Převzato z časopisu ochránců přírody VERONICA ročník 1999, číslo 5 se souhlasem redakce [X1] a autora článku.

Na mnohých místech, která byla cílem útoků NATO, jsme museli konstatovat závažné důsledky pro životní prostředí a bezpochyby i pro lidské zdraví, které, jak se shodují všechny odhady, budou výrazně ohroženy, jestli sanace nepočne ihned, nejpozději do několika měsíců.

Pekka Haavisto, vedoucí pracovní skupiny rychlé intervence Programu OSN pro životní prostředí

"První humanitární a etická válka", tak se rozplývali významní světoví "humanisté" nad leteckými útoky NATO na Jugoslávii, ukolébáváni pečlivě vybíranými zprávami předních světových agentur o minimu ztrát mezi civilním obyvatelstvem (nejnovější odhady ovšem hovoří o počtu zhruba 2800) a zanedbatelných účincích nezbytných, tzv.kolaterálních škod, které vznikají při útocích na "zcela legitimní cíle". Ponechme však nyní všechna epiteta nedávné "letecké kampaně" NATO na svědomí oněch ctihodných mužů, kteří ve své většině ještě před rokem vůbec netušili, že někde existuje město Priština či Prizren, a o složitém historickém vývoji onoho kousku Balkánu zvaného Kosovo a Metochie, o který při osmasedmdesátidenním bombardování údajně šlo, nevěděli vůbec nic, a politické hodnocení aspektů těchto událostí zanechme politikům a politologům, a podívejme se na to, co moderní sofistikovaná válka, vedená z výše mezi pěti až deseti kilometry nad povrchem zemským, může přinést pro životní prostředí nejen dotčené země.
 

Pančevo je město velikosti Vyškova, ležící na soutoku řeky Tamiš s Dunajem, necelých dvacet kilometrů od Bělehradu. Idylické doby staré monarchie, kdy bylo zejména trhovým centrem, ale i střediskem zdejšího říčního rybářství, jsou již dávno pryč. Přestože se kolem Pančeva i nadále rozprostírají lužní lesy a oběma toky donedávna brázdily rybářské loďky, Pančevo je již čtyřicet let především průmyslovým centrem s obrovskou ropnou rafinérií (vzhledem k tomu, že ropa se do Jugoslávie dovážela především po Dunaji, vznikly zpracovatelské závody logicky na březích tohoto evropského veletoku - kromě Pančeva ještě v Novém Sadě), chemičkou produkující umělá hnojiva a podnikem vyrábějícím letadla pro zemědělské účely. Tedy spíše bylo. Osmnáctého dubna, po předcházejících menších náletech, zničila letadla NATO prakticky celé toto tzv. jižní průmyslové centrum. Hustý černý dým, stoupající z hořící rafinérie, ale i z provozu chemičky Azotara, zahalil město na celý následující týden. Svítit (byl-li elektrický proud) se muselo i v pravé poledne. Při několika prudkých srážkách padal v okruhu zhruba 50 km kolem města (tedy včetně Bělehradu) černý déšť, který po sobě na zemi, ale i na ovoci, zelenině i obilných a kukuřičných polích (vojvodinský Banát, v němž město leží, je totiž také nejúrodnější rovinou této části Balkánu) zanechával hustou kaši sazí. V Pančevu nebyla ekologická situace příznivá ani dříve, a zejména posledních deset let politické a ekonomické krize související s rozpadem Jugoslávie se takovýmito "zbytečnostmi" nikdo příliš nezabýval, nálet aviace NATO však způsobil pravou ekologickou katastrofu. Do Dunaje totiž při této příležitosti uniklo z letecké továrny zhruba 900 kg hydroxidu sodného, 700 kg odmašťovacího prostředku, 1000 kg kyseliny chromové a 900 l koncentrované kyseliny dusičné. Z pančevské chemičky vyteklo do řeky 1400 tun ethyldychloridu, z poškozeného rezervoáru uniklo do ovzduší 20 tun chlóru a do Dunaje 800 tun kyseliny chlorovodíkové a kolem 3000 tun hydroxidu sodného. Kromě velkého černého oblaku se však nad Pančevem na několik hodin vytvořil i oblak bílý, který měl na svědomí únik zhruba dvou set tun vysoce kancerogenního monomeru vinylchloridu, uniklého jak z rezervoáru, který byl přímo zasažen, tak z cisteren proražených střepinami. Jeho koncentrace v ovzduší byla během úniku desettisíckrát větší, než povoluje norma!

Po těchto údajích jistě nepřekvapuje, že ve městě se za tři měsíce od ukončení bombardování vystřídalo několik expertních týmů. Členové ekologické skupiny Fokus, sestavené z odborníků z Ruska, Rakouska, Řecka a Švýcarska, dokonce odhalili, že do Dunaje vyteklo z poškozeného provozu elektrolýzy také kolem deseti tun rtuti. Vedoucí týmu OSN pro zjišťování ekologických škod vzniklých v důsledku bombardování NATO, bývalý finský ministr životního prostředí Pekka Haavisto, po analýzách, které jeho skupina v Pančevu a okolí prováděla, musel konstatovat, že tato oblast je v současnosti z hlediska ohrožení životního prostředí nejrizikovějším místem v Jugoslávii. Práce na odstraňování ekologických následků bombardování by podle něj měly začít ihned, i tak však budou trvat mnoho let.

Spolehlivé údaje o následcích bombardování pančevské průmyslové zóny stále ještě nejsou k dispozici. Již dnes však lékaři upozorňují na neobyčejnou kožní alergii, na niž si masově stěžují zdejší obyvatelé, ve městě a okolí je údajně i o 60% větší počet přirozených potratů...Skutečné následky pro lidské zdraví budou viditelné teprve během pěti až deseti let, výsledky zkoumání přímých následků pro životní prostředí má komise OSN předložit do konce října. Rybářské bárky, zakotvené na březích Tamiše a Dunaje, zatím slouží jen k občasným vyjížďkám svých majitelů. Zbylé ryby totiž ještě dlouho budou jen stěží poživatelné.
 

Ekosystémy Dunaje vůbec utrpěly doposud nevídanou škodu. Co totiž neznečistily chemikálie z průmyslové zóny pančevské, to "nahradily" úniky z novosadské rafinérie, ležící zhruba šedesát kilometrů výše proti proudu. Z jejích rezervoárů se po raketových útocích do Dunaje vylilo obrovské množství ropy, která na toku vytvořila skvrnu dlouhou kolem dvaceti kilometrů a širokou přes půl řeky, jež postupně plavala po proudu. Jistě nepřekvapí, že během náletů se nikdo víceméně nestaral o to, aby se havárii pokusil sanovat. Dým ze zapálených pětadvaceti rezervoárů surové ropy po leteckém útoku 2.května zasáhl i přes sto kilometrů vzdálené pohraniční území Maďarska.
 

Na jugoslávském dílu Dunaje byly během bombardování zničeny, až na jeden, také všechny mosty. Tím také je na dlouho znemožněna plavba a tak přesečena největší evropská vodní magistrála, spojující, po otevření jinak ovšem velice kontroverzního kanálu Dunaj-Mohan-Rýn, Černé a Severní moře. Jugoslávskou částí Dunaje ročně proplouvalo zhruba 40 miliónů tun zboží, zejména ovšem rudy a ropy, které tak v současnosti musí být převáženy po souši, což dodatečně zatěžuje životní prostředí. Není v této souvislosti jistě bez zajímavosti, že bombardováním mostů byla porušena Konvence o svobodné plavbě Dunajem z roku 1948.
 

Dunajský říční systém však zdaleka nebyl jediný, kdo byl výrazně poškozen únikem chemikálií v důsledku bombardování. Dalším zdrojem chemického znečištění se totiž staly útoky na transformační stanice a zařízení elektrických rozvodů po celé zemi, po jejichž zasažení docházelo pravidelně k únikům vysoce toxické směsi polychlorovaných bifenylů (PCB) a chlorbenzenu (tzv. pyralenu), která se v transformátorech a kondenzátorech používá jako dielektrický a chladicí prostředek.
 

K výrazným škodám na životním prostředí docházelo také v důsledku přímých zásahů leteckých pum či raket s plochou dráhou letu. Např. pouze na národní park Fruška gora (rozkládá se ve Vojvodině a je větší obdobou naší Pálavy) dopadlo podle slov ředitele tohoto chráněného území Dragana Trniniče kolem tisíce projektilů, které na několika místech zničily původní bukové porosty v první zóně ochrany. Podobně jako na naší Pálavě také na Fruške goře byl její nejvyšší vrchol, Crni čot, ozdoben vysílačem, jenž se samozřejmě stal terčem leteckých útoků, jimž pochopitelně neodolal, do jeho blízkého okolí o rozloze jednoho čtverečního kilometru však přitom dopadlo 120 projektilů! Lze se jen domnívat, proč byla bombardována také některá další místa ve zcela neobydlené první zóně tohoto parku (zřejmě zde byla ukryta nějaká vojenská technika), pravdou však zůstává, že se z těchto ran bude Fruška gora dlouho vzpamatovávat.

V důsledku náletů vyhořelo také dvě stě padesát hektarů lesní rezervace Lipovačka šuma nedaleko Bělehradu a zcela byla zničena rezervace endemického jehličnanu Pančičovy omoriky Crveni potok v pohoří Tara (i v tomto případě lze jen spekulovat, proč byla rezervace bombardována). Josif Pančič, jeden z významných evropských botaniků, měl vůbec smůlu, při náletech na po něm pojmenovaný nejvyšší vrch národního parku Kopaonik (2160 m n.m.), kde ovšem byl též umístěn vysílač, došlo i ke zničení jeho mauzolea. I v tomto pohoří v důsledku bombardování vyhořelo několik desítek hektarů horského lesa v první zóně ochrany.

Mnohaleté úsilí botaniků, aby ve stepní ladě na kosovském Gazi-Mestanu (místu, kde se v roce 1389 odehrála slavná bitva s Turky) obnovili porosty endemické kosovské pivoňky, přišlo vniveč během několika leteckých útoků, které toto území (včetně památníku kosovské bitvy) doslova přeoraly.

Trvalou hrozbu pro vše živé zejména v pohoří Šar planina, ale i v jiných částech Kosova a Metochie představuje i zhruba 11000 neexplodovaných částí kazetových bomb (jejich používání je zakázáno haagskou konvencí zůstává paradoxem, že jejich první obětí byli dva příslušníci britské elitní jednotky Gurků, působící v rámci KFOR), které byly plošně používány k ničení "živé síly nepřítele"...
 

V tomto stručném přehledu jsme se samozřejmě ani zdaleka nedotkli všech aspektů, které má válka za masivního použití nejmodernějších zbraňových systémů na životní prostředí dotčené země, a samozřejmě, nejen jí (otázkou např. zůstává, mají-li každodenní přelety a křižování stovek letounů vliv na ozónovou vrstvu atd.). Na závěr zbývá jen podotknout, že nejzávažnější škody, tedy úniky ropných látek a chemických jedů (obavy z radioaktivního zamoření v důsledku používání průrazných pum, jejichž úderná jehla je tvořena slitinou doplněnou ochuzeným uranem, se zatím naštěstí neprokázaly) vznikly jako následky útoků nikoli na vojenské , ale na civilní cíle, z nichž některé např. chemické závody či elektrická zařízení, měla být chráněna haagskými konvencemi o vedení války.

Se sanací alespoň těch nejzásadnějších škod se zatím nepočítá. Jugoslávie, zmítající se v těžké ekonomické krizi, samozřejmě finance do této sféry neuvolní (což je sice krátkozraké, ale charakteristické nejen pro SRJ a tamní režim) a prostředky, které by byly potřebné na rychlou revitalizaci životního prostředí, nespadají do sféry humanitární pomoci, která jediná může být za stávající vládní garnitury Jugoslávii poskytována. Vzhledem k tomu, že v nejbližších měsících se politické změny v Jugoslávii neočekávají, lze jen doufat, že závěrečná zpráva expertní komise OSN poněkud změkčí zatím rigidní stanovisko mezinárodního společenství. Mnohokrát jsme totiž slyšeli, že válka není vedena proti srbskému lidu (a snad tedy ne ani proti přírodě). Byl by teď možná pravý čas to dokázat. Už i proto, že ekologická katastrofa by jen těžko uznávala hranice.

Literatura:

[X1] VERONICA. Časopis ochránců přírody. Redakce časopisu VERONICA, pošt. př. 91, 601 91 Brno 1.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci