1.13. Další směr vývoje
Svět je postižen rostoucí chudobou a rozšiřující se propastí mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají. Takové rozdělení lidstva ve vztahu k životnímu prostředí, v politice, ve způsobu života a ve zranitelnosti vůči katastrofám ohrožuje udržitelný rozvoj této civilizace. Proto musí být urychleně řešeno, a to s větším úspěchem než tomu často bylo v minulosti. Pro zajištění úspěchu udržitelného rozvoje jsou již známy klíčové oblasti, v nichž je nutné vyvinout globální úsilí. Především je nezbytně nutné odstranit chudobu a omezit nadměrnou spotřebu bohatších lidí, omezit zadluženost rozvojových zemí, zajistit odpovídající vládní struktury a finanční fondy pro účinnou ochranu a správu životního prostředí.
V pozadí každého úsilí však musí stát širší využití a přístup k informacím ve všech formách jako základ úspěšného plánování a rozhodování. Informační revoluce nabízí možnost poskytování levných a spolehlivých informací ve vhodných formách všem tvůrcům politiky, vládním a místním úřadům a široké veřejnosti, aby se mohly zodpovědně podílet na rozhodnutích a úsilí, která ovlivní jejich každodenní život a život budoucích generací.
Poslední část zprávy GEO-3 obsahuje možné další směry vývoje založené na zkušenostech UNEP, na hodnoceních ve zprávě GEO-3 a rozsáhlých konzultacích na různých úrovních. Tato doporučení tvoří seznam, kam a jak zaměřit budoucí úsilí, aby bylo dosaženo rovnovážného vývoje směrem k udržitelnému životnímu prostředí:
Zpráva o stavu životního prostředí byla poprvé publikována v roce 1969 ve Spojených státech amerických v souvislosti se zákonem o národní politice životního prostředí NEPA (National Environmental Policy Act). Tato zpráva se stala součástí úsilí, které přispělo k deklaraci přijaté na mezinárodní Konferenci o lidském prostředí ve Stockholmu v roce 1972. Zpočátku se pozornost soustřeďovala pouze na stav biofyzického prostředí, jako je půda, sladká voda, lesy a živá příroda. Lidé byli obecně považováni za hrozbu pro životní prostředí. Později se však zpráva o životním prostředí stala úplnější a v současné době již při hodnocení stavu životního prostředí zahrnuje také složité vztahy mezi lidmi a jejich prostředím.
Zpráva o životním prostředí se zabývala skutečně všemi úrovněmi, od lokální a národní přes regionální až po globální. Některé její části se soustředily na biofyzikální média, jako je voda a půda, jiné na odvětví ekonomiky, jako je zemědělství nebo lesnictví. Zpráva se vyjadřovala k různým problémům, jako je znečištění vody a ovzduší. Později se objevily různé přístupy, které kladly důraz na určitá témata. Jejich slabinou však bylo, že nepostihovaly složité ekologické procesy a interakce lidí se svým životním prostředím.
Proto později vznikaly práce, které se zabývaly hodnocením důsledků interakcí lidí a životního prostředí. Pokoušely se nalézt souvislosti mezi příčinami, které působí na stav životního prostředí, politikou států a rozhodováním jejich vlád.
V roce 1997 Program Organizace spojených národů pro životní prostředí UNEP (the United Nations Environment Programme) poprvé publikoval zprávu o životního prostředí pod názvem GEO-1 (Global Environment Outlook). V roce 2002 publikoval již třetí verzi této zprávy pod názvem GEO-3.
Zpráva je rozdělena podle regionů (Afrika, Asie a státy Tichého oceánu, Evropa, Latinská Amerika a Karibská oblast, Severní Amerika, západní Asie, polární oblast - viz příloha) a je rozčleněna tématicky (pevnina, lesy, biologická diverzita, sladká voda, pobřežní oblasti a rybolov, atmosféra, obydlené oblasti, katastrofy). Zabývá se analýzou a řešením hlavních problémů.
Zpráva popisuje souvislosti mezi jednotlivými oblastmi, mezi státy a jejich životním prostředím, mezi minulostí a budoucností, mezi tématickými oblastmi a mezi sektory, jako je ekonomický, politický, sociální, kulturní a sektor životního prostředí. Pokouší se analyzovat politiku (sociální zodpovědnost) ve vztahu k určitým problémům prostředí, odhaluje pozitivní a negativní dopady politiky na životní prostředí, studuje důsledky činnosti veřejného a soukromého sektoru, regionální a globální politiky včetně vícestranných smluv o životním prostředí.
