2.5. Socio-ekonomické pozadí
v Latinské Americe a v zemích Karibské oblasti
Latinská Amerika a Karibská oblast od 70. let 20. století byly vystaveny politickým a finančním otřesům. Přestože se některé sociální aspekty významně změnily, hlavními problémy zůstávají chudoba drobných zemědělců a sociální nerovnost. Tyto problémy brání udržitelnému rozvoji.
Pouze šest zemí ze 46 (Argentina, Bahamy, Barbados, Chile, Kostarika a Uruguay) dosáhlo vysoké životní úrovně. Většina ostatních zemí dosáhla střední úrovně a Haiti pouze nízké životní úrovně. (UNDP, 2001)
V celém regionu je značně rozšířena chudoba. Odhaduje se, že asi 200 miliónů lidí, tedy asi 40% populace tohoto regionu, žije v chudobě. (IADB, 2000; ECLAC, 2000) Nejvíce rozšířená je chudoba v zemědělských oblastech, avšak více chudých lidí žije ve městech a na jejich okrajích ve slumech. Téměř polovina chudých lidí jsou děti nebo mladiství.
Průměrná délka života se za období let 1970 až 2000 výrazně prodloužila z 65,8 na 72,5 let. Existují však značné rozdíly mezi národy a oblastmi, které těsně souvisejí s příjmy na obyvatele (PAHO, 1998) Nejdelší průměrná délka života je v Karibské oblasti (74 let) a v Jižní Americe (73,5 let). Uvnitř těchto oblastí však také existují výrazné rozdíly. Průměrná délka života na Kubě a v Portoriku je o 20 let delší než na Haiti. Průměrná délka života ve Venezuele a v Kolumbii je o 10 let delší než v Bolivii. Účinnější zdravotní programy omezily dětskou úmrtnost z 81,6 na 1000 narozených v roce 1970 na 35,5 na 1000 narozených v roce 1995. (World Bank, 1996)
Pokroku bylo dosaženo také ve vzdělání. Gramotnost dospělých vzrostla z 77% v roce 1980 (PNUMA/OD, 2001) na 88% v roce 1999. (UNDP, 2001) Avšak značná nerovnost ve finančních příjmech se odráží v nerovnosti v přístupu ke vzdělání. (UIS, 2001)
Počet obyvatel od roku 1972 do roku 2000 vzrostl o 74% z 299 miliónů na odhadovaných 519 miliónů. Avšak toto období roční přírůstek poklesl z 2,48% v roce 1972 na 1,52% v roce 2000. Porodnost výrazně poklesla z 5,6 dětí na jednu ženu v roce 1970 na 2,7 dětí na jednu ženu v roce 1999. Nejrychlejší populační růst je ve Střední Americe o 1,78% ročně a nejnižší je v Karibské oblasti o 1,04% ročně. (United Nation Population Division, 2001)
Ekonomický rozvoj v regionu od 70. let 20. století kolísal. V roce 1973 byl 8,4% ročně, v roce 1983 byl 6,2% ročně (World Bank, 2001) Hrubý národní příjem na obyvatele rostl průměrně o 1% ročně z 2827 dolarů v roce 1972 na 3819 dolarů v roce 1999. (World Bank, 2001) V Chile se hrubý národní příjem na obyvatele za uvedené období více než zdvojnásobil z 2360 dolarů na 5121 dolarů ročně. Naopak v Nikaraguy hrubý národní příjem na obyvatele za uvedené období poklesl z 917 dolarů na 472 dolarů. (World Bank, 2001)
Ekonomický růst v 90. letech 20. století byl vyvolán velkými ekonomickými reformami, zejména liberalizací obchodu a investic. Těmto reformám významně přispěly mezinárodní dohody volného obchodu a celní unie, jako je Severoamerická dohoda volného obchodu NAFTA (the North American Free Trade Agreement), Andský pakt, Jižní společný trh Latinské Ameriky MERCOSUR (the Southern Common Market of Latin America), Karibské společenství CARICOM (Carribean Community) a Středoamerický společný trh (the Central American Common Market).
Přesto kromě několika výjimek, jako je Chile, celý region nebyl schopen dosáhnout ekonomického růstu, jaký měl do 80. let 20. století, a region od 70. let 20. století dosáhl jen slabého ekonomického rozvoje. Export do značné míry zůstal závislý na komoditách, surovinách a základních produktech, jako jsou oleje a jejich deriváty, minerály, zemědělské plodiny, lesní produkty a související výrobky. Celý region je stále více ekonomicky zranitelnější a závislejší na okolním světě kvůli neudržitelné povaze ekonomiky závislé na vývozu komodit a kvůli vyčerpávání přírodních zdrojů. (UNEP, 2000) Ve většině zemí tohoto regionu import zboží roste rychleji než export. (ECLAC, UNEP, 2001)
Spotřeba energie na obyvatele vzrostla za období od roku 1972 do roku 1999 v ropném ekvivalentu z 0,7 tuny na 0,9 tuny. Světová spotřeba energie za stejné období vzrostla v ropném ekvivalentu o 1,1 tun. (IEA, 1999; United Nations Population Division, 2001)
Vnější zadlužení regionu dramaticky vzrostlo z 46,251 miliard dolarů v roce 1972 na 982,032 miliard dolarů v roce 1999, tedy asi 21 krát. Na světovém dluhu se region podílí 38%. (World Bank, 2001) Vlády států Střední a Jižní Ameriky se začaly neudržitelně zadlužovat od 70. let 20. století, což mělo ničivé dopady na ekonomiky těchto zemí v následujících desetiletích. V 80. letech 20. století nárůst úrokových sazeb ve Spojených státech a v západní Evropě vedl k vyšším splátkám dluhu. Naopak inflace způsobená ekonomickou recesí omezila zisky ze splácených půjček. V řadě zemí tohoto regionu se projevila hyperinflace, zejména v Argentině a v Brazílii. V 90. letech 20. století hluboká makroekonomická nerovnováha vyvolala vážné krize v Mexiku v roce 1995, v Brazílii v roce 1998 a v Argentině v roce 2001 až 2002. Argentina má zahraniční dluh 147,880 miliard dolarů, tedy 18% celkového zahraničního dluhu tohoto regionu. Některé země, jako Bolivie a Guyana, přijaly pomoc v rámci iniciativy na pomoc nejvíce zadluženým chudým zemím (the Heavily Indebted Poor Countries). (World Bank, 2001)
V roce 1999 nezaměstnanost v regionu průměrně dosahovala 8,8%, tedy nejvíce za celá 90. léta 20. století. (ECLAC, UNEP, 2001) S výjimkou Chile a Panamy počet lidí pracujících "načerno" s rostoucí nezaměstnaností vzrůstá. V 90. letech 20. století 7 z 10 zaměstnanců v městech regionu pracovalo "načerno", tedy v přechodném nebo sezónním zaměstnání bez sociálního zajištění a zákonné ochrany. (ECLAC, UNEP, 2001) Jediným příznivým trendem na trhu práce je rostoucí podíl zaměstnaných žen. V roce 1980 ve Střední a Jižní Americe méně než 1/4 zaměstnanců byly ženy. V roce 1997 ženy tvořily ve Střední Americe 1/3 zaměstnanců a v Jižní Americe 2/5 zaměstnanců. V Karibské oblasti je podíl žen v zaměstnání výrazně vyšší a v roce 1997 dosahoval 43%. (ECLAC, UNEP, 2001) Tento vzrůst byl vyšší než ve zbytku světa.
V celém regionu postupně dochází k rozšíření informačních a komunikačních tradičních technologií. K největšímu nárůstu došlo od 80. let 20. století v počtu telefonů a rozhlasových přijímačů. Postupně také narůstal počet mobilních telefonů a počítačů. Počet uživatelů Internetu v Latinské Americe vzrůstá o více než 30% ročně. V Brazílii bylo v roce 2000 více než 23 miliónů uživatelů mobilních telefonů.
