růstem entropie postupně klesá potenciální množství užitečné práce, kterou systém může vykonat. Při termodynamické rovnováze, kdy systém dosáhne své maximální entropie, již nemohou probíhat žádné informační procesy, takže jakékoliv myšlenkové procesy jsou vyloučeny.

Uzavřené termodynamické systémy směřují ke stavu s maximální entropií. Pokud se tato úvaha extrapoluje na celý vesmír, lze dojít k závěru, že vesmír dospěje k rovnovážnému stavu, ve kterém přestanou existovat všechny gradienty teplot (tok tepla z těles teplejších na tělesa chladnější) a ostatních veličin, které jsou hnací silou většiny fyzikálních procesů. Takový stav se nazývá tepelná smrt vesmíru. [1]

Z hlediska molekulové fyziky po dosažení rovnovážného stavu pravděpodobnosti obsazení jednotlivých hladin energie přestanou záviset na čase. Střední hodnoty makroskopických veličin budou konstantní a jakékoliv další změny jsou způsobeny jen fluktuacemi kolem středních hodnot. Na základě Gibbsova rozdělení musí být fluktuace v tak velkém systému, jako je vesmír, velmi nepatrné. Hranice použitelnosti výsledků teorie fluktuací je tedy dána hranicemi použitelnosti Gibbsova rozdělení.

Při odvozování zákona rozdělení energie mezi podsystémy se předpokládalo, že podsystémy jsou statisticky nezávislé a že se jejich energie sčítají. Tato aditivnost však vyžaduje, aby energie vzájemného působení mezi podsystémy byla malá. V malých systémech je tato podmínka běžně splněna, protože jde o působení sil mezi molekulami. Při zvětšování rozměrů systému energie vzájemného působení molekul roste pomaleji než vnitřní energie systému. Ve vesmíru jako celku je situace podstatně odlišná. Převládajícím silovým působením je gravitace, u níž potenciální energie klesá s 1/r. Vnitřní energie vesmíru roste za předpokladu homogenního rozložení látky s efektivní měrnou hustotou ró úměrně s objemem V. Gravitační síla roste podle Newtonova gravitačního zákona s druhou mocninou hmotnosti (ró.V)^2 a klesá nepřímo úměrně se vzdáleností, která je úměrná V^(1/3). Energie vzájemného působení se tedy mění podle vztahu

U[1,2] ~ V^2.V^(-1/3) = V^(5/3),

což v porovnání s vnitřní energií vesmíru je vzrůst rychlejší o faktor V^(2/3). U dostatečně velkých systémů energie vzájemného působení převládá nad vnitřní energií. Proto na vesmír nelze aplikovat termodynamickou teorii fluktuací. Lze očekávat, že v dostatečně velkých systémech mohou probíhat relativně velké fluktuace, které jsou schopny systém vychýlit z rovnovážného stavu. Z podrobnějších teorií dále plyne, že proces vývoje k rovnováze se naruší, pokud se začne uplatňovat energie vzájemného působení. Je tedy vidět, že neexistují žádné fyzikální důvody pro existenci tepelné smrti vesmíru. [1]

Tiplerův model uzavřeného vesmíru vede postupně ke stále teplejšímu vesmíru se stále vyšší entropií. Přestože vyloučíme představu tepelné smrti vesmíru, relativně velké fluktuace zřejmě neumožní žádné ukládání informací a myšlenkové procesy. Tento stav je v rozporu s očekávaným bodem Omega. Jinou variantou může být nová expanze po kolapsu vesmíru, kdy celý proces vývoje vesmíru začne znovu. Ale neexistuje žádný fyzikální důvod, který by umožnil přežití inteligentních bytostí z jednoho cyklu vesmíru do cyklu následujícího.

Jiným scénářem je model otevřeného vesmíru, který analyzuje ve své práci "Time without end: physics and biology in an open universe" Freeman J. Dyson [Y4]. Podle tohoto modelu vesmír bude existovat nekonečně dlouho a stejně tak v něm bude existovat nekonečně dlouho život.

