Celkové množství vody na Zemi se odhaduje na 1,4 miliardy kilometrů krychlových. Z toho pouze 2,5%, tedy asi 35 miliónů kilometrů krychlových, připadá na sladkou vodu. Většina sladké vody se vyskytuje ve formě ledovců, ledu nebo sněhu v Arktidě, v Grónsku a v Antarktidě a v podzemní vodě hluboko pod povrchem. Hlavním zdrojem sladké a pitné vody pro lidstvo jsou jezera, řeky, vodní srážky a studny využívající zásoby podzemní vody. Z těchto zdrojů lidstvo může využít pouze 200 tisíc km³ vody, tedy méně než 1% sladké vody a pouze 0,01% veškeré vody na Zemi. Většina dostupné sladké vody je příliš vzdálena od lidské populace nebo její získání by bylo složité a neúměrně nákladné.

Obnova sladkovodních zdrojů závisí zejména vypařování z povrchu oceánů a moří. Ročně se odpaří z povrchu oceánů asi 505 tisíc km³ vody, tedy vrstva vody 1,4 metru silná. Dalších 72 tisíc km³ vody se odpaří z pevniny. Asi 80% všech srážek, tedy asi 458 tisíc km³ ročně, spadne do oceánu a zbývajících 119 tisíc km³ ročně spadne na pevninu. Rozdíl mezi množstvím srážek spadlých na pevninu a množstvím z pevniny odpařené vody (11900 minus 72000 km³ ročně) představuje tekoucí vodu a přírůstek nnožství podzemní vody, tedy asi 47 tisíc km³ ročně. (Gleick, 1993)

Podrobnější rozdělení vody na Zemi je následující. V oceánech a mořích se nachází 1,338 miliardy km³ slané vody (96,54% celkového množství vody). Zásoby slané a poloslané podzemní vody obsahují 12,87 miliónů km³ vody (0,93% celkového množství vody). Slanovodní jezera obsahují 85 tisíc km³ vody (0,006% celkového množství vody).

Ledovce a trvalý sněhový pokryv obsahují 24,064 miliard km³ sladké vody (1,74% celkového množství vody, 68,7% celkového množství sladké vody). Zásoby sladké podzemní vody obsahují 10,53 miliónů km³ vody (0,76% celkového množství vody, 30,06% celkového množství sladké vody). Povrchový led a permafrost obsahuje 300 tisíc km³ vody (0,022% celkového množství vody, 0,86% celkového množství sladké vody). Sladkovodní jezera obsahují 91 tisíc km³ vody (0,007% celkového množství vody, 0,26% celkového množství sladké vody). Půda v sobě zadržuje 16,5 tisíc km³ vody (0,001% celkového množství vody, 0,05% celkového množství sladké vody). Atmosférické vodní páry obsahují 12,9 tisíc km³ vody (0,001% celkového množství vody, 0,04% celkového množství sladké vody). Mokřady a bažiny obsahují 11,5 tisíc km³ vody (0,001% celkového množství vody, 0,03% celkového množství sladké vody). Řeky obsahují 2,12 tisíc km³ vody (0,0002% celkového množství vody, 0,006% celkového množství sladké vody). V živých organismech se nachází 1,12 tisíc km³ vody (0,0001% celkového množství vody, 0,003% celkového množství sladké vody). Celkově se na planetě Zemi nachází 1,386 miliardy km³ vody a 35,029 miliónů km³ sladké vody. Je třeba poznamenat, že mokřady, bažiny a živé organismy většinou obsahují směs sladké a slané vody. (Shiklomanov, 1993)

Více než 1/2 veškeré tekoucí sladké vody se nachází v Asii a v Jižní Americe, přičemž největší podíl má řeka Amazonka, jíž proteče 6000 km³ vody ročně. (Shiklomanov, 1999)

Asi 1/3 světové populace žije v zemích, které jsou trpí středním až velkým nedostatkem sladké vody, tedy spotřeba vody je vyšší než 10% obnovitelných vodních zdrojů. V polovině 90. let 20. století trpělo vážným nedostatkem sladké vody asi 80 zemí, tedy asi 40% světové populace. (CSD, 1997a) Odhaduje se, že do 25 let budou 2/3 světové populace žít v zemích se středním nebo velkým nedostatkem sladké vody. (CSD, 1997a) Očekává se, že do roku 2020 vzroste spotřeba sladké vody až o 40%. Na výrobu potravin se spotřebuje asi o 17% více vody, aby se uspokojily potřeby rostoucí populace. (World Water Council, 2000a)

Vzrůst spotřeby sladké vody ve 20. století způsobily zejména tři faktory: populační růst, průmyslový rozvoj a zavlažování v zemědělství. Od 80. let 20. století zemědělství v rozvojových zemích představuje největší podíl spotřeby vody. Projektanti již vzali v úvahu, že rostoucí požadavky na zdroje vody lze uspokojit pouze lepším využitím hydrologického cyklu vybudováním větší infrastruktury, tedy zejména přehradních nádrží. Budování přehrad na řekách je tradičně hlavním způsobem, jak zajistit potřebné vodní zdroje pro zavlažování, výrobu elektrické energie a pro využití v průmyslu a domácnostech. Asi 60% z 227 největších řek již bylo značně nebo středně upraveno přehradami, vybudováním nových koryt nebo vybudováním říčních kanálů. Všechny tyto úpravy měly určitý vliv na sladkovodní ekosystémy. (WCD, 2000) Říční infrastruktura poskytuje důležité výhody například ve formě rostoucí produkce potravin a elektrické energie. Na druhé straně však má značné nepříznivé dopady. Od 50. let 20. století do jeho konce budování velkých říčních staveb na světově největších řekách vedlo k přesídlení 40 až 80 miliónů lidí a k nevratným změnám nebo zničení řady říčních ekosystémů a ekosystémů na nich závislých.

Důraz na dostupnost sladké vody ve spojení s nedostatečnými regulačními opatřeními zejména v rozvojových zemích omezoval nebo dokonce vylučoval možnost správy vodních zdrojů. Představitelé vlád postupně opouštějí řešení pouze zajišťující vodu a věnují pozornost správě vodních zdrojů a opatřením na zajištění vody pro různé sektory ekonomiky a společnosti. Tato opatření zahrnují účinnější využívání vody a omezení nadměrné spotřeby cenovou politikou a privatizací zpracování a rozvodů vody. Klade se důraz na integrovanou správu vodních zdrojů, která zahrnuje různé poskytovatele a spotřebitele vody ve vodním hospodářství. (CSD, 1997b)

Zemědělství spotřebovává více než 70% sladké vody čerpané z jezer, řek a z podzemních zdrojů. Většina této vody se používá na zavlažování zemědělské půdy, která zajišťuje 40% světové produkce potravin.(CSD, 1997a) Od 70. let 20. století se rozloha zavlažované zemědělské půdy zvětšila o více než 270 miliónů hektarů. (FAO, 2001) Za stejné období spotřeba vody vzrostla z asi 2500 km³ ročně na více než 3500 km³. (Shiklomanov, 1999) Nedostatečná správa způsobila salinizaci asi 20% zavlažované světově zavlažované půdy a ročně je salinizací degradováno dalších 1,5 miliónu hektarů. (CSD, 1997a), což výrazně omezuje zemědělskou produkci. (WCD, 2000) Nejhůře jsou postiženy země v polosuchých a suchých oblastech.

Opatření proti další salinizaci půdy a pro účinnější způsoby zavlažování zahrnují národní akční programy, revize a reforma vodohospodářské politiky, prosazování účinnějších metod využívání vodních zdrojů a rozvoj technologií zavlažování půdy. Na globální úrovni Organizace pro výživu a zemědělství FAO založila v roce 1993 globální informační systém AQUASTAT, který shromažďuje a poskytuje data o použití vody v zemědělství. (FAO, 2001)

Pro většinu světové chudé populace jednou z největších hrozeb pro zdraví zůstává používání neupravené vody. Přestože podíl lidí používajících upravenou vodu vzrostl ze 79% (4,1 miliardy) v roce 1990 na 82% (4,9 miliardy) v roce 2000, pro 1,1 miliardy lidí je nedostupná zdravotně nezávadná pitná voda a pro 2,4 miliardy lidí je nedostupná dostatečná kanalizace. (WHO, UNICEF, 2000) Nejvíce těchto lidí žije v různých částech Asie a v Afriky. Nedostupnost zdravotně nezávadné pitné vody je hlavní příčinou onemocnění stovek miliónů lidí nemocemi souvisejícími s vodou. Ročně na tato onemocnění umírá více než 5 miliónů lidí. Tato situace má vážné důsledky pro ekonomickou produktivitu řady rozvojových zemí.

Zajištění pitné vody ve vodohospodářské politice vždy hrálo hlavní roli. Jedna z prvních konferencí o hospodaření s vodními zdroji proběhla v roce 1977 v Mar del Plata v Argentině. Snaha zajistit lidstvu pitnou vodu vyústila v Mezinárodní desetiletí zdrojů pitné vody a kanalizace v letech 1981 až 1990. Úsilím Organizace spojených národů a jiných mezinárodních organizací se stalo zajistit základní potřeby pitné vody. (UN, 2000) Myšlenka zajištění základní potřeby pitné vody byla diskutována v roce 1992 na Světovém summitu v Rio de Janiero, kde se začalo hovořit o ekologických potřebách vody. Ve zprávě Organizace spojených národů z roku 1999 se uvádí, že všichni lidé musí mít přístup k dostatečnému množství nezávadné vody k pití a k hygieně. Na Druhém světovém fóru o vodě a konferenci ministrů (Second World Water Forum and Ministerial Conference) v Haagu v březnu 2000 se více než 100 ministrů z různých zemí shodlo, že pitná voda je základní lidskou potřebou, jíž musí prvořadě uspokojit vlády, mezinárodní organizace a dárci.

Důležitým úkolem je zajistit nezávadnou vodu a kanalizaci obyvatelům měst v rozvojových zemích. V první polovině 90. let 20. století asi 170 miliónů obyvatel měst v rozvojových zemích mělo přístup k nezávadné pitné vodě a asi 70 miliónů lidí mělo dostatečnou kanalizaci. V roce 1994 však ještě 300 miliónů obyvatel měst nemělo pitnou vodu a 600 miliónů obyvatel nemělo kanalizaci. (CSD, 1997b) Za velký úspěch většiny rozvojových zemí lze považovat, že od 70. let 20. století vynaložené investice zastavily zhoršování nebo zlepšily kvalitu povrchové vody. (World Water Council, 2000b)

Problémy s kvalitou vody jsou často stejně závažné jako dostupnost vody, avšak zejména v rozvojových zemích se jim věnuje menší pozornost. Mezi zdroje znečištění vody patří neupravené odpadní vody, chemické látky z průmyslové výroby a z odpadů, úniky ropných látek, odplavování toxických látek ze starých povrchových dolů a chemická hnojiva a pesticidy, které se při deštích nebo zavlažování dostávají do řek nebo pronikají do podzemních vod. Více než polovina světových velkých řek je závažně znečištěna a jsou ohroženy nebo zničeny okolní ekosystémy. Voda z těchto řek ohrožuje zdraví a životy lidí, kteří jsou na této vodě závislí. (World Commission on Water, 1999)

V 90. letech 20. století se objevila řada nových opatření pro sledování kvality vody a pro prosazení lepší vodohospodářské politiky. (Meybeck, Chapman a Helmer, 1990) Například na většině mezinárodních řek, jako jsou Dunaj, Rýn, Mekong a Nil, byly zahájeny monitorovací programy na sledování kvality vody. Data a informace o kvalitě vody shromažďuje a vyhodnocuje Program vody v rámci Globálního monitorovacího systému životního prostředí (GEMS, Global Environment Monitoring System).

Asi 2 miliardy lidí, tedy zhruba 1/3 světové populace, závisí na zdrojích podzemní vody. Roční spotřeba je 600 až 700 km³ podzemní vody, což je asi 20% celkové spotřeby vody. Většina rolníků v rozvojových zemích je na podzemní vodě zcela závislá.

Zdrojům podzemní vody a její kvalitě byla až do 90. let 20. století věnována menší pozornost než povrchové vodě. Data o zásobách podzemní vody a jejím čerpání jsou méně spolehlivá. Velká pozornost zdrojům podzemní vody je věnována v Evropě, protože mnoho vesnic a měst na těchto zdrojích zcela závisí.

Obecně jsou zdroje podzemní vody ohroženy civilizačním znečištěním, přírodní kontaminací a kontaminací vodních zřídel. Civilizační znečištění je způsobeno nedostatečnou ochranou vodu udržujícího geologického podloží proti jeho narušení stavební a průmyslovou činností a intenzifikací zemědělské kultivace. Do podzemních vod tímto způsobem pronikají pathogeny, sloučeniny dusíku, soli amoniaku, chloridy, sulfáty, bór, těžké kovy, různé aromatické a halogenní uhlovodíky a pesticidy. Přírodní kontaminace souvisí s vývojem kyselosti nebo zásaditosti vody (pH) a s rozpouštěním různých minerálů, které do podzemních vod pronikají civilizačním znečištěním nebo nekontrolovaným čerpáním vody. Do podzemních vod tímto způsobem pronikají zejména soli železa a fluoridy, někdy soli arsenu, jodidy, mangan, hliník, hořčík, sulfáty, selen a dusíkaté sloučeniny z okolní horniny. Kontaminace vodních zřídel souvisí s chybnou konstrukcí studen, do nichž proniká povrchová voda a podpovrchová voda z malé hloubky. Do podzemních vod tímto způsobem pronikají zejména různé pathogeny.

Pokud dochází k nadměrnému čerpání podzemní vody po delší období, její hladina klesá. Poklesem hladiny podzemních vod jsou částečně postiženy Čína, Indie, Západní Asie, některé republiky bývalého Sovětského svazu, západ Spojených států amerických a Arabský poloostrov. Kvůli snižující se hladině podzemních vod klesá průtok zřídel a rostou náklady na budování studen a na čerpání vody z větších hloubek. Nadměrné čerpání podzemních vod v pobřežních oblastech může vést k průniku slané vody. V Madrasu v Indii slaná voda již pronikla až 10 kilometrů do vnitrozemí a kontaminovala studny na čerpání podzemní vody. (UNEP, 1996)

Rostoucí problémy se zdroji podzemních vod přiměly vlády, mezinárodní společenství a ostatní zúčastněné subjekty, aby se začaly jejich řešením vážně zabývat. Například na Druhém světovém fóru o vodě a Haagské konferenci ministrů v březnu 2000 byla vytvořena zvláštní pracovní skupina pro zdroje podzemních vod. Tato skupina vypracovala některá doporučení, včetně probuzení zájmu veřejnosti a dostupnosti kvalitních informací o stavu podzemních vod pro zúčastněné subjekty, technické odborníky a plánovače. (World Water Forum, 2000)

Vodní zdroje společně sdílejí různé státy, regiony, etnické skupiny a společenství. Celkem 261 velkých řek pokrývá 45,3% svým povodím asi 45,3% pevninského povrchu (bez Antarktidy) a tyto řeky jsou sdíleny dvěma nebo více státy. (Wolf et al., 1999) Proto je mimořádně důležité vybudovat přeshraniční správu vodních zdrojů.

Spory kolem vodních zdrojů mají dlouhou historii. Voda byla používána také jako nástroj nebo zbraň v konfliktech. Přístup k vodě byl předmětem sporů a střetů a velké vodní projekty (jako budování přehrad) někdy vedly k násilí a občanským nepokojům. (Gleick, 1998) Sdílení vodních zdrojů však také vedlo ke vzájemné spolupráci. Tato spolupráce se od 90. let 20. století významně posiluje, jak dokazuje rostoucí počet iniciativ, které se týkají vodních režimů společných řek, a vznik institucí pro společnou správu vodních zdrojů. Počátky takové spolupráce však sahají do roku 1966, kdy v Helsinkách byly položeny základy mezinárodních principů pro sdílení vodních zdrojů. Helsinská pravidla vedla k dalšímu mezinárodnímu úsilí včetně činnosti Komise Organizace spojených národů pro mezinárodní právo (UN International Law Commission), která v roce 1997 přispěla k vypracování Konvence Organizace spojených národů o právech a nenavigačním využití mezinárodních vodních toků (UN Convention on the Law of the Non-Navigational Uses of International Watercourses). Důsledkem této konvence bylo přijetí většiny jejích principů 14 členskými státy Jihoafrického rozvojového společenství (SADC, Southern African Development Community).

Pochopení významu správy povodí řek od 70. let 20. století vedlo k založení Mezinárodní sítě organizací pro správu povodí (INBO, International Network of Basin Organizations). Tato síť, která vznikla v roce 1996, v roce 1998 sdružovala 125 členských organizací z 49 zemí. V roce 1998 proběhla Mezinárodní konference o vodě a udržitelném rozvoji (International Conference on Water and Sustainable Development), která deklarovala, že pro účinnou správu a ochranu přeshraničních vodních zdrojů je nutný společný zájem zemí, jejichž územím řeky protékají. Akční program této konference (Bernard, 1999) zdůraznil zejména:

• potřebu výměny přesných a sladěných informací mezi státy, jejichž územím řeky protékají,
• potřebu konzultací na všech úrovních, zejména uvnitř stálých mezinárodních organizacích,
• potřebu definovat střednědobé akční programy se společným zájmem zlepšit správu vodních toků a povodí a omezit znečištění vody.

Budování vodních projektů během 20. století mělo závažné dopady na sladkovodní ekosystémy vysušením mokřadů a bažin, využitím vody pro jiné účely, změnou říčních koryt a kontaminací vody průmyslovými a domácími odpady. V řadě řek a jezer byly funkce ekosystému vážně narušeny nebo došlo k jejich zániku. V některých oblastech rostoucí spotřeba vody vedla ke snížení hladiny a průtoku řek, což ovlivnilo říční ekosystémy a přilehlé pobřežní oblasti. (CSD, 1997a)

Důsledkem snížení hladiny a průtoku řek bylo vážné narušení potravního řetězce řady vodních živočichů včetně vodního ptactva a k vážnému narušení jejich reprodukční schopnosti. (CSD, 1997a)

Mokřady jsou velmi významným sladkovodním ekosystémem, který ovlivňuje nejen existenci mnoha rostlinných a živočišných druhů, ale také lidské osídlení a civilizační aktivity. Mokřady jsou přirozenou ochranou proti povodním, jsou schopny vázat značné množství uhlíku v mikroorganismech, rostlinách a půdě, přirozeným způsobem čistí vodu. Z ekonomického hlediska jsou zdrojem ryb, mlžů, dřevin a vláknin. (UNDP, UNEP, World Bank a WRI, 2000) Ačkoliv informace o skutečné rozloze mokřadů jsou dosud nejisté, poslední odhady tvrdí, že celková rozloha mokřadů je nejméně 12,8 miliónů km². Finlayson et al., 1999) Civilizační aktivity, zejména rozvoj zemědělství a osídlení, způsobily na sladkovodních ekosystémech závažné škody a během 20. století vedly ke ztrátě asi 50% všech mokřadů. (Finayson et al., 1999) Zničení těchto ekosystémů snížilo kvalitu vody a vedlo k omezení dostupnosti vody pro obyvatelstvo.

Celkovou rozlohu mokřadů, které od 70. let 20. století lidskou činností zmizely, lze těžko určit, protože chybí přesné globální informace o jejich původní rozloze. (UNDP, 2000) Avšak v souvislosti s Ramsarovou konvencí bylo v roce 1992 odhadnuto, že 84% mokřadů je ohroženo nebo v nich došlo k narušení původních ekosystémů. (Dugan a Jones, 1993)

Od 90. let 20. století lze zaznamenat významný posun ve vodohospodářské správě, která již uznává, že pro zachování funkcí ekosystémů a zajištění biodiverzity je nutné ekosystémům zajistit odpovídající vodní zdroje. Od roku 1992 se rozvíjí nová politika vodního hospodářství, která zohledňuje zachování vodních zdrojů také pro životní prostředí. Došlo tedy k významnému posunu od roku 1972, kdy se Stockholmská konference soustředila především na ochranu kvality vzduchu a vody, avšak nevěnovala žádnou pozornost vodním ekosystémům. Přestože nových velkých vodních projektů je stále méně kvůli malému počtu vhodných míst, růstu finančních nákladů a odporu veřejnosti, v roce 1998 bylo budováno 349 přehrad s výškou více než 60 metrů. (UNDP, 2000; WCD, 2000) Velké vodní toky bez přehrad se nacházejí pouze v oblastech tundry v Severní Americe a v Ruské federaci a v menších povodích Afriky a Latinské Ameriky. Od 90. let 20. století se klade stále větší důraz na účinnost využití vody a na rostoucí produktivitu s omezenými dostupnými zdroji. (Postel, 1997; Postel, 1999; Gleick, 1998) Existuje řada možností, jak lze lidské potřeby uspokojit s menší spotřebou vody:

• použití moderních technologií (postřikové zavlažování, záchody s menším průtokem vody, dokonalejší průmyslové procesy atd.),
• změny technologie zavlažování v zemědělství,
• odhalení netěsností nádob a potrubí a zamezení úniku kapalných látek,
• nahrazení nešetrných metod (jako je zavlažování během dne, kdy se značná část vody rychle odpaří, nebo použití pitné vody pro zavlažování půdy),
• stanovení skutečných cen vody,
• změna lidských aktivit (pěstování plodin s menšími nároky na vodu, změna průmyslových procesů, které vyžadují značné množství vody)

Komise pro udržitelný rozvoj (CSD, Commission for Sustainable Development) konstatovala, že v mnoha zemích chybí příslušná legislativa a politika pro účinné a rovnocenné využívání vodních zdrojů. V mnoha zemích však byla provedena revize existující legislativy a byly doplněny nové zákony a omezení.

Komise dále byla znepokojena rostoucí neschopností národních hydrologických služeb a agentur zejména v rozvojových zemích hodnotit vodní zdroje na území svých států. Mnoho agentur omezilo své sítě pozorovatelů a analytiků navzdory rostoucím požadavkům na vodní zdroje. V některých regionech však byla přijata nová opatření, včetně Světového systému pro pozorování hydrologického cyklu (WHYCOS, World Hydrological Cycle Observing System). Jeho hlavním úkolem je přispět ke zlepšení národních a regionálních schopností hodnotit vodní zdroje. (CSD, 1997b)

V rozhodovacích procesech o vodních zdrojích sehrává určitou roli řada různých typů organizací od národních vlád až po místní samosprávy. Posiluje se účast a zodpovědnost malých místních skupin, které ve vodohospodářské politice hrají důležitou roli, protože přímo ovlivňují správu a využívání místních vodních zdrojů.

Haagská deklarace ministrů z března 2000 shrnula hlavní úkoly týkající se vodních zdrojů v 21. století:

• Naplnění základních potřeb: Uznat, že přístup k nezávadné vodě v dostatečném množství a ke kanalizaci jsou základní lidské potřeby, podstata zdraví a dobré životní úrovně. Zmocnit místní obyvatele, zejména ženy, k účasti na správě vodních zdrojů, které využívají.
• Zabezpečení vodních zdrojů: Zabezpečit dostatek potravin zejména pro chudé a ohrožené skupiny obyvatel účinnějším využíváním a rovnějším přístupem k vodě pro zemědělskou produkci potravin.
• Ochrana ekosystémů: Zajistit integritu ekosystémů udržitelnou správou vodních zdrojů.
• Sdílení vodních zdrojů: Prosazovat mírovou spolupráci a vybudovat soulad mezi různým použitím vodních zdrojů na všech úrovních kdykoliv je to možné. V případně hraničních a přeshraničních vodních zdrojů zajistit, aby se dotčené státy podílely na udržitelné správě povodí a na dalších opatřeních.
• Řešení rizik: Zajistit bezpečnost před záplavami, suchy, znečištěním a dalšími riziky souvisejícími s vodou.
• Ocenění vody: Spravovat vodní zdroje způsobem, který bude odrážet ekonomické, společenské, ekologické a kulturní hodnoty pro všechny uživatele a stanovit takové ceny vody, které by z těchto hodnot vycházely. Zajistit rovný přístup k vodě a uspokojovat základní potřeby všech obyvatel, zejména chudých a ohrožených skupin lidí.
• Uvážené nakládání s vodou: Zajistit dobré nakládání s vodními zdroji tak, aby se na správě těchto zdrojů mohla podílet veřejnost a všichni zúčastnění. (World Water Forum, 2000)

Pozornost vodním zdrojům byla věnována již do roku 1972, kdy se konala Stockholmská konference. Teprve od 90. let 20. století se však objevila nová opatření a postupy. Hlavními trendy vodohospodářské politiky jsou:

• uznání jak společenské tak ekonomické hodnoty vody,
• důraz na účinné přidělování vodních zdrojů,
• vodohospodářská správa povodí jako rozhodující nástroj pro účinnou správu vodních zdrojů,
• větší spolupráce států, na jejichž území se nachází společné povodí řek, pro zaručení rovnocenného přístupu k vodním zdrojům,
• dokonalejší shromažďování dat o kvalitě, vydatnosti a využití vodních zdrojů,
• uznání role místních provozovatelů, majitelů a spotřebitelů při správě vodních zdrojů,
• zavedení integrované správy vodních zdrojů jako strategického nástroje,
• uznání rostoucího nedostatku vody kvůli různým faktorům, jako je rostoucí populace, průmyslová výroba a rostoucí znečištění vody.

Pokrok v ochraně a zachování mořského a pobřežního prostředí se od 70. let 20. století spíše omezoval ne relativně málo (většinou průmyslově vyspělých) zemí. Degradace prostředí pobřežních a mořských oblastí se nejen nezpomalila, ale dokonce zesílila. Hlavní hrozby mořím a oceánům, které byly formulovány již na Stockholmské konferenci v roce 1972 (znečištění moří odpady, nadměrné využívání mořských živých zdrojů a poškozování a ničení pobřežních ekosystémů), přetrvávají dodnes, přestože byla provedena řada akcí a opatření na jejich řešení.

Od 70. let 20. století došlo k výrazným posunům v chápání těchto problémů a objevily se nové přístupy k jejich řešení. Nadměrné využívání a vyčerpávání mořských živých zdrojů se dnes považuje za stejně závažnou hrozbu jako znečištění moří.

Degradace pobřežních a mořských oblastí je způsobena rostoucím tlakem jak na pevninské tak na mořské přírodní zdroje a používáním oceánů jako úložiště odpadů. Hlavními příčinami ničení pobřežních oblastí je růst populace, rozvoj výstavby, průmyslové výroby a turistiky v těchto oblastech. Odhaduje se, že v roce 1994 37% světové populace žije v pobřežních oblastech ve vzdálenosti do 60 kilometrů od pobřeží, tedy více lidí než v roce 1950. (Cohen et al., 1997) Působení populace je znásobeno jak chudobou tak spotřebním chováním lidí.

Již před konáním Stockholmské konference v roce 1972 přitáhly pozornost veřejnosti ke znečištění moří některé závažné události, jako úhyn mořských ptáků působením pomalu se rozkládajícího organického pesticidu DDT (dichlor-difenyl-trichlormethylmethan), závažné onemocnění stovek lidí v japonském městě Minimata z mořské potravy kontaminované rtutí a havárie velkých ropných tankerů. Byla přijata opatření, která zakázala chemickou výrobu určitých sloučenin, omezila vypouštění odpadů do moří a oceánů a zakázala ukládání odpadů do moří a oceánů, zejména chemických a jaderných odpadů. Došlo také k posunu vědeckých znalostí, které se týkají znečištění. Tato opatření vyústila v řadu mezinárodních dohod, včetně Londýnské Konvence o ukládání odpadu (London Dumping Convention) z roku 1972 a jejího Protokolu z roku 1996, Basilejská konvence o kontrole přeshraniční přepravy nebezpečných odpadů a jejich ukládání (Basel Convention on the Control of Transboundary Movements of Hazardous Wastes and their Disposal) z roku 1989 a Globální akční program na ochranu mořského prostředí před činností na pevnině (Global Programe of Action for the Protection of the Marine Environment from Land-Based Activities) z roku 1995.

Objemově největším zdrojem znečištění mořského a pobřežního prostředí jsou odpadní vody. (GESAMP, 2001a) Množství odpadních vod v pobřežních oblastech od 70. let 20. století výrazně vzrostlo. Vzrostla spotřeba vody v osídlených oblastech a tím množství odpadních vod, které odtékají do moří a oceánů.

Od 70. let 20. století jsou známy zdravotní problémy, které způsobují pathogeny v odpadních vodách. V řadě vyspělých zemí došlo k vybudování čističek odpadních vod a k omezení množství zejména průmyslových a některých domácích zdravotně závadných odpadů a tím k výraznému zlepšení kvality vody. V rozvojovém světě však často chybí kanalizační systémy a jakékoliv pokusy čistit odpadní vody. Vysoké finanční náklady, rychlý rozvoj výstavby a často omezené technické, administrativní a finanční možnosti při plánování a výstavbě v městech brání vybudování kanalizačního systému a účinných čističek odpadních vod. (GESAMP, 2001a) Velmi žádoucí je překonání těchto bariér a alternativní přístupy k problematice.

Podle nedávných důkazů koupání ve vodě, která je podle současných mikrobiologických standardů nezávadná, představuje významné nebezpečí gastrointestinálních onemocnění. Kontaminace mořské vody v pobřežních oblastech odpadními vodami je dnes zdravotním problémem globálního měřítka.

Stockholmská konference se zabývala zejména vypouštěním různých živin v odpadních vodách do pobřežních vod a moří. Lidská činnost dnes produkuje více než polovinu globálního množství vázaného dusíku. (Vitousek et al., 1997a). Množství vázaného dusíku ve formě různých sloučenin se v oceánech výrazně zvýšilo. Místním zdrojem znečištění pobřežních vod sloučeninami dusíku jsou odpadní vody z pobřežních měst. Avšak největší množství sloučenin dusíku se do oceánů dostává ze zemědělské výroby a z atmosféry. Hlavním zdrojem sloučenin dusíku jsou povodí řek, do nichž se splavují anorganické sloučeniny dusíku ze zemědělské půdy. Největší množství těchto sloučenin dusíku pochází z Evropy, z Jižní a z Východní Asie. (Seitzinger a Kroeze, 1998). Množství sloučenin dusíku v mořích a oceánech vzrostlo také kvůli ničení jeho přírodních lapačů, jako jsou pobřežní mokřady, korálové útesy a mangrovové lesy.

V době konání Stockholmské konference se splavování živin do moří a oceánů nepovažovalo za hlavní globální problém. Chemická hnojiva se používala zejména ve vyspělých zemích. (SCEP, 1970) Od 70. let 20. století se množství chemických hnojiv ve vyspělých zemích příliš nezvyšovalo, avšak došlo k růstu v rozvojových zemích. (Socolow, 1999) Očekává se, že tento trend bude nadále pokračovat. Použití chemických hnojiv nepochybně souvisí s tlakem vlád rozvojových zemí zajistit obyvatelstvu dostatek potravin a snížit jejich ceny.

Do atmosféry se sloučeniny dusíku dostávají ze silniční dopravy, z průmyslové výroby a v některých pobřežních oblastech vypařováním z živočišných fekálií (amoniak) a z chemických hnojiv v půdě. Očekává se další vzrůst množství sloučenin dusíku v atmosféře a odtud jejich přísun do moří zejména kvůli rozvoji průmyslu a silniční dopravy v rozvojových zemích. (GESAMP, 2002)

Očekává se také vzrůst množství sloučenin dusíku v oceánech, které bude mít významné dopady na základní produkci a uhlíkový cyklus.

Znepokojivý trend eutrofikace pobřežních a mořských vod kvůli rostoucímu množství sloučenin dusíku je pozorován již od 70. let 20. století. Existuje stále více důkazů, že výskyt jedovatého nebo jinak nežádoucího fytoplanktonu je stále četnější, silnější a geograficky rozšířenější. (Richardson, 1997) K závažné eutrofikaci již došlo v některých polouzavřených a uzavřených mořích včetně Černého moře. (Zaitsev, Mamaev, 1997; Balkas et al., 1990) Zvýšené množství a následný rozklad fytoplanktonu způsobuje ve velkých oblastech moří a oceánů sezónní nedostatek kyslíku. Nadbytek fytoplanktonu má také značné ekonomické dopady na rybolov, mořské farmy a na turistiku.

V době konání Stockholmské konference se hovořilo zejména o znečištění moří a oceánů pomalu se rozkládajícími organickými látkami jako DDT, PCB (polychlorované bifenyly), těžkými kovy (rtuť, kadmium, olovo atd.) a ropnými látkami. (Goldberg, 1976; Matthews et al., 1971; UN, 1972a; SCEP, 1972) Některá opatření byla účinná, jako například zavedení bezolovnatého benzínu ve Spojených státech amerických pomohlo omezit množství sloučenin olova v oblasti Bermud. (Wu a Boyle, 1997; Huang, Arimoto a Rahn; 1996). Národní omezení a mezinárodní dohody, jako Konvence o prevenci znečištění z lodí (MARPOL, Convention on Prevention Pollution from Ships) vedla k omezení vypouštění zbytků ropy z tankerů do moří a oceánů. Zákazem DDT v Severní Americe se znovu objevily populace ptáků, které byly touto látkou postiženy.

V jiných případech dodatečné informace objasnily jiné příčiny problémů, o nichž se předpokládalo, že mají původ ve znečištění vody. Například se prokázalo, že vysoký obsah rtuti v mase tuňáků a mečounů je přírodního původu. Dramatické důsledky úniků ropy do moří jsou pouze lokální a relativně přechodné. Kontaminace těžkými kovy s výjimkou olova a rtuti jsou značně lokální a mají relativně malé důsledky s výjimkou míst s vysokou koncentrací. Přesto je těmto látkám věnována trvalá pozornost. Na druhé straně totiž například chemická rezidua z úniků ropy mohou mít určité dlouhodobé důsledky (Heintz, Short a Rice, 1999) a mohou způsobit chronickou vyšší úmrtnost ptáků a další ekologické důsledky. (GESAMP, 2002) Kontaminace vody těžkými kovy má závažné důsledky v Arktidě pro mořské živočichy. (AMAP, 1998)

Nejvážnější globální důsledky však mají chemická hnojiva, pesticidy a podobné organické sloučeny, které se dostávají do moří a oceánů z atmosféry. Roste počet důkazů, že dlouhodobé působení těchto látek i v malém množství způsobuje reprodukční, imunologické, neurologické a další problémy mořským organismům a zřejmě také člověku. Avšak důkazy o celosvětových dopadech těchto látek na ekosystémy a člověka při současných úrovních kontaminace nejsou konzistentní.

Další hrozbou pro moře a oceány a zejména pro organismy jsou látky, které nejsou biologicky odbouratelné. Každým rokem hyne velké množství mořských ptáků, mořských želv a mořských savců v souvislosti s těmito neodbouratelnými látkami.

Za jednu z velkých hrozeb pro pobřežní ekosystémy byly již na Stockholmské konferenci považovány změny přirozeného toku ukládání sedimentů vyvolané člověkem. Rozvoj výstavby a průmyslu souvisí s budováním obytné a průmyslové infrastruktury, která v závislosti na své povaze způsobuje změny toku sedimentů. Změny toku sedimentů způsobuje zemědělství, odlesňování a výstavba. Delty řek, mangrovové lesy a mořské břehy jsou udržovány trvalým ukládáním sedimentů. Ekosystémy korálových útesů a mořských trav mohou být působením sedimentů poškozeny. Sedimentace je jednou z velkých globálních hrozeb pro korálové útesy, zejména v Karibské oblasti, v oblasti Indického oceánu a v Jižní a jihovýchodní Asii. (Bryant et al., 1998; Wilkinson, 2000)

Stockholmská konference předpověděla, že do konce 20. století se množství ulovených mořských ryb zhruba zdvojnásobí ve srovnání s rokem 1970, tedy na více než 100 miliónů tun ročně (UN 1972b), přestože dojde k úbytku ryb v některých lovištích. V roce 1972 však došlo ke zhroucení největšího světového trhu s peruánskou anšovkou (sardelí) kvůli neudržitelnému rybolovu ovlivněnému silným klimatickým jevem El Niňo. Mořský rybolov nikdy nedosáhl předpokládaného množství 1000 miliónů tun, ale v 80. letech 20. století kolísal kolem 80 až 90 miliónů tun ročně. V rozporu s náznaky, že světový rybolov je udržitelný, nedávné studie prokázaly, že dochází k dalšímu poklesu. (Watson a Pauly, 2001) Studie ukazují, že nadhodnocené zprávy o rybolovu v některých zemích a značné kolísání rybolovu peruánské anšovky vytvořilo falešný obraz o zdraví světových oceánů a moří. Naproti tomu produkce mořských farem výrazně vzrostla, avšak zejména v Asii a v zemích Tichého oceánu.

Stockholmská konference doporučila dvě základní opatření. Prvním je zkvalitnění informací o stavu rybích populací pomocí výzkumu, vyhodnocování a monitorování. Druhým je mezinárodní spolupráce. Přes značné úsilí kvality a rozsahu informací o stavu rybích populací a rybolovu nebylo dosaženo. Přesto je pozorován téměř neúprosný globální trend rostoucího rybolovu a výrazného ochuzování rybích populací, z nichž 3/4 jsou loveny na hranicích únosnosti a rybolov některých z nich se již zhroutil. (FAO, 2001) Ve snaze dosáhnout udržitelného rybolovu byla v roce 1995 přijata Dohoda o zachování a správě silně migračních rybích zásob (Agreement on the Conservation and Management of Straddling and Highly Migratory Fish Stocks) a Organizací pro výživu a zemědělství FAO byl vypracován Kodex vedení zodpovědného rybolovu (Code of Conduct for Responsible Fisheries).

V 70. letech 20. století se o rybolovu hovořilo téměř výlučně v ekonomických a politických termínech. V 21. století se již o rybolovu hovoří v širším kontextu problémů životního prostředí. Globální rybolov velkých rybích predátorů se také významně projevil na populacích menších druhů ryb, které stojí níže v mořském potravním řetězci. Tomuto jevu dosud zcela nerozumíme. Rybolov ovlivnil nejen mořské savce, jako jsou delfíni, ale také mořské želvy a mnoho dalších živočišných druhů. Důsledky rybolovu na mořské ekosystémy dosud chápeme nedostatečně, ale zřejmě jsou podstatné. (Jennings a Kaiser, 1998; McManus, Reyes a Naňola, 1997) Nepříznivé důsledky pro mořské ekosystémy mají některé typy rybářského zařízení (jako jsou hlubinné vlečné sítě) a některé destruktivní postupy rybolovu (jako je použití trhavin), které způsobují fyzické poškození nebo zničení lokalit. Porozumění složitým vzájemným vztahům mezi mořskými ekosystémy a rybolovem a omezení rybolovu není vedeno pouze potřebou potravin. Značná část rybolovu a lovu mořských živočichů je pouhým luxusem nebo slouží pouze ke krmení hospodářských zvířat.

Na jednom konci této tragédie stojí nedostatek rozumného úsudku, který by omezil lov něčeho, co je tu zdarma pro všechny. Na druhém konci této tragédie stojí tzv. "malthusiánský rybolov" (Pauly, 1990), kdy zoufale chudí lidé nemají žádnou jinou možnost, než vyčerpat tento jediný zdroj obživy. Mnoho pokusů o udržitelnou správu rybolovu se zvrhlo v "rozdělení kořisti". (Caldwell, 1996) Politický tlak na udržení zaměstnanosti, mezinárodní soutěž nebo suverénní právo na mořské zdroje způsobily, že rybolov dosáhl zisku asi 20 miliard dolarů ročně (Milazzo, 1998), přestože nyní zřejmě tento zisk trvale klesá.

Stockholmská konference a pozdější zprávy uznaly význam ústí řek a pobřežních lokalit, avšak zabývaly se hlavně důsledky jejich znečištění. Pro pobřežní ekosystémy jsou v současnosti největší hrozbou přímé fyzické změny a ničení lokalit. (GESAMP, 2001a) Za hlavní příčiny fyzických změn pobřežních lokalit lze považovat chybné plánování a zrychlující se sociální a ekonomický rozvoj pobřežních oblastí, které jsou důsledkem růstu populace, rostoucí výstavby a průmyslu, námořní dopravy a turistiky.

Fyzickými změnami lokalit jsou bagrování ústí říčních koryt a přístavů, zasypávání pobřeží, hromadění pevného odpadu na pobřeží, budování městské zástavby a silnic, kácení pobřežních lesů, těžba pobřežního písku a korálů, zpevňování pobřeží a škody způsobené kotvením rekreačních lodí, rekreačním potápěním atd. Zásadním způsobem se podceňuje ekonomický význam těchto lokalit. Například mangrovové lesy se obvykle považují za nevyužité území, které je nutné "ekonomicky zhodnotit", přestože se jejich cena odhaduje na 10 tisíc dolarů za hektar ročně. (Constanza et al., 1998) Ve 20. století byla zničena asi polovina mořských mokřadů a více než mangrovových lesů. (OECD, IUCN, 1996) zejména kvůli jejich fyzické přeměně. Odhaduje se, že asi 58% korálových útesů je ohroženo zejména přímým fyzickým ničením. (Bryant et al., 1998)

Globální oteplování člověkem vyvolanými změnami v atmosféře bude mít na moře a oceány zásadní vliv. (IPCC, 2001) Dojde k ohrožení hodnotných pobřežních ekosystémů a ekonomických sektorů, které na nich závisejí. Další možné dopady jsou složité a málo prozkoumané. Polární oteplování a tání polárních ledovců zřejmě zpomalí globální tepelnou výměnu mezi atmosférou a oceány a povede ke změně velkých mořských proudů, jako je Golfský proud. (Broecker, 1997) Oteplování povrchových vrstev oceánů a narůstání množství sladké vody zřejmě omezí vzlínání živin, které podporují zejména mikroorganismy a rostliny v oceánech. Na druhé straně však vzlínání živin může zesílit ve východních částech některých oceánů, pokud zde dojde k relativně vyššímu oteplení vody. (Bakun, 1996) IPCC předpokládá, že poroste četnost a síla extrémních meteorologických jevů, jako jsou bouře a hurikány. Tyto meteorologické jevy mohou omezit schopnost pobřežních ekosystémů se z poškození zotavit.

Existují obavy o další osud korálových útesů. Během silného klimatického jevu El Niňo v letech 1997 až 1998 se po celém světě objevilo rozsáhlé zbělení korálů v korálových útesech, které je příznakem jejich odumírání. (Wilkinson, 1998; Wilkinson et al., 1999) Zatímco v některých oblastech se korály rychle zotavily, v jiných, zejména v Indickém oceánu, v jihovýchodní Asii a ve vzdálených oblastech západního Tichého oceánu došlo ke zbělení až 90% všech korálů a k jejich odumírání. (Wilkinson, 1998, 2000)

Některé matematické modely předpovídají dlouhodobou změnu četnosti a intenzity klimatického jevu El Niňo a podobných klimatických poruch. Pokud k tomu skutečně dojde, bude zbělelní korálů častější a výraznější a povede k nevratnému poškození korálových útesů, které jsou nejbohatšími ekosystémy na Zemi. Existuje důkaz, že dlouhodobý úbytek korálových útesů v oblasti Chagos v Indickém oceánů souvisí jak s klimatickým jevem El Niňo tak s dlouhodobým vzestupem povrchové teploty vody. (Sheppard, 1999) Hromadné zbělení korálů v různých částech Země bylo pozorováno také v roce 2000. Podle některých odborníků již jde o příznak, že zbělení korálů se bude vyskytovat častěji. Korálové útesy mohou být také ohroženy vyšší koncentrací oxidu uhličitého v mořské vodě, který chemicky ovlivňuje tvorbu jejich schránek.

Mezi navrhovaná opatření proti rostoucí hladině moří a oceánů patří odklon od pevných konstrukcí, jako jsou vlnolamy, směrem ke smíšeným ochranným opatřením (jako je výsev a výsadba rostlinného pokryvu na plážích a vytváření mokřadů), k adaptivnímu plánování (jako jsou nové stavební předpisy), a k omezení osídlení (včetně zastavení nové pobřežní výstavby). (IPCC, 2001) Některé návrhy řešení globálních změn klimatu jsou však pochybné, jako je přesun atmosférického oxidu uhličitého do oceánů vypouštěním sloučenin dusíku nebo železa do rozsáhlých oblastí, které by vyvolalo růst fytoplanktonu, nebo přímé vstřikování oxidu uhličitého do zásob podzemních vod. Dlouhodobé důsledky těchto opatření nelze vůbec odhadnout, avšak mohou být závažné.

Rozvojové státy na malých ostrovech nebo státy s nízce položenými pobřežními oblastmi jsou ohroženy zejména vzestupem hladiny moří a oceánů a extrémními meteorologickými jevy. Dále jsou ohroženy pobřežní státy, jejichž ekonomika zcela závisí na pobřežních a mořských zdrojích. O tomto problému hovoří také Agenda 21 Konference Organizace spojených národů o prostředí a rozvoji (UNCED United Nations Conference on Environment and Development), což vedlo v roce 1994 k přijetí Barbadoského akčního programu o udržitelném rozvoji malých ostrovních států (Barbados Programme of Action on the Sustainable Development of Small Island States).

Dalším závažným problémem je vypouštění mořských druhů do oblastí vzdálených od jejich přirozeného výskytu. V nových oblastech často nemají žádné přirozené nepřátele a mohou se nekontrolovaně množit, ohrožují potravní řetězce, vytlačují původní druhy a narušují funkce ekosystémů. K vypouštění takových druhů dochází po celém světě s rostoucí četností. Nejčastější příčinou je vypouštění nadbytečné vody z lodí, jíž se denně přepravuje až 3000 různých rostlinných a živočišných druhů. (GESAMP, 2001a) Opatření na kontrolu druhů obsažených ve vodě na lodích zahrnuje pravidla Mezinárodní námořní organizace pro nakládání s nadbytečnou vodou, která byla přijata v roce 2003.

Stockholmská konference zahrnula moře a oceány mezi témata, jimž je při ochraně a udržování životního prostředí věnovat značnou pozornost. Tento krok k holistickému chápání životního prostředí je významný zejména z hlediska pobřežního a mořského prostředí, která jsou nepochybně ovlivněna lidskou činností. Potřeba integrovaného, mezioborového a holistického přístupu udržování mořského a pobřežního prostředí byla formalizována jako obor Integrované pobřežní správy (Integrated Coastal Management).

Systém Globálního mezinárodního hodnocení vod (GIWA, Global International Water Assessment), který byl vypracován Programem Organizace spojených národů pro životním prostředí UNEP, se soustředil na všechny přeshraniční vodní plochy včetně mořských a pobřežních oblastí. Toto systematické hodnocení podmínek a problémů prostředí a jejich sociálních příčin zahrnuje také vývoj scénářů budoucích podmínek světových vodních zdrojů a analýzy možných přístupů. Rostoucí degradace pobřežního a mořského prostředí se odrazila také v požadavku Řídící rady Programu Organizace spojených národů pro životní prostředí, aby byla vypracována studie, jakým způsobem provádět pravidelný proces globálního hodnocení mořského a pobřežního prostředí.

- pokračování -