Tento region, v němž žije 8,6% světové populace, v roce 1998 tvořil 2,7% mezinárodního vědeckého společenství a produkoval asi 2,5% vědeckých publikací ve světě. Nejúspěšnější zemí ve vědě a v technologiích v tomto regionu je Brazílie, která investuje do vědeckého výzkumu a technologického vývoje asi 1% svého hrubého národního produktu ve srovnání s 0,53% celého regionu.
Od 70. let 20. století došlo v tomto regionu ke dvěma významným politickým změnám. První z nich byl přechod všech vojenských nebo polovojenských diktátorských režimů k civilním demokratickým vládám kromě Kuby, kde dosud vládne komunistický režim. Demokratický proces se zrychlil v 90. letech 20. století po pádu sovětského komunistického bloku, který některé vojenské a polovojenské režimy vojensky a finančně podporoval. V zemích Latinské Ameriky a v Jižní Americe došlo k posílení pozice demokraticky zvolených vlád a samosprávy, k reformám právního systému a k privatizaci velkých podniků vlastněných státem.
Druhou důležitou změnou se stal podíl občanské společnosti na vytvoření občanských institucí, jako jsou nevládní organizace. Narůstající svoboda občanů vedla k většímu zájmu veřejnosti o životní prostředí a udržitelný rozvoj a k tlaku na vlády zemí.
2.6. Socio-ekonomické pozadí v Severní Americe
Od 70. let 20. století došlo k výraznému posílení politického a ekonomického postavení regionu Severní Ameriky zejména díky Spojeným státům americkým. Obyvatelé Severní Ameriky nejen žijí ve stále různorodější společnosti, ale také svojí produkcí materiálního bohatství a spotřebou zboží se řadí na přední místo ve světě. Americký kapitál, věda, technologie a zboží urychlují globalizaci a určují směr dalšího vývoje lidstva, který nabízí ohromné nové příležitosti a také hrozby.
Obyvatelé regionu Severní Ameriky mají bezpochyby nejvyšší životní úroveň na světě, nepatrně vyšší než obyvatelé nejvíce ekonomicky vyspělých zemí sdružených v Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD, the Organization for Economic Cooperation and Development).
Avšak ani zemím Severní Ameriky se nevyhýbá chudoba. Od 90. let 20. století se podíl chudých obyvatel ve Spojených státech amerických snižuje, avšak vzrůstá v Kanadě. Bez ohledu na debaty o definici chudoby a sociálních a ekonomických opatřeních proti chudobě je zřejmé, že některé sociální skupiny jsou chudobou více ohroženy než jiné skupiny. Chudobou jsou více ohroženi prapůvodní obyvatelé Spojených států (Indiáni), některé minority (Mexičané, Portorikánci, některé černošské minority a podobně), osamělé matky a děti. (Ross, Scott a Smith, 2000; Dalaker, 2001)
Na rozdíl od jiných ekonomicky a průmyslově vyspělých zemí zejména v západní Evropě přírůstek obyvatel v Severní Americe pokračuje. Populační růst od 70. let 20. století kolísá kolem 1%. Podíl tohoto regionu na světové populaci poklesl z 6,2% v roce 1972 na 5,2% v roce 2000, kdy v tomto regionu žilo asi 314 miliónů lidí. (United Nations Population Division, 2001) Přestože porodnost v tomto regionu je nízká, počet obyvatel zvyšuje trvalá imigrace většinou ze zemí Latinské Ameriky, z Karibské oblasti, z jihovýchodní Asie a ze zemí oblasti Tichého oceánu. Imigrace vede ke stále různorodějšímu národnostnímu složení společnosti. (Blank, 2001)
Celkově však populace regionu Severní Ameriky stárne. V roce 1970 podíl obyvatel starších 60 let tvořil 14% populace, v roce 2000 byl tento podíl 16%. Očekává se, že v roce 2025 tento podíl bude asi 25%. (United Nations Population Division, 2001) Postupné stárnutí severoamerické populace je důsledkem snižující se porodnosti, prodlužování průměrné délky života a stárnutím poválečné generace. Tyto trendy mají vliv na sociální systém zabezpečení a na globální finanční toky. Se zvyšováním počtu důchodců se snižují úspory v bankách a shromážděné prostředky se spíše uvolňují. Stále více finančních prostředků je vynakládáno na výplatu starobních důchodů.
Od roku 1972 v Severní Americe došlo k větší ekonomické integraci regionu, k růstu ekonomické aktivity a k postupnému posunu od průmyslové a zemědělské výroby ke službám. Některé severoamerické společnosti dosáhly nadnárodního významu a silně investovaly do nejdůležitějších technologií. Přes některé ekonomické problémy a krize Severní Amerika posílila svoji roli při prosazování globalizované ekonomiky. (Blank, 2001)
Ropné krize v letech 1973 a 1979, vyvolané Organizací zemí vyvážejících ropu (OPEC, Organization of Petrol Exporting Countries) ohrozily v Severní Americe výrobu energie a silniční dopravu. Jejich důsledkem byla ekonomická restrukturalizace a posílení sektoru služeb. V důsledku dohod o volném obchodu, rozvoje informačních technologií a biotechnologie ekonomiky regionu Severní Ameriky zaznamenaly v 90. letech 20. století prudký růst, avšak v roce 2000 neočekávaný propad, který otřásl světovými akciovými trhy.
V roce 2001 asi 285 miliónů lidí (včetně 135 miliónů dělníků v průmyslových a zemědělských odvětvích) ve Spojených státech amerických vytvořilo 10000 miliard dolarů hrubého národního produktu. Asi 31 miliónů lidí v Kanadě vytvořilo 670 miliard dolarů hrubého národního důchodu. (US Department of Commerce, 2002; US Census Bureau, 2002; US Department of Labor, 2002; Statistics Canada, 2002)
Severní Amerika je nejen největším ekonomickým producentem, ale také největším spotřebitelem. Soukromá spotřeba na obyvatele je asi pětkrát vyšší než světový průměr. Tato spotřeba vzrostla z 11461 dolarů ročně v roce 1972 na 18167 dolarů ročně v roce 1997. Globální průměr byl 2315 dolarů ročně v roce 1972 a 3257 dolarů v roce 1997 (v hodnotě dolaru v roce 1995). (World Bank, 2001)
Přestože Spojené státy a Kanada tvoří jen 5% světové populace, spotřebují asi 25% světové produkce energie (IEA, 2002) Ačkoliv existuje důkaz o určité vazbě mezi ekonomickým růstem a spotřebou energie, spotřeba energie na obyvatele v Severní Americe je prokazatelně vyšší než v jiných regionech světa. (Mathews a Hammond, 1999) Použití soukromých motorových vozidel každým rokem vzrůstá, zatímco použití veřejné dopravy zůstává zhruba konstantní.
Od 70. let 20. století Severní Amerika ve vědeckém výzkumu a technologickém vývoji a ve využití vědy a moderních technologií stojí v čele. Severní Amerika přinesla nejméně 14 významných technologických inovací (z toho 13 Spojené státy americké). Na světových investicích do vědeckého výzkumu a technologického vývoje se Severní Amerika podílí asi 38% (UNESCO, 2001). Stále větší podíl investic pochází ze soukromého sektoru (67% ve Spojených státech, 45% v Kanadě). Rizikový kapitál představuje důležitý zdroj financování nových technologicky založených firem, zejména v odvětví informatiky, telekomunikací, biotechnologie, genetiky, genomiky a nanotechnologie. Region Severní Ameriky vynakládá jedny z největších prostředků na světě na středoškolské a vysokoškolské vzdělání. V roce 1998 ve Spojených státech bylo vynaloženo více než 19000 dolarů na studenta ročně a v Kanadě více než 14500 dolarů na studenta ročně. Tento region také přitahuje největší počet v zahraničí narozených posluchačů vysokých škol a vědeckých pracovníků. Jen ve fyzikálních vědách téměř 50% vysokoškolských studentů pochází ze zahraničí. (OECD, 2001a)
Vědci a technici Spojených států amerických v roce 1995 přihlásili 34,8% všech patentů. Spojené státy a Kanada mají největší počet publikovaných vědeckých článků na obyvatele. O tomto faktu se lze přesvědčit například v oblasti matematiky a fyziky na internetovém serveru elektronických článků Národní laboratoře v Los Alamos [X3]. V Severní Americe se nejvíce šíří telekomunikační a informační technologie, které jsou klíčem rozvoje ekonomiky založené na odborných znalostech. Dostupnost k počítačům a Internetu patří k nejvyšším na světě. Ve Spojených státech amerických se rozvíjí největší internetový trh na světě, který měl počátkem roku 2001 více než 100 miliónů uživatelů (potenciálních zákazníků). Ve Spojených státech bylo v roce 2000 asi 100 miliónů uživatelů mobilních telefonů. (ITU, 2001)
Během druhé poloviny 90. let 20. století došlo ve Spojených státech a v Kanadě k rychlému zvýšení produktivity a účinnosti využití práce a kapitálu. (OECD, 2001b)
Jak se svět postupně mění směrem ke globální integraci, politická, fiskální a administrativní moc stále více přechází na jednotlivé státy a provincie Severní Ameriky. Vzniká nová struktura společnosti s více decentralizovaným řízením, v níž stále větší sociální roli sehrávají nevládní organizace, které většinou mají malou formální strukturu.
Narůstající vzájemná provázanost však přináší také nová rizika, která souvisejí s různými problémy ve světě. Teroristický útok na budovy Světového obchodního centra (the World Trade Center) v New Yorku 11. září 2001 ukázal, že svět není pouze ekonomicky a informačně propojen, ale je také ohrožen silami, které dříve měly pouze lokální význam. Provázanost světa umožňuje působení nových sil na globální úrovni. Ochrana amerických ekonomických zájmů a investic se proto stala součástí nového konceptu americké národní bezpečnosti. (IIP, 2001) Protesty proti liberalizaci trhu v Seattlu v roce 1999 a v Quebec City v roce 2001 jsou důkazem rostoucího odporu společnosti vůči globalizaci a rostoucího zájmu o problémy životního prostředí, práva spotřebitelů a práva zaměstnanců. Tlak na větší průhlednost a zodpovědnost má důležité důsledky pro regulaci společnosti a pro posílení vlivu občanské společnosti na soukromý sektor.
Od 70. let 20. století probíhá bitva za dosažení rovnováhy mezi ekonomickým růstem na straně jedné a sociálními závazky a ochranou životního prostředí na straně druhé. Rostoucí zájem skupin občanů o stav přírody a životního prostředí postupně přerostl do nevládních organizací, které vyvolávají soustavný tlak na vlády svých zemí. Díky tomuto tlaku vlády od 70. let 20. století začaly přijímat zákony na ochranu životního prostředí. Severní Amerika jako první z regionů vybudovala legislativu na ochranu životního prostředí a zaručila veřejnosti podíl na řešení problémů souvisejících s životním prostředím. V Kanadě byl přijat vládní koncept udržitelného rozvoje. (Barr, 1993) Výsledkem dnes je kontrola většiny konvenčních látek znečišťujících prostředí, rozšiřování chráněných území a právní základy jejich ochrany.
Od poloviny 80. let 20. století vědci začali odhalovat globální podstatu některých problémů životního prostředí, na které již předtím upozorňovaly některé nevládní organizace. Od 90. let 20. století však tlak na snížení deficitu veřejných rozpočtů vedl k omezování výdajů na ochranu životního prostředí. Současně však rostla důvěra v tržní pobídky a dobrovolné programy nevládních organizací (Dowie, 1995; Vig a Kraft, 1997) Po Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 Spojené státy americké a Kanada přijaly závazky podle zásad udržitelného rozvoje, které se odrazily v cílech federální vlády v Kanadě a v opatřeních řady amerických států.
2.7. Socio-ekonomické pozadí v západní Asii
Díky nalezištím ropy objeveným počátkem 20. století západní Asie prošla velkým demografickým vývojem a socio-ekonomickou transformací včetně rozvoje zemědělství a průmyslu. Tento vývoj výrazně zesílil od 70. let 20. století v souvislosti s rostoucím zájmem o ropu průmyslově vyspělých zemí Severní Ameriky a Evropy.
Většina zemí západní Asie má vysokou životní úroveň (Bahrajn, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty, Izrael) nebo střední životní úroveň (Jordánsko, Libanon, Omán, Saúdská Arábie, Sýrie). Jemen je považován za zemi s nízkou životní úrovní. Údaje pro Irák a okupovaná palestinská území nebyly dostupné (UNDP, 2001). Po válce Spojených států proti Iráku a svržení diktátora Saddáma Husajna však ještě v první polovině roku 2005 vládl v zemi chaos vyvolávaný každodenními teroristickými útoky. Životní úroveň většiny zemí západní Asie byla v 90. letech 20. století vyšší než v 80. letech, přestože některé země utrpěly ekonomickou recesí.
V některých zemích tohoto regionu došlo od 70. let 20. století k výrazným změnám některých demografických ukazatelů. Například v Ománu se průměrná doba života zvýšila z 54,9 let na počátku 70. let 20. století na více než 70 let v roce 2000. Naopak v Iráku se průměrná doba života za stejné období zkrátila z 66 let na 58 let v důsledku občanské vlády, sankcí OSN, špatné hospodářské politiky a politického režimu Saddáma Husajna. (WHO, 2000) Dostupnost pitné vody a odpovídající kanalizace je v celém regionu obecně vysoká (80 až 100%) s výjimkou Jemenu, kde k pitné vodě má přístup 69% obyvatel a odpovídající kanalizaci má jen 45% obyvatel. (UNDP, 2000, 2001) Ve druhé polovině 90. let 20. století došlo k omezení dostupnosti pitné vody také v Iráku (UNDP, 2000)
Mezi jednotlivými zeměmi západní Asie existují výrazné rozdíly v hrubém národním příjmu na obyvatele. Nejvyšších hodnot dosahuje na Arabském poloostrově. V Saúdské Arábii byl v roce 1998 hrubý národní příjem na obyvatele 6284 dolarů, v Kuvajtu 16483 dolarů. Od 70. let 20. století hrubý národní příjem na obyvatele v některých zemích poklesl (Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty). Například v Kataru byl hrubý národní příjem na obyvatele 36413 dolarů v roce 1975 a 12950 dolarů v roce 1995. Tyto změny jsou připisovány kolísání cen ropy a zemního plynu na světových trzích. V zemích Mašriku (viz příloha) je hrubý národní příjem výrazně nižší. V Sýrii 1095 dolarů a v Libanonu 2288 dolarů na obyvatele v roce 1998. Pro Irák a okupovaná palestinská území nebyly informace dostupné. Nejchudší zemí v regionu je Jemen, který měl v roce 1975 hrubý národní příjem na obyvatele jen 169 dolarů a v roce 1998 jen 471 dolarů. (UNESCWA, 1999)
