Autor románu Sven Hassel sám nejen prožil druhou světovou válku, ale současně jako vojenský zběh a později válečný zajatec přežil německý koncentrační tábor a později ruský tábor nucených prací. "Válka je peklo", uvedl autor, jehož knih se prodalo více než 5 miliónů kusů po celém světě.

Sven Hassel prožil na frontě situace častokrát horší než pouhé peklo. Narodil se jako syn rakouského důstojníka a Dánky. Své dětství prožil v této severské zemi. Po obsazení Dánska nacistickým Německem byl násilně odveden do německé armády. Od samotného počátku se připravoval na útěk, což se mu podařilo. Později ho však dopadla německá státní tajná policie Gestapo a Hassel měl kruté štěstí, že nebyl popraven, ale "pouze" odeslán do koncentračního tábora.

Po zahájení ruského tažení nacistické Německo potřebovalo na frontě každého muže a proto byl Hassel znovu odveden. Byl zařazen do trestanecké jednotky, která odjela na ruskou frontu do přední linie. Zde bojovala v sestavě 7. obrněné brigády a později 2., 11. a 27. tankového pluku. V krvavé a dlouhé bitvě u Stalingradu upadl společně s tisíci dalšími německými vojáky do ruského zajetí a dostal se do zajateckého tábora, kde panovaly velmi kruté podmínky. Když Hassel porovnal své věznění v německém a později ruském koncentračním táboře, uvedl, že nacisté mučili své vězně vědecky, systematicky a s nepředstavitelnou krutostí, zatímco Rusové měli alespoň základní smysl pro spravedlnost.

Román "Generál SS" je unikátní uměleckou výpovědí o druhé světové válce z pozice prostého německého vojáka. Na základě osobních zkušeností autor vypráví o jedné z klíčových bitev, o bitvě u Stalingradu, která znamenala obrat ve druhé světové válce. Hrdiny jsou členové posádky německého tanku, kteří v něm stráví čtyři měsíce. Jsou účastníky bitvy od prvních útoků na město a projdou peklem krvavé bitvy. Po porážce německých vojsk 6. armády generála Friedricha von Pauluse v lednu 1943 a jeho zajetí 31. ledna se pokoušejí uniknout z obklíčení. Pěšky ujdou stovky kilometrů pod velením zpočátku fanatického generála SS. Na konci strastiplné cesty pochopí jednu krutou pravdu: člověk se dokáže vypořádat s nejtěžšími přírodními překážkami a má pouze jednoho skutečného nepřítele - člověka.

Knihu "Generál SS" vydalo nakladatelství Baronet, Široká 22, Praha 1, v roce 1998.

První tank už si naše svou kořist. Nadporučík, profesor z Mnichova ve středních letech, vyhodil rukama v marném gestu, jak se pokoušel odrazit ránu. Jenže lidské paže jsou křehká obrana proti třiceti tunám kovu a T-34 je smetl pohrdavě stranou a jel si pro zbývající oběti.

A teď, konečně, došla řada na nás. Jely si pro nás v řadě a hudba k tomu vyřvávala. Poprvé byl přímo ohrožený i generál. Zuřivě na nás řval, abychom zůstali na místě, ale Porta, který se zdržel, jen co mu stačil čas na vulgární gesto odporu, vylítl z díry a mazal po sněhu, následovaný svou černou kočkou, která na Portovi visela jako veš a snášela s ním různé rány osudu. Zadržel jsem dech, hlava mi v panice kmitala ze strany na stranu, jak jsem se pokoušel sledovat zároveň se blížící tanky i mizejícího Portu. Důstojníci čekali, že generál začne střílet. Teď, když i on sám čelil smrti, zachovají si jeho fanatické principy platnost?

Patrně ne. Generál náhle čile vyskočil a uháněl za Portou tak rychle, jak ho nohy v hlubokém sněhu dokázaly nést. To byl signál pro ostatní. S hlavami sehnutými a plícemi ztěžka oddechujícími jsme opustili své stanoviště a uháněli jsme pryč před tváří nepřítele. Bylo to očividné vypovězení poslušnosti Führerovi. Do posledního muže, do posledního náboje...

Tanky vyrazily za námi, mechanické nestvůry pronásledující lidi. Každý, kdo klopýtl nebo škobrtl, každý, kdo zůstal pozadu, toho tanky dostihly a rozdrtily, zatímco my ostatní jsme se bez ohlédnutí plahočili dál, až příliš vděční, že nám utrpení a smrt kamarádů poskytuje několik vteřin odkladu. Bylo mi jedno, koho tanky dostihly, pokud jsem to nebyl já. Můj děs byl příliš velký, než aby mi popřál přepychu starat se o kůži někoho jiného.

Lapal jsem po dechu, supěl jsem a vzlykal a klopýtal jsem dál po sněhu. Bylo nemožné vydržet rychlé tempo moc dlouho, sníh byl příliš hluboký, lepil se na nohy a připomínalo to pokus o prodírání se písečnými dunami. Vzduch byl tak ledový, že v hrdle pálil a trhal člověku plíce. Z nosu mi začala téct krev a mezi vzlyky a supěním a krvácením jsem se nejdřív zakuckal a pak jsem se začal dusit. Náhle jsem zakopl a padl jsem jak dlouhý tak široký do hluboké závěje. Připomínalo mi to spíš horkou koupel. Nebo peřinu. Nebo vysokou pec. Když mě vařící kotel sněhu uchopil do žhavého obětí, vydal jsem ze sebe mučivý výkřik. Bolest byla extatická. Bylo to krásné. Zmocnila se mě a ukolébala mě a já si přál, aby to tak trvalo pořád dál...

Náhle mě za rameno popadla velká ruka a vytrhla mě z hypnotického obluzení. Visel jsem bezmocně s nohama nad zemí a Drobeček se mnou mával jako s krysou.

"Co je to s tebou?" obořil se na mě hrubě.

Pustil mě na zem a vyťal mi tvrdý políček. Z nosu mi vytryskla krev a zkropila zem pod mýma nohama. Za námi se kolíbal tank T-34 a plamenomet už skoro dosahoval přes sníh až k nám.

"Hni kostrou!" zařval Drobeček.

Chňapl mě za ruku, uháněl po sněhu a vlekl mě za sebou. Kousek před námi jsem zahlédl Portu a generála, jak utíkají bok po boku s černou kočkou v patách.

Literatura:

[1] Sven Hassel: Generál SS. Baronet. Praha, 1998. ISBN: 80-7214-139-2. Z angl. orig.: "S.S. General" vydaného nakl. A Corgi Book, A Division of Transworld Publishers, Ltd., London v roce 1979 přeložil: Jan Novák. ukázka: str. 223 - 224