1. Platíme velké peníze za nic?
Společnosti vyrábějící pseudovědecké homeopatické produkty se často skrývají za podvodnou reklamou a vydávají své výrobky za vědecky prokázané a jejich účinky za terapeuticky ověřené účinky potravinových doplňků a rostlinných léčiv. Vydávají své placebo za léčiva, avšak vyhýbají se jakýmkoliv testům jejich účinnosti.
Homeopatie vznikla koncem 18. století, kdy Dr. Samuel Christian Hahnemann (10. 4. 1755 v Meissenu - 2. 7. 1843 v Paříži) zformuloval její základní principy. Svoji teoretickou práci popsal v knize "Medicína zkušenosti" (The Medicine of Experience) a shrnul v roce 1810 v knize "Organon racionálního léčení" později přejmenované na "Organon léčebného umění" (The Organon of Rational Healing, The Organon of Healing Art). Tuto knihu lze považovat za "bibli" homeopatie. Principy homeopatie lze shrnout následovně:
Uvedené principy jsou bez podstatných změn a bez vědeckých důkazů používány homeopatickými léčiteli dodnes. Nedávné důkazy ve prospěch homeopatie jsou však vědecky pochybné a bezcenné. Doktrína homeopatie nikdy nebyla a nemůže být fyziologickou teorií účinku léčiv na organismus a v něm probíhající patologické procesy. Homeopatický přístup popisu příznaků vyžaduje naprosto individuální přístup k pacientům případ od případu. Homeopat se po celou dobu léčení řídí výlučně příznaky onemocnění.
Cokoliv, co není slučitelné z Hahnemannovými základními principy, je homeopatií odmítáno, jako jsou různé směsi léčiv. Úspěch homeopatie se přisuzuje především spontánní remisi, léčivé schopnosti soucitu, dlouhé uklidňující konzultaci homeopatického léčitele s pacientem a účinkům placeba (víry v léčivé účinky). Statistické odhady ukazují, že tyto účinky přispívají k 70 až 100 procentům pozorovaných úspěchů homeopatie v řízených pokusech. Autor článku [1] tvrdí, že homeopatičtí léčitelé využívají zejména synergického jevu: energie následuje mysl. Autor článku je dále pevně přesvědčen na základě posledních vědeckých výzkumů, že homeopatická léčiva nemají žádný vlastní účinek. Tento závěr lze doložit negativními výsledky přesných vědeckých experimentů s homeopatickými léčivy.
Jednoznačný názor autora článku [1] o čistě duchovním významu homeopatické léčby se opírá o výsledky statistické analýzy účinků placeba a o metaanalýzu znáhodněných a placebem řízených pokusů. Tyto výsledky prokázaly, že placebo může mít lepší účinky než samotné léčivo. Dr. Klaus Linde z Centra pro výzkum doplňkové medicíny v Mnichově [Linde K et al, Are the clinical effects of homeopathy placebo effects? Lancet 1997 Sep 20; 350(9081)] v roce 1997 se svými kolegy vypracoval metaanalýzu 89 pokusů s placebem za přísně kontrolovaných podmínek. Výzkum dospěl k závěru, že není žádný dostatečný důkaz o účincích homeopatické medicíny za jednoznačných klinických podmínek.
Chemické zákony dokazují, že existuje určitá mez ředění látky v roztoku, aby v daném objemu roztoku zůstala alespoň jedna molekula této látky. Tato mez je dána Avogadrovým číslem. Zhruba odpovídá homeopatické potenci 12C nebo 24X. Homeopatický roztok s potencí 30X znamená, že původní látka byla zředěna 10^30 krát. Abychom nalezli alespoň jednu molekulu účinné látky v běžné homeopatické tabletě s potencí 30X, museli bychom mít k dispozici asi dvě miliardy těchto tablet, což odpovídá asi tisíci tunám laktosových tablet nebo 100 tun kapek. Dokonce za nejpřísnějších hygienických podmínek nejvyšší čistoty prach ve výrobním provozu nese tisíce různých molekul pozemského nebo dokonce mimozemského původu v každém metru krychlovém vzduchu. Podobně zcela "inertní" rozpouštědla použitá v procesech výroby homeopatických léčiv obsahují obrovské množství molekul různého původu. Jak se při přípravě homeopatického léčiva rozliší, které z těchto molekul se budou potenciovat a budou mít očekávaný léčebný účinek?
V souvislosti s homeopatií se také objevila hypotéza o tzv. "paměti
vody". Podle této hypotézy struktura vody v sobě udržuje určitou informaci
o účinné látce, přestože molekuly této účinné látky již nejsou ve vodě
vůbec přítomny. Žádné kontrolované experimenty však hypotézu "paměti vody"
neprokázaly.
Z hodnocení všech dosud publikovaných vědeckých zpráv o experimentech s homeopatickými léčivy vyplývá, že neúčinkuje homeopatické léčivo, ale spontánní remise nebo placebo jev. Tento výsledek je založen na logicky a vědecky potvrzené (měřitelné a opakovatelné) spolehlivé existenci silného placebo jevu. Pokud metodologie experimentů s homeopatickými léčivy vyloučí všechny známé vedlejší vlivy, všechny důkazy účinků těchto léčiv lze přinejmenším zpochybnit.