Přes relativně vysoký hrubý národní příjem na obyvatele ve většině zemí regionu žijí také chudí obyvatele. V sedmi zeních regionu (Irák, Jordánsko, Libanon, Omán, Saúdská Arábie, Sýrie, Jemen) nejsou zajištěny jedna nebo více klíčových složek životní úrovně obyvatel. Ve většině z těchto zemí je klíčovým problémem gramotnost dospělých a lékařská péče. Nízký příjem většiny obyvatel je klíčovým problémem v Jordánsku, Ománu a Jemenu. (UNDP, 2001) Celkově se gramotnost dospělých v západní Asii od 80. let 20. století zvýšila, a to až na 90% v Libanonu. Gramotnost žen trvale roste, avšak je stále nižší než gramotnost mužů. (UNESCO, 2000)
Od roku 1972 se celkový počet obyvatel v západní Asii (včetně okupovaných palestinských území) téměř ztrojnásobil z 37,3 miliónů na 97,7 miliónů v roce 2000. Počet obyvatel vzrůstal méně v Mašriku než na Arabském poloostrově. Počet obyvatel na okupovaných palestinských územích byl v roce 1972 asi 1,13 miliónů a v roce 2000 asi 3,19 miliónů. (United Nations Population Division, 2001)
V roce 2000 roční přírůstek obyvatel v západní Asii byl více než 3% (celosvětový průměr byl 1,3%). (United Nations Population Division, 2001) V regionu však existují v růstu počtu obyvatel velmi výrazné rozdíly. Počet obyvatel ve Spojených arabských emirátech od roku 1970 do roku 2000 vzrostl více než osmkrát. V jiných zemích počet obyvatel roste pomaleji nebo dokonce klesá. V roce 2000 byl největší roční přírůstek obyvatel v Jemenu, asi 4,1% ročně. (United Nations Population Division, 2001)
Rychlý populační růst částečně souvisí s vládní politikou zemí v tomto regionu. Například lékařská péče snížila úmrtnost v produktivním věku místy o více než 50%. Průměrná délka života se od 70. let 20. století prodloužila z 60,7 let na 69,7 let. Kojenecká úmrtnost poklesla ze 75 úmrtí na 30 úmrtí na 1000 narozených dětí. Porodnost v obou subregionech poklesla ze 7 dětí na jednu ženu na 6,3 dětí na Arabském poloostrově a na 4,6 dětí v Mašriku (celosvětový průměr je 2,8 dětí na jednu ženu) (United Nations Population Division, 2001)
Ve většině zemí v regionu je populace velmi mladá. V zemích rady GCC (Gulf Cooperation Council), mezi něž patří všechny země Arabského poloostrova s výjimkou Jemenu, je 43% populace mladší 15 let. (Al-Qudsi, 1996) V zemích Mašriku je 30% populace v Libanonu a 48% v Iráku mladší 15 let. (UNESCWA, 1997) Téměř 50% populace v Palestině je mladší 15 let a výrazně zde roste procento lidí závislých na pracující populaci (tedy lidí mladších 15 let a starších 64 let), které je mnohem vyšší než světový průměr.
Přes rychlý růst populace od 70. let 20. století země GCC dosud trpí malým počtem práceschopného obyvatelstva. (Al Qudsi, 1996) Významnými faktory růstu obyvatel je vysoká porodnost a rostoucí počet zahraničních dělníků v souvislosti s rozvojem průmyslu a služeb. Celkový počet práceschopného obyvatelstva v zemích GCC vzrostl ze 2 miliónů v roce 1975 na 8 miliónů v roce 1995. Zahraniční dělníci představují nejméně 70% práceschopného obyvatelstva, až 90% práceschopného obyvatelstva ve Spojených arabských emirátech, 83% v Kuvajtu, 60% v Bahrajnu a Ománu, 59% v Saúdské Arábii. (Al-Qudsi, 1996)
Ekonomický rozvoj regionu byl výrazně ovlivněn kolísáním cen ropy na mezinárodních trzích, vnitřní ekonomickou politikou a některými dalšími faktory, jako byly regionální války a vnitřní občanské konflikty. (UNESCWA, 1999) Ekonomika zemí GCC závisí na těžbě ropy a jejím vývozu, zatímco v zemích Mašriku a v Jemenu je ekonomika rozdělena do více odvětví.
Celkový hrubý národní příjem regionu vzrostl více než třikrát z 85,8 miliard dolarů v roce 1975 na 307,71 miliard dolarů v roce 1998. (UNESCWA, 1999)
Země GCC v roce 1997 (včetně Iráku) představovaly 85,47% celkového nominálního hrubého národního příjmu regionu. Největší podíl měla Saúdská Arábie (146,2 miliard dolarů), Spojené arabské emiráty (49,54 miliard dolarů) a Kuvajt (30,37 miliard dolarů). Válka v zálivu v roce 1990 vážně poškodila nebo zničila ekonomiky většiny zemí v regionu, jednak přímo a jednak nepřímo. Podobný, přestože menší dopad měla válka v Iráku v roce 2003, která vedla ke svržení režimu Saddáma Husajna. Těžbu ropy v Iráku ještě v první polovině roku 2005 ohrožovaly teroristické útoky na ropná zařízení.
Ekonomický růst v regionu se v zemích regionu poměrně lišil. V zemích GCC v období let 1976 až 1988 reálný hrubý národní příjem rostl ročně o 3,04%. V Sýrii rostl o 4,46% ročně, v Jordánsku o 5,51% ročně a v Libanonu o 6,39% ročně. (UNESCWA, 1999)
Strukturální složení hrubého národního příjmu se od 70. let 20. století výrazně změnilo díky rozdělení ekonomiky do více odvětví. Země GCC začaly restrukturalizaci svých ekonomik, aby se zbavily své značné závislosti na vývozu ropy. Začaly rozvíjet zemědělství, průmysl a služby včetně turistiky. Podíl průmyslu (včetně těžby ropy) na celkové ekonomice poklesl z 80% v roce 1975 na 51% v roce 1998, zatímco podíl služeb vzrostl z 19% v roce 1975 na 44,5% v roce 1998. Celkový podíl zemědělské výroby vzrostl z 0,89% v roce 1975 na 4,22% v roce 1998. (UNESWA, 1999) Přestože podíl těžby ropy v zemích GCC na ekonomice poklesl z 62,4% v roce 1980 na 33,81% v roce 1998, je stále příliš vysoký.
Podíl regionu na vědeckém výzkumu a technologickém vývoji je spíše skromný. Studenti vědy a techniky představují v Jordánsku, Kuvajtu, Libanonu a ve Spojených arabských emirátech asi 1/4 všech vysokoškolských studentů a v Iráku asi 41% studentů. (World Bank, 2001) Kvůli nedostatku finančních prostředků je vědecký výzkum a technologický vývoj omezen. Hlavními oblastmi výzkumu jsou vodní zdroje, biotechnologie, obnovitelné zdroje energie a vývoj některých vyspělých technologií.
Pronikání komunikačních technologií v regionu je různé. Podíl osobních počítačů je v Bahrajnu, Kataru a ve Spojených arabských emirátech téměř dvakrát vyšší než celosvětový průměr, tedy 7,72 počítačů na 100 obyvatel. Naopak v Jemenu je pouze 0,19 počítačů na 100 obyvatel. (World Bank, 2001) Použití mobilních telefonů výrazně roste zejména v Bahrajnu, kde je 54,8 uživatelů na 100 obyvatel, a ve Spojených arabských emirátech, kde je 30 uživatelů na 100 obyvatel. (ITU, 2001, 2002)
2.8. Socio-ekonomické pozadí v polárních regionech
V tomto případě hovoříme pouze o arktických oblastech, protože v Antarktidě nežije žádná trvalá populace. Od 70. let 20. století se Arktida stala důležitým geopolitickým regionem, který zahrnuje osm zemí obklopujících Severní ledový oceán: Kanada, Dánsko (Grónsko a Faerské ostrovy), Finsko, Island, Norsko, Ruská federace a Spojené státy americké (Aljaška). Arktida zaujímá 13,4 miliónů km2 a žije v ní jen 3,5 miliónů lidí s hustotou jen 0,26 osoby na km2. (AMAP, 1997)
Sedm z osmi zemí regionu má vysokou životní úroveň (Norsko, 1. místo ve světovém žebříčku), Grónsko (Dánsko, 15. místo), zatímco Ruská federace má střední životní úroveň (55. místo). Ruská federace je jedinou zemí v regionu, jejíž životní úroveň od 70. let 20. století poklesla. (UNDP, 2001) Přitom v těchto zemích existují malé, avšak zásadní rozdíly mezi oblastmi v arktickém a teplejším klimatickém pásu.
V Arktickém regionu je nižší průměrná doba života a vyšší úmrtnost včetně kojenecké a dětské úmrtnosti, než je v jiných částech těchto zemí. Průměrná doba života mužů v severním Norsku je o pět let kratší a u žen o tři roky kratší než celonárodní průměr. (AMAP, 1997) V Grónsku více než 80% populace tvoří Inuité s průměrnou dobou života 69,5 roku, která je téměř o 10 let kratší než na Islandu. (AMAP, 1997; UNDP, 2001) Koncem 80. let 20. století byla průměrná doba života mužů v polárních oblastech Ruska 54 let a žen 65 let, tedy asi o 10 až 20 let kratší než byl celonárodní průměr. (AMAP, 1997) Dětská úmrtnost národnostních minorit v polárních částech Ruska je 30 dětí na 1000 narozených a u některých sibiřských národností dosahuje až 47,6 dětí na 1000 narozených. (AMAP, 1997)
Obyvatelé všech arktických oblastí mají vysokou gramotnost, avšak úroveň vzdělání v severských oblastech je nižší než v jižněji položených městech. Snahy o zachování kulturních tradic a národnostní svébytnosti vedly k výuce na základních a středních školách v národních jazycích.
Obyvatelstvo arktických oblastí je vystaveno zdravotním rizikům trvanlivých organických nečistot, toxických kovů, radionuklidů, domovních a venkovních nečistot v ovzduší, kontaminace vody a ultrafialového záření. Některé studie v Kanadě prokázaly, že obsah trvanlivých organických nečistot v krvi domorodců, jejichž strava obsahuje převážně mořské savce, je asi 3 krát až 10 krát vyšší než v krvi lidí žijících jižněji. Obava z jedovatých látek v potravě dokonce vede ke změnám tradičního jídelníčku, které však mohou vést k jiným zdravotním problémům. (Government of Canada, 2000)
Arktida je domovem mnoha domorodých lidí. Inuité představují asi 80% obyvatel Grónska a asi 85% obyvatel Nunavutu v Kanadě. Jen s výjimkami však domorodé obyvatelstvo představuje menšinu ve svých domovských oblastech kvůli přistěhovalcům.
Asi 25% arktické populace žijící v Grónsku a na Islandu tvoří mládež mladší 15 let. V Nunavatu v Kanadě asi 41% populace tvoří mládež mladší 16 let. (Conference Board of Canada, 2002; CIA, 1998a, 1998b) V letech 1986 až 1996 došlo k dramatickému nárůstu populace v Nunavutu kvůli vysoké porodnosti a rostoucí průměrné délce života.
Pracovní příležitosti a výstavba bydlení však růstu populace neodpovídá, což vede k vysoké nezaměstnanosti a vážným problémům s bydlením v řadě komunit. (AMAP, 1997) Nedostatek příležitostí a pocity bezmocnosti mohou být příčinou nárůstu alkoholismu, sebevražd, domácího násilí a násilných činů. (Bjerregaard a Young, 1998) Koncem 90. let 20. století nezaměstnanost v polárních částech Ruska dosahovala 25 až 30% (AMAP, 1997) a asi půl miliónu lidí oblast opustilo. (Weir, 2001)
Rybaření, turistika, lov kožešinových zvířat, umění a řemesla jsou tradičními komerčními aktivitami v Arktidě. Odhaduje se, že 26% pracovních příležitostí na Aljašce zcela závisí na zdravém a čistém životním prostředí. (Colt, 2001) Ekonomiky Grónska, Faerských ostrovů a Islandu závisejí na rybolovu a exportu ryb (AMAP, 1997), který tvoří 75% veškerého exportu Islandu. (CIA, 1998b) Kožešinový průmysl zanikl v 70. letech 20. století kvůli ostrým protestům ochránců zvířat a následným zákazům dovozů produktů z mořských savců do Spojených států amerických a do Evropy. (Lynge, 1992)
Pro arktické ekonomiky je stále důležitější turistika. V 90. letech 20. století se počet letních turistů na Aljašce téměř zdvojnásobil na 1,2 miliónů turistů v roce 1999. (ADT, 2000) V roce 1998 turistika na Aljašce tvořila 3% hrubého národního příjmu. (Goldsmith, 1999) V roce 1999 turistika v Nunavutu v Kanadě přinesla asi 30 miliónů amerických dolarů ročně a na Aljašce téměř 1 miliardu dolarů ročně.
Ekonomický růst arktického regionu urychlila těžba ropy. Téměř 85% rozpočtu Aljašky tvoří těžba ropy a předpokládá se další rozvoj. Těžební průmysl se rozvíjí nejen na Aljašce, ale také na Faerských ostrovech a v severním Norsku. (Bjorsvik, 2000) V některých polárních oblastech Ruska se rozvíjí těžba ropy a zemního plynu. Tvrdí se, že západní Sibiř obsahuje největší zásoby ropy na světě. (Klett a kol., 1997) V 90. letech 20. století došlo k rozvoji těžby ropy také v severní Kanadě. (DIAND, 2001)
V některých zemích arktického regionu došlo k rozvoji důlního průmyslu. V letech 1995 až 2000 důlní průmysl na Aljašce přinesl více než 1 miliardu dolarů ročně. V polárních oblastech Kanady se rozvíjí těžba zlata, olova, zinku a diamantů. (BHP Billioton, 2002) V Grónsku poklesla těžba olova a zinku (Taagholt a Hansen, 2001) a naopak vzrostla těžba zlata. Světově největší těžby niklu v roce 1997 bylo dosaženo v ruském těžebním komplexu v Norilsku. (Norilsk, 2002)
Po Konferenci Organizace spojených národů ve Stockholmu v roce 1972 se začala rozvíjet spolupráce s domorodými obyvateli v nevládních organizacích a na vědeckých zasedáních. Domorodé národy začaly přispívat různými formami tradičních znalostí, zejména tradičními znalostmi o půdě a hospodaření s přírodou. Řada vědců využívá spolupráce s domorodci a místními obyvateli v Arktidě ve svém výzkumu.
Přístup k Internetu, ačkoliv nerovnoměrně rozšířenému, vedl k revolučnímu rozvoji komunikace obyvatel Arktidy. Počítače, televizní a rádiové vysílání, film a video se v Arktidě rychle rozšířily. Většina obyvatel polárních oblastí Ruska však dodnes nemá prakticky žádný přístup ani k telefonům.
V roce 1972 byla Arktida vysoce militarizovanou zónou, kde proti sobě stál komunistický Sovětský svaz a Spojené státy, Kanada a jejich partneři. Tato situace zcela bránila jakékoliv mezinárodní spolupráci. V roce 1991 byla vypracována strategie na ochranu životního prostředí v Arktidě (AEPS, Arctic Environmental Protection Strategy), díky níž se začala rozvíjet spolupráce všech arktických zemí. V roce 1996 AEPS vytvořila Arktickou radu na zajištění ochrany prostředí a udržitelného rozvoje. Tato Rada má ve světě jedinečnou funkci, protože zaručuje všem domorodým organizacím v Arktidě stálé členství. (Arctic Council, 2002)
Od 70. let 20. století došlo k v arktické oblasti k přechodu politické a výkonné moci z ústředních vlád na regionální vlády nebo dokonce místní samosprávu a k obrovským přesunům vlastnictví půdy a přírodního bohatství na domorodé obyvatelstvo. Dohody "Comprehensive Claims Agreements" pokrývají všechny polární oblasti Kanady a zahrnují přesun práv k miliónům kilometrů čtverečných půdy, práv k vodě, k přírodnímu bohatství, k využití přírodních surovin a práv samostatného rozvoje. Saamiové dosáhli práva na sebeurčení prostřednictvím vlastních parlamentů v každém ze severských států Kanady. Grónsko získalo částečnou samostatnost v roce 1979, kdy ustavilo vlastní zákonodárnou vládu, jejíž práva byla posílena v roce 1985. (Ošerenko a Young, 1989) Domorodí obyvatelé polárních oblastí Ruska dosud nedosáhli takových práv nad svým územím, avšak jejich práva zajišťuje ruská ústava z roku 1993 a státní legislativa. (Ošerenko 2001; Krjažkov, 1996)
Příloha: geografické rozdělení světa do regionů
Pro účely zprávy "Global Enviromnent Outlook 3" (GEO-3) byl svět rozčleněn do následujících regionů a subregionů.
Polární regiony
Pevnina pokrývá více než 140 miliónů km2 zemského povrchu, tedy méně než jeho 1/3. Pevninské zdroje jsou omezené, křehké a neobnovitelné. Zahrnují půdu, která má význam zejména pro zemědělství, vegetační pokryv, který je podstatný pro životní prostředí, a krajinu, která je důležitou součástí lidského osídlení a zdraví obyvatel. Kromě základny pro podporu života rostlin a živočichů a pro zemědělskou produkci pevnina zajišťuje biodiverzitu většiny organismů, hydrologický cyklus, ukládání uhlíku a jeho recyklaci a další důležité úlohy v ekosystémech. Pevnina je úložištěm hrubého materiálu, kapalného a tuhého odpadu a také je základnou lidského osídlení a dopravy. (FAO, 1995a; Wood, Sebastian a Scherr, 2000)
Summit o Zemi v roce 1992 učinil rozhodující kroky k širšímu zájmu o řešení problémů souvisejících s pevninskými zdroji. Některé kapitoly Agendy 21 (UNCED, 2001) se týkají pevniny, integrované správy pevninských zdrojů, problému vzniku pouští a vysychání půdy, rozvoje horských oblastí a udržitelného rozvoje. V kapitolách o odlesňování, biologické diverzitě a zdrojích pitné vody se kladl důraz na pevninu jako produktivní zdroj, na důležitost udržitelného využití pevniny, na problémy znečištění pevniny a její zachování a ochranu. Agenda 21 se stala základním nástrojem politiky nakládání s pevninskými zdroji, přestože dalšího pokroku bylo dosaženo na Summitu tisíciletí (UN, 2000)
3.1. Zemědělství a produkce potravin
Od roku 1972 hlavní silou, která vyvolává tlak na pevninské zdroje, je rostoucí produkce potravin. V roce 2002 bylo nutné zajistit potraviny pro další 2,22 miliardy lidí, než tomu bylo v roce 1972. (United Nations Population Division, 2002) Období let 1985 až 1995 ukázalo, že v řadě částí světa (zejména v Africe) rostoucí populace vyvolává silný tlak na produkci potravin. Ve 64 ze 105 rozvojových zemí však produkce potravin nestačí pokrýt rostoucí počet obyvatel (UNFPA, 2001)
Rozloha zemědělské půdy (půda pro pastevectví a pro pěstování zemědělských plodin) v rozvojových zemích trvale vzrůstá, avšak v průmyslově vyspělých zemích naopak klesá. Tento pokles je zřejmě způsoben spíše ekonomickým tlakem než nedostupností půdy, včetně nadprodukce hlavních potravinových komodit a poklesu cen produktů zemědělské výroby.
K rostoucímu tlaku na půdní zdroje přispívá chybná politika a špatné zemědělské metody. K degradaci půdy a znečištění vody například výrazně přispívá nadměrné použití chemických hnojiv a dalších chemických látek, jako jsou pesticidy. V letech 1972 až 1988 vzrůstalo použití chemických hnojiv průměrně o 3,5% ročně, tedy asi o 4 milióny tun ročně. (FAO, 2001) Do 80. let 20. století chemická hnojiva sloužila jako doplněk přírodních hnojiv, avšak tlak na zemědělskou produkci jejich použití rozšířil. Vládní politika řady zemí podporovala zemědělce, kteří využívali chemická hnojiva, umělé zavlažování půdy a pesticidy. Studie Světové organizace pro výživu a zemědělství FAO (Food and Agriculture Organization) v 38 zemích ukázala, že v 26 z nich zemědělci začali používat chemická hnojiva. (FAO/IFA, 2001)
Pesticidy se dosud používají plošně a někdy také nezákonně. Průzkum FAO v zemích Afriky a západní Asie prokázal zásoby nežádoucích nebo zakázaných pesticidů v celkovém množství více než 16500 tun na více než 1000 místech ve 49 zemích. (FAO, 1995a)
Významným přínosem pro zemědělskou produkci je zavlažování. Účinnost většiny zavlažovacích systémů je však nízká a tyto systémy naopak přispívají k degradaci půdy. Špatně navržené nebo vybudované zavlažovací systémy způsobují prosakování vody hluboko do půdy a její salinizaci (nadbytek soli v půdě) a alkalizaci (nadbytek alkalických sloučenin v půdě). Podle odhadů FAO z roku 1995 asi 25 až 30 miliónů hektarů z 255 miliónů hektarů zavlažované půdy je znehodnoceno nahromaděním nežádoucích solí. Dalších 80 miliónů hektarů je ohroženo salinizací a nadměrným množstvím vody. (FAO, 1995b) Odhaduje se, že v 80. letech 20. století bylo opuštěno asi 10 miliónů hektarů zavlažované půdy ročně (WCED, 1987), přestože celková plocha zavlažované půdy v tomto období vzrůstala.
Degradace půdy vede k výraznému omezení schopnosti půdy produkovat zemědělské plodiny. Mezi člověkem způsobené příčiny degradace půdy patří neudržitelné využití zemědělské půdy, špatné metody použití půdy a vodních zdrojů, odlesňování, odstraňování přirozené vegetace, časté používání těžké mechanizace, nadměrné pastevectví na porostech, chybné střídání plodin a nesprávné zavlažování. K degradaci půdy přispívají také přírodní katastrofy jako jsou sucha, povodně a sesuvy půdy. Počátkem 90. let 20. století se vyhodnocením degradace půdy zabýval program GLASOD (Global Assessment of Soil Degradation) a program LADA (Land Degradation Assessment of Drylands), které zahájily organizace GEF a UNEP v roce 2000.
Odhaduje se, že 23% veškeré použitelné půdy (tedy kromě hor, pohoří, pouští atd.) je postiženo degradací, která omezuje možnou zemědělskou produkci. (UNEP, 1992; Oldeman, Hakkeling a Sombroek, 1990) Počátkem 90. let 20. století bylo asi 910 miliónů hektarů půdy označeno za "mírně degradovanou" s významně nižší produkcí zemědělských plodin. 296 miliónů hektarů půdy bylo označeno za "silně degradovanou" a 9 miliónů hektarů půdy bylo označeno za "extrémně degradovanou". Více než 5 miliónů hektarů extrémně degradované půdy se nachází v Africe. Extrémně degradovanou půdu již nelze obnovit žádnými současnými metodami. (Oldeman, Hakkeling a Sombroek, 1990)
Některé studie však uvedená statistická data zpochybňují a tvrdí, že odhady degradované půdy jsou nadhodnocené. Za hlavní důvod nadhodnocení těchto odhadů je podcenění schopností místních zemědělců. (Mazzucato a Niemeijer, 2001)
Hlavním faktorem degradace půdy je její eroze, která má závažný vliv na funkce půdy, jako je schopnost půdy působit jako obrana a filtr pro znečišťující látky, sehrávat důležitou roli v koloběhu vody, uhlíku a dusíku, poskytovat oporu pro rostliny a živočichy a chránit jejich biodiverzitu. Asi 2 miliardy hektarů půdy, tedy asi 15% pevninského povrchu Země (území větší než Spojené státy americké a Mexiko dohromady) bylo lidskou činností degradováno. Hlavními typy degradace půdy je vodní eroze (56%), větrná eroze (28%), chemická degradace (12%) a fyzická degradace (4%). Příčinami degradace půdy je nadměrné pastevectví (35%), odlesňování (30%), zemědělská činnost (27%), nadměrné využití vegetace (7%) a průmyslová činnost (1%). (GACGC, 1994)
Přístupy k ochraně půdy se od 70. let 20. století výrazně změnily. Soustředily se na mechanickou ochranu, jako jsou meze porostlé křovinami a stromy a křovinaté terasy, které zabraňují sesuvům a pohybům půdy způsobeným vodou a větrem. Později se objevily také nové přístupy (Shaxson a kol., 1989; Sanders a kol., 1999), které věnují větší pozornost biologickým metodám ochrany půdy a propojení ochrany vodních zdrojů s ochranou půdy. (Univ. of Bern a kol., 2000) V rámci zemědělského výzkumu vznikla Konzultační skupina o mezinárodním zemědělském výzkumu, která se zabývá správou přírodních zdrojů, výzkumem degradované půdy a příčinami vzniku pouští jako problémů životního prostředí. (Shah a Strong, 1999)
Přes všechny tyto snahy nejsou dosud žádné jasné příznaky, že by rychlost degradace půdy klesala. Zatím však neexistují trvale sledované indikátory půdních podmínek, které by umožňovaly kvantitativní vyhodnocování změn během času, podobně jako tomu je u odlesňování.
Bylo vypracováno doporučení, aby se sledování půdy stalo základním úkolem národních organizací, které provádějí sledování stavu půdy, avšak tento návrh doposud nebyl široce přijat. Byl zahájen mezinárodní program s cílem navrhnout indikátory kvality půdy (Pieri a kol., 1995) srovnatelné s indikátory sociálních a ekonomických podmínek. Tento program dosud pokračuje v rámci systému globálního pozorování Země (Global Terrestrial Observation System).
Konvence Organizace spojených národů o boji proti vzniku pouští (UNCCD, UN Convention to Combat Desertification) definuje "přeměnu v poušť" jako degradaci půdy ve vyprahlé, polovyprahlé nebo suché oblasti s velmi řídkými srážkami, která je způsobena klimatickými variacemi a lidskou činností. Asi 3,6 miliardy hektarů nebo 70% suché pevniny (včetně naprosto vyprahlých pouští) je degradováno. (UNCCD, 2000a) Mnoho účastnických zemí konvence UNCCD nyní připravuje národní akční programy s cílem posílit boj proti vzniku a rozšiřování pouští a proti suchu. (UNCCD, 2000b, 2001) Avšak dosud nejsou žádné známky, že by vlády účastnických zemí vytvořily struktury, které by umožnily aplikovat navržené programy na místních úrovních. (CSE, 1999) Navíc rozvojové země nemají dostatečné finanční a materiální zdroje, aby mohly závazky zmíněné konvence naplnit. Analýza CCD tvrdí (Toulnin, 2001), že model Konvence byl špatně sestaven, protože jeho návrhy jsou často vzdáleny reálné situaci. Problém vzniku a rozšiřování pouští je dosud nedostatečně pochopen, jak dokazují dostupná data. Odhady ohrožených oblastí kolísají od 30 do 50% a odhady dotčených lidí kolísají od každého šestého až po každého třetího člověka. (Toulmin, 2001)
Důsledky globálních změn klimatu na zemědělství a ekosystémy jsou značně nejisté. Podle simulačních modelů pravděpodobné dopady budou příznivě působit na chladnější oblasti mírného klimatického pásu a velmi nepříznivě působit na většinu oblastí subtropického pásma a na polopouštní oblasti.
Podle studie australských vědců Leona Rutsayna a Ulrika Lohmanna z Univerzity v Halifaxu v Novém Skotsku v Kanadě z roku 2002 průmyslové provozy a tepelné elektrárny v zemích Severní Ameriky a Evropy nepříznivě ovlivňují počasí v chudých zemích tropické Afriky od Etiopie až po Senegal. Spaliny z komínů vytvářejí aerosoly, které podněcují tvorbu oblačnosti a mění teplotu zemského povrchu. Proto dochází k výraznějším změnám počasí v těchto regionech. Od 70. let 20. století trpí Sahel (pás táhnoucí se Afrikou jižně od Sahary a zahrnující na východě části Etiopie a na západě části Guineje) nedostatkem srážek, které poklesly o 20 až 50%. Během nejhorších let (v obdobích 1972 až 1975 a 1984 až 1985) zde zemřel asi milión lidí hlady. Autoři studie ve své počítačové simulaci použili vztahy mezi emisemi oxidu siřičitého a tvorbou oblačnosti. Zjistili, že nárůst aerosolů v atmosféře výrazně ochlazuje Zemi pod oblačností. Změna teploty zemského povrchu posunuje pás tropických dešťů jižněji než je pásmo Sahelu. (Vesmír, 8/2002, str. 475)
V Africe se očekává pokles produkce obilovin a nedostatek základních potravin zejména v menších zemích, které dovážejí potraviny. Vznik a rozšiřování pouští se bude zrychlovat kvůli dalšímu poklesu úhrnných ročních srážek a vysychání půdy zejména v jižní, severní a západní Africe. Očekává se vymírání řady druhů rostlin a živočichů, které ovlivní životní úroveň místních obyvatel, zájem turistů o tyto oblasti a genetické zdroje.
V Asii a v Tichém oceánu se očekává všeobecný pokles zemědělské produkce kvůli vysokým teplotám a nedostatku srážek. Přímořské oblasti (například Bangladéš) budou ohroženy zvýšením hladiny oceánů. Ničivé povodně, dlouhodobá sucha a tropické cyklóny vyvolají nedostatek základních potravin v řadě zemí pouštních a tropických oblastí Asie. Zemědělská produkce se může rozšířit v severních oblastech Asie. Globální změny klimatu povedou k ohrožení biodiverzity kvůli využití půdy, rozsáhlým změnám vegetace a populačním tlakům.
V Austrálii a na Novém Zélandu celkové dopady na zemědělskou produkci mohou být příznivé kvůli zvyšování teploty a obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Avšak celková rovnováha se postupně naruší s postupujícími klimatickými změnami. Některé rostlinné a živočišné druhy s klimaticky omezenými oblastmi výskytu budou vážně ohroženy nebo vyhynou kvůli nemožnosti postupné migrace do jiných oblastí.
V Evropě se očekává vzrůst zemědělské produkce v severních oblastech a naopak pokles zemědělské produkce v jižní a východní Evropě. Očekává se také větší počet rozsáhlých ničivých povodní a tání alpských ledovců, které ovlivní klima kontinentální části Evropy.
V Latinské Americe ve většině oblastí poklesne zemědělská produkce důležitých plodin, přestože dopady bude zmírňovat růst obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Zemědělství v některých oblastech bude vážně ohroženo. Pokles biodiverzity se bude zrychlovat.
V Severní Americe některé plodiny budou mít kvůli oteplování a růstu obsahu oxidu uhličitého v atmosféře vyšší výnosy. Naopak v některých oblastech kanadských a amerických prérií kvůli suchu výnosy poklesnou. Pěstování zemědělských plodin se posune také do severnějších částí Kanady.
Příroda v polárních oblastech je citlivá na klimatické změny. Současné polární ekosystémy mají nízkou schopnost adaptace. Technologicky vyspělá společenství se budou klimatickým změnám přizpůsobovat snadněji. Domorodé skupiny obyvatel, které dosud žijí tradičním způsobem, se budou změnám přizpůsobovat hůře.
Malé ostrovní státy zejména v Tichém oceánu budou ohroženy vodní erozí kvůli stoupání hladiny světových oceánů o 5 mm ročně. Tato eroze způsobí ztrátu zemědělské půdy, růst chudoby a nucené stěhování lidí. Ostrovní státy mají omezené množství zemědělské půdy a její vodní erozí a salinizací dojde k závažnému poklesu zemědělské produkce a k nedostatku potravin.
Výzkumníci prostřednictvím satelitních snímků pořizovaných v dlouhých časových obdobích zjistili, že dochází k migracím rostlinstva a živočichů v polárních a vysokohorských oblastech. (IPCC, 2001) Klimatickými změnami jsou již ohroženy ledovce, atoly, polární a alpinské ekosystémy, prérijní porosty a zbytky přirozených lučin a pastvin. Z ekosystémů vytvořených člověkem jsou ohroženy zejména zemědělská půda a lesy.
Roger Payn, který se v roce 2002 zúčastnil výzkumné expedice do Himálajského pohoří za podpory UNEP, uvedl, že téměř všude jsou viditelné důkazy o změně klimatu v podobě hlubokých průrev způsobených tajícími ledovci, sesuvů půdy a nových ledovcových jezer. Prezident asociace nepálských horolezců šerpa Toshi Janghu potvrdil, že změny místního klimatu se od 80. let 20. století zrychlují. Edmund Hillary a Tenzing Norkey tábořili v roce 1953 u konce ledovce, který byl v roce 2002 od tohoto místa vzdálen 4 až 6 kilometrů. Skupina malých jezírek se přetvořila na velké až několik kilometrů dlouhé jezero. Satelitní snímky z roku 2002 byly varující. 44 ledovcových jezer v Nepálu a v Bhútánu bylo ledovcovou vodou již přeplněno a hrozilo protržení jejich okrajů. (Vesmír, 8/2002, str. 475)
Od 90. let 20. století v souvislosti s klimatickými změnami je věnována pozornost půdě jako přirozenému úložišti sloučenin uhlíku. Degradace půdy je vždy provázena ztrátou půdní organické hmoty, která vzniká tlením mrtvých částí rostlin a činností půdních živočichů a mikroorganismů. Pokud má být trend rostoucího obsahu oxidu uhličitého v atmosféře zmírněn nebo dokonce zvrácen, musí být věnována pozornost také půdě a rostlinnému pokryvu. (IFAD/FAO, 1999)
3.2. Lidské osídlení a infrastruktura
Zastavěné oblasti zaujímají asi 1% pevninského povrchu. (UNEP, 2000) Avšak stále rostoucí výstavba, včetně průmyslové výstavby, výstavby silnic a dálnic a výstavby pro odpočinek ve všech regionech zvyšuje tlak na pevninské zdroje. Ve Spojených státech amerických se urbanizací ztrácí asi 400 tisíc hektarů zemědělské půdy ročně. V Číně v období let 1987 až 1992 došlo ke ztrátě asi 5 miliónů hektarů zemědělské půdy. Důsledky urbanizace a industrializace je degradace půdy, znečištění řek, znečištění půdy kyselými dešti a průmyslovými odpady.
Jedním z největších zdrojů znečištění pevniny jsou pevné a kapalné odpady z velkých měst. Odhaduje se, že asi 1,95 miliónů hektarů pevninského povrchu bylo poškozeno nebo zničeno průmyslem a výstavbou. (FAO, 1996) Jednou z příčin znečištění pevniny v některých rozvojových zemích byl vývoz nebezpečných a toxických odpadů z průmyslově vyspělých zemí. Náklady na takový vývoz byly významně nižší než zpracování tohoto odpadu v zemích původu.
Mezinárodní reakcí na tuto situaci se stala v roce 1989 Basilejská konvence o kontrole přeshraniční přepravy nebezpečných odpadů a jejich ukládání (Basel Convention on the Control of Transboundary Movements of Hazardous Wastes and their Disposal). Basilejská konvence vstoupila v platnost v roce 1992. Jejím cílem je omezit přeshraniční přepravu nebezpečných odpadů, omezit vznik takových odpadů a zabránit vývozu těchto odpadů do zemí, které nejsou schopny takové odpady zlikvidovat ekologicky přijatelným způsobem.
Průvodním jevem městské výstavby v řadě zemí se stalo městské zemědělství. Od 80. let 20. století městské zemědělství roste rychleji než počet obyvatel ve městech. V mnoha zemích roste dokonce rychleji než se rozvíjí ekonomika těchto zemí. Městské zemědělství se objevuje jak na veřejných tak na soukromých pozemcích, a to jak v souladu se zákonem tak protiprávně. V roce 1993 se městským zemědělstvím zabývalo více než 800 miliónů obyvatel měst. (Smit, 1996) Například v brazilském městě Sao Paolo se zemědělství stalo největším využitím půdy v plánu rozvoje města v 90. letech 20. století.
Ve všech regionech světa se městské zemědělství stalo jedním z hlavních zdrojů obživy obyvatel měst. Městským zemědělstvím se zabývá většina obyvatel jihovýchodní Asie a zemí Tichého oceánu. Asi 30% potravin v Ruské federaci pochází ze 3% půdy příměstských chat. (Sommers a Smit, 1994) V Moskvě se městským zemědělstvím v roce 1975 zabývalo 20% obyvatel, v roce 1990 již 65% obyvatel. V letech 1980 až 1990 městské zemědělství vzrostlo o 17%. (Smit, 1996) V některých afrických městech představitelé měst dokonce přistoupily k ničení úrody, aby obyvatele přinutily k legálnímu užívání půdy.
Nepříznivými důsledky městského zemědělství je znečištění vzduchu, vody a půdy zejména kvůli nevhodnému užívání chemických hnojiv a pesticidů. Zastánci městského zemědělství však tvrdí, že přispívá k produkci potravin, ke zlepšení životního prostředí prostřednictvím recyklace organické hmoty. Pevné odpady mohou být kompostovány a použity jako přírodní hnojiva.
3.3. Závěrem
Růst světové populace způsobuje, že tlaky na využití pevniny budou závažné, a to zejména v Africe a v Asii. Rostoucí spotřeba potravin a dalších zemědělských produktů musí být pokryta zejména zvýšením a udržením výnosů zemědělských plodin a chovu dobytka a intenzivnějším využitím stávající zemědělské půdy. Dále se musí dosáhnout účinnějšího zpracování produktů a omezení ztrát při zpracování, dopravě a prodeji zákazníkům. V rozvojových zemích se očekává další rozšiřování zemědělské půdy, ačkoliv jeho rychlost bude poloviční než v období od 70. let 20. století do roku 2000. (FAO, 2001) Světová organizace pro výživu a zemědělství (FAO, Food and Agricaltural Organization) odhaduje, že do roku 2030 vzroste v Africe množství zemědělské půdy o 57 miliónů hektarů (o 25%) a v Latinské Americe o 41 miliónů hektarů (o 20%). (FAO, 2001) Rozšiřování zemědělské půdy nutně povede k ničení pralesů, lesů, savan a přírodních pastvin ve zranitelných polosuchých oblastech, což bude mít závažné důsledky pro životní prostředí.
Rozšiřování zemědělské půdy vyvolá také tlak na půdu, která je využívána k zemědělskému výzkumu a vývoji, a zřejmě vyvolá také tlak na přidělování finančních prostředků. Rozšiřování půdy bude vyžadovat dobrou zemědělskou politiku, která bude směřovat k udržitelnému využití půdy. Taková politika bude potřebovat podporu národních institucí pro správu půdy a přírodních zdrojů a spolupráci plánovačů, zemědělců a úředníků na národní i místní úrovni. Rozšíření zemědělské produkce musí zajistit potřeby současné i budoucí populace a současně nesmí ohrozit existenci pevninských ekosystémů.
- pokračování -