V jistém smyslu druhý zákon termodynamiky představuje záhadu. Pokud systémy vždy směřují ke stavu s nejvyšší entropií, proč náš vesmír již v tomto stavu není? Na druhou stranu, tato skutečnost nám dává reálnou naději, že konec existence života není v dohledu a že nesmrtelnost může být potenciálně možná. Stojíme ale před otázkou, jakým mechanismem je druhý zákon termodynamiky (který nemá žádné výjimky pozorované v laboratoři) potlačován? Vesmír zřejmě svoji existenci začal z velmi žhavé koule Velkým třeskem. Co ale vedlo k této události, která sama o sobě je podezřelým porušením druhého zákona termodynamiky?

Možnou odpovědí může být antropický princip, podle něhož pozorovatelný vesmír musí mít takovou strukturu, aby v něm mohli existovat jeho pozorovatelé. Je zřejmé, že pozorovatelé mohou existovat pouze v případě, že vesmír není ve stavu s nejvyšší entropií a je dostatečně daleko od tohoto stavu. Pokud znovu použijeme argumentaci paralelních vesmírů, pak takové vesmíry existují. Možná v určitém smyslu jsou tyto vesmíry s nízkou entropií zvláštností, ale z hlediska přítomnosti pozorovatelů jsou pouze takové vesmíry reálné. Předpoklad, že vesmír musí obsahovat pozorovatele, méně či více patrným způsobem ovlivňuje všechny fyzikální zákony vesmíru. Antropický princip totiž určuje řadu vlastností vesmíru, o nichž jsme se mohly dosud domnívat, že byly stvořeny Bohem.

Antropický princip existuje také ve své silnější verzi, kdy pozorované vlastnosti vesmíru jsou takové proto, abychom je mohli pozorovat [Y5]. Tento argument ovšem je mnohem více vírou, než možnou realitou. Vesmír nevypadá tak, jako by byl stvořen pouze kvůli člověku.

Jinou verzí antropického principu, kterou navrhuje autor článku [X1], může být individuální antropický metaprincip (Individual Anthropic Metaprinciple), který lze vyjádřit větou: "Vesmír, který já pozoruji a vnímám, je strukturován tak, že jsem nesmrtelný". O existenci každého objektu ve vesmíru existuje trvalý záznam. Samozřejmě tento princip neznamená, že člověk nikdy nezemře, ale pouze to, že po smrti musí někdy v budoucnu následovat zmrtvýchvstání, po kterém pozorovatel bude vesmír znovu vnímat, jako za svého života. Všechna pozorování jsou trvale uchovávána, přesto pozorovatel musí být znovu vytvořen.

Zmíněná verze antropického principu může být přijatelná, pokud je přijatelná koncepce mnoha světů v kvantové teorii. Protože všechny možné vesmíry mohou existovat, mohou existovat také vesmíry, v nichž pozorovatel zemře a bude znovu vytvořen po určité době.

Samozřejmě podle interpretace mnoha světů každý pozorovatel a jeho okolí se v každém okamžiku rozděluje do blízkých kopií, z nichž každá pak sleduje svoji vlastní fázovou trajektorii. Každý z mnoha pozdějších pozorovatelů je pokračovatelem některé z těchto kopií. Autor článku [X1] se domnívá, že toto je normální proces, který probíhá v každém okamžiku existence vesmíru.

Individuální antropický metaprincip vede k závěru, že bez ohledu na to, co se pozorovateli stane, jeho existence bude někdy pokračovat. Pokud přijmeme koncepci mnoha světů, tomuto závěru se nelze vyhnout. Je třeba poznamenat, že většina fyziků koncepci mnoha světů pro kvantovou mechaniku odmítá. Z individuálního antropického metaprincipu dále vyplývá, že reálné jsou pouze ty vesmíry, ve kterých může existovat pozorovatel a jeho život může pokračovat.

Autor článku [X1] se dále domnívá, že uvedené předpoklady mohou vést k modelům vesmíru, které mohou vyžadovat vybudování zcela nové fyziky. Není navíc jasné, zda tuto novou fyziky bude možno beze zbytku popsat matematickou teorií. Pokud fyzika přijme představu nesmrtelnosti pozorovatele, pak bude muset popisovat realitu na mnohem hlubší úrovni, než je tomu dosud.

