Území Kosova je ohniskem napětí a krvavých střetů mezi Albánci a Srby již po staletí. Albánci považují území Kosova za své historické dědictví a domáhají se svého práva. Srbové zase poukazují na období středověku, kdy se Kosovo stalo kolébkou srbského národa a náboženským střediskem srbské ortodoxní víry, jak dokazují tisíce klášterů v této oblasti. Pohoří v Kosovu mají pro Srby kulturní a historický význam. V roce 1389 zde proběhla poslední bitva mezi Srby a Ottomanskými Turky. Poté, co Srbové byly v Kosovu poraženi, Ottoman pokračoval v úspěšném dobývání střední Evropy.

Během Ottomanovy okupace Kosova se většina Albánců přiklonila k islámu. Tím se Albánci stali pro Turky přijatelní. Po téměř pět století okupace Kosova muslimští Albánci přicházeli do Kosova a vytlačovali srbské obyvatelstvo. V roce 1912 Srbové konečně Kosovo osvobodili od nadvlády Ottomanovy říše. Osvobození bylo provázeno násilnostmi a násilným vyhnáním albánských obyvatel, kteří zde dříve žili pod ochranou Ottomanových vojsk. Během první světové války Albánci podnikli proti Srbům odvetné akce, ale v roce 1918 Srbové Kosovo opět osvobodili. Během této války byl počet etnických Albánců a Srbů na území Kosova v rovnováze.

Během druhé světové války byla větší část území Kosova okupována Velkou Albánií za podpory fašistické Itálie, zatímco zbytek území byl okupován nacistickým Německem a fašistickým Bulharskem. Během italské okupace bylo z území Kosova vyhnáno více než 300 tisíc Srbů. Okupanti podpořili přistěhovalectví Albánců. Po osvobození území Jugoslávie Titovými vojsky bylo Kosovo začleněno do Republiky Jugoslávie v rozporu s nadějemi většiny Albánců, kteří doufali, že Kosovo bude začleněno do Albánie. Titův komunistický režim ale nepodpořil návrat Srbů, kteří byli vyhnáni italskými okupanty, do Kosova a zabavil jejich majetek. V roce 1974 poskytl Tito Kosovu plnou autonomii. Období let 1975 až 1981 lze považovat za "albánské obrození" v Kosovu. Na území Kosova výrazně převládlo albánské obyvatelstvo. Srbové, kteří v minulosti Kosovo opustili, neměli možnost se vrátit do svých domovů.

V roce 1987 Albánci představovali 90 procent obyvatelstva na území Kosova. Srbové proti albánské nadvládě protestovali a na území Kosova začalo vzrůstat napětí. V roce 1989 Milosevicova vláda autonomii Kosova zrušila. V důsledku těchto událostí došlo k prudkým střetům mezi Srbskou policií a albánskými demonstranty. Milosevicův režim vyslal do Kosova armádu, aby obnovila pořádek. V roce 1991 albánští separatisté za podpory Albánie vyhlásili Kosovo nezávislým státem. Napětí mezi Srby a Albánci dále rostlo. V roce 1996 vznikla Kosovská osvobozenecká armáda, složená z ozbrojených albánských teroristických skupin, který začala na území Kosova terorizovat srbské civilní obyvatelstvo a bojovala proti srbské policii.

V důsledku ozbrojených srážek mezi srbskými policejními silami a Kosovskou osvobozeneckou armádou stále více Albánců přestalo podporovat nedůraznou politiku svého vůdce Ibrahima Rugova a přiklonilo se na stranu Kosovské osvobozenecké armády. V roce 1998 Kosovská osvobozenecká armáda prohlásila, že převzala kontrolu nad 40 procenty území Kosova. Původní izolované srážky vyústily v otevřenou partyzánskou válku. Kosovská osvobozenecká armáda byla financována ze zahraničních zdrojů a obdržela více než 30 tisíc automatických pušek, protitankových zbraní a další výzbrojí. Vláda Federativní republiky Jugoslávie se v květnu 1998 rozhodla zakročit pomocí armády. V srpnu 1998 jugoslávská armáda obsadila celé území Kosova a odzbrojila většinu příslušníků Kosovské osvobozenecké armády. Vláda republiky Jugoslávie začala podnikat opatření proti albánskému civilnímu obyvatelstvu, které předtím podporovalo Kosovskou osvobozeneckou armádu. Tvrdila, že jde o potlačení terorismu na území Kosova.

Je třeba zdůraznit, že během krize v Kosovu si žádná strana často nepočínala v souladu s mezinárodním humanitárním právem. Lidská a humanitární práva jsou během občanské války porušována jako první a Kosovo nebylo výjimkou.

Mezinárodní společenství začalo být vážně znepokojeno růstem násilí v této oblasti. Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (the United Nations Security Council) přijala rezoluci 1160/98, v níž odsoudila použití násilí srbské policie proti civilnímu obyvatelstvu v Kosovu a odsoudila teroristické akce Kosovské osvobozenecké armády. Rada bezpečnosti dále vyzvala vládu Federativní republiky Jugoslávie, aby okamžitě odvolala všechny své zvláštní policejní jednotky z území Kosova a zahájila konstruktivní jednání s představiteli albánské komunity s cílem zajistit větší autonomii a právo na sebeurčení pro košvarské Albánce v rámci jugoslávského státu. Představitelé kosovských Albánců byli vyzváni, aby okamžitě ukončili všechny teroristické akce a dosáhli jednání mírovými cestami.

Podle rezoluce 1199/98 Rady bezpečnosti Organizace spojených národů zásadním cílem řešení situace v Kosovu je "dosažení míru a bezpečnosti v oblasti". Rada bezpečnosti odmítla použití síly a znovu vyzvala k navázání konstruktivního dialogu mezi vůdci kosovských Albánců a vládou Federativní republiky Jugoslávie, s cílem předejít humanitární katastrofě. Rezoluce varovala, že pokud nebudou dodrženy všechny požadavky rezoluce 1160/98, přijme mezinárodní společenství taková opatření, která zajistí mír a stabilitu v oblasti.

Vojenští představitelé Severoatlantické aliance NATO (the North Atlantic Treaty Organization) plně v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti Organizace spojených národů pohrozili Milosevicově vládě leteckými útoky na území Jugoslávie. Americký vyjednávač Richard Holbrooke přiměl Milosevice, aby v říjnu 1998 přijal dvě dohody.

16. října 1998 byla přijata dohoda, podle níž Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE, the Organization for Security and Cooperation in Europe) provede civilní misi na území Kosova s cílem zjistit, zda Srbové dodržují ustanovení rezoluce Rady bezpečnosti. 15. října 1998 byla přijata dohoda, podle níž Severoatlantická aliance NATO bude provádět letecký průzkum nad celým územím Kosova se stejným cílem.

Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezolucí 1203/98 schválila a požadovala provedení civilní mise na základě smluv z října 1998. Rezoluce znovu zdůraznila, že kroky mezinárodního společenství směřují "k obnovení míru a bezpečnosti v oblasti".

V únoru 1999 členové Kontaktní skupiny vedené Rambouilettem se setkali s představiteli kosovských Albánců a vlády Federativní republiky Jugoslávie, aby přijali politické řešení kosovské krize. Kontaktní skupina předložila kosovským Albáncům a vládě Federativní republiky Jugoslávie připravenou předlohu dohody, podle níž budou okamžitě ukončeny boje mezi srbskou policií a Kosovskou osvobozeneckou armádou, srbská policie opustí území Kosova a vláda Federativní republiky Jugoslávie zajistí rozsáhlou autonomii Kosova v rámci srbského státu po dobu tří let od dohody s tím, že o budoucím uspořádání Kosova bude rozhodnuto později. Kontaktní skupina dále navrhla, že na dodržování této smlouvy a na zajištění bezpečnosti budou na území Kosova dohlížet mírové jednotky NATO.

Milosevic odmítl tuto smlouvu s tím, že se jedná o ultimátum, které buď musí přijmout nebo na území Jugoslávie zaútočí letecké síly NATO. Nebylo dosaženo žádné dohody. Jugoslávie odmítla další jednání s tím, že se jedná o vměšování do jejích vnitřních záležitostí. Rambouilletovu misi postihl první neúspěch.

Milosevic přislíbil, že Kosovo získá určitou formu autonomie, ale dohled mírových jednotek NATO v Kosovu odmítl. Uvedl, že rozmístění vojenských jednotek NATO v Kosovu by představovalo vměšování do vnitřních záležitostí Jugoslávie a ohrožení státní suverenity. 15. března 1999 proběhlo další kolo jednání v Paříži, ale znovu nebylo dosaženo žádné dohody.

23. března 1999 generální tajemník NATO Javier Solana na základě pokynů politického vedení členských zemí NATO nařídil letecké útoky na území Jugoslávie pod velením generála Wesleyho Clarka. Letecké útoky na Jugoslávii byly zdůvodněny nesplněním požadavků mezinárodního společenství vládou Federativní republiky Jugoslávie, podle nichž měla srbská policie opustit území Kosova. Javier Solana dále tvrdil, že účelem vojenských akcí NATO je "podpořit politické úsilí mezinárodního společenství" a "oslabení srbských sil" s cílem "zabránit další humanitární katastrofě".

Důsledkem leteckých útoků NATO ale bylo mimo jiné také vážné poškození civilní infrastruktury a životního prostředí na území Jugoslávie a několik vážných omylů způsobilo smrt řady civilních obyvatel.

Proto odpůrci vojenského řešení tvrdí, že se aliance NATO pod záminkou řešení humanitární krize a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti dopustila na území Jugoslávie a Kosova porušení mezinárodního práva a porušila své vlastní principy, které více než 50 let chránily mezinárodní bezpečnost a bránily vzniku nové světové války.
 

Podle článku 1 statutu Mezinárodního soudního tribunálu (ICT, the International Criminal Tribunal) je v jeho pravomoci soudně stíhat osoby zodpovědné za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Žalobce Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii jedná na základě rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a shromažďuje důkazy o zločinech na území bývalé Jugoslávie v době válečného konfliktu.

Odpůrci válečného konfliktu se domnívají, že do působnosti Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii náleží také porušování mezinárodního humanitárního práva a válečné zločiny politických a vojenských představitelů NATO.
 

Odpůrci leteckých útoků NATO na území Jugoslávie uvádějí, že tyto útoky nebyly ani dodatečně schváleny Radou bezpečnosti Organizace spojených národů.

Článek 2 odstavec 4 Charty Organizace spojených národů požaduje, aby se její členové "v mezinárodních vztazích zdrželi použití síly proti územní celistvosti a politické nezávislosti některého státu". Tento článek zavazuje jak jednotlivé státy, tak všechny mezinárodní organizace, jako je NATO. Podle Charty Organizace spojených národů lze vojenské síly použít pouze tehdy, pokud to vyžaduje obrana některého státu nebo jeho spojenců (článek 51), nebo pokud je taková vojenská akce schválena Radou bezpečnosti (kapitola VII). Rada bezpečnosti Organizace spojených národů je především zodpovědna za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Pouze kvůli obraně některého členského státu může Rada bezpečnosti použít vojenskou sílu proti jinému státu.

Mluvčí NATO tvrdil, že bombardování území Jugoslávie proběhlo zcela v souladu s rezolucemi 1160/98, 1199/98 a 1203/98 Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Americká vláda tvrdila prostřednictvím svého mluvčího Crowleyho, že toto oprávnění aliance NATO získala na základě rezolucí 1199/98 a 1203/98, protože použití síly si vyžádalo zhoršení situace v Kosovu a ohrožení míru a bezpečnosti v celé oblasti.

Odpůrci leteckých útoků NATO tvrdí, že tento argument nelze přijmout. Podle jejich názoru rezoluce Rady bezpečnosti nijak neopravňují použití síly. Dále uvádějí, že pokud by se Rada bezpečnosti rozhodla problém řešit vojenskou silou, přijala by příslušnou rezoluci, jejíž výklad byl jednoznačný a nepochybný. Rada bezpečnosti ale o použití vojenské síly nerozhodla. Členové Rady bezpečnosti Rusko a Čína již předtím veřejně vyhlásily, že odmítají jakékoliv použití vojenské síly proti Jugoslávii. Proto podle odpůrců leteckých útoků NATO leží zodpovědnost za vojenské akce plně na politickém a vojenském vedení NATO.

Odpůrci leteckých útoků NATO dále zastávají názor, že dohody Milosevice a Holbrooka v říjnu 1998 a Rambouilletovy kroky byly nezákonné, protože byly učiněny pod hrozbou použití vojenské síly. Dále uvádějí, že letecké útoky NATO byly nezákonné, neboť je nelze zdůvodnit jako obranu některého členského státu NATO.

Odpůrci leteckých útoků NATO dále odmítají podle jejich názoru absurdní argument amerického prezidenta Billa Clintona, že konflikt v Kosovu mohl vést k případné válce mezi Řeckem a Tureckem, tedy členskými státy NATO.

Podle odpůrců leteckých útoků NATO Severoatlantická aliance leteckými útoky proti Jugoslávii porušila svoji vlastní Chartu. Podle této Charty je NATO zmocněna použít vojenskou sílu jen v případě společné obrany při napadení některého členského státu. NATO může použít vojenskou sílu na území členského státu NATO nebo na území nečlenského státu jen na základě žádosti vlády tohoto státu o vojenskou pomoc. Podle článku 2 v souhlase s článkem 52 Charty Organizace spojených národů NATO nesmí použít vojenskou sílu proti jinému členskému státu Organizace spojených národů bez souhlasu jeho vlády. Tento souhlas nepotřebuje, pokud taková akce slouží k obraně jiného členského státu a pokud je schválena Radou bezpečnosti Organizace spojených národů.

Podle tvrzení odpůrců leteckých útoků NATO situací v Kosovu nebyl přímo ani nepřímo ohrožen žádný členský stát NATO. Jugoslávie nepožádala NATO o vojenskou pomoc a dokonce rozhodně odmítla rozmístění vojenských jednotek NATO na svém svrchovaném území.

Severoatlantická aliance NATO jako mezinárodní vojenská organizace je nezávislá na Organizaci spojených národů. NATO může změnit svoji Chartu a závazky pouze se souhlasem svých členských států. Tyto změny ale musí respektovat mezinárodní právo, které klade zákonná omezení všem státům. Charta Organizace spojených národů zakazuje použití síly, pokud neslouží k vlastní obraně. NATO musí takové ustanovení plně respektovat. V článku 103 Charty Organizace spojených národů se uvádí, že závazky podle této Charty mají vždy přednost před závazky členských států, které plynou z nějakých mezinárodních smluv. Proto Severoatlantická aliance nemůže změnit svůj charakter obranné organizace nebo může jednat výlučně na základě mandátu Rady bezpečnosti.

Mezinárodní právo nedovoluje použít vojenskou sílu pro prosazení humanitární pomoci nebo intervence. Neexistuje tedy žádné zvláštní právo, které by umožňovalo prosazovat humanitární pomoc a intervence vojenskou silou. Základními principy, které mezinárodní právo respektuje, jsou suverenita a nezasahování. Zřejmě právě proto se mezinárodní společenství chovají velice zdrženlivě k současné závažné krizi v Čečensku, které je územní součástí Ruska.

Odpůrci leteckých útoků NATO proti Jugoslávii uvádějí, že zdůvodnění těchto útoků se do jisté míry podobá zdůvodnění japonské invaze do Mandžuska, Mussoliniho útoku na Etiopii, Hitlerova obsazení Československa nebo turecké invaze na Kypr. Všechny tyto útoky byly zdůvodňovány určitými principy humanitární intervence, všechny proběhly za tichého souhlasu mezinárodního společenství a s odstupem historie všechny byly později odsouzeny jako hrubé porušení mezinárodního práva.

Vysocí představitelé Organizace spojených národů a odborníci mezinárodního práva stojí před otázkou, jaké právo má stát nebo skupina států zasahovat humanitární intervencí v určitém vnitřním konfliktu některého státu. V současné době je nanejvýš aktuální problém Čečenska, kdy Rusko odmítá vměšování do svých vnitřních záležitostí a současně závažně porušuje základní lidská práva. Vznik práva humanitární intervence souvisí s otázkou, kdo bude oprávněn rozhodnout nebo posoudit, zda humanitární intervence je konána v dobré víře a zda neslouží jen zájmům zúčastněných států. Nemohou existovat žádné výjimky humanitární intervence. Nelze přitom humanitární intervenci provést vojenskou silou bez souhlasu Rady bezpečnosti.
 

Během leteckých útoků Severoatlantické aliance NATO od 24. března 1999 do 1. května 1999 bylo provedeno více než 10 tisíc leteckých útoků na území Federativní republiky Jugoslávie. Během tohoto období na území Jugoslávie dopadlo více než 2500 křižujících raket a bylo svrženo více než 7000 tun třaskavin. Na území Jugoslávie útočila letadla F-16, F-15, Mirage 2000, B-52, B-2A, F-117A, Harrier a Tornado s posádkami členských států NATO. Na území Jugoslávie útočily také lodě a ponorky v Jaderském moři, včetně USS Norfolk, USS Miami, USS Philippines, USS Gonzales, USS Nicholsen, HMS Splendid, USS Thorn a další.

Bombardování území Jugoslávie způsobilo rozsáhlé škody nebo zcela zničilo řadu civilních objektů. Zranilo nebo usmrtilo řadu civilistů, kteří nenesli žádnou vinu na kosovské krizi.

Je nepopíratelným faktem, že v rozporu s prohlášeními představitelů NATO byly na území Jugoslávie vyzkoušeny různé typy zbraní, které způsobily rozsáhlé škody na civilních objektech a těžkou újmu na zdraví nebo smrt civilních obyvatel. V období od 24. března 1999 do 1. května 1999 došlo k následujícím útokům proti civilnímu obyvatelstvu:

Ve vesnici Doganovici poblíž Urosevace bylo zabito pět lidí a zraněno 6 dětí. V obci Kursumilja bylo zabito 13 lidí a 25 lidí bylo zraněno. V obci Pancevo byli zabiti 2 lidé a 4 byli zraněni. V obci Cacak byl zabit jeden člověk a 7 lidí bylo zraněno. V obci Kragujevac bylo zraněno více než 120 lidí během útoku na továrnu Zastava. Ve Vranje byli zabiti 2 lidé a 23 lidí bylo zraněno. V obci Aleksinac bylo zabito 12 lidí a 40 lidí bylo zraněno. Ve vesnici Nagavac bylo 11 lidí zabito a 5 zraněno. V Pristině bylo 10 lidí zabito a 8 zraněno. V roklině Gredelicka bylo zabito 55 lidí a 16 lidí zraněno. Na silnici mezi obcemi Djakovica a Prizren bylo zabito 75 lidí. Ve vesnici Srbica bylo zabito 10 lidí, z toho 7 dětí. V obci Batajnica byl zabito 1 dítě a 5 lidí bylo zraněno. V obci Nis byl zabit jeden člověk a 11 lidí bylo zraněno. V obci Grmija v Pristině bylo zabito 1 dítě a 3 děti byly zraněny. V obci Djakovica bylo zabito 10 lidí a 16 lidí bylo zraněno. V Bělehradě bylo zabito 15 lidí a 17 lidí bylo zraněno. V obci Surdulica bylo zabito 50 lidí a 11 lidí bylo zraněno. V Luzane bylo zabito 40 lidí. V Murino bylo zabito 5 lidí a 8 lidí bylo zraněno.

Podle tvrzení představitelů NATO byly útoky směrovány výlučně na vojenské cíle a zranění nebo smrt civilních obyvatel byla způsobena neúmyslně. Představitelé NATO tvrdili, že letecké útoky probíhaly vždy s ohledem na bezpečnost civilních obyvatel.

6. dubna 1999 použila letadla Harrier britského královského letectva RAF při bombardování města Aleksinac "skupinové bomby" (cluster bomb). Skupinové bomby dopadly do obydlené oblasti města na blok civilních domů, kde zabily 12 a zranily více než 40 civilistů. Podobný útok byl proveden 7. dubna 1999 na jednu z nejstarších částí města Pristina, kde bylo zabito 11 civilistů. Letecký útok zničil několik civilních domů a v ulici Zanatska zabil muže, jeho ženu a tři děti. Střepina z bomby dopadla více než dva bloky od předpokládaného vojenského cíle. 8. dubna 1999 při útoku v obci Kursumilja nalezlo smrt 13 lidí a 25 lidí bylo vážně zraněno. Útok vážně poškodil sídliště a asi 400 tisíc lidí přišlo o obydlí. 11. dubna 1999 útok na vesnici Kosanik zničil 25 domů a zahynulo při něm 5 civilistů včetně jedenáctiměsíční dívenky a jejího otce.

12. dubna 1999 letadla NATO zaútočila na osobní vlak na trati Belgrade (Bělehrad) - Skopje - Salonika. Způsobila smrt a zranění řady civilistů. Velení NATO poprvé převzalo svoji zodpovědnost za tento útok. Později představitelé NATO tvrdili, že vojenským cílem byl železniční most, po němž vlak přejížděl, a že útok byl "nevyhnutelný".

14. dubna 1999 letadla NATO zaútočila na kolonu vozidel na silnici z Prizren do Djakovici v Kosovu. Smrt zde našlo 75 a zraněno bylo více než 100 kosovských Albánců. Představitelé NATO později uváděli, že útok způsobila chybná raketa. Svědci ale tvrdili, že útok letadel proběhl opakovaně. Úlomky a krátery v okolí potvrzovali, že útok byl proveden zřejmě několikrát. Jugoslávská televize pak zveřejnila záznam radiové komunikace mezi pilotem jednoho letadla F16, které se zúčastnilo útoku. Podle této konverzace byl útok na kolonu vozidel úmyslný, ačkoliv pilot upozorňoval velení, že se kolona skládá pouze z traktorů a civilních osob.

23. dubna 1999 letadla NATO bombardovala ředitelství srbského rozhlasu a televize v Bělehradě. Tento útok byl později odsouzen mezinárodní organizací novinářů ve Vídni a řadou sdělovacích prostředků ve světě. Představitelé NATO tvrdili, že ředitelství rozhlasu a televize bylo jedním z cílů bombardování, protože šířilo "propagandu proti NATO". Útokem na tuto budovu byla ohrožena bezpečnost a životy asi stovky lidí. Obětí útoku nebyli vojáci, ale nevinní civilisté - novináři, technici, televizní štáby a další lidé. Smrt zde nalezli například mechanik, umělecká maskérka, strážný a malíř pokojů. Jugoslávští civilisté se tak stali "legitimními vojenskými cíli".

Ministerský předseda Velké Británie Tony Blair prohlásil, že nemůže věřit nebo přikládat nějakou hodnotu tvrzení srbských představitelů o bombardování kolon uprchlíků. Zničení srbských národních televizních a rozhlasových stanic na celém území Jugoslávie mělo za cíl zabránit občanům Jugoslávie a mezinárodní veřejnosti v přístupu k informacím odlišným od těch, co oficiálně publikovalo tiskové oddělení Severoatlantické aliance NATO. Cílem NATO bylo zcela zničit rozhlasovou a televizní síť Jugoslávie. Představitelé NATO tento krok zdůvodňovali tím, že zabránil šíření lží jugoslávskou vládou.

Na malou vesnici Surdelica poblíž bulharských hranic bylo vypáleno celkem 16 raket Severoatlantické aliance. Bylo zničeno kolem 300 domů a 50 civilistů včetně 10 dětí zde nalezlo krutou smrt. Ve vesnici nepobývala žádná vojenská jednotka a nejbližší vojenský tábor byl vzdálen od vesnice 3 kilometry a ještě před útokem byl opuštěn.

1. května 1999 letadla NATO bombardovala civilní autobus na své pravidelné trase. Smrt zde nalezlo 40 lidí, většinou starců a dětí. Druhá bomba NATO dopadla na vozidlo ambulance, které přijelo na pomoc obětem, a zranila lékaře. Mluvčí NATO se znovu omluvil za civilní oběti a tvrdil, že autobus byl zasažen neúmyslně, když přejížděl přes most, kde se nacházel vojenský cíl. Generál Naufmann, předseda vojenského výboru NATO, na tiskové konferenci uvedl, že "NATO lituje ztráty každého života, ale že se jinak daří vyhnout se civilním obětem".

Letecké útoky NATO zničily řadu civilních budov v obcích Pristina, Novi Sad, Aleksinac, Djakovica, Prokuplje, Gracanica, Cuprilja, Cacak, Surdelica a v obytných čtvrtích Bělehradu.

Podle tvrzení odpůrců leteckých útoků NATO rozsah škod nelze zdůvodnit jako útoky proti vojenským cílům. Zničen byl mimo jiné poštovní úřad v Nis a v Pristině, střediska uprchlíků v Pristině, Djakovoci a Paracinu, budova místního úřadu v Novim Sadu, federální budovy v Bělehradě, meteorologické stanice v Bukulje a na hoře Kopaonik, obchodní středisko v Usce. Dále byly zničeny transformátorové elektrostanice v Batajnice, Bogutovaci, Resniku a Zemunu. 1. května 1999 byly zničeny elektrárny v Krusevaci, Pristině a v Bělehradu. Dále byla zničena vodní elektrárna Bistrica v Polinje, telefonní vedení v Bogutovaci. Oficiálním cílem NATO bylo učinit co největší škody na civilním majetku, aby se obyvatelé Jugoslávie postavili proti Milosevicovi.

Cílem útoků NATO se stala také řada továren a průmyslových zařízení, na jejichž chodu závisel život civilních obyvatel. Bylo zničeno nebo vážně poškozeno více než 3500 velkých, středních a malých průmyslových podniků. Asi 500 tisíc lidí tak přišlo o práci a asi 2 milióny lidí zůstali bez elektřiny, plynu, pitné vody, potravin a dopravy. Většina cílů neměla žádný vojenský význam. Několik továren sice mělo vojenský význam, což ale neopravňovalo Severoatlantickou alianci NATO k úplnému zničení a devastaci řady jiných civilních zařízení.

V období od 24. března 1999 do 1. května 1999 letecké síly Severoatlantické aliance NATO vážně poškodily nebo zničily následující průmyslová zařízení, která sloužila pouze civilnímu obyvatelstvu:

Farmaceutická továrna "Galenika" v Bělehradu, průmyslový komplex "Dvadeset Prvi Maj" v Rakovici, automobilová továrna "Industrija Motora Rakovica" v Rakovici, továrna "Jugstroj" v Rakovici, továrna "Frigostroj" v Rakovici, Továrna na výrobu zemědělských letadel "Lola Utva" v Pancevu, farmaceutická továrna "Zdravlje" v Leskovaci, keramická továrna "Sloboda" v Cacaku, železniční zařízení v Nis, prodejna "Elektrotehna" v Nis, sklad potravin "Fidelinka" v Nis, "Technogas" v Novim Sadu, "Gumins" v Novim Sadu, přístav v Bogojevu, tiskárny "Nova Jugoslavija" ve Vranje, textilní továrna "Jumko" ve Vranje, komplex pro zpracování dřeva "27. November" v Rasce, továrna na výrobu trubek v Urosevaci, chemická továrna "Milan Blagojevic" v Lucani, továrna na zpracování plastů v Pristině, povrchový uhelný důl v Belacevaci a řada dalších.

Řada těchto továren a podniků byla bombardována opakovaně až do jejich úplného zničení. Například chemická továrna "Milan Blagojevic" v Lucani byla bombardována čtyřikrát.

Kromě výše zmíněných továren a průmyslových podniků byly 12. dubna 1999 bombardovány a zcela zničeny hotely "Baciste" a "Putnik" na hoře Kopaonik bez jakéhokoliv vojenského důvodu. 19. dubna 1999 byl vážně poškozen hotel "Mineral" v Bogutovacke Banje. Hotely neměly žádný vojenský význam.

Podle odpůrců leteckých útoků NATO zničení těchto zařízení nelze zdůvodnit, protože neměla žádný vojenský význam. Odpůrci leteckých útoků NATO se domnívají, že státy sdružené v Severoatlantické alianci si připravily prostor pro poválečnou obnovu země, investice a půjčky, tedy že ničení mělo čistě ekonomický charakter.

V období od 24. března 1999 do 1. května 1999 letecké síly Severoatlantické aliance NATO vážně poškodily nebo zničily 18 rafinérií, továren na zpracování nerostných surovin a chemických továren a tím způsobily katastrofické škody na životním prostředí nejen v samotné Jugoslávii ale na celém Balkánském poloostrově.

Zničena byla následující zařízení: Sklady paliva v Lipovici, jejichž exploze způsobila rozsáhlý požár lesa v Lipovici (26. března 1999). Úložiště paliva společnosti "Beopetrol" v Bělehradu (4. dubna 1999). Úložiště paliva "Beopetrol" v Bogutovaci. Sklad paliva v Novim Beogradu (4. dubna 1999). Chemická továrna "Prva Iskra" v Barici (16. dubna 1999). Ropná rafinérie v Pancevu (4. a 16. dubna 1999). Petrochemický průmyslový podnik "Petrohemija" v Pancevu (14. až 15. dubna 1999). Zařízení firmy "Jugopetrol" v Smederevu (4. a 13. dubna 1999). Tepelná elektrárna a teplárna v Novim Sadu (5. dubna 1999). Ropná rafinérie v Novim Sadu (5. a 6. dubna 1999). Sklad firmy "Jugopetrol" v Somboru (7. dubna 1999). Úložiště paliva firmy "Naftagas" poblíž Somboru (5. dubna 1999). Zpracovatelský ropný závod "Naftagas" mezi Conoplje a Kljaicevo. Sklad paliva firmy "Beopetrol" v Pristině (7. dubna 1999). Zpracovatelský ropný závod "Jugopetrol" v Pristině (12. dubna 1999). Ropná stanice "Jugopetrol" v Pristině (13. dubna 1999). Skladiště paliva v Gruua poblíž Kragujevace.

Poškozena nebo zničena byla také následující zdravotnická zařízení: Neuropsychiatrická klinika dr. Lazara Lazarevice a Centrální lékárna krizového střediska v Bělehradu, nemocnice "Sveti Sava" v Bělehradu, Vojenská lékařská akademie v Bělehradu, Gynekologická klinika a pomoc v mateřství v Bělehradském klinickém středisku, Lékařské středisko v Rakovici, Nemocnice a lékařské středisko v Leskovaci, Geriatrické středisko v Leskovaci, Nemocnice a poliklinika v Nis, Všeobecná nemocnice v Djakovici, Městská nemocnice v Novim Sadu, Lékařské středisko a ambulantní středisko v Aleksinacu, Lékařské středisko v Kraljevu, Lékárna na hoře Zlatibor, Městská nemocnice ve Valjevu, Lékárna ve Valjevu, Nemocnice pro postižené dystrophií v Novim Pazaru, Nemocniční středisko první pomoci v Kursumilje, Klinické středisko Dragise Misovice v Bělehradu (27. dubna 1999).

Kromě výše uvedených zařízení byla leteckými útoky NATO zničena zařízení užívaná Červeným křížem a dalšími mezinárodními humanitárními a zdravotnickými organizacemi v Novim Pazaru.

Letecké útoky NATO se nevyhnuly ani silničním a železničním mostům mimo města a ve městech přes řeky. Byly zničeny také některé historické mosty. Zničení mostů zcela ochromilo říční dopravu zboží kvůli množství trosek v řekách a ohrozilo stovky tisíc civilních obyvatel nedostatkem vody, protože byly zničeny také vodovodní systémy poblíž těchto mostů. Došlo k poškození nebo zničení některých důležitých tratí a silnic.

Silnice, železniční síť, mosty a letiště byla bombardována leteckými silami Severoatlantické aliance NATO s cílem zamezit pohybu jugoslávských vojenských sil. Generál Wesley Clark 28. dubna 1999 v prohlášení uvedl, že přes rozsáhlé bombardování jugoslávského území Milosevic pokračuje v posilování vojenské přítomnosti v Kosovu. Bombardování území Jugoslávie nenarušilo vojenskou dopravu, ale vážně ohrozilo civilní obyvatelstvo a nezabránilo exodu 820 000 etnických Albánců z Kosova. Škody na jugoslávské civilní infrastruktuře způsobené leteckými útoky NATO přesáhly miliardu dolarů.

V období od 24. března 1999 do 1. května 1999 letecké síly Severoatlantické aliance NATO na území Jugoslávie použily zbraně, jejichž použití nebylo vojensky nutné, a dokonce zbraně, jejichž použití je zakázáno mezinárodními konvencemi.

Mezinárodní konvence zakazují používání tzv. "skupinových bomb" (cluster bomb) kvůli ohrožení civilního obyvatelstva. Skupinová bomba je kontejner, který se ve středních výškách nad zemí otevře a uvolní se z něj menší bomby velikosti baseballového míče, které explodují při dopadu. Kovové střepiny těchto bomb obvykle ohrožují prostor o velikosti 100 akrů. Skupinové bomby nelze použít pro zásah určitého cíle, protože slouží k plošnému bombardování. Nebezpečí skupinových bomb spočívá také v tom, že nevybuchlé menší bomby ohrožují civilní obyvatelstvo podobně jako nášlapné miny.

Skupinové bomby v podstatě vytvářejí nebezpečná minová pole, zejména pokud jsou svrženy do zemědělského nebo jiného porostu. Malé bomby vybuchují při dotyku, podobně jako nášlapné miny. Poměr nevybuchlých malých bomb skupinové bomby se pohybuje od 5 do 30 procent. Při použití skupinových bomb při válce v Perském zálivu se poměr nevybuchlých bomb pohyboval od 10 do 20 procent. Irácké zdroje oznámili, že v dubnu 1991 v důsledku výbuchů těchto malých bomb došlo k asi 400 zraněním a 168 civilních obyvatel bylo usmrceno.

Letecké síly NATO svrhly skupinové bomby do různých částí území Srbska. Na vesnici Gracanica do okolí kláštera dopadlo asi 3500 skupinových bomb ze 14 kontejnerů. 6. dubna 1999 letouny Harrier britského královského letectva RAF svrhly skupinové bomby na sídliště v obci Aleksinac a způsobily smrt 12 civilistů a 28 jich zranily. Existují určité důkazy, že skupinové bomby byly svrženy také na kolony albánských uprchlíků 14. dubna 1999. Značné nebezpečí představují skupinové bomby pro děti. 24. dubna 1999 zahynulo pět chlapců ve věku od 3 do 15 let ve vesnici Doganovic.

Na území Jugoslávie letecké síly NATO použily náboje, které obsahují radioaktivní ochuzený uran 238. Tento ochuzený uran je vedlejším produktem jaderného průmyslu. Jako velmi hustý kov se používá pro výrobu nábojů, které jsou schopny probít pancíře z nejlepší oceli. Použití nábojů z ochuzeného uranu představuje určité nebezpečí chemického a radioaktivního zamoření životního prostředí. Ochuzený uran se používá v 30 mm nábojích, určených pro kanóny GAU-8A, které jsou montovány na amerických letounech A-10 "Warhog". Dále se používá v křižujících raketách Tomahawk. Výbuch náboje s ochuzeným uranem vytváří radioaktivní prach oxidu uranu, který se větrem šíří do vzdálenosti až několika kilometrů od místa výbuchu. Vdechování radioaktivního prachu může způsobit vznik plicních rakovinných nádorů.

K tomu je třeba uvést, že po válce v Perském zálivu několik tisíc veteránů mělo příznaky radioaktivního ozáření, jako je chronická únava, ztráta tělesné váhy a některé abnormality nově narozených dětí, včetně leukémie nebo rakoviny. Letecké síly NATO na území Jugoslávie bombardovaly municí s ochuzeným uranem také zdroje povrchové nebo podzemní pitné vody. Podle zpráv odborníků se žádné radioaktivní zamoření na území Jugoslávie neprokázalo. [1], [N1]

Komplex v Pancevu byl chemička na výrobu umělých hnoji, továrna na výrobu letadel pro zemědělské účely a ropná rafinérie, nacházející se na soutoku řek Tamiš a Dunaje asi 20 kilometrů od Bělehradu. Bombardování tohoto komplexu 18. dubna 1999 způsobilo vážné škody, kdy do ovzduší unikl hustý toxický oblak s obsahem fosgenu. Při několika prudkých dešťových srážkách padal v okruhu zhruba 50 km kolem města (tedy včetně Bělehradu) černý déšť, který po sobě na zemi, ale i na ovoci, zelenině i obilných a kukuřičných polích zanechával hustou kaši sazí. Útok leteckých sil NATO způsobil ekologickou katastrofu. Do Dunaje uniklo z letecké továrny zhruba 900 kg hydroxidu sodného, 700 kg odmašťovacího prostředku, 1000 kg kyseliny chromové a 900 l koncentrované kyseliny dusičné. Z pančevské chemičky vyteklo do řeky 1400 tun ethyldichloridu, z poškozeného rezervoáru uniklo do ovzduší 20 tun chlóru a do Dunaje 800 tun kyseliny chlorovodíkové a kolem 3000 tun hydroxidu sodného. Kromě velkého černého oblaku se však nad Pančevem na několik hodin vytvořil i oblak bílý, který měl na svědomí únik zhruba dvou set tun vysoce kancerogenního monomeru vinylchloridu, uniklého jak z rezervoáru, který byl přímo zasažen, tak z cisteren proražených střepinami. Jeho koncentrace v ovzduší byla během úniku desettisíckrát větší, než povoluje norma. Toxické látky v Dunaji vážně ohrozily také území Rumunska a Bulharska a pronikly do Černého moře. [1]

Po těchto údajích jistě nepřekvapuje, že ve městě se za tři měsíce od ukončení bombardování vystřídalo několik expertních týmů. Členové ekologické skupiny Fokus, sestavené z odborníků z Ruska, Rakouska, Řecka a Švýcarska, dokonce odhalili, že do Dunaje vyteklo z poškozeného provozu elektrolýzy také kolem deseti tun rtuti. Vedoucí týmu OSN pro zjišťování ekologických škod vzniklých v důsledku bombardování NATO, bývalý finský ministr životního prostředí Pekka Haavisto, po analýzách, které jeho skupina v Pančevu a okolí prováděla, musel konstatovat, že tato oblast je v současnosti z hlediska ohrožení životního prostředí nejrizikovějším místem v Jugoslávii. Práce na odstraňování ekologických následků bombardování by podle něj měly začít ihned, i tak však budou trvat mnoho let. [1]

Spolehlivé údaje o následcích bombardování pančevské průmyslové zóny stále ještě nejsou k dispozici. Již dnes však lékaři upozorňují na neobyčejnou kožní alergii, na niž si masově stěžují zdejší obyvatelé, ve městě a okolí je údajně i o 60% větší počet přirozených potratů. Skutečné následky pro lidské zdraví budou viditelné teprve během pěti až deseti let, výsledky zkoumání přímých následků pro životní prostředí má komise OSN předložit do konce října. Rybářské bárky, zakotvené na březích Tamiše a Dunaje, zatím slouží jen k občasným vyjížďkám svých majitelů. [1]

Ekologické katastrofy způsobené bombardováním leteckými silami NATO neznají hranice. Jedovaté látky v ovzduší a v řekách způsobily zamoření nejen území Jugoslávie, ale také území jiných států na Balkánském poloostrově.

Letecké útoky NATO zničily také některé významné náboženské a historické památky, které byly nedílnou součástí srbského národního dědictví a z nichž některé byly na seznamu UNESCO. Organizace UNESCO zaznamenala na území Jugoslávie zničení 12 historických monumentů v Kosovu, ve středním Srbsku a ve Vojvodině. Mezi jinými historickými a náboženskými památkami byly leteckými útoky NATO zničeny:

Klášter Gracanica ze 14. století (bombardován 24. března a 6. dubna 1999). Klášter Rakovice ze 17. století (29. března 1999). Kostel v Jelasnici poblíž Surdulici. Klášter chrámu Sv. Jiřího v Petrovardinu z roku 1714. Klášter Matky Boží z 12. století v Kosanici, Kursumliji. Chrám Sv. Nikolaje z 12. století v Kursumliji. Chrám Sv. archanděla Gabriela v Zemunu. Románský katolický kostel Sv. Antonia v Djakovici. Ortodoxní hřbitov v Gnjilane. Historické stavby v Bogutovaci. Ortodoxní hřbitov v Pristině. Chrám Svaté Trojice Ruské ortodoxní církve v Bělehradu.

Letecké útoky NATO poškodily nebo zničily více než 2000 škol, budov fakult a dalších budov pro děti a studenty. Bylo poškozeno nebo zničeno 25 budov fakult, 10 budov kolejí, 45 budov středních škol, 90 budov základních škol, 8 budov studentských ubytoven. Rakety letadel NATO během útoku 10. dubna 1999 zničily vesnické školy v obcích Bogutova, Raska, Lacevci, Tavnik a Lozno. Škola v Bogutovaci byla zasažena šesti raketami a těžko proto lze uvěřit tvrzení, že byla zasažena omylem. V Rakovici byla zničena například budova střední průmyslové školy a čtyři knihovny. v Nis byly leteckými útoky NATO poškozeny budovy fakult civilního inženýrství a architektury, fakulty mechanického inženýrství, fakulty elektroinženýrství.

Uvedená fakta lze doložit fotografiemi a svědectvím lidí. Řada z nich byla zveřejněna v mezinárodním tisku, některá byla součástí tiskových zpráv NATO a některé informace pocházejí ze zpráv jugoslávské vlády.

Na území Kosova byla spáchána řada válečných zločinů srbskými policejními a vojenskými jednotkami proti albánskému civilnímu obyvatelstvu. Byly objeveny masové hroby, stovky svědků hovoří o barbarských a bestiálních vraždách Albánců srbskými jednotkami. Na druhé straně nelze připustit, aby letecké útoky NATO byly nějakou odvetou za tyto hrůzné činy.

Na lavici obžalovaných Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii již usedlo několik srbských představitelů a příslušníků srbských ozbrojených sil za válečné zločiny a za zločiny proti lidskosti.

Podle odpůrců leteckých útoků NATO na území bývalé Jugoslávie by na lavici obžalovaných usednout také někteří představitelé Severoatlantické aliance. Některé skutečnosti totiž nelze omluvit nešťastnou náhodou nebo neúmyslnou chybou. Právo a zákon musí platit pro všechny stejně.

Literatura a odkazy:

[X1] Charging NATO's political and military leaders and all responsible NATO personnel with grave breaches of the Geneva convention of 1949 and violations of the laws and customs of war. Athens, May 3, 1999.

[1] Štěpánek, Václav: Dunajem jed teče... aneb Ekologické aspekty moderní války na příklad Jugoslávie. Časopis ochránců přírody VERONICA, ročník 1999, číslo 5.

[N1] Štěpánek, Václav: Dunajem jed teče... Natura 12/1999.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci