Lesní ekosystémy mají jedinečnou podstatu. Sehrávají řadu rolí jak na globální tak na lokální úrovni. Lesy zajišťují důležité ekologické služby v přírodě: tvorbu půdy, udržování půdy a vody, čištění vody a vzduchu, koloběh organických látek, fotosyntézu kyslíku přeměnou oxidu uhličitého a vázáním uhlíku, udržování biologické diverzity, zmírňování klimatických změn. Lesy jsou také zdrojem ekonomicky hodnotných produktů, jako je průmyslové dřevo, palivové dříví, různé lesní plody pro výživu a medicínu, zvěřinové maso. Lesy zajišťují zaměstnanost a zisk, poskytují prostředí pro odpočinek a chrání přírodní a kulturní dědictví.

Účastníci Stockholmské konference se shodli, že lesy jsou největší a nejsložitější samovolně se udržující ekosystém. Proto vyžaduje důraznou zemědělskou a lesní politiku, trvalé sledování stavu světových lesů a zavedení plánování využití a udržování lesů. Stockholmská konference doporučila, aby vlády

• podpořily a posílily základní a aplikovaný výzkum pro řízené hospodaření a správu lesů s důrazem na ekologické funkce lesů,
• modernizovaly koncepty správy lesů zahrnutím funkcí hospodaření a ochrany a zohledněním všech aspektů prospěšnosti lesů.

Doporučení Stockholmské konference týkající se lesů zůstávají dodnes v platnosti a většinou nebyla naplněna kvůli konfliktům zájmů ochrany přírody a ekonomiky při správě lesů.

Odlesňování je procesem s dlouhou historií a ani od 70. let 20. století se nezastavilo. V roce 1972 již většina lesního pokryvu Země byla zničena. Historicky mýcení lesů těsně souvisí s demografickým rozvojem a s přeměnou lesů na zemědělskou půdu a pastviny. Přímými příčinami ničení lesů a pralesů je nadměrná těžba průmyslového dřeva a palivového dříví a rozšiřování pastvin a zemědělské půdy. V pozadí těchto přímých příčin stojí chudoba, populační růst, trh a obchod s lesními produkty a makroekonomická politika průmyslově vyspělých zemí. Lesy jsou také postihovány přírodními faktory, jako jsou hmyzí škůdci, onemocnění stromů, požáry a extrémní meteorologické jevy.

Od 70. let 20. století byla zpracována celá řada vyhodnocení stavu a změn lesního pokryvu. (FAO a UNEP, 1982; FAO, 1995; FAO, 1997; FAO, 2001b; UNEP, 2001; WRI, 1997) Tyto studie se liší v definici lesního pokryvu, v metodologii získávání a zpracování dat a v konkrétních výsledcích. Proto podrobné srovnání není věrohodné. Přesto se všechny studie shodují na úbytku lesního pokryvu a na postupné degradaci lesních ekosystémů.

Organizace pro výživu a zemědělství FAO a Program Organizace spojených národů pro životním prostředí UNEP vypracovaly první úplné vyhodnocení stavu tropických pralesů "1980 Tropical Forest Resources Assessment". Zpráva odhadovala, že ročně je vykáceno 11,3 miliónů hektarů lesů. Tento fakt vyvolal obavy účastníků Stockholmské konference z globálního úbytku lesů na Zemi. Vyspělé průmyslové země úbytek lesů na svém území zastavily a celkově plocha lesů v těchto zemích začala pomalu vzrůstat. Rozvojové země v kácení lesů nadále pokračovaly. (FAO-ECE, 2002; FAO, 2001a; FAO, 2001b)

Organizace pro výživu a zemědělství FAO ve své zprávě "Global Forest Resources Assessment 2000" (FAO, 2001b) poprvé použila obecnou definici lesa jako oblasti o ploše nejméně 0,5 hektaru s nejméně 10% pokryvu korunami stromů. Tato zpráva dospěla k následujícím závěrům:

• Celková plocha lesů je přibližně 3866 miliónů hektarů, tedy téměř 1/3 celkové plochy pevniny. 95% těchto lesů jsou přírodní lesy, 5% jsou uměle vysazené a pěstované lesy. 17% lesů se nachází v Africe, 19% lesů se nachází v Asii a v zemích Tichého oceánu, 27% lesů se nachází v Evropě, 12% lesů se nachází v Severní Americe, 25% lesů se nachází v Latinské Americe a v Karibské oblasti. Asi 47% lesů jsou tropické pralesy, 9% lesů se nachází v subtropickém klimatickém pásmu, 11% lesů se nachází v mírném klimatickém pásmu a 33% lesů se nachází v severských oblastech (ruská tajga, lesy na území Kanady, Norska atd.).
• Na globální úrovni došlo v 90. letech 20. století k úbytku plochy lesů o 9,4 miliónů hektarů (tj. 2,4% celkové plochy lesů). Ročně bylo vymýceno 14,6 miliónů hektarů lesů a zalesněno 5,2 miliónů hektarů půdy. Odlesňování tropických pralesů dosahuje téměř 1% jejich celkové plochy ročně.
• Celková zalesňovaná plocha v 90. letech 20. století vzrůstala o 3,1 miliónů hektarů ročně. Polovina tohoto přírůstku pochází ze zalesňování původně nezalesněné půdy a polovina tohoto přírůstku pochází z přeměny přírodních lesů.
• Rychlost přeměny přírodních lesů na zemědělskou půdu je dosud velmi vysoká. Během 90. let 20. století celková ztráta lesů (způsobená odlesňováním a přeměnou přírodních lesů na lesní plantáže) byla 16,1 miliónů hektarů ročně, z toho 15,2 miliónů hektarů v tropickém klimatickém pásmu.
• V 90. letech 20. století téměř 70% odlesněných oblastí bylo přeměněno na zemědělskou půdu, většinou trvalého charakteru. V Latinské Americe tato přeměna probíhala většinou ve velkých měřítcích, zatímco v Africe spíše v malých měřítcích činností jednotlivých zemědělců. V Asii odlesňování ve velkých měřítcích, odlesňování v malých měřítcích a odlesňování posuvem zemědělské půdy probíhalo zhruba ve stejné míře.

Průmyslové dřevo, palivové dříví a ostatní lesní produkty jsou stále středem zájmu lesních správ. Více než 1/3 dřevní biomasy se nachází v Jižní Americe, z toho jen v Brazílii 27%. Podle odhadů Organizace pro výživu a zemědělství FAO v roce 1999 celkové množství dřevní kulatiny dosáhlo 3335 miliónů m³. Více než polovina tohoto množství byla použita jako palivo. Asi 90% tohoto množství bylo vytěženo a spotřebováno v rozvojových zemích. Na druhé straně v roce 1999 množství průmyslové dřevní kulatiny dosáhlo 1550 miliónů m³, přičemž 79% tohoto množství bylo vytěženo a spotřebováno v průmyslově vyspělých zemích. Celková roční těžba průmyslové kulatiny v 90. letech 20. století byla zhruba stejná, což je zásadní rozdíl ve srovnání s obdobím 80. let 20. století.

Komerční metody těžby dřeva jsou často nešetrné a přímo nebo nepřímo přispívají k odlesňování. V západní Africe připadá na 1 m³ vytěženého dřeva asi 2 m³ stromů, které jsou poraženy. (Serageldine, 1990) Těžba dřeva je nešetrná zejména na strmých svazích nebo v citlivých ekosystémech, jako jsou smíšené lesy a mangrovové lesy.

Mangrovové lesy se vyskytují pouze v pobřežních oblastech subtropické a tropické Afriky, Asie, Austrálie, Severní a Jižní Ameriky, do nichž pravidelně zasahuje mořský příliv a odliv. Tyto lesy tvoří asi 25% pobřeží v tropech. Mangrovové lesy patří mezi ekosystémy s největší biodiverzitou a produkcí. Poskytují potravu a útočiště pro mnoho živočišných druhů a živiny pro mořské prostředí. Slouží jako útočiště pro právě narozené ryby a mořské živočichy a jsou hnízdištěm mnoha druhů ptáků. Například v Belize bylo v mangrovových lesích pozorováno více než 500 druhů ptáků. Mangrovové lesy chrání pobřeží před vodní a větrnou erozí, chrání před důsledky mořských bouří a vlnobití, chrání korálové útesy a mořské rostliny. Místní obyvatelstvo využívá mangrovové lesy pro rybolov a lov ptáků, získává z nich stavební materiál a palivové dříví.

Mangrovové lesy jsou vážně ohroženy nadměrnou těžbou dřeva, nedostatkem čisté vody a jejím znečištěním, déle trvajícími záplavami a kolísáním hladiny moře. K ničení mangrovových lesů přispívá také průmyslová těžba dřevěného uhlí, průmyslová těžba stavebního dřeva, turistika a průmyslový rozvoj pobřeží. Největší hrozbu však představuje průmyslový mořský chov, jako je chov garnátů. Více než 50% zničených mangrovových lesů v 90. letech 20. století bylo důsledkem vzniku a rozšiřování mořských farem. Od roku 1960 Thajsko ztratilo více než polovinu mangrovových lesů. Ve 20. letech 20. století Filipíny měly asi 448000 hektarů mangrovových lesů a v 90. letech 20. století jen 110000 hektarů. Celosvětově došlo ke zničení více než poloviny mangrovových lesů.

Přestože se těžba dřeva soustřeďuje jen na určité druhy stromů, jsou obvykle vykáceny také ostatní druhy stromů. Kácení lesů má nejvážnější dopady na místní obyvatelstvo, které ztratí obnovitelné zdroje potravy, paliva, stavebního materiálu a ztratí možnost lovu lesní zvěře pro maso a kožešiny a možnost sběru lesních plodů jako potravin a jako léčiv. Obnažená půda je vystavena působení větru, vody, slunečnímu záření, odpařování vody a půdní erozi. Půda přestává zadržovat vodu a důsledkem jsou velké povodně v okolí větších řek a v pobřežních oblastech.

Pěstování lesů jako zdroje pro těžbu průmyslového dřeva má stále rostoucí trend. Většina významných lesních plantáží vznikla až v 80. letech 20. století. V roce 2000 více než 62% všech lesních plantáží vzniklo v Asii. Soukromý sektor do lesních plantáží investuje stále více prostředků. Menší majitelé lesů obvykle prodávají dřevo soukromým společnostem. (FAO, 2001b) Typická lesní plantáž obsahuje jediný nebo jen několik druhů stromů. Proto má mnohem nižší biologickou diverzitu než přírodní lesy a je méně odolná vůči živočišným škůdcům a onemocněním.

Lesnický průmysl se přizpůsobuje změnám v průmyslovém a stavebním materiálu. Proto rozšiřuje množství lesních plantáží a v nich množství druhů stromů. Stále větší pozornost je věnována zpracování zbytků dřevní hmoty a odpadu, jako jsou větve, listí a jehličí. Dřevní odpad se používá k výrobě stavebních desek, nábytku a paliva. Moderní technologie omezují dopady na životní prostředí zejména kontrolou znečišťování prostředí. (FAO, 2001b)

Ve většině zemí je zakázána nadměrná těžba dřeva v lesích. Těžba dřeva musí probíhat v lesích výběrovým kácením stromů, musí být provázena výsadbou mladých stromů nebo slouží pro odstranění důsledků přírodních kalamit (jako jsou vichřice nebo povodně). Účinky omezení a zákazů těžby však závisejí na typu politiky, na dotčených produktech, na tržních podmínkách a podobně. Někdy zákaz těžby pouze vede k jejímu přesunu do jiné oblasti. Zákaz těžby dřeva může příznivě avšak také nepříznivě ovlivnit místní obyvatelstvo, může zvýšit nebo snížit zaměstnanost, případně může narušit místní trhy. (FAO, 2001a) Ve průmyslově vyspělých zemích roste zájem o certifikované dřevo, které zaručuje, že jeho těžba proběhla v souladu s udržitelným rozvojem a ochranou životního prostředí. Tato certifikace je tržní pobídkou pro lepší správu a hospodaření s lesy.

Tržní ukazatelé v lesnickém průmyslu ukazují, že celkově roste podíl výrobků ze dřeva, které jsou exportovány, roste domácí zpracování dřeva a posiluje se trh se dřevem v rozvojových zemích (zejména v Asii) a tržní liberalizace na globální úrovni. Některé země však již stanovily exportní omezení s cílem chránit národní životní prostředí a řešit tržní problémy. Problematikou lesnického průmyslu a ochranou životního prostředí se zabýval Výbor o obchodu a prostředí Organizace světového obchodu (WTO, World Trade Organization) a Mezivládní fórum o lesích (Intergovernmental Forum on Forests). Dopady obchodu na některé komerčně využívané druhy stromů se zabývala pracovní skupina Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divoké fauny a flóry (CITES, Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). (FAO, 2001a)

Kjótský protokol Rámcové konvence Organizace spojených národů o změnách klimatu (UNFCCC, United Nations Framework Convention on Climate Change) věnoval významnou pozornost lesům v kontextu změn klimatu. (IISD, 2001a, 2001b) Lesy ovlivňují a jsou ovlivněny změnami klimatu. Sehrávají důležitou roli v globálním koloběhu uhlíku a v produkci kyslíku. Jejich uvážená správa nebo ničení bude mít výrazné dopady na vývoj globálního oteplování v 21. století.

Lesy obsahují více než polovinu uhlíku uloženého v pevninské vegetaci a v půdní organické hmotě. Severské lesy udržují asi 28% celkových zásob uhlíku na Zemi. Lesy tropického klimatického pásma udržují asi 20% celkových zásob uhlíku a lesy mírného klimatického pásma asi 7% celkových zásob uhlíku na Zemi. Ačkoliv dosud existují nejistoty, které se týkají uvolňování uhlíku do atmosféry způsobené odlesňováním, ničení lesní biomasy výrazně přispívá k celkovým emisím oxidu uhličitého do atmosféry. Během 80. a 90. let 20. století tyto emise dosahovaly asi 1,6 gigatun uhlíku ročně. (Watson et al., 2001) Až se změny klimatu skutečně projeví, dopady na lesy se v jednotlivých regionech budou lišit. Tyto dopady budou dlouhodobé a ovlivní jak rozložení tak složení a biodiverzitu lesů. (IPCC, 2001a; FAO, 2001a)

Kjótský protokol by měl pro lesnictví zásadní důsledky. Účastníci Rámcové konvence Organizace spojených národů o změnách klimatu UNFCCC dospěli k dohodě o pravidlech a opatřeních, která by měla přispět k udržení uhlíku vázáného v lesích. Tato pravidla otevírají cestu pro vyspělé průmyslové země, aby investovaly do projektů zalesňování a obnovy již vykácených lesů v rozvojových zemích výměnou za požadovaná omezení emisí oxidu uhličitého podle tzv. "mechanismu čistého rozvoje", který umožňuje splnit podmínky Kjótského protokolu. (IPCC, 2001b)

Lesy jsou velmi důležité pro zachování biodiverzity. Odhaduje se, že lesy zajišťují asi polovinu světové biodiverzity rostlin a živočichů. Přírodní lesy mají nejvyšší rozmanitost druhů a žije v nich nejvíce endemických druhů. Tropické pralesy se nejrychleji obnovují. (CIFOR, 1998) Rozdrobení lesů vybudováním silnic, obytnou a průmyslovou výstavbou a přeměnou lesů na zemědělskou půdu má závažné dopady na biodiverzitu. Rozdrobení lesů narušuje lokální ekosystémy, přirozené migrační cesty živočichů, zmenšuje a narušuje revíry zvířat. Rozdrobení lesů také umožňuje vstup některých invazivních druhů rostlin a živočichů a další využití lesů člověkem. (UNDP, UNEP, World Bank, WRI, 2001) Proto je nutné vyhledat, zmapovat, ochránit a obnovit zbytky původních lesů. V tropech, kde většina zbývajících lesů a pralesů je ještě přírodního původu, musí být jejich ochrana spojena s udržitelným rozvojem místního osídlení, aby se dosáhlo zachování biologické diverzity přes rostoucí tlak populace.

Globálně lze biologickou diverzitu nejlépe zachovat pomocí zalesněných chráněných oblastí. Odhaduje se, že asi 12% světových lesů se nachází v chráněných oblastech (podle kategorií I až VI IUCN) Severní, Střední a Jižní Amerika mají asi 20% svých lesů v chráněných oblastech. Klíčovým problémem však zůstává správa a hospodaření v lesích. V mnoha částech světa ochrana lesů zůstává pouze "na papíře" bez podstatných a trvalých opatření na jejich ochranu. (Vancly et al., 2001) Navíc již existující chráněné oblasti často musí vzdorovat rostoucím komerčním tlakům.

Důsledkem průmyslové těžby dřeva a nadměrného lovu pro maso a kožešiny je ochuzení divoké přírody. Toto ochuzení dosáhlo kritických rozměrů v některých částech tropické Afriky, kde je ohrožena řada druhů antilop, primátů, šelem a dalších savců. Tento obtížný problém se řeší na lokální a národní úrovni a na mezinárodní úrovni pomocí Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divoké fauny a flóry CITES.

V letech 1997 a 1998 v důsledku sucha způsobeného silnou klimatickou poruchou El Niňo byly rozsáhlé lesní oblasti postiženy ničivými požáry. K dalším rozsáhlým požárům došlo také v letech 1999 až 2000. Lesní požáry od druhé poloviny 90. let 20. století v Austrálii, v Brazílii, v Ethiopii, v Indonésii, ve východních zemích kolem Středozemního moře, v Mexiku, v západní části Spojených států amerických vyvolaly pozornost veřejnosti. Tento veřejný zájem vedl k přijetí opatření na národní úrovni a mobilizoval regionální a mezinárodní iniciativy pro prevenci požárů, včasné varování, detekci a potlačení požárů. Došlo také k hlubšímu pochopení souvislostí mezi lesními požáry a metodami využití půdy. (FAO, 2001a)

Další hrozbou jsou extremní meteorologické jevy. Bouře, která se přehnala západní a střední Evropou v prosinci 1999, způsobila v lesích a drobnějších lesních porostech rozsáhlé škody. Celkové škody na lesních porostech představovaly v některých evropských zemích až šestiměsíční běžnou těžbu dřeva. V řadě zemí proto došlo ke změnám ve správě lesů, jako je vyšší důraz na přirozenou obnovu lesa, aby se omezily případné škody v budoucnosti. (FAO, 2001a)

Systémy správy lesů se rychle vyvíjejí v souvislosti se zodpovědností vlád, soukromého sektoru, majitelů a občanské společnosti. V 90. letech 20. století se objevil důraz na koncept udržitelné správy a hospodaření s lesy. Do praxe se například prosazuje integrovaná správa ekosystémů a půdního fondu. Tato opatření vycházejí z dynamické podstaty ekologických a sociálních systémů a z důležitosti pružné správy a společného kooperativního rozhodování různých úřadů a majitelů. Do roku 2000 se 149 zemí podílelo na devíti mezinárodních iniciativách, jejichž hlavním cílem bylo vytvořit a přivést do praxe kritéria a indikátory udržitelné správy lesů. Tyto iniciativy pokrývají asi 85% světové plochy lesů a pralesů. Nejméně 6% celkové plochy lesů v rozvojových zemích bylo od roku 1995 zajištěno národními plány správy lesů. Ve vyspělých průmyslových zemích je asi 89% všech lesů zajištěno formálními nebo neformálními plány správy lesů. Podle průzkumu Organizace pro výživu a zemědělství FAO ve 145 zemích 96% z nich má rozpracovány národní lesní programy v různých fázích. Modelové a demonstrační programy ilustrují udržitelnou správu lesů v praxi. (FAO, 2001a)

Významnou vlastností národních lesních politik a programů ve světě se stalo zapojení místních obyvatel do společné správy lesů. Kvůli nedostatku finačních a lidských prostředků se vlády mnoha rozvojových zemí snaží zapojit místní obyvatele do ochrany a správy lesů v majetku státu. V některých schématech správy lesů místní obyvatelé zajišťují lesní práce a ochranu lesů. Ačkoliv tyto programy společné správy s místními obyvateli jsou úspěšné, tyto systémy se dosud vyvíjejí. (FAO, 2001a)

Stále větší pozornost je věnována také nelegálním činnostem v lesích, včetně různých korupčních praktik a jejich finančním, ekologickým a společenským důsledkům. Korupce, která byla ještě nedávno opomíjena, je nyní diskutována na velkých mezinárodních fórech. Do boje proti korupci jsou zapojeny vlády, nevládní organizace, soukromý sektor a mezinárodní organizace. Prvky boje proti korupci zahrnují sledovací a prováděcí opatření, vyšší průhlednost rozhodování, jednodušší zákony a tvrdší postihy. (FAO, 2001a)

Na zprávu UNEP "1980 Tropical Forest Resources Assessment", která vyhodnocovala stav tropických pralesů, reagovaly dvě velké mezinárodní iniciativy. První z nich bylo založení Mezinárodní organizace pro tropické dřevo (ITTO, International Tropical Timber Organization) v roce 1983 v rámci Konference spojených národů o obchodu a rozvoji (UNCTAD, United Nations Conference on Trade and Development), která spojuje spotřebitele a výrobce tropického dřeva. Organizace ITTO zřídila trvalé výbory pro zalesňování, průmysl a obchod se dřevem. Ačkoliv to nebylo původním záměrem, organizace ITTO se stala hlavním fórem pro témata související s udržitelnou správou lesů. (ITTO, 2000)

Druhou iniciativou se stal Akční plán tropického lesnictví (TFAP, Tropical Forestry Action Plan), který byl zahájen v roce 1985 společně s Organizací pro výživu a zemědělství FAO, Rozvojovým programem Organizace spojených národů (UNDP, United Nations Development Programme), Světovou bankou (World Bank) a Institutem pro světové zdroje (World Resources Institute). TFAP měl čtyři prioritní oblasti své činnosti: lesnictví ve využití půdy, palivové dříví a energie, ochrana tropických lesních ekosystémů a instituce. Koncem roku 1990 byl TFAP podroben velké kritice kvůli tomu, jak byl řízen. Kolem roku 1995 byl TFAP přebudován. Posílila se plánovací role vlád účastnických států a program byl přejmenován na Akční program národního lesnictví (NFAP, National Forestry Action Program). (Sargent, 1990; Persson, 2000)

Různá hodnocení stavu lesů z období let 1980 a 1990 poskytla důležité základní informace pro jednání Konference Organizace spojených národů o prostředí a rozvoji (UNCED United Nations Conference on Environment and Development). Odhady odlesňování (15,3 miliónů hektarů ročně v letech 1980 až 1990) a neschopnost většiny vlád vyhodnocovat stav lesů na území svých států vedly k některým doporučením, která byla zahrnuta do zprávy "Agenda 21". Základní principy udržitelné správy lesů, které byly během Konference shrnuty do "Lesních principů" a do kapitoly 11 Agendy 21, byly v následujících deseti letech dále rozpracovány. Budoucnost lesů ovlivnily také Rámcová konvence Organizace spojených národů o změnách klimatu (UNFCCC, United Nations Framework Convention on Climate Change), Konvence o biologické diverzitě a Konvence Organizace spojených národů o boji proti vzniku pouští (UNCCD, UN Convention to Combat Desertification).

Společnou vizi správy, ochrany a udržitelného rozvoje všech typů lesů vypracovaly Mezivládní panel o lesích (IPF, Intergovernmental Pannel on Forests) v letech 1995 až 1997 a Mezivládní fórum o lesích (Intergovernmental Forum on Forests) v letech 1997 až 2000, které pracovaly pod záštitou Komise Organizace spojených národů pro udržitelný rozvoj (UNCSD, United Nations Commission on Sustainable Development). Výsledkem bylo asi 300 schválených doporučení a vytvoření Fóra Organizace spojených národů o lesích (UNFF, United Nations Forum on Forests) v říjnu 2000, které se stalo stálým nejvyšším mezivládním orgánem se všeobecným členstvím. Na podporu UNFF a pro širší koordinaci a mezinárodní spolupráci 11 mezinárodních organizací uvnitř a vně OSN, které se zabývají problematikou lesů, založilo Partnerství spolupráce o lesích (CPF, Collaborative Partnership on Forests). Hlavním operativním opatřením UNFF se stal víceletý program činnosti a akční plán pro prosazení návrhů IPF a IFF. Ačkoliv debaty uvnitř UNFF stimulují vládní politiky a činnost CPF, na prvním zasedání UNFF v červnu 2001 se nepodařilo vytvořit jasný mandát pro prosazení akčních návrhů. (IISD, 2001c)

Důležitým mezinárodním úkolem jak pro průmyslově vyspělé tak pro rozvojové země je zajistit udržitelnost lesního zboží, služeb a biologické diverzity ve všech typech lesů. Uznání důležitosti lesních ekosystémů a rozpoznání hrozeb jejich celistvosti na Stockholmské konferenci se stalo prvním důležitým krokem. Avšak další kroky úbytek lesů a pralesů dosud nezastavily. Hodnocení satelitních a národních dat jasně dokazují, že odlesňování a degradace lesů pokračuje. Pro zvrácení tohoto trendu je nutná koordinovaná a komplexní akce. Taková akce také pomůže částečně řešit chudobu, která často souvisí se závislostí místních obyvatel na lesních zdrojích. Úspěšnost opatření na záchranu lesů na mezinárodní úrovni silně závisí na schopnosti mezinárodního společenství získat politickou, finanční, vědeckou a technickou podporu pro udržitelnou správu lesů zejména v rozvojových zemích.

Biodiverzitou se rozumí rozmanitost živých organismů ve všech prostředích, tedy v pevninském, mořském a vodním prostředí a v ekologických systémech, jichž jsou součástí. Její součástí je diverzita (rozmanitost) uvnitř druhů (genetická diverzita), mezi druhy a mezi ekosystémy.

Dosud neexistuje žádná všeobecně přijatelná klasifikace ekosystémů v globálním měřítku (UNEP, 1995). Olson (Olson, 1994) však definoval 94 tříd ekosystémů založených na pokryvu půdy, vegetaci a klimatu. Tento rámec poskytuje mechanismus pro souhrny dat na globální úrovni a rozlišení ekosystémů uvnitř všech regionů.

Druhově nejbohatším prostředím jsou tropické pralesní ekosystémy. Přestože tropické pralesy pokrývají jen 10% zemského povrchu, obsahují asi 90% všech rostlinných a živočišných druhů. Podobně druhově bohaté jsou korálové útesy a vřesoviště v některých zemích kolem Středozemního moře. Taxonomicky bylo popsáno asi 1,75 miliónu druhů (asi 4 tisíce druhů bakterií, 80 tisíc druhů prvoků, 1,272 miliónu bezobratlých, 52 tisíc obratlovců, 72 tisíc druhů hub a 270 tisíc druhů rostlin. Celkové množství druhů na Zemi se odhaduje na 14 miliónů druhů. Tento odhad je však značně nejistý kvůli nedostatku informací o počtu druhů hmyzu, prvoků, bakterií a hub.

Živé organismy zajišťují celou řadu funkcí životního prostředí, jako je regulace chemického složení atmosféry, ochrana pobřežních oblastí, regulace hydrologického cyklu a klimatu, tvorba a udržování úrodné půdy, rozptýlení a rozložení odpadů, opylování mnoha plodin, absorpce nečistot, zdroj potravy, zdroj energie. (UNEP, 1995) Ačkoliv většina těchto funkcí je dostatečně známa, dosud není ekonomicky ohodnocena. Kombinovaná ekonomická hodnota 17 funkcí ekosystému se odhaduje na 16 až 54.10¹² dolarů ročně. (Constanza et al., 1997).

Na biodiverzitě přímo závisí lidské zdraví a životní úroveň. Například 10 z 25 nejlépe prodávaných léků v roce 1997 má základ v přírodních zdrojů. Globální tržní hodnota farmaceutického průmyslu odvozeného z genetických zdrojů se odhaduje na 75 až 150 miliard dolarů ročně. Asi 75% světové populace své zdraví udržuje pomocí tradičního lékařství, které vychází přímo z přírodních zdrojů. (UNDP, UNEP, World Bank, WRI, 2000)

Biodiverzita také poskytuje genetické zdroje pro potraviny a zemědělství. Proto tvoří biologický základ světové produkce potravin a života všech lidí. Počet divoce rostoucích plodin má pro národní a globální ekonomiky značný význam. Například ethiopská odrůda ochránila kalifornskou úrodu ječmene před virovými patogeny a ušetřila 160 miliónů dolarů ročně. Genetická odolnost vůči onemocnění, jíž se podařilo získat z divokých odrůd pšenice z Turecka, ušetřila asi 50 miliónů dolarů ročně. (UNEP, 1995)

Globální biodiverzita se rychle mění v důsledku přeměny půdy, globálních změn klimatu, znečištění vody a ovzduší, neudržitelné těžbě přírodních surovin a kvůli vypouštění exotických druhů do prostředí daleko od oblastí jejich přirozeného výskytu. (Sala et al., 2000) Relativní závažnost těchto vlivů se v různých ekosystémech liší. Například přeměna půdy probíhá nejsilněji v tropických pralesích a méně intenzivněji probíhá v mírném a severském klimatickém pásmu. Znečištění ovzduší oxidy dusíku je největší v severním mírném klimatickém pásmu v oblastech kolem velkoměst. Vypouštění exotických druhů do přírody těsně souvisí s lidskou činností. Základními příčinami ztráty biodiverzity je růst lidské populace s neudržitelným způsobem spotřeby, rostoucí množství odpadů a látek znečišťujících vodu a ovzduší, rozvoj výstavby včetně dopravní a průmyslové výstavby, mezinárodní ozbrojené konflikty a nerovnost v rozdělení bohatství a zdrojů.

Od 70. let 20. století se zmenšování a vymírání rostlinných a živočišných druhů stalo jedním ze závažných témat ochrany životního prostředí. Současná rychlost vymírání druhů je výrazně vyšší než "přirozená" průměrná rychlost vymírání v geologické historii Země kromě krátkých období hromadných vymírání. Podle odhadů založených na fosilních nálezech každých 500 až 1000 let vyhynul jeden druh savce a ptáka. (May, Lawton a Stork, 1995)

Informace o stavu ochrany druhů udržuje Světová unie pro zachování druhů (IUCN, World Conservation Union), která publikuje "Červenou knihu" ohrožených druhů. Červená kniha z roku 2000 (Hilton-Taylor, 2000) ukazuje, že asi 24% (1130) druhů savců a 12% (1183) druhů ptáků je ohroženo vyhynutím.

V Africe je ohroženo 294 druhů savců, 217 druhů ptáků, 47 druhů plazů, 17 druhů obojživelníků, 148 druhů ryb, tedy celkem 723 druhů. V Asii a v Tichém oceánu je ohroženo 526 druhů savců, 523 druhů ptáků, 106 druhů plazů, 67 druhů obojživelníků, 247 druhů ryb, tedy celkem 1469 druhů. V Evropě je ohroženo 82 druhů savců, 54 druhů ptáků, 31 druhů plazů, 10 druhů obojživelníků, 83 druhů ryb, tedy celkem 260 druhů. V Latinské Americe a Karibské oblasti je ohroženo 275 druhů savců, 361 druhů ptáků, 77 druhů plazů, 28 druhů obojživelníků, 132 druhů ryb, tedy celkem 873 druhů. V Severní Americe je ohroženo 51 druhů savců, 50 druhů ptáků, 27 druhů plazů, 24 druhů obojživelníků, 117 druhů ryb, tedy celkem 269 druhů. V Západní Asii je ohroženo 24 druhů ptáků, 30 druhů plazů, 8 druhů obojživelníků, 9 druhů ryb, tedy celkem 71 druhů. V polárních oblastech je ohroženo 6 druhů ptáků, 7 druhů plazů, 1 druh ryb, tedy celkem 14 druhů. V přehledu nejsou uvedeni bezobratlí živočichové, jako je například hmyz.

Od roku 1996 do roku 2000 se počet kriticky ohrožených druhů zvýšil ze 169 na 180 u savců a ze 168 na 182 druhů u ptáků. (Hilton-Taylor, 2000) Analýzy naznačují, že v následujících 100 letech by se rychlost vymírání skupin obratlovců mohla zvýšit o 15 až 20%. (Mace, 1995) Vývoj počtu ohrožených druhů je však třeba brát s jistou opatrností, protože kritéria zařazení do seznamu v Červené knize se změnila a také došlo k některým změnám v taxonomické klasifikaci živočichů. (May, Lawton, Stork, 1995)

Nedostatečné informace neumožňují přesně určit, kolik druhů vyhynulo od 70. let 20. století. Databáze udržovaná Výborem pro nedávno vyhynulé organismy (CREO, Committee on Recently Extinct Organisms) obsahuje 58 druhů ryb a 1 druh savců, které vyhynuly od roku 1970. (CREO, 2001) BirdLife International uvádí, že od roku 1970 vyhynulo 9 druhů ptáků. (BirdLife International, 2000)

Mnoho informací o stavu druhů je pouze kvalitativních nebo nepřesných. Proto lze obtížně určit kvantitativní globální trend. Aby bylo možno určit trendy úbytku a vymírání druhů, je nutné stanovit indikátory, které by poskytovaly kvantitativní odhady změn za časová období. Dále je nutné vypracovat metodologii pro získávání datových vzorků a pro jejich statistickou analýzu. Ideálně by takové indikátory měly vycházet z dat získaných právě k tomuto účelu. Několik monitorovacích programů již funguje.

Jedním z takových programů je Living Planet Index, který zahájily UNEP-WCMC ve spolupráci s WWF (World Wildlife Fund). Systém Living Planet Index vychází z odhadů velikosti populací jednotlivých druhů, které jsou dostupné v odborné literatuře. Index je stanoven jako procento z velikosti populace odhadnuté v roce 1970. Střední hodnota indexu je průměrem všech druhů, které byly v daném časovém intervalu do odhadu zahrnuty. Tento index byl vypočten pro lesní, mořské a vodní ekosystémy. Index pro lesní ekosystémy vycházel z populací 319 druhů v mírném a tropickém klimatickém pásmu (většinou ptáků). Za sledované období let 1970 až 1999 došlo k poklesu indexu o 12%. Index pro druhy mírného klimatického pásma se výrazně nezměnil (protože největší odlesňování proběhlo již před 20. stoletím). Index pro druhy tropického klimatického pásma poklesl výrazněji kvůli pokračujícímu ničení tropických deštných pralesů. Index pro mořské ekosystémy vycházel z populací 217 druhů mořských živočichů. Za sledované období poklesl o 35%. Index pro vodní a mokřadové ekosystémy vycházel z populací 194 druhů živočichů a poklesl za sledované období o 50%. Vodní a mokřadové ekosystémy jsou tedy ohroženy nejvíce v souvislosti s lidskou činností.

Dopady zmenšování a vymírání druhů na funkce životního prostředí lze obtížně odhadnout, protože vztahy mezi druhovou diverzitou a funkcemi ekosystémů jsou dosud nejasné. Některé druhy v ekosystémech sehrávají významnější roli než druhy jiné. Proto jsou označovány jako "klíčové" druhy. Ztráta některého klíčového druhu může mít pro celý ekosystém závažné důsledky. (Vitousek a Hooper, 1993) Zmenšení počtu druhů ovlivňuje účinnost všech funkcí ekosystému, protože udržování energie, vody a živin je větší v druhově bohatších společenstvích. Některé ekosystémy, jaké jsou v suchých a arktických oblastech, jsou vůči lidské činnosti málo odolné. V těchto ekosystémech zastává stejné úlohy pouze několik druhů a vymizení některého z nich může mít vážné důsledky pro některé funkce ekosystému. (UNEP, 1995) Druhová diverzita také chrání ekosystémy před rušivým působením člověka. (UNEP, 1995)

Od 70. let 20. století krizi biodiverzity stále více čelí sehraná opatření. Hybnou silou se stala občanská společnost, zejména v podobě sítě velmi různorodých a stále schopnějších nevládních organizací.

V České republice příkladem nevládní organizace, která se podílí na ochraně a zachování ekosystémů, je Český svaz ochránců přírody. Tachovská organizace se mimo jiné podílí na obnově a zachování mokřadového ekosystému s vzácně se vyskytující borovicí blatkou. Bažinatý ekosystém byl v minulosti narušen úpravou koryta blízkého potoka. Do populace borovice blatky proniká populace smrku, jíž je nutné částečně odstraňovat. Činnost Českého svazu ochránců přírody je příkladem, jak se lze významně podílet na "globální" ochraně životního prostředí "v malém". [X1]

Na ochraně biodiverzity mají zájem všechny rozhodující síly ve společnosti, jak dokazuje sílící spolupráce mezi nevládními organizacemi, vládou, státními úřady a soukromým sektorem.

Na ochranu ohrožených druhů vzniklo několik mezinárodních konvencí. Mezi nejvýznamnější patří Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divoké fauny a flóry (CITES, Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) z roku 1973 a Konvence o ochraně migrujících druhů divokých zvířat (CMS, Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals) z roku 1979, jejímž cílem je ochrana migrujících pozemních a mořských živočichů a stěhovavých ptáků ve všech oblastech, jimiž se pohybují. Hlavními výkonnými nástroji těchto konvencí jsou různé mezivládní dohody, jako je Afro-evroasijská dohoda o vodním ptactvu, která ustanovila různá nadnárodní strategická opatření na ochranu kritických mokřadů, na nichž stěhovavé vodní ptactvo životně závisí.

Od poloviny 90. let 20. století se zájem posunul od zachování jednotlivých druhů k zachování celých lokalit a ekosystémů. Jako ilustrace, jak jsou plány ochrany pojímány v širším měřítku, může posloužit plán organizace World Wildlife Fund International, která se o konce 90. let 20. století soustředila na akce v rámci ekoregionů (ekoregiony jsou velké oblasti s relativně stejnými klimatickými podmínkami, v nichž se vyskytují charakteristické skupiny druhů a ekologických společenstev). Takovými ekoregiony jsou Bajkalské jezero v Rusku, Velký korálový útes v Austrálii, atlantické lesy v Argentině, v Brazílii a v Paraguay.

Degradace a ztráta lokalit jsou nejzávažnějším faktorem, který je příčinou vymírání druhů. Například přeměna lesa nebo lučiny v zemědělskou půdu způsobí lokální vyhynutí rostlinných a živočišných druhů, které na takové lokalitě závisejí a nemohou se přemístit do jiné vhodné lokality. (Sala et al., 2000) Od 70. let 20. století bylo přeměněno v zemědělskou půdu asi 1,2 miliónu km² lesů a lučin. Podle nedávného globálního výzkumu ztráta lokalit byla hlavním faktorem, který ovlivnil 83% ohrožených savců a 85% ohrožených ptáků. (Hilton-Taylor, 2000; BirdLife International, 2000) Degradace, omezení nebo ztráta lokalit je nejčastěji způsobena přeměnou lokality na zemědělskou půdu, těžbou dřeva, stavebními zásahy do krajiny, povrchovou nebo hlubinnou důlní těžbou a rozvojem výstavby měst a průmyslovou výstavbou.

Od 70. let 20. století došlo k velkým ztrátám téměř ve všech přírodních lokalitách. Podle hodnocení Organizace pro výživu a zemědělství FAO se lesní pokryv v rozvojových zemích v letech 1980 až 1990 zmenšil o téměř 2 milióny km², tedy o 130 tisíc km² ročně. (FAO, 1999a) Nejzávažnějšími příčinami odlesňování jsou přeměna lesů na zemědělskou půdu a urbanistický rozvoj. Jedním z důsledků je například vymizení tropických pralesů ve Střední Americe. (UNDP, UNEP, World Bank, WRI, 2000) Nejvíce ohroženy jsou vodní lokality. Asi 20% druhů vodních živočichů v 90. letech 20. století bylo ohroženo vyhynutím nebo vyhynulo. (UNDP, UNEP, World Bank, WRI, 2000) Hlavní příčinou vymírání sladkovodních ryb je zhoršení kvality vody v lokalitách, kde se tyto ryby vyskytovaly. (Harrison a Stiassny, 1999)

Suchozemské ekosystémy, které pokrývají více než 1/3 pevniny, jsou vážně ohroženy degradací půdy. Statistiky ukazují, že více než 250 miliónů lidí je přímo postiženo přeměnou půdy v pouště. (UNCCD, 2001) V roce 1977 v důsledku přeměny půdy v poušť ztratilo udržitelnou a dostatečnou obživu 57 miliónů lidí. V roce 1984 se počet těchto lidí zvýšil na 135 miliónů. (UNEP, 1992) Dopady degradace suchozemských ekosystémů na biodiverzitu nejsou dostatečně popsány. Degradace suchozemských ekosystémů v pouště je způsobena pastvou dobytka, mýcením lesů, vypouštěním nepřirozených druhů živočichů a rostlin a přeměnou v zemědělskou půdu. (UNEP, 1995) V roce 1977 Konference Organizace spojených národů o vzniku pouští (United Nations Conference on Desertification) přijala Akční plán pro boj s rozšiřováním pouští. Podle hodnocení UNEP z roku 1992 se však rozšiřování pouští nejen nezpomalilo, ale naopak se ještě zrychlilo. V roce 1996 byla přijata Konvence Organizace spojených národů o boji proti vzniku pouští (United Nations Convention to Combat Desertification). Cílem Konvence je podpořit a prosazovat účinné akce pomocí lokálních programů a mezinárodního partnerství.

Mokřady jsou oblasti, kde vodní hladina je nehluboko pod povrchem nebo kde povrch je pokryt mělkou hladinou vody. Mezi mokřady patří mokré louky, bažiny a rašeliniště. Mokřady hrají důležitou roli při regulaci vodních toků a mají výjimečný význam jako lokality velkého počtu druhů rostlin a živočichů. Mokřady mají také značný ekonomický význam jako zdroj vody a pro rybolov (více než 2/3 světového rybolovu jsou vázány na pobřežní oblasti a mokřady). V roce 1971 byla přijata Konvence o mokřadech mezinárodní důležitosti zejména jako lokalit vodního ptactva (Convention on Wetlands of International Importance Especially as Waterfawl Habitat). Cílem této Ramsarovy konvence je poskytnout rámec pro národní akce a mezinárodní spolupráci při ochraně a rozvážném využívání mokřadů.

Pro zachování významných lokalit se často používá zřizování chráněných oblastí, jako jsou národní parky. Kromě národních parků bylo dosud 167 míst vyhlášeno za národní dědictví podle Konvence o světovém dědictví (World Heritage Convention). Celková plocha chráněných oblastí od 70. let 20. století trvale rostla z 3 miliónů km² v roce 1970 na více než 12 miliónů km² koncem 90. let 20. století. (Green a Paine, 1997) Tento trend potvrzuje rostoucí zájem národních vlád o ochranu přírody a ekosystémů. Přestože se dosud o významu chráněných oblastí pro zachování biodiverzity diskutuje, analýza 93 chráněných oblastí po celém světě provedená počátkem 21. století prokázala, že ve většině těchto oblastí a parků se podařilo zastavit kácení lesů, omezit stavební činnost, omezit lov zvěře a rybolov, snížit množství požárů a omezit nežádoucí pastevectví. (Bruner et al., 2001)

Nejvýznamnější reakcí na krizi biodiverzity od 70. let 20. století byla Konvence o biologické diverzitě (CBD, Convention on Biological Diversity), která vstoupila v platnost v prosinci 1993 a jíž v prosinci 2001 podepsalo 182 států. Konvence má tři hlavní cíle: zachování biodiverzity, udržitelné využívání ekosystémů a sdílení výhod z využívání genetických zdrojů přiměřeným a rovným způsobem.

Konvence o biologické diverzitě vedla k rozsáhlé aktivitě na národní a mezinárodní úrovni a přispěla ke koordinovanému postupu při ochraně a zachování ekosystémů uvnitř a mezi zeměmi. Avšak hlavním úkolem zůstává posílení schopnosti zemí vyhodnocovat biodiverzitu na svém území, zabezpečení odpovídajících finančních zdrojů pro akce, vybudování politické podpory pro nezbytné změny, které zajistí biodiverzitu a udržitelné využívání ekosystémů.

Postupné prosazování Konvence o biologické diverzitě ve většině zemí světa probíhá úspěšně. V řadě zemí byly vypracovány národní strategie na zachování biodiverzity a akční plány. Byly provedeny potřebné reformy příslušných státních institucí a byla přijata legislativní opatření. Mnohé vlády již pochopily význam identifikace a sledování biologické diverzity na území svých států.

Dosud nelze přesně vyhodnotit dopady Konvence o biologické diverzitě na zachování biodiverzity, částečně také proto, že Konvence platí jen krátkou dobu. Navíc dosud nebyla vypracována všeobecná a globálně použitelná kritéria a indikátory, které by umožňovaly hodnotit a měřit celkové změny biodiverzity. Konvence o biologické diverzitě má jistě dopad na politiku v mnoha zemích. Dosud však lze obtížně vyhodnotit hloubku a účinnost prováděných opatření a akcí. Tento problém se v rámci strategického plánu Konvence o biologické diverzitě dosud řeší.

Od 90. let 20. století jsou za jednu z vážných hrozeb pro biodiverzitu považovány změny klimatu a globální oteplování. Mezivládní panel o změnách klimatu (IPCC, Intergovernmental Panel on Change of Climate) dospěl k závěru, že změny klimatu mohou mít zásadní a nevratné dopady na ekosystémy a na jejich funkce. (IPCC, 2001) Některé ekosystémy zcela zmizí, v jiných dojde k výrazným změnám ve složení rostlinných a živočišných druhů. V některých oblastech světa může narůstat přeměna půdy v pouště a tím může být mnoho rostlinných a živočišných druhů ohroženo vyhynutím. (WRI, IUCN, 1998)

Dopady změn klimatu na biodiverzitu jsou dosud nejasné. Příčinou rostoucího výskytu umírajících korálových útesů může být globální růst teploty oceánů. (Goreau et al., 2000) Zprávy o zbělení korálů v korálových útesů, které je příznakem jejich odumírání, se začaly stále více objevovat po roce 1989. První důkazy o rozsáhlém zbělení korálů v korálových útesech pocházejí z 90. let 20. století. K největšímu rozsáhlému zbělení korálových útesů došlo v letech 1997 až 1999 v souvislosti s klimatickým jevem El Niňo. V některých oblastech, zejména v Indickém oceánu, došlo ke zbělení až 90% všech korálů na rozloze několika tisíc kilometrů čtverečných. (Goreau et al., 2000) Změny klimatu zřejmě také způsobily úbytek obojživelníků v některých tropických pralesích. (Pounds, Fogden, Campbell, 1999)

Ukládání dusíkatých látek je další významnou příčinou ztráty biodiverzity. Ukládání sloučenin dusíku vzrostlo zejména od 70. let 20. století, kdy se začala hromadně používat chemická hnojiva a vzrostlo spalování fosilních paliv. Vzrůst obsahu dusíkatých látek v půdě a ve vodě může způsobit úhyn některých druhů rostlin a živočichů a změny druhového složení rostlinných společenství. (Wedin a Tilman, 1996) Vodní ekosystémy jsou nejzranitelnější. Ukládání dusíkatých látek vede k eutrofikaci (nárůstu množství fytoplanktonu), která se považuje za nejvážnější hrozbu pro vodní prostředí. Důsledky mohou být také ekonomické pro komerční chovy ryb. (Diaz a Rosenberg, 1995) Ukládání dusíkatých látek je také provázeno vzrůstem množství jedovatých odpadních látek z řas. (Anderson, 1994)

Od 70. let 20. století mají na biodiverzitu značný dopad také úniky ropy. Jen v roce 1998 uniklo do vody a půdy celkem 108 tisíc tun ropy v důsledku 215 ropných havárií a havárií tankerů převážejících ropu. (Etkin, 1999)

Od 70. let 20. století výrazně vzrostla spotřeba přírodních surovin a přírodních zdrojů. Například globální spotřeba výrobků ze dřeva, jako je papír, vzrostla trojnásobně. (Matthews et al., 2000) Pro řadu biologických zdrojů je tato rostoucí spotřeba neudržitelná, protože se tyto zdroje nestačí obnovit do původního množství. Nejvážnějším příkladem je mořský rybolov. Od roku 1960 spotřeba mořských ryb vzrostla o 240%. Mořský rybolov již dále nevzrůstá a většina lovišť jeví známky vyčerpání. Více než 70% světových komerčně významných lovišť ryb je podle Organizace pro výživu a zemědělství FAO plně nebo nadměrně využito, ochuzeno nebo se jen pomalu obnovují. (FAO, 1999b) Ve druhé polovině 20. století mnoho velkých rybářských podniků zaniklo. V roce 1992 byla uzavřena kanadská rybářská firma Grand Banks cod fishery a o práci přišlo asi 40 tisíc lidí. (Milner-Gulland a Mace, 1998)

Výrobky z přírodních surovin a produktů rostlinného a živočišného původu tvoří základ mezinárodního obchodu s obratem asi 10 miliard dolarů ročně. Kromě toho však existuje rozsáhlý ilegální obchod s těmito produkty. (Mahony, 1996) Na základě Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divoké fauny a flóry CITES Světová unie pro zachování druhů IUCN a Fond ohrožených druhů WWF v roce 1976 založily organizaci pro analýzu záznamů o obchodech s faunou a flórou v mezinárodním obchodu TRAFFIC (Trade Records Analysis for Flora and Fauna in International Commerce) s cílem sledovat nelegální obchod se zvířaty a rostlinami a prosazovat konvenci CITES. Sekretariát CITES, mezinárodní policie Interpol a Světová organizace pro cla (World Customs Organization) ve spolupráci s řadou nevládních organizací vytvořily mezinárodní síť a organizují zaškolení celníků, pohraničních policistů a dalších státních úřadů pro boj s nelegálním obchodem se zvířaty a rostlinami a s produkty z rostlin a živočichů (např. slonovina, kožešiny, éterické oleje, atd.).

Dopady Konvence CITES na biodiverzitu lze těžko zhodnotit bez popsání všech změn ve stavu ochrany různých druhů. Soustavné zpřísňování ochrany mnoha druhů se ukázalo jako neúčinné. Ochrana některých druhů byla naopak zmírněna, neboť se podařilo vytvořit udržitelné schéma jejich využití. Africký slon byl v roce 1989 převeden z CITES dodatku II do dodatku I. Přesto dochází k jeho dalšímu úbytku v důsledku pytláctví. Nosorožec je od roku 1973 uveden v CITES dodatku I, avšak největší hrozbou pro jeho přežití je dosud pytláctví. (Milner-Gulland a Mace, 1998)

Invazivní druhy jsou organismy (obvykle přenesené člověkem do míst vzdálených od jejich přirozeného výskytu), které úspěšně kolonizovaly ekosystémy, do nichž byly zavlečeny. Tyto druhy jsou pro původní druhy v ekosystému závažnou hrozbou. Obvykle v novém prostředí nemají přirozené nepřátele a proto narušují potravní řetězce, vytlačují jiné druhy z jejich lokalit a narušují funkce celého ekosystému. Příkladem je vymizení řady endemických druhů hlemýžďů ve Francouzské Polynésii zavlečením dravého hlemýždě [Euglandina rosea] nebo úbytek původního ptactva na Novém Zélandu zavlečením jedné australské šelmy. Do jezera Victoria byl v 70. letech 20. století zavlečen dravý nilský okoun, který způsobil vymizení asi 250 endemických druhů cichlid (Harrison a Stiassny, 1999) Ve druhé polovině 20. století počet případů zavlečených vodních druhů značně vzrostl. V rostlinné říši je příkladem invazivní rostliny bolševníku velkolepého v západní a střední Evropě.

Konvence o biologické diverzitě považuje invazivní druhy za vážný globální problém a požaduje, aby účastnické státy všemožně bránily zavlékání cizích druhů, aby kontrolovaly nebo vymýtily cizí druhy, které ohrožují původní ekosystémy, lokality a druhy. Na základě doporučení Konvence o biologické diverzitě byl v roce 1996 zahájen Globální program proti invazivním druhům (GISP, Global Invasive Species Programme), který je koordinován Vědeckým výborem o problémech prostředí (SCOPE, Scientific Committee on Problems of Environment) ve spolupráci se Světovou unií pro zachování druhů, se Střediskem pro zemědělství (Centre for Agriculture), s Programem Organizace spojených národů pro životní prostředí UNEP a s organizací Biosciences International. Tento program shromažďuje současné znalosti o invazivních druzích a vyvíjí nové nástroje a opatření pro lokální a globální řešení tohoto problému.

Biotechnologie se stále více využívá pro genetickou úpravu zemědělských plodin, avšak rostou obavy z potenciálních rizik pro biodiverzitu. Podle názorů řady odborníků jednou z možností, jak docílit udržitelného zemědělství, ochrany životního prostředí a naplnění požadavků trhu, je genetická modifikace organismů. Tyto modifikace spočívají v cílené manipulaci v genomu zavedením nebo odstraněním specifických genů.

Genetické manipulace sice slibují značné výhody, avšak současně vyvolávají znepokojení veřejnosti. Toto znepokojení souvisí s etickými názory, se strachem z geneticky modifikovaných plodin v potravinách, s obavami z ohrožení životního prostředí a také se strachem z koncentrace ekonomické moci a technologické závislosti rozvojových zemí na vyspělých státech.

Využití geneticky modifikovaných plodin přesto rychle roste. V roce 2001 byly geneticky modifikované rostliny pěstovány na rozloze více než 52 miliónů hektarů půdy. Biotechnologii používají také některé rozvojové země. Čína je ve výzkumu biotechnologie hned na druhém místě za Spojenými státy americkými. Rozšíření geneticky modifikovaných rostlin je však dosud geograficky značně omezené.

Výhodami biotechnologie je růst výnosů z hektaru půdy, který vede k vyšším příjmům výrobců a k nižším cenám potravin pro konečné spotřebitele. Geneticky modifikované rostliny jsou odolnější vůči různým živočišných škůdcům, zejména vůči hmyzu. Není proto nutné využívat insekticidů, které zatěžují životní prostředí. Nové rostlinné odrůdy jsou odolnější vůči suchu, záplavám, kyselosti půdy, nadměrného množství solí v půdě nebo proti extrémním teplotám. Dále jsou odolnější vůči různým rostlinným chorobám, které dosud ničily celou úrodu v rozsáhlých oblastech. Odolnost geneticky modifikovaných rostlin omezuje výkyvy úrody způsobené suchem, záplavami nebo hmyzem.

Některé geneticky modifikované rostliny obsahují větší množství bílkovin, vitaminů, minerálů a dalších pro organismus významných látek (jako je beta-karoten nebo jód). Geneticky modifikované rostliny mohou být zdravější, protože obsahují méně látek nepříznivých pro organismus. Konečně některé geneticky modifikované rostliny mohou produkovat důležité chemické látky nebo farmakologicky účinné látky. Vědci očekávají, že se jim podaří vyvinout nové oleje, biologicky odbouratelné plasty, hormony a protilátky.

Konvence o biologické diverzitě se zabývá také potenciálními riziky způsobenými mezinárodním obchodem a s neúmyslnými úniky geneticky modifikovaných organismů. V lednu 2000 byl přijat Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti (Cartagena Protocol on Biosafety), který by měl zajistit, aby státy měly možnost vyhodnotit rizika v souvislosti s biologicky modifikovanými organismy importovanými na jejich území.

Zhodnocení dopadů různých multilaterálních dohod o životním prostředí na biodiverzitu je obtížné. Dosud neexistují indikátory a data, která by umožňovala biodiverzitu objektivně měřit. Dohody se obvykle netýkají samotné biodiverzity, ale biodiverzita s jejich obsahem přímo nebo nepřímo souvisí. Mimořádně obtížné je oddělit dopady jedné smlouvy od ostatních faktorů. Jednou z mála výjimek je moratorium na komerční lov velryb přijaté Mezinárodní velrybářskou komisí v letech 1985 až 1986. V tomto případě jsou k dispozici základní data o počtu velryb a proto lze tvrdit, že vzrůst populací velryb v následujících letech byl skutečně důsledkem přijatého moratoria.

Hodnocení dopadů různých opatření na biodiverzitu je omezeno neexistencí obsáhlého systému pro monitorování, pro shromažďování dat a pro prezentaci výsledků konzistentním způsobem. Problém shromažďování informací a jejich prezentaci se snaží řešit systém pro globální informace o biodiverzitě GBIF (Global Biodiversity Information Facility), který je výsledkem práce pracovní skupiny pro biologickou informatiku (Megascience Forum Working Group on Biological Informatics) při Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD, the Organization for Economic Cooperation and Development). Tato pracovní skupina vznikla v lednu 1996.

Obecně lze na základě dostupných dat konstatovat, že přes řadu opatření a akcí biodiverzita stále klesá. Většina příkladů úspěšných akcí, jimž byla věnována pozornost a potřebné finanční zdroje, se soustřeďovala na zachování určitého druhu nebo některé lokality. Na druhé straně hlavní hrozby pro biodiverzitu, jako je zmenšení, narušení nebo ztráta lokalit a zavlečení invazivních druhů, dosud narůstají. Navíc se objevují nové hrozby, jako jsou globální změny klimatu a zavlečení geneticky modifikovaných organismů. Všechna dosud provedená opatření mohou na globální úrovni ztrátu biodiverzity pouze zpomalit.

- pokračování -