Od 70. let 20. století se člověkem produkované emise plynných chemických sloučenin do atmosféry staly závažným problémem, který způsobuje zdravotní problémy a ohrožuje životní prostředí. Některé chemické sloučeniny, jako jsou chlorfluoruhlovodíky (CFC, chlorfluorcarbons), jsou vyráběny úmyslně a unikají do atmosféry náhodně ze zařízení nebo zboží. Jiné, jako jsou oxid siřičitý (SO₂) nebo oxid uhelnatý (CO), jsou nevyhnutelným vedlejším produktem spalování fosilních paliv. Znečištění ovzduší ve městech, kyselé deště, kontaminace ovzduší jedovatými látkami (z nichž některé jsou trvanlivé a přenášejí se ovzduším na dlouhé vzdálenosti), oslabení ozónové vrstvy ve stratosféře a změny globálního klimatického systému jsou závažnými hrozbami pro ekosystémy a lidské zdraví.

Světová zdravotnická organizace (WHO, World Health Organization) uvádí šest "klasických" látek znečišťujících ovzduší: oxid uhelnatý CO, olovo Pb, oxid dusičitý NO₂, rozptýlené částice (jako je prach, dým, mlha, smog), oxid siřičitý SO₂ a troposférický ozón O₃. (WHO, 1999)

Nejvýznamnějším zdrojem znečištění ovzduší je spalování fosilních paliv a biomasy, kdy se do atmosféry dostává oxid siřičitý SO₂, oxid uhelnatý CO, některé oxidy dusíku NO_x jako oxid dusnatý NO a oxid dusičitý NO₂, rozptýlené částice, těkavé organické sloučeniny a některé těžké kovy. Spalování fosilních paliv je také největším člověkem produkovaným zdrojem oxidu uhličitého CO₂, který je jedním z nejvýznamnějších skleníkových plynů způsobujících globální oteplování. V letech 1973 až 1998 celková spotřeba energie vzrostla o 57%. Nejvíce této energie bylo vyrobeno spalováním ropy a ropných látek, spalováním zemního plynu, hnědého a černého uhlí, výrobou energie v jaderných elektrárnách. Vodní elektrárny a další obnovitelné zdroje energie sehrávají menší roli. (IEA, 2001) Použití paliv se liší podle regionů a zemí. Například v Ruské federaci výroba elektrické energie probíhá převážně spalováním zemního plynu, v Číně 73% elektrické energie se vyrábí spalováním uhlí. (BP Amoco, 2000) Biomasa je důležitým zdrojem energie v rozvojových zemích a je zde hlavním zdrojem znečištění vzduchu v domácnostech. (Holdren a Smith, 2000)

Od 70. let 20. století jsou jedním z nejvážnějších důsledků znečištění ovzduší v Evropě a v Severní Americe kyselé deště, které poškozují zejména lesní porosty. (Rodhe et al., 1995) Od 90. let 20. století se problém kyselých dešťů objevil také v Číně. (Seip et al., 1999) Značné poškození lesů v Evropě se stalo jedním z prvořadých ekologických témat v 80. letech 20. století. Ve střední a východní Evropě se tento problém začal řešit teprve po rozpadu komunistického bloku počátkem 90. let 20. století. Kyselé deště se staly příčinou úhynu ryb v tisících jezer ve Skandinávii od 50. do 80. let 20. století. V některých částech Evropy byly člověkem produkované emise oxidu siřičitého SO₂, které byly příčinou kyselých dešťů, omezeny až o 70% z maximálních hodnot. (EEA, 2001) Ve Spojených státech amerických došlo k podobnému omezení asi o 40%. (US EPA, 2000) Díky tomu se podařilo obnovit přirozenou rovnováhu kyselosti v přírodě, přinejmenším v Evropě. Rostoucí použití uhlí a dalších paliv bohatých na síru v Asii a v zemích Tichého oceánu se stalo vážnou hrozbou životnímu prostředí. (UNEP, 1999)

Ve většině průmyslově vyspělých zemí se podařilo emise znečišťujících látek v ovzduší omezit nebo stabilizovat zejména díky důsledné vládní politice přijaté v 70. letech 20. století. Nejprve se vlády pokoušely použít nástroje přímé kontroly emisí, avšak tento postup nebyl vždy cenově účinný. V 80. letech 20. století se politika vlád zaměřila na cenově účinné mechanismy omezování emisí, které byly kompromisem mezi cenou opatření na ochranu životního prostředí a ekonomickým růstem. Princip plateb znečišťovatelů se stal základním konceptem politiky ochrany životního prostředí.

Současný vývoj politiky ochrany životního prostředí jak na národní tak na regionální úrovni je založen na ekonomických regulačních nástrojích, úpravě technologií a na tlaku na další omezení emisí. Na mezinárodní úrovni jedním z nejdůležitějších politických nástrojů se stala Konvence o přeshraničním znečištění ovzduší dlouhého dosahu (CLRTAP, Convention on Long-Range Transboundary Air Pollution), která byla přijata v roce 1979. Pomocí řady protokolů, které stanovily závazky na omezení hlavních látek znečišťujících ovzduší, se podařilo v řadě evropských zemí, ve Spojených státech amerických a v Kanadě prosadit národní pravidla na omezení emisí. (ECE, 1995) V roce 1999 byl přijat Protokol na omezení acidifikace, eutrofikace a přízemního ozónu (Protocol to Abate Acidification, Eutrophication and Ground-Level Ozone), který stanovil nové závazky na omezení oxidu siřičitého SO₂, oxidů dusíku NO_x, těkavých organických sloučenin a amoniaku NH₃. (ECE, 2000)

Přísnější regulační pravidla na ochranu životního prostředí v průmyslově vyspělých zemích odstartovala zavádění čistějších technologií a technologických vylepšení, zejména při výrobě elektrické energie a v automobilové dopravě. Významného omezení nebezpečných emisí bylo dosaženo dokonalejším spalovacím cyklem v motorech, zvýšením účinnosti paliva a zavedením katalyzátorů. (Holdren a Smith, 2000) V řadě průmyslově vyspělých zemí poklesly emise olova z benzínových aditiv až na nulovou hodnotu. (EEA, 1999; US EPA 2000) V rozvojových zemích se však zdroje emisí značně liší a zahrnují elektrárny se značnými emisemi, těžký průmysl, automobily, spalování uhlí, dřevěného uhlí a biomasy v domácnostech. Přestože náklady na výrazné omezení emisí jsou relativně nízké a význam pro životní prostředí a zdraví obyvatel je značný, jen málo rozvojových zemích do opatření na omezení emisí investuje. (Holdren a Smith, 2000; World Bank, 1997)

Ve většině zemí světa je hlavním zdrojem znečištění ovzduší (zejména oxidy dusíku a sloučeniny uhlíku) silniční automobilová doprava. Vysoké koncentrace těchto sloučenin v ovzduší velkých měst za určitých meteorologických podmínek vedou k fotochemickému smogu, který závažným způsobem ohrožuje lidské zdraví. V řadě velkých měst a v jejich okolí jsou také vysoké koncentrace troposférického ozónu. Troposférický ozón vzniká chemickými reakcemi oxidů dusíku s těkavými organickými sloučeninami za horkých letních dnů a bezvětří zejména v městských a průmyslových oblastech. Molekuly ozónu se mohou v malé výšce nad zemí pohybovat až na vzdálenost 800 kilometrů od svého vzniku. (CEC, 1997) Koncentrace troposférického ozónu jsou ve velkých oblastech Evropy a Spojených států amerických tak vysoké, že dochází nejen k ohrožení lidského zdraví, ale také k vážnému narušení vegetace. Odhaduje se, že škody ve Spojených státech na vegetaci způsobené troposférickým ozónem jsou větší než 550 miliónů dolarů ročně v důsledku omezení zemědělských a komerčních lesnických výnosů. (US EPA, 2000)

Znečištění ovzduší ve městech je jedním z nejzávažnějších problémů životního prostředí. Ve většině měst Evropy a Severní Ameriky se koncentrace oxidu siřičitého a rozptýlených částic od druhé poloviny 90. let 20. století podstatně snížily. (Fenger, 1999; US EPA, 2000) Avšak v řadě rozvojových zemí rychlá výstavba vedla ve velkých městech k růstu znečištění ovzduší. (Fenger, 1999) Limity Světové zdravotnické organizace WHO pro kvalitu ovzduší jsou často překročeny ve velkoměstech, jako je Beijing, Kalkata, Mexico City a Rio de Janiero. (World Bank, 2001)

Značná pozornost se věnuje také pomalu se rozkládajícím organickým látkám. Tyto látky se rozkládají až po delší době a proto se mohou v atmosféře šířit na značné vzdálenosti. Vysoké koncentrace některých pomalu se rozkládajících organických látek byly zjištěny také v polárních oblastech (Schindler, 1999; Masclet et al., 2000; Espeland et al., 1997), kde mohou mít vážné regionální dopady na životní prostředí. Tyto sloučeniny se totiž hromadí zejména v tukových tkáních živočichů a proto představují zdravotní riziko. V květnu 2001 byla přijata Stockholmská konvence o trvalých organických nečistotách (Stockholm Convention on Persistent Organic Pollutants), která obsahuje řadu opatření pro nakládání s pesticidy, průmyslovými chemickými látkami a nežádoucími vedlejšími produkty. Ustanovení Konvence požadují zrušení výroby a použití úmyslně vyrobených trvalých organických látek a nahrazení těchto látek, pokud je to technologicky možné. (UNEP, 2001)

Ochrana ozónové vrstvy se od 70. let 20. století stala jedním z velkých úkolů, který ovlivnil správu životního prostředí, obchod, průmysl, spotřebitele a mezinárodní spolupráci. Přímým důsledkem ztenčení stratosférické ozónové vrstvy je pronikání ionizujícího ultrafialového záření na zemský povrch. Toto záření ohrožuje lidské zdraví, neboť vyvolává karcinomy pokožky (melanokarcinom), oční šedý zákal (katarakta) a snižuje přirozenou imunitu organismu. Záření ovlivňuje rostlinstvo a živočichy na pevnině a také ovlivňuje globální změny klimatu. Oslabení ozónové vrstvy je způsobováno některými chemickými látkami, jako jsou dobře známé fluorchloruhlovodíky (CFC). V roce 1974 byly publikovány výsledky studie o souvislosti rozpadu ozónu a uvolňování iontů chlóru do stratosféry z CFC. (Molina a Rowland, 1974) Látky rozkládající ozón se používají jako chladící směs v chladničkách, jako chladící směs v klimatizačních jednotkách, jako hnací směs v aerosolových rozprašovačích, jako plnidlo pro průmyslové izolační a stavební pěny a jako hasící směs v hasících přístrojích. Výroba těchto látek vyvrcholila koncem 80. let 20. století na základě poptávky trhu.

Oslabení ozónové vrstvy v současnosti dosahuje nejvyšších hodnot zejména v Antarktidě a od konce 90. let 20. století také v Arktidě. V září 2000 ozónová díra nad Antarktidou pokrývala území o rozloze větší než 28 miliónů km². (WMO, 2000; NASA, 2001) Současný úbytek ozónové vrstvy dosahuje 6% v severních středních zeměpisných šířkách v zimě a na jaře, 5% v jižních středních zeměpisných šířkách po celý rok, 50% v Antarktidě na jaře a 15% v Arktidě na jaře. Intenzita ionizujícího záření, které dopadá na zemský povrch, se v severních středních šířkách zvýšila o 7%, v jižních středních šířkách o 6%, v Antarktidě o 130% a v Arktidě o 22%. (UNEP, 2000a)

Pokračující úsilí mezinárodního společenství však již vede k omezování spotřeby látek rozkládajících ozón. Pokud budou přijata všechna opatření Montrealského protokolu všemi státy světa, lze očekávat, že ozónová vrstva se začne obnovovat v 10. až 20. letech 21. století a její tloušťka se vrátí na úroveň před rokem 1980 ve druhé polovině 21. století. (UNEP, 2001a)

Pro ochranu a obnovu ozónové vrstvy je klíčová mezinárodní spolupráce. Všechny státy v principu souhlasily s tím, že tento globální problém je nutné řešit dříve, než se jeho důsledky výrazněji projeví nebo se vědecky potvrdí. Zřejmě jde o první případ, kdy na mezinárodní úrovni byla přijata preventivní opatření na ochranu životního prostředí. (UNEP, 2001a)

Mezinárodní opatření se začala postupně realizovat již od roku 1975, kdy Řídící rada Programu Organizace spojených národů pro životní prostředí UNEP svolala zasedání na koordinaci úsilí pro ochranu ozónové vrstvy. Byl ustanoven Koordinační výbor pro ozónovou vrstvu (Coordinating Committee on the Ozone Layer), který každoročně publikoval vědecký přehled o stavu ozónové vrstvy. V roce 1977 Spojené státy americké zakázaly použití CFC v aerosolech, v nichž není použití CFC nezbytné (tedy zejména v rozprašovačích). Krátce poté Kanada, Norsko a Švédsko přijaly podobná opatření. Evropské společenství zmrazilo výrobní kapacity CFC a omezilo použití aerosolů.

Tato iniciativa sice byla velmi užitečná, avšak byla jen dočasným řešením problému. Po přechodném poklesu spotřeby CFC v 80. letech 20. století začala znovu narůstat, protože se tyto látky začaly používat v pěnách, rozpouštědlech a jako chladící směsi. Bylo nutné přijmout přísnější opatření a několik vyspělých zemí začalo požadovat globální dohodu o ochraně ozónové vrstvy. (Benedick, 1998)

V březnu 1985 byla 28 státy přijata Vídeňská konvence na ochranu ozónové vrstvy (Vienna Convention for Protection of the Ozone Layer). Konvence zahájila mezinárodní spolupráci ve výzkumu a v systematickém pozorování ozónové vrstvy, při monitorování výroby látek rozkládajících ozón a při vzájemné výměně informací. V září 1987 přijalo 46 zemí Montrealský protokol o látkách, které oslabují ozónovou vrstvu (Montreal Protocol on Substances that Deplete Ozone Layer). V prosinci 2001 Vídeňskou konvenci ratifikovalo již 182 zemí a Montrealský protokol 181 zemí.

Původní Montrealský protokol požadoval omezení spotřeby pouze pěti látek typu CFC o 50% do prosince 1999 a zmrazil spotřebu tří halogenidů. Pravidelné vědecké vyhodnocování se stalo základem dodatků a upřesnění, která byla přijata Protokolem v Londýně v roce 1990, v Kodani v roce 1992, ve Vídni v roce 1995, v Montrealu v roce 1997 a v Beijingu v roce 1999. V roce 2000 se opatření týkalo 96 chemických látek. (Sabogal, 2000)

Výroba většiny látek rozkládajících ozón, včetně všech látek, které byly uvedeny v původním Protokolu, byla ve vyspělých zemích zastavena do konce roku 1995. Protokol poskytuje rozvojovým zemím desetileté období a finanční mechanismus (Multilaterální fond pro Montrealský protokol), který těmto zemím umožňuje splnit všechny požadavky Montrealského protokolu. V roce 2000 byl Multilaterální fond posílen na částku 1,1 miliardy dolarů, aby se podařilo realizovat projekty na zastavení výroby látek rozkládajících ozón ve 114 rozvojových zemích.

Téměř všechny země, které ratifikovaly Montrealský protokol, realizovaly opatření na zastavení výroby látek rozkládajících ozón. Díky tomu celková spotřeba těchto látek v roce 2000 poklesla o 85% v porovnání před přijetím Montrealského protokolu. (UNEP, 2000b)

Vědci podstatu přírodního "skleníkového jevu" znají již od počátku 20. století (Arrhenius, 1896). Země udržuje svoji tepelnou rovnováhu díky jemné rovnováze mezi dopadajícím slunečním zářením (krátkých vlnových délek) a vyzařovaným infračerveným zářením (dlouhých vlnových délek), které uniká z povrchu Země. Skleníkové plyny (vodní pára, oxid uhličitý, methan a další) umožňují průchod slunečního záření na povrch Země, avšak odrážejí zemským povrchem vyzařované infračervené záření zpět na povrch. Přírodní skleníkový jev udržuje zemský povrch asi o 33 stupňů Celsia teplejší, než by byl bez něj. Tato teplota je dostatečná pro existenci života.

Po průmyslové revoluci začala koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře výrazně vzrůstat, což přispělo k jevu označovanému jako "globální oteplování".

Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře byly v roce 2000 asi 370 ppm (dílů v miliónu), tedy o 30% vyšší než v roce 1750. Hlavními zdroji člověkem produkovaných emisí oxidu uhličitého je spalování fosilních paliv, méně pak změna využití půdy, výroba cementu a spalování biomasy. (IPCC, 2001a) Oxid uhličitý CO₂ představuje asi 60% příspěvku ke skleníkovému jevu vyvolanému člověkem. Na zbývajících 40% se podílí methan CH₄, oxid dusný N₂O, halové uhlovodíky (včetně CFC) a halogenidy. V porovnání s oxidem uhličitým CO₂ methan CH₄ přispívá 20% a oxid dusný N₂O asi 7% ke skleníkovému jevu vyvolanému člověkem. Halové uhlovodíky přispívají asi 14%. Většina těchto chemických látek byla omezena Montrealským protokolem v souvislosti s ochranou ozónové vrstvy.

Emise skleníkových plynů jsou mezi zeměmi a regiony rozloženy značně nerovnoměrně. Obecně vyspělé průmyslové země nesou odpovědnost za většinu historických a současných emisí. Země sdružené v Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD, the Organization for Economic Cooperation and Development) v roce 1998 přispívaly více než polovinou všech emisí oxidu uhličitého s průměrem na obyvatele třikrát vyšším než je světový průměr. Od roku 1973 do roku 2000 však země sdružené v OECD snížily své emise oxidu uhličitého o 11%. (IEA, 2000)

V roce 2001 při hodnocení možných dopadů rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře Mezivládní panel o změnách klimatu (IPCC, Intergovernmental Panel on Change of Climate) dospěl k závěru, že podstatnou část pozorovaného globálního oteplování za posledních 50 let lze na základě silných vědeckých důkazů přisoudit lidské činnosti. Během 20. století globální teplota vzrostla o 0,6 (\pm 0,2) stupně Celsia. 90. léta 20. století byla nejteplejším desetiletím a rok 1998 byl nejteplejším rokem od počátku pravidelných meteorologických záznamů v roce 1861. Podstatná část vzrůstu hladiny moří a oceánů za posledních 100 let souvisí s globálním oteplováním. (IPCC, 2001a)

Na změny klimatu jsou citlivé ekosystémy, lidské zdraví i ekonomika. Většina regionů již pocítila nepříznivé projevy globálních změn klimatu, z nichž některé jsou nevratné. Naopak v některých regionech se projevily některé příznivé projevy. Klimatické změny představují významný dodatečný tlak na všechny ekosystémy, které jsou již ohroženy rostoucími požadavky na zdroje a přírodní suroviny, neudržitelným hospodařením a znečištěním.

Určité první důsledky globálních změn klimatu mohou sloužit jako indikátory. Některé zranitelné ekosystémy, jako jsou korálové útesy, jsou rostoucí teplotou vážně ohroženy. (IPCC, 2001b). Některé populace stěhovavého ptactva se zmenšily kvůli nevyhovujícím variacím klimatických podmínek. (Sillett, Holmes, Sherry, 2000) Změny klimatu nepříznivě ovlivňují lidské zdraví a životní úroveň řadou mechanismů. Například nepříznivě ovlivňují dostupnost nezávadné sladké a pitné vody, produkci potravin, rozšíření a sezónní přesuny přenašečů infekčních onemocnění, jako je malárie, zimnice a další. Tlak změn klimatu bude vyvolávat v regionech různé interakce. Lze očekávat, že dojde k omezení schopnosti některých ekosystémů poskytovat na udržitelném základě klíčové produkty a funkce, které jsou nezbytné pro sociální a ekonomický rozvoj, jako je dostatek potravin, čisté ovzduší, zdravotně nezávadná sladká voda, energie a teplo, bezpečné obydlí a nízká úroveň nemocnosti. (IPCC, 2001b)

Rámcová konvence Organizace spojených národů o změnách klimatu (UNFCCC, United Nations Framework Convention on Climate Change), přijatá v roce 1992 Konferencí Organizace spojených národů o prostředí a rozvoji (UNCED United Nations Conference on Environment and Development), zformulovala základní závazky pro stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úroveň, která zabrání nebezpečným vlivům lidské činnosti na klimatický systém. (UNFCCC, 1992) Konvence dále definuje několik zásadních principů, například aby účastnické státy přijaly preventivní opatření a chovaly se na základě rovnosti a v souladu s jejich společnou avšak různou zodpovědností. Jako rámcová dohoda UNFCCC obsahuje pouze nezávazná doporučení vyspělým průmyslovým zemím, aby omezily své emise oxidu uhličitého na úroveň před rokem 1990 a aby omezily ostatní skleníkové plyny (neuvedené v Montrealském protokolu) do roku 2000. (UNFCCC, 1992) Bohužel však většina zemí tato doporučení nedodržela. (UNFCCC, 2001) Obecně globální emise téměř všech skleníkových plynů produkovaných člověkem, zejména oxidu uhličitého, trvale vzrůstají. (IEA, 2000) Tato skutečnost odráží dosud neodpovídající národní a mezinárodní politiku a opatření na řešení problému globálních změn klimatu.

Ve druhé hodnotící zprávě IPCC se uvádí, že soulad důkazů potvrzuje nepochybný vliv člověka na globální změny klimatu. (IPCC, 1996) Tento závěr se stal vědeckým základem pro přijetí Kyotského protokolu UNFCCC v prosinci 1997. Protokol poprvé obsahoval konkrétní požadavky pro vyspělé země na snížení emisí skleníkových plynů. Pro Evropskou unii a země střední Evropy bylo stanoveno snížení emisí o 8%, pro Island bylo umožněno zvýšení emisí až o 10% a pro Austrálii bylo umožněno zvýšení emisí až o 8%. Celkově bylo požadováno omezení emisí průmyslovými zeměmi o 5% pod úroveň v roce 1990 do let 2008 až 2012. Pro rozvojové země nebyly stanoveny žádné nové závazky. Kyotský protokol navíc umožňuje kolektivní naplňování závazků pomocí tzv. "Kyotského mechanismu". Tento mechanismus má zajistit "geografickou pružnost" a snížení nákladů na splnění závazků protokolu. Například průmyslově vyspělé země mohou získávat "emisní kredity" realizací projektů na omezení emisí skleníkových plynů v rozvojových zemích. (UNFCCC, 1997)

Náklady na splnění závazků Kyotského protokolu v průmyslově vyspělých zemích se odhadují na 0,1 až 2% hrubého národního příjmu v roce 2010. (IPCC, 2001c) s největším dopadem na ekonomiky značně závislé na fosilních palivech. Na základě předpokládaných ekonomických ztrát některé průmyslově vyspělé země (např. Spojené státy americké) závazky Kyotského protokolu odmítly jako celek. Debaty o pravidlech a metodách zavedení závazků Kyotského protokolu pokračovaly na 6. konferenci UNFCCC v listopadu 2000 v Haagu. Protože účastníci konference nedospěly k žádné dohodě, byla konference přerušena. Klíčovým bodem dalšího vývoje se stalo odmítnutí vlády Spojených států amerických v březnu 2001 zavést právní omezení člověkem produkovaných emisí skleníkových plynů podle Kyotského protokolu. Americká vláda poté deklarovala svůj odpor vůči Kyotskému protokolu, protože jeho přijetí by způsobilo škody americké ekonomice a tento protokol neklade žádné závazky na rozvojové země. Spojené státy americké, jeden z největších producentů emisí oxidu uhličitého, se tedy rozhodly Kyotský protokol neratifikovat.

V červenci 2001 6. konference UNFCCC pokračovala v Bonnu. Účastnické státy kromě Spojených států amerických úspěšně dokončily jednání o operačních podrobnostech závazků na omezení emisí skleníkových plynů. Podařilo se také dosáhnout dohody o akcích na podporu přijetí samotné konvence UNFCCC. Politické rozhodnutí, Bonnská dohoda, bylo formálně přijato 25. července 2001. Mnozí účastníci tuto dohodu považovali za "historickou", protože zachránila Kyotský protokol a znovu otevřela cestu k jeho ratifikaci. Účastníkům však bylo jasné, že učinili jen malý krok k řešení tohoto globálního problému. Diskuse také vyústily v Politickou deklaraci Evropské unie, Kanady, Islandu, Norska, Nového Zélandu a Švýcarska o finanční podpoře rozvojovým zemím.

V říjnu a v listopadu 2001 se konala 7. konference UNFCCC v Marrakeši, která dokončila otevřená témata 6. konference, jako byl systém dodržování protokolu, "kyotský mechanismus", systém vyhodnocování, hlášení a revize informací a další. Dohoda, jíž bylo dosaženo, umožňuje nejen ratifikaci Kyotského protokolu v blízké budoucnosti, ale také slouží jako základ nového přístupu států k řešení dalších globálních témat. (IISD, 2001b)

Naplňování závazků Kyotského protokolu však je pouze jedním z kroků, které je třeba učinit na vyřešení problému globálních změn klimatu. Přestože se podaří dosáhnout stabilizace skleníkových plynů v atmosféře, globální oteplování bude pokračovat ještě několik desetiletí a zvyšování hladin moří a oceánů několik století, což bude mít závažné důsledky pro desítky miliónů lidí. (IPCC, 2001a, 2001b)

Asi 47% světové populace žije v zastavěných oblastech, tedy v městech a velkoměstech. Během let 2000 až 2015 se očekává nárůst asi o 2% ročně. (United Nations Population Division, 2001a) Soustředění lidí, jejich spotřebitelské chování, cestování a jejich stavební ekonomická činnost mají závažné dopady na celé životní prostředí kvůli rostoucí spotřebě přírodních zdrojů a rostoucímu množství odpadu a znečištění ovzduší a vody. Na druhé straně velká města nabízejí možnost spravovat rostoucí populaci udržitelným způsobem.

Narůstající výstavba je důsledkem přirozeného přírůstku městských obyvatel a stěhováním venkovské populace do měst. Od 50. let 20. století došlo k výraznému přesunu venkovské populace do měst a proces urbanizace (koncentrace lidí a jejich činnost v zastavěných oblastech) bude v 21. století pokračovat. Hnací silou je nabídka příležitostí a služeb ve městech, zejména zaměstnání a vzdělání. V některých částech světa, zejména v Africe, jsou hnací silou také občanské konflikty, degradace půdy a vyčerpání přírodních zdrojů. (UNEP, 2000)

Města sehrávají klíčovou roli nejen v nabídce zaměstnání, ubytování a služeb, ale jsou také středisky kultury, vzdělání, vědeckého výzkumu a technologického pokroku, branami do okolního světa, průmyslovými centry pro zpracování zemědělských produktů a pro výrobu zboží všeho druhu a zdrojem finančních příjmů. Mezi národními úrovněmi životní úrovně a národními úrovněmi urbanizace je silná přímá vazba. (UNCHS, 2001b) Průvodním jevem rychlé urbanizace však také je růst nezaměstnanosti, degradace životního prostředí, nedostatečnost městských služeb, přetížení existující městské infrastruktury, nedostatečný přístup k půdě, pokles finančních příjmů a nedostatek vhodného bydlení. (UNCHS, 2001b) Správa udržitelného městského prostředí se proto stala hlavním úkolem budoucnosti měst a velkoměst.

Úroveň a kvalita výstavby těsně souvisí s národními příjmy. Průmyslově vyspělejší země jsou již urbanizovány. Téměř v každé státu města a velkoměsta představují největší podíl na hrubém národním příjmu státu. Například Bangkok vytváří asi 40% hrubého národního příjmu Thajska, přestože v tomto městě žije jen 12% obyvatel této země. (UNCHS, 2001b) Ve světě velkoměsta vytvářejí průměrně 60% hrubého národního příjmu států.

Rychlý přírůstek městského obyvatelstva a pomalý přírůstek venkovského obyvatelstva od 70. let 20. století vedl k výraznému přeskupení obyvatelstva. V roce 2007 bude v městech žít polovina světové populace, zatímco v roce 1972 ve městech žilo o něco více než 1/3 světové populace. V roce 1950 žilo 65% světové populace na venkově a v roce 2050 bude žít 65% světové populace ve městech a velkoměstech. (United Nations Population Division, 2001a) V roce 2002 asi 70% světové městské populace žilo v Africe, v Asii a v Latinské Americe. (UNCHS, 2001a)

K nejvýraznějším změnám dochází v méně rozvojových zemích, kdy úroveň urbanizace vzrostla z 27% v roce 1975 na 40% v roce 2000, tedy ve městech a velkoměstech žije o 1,2 miliardy lidí více. (United Nations Population Division, 2001b) Tento trend bude pokračovat také do roku 2030, kdy ve městech a velkoměstech bude žít o další 2 miliardy lidí více než dnes. V rámci těchto globálních průměrů však existují složité regionální rozdíly. Roční procentová změna počtu městských obyvatel ukazuje zpomalení růstu urbanizace ve všech regionech s výjimkou Severní Ameriky.

Ve druhé polovině 20. století došlo k výraznému vzrůstu počtu velkoměst s více než 10 milióny obyvatel a městských aglomerací. Současně s tím došlo k výrazným změnám jejich geografického rozložení. V roce 1900 bylo deset největších měst na světě v Severní Americe a v Evropě. V roce 2000 se pouze největší tři velkoměsta (Los Angeles, New York a Tokio) nacházejí ve vyspělých průmyslových zemích. Většina městské populace však žije ve středně velkých a malých městech, která v řadě zemí rostou rychleji než největší velkoměsta. (United Nations Population Division, 2001b)

Globalizace ekonomiky již probíhá od 50. let 20. století, avšak dopady nových informačních technologií rychlost globalizace výrazně zrychlily a její rozsah rozšířily. Tyto technologie umocnily význam odborných znalostí a informací. Význam tradiční ruční výroby a průmyslového rozvoje založeného na zpracování surovin a materiálů relativně klesá. V městech a velkoměstech roste podíl sektoru služeb jak absolutně tak relativně v podílu k ostatním sektorům ekonomiky. Moderní technologie ještě více posílily dominantní ekonomickou roli měst a velkoměst, a to nejen ve vyspělých průmyslových zemích, ale globálně. (Economist, 2000; World Bank, 2000) V Indii vývoj softwaru a rozvoj komunikačních a informačních technologií představují nejrychleji se rozvíjející ekonomická odvětví. Tato odvětví lépe konkurují na mezinárodním trhu než ostatní tradiční průmyslová odvětví. Soustřeďují se do velkých měst a velkoměst, kde je potřebná infrastruktura a vyšší úroveň vzdělanosti.

V 70. letech 20. století začala nová fáze globalizace deregulací trhů práce, liberalizací finančních trhů a privatizací řady funkcí státu. Jedním z výsledků byla rostoucí konkurence zahraničních přímých investic. Zaměstnavatelé získali schopnost snadněji přesouvat svoji výrobu do finančně výhodnějších oblastí, což ohrozilo zaměstnanost a příjem některých lidí v městech, avšak na druhé straně přineslo určité výhody lidem jinde.

Od 70. do poloviny 90. let 20. století některé asijské země díky tomuto vývoji dosáhly ohromného ekonomického růstu a všeobecného zlepšení životní úrovně. Avšak v letech 1997 až 1998 došlo v Asii k ekonomické krizi, která postihla ekonomiky nejen těchto zemí, ale také zemí v jiných regionech. Dopady této krize na obyvatelstvo byly závažné. Výrazně vzrostla chudoba provázená hromadným propouštěním ze zaměstnání, zejména žen, mládeže a nekvalifikovaných pracovníků.

Asijská ekonomická krize jasně prokázala, jak jsou města a velkoměsta značně zranitelná vůči globálním ekonomickým dopadům. Globalizace na jedné straně často rozšiřuje příležitosti zaměstnání a vzdělání, avšak na druhé straně prohlubuje sociální nerovnost a chudobu. Prospěch z globalizace nesdílejí všichni lidé. Velké skupiny lidí v rozvojových zemích žijí v chudinské zástavbě (slumech), bez přístupu k nezávadné pitné vodě a ke kanalizaci, bez zaměstnání, bez zdravotní péče a základních sociálních služeb, v chudobě a ve společenské odloučenosti od vyspělého světa. (UNCHS, 2001b)

Chudoba je jednou z hlavních hybných sil degradace životního prostředí. Městská chudina, která není schopna ekonomicky soutěžit o nedostatečné zdroje a chránit se před nepříznivými vlivy životního prostředí, je nejvíce ovlivněna negativními dopady urbanizace. Růst velkých měst zejména v rozvojových zemích byl provázen prohlubováním městské chudoby, která postihuje zejména některé sociální skupiny obyvatel a některá místa. Příčiny spočívají v prohlubující se propasti mezi příjmy a cenami půdy a bydlení a neexistující trh pro sociální skupiny lidí s nízkými příjmy. (UNCHS, 2001a)

Procesy cenového vývoje půdy a bydlení slouží obyvatelům se středními nebo vyššími příjmy a nutí chudé obyvatele osidlovat (nelegálně) okrajové oblasti uvnitř měst nebo na jejich okraji, často v oblastech s ekologickými riziky, jako jsou povodně nebo sesuvy půdy, bez přístupu k základním městským službám, jako je zdravotně nezávadná a pitná voda a kanalizace.

Městská chudina se stále zvětšuje. Odhaduje se, že čtvrtina městské populace žije pod oficiální hranicí chudoby, jíž jsou nejvíce dotčeny domácnosti pouze se ženami a dětmi. (UNCSH, 2001a)

Celosvětově je prokázána jasná souvislost mezi chudobou a nedostatečnou kontrolou městských prostředků a upřením plného občanství některým sociálním skupinám městských obyvatel.

Městské oblasti mají nejen lokální dopady na prostředí, ale také velkoplošné ekologické dopady. (WWF, 2000) V bezprostředním okolí velkých měst dochází k přeměně zemědělské nebo lesní půdy na městskou zástavbu a infrastrukturu, k vysušování mokřadů, k těžbě a odvozu kamene, písku, štěrku a stavebního materiálu a v některých oblastech také k odlesňování kvůli potřebě paliva a stavebního materiálu. Spalování biomasy způsobuje znečištění ovzduší jak venku tak v domácnostech. Dalšími dopady na prostředí je vypouštění splašků a odpadních vod do blízkých řek, jezer nebo pobřežních vod. Znečištění ovzduší má dopady nejen na obyvatele měst, ale také na vegetaci v okolí měst. Ke znečištění ovzduší značně přispívá silniční doprava ve městech a průmyslové provozy včetně tepláren, spaloven a elektráren. Značné znečištění ovzduší může vést k místnímu skleníkovému jevu.

Města se často nacházejí v původně zemědělských oblastech. Přeměna zemědělské půdy na městskou zástavbu představuje další tlak na blízké oblasti, které se stávají pro zemědělství méně vhodné nebo zcela nevhodné. Urbanizace pobřežních oblastí často vede ke zničení citlivých ekosystémů. Může změnit hydrologii pobřeží a na něm se vyskytující přírodní útvary, jako jsou mangrovové bažiny, útesy a pláže, které slouží jako přirozená ochrana proti erozi a představují důležité lokality pro řadu rostlinných a živočišných druhů.

Ve vyspělých zemích kolem městských středisek vznikají nízce nebo středně obydlené oblasti. Tento trend lze pozorovat také kolem Prahy, kde bohatší lidé zakupují pozemky a na nich budují svá sídla. Tento trend posiluje dobře rozvinutá infrastruktura a rostoucí používání osobních automobilů. Tento jev má nepříznivé důsledky na životní prostředí, protože narůstá použití soukromé automobilové dopravy a nízká hustota osídlení způsobuje zábor většího množství půdy na obyvatele.

Pro města a velkoměsta má klíčový význam dostupnost vody. Množství spotřebované vody ve velkých městech často překračuje možnosti místních vodních zdrojů. Cena vody ve městech je obvykle nižší než skutečná cena na získání, úpravu a dopravu vody ke spotřebitelům díky různým subvencím. Domácnosti a průmysl proto nejsou nuceny vodou šetřit. (UNEP, 2000) Znečištění z domácích neupravovaných odpadních vod z průmyslových odpadů má pro vodní zdroje nepříznivé důsledky. Řada měst proto nemá nedostatečné zdroje zdravotně nezávadné vody.

Přestože místní problémy s životním prostředím se mohou s vyššími příjmy zmenšovat, ostatní problémy se naopak zhoršují. (Mc Granahan et al., 2001) Města a velkoměsta mají vysokou spotřebu energie a jiných zdrojů a produkují značné množství kapalného a pevného odpadu. Obyvatelé měst závisejí na spalování fosilních paliv kvůli výrobě tepla a teplé vody a na elektrické energii. Bohatší města potřebují stále více energie a vytvářejí stále více odpadu.

Nedostatečný svoz odpadu a špatně funkční systém zpracování odpadu jsou zejména v rozvojových zemích příčinou závažného znečištění měst a zdravotních rizik. Města v průmyslových zemích musí také čelit důsledkům dřívějších průmyslových technologií, které poškozovaly životní prostředí a produkovaly značné množství často nebezpečného odpadu. V řadě měst se vyskytují opuštěné, prázdné nebo málo využívané průmyslové zóny, jejichž obnova není možná kvůli problémům s prostředím a nedostatečným informacím o kontaminaci a nebezpečném odpadu. Znečištění vzduchu a vody způsobuje chronická a infekční respirační onemocnění a onemocnění z vodních pathogenů. Tato onemocnění zvyšují kojeneckou a dětskou úmrtnost zejména mezi chudým obyvatelstvem. (OECD-DAC, 2000; Listorti, 1999; Satterthwaite, 1997; McGranahan, 1993; Hardoy, Cairncross a Satterthwaite, 1990) Epidemiologické a demografické informace však dokazují, že šance na přežití ve městech je vyšší než v zemědělských oblastech díky vyšší dostupnosti zdravotní péče. (UNCHS, 2001b) Městská chudina je ohrožena kvůli svému bydlišti, způsobu života a omezeným finančním zdrojům, za něž si nemůže zakoupit nezávadnou vodu, lékařskou péči ani nemůže uniknout živelným katastrofám, jako jsou záplavy a zemětřesení.

Existuje řada dalších dopadů na životní prostředí, které lze nesnadno kvantifikovat, jako je ztráta zeleně, ničení zvláštních místních ekosystémů, znečištění prostředí hlukem a světlem, nepříjemným a značně neestetickým vzhledem a podobně. Poučnou ukázkou městského prostředí včetně řady zajímavých detailů byla počítačová hra Duke Nukem. Takové prostředí nejen neumožňuje slušnou životní úroveň, ale také podkopává občanskou hrdost a morálku a vede mimo jiné k cynismu a nenávisti.

Na druhé straně dopady lidí na životní prostředí ve městech jsou menší než by byly dopady stejného počtu lidí v zemědělských oblastech. Města soustřeďují populaci způsobem, který omezuje tlak na půdu a poskytuje ekonomické možnosti, infrastrukturu a služby. (Hardoy, Mitlin, Satterthwaite, 2001) Městské oblasti proto potenciálně podporují udržitelný rozvoj, protože na jedné straně zajišťují velké počty lidí a na druhé straně omezují jejich dopady na životní prostředí. (UNCHS, 2001)

Problémy životního prostředí ve městech souvisejí především s koncentrací nepříznivých dopadů. Dobré plánování rozvoje měst tyto dopady může výrazně omezit. Dobře naplánované hustě obydlené osídlení může omezit zábory půdy pro zástavbu, omezuje spotřebu energie a poskytuje účinnější recyklaci odpadů. Pokud jsou města správným způsobem spravována a je věnována odpovídající pozornost společenskému rozvoji a ochraně prostředí, pak se lze vyhnout závažným problémům rychlé urbanizace, s nimiž se setkáváme zejména v rozvojových zemích. Prvním krokem tímto směrem musí být zahrnutí problémů urbanizace do ekonomické a sociální politiky národních vlád.

Úspěšná urbanizace by měla zahrnovat účinnější využívání přírodních zdrojů a energií, omezení produkce odpadu, úpravy infrastruktury pro dodávku nezávadné pitné a užitkové vody, správu a ochranu vodních zdrojů, účinné čištění odpadních vod, legislativní a ekonomická opatření pro třídění odpadů všemi obyvateli a pro účinnou recyklaci odpadů, přísnější legislativní opatření pro zacházení s nebezpečnými odpady, svoz a zpracování odpadů ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru, zavedení energeticky šetrných technologií do domácností a do průmyslu, vyčištění a přeměnu opuštěných průmyslových zón.

Většina problémů s životním prostředím ve velkých městech není způsobena samotnou urbanizací, ale nedostatečnou správou a plánováním a neexistencí souvislé politiky výstavby. Historie dokazuje, že žádné finanční prostředky, technologie nebo odborné analýzy nemohou zabezpečit udržitelný rozvoj měst, pokud správa těchto měst neumožňuje účast široké veřejnosti, pokud není demokratická a pluralistická. Většina měst v rozvojových zemích sice má řadu opatření proti znečištění, avšak tato opatření jsou zřídka účinná, protože ve městech chybí příslušné instituce, právní systémy, politická vůle a kompetentní správa. (Hardoy, Mitlin, Satterthwaite, 2001) Bohužel rychlé ekonomické a sociální změny často narážejí na odpor politických a administrativních institucí.

Od 70. let 20. století došlo k významným politickým změnám, které mají výrazné dopady na městské oblasti a jejich rozvoj. Mezi tyto změny patří zejména:

• zánik centrálně plánovaných ekonomik,
• rozšíření principů demokracie,
• decentralizace, pravomoci občanů a právo na sebeurčení,
• rostoucí pluralismus v politice a ve společnosti,
• tlak veřejnosti na průhlednost a zodpovědnost vlády

Mezi opatření, která mohou zlepšit správu měst, patří podíl veřejnosti na rozhodování, rozvoj účinného partnerství mezi všemi aktéry občanské společnosti v soukromém a veřejném sektoru, zabezpečení větších a účinnějších pravomocí místní správy, včetně větší samostatnosti ve financování a legislativě, zásadní reforma nevyhovujících organizací a správních struktur.

K těmto opatřením patří také spolupráce městských správ a vzájemná výměna zkušeností. Mezinárodní rada místních iniciativ pro životní prostředí (International Council for Local Environmental Initiatives) sdružuje 286 místních správ ze 43 zemí na řešení místní správy výroby a spotřeby energie a omezení produkce skleníkových plynů. (Skinner, 2000) Iniciativy, jako Stockholmské partnerství pro udržitelná velkoměsta (Stockholm Partnership for Sustainable Cities), se snaží prosadit udržitelný rozvoj do plánování rozvoje velkoměst pomocí partnerství mezi správami velkoměst a soukromým sektorem. Iniciativy lokálních Agend 21 se staly účinným nástrojem pro politiku udržitelného rozvoje, na níž se podílí jak místní vlády a městské správy tak široká veřejnost prostřednictvím různých organizací a sdružení.

Každé město má své specifické podmínky a politickou realitu. Proto neexistují žádné obecné návody, které by řešily problémy životního prostředí velkých měst. Prvním krokem však je hodnocení místní situace s ohledem na životní prostředí a plánovaný rozvoj města. V 70. a 80. letech 20. století se kladl důraz zejména na veřejnou politiku a regulace. V 90. letech 20. století se kladl důraz na komerční sféru a technická řešení problémů. V 21. století by se však měla správa měst více soustředit na měnící se kulturu, komerční, ekonomickou a politickou. (Elkington, 1999)

Rostoucí podíl městské populace v následujících desetiletích a pokračující nárůst městské chudiny představují pro globální udržitelnost zásadní výzvu. (Environment and Urbanization, 1995a, 1995b; Pearce a Warford, 1993) Hlavním problémem je rozvoj velkoměst a městských aglomerací v rozvojových zemích kvůli rychlosti a rozsahu urbanizace a kvůli neschopnosti velkoměst poskytnout všem svým obyvatelům dostatečné ubytování a základní služby.

Negativním dopadům na životní prostředí a na život obyvatel se lze vyhnout zahrnutím problémů urbanizace do ekonomické a sociální politiky národních vlád. Závažné problémy životního prostředí a zdraví obyvatel, které souvisejí zejména s chudobou, jsou způsobeny zejména nedostatečnou správou velkých měst.

Urbanizace bude nadále sehrávat hlavní roli v ekonomice, v životním prostředí a v životě miliónů lidí. Musíme se proto naučit, jak s urbanizací žít, jak využívat její výhody a jak úspěšně zvládat její negativní dopady.

Katastrofa je závažným narušením fungování společnosti s rozsáhlými lidskými a materiálními ztráty a s poškozením životního prostředí, kterou postižená společnost není schopna zvládnout vlastními prostředky. (UNDHA, 2001) Katastrofy se vyskytují jako přímý důsledek dopadů přírodních nebo člověkem způsobených rizik. Mezi přírodní rizika patří zemětřesení, vulkanická aktivita, sesuvy půdy, mohutné přílivové vlny tsunami, tropické cyklóny a silné bouře, tornáda a silné větrné smrště, prudké přívalové deště, říční a pobřežní povodně, lesní požáry, sucha, písečné bouře, sněhové bouře, zamoření létajícím hmyzem (sarančata, komáři atd.), zavlečené nebezpečné infekce (různé typy hemorrhagické horečky, jako je virus Ebola. Mezi člověkem způsobená rizika patří buď úmyslná rizika, jako je nezákonné vypouštění ropy do vody, teroristické útoky, anebo nehody, jako jsou ropné havárie, úniky jedovatých látek do vody a ovzduší a havárie jaderných reaktorů. Všechna rizika ohrožují lidi, ekosystémy, flóru a faunu. Nejvíce ohroženi jsou chudí obyvatelé, protože mají menší prostředky se před riziky chránit a následně se z katastrofy zotavit.

Lidé a životní prostředí stále více trpí důsledky přírodních katastrof. Existuje řada příčin, jako je přírůstek světové populace, narůstající hustota obyvatel, migrace obyvatel, neřízená a neplánovaná urbanizace, degradace životního prostředí a zřejmě také globální změny klimatu. Rostoucí počet a rozsah přírodních katastrof postupně vedl k zájmu vlád o řešení rizik v moderní společnosti.

V 80. letech 20. století byl počet lidí usmrcených přírodními a nepřírodními katastrofami vyšší (86328 lidí ročně) než v 90. letech (75252 lidí ročně). V 80. letech však bylo katastrofami postiženo 147 miliónů a v 90. letech 211 miliónů lidí ročně. Zatímco počet geofyzikálních katastrof (tektonické a vulkanické) zůstává ročně zhruba stejný, počet hydrometeorologických katastrof (způsobených větrem a vodou) trvale roste. V 90. letech 20. století 90% lidí usmrcených při přírodních katastrofách zahynulo při hydrometeorologických katastrofách, jako jsou sucha, tornáda, mořské bouře a povodně. Ačkoliv povodně postihly více než 2/3 lidí postižených přírodními katastrofami, na úmrtí lidí se podílejí 15%. (IFRC, 2001)

Sociální a ekonomické dopady přírodních katastrof se značně liší a lze je obtížně globálně odhadovat. Pojišťovny mají obvykle tendence odhady ekonomických dopadů katastrof přeceňovat. Škody způsobené povodněmi v roce 1999, které postihly Rakousko, Německo a Švýcarsko, byly nejméně ze 42,5% pokryty pojištěním proti přírodním katastrofám. Ve stejném roce byly povodně ve Venezuele pokryty pojištěním jen ze 4%. (CRED-OFDA, 2002) Dosud chybí spolehlivá a systematická data o katastrofách, která by umožnila vyhodnotit jejich sociální a ekonomické dopady a dopady na životní prostředí v krátkém a dlouhém časovém horizontu. Přestože rozvojové země jsou postihovány četnými lokálními katastrofami, jako jsou požáry, menší povodně, sucha, zamoření létajícím hmyzem, tyto katastrofy se ve statistikách neobjevují.

Z čistě finančního a ekonomického hlediska jsou nejdražšími katastrofami povodně, zemětřesení a tornáda. Na druhé straně sucha a hladomory mají největší dopady na obyvatele. Zemětřesení v 90. letech 20. století způsobila asi 30% hmotných škod a asi 9% úmrtí způsobených přírodními katastrofami. Sucha v 90. letech 20. století způsobila asi 4% hmotných škod a asi 42% úmrtí způsobených přírodními katastrofami. Odhaduje se, že v roce 1999 přírodní katastrofy způsobily globální ztráty, které překročily 100 miliard dolarů. Počet velkých přírodních katastrof se v 90. letech 20. století zvýšil asi třikrát ve srovnání se 60. léty. Finanční ztráty způsobené velkými přírodními katastrofami za stejné období vzrostly téměř devětkrát. (Munich Re, 2001)

Důsledky přírodních katastrof v letech 1995 až 1997 byly ve Spojených státech amerických odhadnuty na nejméně 50 miliard dolarů ročně. (IDNR, 199a) Ekonomické ztráty Spojených států amerických způsobené v letech 1997 až 1998 klimatickým jevem El Niňo byly odhadnuty na 1,96 miliardy dolarů, tedy 0,03% hrubého národního příjmu. Ecuador utrpěl za stejné období ztráty ve výši 11,4% hrubého národního příjmu. Rozsáhlé povodně v Číně v letech 1991, 1994 až 1995 a 1998 způsobily škody ve výši 20 až 45 miliard dolarů. (CNC, IDNDR, 1999) Roční ztráty v Číně způsobené přírodními katastrofami za období let 1989 až 1996 byly odhadnuty na 3 až 6% hrubého národního příjmu. V prosinci 1999 hurikány Anatol, Lothar a Martin způsobily v severní Evropě ztráty ve výši 5 až 6 miliard dolarů. (Munich Re, 2001) Méně rozvinuté země s omezenou různorodostí ekonomiky a chudou infrastrukturou jsou odkázány na zahraniční pomoc a jejich ekonomiky potřebují více času na zotavení. Ve vyspělých zemích vlády, společenství a jednotlivci mají větší možnosti překonat důsledky katastrof. Ekonomické ztráty se v různorodé ekonomice lépe rozdělí.

24 ze 49 nejméně rozvinutých zemí světa je přírodními katastrofami značně ohroženo. Nejméně 6 z nich bylo postiženo dvěma až osmi velkými katastrofami ročně od roku 1985, což má dlouhodobé důsledky na rozvoj společnosti v těchto zemích. (UNDP, 2001) Od roku 1991 více než polovina hlášených katastrof se vyskytla v zemích s nízkou nebo střední životní úrovní. 2/3 všech usmrcených lidí při přírodních katastrofách pocházelo ze zemí s nízkou životní úrovní a 4% všech usmrcených lidí ze zemí s nejvyšší životní úrovní. Ekonomická úroveň zemí při přírodních katastrofách hraje rozhodující úlohu. Na jednu hlášenou přírodní katastrofu připadá průměrně 22,5 lidí z vyspělých zemí, 145 lidí ze zemí se střední životní úrovní a 1052 lidí ze zemí s nízkou životní úrovní. (IFRC, 2001)

Řada odborníků přisuzuje současný rostoucí počet extrémních meteorologických jevů růstu průměrné globální teploty. Mnoho částí světa trpí velkými vlnami veder, záplavami, přívalovými dešti, dlouhodobými suchy a dalšími extrémními meteorologickými jevy. Zatímco jednotlivé jevy, jako je klimatický jev El Niňo, nelze přímo přisoudit lidské činnosti, četnost a intenzita těchto typů jevů souvisejí s globálními změnami klimatu. Změny průměrné globální teploty velmi pravděpodobně určují četnost a intenzitu srážek, rychlost větru, vypařování půdy a vegetační pokryv, které ovlivňují výskyt bouří, hurikánů, přívalových dešťů, povodní a sucha. (IPCC, 2001) Rozsah škod způsobených mořskými bouřemi přímo souvisí s růstem hladiny světových moří a oceánů.

Globální změny klimatu a jeho proměnlivost však samy o sobě nemohou vysvětlit rostoucí dopady přírodních katastrof. Označení "přírodní" může být pro katastrofy, jako jsou povodně, sucha a cyklóny, poněkud zavádějící. Dlouhodobým úkolem je přesvědčit veřejnost a politiky, že kořeny těchto katastrof spočívají v lidské činnosti a že je nutné dospět ke změnám politiky ochrany životního prostředí. Například ničení přírodního prostředí neudržitelnou těžbou dřeva a nevhodným využitím půdy kvůli krátkodobým ekonomickým tlakům je jednou z hlavních příčin povodní a bahnotoků, k jakým došlo v prosinci 1999 ve Venezuele. Podobně stěhování venkovských obyvatel do městských a pobřežních oblastí zvyšuje hustotu obyvatel ve městech, přetěžuje městskou infrastrukturu, vede k zástavbě poblíž potenciálně nebezpečných průmyslových provozů a k zástavbě v místech ohrožených povodněmi. Přírodní katastrofy následně postihují více lidí a způsobují větší ekonomické škody. Přestože například seismická aktivita zůstává v čase zhruba stejná, důsledky zemětřesení pro městskou populaci jsou stále závažnější.

Řada velkých havárií spojených s únikem chemického nebo radioaktivního materiálu do půdy, vody nebo ovzduší vyvolaly zájem veřejnosti o rizika v dopravě a v chemických a jaderných provozech. Důsledky těchto havárií často překračují národní hranice. Je třeba také zdůraznit, že problémy technologické bezpečnosti se netýkají pouze vyspělých zemí.

Některé katastrofy následně vedly k dobrovolným nebo povinným opatřením a omezením s cílem zabránit jejich opakování. Zájem veřejnosti vyvolala v roce 1976 exploze v chemické továrně na výrobu pesticidů v italském Sovesu, kdy do ovzduší unikl jedovatý 2,3,7,8-tetrachlordibenzo-p-dioxin. Tato havárie vedla v roce 1982 k přijetí Evropské direktivy o rizicích velkých havárií v určitých průmyslových činnostech. Podobně havárie v indickém Bhópálu v roce 1984, kdy do ovzduší unikl prudce jedovatý methyl- isokyanid, a požár továrny v roce 1989 v Basileji ve Švýcarsku vedl v řadě zemí k přijetí právních opatření na kontrolu chemické výroby a ochranu před haváriemi. Katastrofa v Bhópálu mimo jiné vedla Mezinárodní úřad práce (International Labour Office) v roce 1993 k vypracování Konvence o prevenci velkých průmyslových havárií č. 174 (Convention Concerning the Prevention of Major Industrial Accidents) a k vypracování Doporučení o prevenci velkých průmyslových havárií č. 181 (Prevention of Major Industrial Accidents Recommendation). Tyto dokumenty vyzývají vlády k mezinárodní výměně relevantních informací, k přípravě opatření na řešení rizik havárií a jejich důsledků a k analýzám, zda případná velká havárie může mít závažné dopady na lidské životy a životní prostředí.

Závažné jaderné havárie, jako byla v roce 1979 havárie v jaderné elektrárně Three Mile Island ve Spojených státech amerických a v roce 1986 havárie v Černobylu v Sovětském svazu, vedly nejen k akcím na posílení jaderné bezpečnosti, ale také v řadě zemí k zastavení nebo výraznému omezení rozvoje jaderného průmyslu. Po havárii v Černobylu byly přijaty dvě významné mezinárodní smlouvy: Konvence o pomoci v případě jaderné havárie nebo radiologické nepředvídané události (Convention on Assistance in the Case of Nuclear Accident or Radiological Emergency) a Konvence o včasném oznámení jaderné havárie (Convention on Early Notification of Nuclear Accident). V roce 1994 byla přijata Konvence o jaderné bezpečnosti (Convention on Nuclear Safety), která zavazovala účastnické státy k vyšší jaderné bezpečnosti, a v roce 1997 byly přijata Konvence o bezpečném nakládání s vyhořelým palivem a o bezpečném nakládání s radioaktivním odpadem (Convention on the Safety of Spent Fuel Management and on the Safety of Radioactive Waste Management).

V roce 1989 došlo k havárii supertankeru Exxon Valdez na Aljašce a k úniku ropy do moře, který způsobil rozsáhlé škody na životním prostředí a rozsáhlé ekonomické škody. Tato havárie vedla k vypracování "Valdezských principů", dobrovolných pravidel pro zodpovědné chování k životnímu prostředí. Tato pravidla vypracovala Koalice pro ekologicky zodpovědnou ekonomiku (CERES, Coalition for Environmentally Responsible Economics). (Adams, 1994)

Až do 70. let 20. století mezinárodní společenství považovalo katastrofy za výjimečné situace, kdy dochází k vyčerpání místních možností tyto situace řešit a je nezbytná vnější pomoc. Termín "zvládnutí katastrofy" byl obecně chápán jako "řešení důsledků katastrofy", které spadalo do výlučné pravomoci organizací jako Červený kříž, Společnost červeného půlměsíce nebo institucí národní civilní obrany.

V roce 1971 byla založen Úřad Organizace spojených národů pro pomoc při katastrofách (United Nations Disaster Relief Office), který se dnes nazývá Úřad Organizace spojených národů pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA, United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs) s cílem v případě katastrofy zajistit a koordinovat záchranné akce ze všech zdrojů. Během 70. a 80. let 20. století postupně vznikal koncept připravenosti na katastrofy, který zahrnoval přípravu a výcvik na záchranu a pomoc během katastrofy a následnou obnovu společnosti po katastrofě. Avšak ani velmi pesimistické prognózy nebyly schopny předpovědět narůstající socio-ekonomické důsledky přírodních katastrof v 90. letech 20. století.

V 90. letech 20. století byla vyhlášena iniciativa Mezinárodního desetiletí na omezení přírodních katastrof (IDNDR, International Decade for Natural Disaster Reduction). Jedním z hlavních cílů této iniciativy se stalo posilování prevence pomocí známých vědeckých a technologických nástrojů a lepšího informování veřejnosti. Nejdůležitější úlohou ze střednědobého a dlouhodobého hlediska se stalo především posílení a rozšíření programů, které omezí počet katastrof a jejich důsledky. Prevence je nejen humánnější než řešení důsledků, ale také je levnější. (IDNDR, 1999b) Iniciativa IDNDR úspěšně prosadila programy na omezení rizik do politických programů účastnických zemí.

Stále více vlád a mezinárodních organizací vidí v omezení rizik jediné udržitelné řešení pro zmenšení společenských, ekonomických a ekologických dopadů katastrof. Strategie na omezení rizik katastrof zahrnují:

• zmapování zranitelných oblastí a skupin obyvatelstva,
• určení oblastí bezpečných pro osídlení a rozvoj,
• přijetí stavebních předpisů založených na výstavbě dostatečně odolné vůči katastrofám a na hodnocení lokálních rizik,
• prosazování těchto plánů a předpisů ekonomickými a jinými pobídkami.

Strategie je založena na partnerství mezi vládami, nevládními organizacemi, úřady Organizace spojených národů, vědeckým společenstvím a dalšími rozhodujícími složkami společnosti a je integrální součástí úsilí k dosažení udržitelného rozvoje. Také je nedílným prvkem při hledání řešení rostoucí hrozby přírodních rizik. (ISDR, 1999)

- pokračování -