Individuální antropický metaprincip může být racionálním základem nesmrtelnosti a posmrtného života současné nenáboženské holosofie. Takovou holosofií může být supramoralismus 19. století ruského myslitele N.F. Fedorova. Japonský myslitel Yuai zastával názor, že všichni lidé, kteří kdy v minulosti žili, mohou být v budoucnu vědeckými metodami vzkříšeni k životu a jejich nemoci budou vyléčeny. Lidé se postupně dostanou do rostoucí společnosti nesmrtelných a budou spolu harmonicky žít. Autor článku [X1] tuto představu vztahuje na všechny rozumné vnímající tvory. Fedorov ve své filozofii také vysvětlil vazby na křesťanství. Fedorov byl průkopníkem myšlenky vědeckého zmrtvýchvstání v rámci Newtonovy mechaniky, protože v jeho době teorie relativity a kvantová teorie ještě neexistovaly. Jeho základní myšlenky přetrvaly dodnes.
 

Kvantová mechanika popisuje chování systémů pomocí vlnové funkce, která určuje pravděpodobnost výsledků měření určité veličiny. Procesem měření ale dochází k paradoxní situaci, kdy je získán jediný výsledek a vlnová funkce již nemůže popisovat další chování systému. V tomto smyslu se hovoří o "kolapsu" vlnové funkce. Přechod od vlnové funkce k procesu měření určité veličiny způsobuje nespojité zúžení vlnové funkce z nekonečně mnoha různě pravděpodobných možností na jedinou konkrétní možnost. Tento kolaps vlnové funkce narušuje symetrii mezi stavy v minulosti (potenciálními možnostmi) a v současnosti (aktuální možnost). Pro samotný kolaps vlnové funkce není v kvantové teorii navržen žádný mechanismus, přičemž jde o proces nevratný a náhodný.

V roce 1957 Hugh Everett III. vyslovil předpoklad, že ke kolapsu vlnové funkce nedochází a zpracoval matematické důsledky. Everettova interpretace nevysvětluje makroskopická pozorování a neřeší problém měření. Předpokládá pouze, že tyto problémy sice existují, ale vlnová funkce se nekolabuje. Tyto předpoklady vedou k modelu relativních stavů, který se často nazývá koncepce "mnoha světů".

Uvažujme následující pokus. Zdroj vysílá svazek elektronů, který dopadá na clonu se dvěma blízkými štěrbinami, za níž je umístěno fluorescenční stínítko. Při dopadu elektronu na stínítko se objeví záblesk. Pokud by elektron byl pouze částicí, dopadl by buď na clonu a odrazil se zpět, nebo by prošel jednou ze štěrbin. Po dopadu by se objevil záblesk na stínítku za jednou ze štěrbin. Pokud by elektron byl pouze vlnou, šířil by se celým prostorem. Vlna by prošla oběma štěrbinami současně. Podle vlnové teorie se štěrbiny stanou sekundárními zdroji vlnění a výsledkem skládání vln na stínítku je interferenční obrazec.

Podle Everettovy interpretace kvantové mechaniky si elektron nevolí mezi štěrbinami při své interferenci na dvojštěrbině, ale mezi vesmíry. Tím, že dojde k preferenci jedné štěrbiny před druhou, dojde k rozštěpení jednoho vesmíru na dva. To, kterou štěrbinu si elektron zvolí, bude záviset na tom, ve kterém vesmíru se právě nacházíme. Po této volbě se oba vesmíry zcela oddělí a dále se dělí při každém procesu měření. Problémem této koncepce je, že vesmír sám o sobě je popsán vlnovou funkcí, která obsahuje příspěvky od všech možných výsledků. Závěry Everettovy interpretace jsou bizarní, protože vzniká nespočetné množství "paralelních" vesmírů. Tato koncepce nemá daleko k jedné větvi islámu zvané Kalam, podle níž se svět znovu zrodí, kdykoliv dojde v něm k nějaké události.

Na rozdíl od jednoduché a jedinečné skupiny makroskopických pozorování v Everettových modelech vystupuje nepřesně definovaná multiplicita relativních stavů. Neexistuje žádná relativistická verze Everettovy interpretace a není jasné, jak by měla taková verze vypadat na rozdíl od relativistické verze kvantové mechaniky, jíž je kvantová teorie pole.

Everettova koncepce paralelních vesmírů ale našla zastánce mezi vědci zabývající se kosmologií, protože nevyžaduje žádného vnějšího pozorovatele. Pokud by totiž koncepce kvantové teorie byla založena na teorii vědomí, pak by jediný pozorovatel mohl způsobit kolaps vlnové funkce vesmíru. Takovým pozorovatelem by mohl být jedině Bůh.

Autoři knihy [2] podotýkají, že výše uvedené koncepce jsou poznamenány klamným a dodnes velmi rozšířeným názorem o potřebě pozorovatelů v kodaňské interpretaci kvantové mechaniky. Tím se otvírá možnost hovořit ve fyzice o bytostech obdařených vědomím. Ale kolaps vlnové funkce je nevratný a zcela objektivní proces, který nevyžaduje přítomnost vědomí. [2]

Paul Budnik [M1] ve svém článku "Measurement in quantum mechanics FAQ" v části "Item 14.: Errors in the Many-Worlds FAQ" ukazuje na základě analýzy článku zastánce této koncepce, jakých závažných chyb se zastánci koncepce "mnoha světů" dopouštějí. Autor mimo jiné uvádí, že tato koncepce není žádnou novou formulací kvantové mechaniky, ale vychází z již existující formulace, kterou interpretuje. Koncepce obsahuje metafyzické předpoklady, které jsou odlišné od ostatních interpretací. Předpoklady o relativních stavech jsou metafyzické, protože nemají žádné testovatelné důsledky. [2], [N1].

Odkazy autora článku [X1]:

[Y1] Paley, W. Quoted by Dawkins, R., The Blind Watchmaker, Norton, 1986, 5.

[Y2] Tipler, F. The Physics of Immortality, Doubleday, 1994, 326-327.

[Y3] Travis, J. "Hubble War Moves to High Ground", Science 266 539 (28 Oct. 1994).

[Y4] Dyson, F. "Time without end: physics and biology in an open universe", Review of Modern Physics 51 447 (1979).

[Y5] Barrow, J. and Tipler, F. The Anthropic Cosmological Principle, Oxford, 1988, 16-23.

Další zdroje uvedené autorem článku [X1]:

* Dyson, F. Infinite in All Directions, Harper & Row, 1988.
* Paine, T. The Age of Reason, Prometheus, 1984.
* Zakydalsky, T. N. F. Fyodorov's Philosophy of Physical Resurrection. Ph. D. thesis, Bryn Mawr College, University Microfilms International, 1976.

Literatura a odkazy:

[X1] Alcor Foundation & Cryonics. An Alternative to Deism Based on the Anthropic Principle by R. Michael Perry. From: Venturist Monthly News, Feb. 1995.

[E1] Feynmanovské kvantování dráhových integrálů.

[1] Veis, Štefan; Maďar, Ján; Martišovitš, Viktor: Mechanika a molekulová fyzika (všeobecná fyzika 1), Alfa, Bratislava, SNTL, Praha, 1981, 2.vydání

[2] Coveney, Peter; Highfield, Roger: Šíp času, nakl. Oldag, Ostrava 1995, ISBN: 80-85954-08-7. Angl. orig.: The Arrow of Time, WH Allen (Virgin Publishing Ltd.), Great Britain, 1990

[3] Item 14.: Errors in the Many-Worlds FAQ original by Paul Budnik (paul@mtnmath.com) From: paul@mtnmath.com Subject: Measurement in quantum mechanics FAQ Date: 31 Aug 1995 22:08:02 -0700

[N1] Některé problémy kvantové mechaniky, 2. Chyby v textu "Many-Worlds FAQ" Natura 04/1997.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci