Chudoba dětí v bohatých zemích
podle materiálu UNICEF
zpracoval: Jiří Svršek
"The persistence of child poverty in rich countries undermines both equality of opportunity and commonality of values. It therefore confronts the industrialized world with a test both of its ideals and of its capacity to resolve many of its most intractable social problems." 

0. Úvodem

Míra chudoby dětí v nejbohatších zemích světa dosahuje od 3 do 25 procent z celkového počtu dětí v těchto zemích. Každé šesté dítě v těchto zemích žije v chudobě. Celkově v zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD (Organization for Economic Co-operation and Development) žije 47 miliónů dětí pod stanovenou hranicí chudoby v těchto zemích. Nejmenší relativní a současně nejmenší absolutní míra chudoby dětí je v šesti zemích: ve Švédsku, Norsku, Finsku, Belgii, Lucembursku a v Dánsku. Tyto země uplatňují politiku vysokého ekonomického rozvoje s rozumnou úrovní sociální rovnosti.

Nejvyšší relativní míra chudoby je v Mexiku, ve Spojených státech amerických, v Itálii a ve Velké Británii. Nejvyšší absolutní míra chudoby je v Polsku, Maďarsku, České republice a ve Španělsku.

Rozdíly v počtech dětí žijících v neúplných rodinách mají relativně malé dopady na rozdíly v mírách chudoby dětí. Na druhé straně dítě žijící v neúplné rodině má asi čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že bude žít v chudobě.

Existuje těsná souvislost mezi mírou chudoby dětí a podílem domácností, v nichž žádný dospělý člen nepracuje. Dále existuje těsná souvislost mezi mírou chudoby dětí a podílem domácností, v nichž dospělí členové rodiny pobírají plat nižší než dvě třetiny národního průměrného platu.

Země s nižší mírou chudoby dětí vynakládají vyšší podíl hrubého národního produktu na sociální výdaje.
 

1. Konec chudoby dětí

Analýza z roku 2000, vypracovaná z pověření Dětského fondu Organizace spojených národů UNICEF [X1], ukázala, že ve 23 zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD míra chudoby dětí dosahuje od 3 do 25 procent.

V 50. letech 20. století vlády ekonomicky nejbohatších zemí světa byly přesvědčeny, že chudobu lze překonat ekonomickým růstem a zvyšováním životní úrovně obyvatel. Předpovědím, že ještě počátkem 21. století bude značný počet dětí postižen chudobou, prakticky nikdo nevěřil. Přestože se hrubý národní produkt ve většině těchto zemí od roku 1950 do roku 2000 nejméně zdvojnásobil, značné procento dětí žije v rodinách, které jsou materiálně natolik chudé, že nejsou schopny těmto dětem zajistit zdravý rozvoj. Mnohé děti ve vyspělých zemích žijí v relativní chudobě. Přestože jsou jejich základní potřeby zajištěny, jsou bolestivě vyloučeny z aktivit a výhod, které jejich vrstevníci považují za naprosto normální.

Statistiky, jako je "Innocenti Report Card. A League Table of Child Poverty in Rich Countries" [X1], popisují zbytečné utrpení a utlačování miliónů jednotlivých dětí. Jsou také důkazem selhání víry v ideál rovných příležitostí ve vyspělých zemích. Není vůbec podstatné, kolik jednotlivých výjimek v podobě "amerického snu" existuje. Základním faktem zůstává, že děti chudých rodičů nemají stejné příležitosti jako děti bohatých rodičů. Ať už porovnáváme fyzický a mentální vývoj, zdravotní stav, dostupnost vzdělání, pracovní příležitosti a budoucí finanční příjmy, lidé, kteří své dětství prožili v chudobě, jsou významně znevýhodněni.

Tyto statistiky také popisují potenciální ohrožení kvality života všech občanů v zemích s vysokou mírou chudoby dětí. Většina chudých rodin se snaží svým dětem zajistit co nejlepší start do samostatného života. Děti, které však vyrůstají v chudobě, mají častější problémy s učením, se záškoláctvím, s drogovou závislostí, kriminalitou a s nezaměstnaností, takže v dospělosti žijí také v chudobě. Jinými slovy, většina nejzávažnějších problémů průmyslově nejvyspělejších zemí světa má své kořeny v dětství jejich budoucích občanů.

Chudoba dětí konfrontuje průmyslově vyspělé země se zkouškou jejich ideálů a schopnostmi řešit tíživé sociální problémy. Této zkoušce se nelze vyhnout argumenty o individuální zodpovědnosti, jak se nás o tom snažil přesvědčit například český ekonom a politik Václav Klaus. Na druhé straně by nikdo neměl zdůvodňovat svoji chudobu jako důsledek svého dětství. Pokrok civilizace však musí také spočívat v tom, že nahodilost narození nebude předurčovat kvalitu budoucího života. Hranice chudoby není pouze nějakým údajem v zákonech nebo ve statistikách. Představuje každodenní realitu miliónů dětí, které se narodily rodičům z nejchudších vrstev společnosti.

Pro dnešní děti a budoucí svět 21. století je proto nutné zcela odstranit chudobu dětí v nejbohatších zemích světa. Zpráva "Innocenti Report Card" [X1] je příspěvkem k debatě o tom, jak lze tuto chudobu nejlépe popsat, změřit a omezit.
 

2. Chudoba dětí v průmyslově vyspělých zemích

Nejvyšší relativní míra chudoby v roce 2000 byla v Mexiku (26,2%), ve Spojených státech amerických (22,4%), v Itálii (20,5%) a ve Velké Británii (19,8%). Dále následovalo Turecko (19,6%), Irsko (16,8%), Kanada (15,5%), Polsko (15,4%) a Austrálie (12,6%). Nejmenší relativní míra chudoby v roce 2000 byla v Dánsku (5,1%), v Lucembursku (4,5%), v Belgii (4,4%), ve Finsku (4,3%), v Norsku (3,9%) a ve Švédsku (2,6%). Relativní míra chudoby je definována jako procento domácností s příjmem nižším než 50 procent národního mediánu příjmu.

Národní medián příjmu je nejvyšší příjem, jehož dosahuje nejméně polovina všech domácností v zemi (tedy nikoliv průměrný příjem, který může být výrazně vyšší, protože jsou do něj zahrnuty také lidé s extrémně vysokými příjmy). Tyto statistické pojmy si lze snadno přiblížit. Představme si pro jednoduchost, že máme deset domácností, z nichž osm má příjem 10 tisíc korun a dvě mají příjem 200 tisíc korun. Medián příjmu je 10 tisíc korun, tedy nejvyšší příjem, jehož dosahuje nejméně polovina všech domácností. Avšak průměrný příjem je 48 tisíc korun.