Autor článku [1] věnoval podstatnou péči výběru publikací autorů, kteří mají určité námitky proti hodnocení doplňkové medicíny. Jeho práce obsáhla všechny zprávy o řízených klinických pokusech, publikované v odborných časopisech, vědeckých knihách a sbornících z konferenci. Prostudoval také výsledky metaanalýz, které pokrývají výsledky z různých zemí a homeopatická léčiva všech typů a potencí. V některých článcích, zejména staršího data, byly uvedeny pozitivní výsledky testování homeopatických léčiv. Správně provedené řízené experimenty s vyloučením všech spolupůsobících faktorů však přinášejí výsledky, které vědce obhajující homeopatii musí přivést k závěru, že neexistují žádné dostatečné důkazy účinnosti homeopatických léčiv dokonce ani pro jednoduché klinické podmínky. [Linde K et al, Are the clinical effects of homeopathy placebo effects? Lancet 1997 Sep 20; 350(9081)]
V roce 1984 A. Scofield ve svém článku "Experimental Research in homeopathy - critical review" [A British Homeopathic Journal 1984; 73(4)] dospěl k závěru, že přes řadu pokusů a klinických testů se nepodařilo nalézt dostatek důkazů, že homeopatie je účinná. Za příčiny neúspěchu považoval špatné uspořádání pokusů, nedostatečné zprávy a analýzu a neschopnost zopakovat některé slibné experimentální výsledky. Homeopatie však nebyla získanými výsledky vyvrácena.
Scofield dále uvedl, že ve světle kvality experimentální práce a jejího filozofického a metodologického rámce není žádným překvapením, že tento systém medicíny nebyl lékařskou a vědeckou odbornou veřejností přijat. C. Hill a F. Doyon v článku "Review of randomised trials in homeopathy" [Hill C, Doyon F, Rev Epidemiol Sante Publique 1990; 38(2)] na základě publikovaných evropských studií dospěli k závěru, že jejich výsledky nejsou přijatelným důkazem účinnosti homeopatické léčby. Ze 40 pokusů měly tři experimenty závažné metodologické chyby a pouze tyto tři experimenty uváděly pozitivní výsledky.
J. Kleijnen ve svém článku "Clinical trials in homeopathy" z roku 1991 [Kleijnen J et al, British Medical Journal 1991, Feb 9; 302(6772)] však se závěry Hilla a Doyona nesouhlasil. Podle jeho názoru tito autoři považovali dva experimenty za nenáhodné a sedm experimentů za negativní, přestože tomu tak nebylo. Kleijnen dospěl k závěru, že na základě existujících důkazů lze účinnost homeopatie připustit, pokud však mechanismus jejího působení bude vědecky přijatelnější a pravděpodobnější.
Kleijnen dále ve svém článku uvádí, že výsledky všech testů mohou závažně vychýleny kvůli metodologickým nedostatkům. Ve 42 ze 107 pokusů nedostatečná data vedla k příliš optimistickým interpretacím výsledků. Kvalita pokusů nebyla uspokojivá. Někdy pouze některá měření nebo prezentace dat splnily požadovaná kritéria. Některé experimenty byly provedeny s nedostatečným počtem účastníků, případně nebyly provedeny správné náhodné výběry účastníků do skupin. Organizace náhodného výběru a použité statistické metody jsou však pro výsledky experimentů klíčové.
Například pokud data nemají statistické normální rozdělení (jehož hustota je dána Gaussovou křivkou), pak průměr těchto dat nelze považovat za střední hodnotu. Test normality dat je proto podstatný.
Závažným problémem je také publikační odchylka. Pouze v 17 případech byla popsána metoda náhodného výběru. Pacienti navíc měli několik možností, jak zjistit kódování předkládaných léčiv, což mohlo zkreslit výsledky ve prospěch homeopatie. Dále příprava homeopatických léčiv se u jednotlivých výrobců liší. Některá bylinná léčiva mohla obsahovat účinné látky, protože nebylo možné u předložených léčiv spolehlivě určit hranici mezi homeopatickými léčivy a fytofarmaky.
Vysoce kvalitní testy provedla francouzská skupina Groupe de Recherches et d'Essais Cliniques et Homéopathie [GRECHO. Presse Med, 1989; 18] s cílem ověřit do té doby pozitivní výsledky novými experimenty. Skupina však nenalezla žádný pozitivní důkaz ve prospěch homeopatie. Profesor J. Kleijnen si ve svém článku klade otázku, zda více takových pokusů vyvrátí již existující "důkazy". J. Boissel [Boissel, J. et al, HMRG. Report to the Europ Comm, Brussels 1996] ve svém článku uvádí, že ze 184 zpráv z řízených pokusů pouze 17 lze brát vážně. Počet účastníků experimentů je příliš malý na to, aby byly učiněny nějaké závěry o účinnosti nebo neúčinnosti homeopatie.
Dr. Klaus Linde, hlavní autor článku "Are the clinical effects of homeopathy placebo effects?" [Linde K, et al, Lancet 1997; Sep 20; 350(9081)], Kleijnenův článek "Clinical trials in homeopathy" publikovaný v British Medical Journal kritizoval. Na Lindeho článku se podílel také Dr. Wayne Jonas, ředitel Úřadu alternativní medicíny amerického Národního ústavu zdraví (Office of Alternative Medicine, National Institutes of Health). Aby usmířili své sponzory, autoři v závěru článku také uvedli, že jejich výsledky nejsou slučitelné s hypotézou, že klinické účinky homeopatie jsou "zcela" důsledkem placebo jevu. Avšak současně uvedli, že nenalezli žádné přesvědčivé důkazy (ve 185 pokusech), že homeopatie je účinná za jednoduchých klinických podmínek.
Smířlivý závěr se však již neobjevil v časopise Prescrire International , kde Dr. Klaus Linde uvedl, že jejich metanalýza odhalila chyby v provedení experimentů. Proto výsledky těchto experimentů nejsou věrohodné. Neexistuje nic, co by dokazovalo, že homeopatická léčiva jsou účinnější než placebo. [Prescrire International 1998 Jun; 7(35)] Za příčiny nevěrohodnosti výsledků Linde označil publikační odchylku, nízkou kvalitu pokusů a další nezapočtené faktory, které vedly k chybným výsledkům.
Nízká kvalita důkazů je vážným problémem. Mnoho pokusů je prováděno stoupenci homeopatie s velkým nadšením. Tito autoři však často publikují neúplné nebo pouze vybrané výsledky. Mnoho nedostatků se vyskytuje na klinické úrovni. Nedostatečná kritická recenze umožňuje přehlédnout závažné chyby jak v metodách pokusů tak ve statistické analýze. Například nerovnoměrné rozdělení prognostických faktorů může vést k pozitivním výsledkům. V datech mohou být nedetekované chyby měření. Předběžná očekávání mohou ovlivnit získané výsledky. Autoři mohou úmyslně odstranit "nevhodná" data. Získaná data mohou být mezi oběma skupinami nerovnoměrně rozdělena (pětadvaceti lidem se podá homeopatické léčivo, pěti lidem se podá placebo). Žádné experimenty navíc nelze věrohodně zopakovat.
Pacienti, lékaři a prodejci potřebují platné a spolehlivé informace (podle jejich názoru neovlivněné), aby se mohli správně rozhodovat. Znáhodnělé a správně provedené experimenty s použitím placeba mají větší význam, než experimenty prováděné pouze s homeopatickými léčivy. Dr. Klaus Linde dochází k závěru, že nebyly nalezeny žádné věrohodné důkazy o účinnosti homeopatických léčiv za jednoduchých klinických podmínek. Homeopatie podle jeho názoru nemá prakticky žádný význam.
Další nezávislí autoři se na tomto závěru v podstatě shodují. Profesor M. Langman z Univerzity v Birminghamu v časopise Lancet uvedl, že pouze 34 pokusů zaručilo dostatečné utajení použitého léčiva a pouze 28 pokusů zajistilo správné dávkování léčiva. Dr. A. Koch z Univerzity v Heidelbergu v časopise Lancet uvedl, že při nedostatečném utajení použitých léčiv placebo, v něž v daný okamžik pacient více věří, bude nutně účinnější než jiné. Dr. M. Francis-Kahn z Médecin de l'Hospital Bichat v Paříži uvedl, že je také třeba rozlišovat výsledky získané z roztoků, v nichž se mohou nacházet určité množství účinné látky, od roztoků, v nichž žádná účinná látka chemicky být nemůže.
Dalším velkým problémem je publikační odchylka, pokud je nějaká zpráva publikována v závislosti na jejích výsledcích. Tuto odchylku nelze považovat za jedinou příčinu hlášených pozitivních výsledků. Pro detekci publikační odchylky se používá zobrazení závislosti podílu negativních výsledků ze všech výsledků vzhledem k jejich standardním chybám. Asymetrie grafu naznačuje chybějící negativní výsledky. Obecný neparametrický model výběru použitý na 89 zpráv potvrdil, že v nich existuje významná publikační odchylka. Zprávy se statisticky nevýznamnými nebo negativními výsledky o homeopatii jsou tedy publikovány méně než zprávy o pozitivních výsledcích.
Někteří odborníci také upozorňují, že ve zprávách může také docházet
k "úpravám dat" ve prospěch pozitivních výsledků. Takový postup je vědecky
neetický, avšak nelze mu zabránit, pokud budou experimenty provádět především
lidé zaujatí pro homeopatii.
John Davidson, významný moderní esoterický autor uvádí, že jedním z nejdůležitějších a dosud nejvíce opomíjených objevů medicíny je skutečnost, že "nic" může skutečně léčit. V Britském homeopatickém časopise napsal, že v homeopatii může být problém ještě složitější. Často se tvrdí, že homeopatie zesiluje účinek sebeuzdravujících procesů. To ovšem může znamenat, že homeopatie pouze zesiluje účinek placebo jevu. Davidson dále napsal, že dokonce patologické a fyziologické příznaky mohou vymizet, pokud se o tom podaří mysl člověka přesvědčit. Pokud není přesvědčena mysl o možnosti uzdravení, nepomohou žádná léčiva na světě. [Davidson J., Mind, Medicine and Placebo Effect. Positive Health. 1998, Feb], [Davidson J., Journal of British Homeopathy]
Prof. Dr. W. Gauss a Dr. Hogel z Univerzity v Ulmu vyvinuli uspořádání homeopatického pokusu, který bere v úvahu výběr klasického homeopatického léčiva pacientem. V dvojnásobně slepém pokusu s pacienty s chronickými bolestmi hlavy již po dvou měsících pacienti trpěli bolestmi jen několik dní, bolesti byly méně závažné a spotřeba analgetik se významně snížila. Výsledek pro homeopatii jistě příznivý. Avšak stejného výsledku bylo dosaženo s pouhým placebem.
Kromě klinických pokusů s homeopatickými léčivy se často uvádějí důkazy z "případových studií", z pozorování pacientů nebo z léčení zvířat. Tyto výsledky však nepředstavují vědecký důkaz, protože podmínky pokusů a počet případů nejsou dostatečné. Lze je považovat pouze za zprávu vhodnou do bulvárního časopisu a lze je vysvětlit spontánní remisí (všichni máme samouzdravující se organismus) a placebo jevem. Na léčení podobně jako lidé reagují také zvířata. Proto argument léčení zvířat je v tomto případě nedostatečný.
Věda homeopatii nepřijala z několika závažných důvodů. Časopis New Scientists Magazine komentoval Lindeovu metanalýzu poznámkou, že několik týmů nepublikovalo své negativní výsledky, několik týmů tvrdilo, že provedlo slepé testy léčiv, přestože byli schopni rozlišit, který pacient dostal léčivo a který dostal placebo. V časopise Scientific American psychiatr Walter Brown z Brown University School of Medicine uvedl, že ačkoliv léčitelé používající alternativní léčiva a jejich pacienti neochvějně věří v účinnost použitých léčiv, většina z těchto oblíbených léčiv svého úspěchu dosahuje jen díky placebo jevu. [Brown W., The Placebo Effect. Scientific American, 1997, Jan]
Mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni, že placebo jevu rozumí, ve skutečnosti jeho podstatu nechápe. Spontánní remise a placebo jev jsou dva nespecifické jevy se značným dopadem. Hlavní logickou chybou při popisu vývoje onemocnění je přístup "post hoc, ergo propter hoc" (předtím a proto kvůli tomu). Proto se obvykle zlepšení zdravotního stavu přisuzuje určitému léčivu pouze proto, že zlepšení nastalo po podání tohoto léčiva. Placebo lze nejlépe pochopit pomocí běžných faktorů souvisejících s různými typy terapie, jako je očekávání, kontakt s lékařem, spolupráce s lékařem, vzájemná důvěra a naděje v uzdravení. Nejen léčiva, ale také vztahy pacienta s lékařem mají vliv na léčebný proces. Pečlivé vyšetření pacienta může být někdy uspokojivější než samotná léčba.
Použití skupiny s podávaným placebem se vědecky používá jako rozhodující test, zda pozorované účinky jsou skutečně příčinným důsledkem zkoumaného léčiva. Použití znáhodnělého placebem řízeného experimentu (statistická významnost je zkoumána Bayesovskými metodami) poskytuje elegantní kontrolu, zda lékař nebo pacient neměli nějakou informaci o použití placeba nebo léčiva. Přestože statistická analýza poskytuje výsledky účinků placeba, nikdo tyto výsledky nevyužívá. Většinu placeba by bylo možno vyrábět a prodávat dříve než experimentální léčiva. Někteří výzkumníci jsou přesvědčeni, že historie medicíny je v podstatě historií reakcí na placebo.
Učebnicemi běžně uváděných 30 procent úspěšnosti placeba je příliš málo. Strauss a Cavanaugh prostudovali úspěšnost placeba při léčení některých psychiatrických problémů. Placebo podle jejich výsledků pomohlo 51 procentům pacientů se záchvaty paniky, 67 procentům pacientů s depresemi, 82 procentům pacientů se stavy úzkosti. [Strauss, J. and Cavanaugh, S. Psychosomatics, 1996] Obecně lze konstatovat, že placebo, spontánní remise, pacientova víra v uzdravení a psychické působení lékaře mají fyziologický účinek na zdravotní stav pacienta.
Kirsh a Sapirstein z Univerzity v Connecticutu a z Westwood Lodge Hospital použili metaanalýzu na vyhodnocení velikosti účinku placeba v porovnání s 19 antidepresivy na základě 19 přísných kritérií v dvojitě slepých klinických testech s 2318 pacienty. Překvapivě zjistili, že neaktivní placebo způsobilo zlepšení zdravotního stavu v 75 procentech případů. Dále zjistili, že někteří pacienti na základě vedlejších účinků usuzovali, že jsou ve skupině, v níž bylo podáváno účinné léčivo. [Kirsch, I. Prevention and Treatment, 1998, Article 0007r, 26 June]
Larry Beuttler z Kalifornské university dodává, že až 88 procent pacientů po podání placeba zaznamená určité zlepšení zdravotního stavu (u zbývajících 12 procent zůstane zdravotní stav beze změny nebo se zhorší). Pouze 15 procent pacientů potřebuje antidepresiva místo samotného placeba. Proto by jako první léčivo proti depresím mělo být použito placebo, nikoliv antidepresivum. Nízký účinek antidepresiv vyvolává zajímavou otázku, proč veřejnost dosud věří v účinek antidepresiv a co tuto víru udržuje při životě.
I. Kirsch tvrdí, že přestože naše data nedokazují neúčinnost antidepresiv, jasně naznačují, že jejich účinnost může být ještě zvýšena. [Kirsch, I. Prevention and Treatment, 1998, Article 0007r, 26 June] Homeopatická medicína naopak svoji účinnost ještě neprokázala. Jakákoliv statistická významnost je Bayesovskou statistickou analýzou vyvrácena.
Dr. Andrew Weil uvádí, že již v roce 1842 Oliver Wendell Holmes napsal, že homeopatickou léčbu nelze považovat za prokázanou, protože 90 procent pacientů běžně prohlédnutých lékařem by se samovolně dříve či později s menšími či většími potížemi nakonec přirozeným způsobem uzdravilo, pokud by tomu nic nebránilo. Andrew Weil k tomu dodává, že většina nemocných lidí se cítí lépe bez ohledu na to, co lékař udělá, pokud sám jeho stav svým působením nezhorší. Mnoho běžných onemocnění si lidé léčí sami nebo jejich příznaky samovolně odezní. [Weil, A. Health and Healing. Warner, 1995]
Dr. Robert Becker napsal, že medicína s použitím minimálních energií je něco zcela odlišného od placebo jevu. Tato metoda je však ortodoxní medicínou zesměšňována a odmítána. Vnitřní systém energií lidského těla lze ovlivnit vědomou myslí prostřednictvím několika technik, které nijak nesouvisejí s dodáváním vnější energie tělu. Ve stínu moderní vědy stojí placebo jev, který je schopen léčebně účinkovat až v 60 procentech případů onemocnění. Autor článku [1] se domnívá, že Dr. Robert Becker doporučuje lékařům využívajícím metodu minimálních energií, aby své pacienty od počátku nepodváděli, ale vysvětlili jim, že podstatnou část léčby mají ve svých vlastních rukou.
Tento přístup eticky poslouží jak lékařům tak jejich pacientům, avšak většina homeopatických léčitelů se bude cítit podvedena a uražena. Dr. Andrew Weil je spokojen se závěrem, že homeopatická léčiva fungují jako placebo. [Weil, A. Health and Healing. Warner, 1995] Doplňkové terapie využívají nespecifických faktorů, kdy značný význam mají zejména vztahy a souvislosti mezi vírou léčitele a pacienta v jeho uzdravení. ["The Placedo Response: Biology and Belief". Univ. Westminster, 1996, Nov]
Placebo je nutné považovat za léčivo, které nemá specifický účinek na onemocnění pacienta a pro které neexistuje žádná vědecká teorie vysvětlující mechanismy jeho působení. Přesto placebo může být účinným terapeutickým prostředkem. Může být používáno jako samotné léčivo na počátku onemocnění nebo jako doplněk léčby. Výslednou intenzitu účinku placeba však souběžně ovlivňuje několik faktorů. Jedním z těchto faktorů je způsob, jakým lékař placebo pacientovi podává. Lékaři by se proto měli pokusil porozumět účinkům placeba na psychiku pacienta, aby svým přístupem nevyvolali negativní účinky. [Bernstein CN, Placebos in Medicine. Seminar, Gastrointest Disease, 1999 Jan; 10(1):3-7]
Lékaři již od starověku znají tři možné souvislosti mezi léčbou lékaře a uzdravením: 1. příznivý vliv léčby na uzdravení, 2. léčivá síla samotné přírody, 3. placebo jev. Grunbaum placebo definoval jako léčivo, u něhož nelze jeho působení vysvětlit nějakou teorií, která by popisovala biochemický nebo fyziologický mechanismus jeho účinku v organismu. V klinické praxi je účinek placeba jen málo prozkoumán. Intenzitu většiny klinických bolestí pacientů by bylo možno vhodným použitím placeba omezit více než na polovinu. Placebem lze příznivě ovlivnit bolesti hlavy, kašel, astma a podobně. [Bugel, P.The Many Meanings of Placebo. Forsch Komplementarmed 1998; 5 Suppl S1: 23-30] Vysvětlující teorie jsou často příliš úzké, než je jev, který se snaží vysvětlit.
Podle autora článku [1] dosud nelze učinit žádné konečné závěry o účincích placeba (pokud skutečně existují), dokud výzkumníci nebudou placebo brát vážně. To znamená, že by měli účinky placeba vyhodnocovat a nikoliv v analýzách vylučovat. Pacienti nemusí být trápeni sice účinnými léčivy, avšak s řadou vedlejších účinků. ["Patient Heal Thyself". Editorial, New Scientist, 1998, 11 July] Cílem léčení je pacienta uzdravit, třeba s využitím placebo jevu. Úmyslné použití placeba může přispět ke spokojenosti pacienta s průběhem léčení.
Placebo jev je podle autora článku [1] nepopulární téma. V doplňkové
medicíně diskuse o účincích placeba často souvisejí s "aurou šarlatánství".
Lawrence Sullivan, historik náboženství z Harvardské duchovní školy
uvedl, že nikdo nechce připustit používání placeba. Dokonce šamani a domorodí
léčitelé by se bránili myšlence, že jejich léčitelské schopnosti nějak
závisejí na placebo jevu. Antropolog Arthur Kleinmann z Harvardské
lékařské školy pokládá otázku, proč je placebo považováno za tak odsuzovaný
pojem? Ohrožuje snad medicínu? ["Placebo: Probing the Self-Healing Brain".
Harvard Univ, 1995, Dec.]
Všeobecně rozšířeným omylem stoupenců homeopatie je tvrzení, že "homeopatie je bezpečná a účinná". Dr. Wayne Jonas, ředitel Úřadu alternativní medicíny amerického Národního ústavu zdraví (Office of Alternative Medicine, National Institutes of Health) a spoluautor populárního pojednání o homeopatii [Jonas W, Jacobs J, Healing With Homoeopathy: The Natural Way to Health, Warner Books 1996] je však stále skeptičtější ve světle současného vědeckého výzkumu. Podle konvenčních reakcí ve Spojených státech jsou mnohá homeopatická léčiva placebo a nemají žádné specifické účinky. Proto tato léčiva nejsou toxická a jsou zcela neškodná. Tento názor odráží postoj amerického Úřadu pro potraviny a léčiva (the US Food and Drug Administration), který obecně považuje homeopatická léčiva za látky, které jsou prodávány zcela bez záruky účinnosti a nejsou testovány na toxicitu a bezpečnost, jak je požadováno u jiných léků.
Pokud existují důkazy, že homeopatická léčiva nepůsobí zcela stejně jako placebo a že mají specifické účinky, pak by tato léčiva mohla mít také nežádoucí účinky. Proto by homeopatická léčiva měla být testována a ověřována stejným způsobem, jako všechna standardní léčiva. Současně však existuje opačná situace: léčení neúčinnou terapií, jejímž výsledkem je nežádoucí rozvoj onemocnění nebo nežádoucí účinky. Někteří homeopatičtí léčitelé tvrdí, že pro určité potence účinek homeopatického léčiva se projeví až po jednom roce od použití léčebné dávky. Dr. Wayne Jonas zaznamenal případy, kdy pacienti s chronickým onemocněním, jako je žaludeční vřed nebo onemocnění žlučníku, čekali, až se účinek homeopatického léčiva projeví a během té doby zbytečně trpěli. [Jonas W, Ch 9, "Safety in Homoeopathy", in Ernst and Hahn (Eds), "Homoeopathy", Heinemann 1998] Byly zaznamenány další případy u dětí trpících atopickou dermatitidou, zápalem plic nebo dokonce akutní leukemickou anémií. [Tsur M, "Inadvertent child health neglect by preference of homoeopathy", Harefuah 1992 Feb; 122(3)]
Avogadrův zákon tvrdí, že v roztoku nad 12C/24D má výskyt alespoň jedné molekuly účinné látky velmi malou pravděpodobnost. Podle "farmakologického" a "imunologického" potenciálu původní látky by homeopatická léčiva s nízkou potencí mohla vytvářet měřitelný účinek, avšak s výjimkou toxických látek, alergenů a nemocných organismů. Vyšší potence by mohly mít nejvýše alergenní účinek. Homeopatická léčiva s nízkou potencí D0 až D6 by mohla mít jedovaté účinky. Látky s vysokou potencí by však neměly mít žádný účinek s výjimkou silných jedů. [Loscher W, "Homeopathy: risk-free alternative?", DTW Dtsch Tierarztl Wochenschr 1992 Feb; 99(2)]
Konečné studie nežádoucích účinků homeopatických léčiv dosud nebyly provedeny. Dokonce pokud by homeopatická léčiva byla pouze placebo, mohly by se objevit nežádoucí reakce (nocebo jev) [Ernst E, "Direct Risks", in Ernst (Ed), Complementary Medicine: An Objective Appraisal. Butterworth.1996] Profesor Edzard Ernst, předseda Doplňkové medicíny na Exeterově Univerzitě ve Velké Británii je přesvědčen, že předpoklad o neškodnosti homeopatie, dokonce v případě její neúčinnosti, lze zpochybnit. V odborné literatuře byly v souvislosti s homeopatií publikovány případy vedlejších účinků a komplikací. Tvrzení o bezpečnosti homeopatie je neudržitelné. [Ernst E, "Risk-free homeopathy?", Schweiz Med Wochenschr 1996 Oct; 126(40)] Loscher a Richter z Ústavu farmakologie, toxikologie a farmacie v Hannoveru ve Spolkové republice Německo provedli kritické hodnocení nejdůležitějších homeopatických léčiv. Dospěli k závěru, že několik prodávaných homeopatických léčiv pro zvířata představuje zdravotní riziko jak pro léčená zvířata tak pro případné konzumenty jejich masa. [Loscher W, Richter A, "Homoeopathy in veterinary. medicine", Berl Munch Tierarztl Wochenschr 1993 Apr; 106(4)]
J. Aulas v souvislosti s homeopatickou medicínou provedl rozsáhlou analýzu odborné literatury. Podle jeho názoru bylo dosud dosaženo jen malého pokroku v dokumentování vedlejších nebo nežádoucích účinků homeopatických léčiv. Vážné nežádoucí účinky byly zaznamenány pro roztoky s ředěním menším než 4C/8D podávané orálně (ústně). Homeopatická léčiva by neměla být užívána pro léčení závažných onemocnění, pokud jsou jiná léčiva účinná a bezpečná. Homeopatické roztoky s ředěním větším než 5C/10D nemají dosud prokazatelné účinky, avšak současně mohou představovat potenciální nebezpečí. [Aulas J, Prescrire International, Homoeopathy Update, 1995; 15(155) (Engl Trnsl 1996 Feb;5(21)]
Některé produkty chybně považované za homeopatika působí jen díky znečištění terapeutickým množstvím steroidních látek. [Morice A, "Adulterated homeopathic cure for asthma", Lancet 1986 Apr 12; 1(8374)] Homeopatické vedlejší účinky často nejsou vůbec uváděny, protože takové informace nejsou zákonem požadovány. Homeopatie často používá velmi jedovaté látky (alkaloidy), jak však homeopatičtí léčitelé uvádějí, v zanedbatelné koncentraci. Bohužel, komerčně prodávaná homeopatika občas obsahují toxické množství těchto látek. Například byl zaznamenán případ výskytu sloučenin arsenu v homeopatických léčivech, avšak na označení těchto léčiv nebylo uvedeno žádné varování. [Kerr H, Saryan L, "Arsenic content of homeopathic medicines", J Toxicol Clin Toxicol, 1986; 24(5)] Dále byl spolehlivě zaznamenán akutní záchvat žlučníku po požití homeopatických léčiv. [Kerr H, Yarborough G, "Pancreatitis following a homeopathic preparation", N E J Med 1986; 314(25)]
M. Montoya-Cabrera publikoval zprávu o léčení dermatitidy a respiračních potíží u dítěte homeopatickými léčivy s obsahem rtuti (Mercurius 6a, roztok 1:10^7). Dítě následně onemocnělo rozšířením dermatitidy, neurologickými poruchami a albuminurií. V moči dítěte byl nález 60 mikrogramů rtuti v litru moči. Dítěti bylo podáno antidotum a množství rtuti v moči se snížilo na normální hladinu. Výzkumníci dospěli k závěru, že homeopatická léčiva mohou mít potenciálně škodlivé účinky. [Montoya-Cabrera M, et al, "Mercury poisoning by a homeopathic drug" Gac Med Mex 1991; 127(3)] W. Stevens publikoval zprávu o rychlém vývoji příznaku otravy thaliem po požití homeopatického léčiva. Po podání antidota se stav pacienta brzy zlepšil. [Stevens W, "Thallium intoxication caused by a homoeopathic preparation" Toxicol Eur Res 1978; 1(5)]
Prescrire International oznámila, že australští autoři [Aberer W, Strohal R, "Homeopathic Preparations Severe Adverse Effects", Dermatologica 1991; 182(4)] zaznamenali nepříznivé účinky homeopatických léčiv u tří pacientů. Jeden z pacientů dokonce utrpěl anafylaktický šok vyžadující intenzivní péči po podání homeopatického léčiva obsahujícího pyl několika rostlin. Homeopatická léčiva mohou vyvolat závažné imuno-alergické reakce aniž by bylo nutné je podávat injekčně. [Aulas J, Prescrire International, Homoeopathy Update, 1995;15(155) (Engl Trnsl 1996 Feb;5(21))] Další autoři uvádějí, že homeopatická léčiva mohou mít nebezpečné vedlejší účinky jako standardní léčiva. [Van Ulsen J, et al, "Chromate dermatitis from a homeopathic drug", Contact Dermatitis 1988 Jan; 18(1)] [Forsman S, "Homeopathy can be dangerous", Lakartidningen, 1991 May; 188(18)] Například homeopatické léčivo Apis (obsahující včelí jed) (výrobce Hahnemannova klinika homeopatie) (Hahnemann Homeopathy Clinics) vedl ke zhoršujícím se bolestem zad šířícím se do celého těla. Homeopatické léčivo Hepar (výrobce neznámý) a léčivo Silicea (výrobce Dolisos) způsobilo u některých pacientů anorexii, paresthesii a jisté psychické problémy [US FDA, CFSAN Special Nutritionals / Adverse Effect Monitoring System Web Report, Oct 20, 1998]
Homeopatická filozofie proto vede k zajímavé otázce. Matečné roztoky mají četné vedlejší účinky. Proč se potenciací zesilují pouze žádoucí účinky a potlačují ostatní nežádoucí účinky? [Ivons M, Letter, "Who is qualified?", Resonance: J International Foundation of Homeopathy 1995; 17(5)] Logicky lze totiž dospět k závěru, že všechny účinky s vysokou potencí mohou být nežádoucí a nebezpečné. Homeopatičtí léčitelé horlivě předpovídají případné zhoršení zdravotního stavu účinkem homeopatik, které však nemusí být vždy příznivé. Někdy toto zhoršení může být provázeno tělesnými a emočními symptomy, které mohou vážně ohrozit zdraví nebo život. Je třeba veřejnost zodpovědně přesvědčit, že homeopatická léčiva nemusí být vždy bezpečná. F. Dantas a P. Fisher ve svém článku uvedli, že většina důkazů účinků homeopatických léčiv spočívá ve známých vlastnostech lékařsky používaných bylin. Na druhé straně však některé testy ověřující patogenitu homeopatických léčiv nejsou spolehlivé a použití takových léčiv může pacienta ohrozit. [Dantas F, Fisher P, Ch 5, in Ernst and Hahn (Eds) "Homoeopathy: A Critical Appraisal", Heinemann 1998]
Dr. Fritz Motz, předseda Homeopatické asociace 17. září 1997 ve slyšení v parlamentu jasně potvrdil, že veřejnost není schopna sama praktikovat homeopatii a měla by se obracet pouze na zkušené odborníky. Praktikovat homeopatii bez předchozích znalostí je nebezpečné a může dojít k vážnému ohrožení zdraví. Například Arnica v homeopatickém přípravku Warfarin může u některých lidí způsobit smrtelnou haemorrhagii (krvácení z tělních dutin a tkání). Fosfor pro léčení plicní rakoviny může způsobit smrt. Caulophyllum může v některých fázích těhotenství způsobit potrat. Mnoho škod mohou způsobit nekvalifikovaní lidé, kteří radí nemocným. Tito lidé nemají potřebné znalosti a zkušenosti. Je velmi chybné dávat lidem právo na sebeléčení a nákup potenciálně nebezpečných léčiv v obchodech. S tímto názorem souhlasí také řada homeopatických léčitelů.
Dr. Wayne Jonas uvádí, že hodnocení bezpečnosti homeopatie je nedostatečné. Obvykle není používán ani minimální postup. Často se neuvádí složení homeopatického léčiva. Dr. Jonas zaznamenal případ vážného zhoršení astmatu, který vyžadoval hospitalizaci pacienta. Homeopatická literatura považuje potlačování nebo změnu symptomů onemocnění za jeden z cílů homeopatické léčby. Tento způsob léčby však může vést k projevu závažnějších symptomů. Klasická odborná literatura popisuje případy potlačení symptomů onemocnění nekompetentními homeopatickými léčiteli. Homeopatičtí léčitelé obvykle považují návrat původních příznaků za dobré znamení a nikoliv za návrat onemocnění nebo jeho zhoršování. Homeopatická interpretace návratu původních patologických symptomů onemocnění proto může být pochybná. Původní patologické symptomy se totiž navracejí u závažných onemocnění, jako jsou maligní nádorová onemocnění (rakovina), astma a podobně. [Jonas W, Ch 9, "Safety in Homoeopathy", in Ernst and Hahn (Eds), "Homoeopathy", Heinemann 1998] P. Benmeir zaznamenal případ pacienta s maligním melanomem (závažná forma rakoviny kůže), který podstoupil pooperační dlouhodobou homeopatickou léčbu a do nemocnice se vrátil až s nádorem o hmotnosti 1,8 kilogramu. [Benmeir P, et al, Homeopathic Life-threatening Negligence, Ann Plast Surg 1991; 27(6)].
Němečtí výzkumníci zaznamenali několik závažných nežádoucích patologických příznaků v souvislosti s homeopatickou léčbou. Některé dokonce vyžadovaly léčení na jednotce intenzivní péče. C. Hentschel a jeho kolegové analyzovaly zdravotní záznamy pacientů na jednotce intenzivní péče fakultní nemocnice Univerzity v Erlangenu a zkoumali souvislosti mezi homeopatickou léčbou a následnou hospitalizací. Zjistili, že homeopatická léčba byla naposledy použita průměrně 18,6 dní před hospitalizací. 63 pacientů považovalo za příčinu svých zdravotních komplikací homeopatickou léčbu. S jedinou výjimkou byly použity roztoky s ředěním D23. Významným závěrem tedy je, že 39,7 procent pacientů po homeopatické léčbě zaznamenalo zhoršení zdravotního stavu. [Hentschel C, et al, Ch 10, "Reports of complications in homoeopathic treatment", in Ernst and Hahn (1998)]
Veřejnost naivně spojuje homeopatii s bylinářskou medicínou. Kromě uvedených závažných problémů bezpečnosti homeopatických léčiv je třeba zdůraznit, že homeopatická léčiva někdy obsahují také pochybné, toxické a dokonce choroby způsobující organismy, jako jsou švábi, štěnice, hadi, pavouci, živočišné jedy, mateřské mléko fen, sliny psů, rakovinné tkáně, viry sifilitidy a stovky dalších částí organismů a látek v kombinaci s mlékem a cukrem, alkoholem a podobně. Homeopatická léčiva tedy mohou působit také etické problémy například u Židů, Muslimů, Sikhů, Hinduistů, přísných vegetariánů a veganů. Homeopatická léčiva často vůbec neobsahují povinné informace o svém složení, ani žádné varovné informace, které by upozorňovaly na použité nebezpečné látky. Konečně homeopatická léčiva neobsahují věrohodné informace o své účinnosti a jejich výrobci podvodně slibují účinky, které tato léčiva vůbec nemají.
Odkazy a literatura:
[1] Homeopathy: A Critique (in four parts). May 1999. By Stuart Thomson, Director of Gaia Research Institute.
[2] Homeopathy in perspective: myth and reality. Anthony Campbell.
2004