21. století probudilo nový zájem o velmi tíživý problém chudoby v ekonomicky nejbohatších zemích světa. V Evropské unii představitelé států usilují o konkrétní kroky v rámci opatření, která by vedla k výraznému omezení chudoby. Ve Spojených státech amerických byla poprvé po 30 letech revidována oficiální hranice chudoby a federální vláda získala přesnější představu o počtu lidí žijících v chudobě. Ve Francii předseda vlády ustanovil radu Conseil d'Analyse Économique s cílem řešit chudobu a vyloučení řady lidí na okraj společnosti. Irská vláda stanovila konkrétní cíle a programy s cílem výrazně omezit chudobu do deseti let. Ve Velké Británii se vláda zavázala chudobu omezit do roku 2010 na polovinu a do roku 2020 ji téměř odstranit.

Tato úsilí o omezení chudoby byla z části motivována etickými hledisky. Chudoba v ekonomicky bohatých zemích, zejména chudoba dětí, by měla být v 21. století zcela odstraněna. Na jedné straně vlády těchto země investují značné finanční, materiální a lidské prostředky do nejmodernějších technologií a pokročilého vědeckého výzkumu, a na straně druhé ponechávají tisíce až milióny svých občanů žít v bídě. Úsilí o omezení chudoby však také částečně souvisí se zjištěním, že mnoho dalších problémů, jimiž trpí průmyslově vyspělé země, jako je drogová závislost, kriminalita, nedostatek vzdělání, násilí a odklon od společných hodnot, těsně souvisí s chudobou, která postihuje významnou část společnosti.

V tomto kontextu zpráva "Innocenti Report Card" [X1] podává dosud nejpodrobnější analýzu chudoby dětí v zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD. Připomeňme, že členskými zeměmi OECD jsou Austrálie, Rakousko, Belgie, Kanada, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Island, Irsko, Itálie, Japonsko, Korejská republika, Lucembursko, Mexiko, Holandsko, Nový Zéland, Norsko, Polsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké.

Chudoba v ekonomicky nejbohatších zemích světa byla dlouho považována za nepřítele, který musí nutně provázet ekonomický rozvoj a blahobyt. Hluboké sociální a psychologické rozměry tohoto problému byly většinou považovány za okrajové. Většina ekonomů, politiků a občanů byla přesvědčena, že chudoba je pouze ekonomickým problémem. Teprve nedávný hlubší zájem o problém chudoby ukázal, že chudoba má složité a vzájemně provázané ekonomické a sociální příčiny. Nepatrné vyhlídky a nedostatek příležitostí jsou hlubšími příčinami chudoby než pouze nízké příjmy.

První zpráva "Innocenti Report Card" svoji pozornost soustředila pouze na souvislost chudoby s nízkými příjmy. Přesto analýza tohoto problémů byla složitá, protože souvisí s definicí chudoby. Lze chudobu definovat absolutně jako neschopnost kupovat nebo využívat určité pevné minimum zboží a služeb? Nebo lze chudobu definovat relativně jako pokles životní úrovně pod určitou průměrnou životní úroveň ve společnosti?

Autoři studie "Innocenti Report Card" dali přednost druhé definici. Chudobu definovali jako takové omezení prostředků (materiálních, kulturních a sociálních), které již neumožňuje ani minimálně přijatelnou životní úroveň v členských zemích OECD, v nichž postižení lidé žijí. Podobnou definici přijala Evropská unie v roce 1984 a je dnes nejběžnější definicí chudoby v průmyslově vyspělých zemích. Pro praktické účely se tato definice interpretuje jako příjem, který je nižší než polovina průměrného příjmu ve společnosti (přesněji mediánu, protože rozdělení příjmů obvykle neodpovídá statistickému normálnímu rozdělení). V tomto smyslu se hovoří o "relativní" chudobě.

Ve Spojených státech amerických se však používá jiný přístup. Oficiální hranice chudoby je vyjádřena jako roční příjem v dolarech nutný k tomu, aby rodina byla schopna nakupovat zboží a služby považované za minimální životní standard ve Spojených státech. V 60. letech 20. století, když americký prezident Lyndon Johnson vyhlásil "válku chudobě", byla oficiální hranice chudoby stanovena jako nezbytná částka pro zajištění základních potravin násobená třemi. Tehdy se předpokládalo, že částka vynaložená na potraviny představuje asi třetinu celkového příjmu domácnosti. Téměř po dalších 40 let se oficiální hranice chudoby měnila pouze měnících se cen základních potravin. Tuto oficiální hranici lze proto považovat za absolutní míru chudoby.

Zásadní rozdíl mezi relativní a absolutní mírou chudoby lze dobře ilustrovat situací Irska a zemí střední Evropy. Irská ekonomika vzrůstala od 2. poloviny 90. let 20. století o 7 až 8 procent ročně. Klesala nezaměstnanost, mzdy rostly a rostly také dávky sociálního zabezpečení. Avšak příjmy nezaměstnaných a lidí s nízkými platy zaostávaly za průměrnou mzdou. Relativní míra chudoby, vyjádřená jako počet lidí žijících pod hranicí 50 až 60 procent průměrného příjmu, proto vzrůstala. Bylo však obtížné přesvědčit irskou veřejnost a politiky, že vzestup počtu lidí pod hranicí relativní míry chudoby skutečně představuje nárůst chudoby. Zcela opačná situace nastala v zemích střední Evropy. V České republice, v Maďarsku a v Polsku došlo v první polovině 90. let 20. století po pádu komunistického režimu k poklesu hrubého národního příjmu o 15 až 20 procent. Reálná životní úroveň výrazně poklesla. Vlády těchto zemí však tuto skutečnost ve svých výpočtech relativní míry chudoby ignorovaly.

Relativní míra chudoba se může zhoršovat, přestože absolutně se životní úroveň chudých lidí může zvyšovat. Relativní chudoba souvisí se sociální nerovností. Přijatelná kvalita života se ve společnosti neustále postupně mění. Lidé, které mají menší příjmy než jsou průměrné, mohou být z normálního života společnosti postupně vyloučeni.

Nejvyšší absolutní míra chudoby v roce 2000 byla v Polsku (93,1%), v Maďarsku (90,6%), v České republice (83,1%), ve Španělsku (42,8%), v Itálii (36,1 %), ve Velké Británii (29,1%) a v Irsku (21,4%). Absolutní míra chudoby je definována jako procento domácností s příjmem nižším než je americká oficiální hranice chudoby v dolarech převedená do národních měn zemí (s ohledem na kupní sílu měny).

Největší kontrast vidíme, pokud porovnáme Spojené státy americké a bývalé komunistické země střední Evropy, které se staly členy OECD v 90. letech 20. století, z hlediska absolutní a relativní chudoby. Relativní míra chudoby v roce 2000 byla v Polsku 15,4%, v Maďarsku 10,3% a v České republice 5,9%. Ve Spojených státech amerických byla relativní míra chudoby 22,4%.

Jak již bylo uvedeno, relativní míra chudoby je mírou sociální nerovnosti. Nízkou relativní míru chudoby v České republice nebo v Maďarsku lze přisoudit rovnosti příjmů ještě z období komunistického režimu. Tím však komunistický režim nelze ospravedlňovat, protože nelze zamlčet jeho krvavé zločiny, ovládání celé společnosti a poškozování životního prostředí.

Naopak vysoká relativní míra chudoby ve Spojených státech amerických může být důsledkem hluboké nerovnosti v příjmech. Značné rozdíly v příjmech jsou však důležitým ekonomickým nástrojem, který ze Spojených státech učinil nejbohatší zemi na světě.

Použití relativní definice chudoby dětí je však přesto oprávněné. Současná revize oficiální hranice chudoby ve Spojených státech je mimo jiné důsledkem faktu, že za 40 let došlo k velkým změnám v chápání a očekávání toho, co je minimálně přijatelná životní úroveň. Nákup základních potravin dnes činí méně než jednu třetinu průměrného příjmu domácnosti. Hranice chudoby se tedy musí změnit, protože lidé jsou v průměru bohatší. Z toho však vyplývá, že absolutní míra chudoby závisí na životní úrovni a proto je nejednoznačná.

Relativní míra chudoby navíc přesněji odráží nerovnost pracovních příležitostí a možností v průmyslově rozvinutých zemích. Bez ohledu na vášnivé debaty, které kolem tohoto tématu občas probíhají, zůstává faktem, že synové a dcery z chudších rodin mají méně životních a pracovních příležitostí než synové a dcery z bohatých rodin.

Snad nejdůležitějším argumentem ve prospěch relativní míry chudoby je fakt, že tato míra přesněji popisuje hloubku a rozsah problémů chudých rodin a dětí. Jakmile ekonomický vývoj dosáhne určité minimální úrovně, pak se důsledky chudoby neprojevují v nějaké absolutní formě, ale spíše jako sociální rozdíly mezi lidmi, kteří žijí v chudobě, a ostatními lidmi. Pro praktické účely proto problém chudoby v průmyslově vyspělých zemí lze považovat za problém relativní chudoby.

Tvrzení, že značné relativní rozdíly v příjmech mezi lidmi jsou důležitou ekonomickou pobídkou, lze zpochybnit příkladem Norska, Finska a Švédska, které také patří mezi nejbohatší země světa. Přitom tyto země mají nejmenší relativní i absolutní míru chudoby, protože uplatňují politiku vysokého ekonomického rozvoje s rozumnou úrovní sociální rovnosti.

Konečně je třeba zdůraznit etický argument, který jasně leží v pozadí již zmíněné definice chudoby v Evropské unii a který je vyjádřen také v Konvenci Spojených národů o právech dítěte, podle níž každé dítě má právo na životní úroveň pro jeho fyzický, mentální, duchovní, morální a společenský rozvoj.

Tato definice se podobá jedné definici, jíž v roce 1958 ve své práci "The Affluent Society" uvedl J. K. Galbraith. Podle této definice lidé žijí v chudobě, pokud jejich příjem sice zajistí jejich přežití, avšak je výrazně nižší než je průměrný příjem ve společnosti. Pak tito lidé nemají ani to, co ostatní lidé považují za minimálně potřebné k zachování společenské přijatelnosti. Nemohou se zbavit toho, co ostatní lidé již považují za společensky nepřijatelné. Tito chudí lidé jsou pro proto svoji chudobu vytlačeni na okraj nebo dokonce vyloučeni ze společnosti.

Povšimněme si však, že za "společensky nepřijatelného" mohou ostatní lidé považovat také toho, kdo nemá potřebu se obklopovat materiálním blahobytem. Někteří lidé netouží po materiálním blahobytu, nepotřebují ke svému životu zboží a služby, které ostatní lidé považují za téměř nezbytné (automobil, televizor, počítač, mobilní telefon, Internet, mobilní operátory, banky, atd.). Tito lidé jsou často bohatí duchovně: svými myšlenkami, postoji, názory, emocemi, svým způsobem života a svými činy, svojí láskou k přátelům, k blízkým a ostatním lidem. V podstatě ohrožují ekonomickou prosperitu ostatních lidí, protože se nepodřizují imperativu tržní ekonomiky "stále více pracuj, abys mohl stále více nakupovat".

Na druhé straně společnost často nepovažuje za chudého někoho, kdo žije v ubytovně, má na sobě nějaké oblečení a netrpí hladem.

Tato debata o chudobě není teoretická. Způsob, jakým je stanovena hranice chudoby, může mít zásadní vliv na veřejnou politiku a životy lidí. Pokud se například míra chudoby sleduje v čase, pak absolutní míra chudoby může ukazovat, že počet chudých lidí nevzrůstá nebo dokonce klesá a že dávky sociálního zabezpečení jsou dostatečné. Přitom relativní míra chudoby může ukazovat, že počet chudých lidí rychle vzrůstá a že se prohlubuje propast mezi dávkami sociálního zabezpečení a průměrnými mzdami. V budoucnu může být taková propast příliš hluboká a příliš široká na to, aby ji bylo možno snadno překonat.

Ve většině zemí OECD jsou rozdíly mezi absolutní a relativní mírou chudoby nevýznamné. Pouze Spojené státy americké a Kanada mají malou absolutní míru avšak vysokou relativní míru chudoby. Naopak pouze Česká republika, Maďarsko a Polsko mají malou relativní míru avšak vysokou absolutní míru chudoby, pokud tuto chudobu vztahujeme k oficiální hranici chudoby ve Spojených státech.

Od 80. let 20. století mají severské země, Dánsko, Finsko, Norsko a Švédsko úroveň chudoby dětí kolem 5 procent. Tato úroveň zůstala zachována dokonce v období ekonomické recese počátkem 90. let 20. století, což dokazuje účinnost ekonomické a sociální politiky těchto zemí.

Všechny země OECD přijaly politická opatření, která mají ochránit jejich občany před chudobou využitím tržních sil a přerozdělením příjmů. Avšak tato opatření se v jednotlivých zemích výrazně liší jak rozsahem tak účinností. Opatření severských zemí kladou důraz na pomoc lidem placenou prací. Tato politika je doplněna rozsáhlou sociální politikou, jejímž cílem je přerozdělováním příjmů omezit nerovnosti mezi lidmi, které mohou vznikat tlakem trhu. Na rozdíl od většiny ostatních průmyslově vyspělých zemí, v nichž je tato pomoc určena pouze problémovým skupinám občanů, severská sociální politika je určena všem občanům.

Jedním z prvků vysoké zaměstnanosti je důraz na rovnost žen s muži. Sociální dávky jsou voleny tak, aby umožňovaly spojit zaměstnání a rodičovství a podporovaly větší rovnost a stejnou zodpovědnost mužů a žen při péči o děti.

Všechny severské země poskytují ženám mateřskou dovolenou se sociálními dávkami, které v jiných zemích OECD nejsou běžné. Například v roce 1999 ženy v Norsku mohly strávit 42 týdnů mateřské dovolené se sociální dávkou rovnou 100 procentům mzdy nebo 52 týdnů mateřské dovolené se sociální dávkou rovnou 80 procentům mzdy. Legislativa severských zemí umožňuje, aby jeden z rodičů pečoval o dítě až do jeho věku tří let, aniž by ztratil zaměstnání. Denní péče o děti je běžná v Dánsku, Finsku a ve Švédsku, kde teoreticky každé dítě má nárok na denní péči.

Dopad těchto opatření se odráží ve vysoké zaměstnanosti žen, která v roce 1997 přesahovala 70 procent. Tento fakt je zřejmě nejvýraznějším rysem severské politiky. Analýza navíc potvrdila, že existuje těsná souvislost mezi vysokou zaměstnaností žen a nízkou chudobou dětí a odpovídající souvislost mezi sociální politikou rodičovství a vysokou zaměstnaností žen. Tato sociální politika rodičovství tedy přímo ovlivňuje míru chudoby dětí.

Vysoké investice do politiky rodičovství znamenají vysoké sociální výdaje, které jsou financovány z daní a dalších zdrojů. Severské země mají ze zemí OECD nejvyšší sociální pojištění a také vysoké daně. Daně a sociální příspěvky v Dánsku, Finsku a ve Švédsku v roce 1997 dosáhly 52 procent hrubého národního příjmu (v zemích Evropské unie dosahovaly průměrně 41 procent). Avšak pokračující prosperita severských zemí je silným argumentem proti tvrzení, že vysoké daně musí výrazně omezovat ekonomický růst. Přes vysoké daně a vysoké životní náklady zůstává absolutní míra chudoby dětí na velmi nízké úrovni.

Kromě toho na rodinu a rodičovství zaměřená sociální politika je v severské kultuře hluboce zakořeněna a proto má značnou a trvalou politickou a veřejnou podporu mezi voliči.

Většina průmyslově vyspělých zemí OECD si uvědomuje, že složitou problematiku chudoby nebude možno vyřešit jednoduchými ekonomickými opatřeními. Některé země již využívají absolutní i relativní míru chudoby a také opatření, která nejsou pouze ekonomická. EuroStat, statistický orgán Evropské unie, od roku 2000 shromažduje a vyhodnocuje národní statistiky o různých opatřeních proti chudobě, jako jsou podmínky bydlení nebo zajištění možnosti, aby každé dítě mohlo strávit nejméně jeden týden v roce mimo svůj domov. Vláda Velké Británie sleduje účinnost opatření proti chudobě dětí a publikuje roční zprávy. Tyto zprávy obsahují například údaje o relativních a absolutních příjmech rodin a údaje o přímých opatřeních, jako jsou podmínky bydlení, počty dětí v nemocnicích v důsledku neúmyslných zranění, podíl těhotných dívek mladších 18 let a úroveň vzdělání. Podobně Irská republika určila novou hranici chudoby jako kombinaci relativních příjmů a přímo měřitelných sociálních ztrát. Úřad francouzského předsedy vlády Conseil d'Analyse Économique se mimo jiné zabývá různými indikátory sociálních ztrát a využívá také názorů postižených rodin. Podobný přístup zvolila také holandská vláda.

Absolutní a relativní míra chudoby jsou v rozporu pouze tehdy, pokud uvažujeme buď jednu anebo druhou míru. Použití různých konceptů problému chudoby je důležité jak pro sledování tak pro realizaci různých opatření. Čím více se vlády zemí OECD zasadí o omezení jak relativní tak absolutní míry chudoby, tím méně budou obě míry ve zdánlivém vzájemném rozporu.

Autoři zprávy [X1] uvádějí, že v zemích OECD dosud nebylo dosaženo shody, jaké konkrétní indikátory by při hodnocení chudoby dětí měly být používány. Na druhé straně definice relativní a absolutní míry chudoby jsou všeobecně známy.

Analýza ukázala, že děti, které žijí v rodinách, kde žádný dospělý nemá zaměstnání nebo kde pracuje pouze jeden z rodičů, jsou častěji postiženy chudobou než děti, jejichž oba rodiče pracují a mají stálý příjem. Proto se očekávalo, že čím větší je podíl dětí žijících s jedním rodičem, tím větší bude podíl dětí žijících v chudobě. Analýza však tento závěr nepotvrdila.

Největší podíl dětí žijících v neúplných rodinách je ve Švédsku (více než 20 procent) a nejméně v Turecku (méně než 1 procento). Avšak souvislost s chudobou dětí se neprokázala. Švédsko má o něco větší podíl dětí žijících v neúplných rodinách než Spojené státy americké nebo Velká Británie, avšak míru chudoby menší než 3 procenta na rozdíl od 20 procent ve Spojených státech. Kanada a Finsko mají téměř stejný podíl dětí žijících v neúplných rodinách, avšak ve Finsku je míra chudoby dětí menší než 5 procent a v Kanadě více než 15 procent.

Na druhé straně však děti žijící v neúplné rodině mají vyšší pravděpodobnost, že budou žít v chudobě, než děti, které mají oba rodiče. V Austrálii, v Belgii, v Dánsku, ve Francii a ve Švédsku je pravděpodobnost, že dítě žijící s jedním rodičem bude žít v chudobě, čtyřikrát vyšší, než pravděpodobnost, že v chudobě bude žít dítě s oběma rodiči. Tato pravděpodobnost je šestkrát vyšší v Norsku a v Kanadě a osmkrát vyšší v České republice, v Německu a v Lucembursku.

Celkový dopad dětství s jedním rodičem na chudobu dětí je však malý. Pokud by všechny země měly stejný podíl dětí žijících v neúplné rodině, pak pouze ve čtyřech zemích by se zvýšila míra chudoby dětí.

Z toho vyplývá, že ztráta jednoho z rodičů v průmyslově vyspělých zemích nemá na chudobu dětí výrazný vliv. Pokud bychom snížili podíl dětí v neúplných rodinách ve Spojených státech a v Kanadě na průměrnou úroveň zemí OECD, míra chudoby dětí by se v těchto zemích významně nesnížila. Podíl rodin s jedním rodičem je v těchto zemích malý.

Na druhé straně omezení chudoby neúplných rodin by mělo značný vliv na omezení chudoby dětí. Tento fakt platí zejména pro země s vysokým podílem neúplných rodin a s vysokou mírou chudoby dětí. Pokud by se těmto zemím podařilo omezit rozvodovost rodičů, dosáhly by také výraznějšího omezení chudoby dětí.

Za jednu z hlavních příčin chudoby dětí v zemích OECD se obvykle považuje nezaměstnanost rodičů. Analýza však ukázala, že mezi nezaměstnaností rodičů a chudobou dětí není žádná zjevná závislost. Například Španělsko a Japonsko mají značně odlišné míry nezaměstnanosti a téměř stejné míry chudoby dětí. Spojené státy americké a Mexiko mají nízké míry nezaměstnanosti, avšak vysoké relativní míry chudoby dětí. Finsko má naopak vysokou míru nezaměstnanosti, avšak nízkou relativní míru chudoby dětí.

Existuje řada důvodů, proč neexistuje žádný konsistentní vztah mezi nezaměstnaností a chudobou. V zemích, jako jsou Spojené státy americké, nízké příjmy řady zaměstnaných rodičů nemusí být dostatečné k tomu, aby děti nemusely žít v chudobě. Naopak v severských zemích státní podpora v nezaměstnanosti je dostatečná k tomu, aby rodina nežila v chudobě. Ve Španělsku jsou běžné početné rodiny. Proto nezaměstnanost rodičů ovlivní životní situaci více dětí.

Podrobnější analýza ukazuje, že míře chudoby dětí nejvíce přispívá rozložení zaměstnanosti a nezaměstnanosti mezi různými druhy domácností (se dvěma rodiči, s jedním rodičem, s větším počtem dětí, s malým počtem dětí, s dospívajícími dětmi atd.).

Celkově nezaměstnanost v zemích OECD představuje důležitý faktor pro míru chudoby dětí. V Evropské unii dítě žijící v rodině, v níž není žádný z rodičů nepracuje, má čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že bude žít v chudobě, než dítě žijící v rodině, kde alespoň jeden z rodičů pracuje.

Dále se zkoumala souvislost mezi relativní mírou dětské chudoby a podílem zaměstnaných lidí s nízkými příjmy. Nízký příjem je definován jako mzda, která nedosahuje dvou třetin národního mediánu mzdy. Připomeňme, že medián mzdy je nejvyšší mzda, jíž dosahuje nejméně polovina zaměstnaných občanů. Analýza ukazuje až překvapivě výraznou závislost. Obě veličiny totiž představují různé aspekty sociální nerovnosti. Tyto míry však nejsou stejné. Relativní míra chudoby dětí souvisí s příjmem rodiny. Podíl pracovníků s nízkými mzdami souvisí s mediánem mezd v jednotlivých zemích OECD.

Jakou roli vlastně hrají peníze v míře chudoby dětí? Skutečně nízké příjmy rodičů určují životní úroveň dětí? Důsledky výše příjmů rodičů na životní úroveň dětí jsou zřejmé. Rodiče mohou nakoupit méně zboží a služeb užitečných pro celou rodinu. Chudší domácnosti musí žít v levnějších bytech v chudším sociálním prostředí a využívat pouze místní možnosti včetně školy.

Nižší příjmy rodiny také omezují výdaje určené přímo dětem, jako je obuv a oblečení. Nižší příjmy rodiny také omezují možnosti dětí se podílet na společenských a kulturních aktivitách svých vrstevníků, jako jsou sportovní akce, diskotéky, mejdany nebo školní exkurze.

Ve školách jsou děti z chudších rodin někdy terčem posměchu, útlaku nebo šikany. Situace ve škole má vliv na sociální rozvoj jejich osobnosti. Svého postavení ve školní třídě nemohou dosáhnout svým oblečením, elektronikou a penězi. Proto někdy sahají k násilí nebo drogám, aby byli pro své vrstevníky nějak zajímaví nebo aby získali respekt. Ve škole jsou někdy neukáznění a snaží se vzbudit pozornost kolektivu. Kvůli své neukázněnosti však mají výrazně horší studijní výsledky.

Zanechávají nízké příjmy rodičů na dětech trvalé následky v jejich dalším životě? Sociologické studie z některých zemí na základě dlouhodobých dat potvrzují, že existuje zjevná souvislost mezi nízkým příjmem rodičů a příjmem jejich dětí v dospělosti. Děti z chudších rodin dosahují obvykle nižšího vzdělání, častěji se samy stávají rodiči ještě v dospívání, častěji se dostávají do rozporu se zákonem a mají menší úspěch na trhu práce.

Jsou však skutečně nízké příjmy v dospělosti příčinným důsledkem nedostatku peněz v dětství? Nebo jsou důsledkem více příčin, jako je nižší vzdělání rodičů a jejich horší schopnosti vychovávat své děti?

Studie provedená krátce před rokem 2000 v Německu ukázala, že děti z nejchudší pětiny rodin (když dětem bylo 6 až 13 let) měly asi čtyřikrát nižší úspěšnost v přijetí na gymnázium, než děti z nejbohatší pětiny rodin. Autoři zprávy [X1] však správně upozorňují, že tato studie nezohlednila vzdělání rodičů a jejich zaměstnání. Vyšší vzdělání rodičů může příznivě přispět k zájmu dětí o studium.

V polovině 90. let 20. století byla ve Spojených státech amerických provedena rozsáhlá studie, která měla prokázat nebo vyvrátit souvislosti mezi nízkým příjmem rodičů a životem jejich dětí v dospělosti. Výzkum potvrdil, že chudoba dětí ve Spojených státech amerických má skutečně určité dopady na řadu budoucích životních událostí. Na druhé straně studie prokázala, že tyto dopady nejsou tak velké, jak tvrdily některé předchozí studie. Studie například ukázala, že zdvojnásobení příjmu nejchudší pětiny rodin by snížilo odchod ze střední školy z 17,3 procent pouze na 16,1 procent.

Studie provedená ve Velké Británii ukazuje podobné výsledky, ačkoliv její autoři tvrdili, že příjem rodičů hraje významnější roli v budoucím životě dětí. Například "finanční potíže" rodiny během dětství měly souviset s příjmem nižším až o 20 procent ve věku 33 let. Avšak tento rozdíl se snížil na 10 procent, když bylo zohledněno také vzdělání rodičů, případně věk dítěte při nástupu do základní školy.

Jedním z důvodů, proč příjem rodičů má menší vliv na budoucí příjem jejich dětí může spočívat ve vládní politice, která chudším dětem zajišťuje základní materiální potřeby v době, kdy je nejvíce potřebují. Proto omezení takové sociální pomoci může nepříznivě ovlivnit budoucí osud dětí.

Z různých výzkumů vyplývá řada závěrů. Za prvé, přestože příjem rodičů může mít pouze menší dopad na příjem jejich dětí v dospělosti, kombinace různých faktorů může být mnohem silnější. Politika, která podpoří chudé rodiny s dětmi, může spočívat nejen ve finanční podpoře. Pokud stát pomůže rodičům získat práci, jejich děti budou mít lepší vyhlídky ve svém budoucím životě. Rychlé řešení krátkodobého finančního propadu rodiny kvůli ztrátě zaměstnání jednoho nebo obou rodičů má příznivější dopady na budoucnost jejich dětí než pozdní řešení dlouhodobé chudoby.

Jisté souvislosti chudoby dětí, nezaměstnanosti, neúplných rodin a domácností s nízkými příjmy naznačuje některé možnosti omezení chudoby dětí v zemích OECD. Současně ukazuje, že ani významný nárůst pracovních příležitostí by nevedl k řešení problému, pokud by byly mzdy za práci příliš nízké nebo pokud by v rodině žili dospělí, kteří by nabízené pracovní příležitosti nemohli využít. Pokud se nevezme v úvahu také rozložení nových pracovních příležitostí, pak by se míra dětské chudoby mohla dokonce zvýšit. Například pokud většinu nových pracovních příležitostí využijí rodiny, v nichž jeden člen již má dobrý příjem, pak průměrný příjem domácností vzroste a tím vzroste míra chudoby dětí. Studie provedené krátce před rokem 2000 ve Velké Británii ukázaly, že nové pracovní příležitosti vedly k nárůstu příjmu domácností, v nichž oba rodiče měly zaměstnání, a současně k nárůstu počtu domácností s oběma rodiči bez zaměstnání.

Míru chudoby dětí významně ovlivňuje také státní podpora v nezaměstnanosti a podíl rodičů s nízkými příjmy. Rodiny, jejichž rodiče jsou nezaměstnaní nebo mají příliš nízké příjmy, nemohou využívat různé služby včetně kvalitní zdravotní péče. Tyto rodiny nemají kvalitní bydlení a nemohou své děti posílat do výběrových základních a středních škol.

Jak již bylo zmíněno, země s vysokými celkovými sociálními výdaji, jako je Norsko, Dánsko, Finsko a Švédsko, mají také nízkou relativní míru chudoby dětí. Tento vztah však není tak těsný, jak by se očekávalo. Některé země, jako Česká republika, mají v porovnání s jinými zeměmi OECD nízké sociální výdaje, avšak současně mají nízkou relativní míru chudoby dětí. Japonsko a Řecko mají velmi nízké sociální výdaje a přesto mají nízkou relativní míru chudoby dětí. Naopak Velká Británie a Irsko mají vysoké sociální výdaje a vysokou relativní míru chudoby dětí.

Autoři zprávy [X1] dále pro 17 zemí OECD porovnali relativní míru chudoby v roce 2000 s teoretickou relativní mírou chudoby odpovídající stavu, pokud by vlády nevynakládaly žádné sociální výdaje na zmírnění účinku tržních sil. Takové porovnání je samozřejmě hypotetické. Pokud by stát neměl žádnou sociální politiku, chování trhu by se částečně změnilo. Porovnání však jasně dokazuje, že sociální politika má významný vliv relativní míru chudoby dětí ve všech zemích OECD.

Daňová a sociální politika v Maďarsku a Polsku například omezuje "tržní relativní míru chudoby dětí" o téměř 30 procent. Vládní politika v těchto zemích však dosud je důležitým faktorem, jehož význam se bude s rozvojem tržní ekonomiky zmenšovat. Uvedené srovnání dokazuje, že nejen v bývalých komunistických zemích daňová a sociální politika významně zmírňuje účinek tržních sil. Ve Švédsku a ve Francii státní intervence omezuje "tržní relativní míru chudoby dětí" o více než 20 procent, ve Velké Británii o 16 procent. Pouze v Itálii a ve Spojených státech amerických státní intervence omezuje "tržní relativní míru chudoby dětí" o méně než 5 procent. Tyto země společně s Mexikem, pro které informace o státní politice nebyly v době studie k dispozici, současně mají nejvyšší relativní míru chudoby dětí ze všech zemí OECD.

Výsledky jasně dokazují, že státní podpora chudým rodinám je důležitým faktorem pro omezení relativní míry dětské chudoby. Ve většině zemí Evropské unie došlo v 90. letech 20. století k významnému nárůstu nezaměstnanosti bez významného nárůstu relativní míry chudoby s výjimkou Velké Británie.

Všechny jednotlivé faktory, neúplná rodina s jedním rodičem, zaměstnanost a její rozložení ve společnosti, nerovnost příjmů, nízké mzdy, státní podpora v nezaměstnanosti a sociální dávky jsou důležité, avšak nejsou pro snížení relativní míry chudoby dětí rozhodující. Neexistuje jednoduchý lék chudoby dětí.

Až budou k dispozici podrobnější data z jednotlivých zemí OECD, bude možno analyzovat míru chudoby v jednotlivých zemích pro každý z těchto faktorů a zjistit jejich relativní důležitost.

Autoři zprávy [X1] sestavili souhrnnou tabulku, do níž zanesli všechny diskutované faktory chudoby dětí. Přestože tabulka obsahuje některá prázdná pole tam, kde data v době studie nebyla dostupná, lze z ní získat určitou představu o vlivech klíčových faktorů (podíl neúplných rodin s jedním rodičem, domácnosti se všemi dospělými bez stálého zaměstnání, nízké příjmy, nízké sociální výdaje) na míru chudoby dětí v jednotlivých zemích. Autoři přiznávají, že zmíněná tabulka je spíše motivační než zcela přesná. Vyplývá však z ní několik důležitých závěrů pro některé země OECD. Například ve Spojených státech amerických žije značný počet dětí v neúplných rodinách, značná část zaměstnaných rodičů má příjem menší než dvě třetiny mediánu příjmu, sociální výdaje jsou nižší než v jiných zemích a nezaměstnanost je naopak poměrně vysoká. Ve Velké Británii jsou sice sociálně výdaje vyšší než ve Spojených státech amerických, avšak značný počet dětí žije v neúplných rodinách v domácnostech, kde žádný člen rodiny nemá stálé zaměstnání.

Zmíněná souhrnná tabulka také naznačuje relativní význam jednotlivých faktorů. Dokazuje, změna každého z uvedených faktorů má určitý vliv na relativní míru chudoby dětí. Omezení chudoby neúplných rodin, omezení podílu rodin s nezaměstnanými dospělými, omezení vážných mzdových nerovností a zmenšení propasti mezi průměrnými mzdami a sociálními dávkami jsou účinné nástroje pro omezení chudoby dětí.

Z uvedené zprávy však vyplývá širší poučení. Je zřejmé, že míra dětské chudoby je určena kombinací makroekonomických faktorů a sociální politiky. Je však také zřejmé, že mezi ekonomickou a sociální politikou mohou vzniknout vážné rozpory. Například vyšší úroky by omezily chudobu starších lidí, jejichž příjem závisí na dřívějších úsporách a na důchodech, avšak současně by více zadlužily rodiny s dětmi. Zvýšení zaměstnanosti by mohlo snížit nebo naopak zvýšit relativní míru chudoby dětí podle toho, jaké by bylo rozložení nových pracovních příležitostí. Sociální politika by se mohla dostat do rozporu s ekonomickými zájmy, pokud by se zaměřila příliš úzce na některé skupiny obyvatel. Připomeňme složitý problém rómské populace v České republice.

Konflikty obvykle bývají řešeny ve prospěch ekonomické politiky. Ministři financí obvykle stanovují politiku a směry jejího vývoje tak, aby bylo dosaženo celkových ekonomických cílů společnosti. Ministři sociálních věcí obvykle zdůrazňují jen některé jejich části. Jak poznamenal ekonom A. B. Atkinson ve své knize "Macroeconomics and the Social Dimension", tento proces lze přirovnat politice Světové banky a Mezinárodního měnového fondu zaměřené na makroekonomickou stabilizaci. Tato politika ponechává řešení sociálních a lidských důsledků na mezinárodní organizace "sociálních věcí", jako je Světová zdravotnická organizace (WHO, the World Health Organisation) nebo Mezinárodní dětský fond (UNICEF).

Neoprávněnost a neúčinnost této politiky "nejprve ekonomická priorita a pak sociální potřeby" je zřejmá jak na národní tak na mezinárodní úrovni. Sociální politika nemůže být až na druhém místě. Pokud mají být pokusy o omezení chudoby alespoň částečně úspěšné, je nutné sociální a ekonomickou politiku integrovat do jediné společné politiky.

V 60. letech 20. století se dva prezidenti Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy a Lyndon Baines Johnson pokusili spojit své ekonomické a sociální programy ve "Válce proti chudobě". Podařilo se jim za deset let snížit úroveň chudoby ve Spojených státech na polovinu. Později částečně vlivem nové ekonomické teorie bylo znovu posíleno "rozdělení moci", kdy ekonomická a sociální politika byly často v rozporu. Ekonomická politika byla stále méně lidská, zatímco "politika blahobytu" byla často obviňována z ohrožování volné soutěže, z poškození ekonomického růstu a omezování zaměstnanosti.

A. B. Atkinson navrhl návrat ke složitějším vztahům mezi ekonomickou a sociální politikou, z nichž každá by brala v úvahu druhou stranu. Základní problém "nového vztahu" mezi ekonomickou a sociální politikou spočívá v tom, že jejich působení se chápe v rozdílných rovinách. Makroekonomická politika se obvykle zabývá souhrnnými účinky na inflaci nebo nezaměstnanost. Sociální politika se zabývá příjmy a výdaji jednotlivců. Jak ukazuje také analýza v této zprávě, dosažení určitého vztahu mezi ekonomickou a sociální politikou nebude snadné. Nelze například předpokládat, že dosažení nízké úrovně nezaměstnanosti se přímo promítne do snížení relativní míry chudoby dětí. Musí se vzít v úvahu také interakce mezi ekonomickým faktorem zaměstnanosti a sociálním faktorem rozložení pracovních příležitostí mezi různé domácnosti. Podobně účinky sociálních převodů finančních prostředků se mohou projevit jak kladně tak záporně v závislosti na tom, jakou tyto převody mají formu. Podpora v nezaměstnanosti například může ovlivnit přechod k novým pracovním příležitostem, takže ochrana zaměstnanosti bude mít opačný účinek.

Vazby mezi ekonomickou a sociální politikou jsou často složité a proto je nutná představa o obou těchto oblastech. Takové představy však lze dosáhnout pouze stanovením společných cílů, které se budou vždy hodnotit jak z hlediska dopadu na ekonomiku, tak z hlediska dopadu na životní úroveň.

Jedním z řady důvodů převládání makroekonomické politiky zhruba od druhé poloviny 90. let 20. století je všeobecné přijetí ekonomických cílů. Tento proces začíná převládat zejména v Evropě prostřednictvím sbližování ekonomických cílů v měnové unii. Tato situace vede některé komentátory, jako je A. B. Atkinson, k oprávněným otázkám, zda stanovení vhodných sociálních cílů - konkrétně cílů na omezení chudoby - se může stát klíčovým krokem pro dosažení rovnováhy a přiblížení sociální a ekonomické politiky států. Sociální cíle se mohou stát společným základem pro hodnocení dopadů a řešení potenciálních konfliktů mezi makroekonomickou a sociální politikou. V případě Evropské unie tento postup může přispět k tomu, že na prvním místě budou cíle a pak způsoby jejich dosažení. Jedním ze základních cílů Evropské unie původně bylo zvýšení životní úrovně a kvality života. Avšak jednotná měna euro a makroekonomické přibližování členských zemí představují pouze způsoby k dosažení těchto cílů.

Jedním z problémů řešení chudoby je stanovit míru chudoby. Měla by být relativní míra chudoby určována vzhledem k národnímu průměru nebo by měla být určována vzhledem k průměru ve městě nebo kraji?

Praktickou odpovědí na tuto otázku je argument, že data jsou shromažďována a opatření navrhována na národní úrovni. Avšak postupný pokles účinnosti národních sociálních programů a vzrůst dostupnosti neagregovaných dat stojí proti tomuto argumentu.

Změnil by se významně obraz chudoby dětí, pokud by se změnil základ pro stanovení míry chudoby? Jedna ze studií z konce 90. let 20. století se pokusila na tuto otázku odpovědět na základě dostupných subnárodních dat z pěti zemí - Austrálie, Kanady, Itálie, Španělska a Spojených států amerických. Získané výsledky vykazují významné rozdíly.

Spojené státy americké a Španělsko mají překvapivě podobné rozložení chudoby. V jednotlivých státech nebo provinciích, v nichž se průměrné příjmy liší málo od národního průměru (jako je Kalifornie nebo Comunidad Valencia), by změna definice chudoby měla nepatrné dopady. Avšak ve státech a provinciích s vyššími nebo nižšími příjmy než je národní průměr by se rozložení chudoby podstatně změnilo. V americkém nejbohatším státě New Jersey by míra chudoby dětí výrazně vzrostla ze 14 na 22 procent, pokud by se vztahovala k mediánu příjmu v tomto státě a nikoliv k mediánu příjmu Spojených států jako celku. V nejchudším státě Arkansas by míra chudoby dětí naopak výrazně poklesla z 26 na 14 procent. Podobně by míra chudoby dětí v nejchudší provincii Extremadura poklesla z 27 na 15 procent.

V Kanadě a v Austrálii, kde rozdíly v příjmech mezi regiony nejsou tak velké, by změna míry chudoby dětí vztažená k mediánu příjmu v těchto regionech byla nepatrná. V nejchudším australském státě Tasmánii by se míra chudoby dětí poklesla jen o 1 procento. V kanadské nejbohatší provincii Ontario by míra chudoby vzrostla z 11 na 14 procent.

Podle zmíněné studie by nejvýraznější vliv měla nová definice míry chudoby v Itálii. Míra chudoby dětí na Sicílii a v Kalábrii by poklesla ze 45 na 19 procent. Došlo by také k poklesu míry chudoby v severní části Itálie z 27 na 16 procent.

V souvislosti s mírou chudoby si lze položit také otázku, jak lidé svoji životní úroveň navzájem porovnávají. Žijeme ve světě, v němž mezinárodní sdělovací prostředky vytvářejí společnou představu o životní úrovni. Proto je také pravděpodobné, že jednotlivé země budou takové informace používat pro porovnání své životní úrovně s jinými zeměmi. Děti žijící v Arkansasu nebo na Sicílii se dívají na stejné televizní programy, jako jejich vrstevníci v New Hampshire nebo v Madridu. Předpokládáme proto, že stejné programy mohou sledovat také děti v Lagosu. Teoreticky by proto základní kritérium pro porovnávání životní úrovně mělo být rozšířeno a nikoliv zúženo pouze na provincii nebo jednotlivý region.

V praxi však země budou používat realistický základ pro porovnání životní úrovně lidí. Životní úroveň, která se ve Spojených státech může jevit jako nízká, se v České republice jeví jako dostatečně vysoká. V dohledné budoucnosti se bude tento princip používat také pro omezení chudoby dětí. To, co nazýváme v našich zemích chudobou, se jeví například v subsaharské Africe nebo v jihovýchodní Asii jako bohatství. Míra chudoby je tedy relativním pojmem. Míra chudoby vztažená k mediánu příjmu v daném státě nebo provincii sice může zmenšit počet lidí považovaných za chudé, avšak tento důsledek nelze považovat za argument, aby chudším státům a provinciím bylo poskytováno méně finančních prostředků než bohatším státům a provinciím.

Mezi nejčastějšími námitkami proti přijetí sociálních cílů včetně cíle na omezení chudoby je obtížnost definice těchto cílů a definice opatření. Sociální cíle musí být dostatečně jasné musí jich být pouze několik, aby byly přijatelné jak veřejností tak politicky. Vývoj v Irsku ve druhé polovině 90. let 20. století může být dobrým příkladem. V souladu se závěry Světového summitu Spojených národů pro sociální rozvoj (the UN Wold Summit for Social Development) irská vláda přijala nový způsob určování míry chudoby. Její způsob kombinuje nízký relativní příjem s vybranými přímými indikátory ochuzení (jako je nedostatek jídla nebo nedostatečné vytápění). Na základě nové definice chudoby irská vláda přijala v roce 1997 Národní strategii proti chudobě, jejíž cílů by se mělo dosáhnout do roku 2007. Tyto cíle byly všeobecně uznány jak politickými stranami, tak nevládními organizacemi a přetrvaly rozhodující test po změně irské vlády.

Konkrétně irská vláda ve své strategii proti chudobě stanovila následující hlavní cíle:

Přesná opatření použitá v Irsku mohou být předmětem otevřené diskuse. Avšak tento experiment ukazuje, že lze vést veřejnou debatu o definici cílů, že přijatá opatření mohou mít podporu veřejnosti a že lze stanovit sociální cíle vedle ekonomických cílů jako součást dalšího národního rozvoje.

V roce 2000 bylo ještě příliš brzy, aby bylo možno zhodnotit účinnost takového přístupu. Avšak v kontrastu k relativně malým opatřením proti chudobě dětí do druhé poloviny 90. let 20. století se podařilo přinejmenším rozšířit a prohloubit veřejnou debatu a zařadit omezení chudoby do národního programu irské vlády. Rovněž důležitým krokem je vytvoření společného rámce pro ekonomickou a sociální politiku, v němž mohou vedle sebe působit jak vláda tak nevládní organizace při řešení společných cílů.

Omezení chudoby dětí není cílem, jehož lze dosáhnout pouze ekonomickým rozvojem. Omezení chudoby však nelze dosáhnout ani nějakou významnou změnou sociální politiky. Spíše je složitým procesem, který musí probíhat na několika frontách současně, v sociálním výzkumu, politickou debatou, veřejnou diskusí, praktickými kroky a akcemi. Počátkem 20. století James Connolly napsal, že naše úsilí a čas věnovaný ve prospěch našich dětí zajistí pokrok celé lidské společnosti.

Autoři zprávy [X1] jsou přesvědčeni, že chudoba dětí v průmyslově vyspělých zemí Severní Ameriky, Asie a Evropy je testem jak ideálů demokracie, tak jejich schopnosti překonat jeden z nejtíživějších sociálních problémů. Zdůrazňují, že řešení tohoto problému vyžaduje účast a spolupráci jednotlivců a různých organizací v průmyslově vyspělém světě. Nic není důležitější. Jak společnost chrání a pečuje o vývoj svých dětí, takovou bude mít svoji budoucnost.

Odkazy a literatura:

[X1]  Innocenti Report Card. A League Table of Child Poverty in Rich Countries. June 2000. ISSN: 1605-7317. Innocenti Research Centre. Florence, Italy. The United Nations Children's Fund.

[X2]  UNICEF Innocenti Research Centre. Piazza Santissima Annunziata 12. 50122 Florence, Italy.

[1]  Proctor, Bernadette D. and Joseph Dalaker, U.S.Census Bureau, Current Population Reports,P60-222, Poverty in the United States: 2002, U.S.Government Printing Office, Washington,DC, 2003.