Součástí zprávy GEO-3 jsou také satelitní snímky, které dobře ilustrují
změny životního prostředí od 70. let 20. století. Tyto snímky byly většinou
pořízeny satelitním systémem LANDSAT. První satelit LANDSAT byl vypuštěn
v roce 1972.
Od 70. let 20. století svět prošel hlubokými společenskými, ekonomickými, politickými a technologickými změnami. Na jedné straně tento fakt znesnadňuje hodnocení změn životního prostředí, avšak na straně druhé umožňuje sledovat příčiny těchto změn.
Od 70. let 20. století došlo především k podstatným změnám v rozvojovém světě. Zvýšil se finanční příjem a omezila se chudoba miliónů lidí. Lidé žijí déle, zdravěji, jsou gramotnější a dosahují vyššího vzdělání, než tomu bylo v rozvojových zemích dříve. Průměrný roční příjem se v rozvojových zemích zvýšil. Pokud vezmeme za základ reálnou hodnotu amerického dolaru v roce 1995, pak roční příjem v Africe za období od roku 1972 do roku 1999 vzrostl o 13%, v Asii a v Tichém oceánu o 72% a v zemích Latinské Ameriky a v Karibské oblasti o 35%. V západní Asii příjem vzrostl pouze o 6% (zdroj: Světová banka, 2001). Nejdůležitějším úkolem pro 21. století však zůstává hluboký útlak a chudoba miliónů lidí na celém světě.
Zhruba 1,2 miliardy lidí, tedy pětina lidstva, žije v hluboké chudobě s příjmem méně než 1 americký dolar denně. 2,8 miliardy lidí, tedy téměř polovina lidstva, má příjem menší než 2 dolary denně (UNDP, 2001). Tři čtvrtiny těchto nejchudších lidí žijí v zemědělských oblastech (IFAD, 2001) a většina nejchudších lidí světa jsou ženy. Chudoba se však neomezuje pouze na rozvojové země. Více než 130 miliónů lidí v ekonomicky vyspělých zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD, the Organization for Economic Cooperation and Development) lze považovat za ekonomicky a sociálně chudé (zdroj: UNDP, 2001).
Zdravotní stav lidí úzce souvisí se stavem jejich životního prostředí (WHO, 1997; Murray a Lopez, 1996) a chudobou. Pokrok medicíny, rozvoj základní lékařské péče a sociální politika vedly v řadě zemí k výraznému prodloužení věku a k omezení dětské úmrtnosti (UN, 2000). Dítě narozené počátkem 21. století má šanci žít průměrně o osm let déle než mělo dítě narozené v 70. letech 20. století (UNDP, 2001). Na druhé straně však prohlubující se chudoba jak v zemědělských tak průmyslových oblastech a šíření infekčních nemocí jako je HIV/AIDS (Humane Immunodeficiency Virus, Acquired Immunne Deficiency Syndrome), tuberkulóza a malárie, představují pro lidské zdraví vážnou sílící hrozbu.
Výrazného pokroku bylo dosaženo od 70. let 20. století také ve vzdělání. Gramotnost dospělých se zvýšila z 63% v roce 1970 na 79% v roce 1990 (UNESCO, 2000). Přesto v roce 2000 žilo 854 miliónů negramotných lidí, z toho 543 miliónů žen (63,6%). 325 miliónů dětí nenavštěvovalo základní školu, z toho 56% byly dívky (UNDP, 2001). Přizpůsobené vzdělání (zejména pro dívky a ženy), možnost bydlení, omezení chudoby a zaměstnanost lze považovat za kritické faktory pro zpomalení růstu populace, který z 2,1% ročně počátkem 70. let 20. století poklesl na 1,3% ročně v roce 2000 (UN, 1997; UNFPA, 2001).
Světová populace vzrostla z 3,85 miliardy lidí v roce 1972 na 6,1 miliardy v polovině roku 2000. V současné době je přírůstek 77 miliónů lidí ročně (UNFPA, 2001). Největší přírůstek obyvatel je soustředěn v rozvojových zemích, z toho téměř 2/3 v Asii a v zemích Tichého oceánu. Šest zemí představuje polovinu světového ročního přírůstku obyvatel: Indie (21,1%), Čína (13,6%), Pákistán (4,8%), Nigérie (3,6%), Bangladéš (3,7%) a Indonésie (3,6%) (United Nations Population Division, 2001).
Populaci průmyslových zemí tvoří více než 1,2 miliardy lidí. V příštích 50 letech dojde jen k malým změnám. Naproti tomu počet obyvatel rozvojových zemí vzroste z 4,9 miliardy v roce 2000 na 8,1 miliardy v roce 2050 (United Nations Population Division, 2001). Tento rozdíl je dán především úrovní porodnosti. V rozvojových zemích byla porodnost 3,1 dítěte na jednu ženu za období let 1995 až 2000. Za stejné období v průmyslově vyspělých zemích byla porodnost 1,57 dítěte na jednu ženu (UNFPA, 2001).
V roce 1960 byl průměrný dosahovaný věk v rozvojových zemích o 22 let kratší než v ekonomicky vyspělých zemích. V roce 2000 tento rozdíl byl 12%. Průměrně dosahovaný věk ve vyspělých zemích v letech 1995 až 20000 se odhaduje na 75 let a v rozvojových zemích na 63 let. Protože porodnost trvale klesá a průměrně dosažený věk roste, světová populace stárne rychleji než v 60. letech 20. století. (United Nations Population Division, 2001)
Rozšíření onemocnění HIV/AIDS od 70. let 20. století zkracuje průměrnou délku života v nejvíce postižených zemích. V roce 2000 bylo onemocnění HIV/AIDS čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí. Od 70. let 20. století se nakazilo tímto onemocněním více než 60 miliónů lidí a z nich 20 miliónů již zemřelo. Ze 40 miliónů lidí nakažených onemocněním HIV/AIDS asi 70% žije v subsaharské Africe, kde je nejčastější příčinou úmrtí (UNAIDS, 2001). Ve srovnání s Afrikou je relativní dopad onemocnění HIV/AIDS ve většině ostatních oblastí světa relativně malý.
Od 70. let 20. století jsou zaznamenávány výrazné přesuny obyvatelstva kvůli rychlé urbanizaci, mezinárodní migraci a kvůli přesunům uprchlíků a domácích vysídlenců. V roce 1975 žilo 84 miliónů lidí mimo své domovské země. Koncem 20. století těchto lidí bylo asi 150 miliónů (UNDP, 1999; UNHCR, 2000). Počet uprchlíků vzrostl z 2,7 miliónů lidí v roce 1972 na 18,3 miliónů lidí v roce 1992, kdy dosáhl vrcholu a pak klesal na 11,7 miliónů lidí koncem roku 1999 (UNHCR, 2000). V roce 2001 mezi uprchlíky, navrátilce a domácí vysídlence patřilo asi 22 miliónů lidí (UNHCR, 2001). Předpokládá se, že ekonomicky vyspělé země v následujících 50 letech budou nadále přijímat mezinárodní uprchlíky v celkovém počtu asi 2 miliónů lidí ročně. Kvůli nízké porodnosti v těchto zemích budou uprchlíci sehrávat stále významnější roli v růstu populace ve vyspělých oblastech světa (United Nations Population Division, 2001).
Světová ekonomika celkově od 70. let 20. století vzrůstá, přestože v ní dochází k výrazným výkyvům. Světový hrubý národní příjem (GNP, Gross National Product) se více než zdvojnásobil z 14300 miliard dolarů v roce 1970 na odhadovaných 29995 miliard dolarů v roce 1999 (Constanza a kol., 1997; World Bank, 2001). Tyto částky však nezahrnují hodnotu životního prostředí a hodnotu služeb souvisejících s jeho udržováním, které jsou pro podporu života na Zemi rozhodující a přispívají k zdraví lidstva. Odhaduje se, že hodnota těchto ekologických služeb je od 16000 miliard dolarů do 54000 miliard dolarů ročně s průměrem 33000 miliard dolarů ročně. Tento odhad by však měl být považován za minimální kvůli statistické povaze nejistoty (Constanza a kol., 1997).
Světová ekonomika v reálném hrubém národním příjmu rostla o 3,1% ročně v letech 1980 až 1990 a o 2,5% ročně v letech 1990 až 1998. Za stejná období průměrný roční příjem na obyvatele rostl o 1,4% ročně resp. o 1,1% ročně (UNCTAD, 2000). V těchto obdobích však byly mezi jednotlivými oblastmi výrazné rozdíly. Největší přírůstky hrubého národního příjmu byly v Asii a zemích Tichého oceánu, v nichž žije více než polovina světové populace. Hrubý národní příjem na obyvatele (v hodnotě dolaru v roce 1995) se v letech 1972 až 1999 v zemích Tichého oceánu a východní Asie téměř zdvojnásobil s přírůstkem 2,4% ročně (World Bank, 2001). Naopak v subsaharské Africe hrubý národní příjem na obyvatele poklesl.
Přes veškerý světový ekonomický růst se rozdíly mezi chudými a bohatými prohlubují jak při porovnání rozvojových a vyspělých zemí, tak při porovnání uvnitř zemí, zejména v Latinské Americe a v subsaharské Africe (UNDP, 2001). Příjem na obyvatele vzrostl ve většině oblastí pouze částečně s výjimkou Evropy a Severní Ameriky. Asi 3,5 miliardy lidí žijících v zemích s nízkými příjmy spotřebovává méně než 20% světového příjmu, zatímco asi miliarda lidí žijících v ekonomicky vyspělých zemích spotřebovává asi 60% světového příjmu (UN, 2000). Poměr mezi reálnými příjmy nejbohatších 20% lidstva a nejchudších 20% lidstva se zvětšuje z 30:1 v roce 1960, přes 60:1 v roce 1990 na 74:1 v roce 1997 (UNDP, 1999).
Mezi indikátory ekonomického rozvoje náleží spotřeba energie a doprava, které mají závažné dopady na životní prostředí. Soukromá silniční doprava představuje symbol způsobu života lidí, kteří si to mohou dovolit. Od 70. let 20. století se na silnicích ročně objevuje asi 16 miliónů nových automobilů (UNDP, UNEP, World Bank, WRI, 1998). Soukromé automobily představují asi 15% celkové globální spotřeby energie (Jeprna a kol., 1995).
Značné rozdíly ve finančních příjmech se také odrážejí ve spotřebě nerostných a přírodních surovin. Nejbohatších 20% světové populace se podílí 86% na celkových osobních výdajích a spotřebovává 58% světové výroby energie, 45% veškeré produkce masa a ryb, 84% výroby papíru, ve svém vlastnictví má 87% všech vyrobených automobilů a 74% všech vyrobených pevných a mobilních telefonů. Na druhé straně nejchudších 20% světové populace využívá méně než 5% tohoto zboží a služeb (UNDP, 1998).
Pro většinu rozvojových zemí nejzávažnějšími problémy jsou chudoba, nezaměstnanost a nízká produktivita. V rozvojových zemích asi 37% zaměstnaných lidí pracuje "načerno", tedy bez zdravotního, sociálního a důchodového pojištění a bez jakékoliv zákonné ochrany. V Africe je to více než 45% zaměstnaných lidí (UNCHS, 2001). V 80. letech 20. století Světová banka zahájila programy strukturálních úprav SAP (structural adjustmnent programmes) s cílem zmírnit ekonomickou nerovnováhu a zvýšit ekonomickou produktivitu pomocí reforem. Tyto programy měly na jedné straně příznivé ekonomické a společenské dopady, na druhé straně však měly negativní dopady na sociální stabilitu a udržitelné životní prostředí (Reed, 1996). Chudoba, nezaměstnanost a pokles životní úrovně se po roce 1990 staly závažnými problémy v zemích střední a východní Evropy po rozpadu komunistického bloku. Všechny tyto problémy jsou přímým důsledkem hospodářské politiky a vztahu k životnímu prostředí bývalých komunistických vlád.
Závažným ekonomickým ukazatelem je zadluženost, která v roce 1999 dosáhla 2,572614.1012 amerických dolarů (World Bank, 2001). V roce 1996 byla zahájena iniciativa HIPCs (the Heavily Indebted Poor Countries) na pomoc nejvíce zadluženým chudým zením. Koncem roku 2001 tato pomoc dosáhla 36 miliard dolarů, které byly poskytnuty 24 zemím (zejména v Africe) (IMF, 2001). Bohužel, ve většině nejchudších zemích poskytnutá finanční pomoc byla použita spíše na splátky dluhů než na vzdělání a zdravotnictví (Oxfam, 2001).
Rozvoj vědy a technologie přispívá k vyšší životní úrovni, k lepšímu zdraví, k lepšímu zaměstnání a vzdělání. Od 70. let 20. století věda a technologie učinily významné kroky zejména v odvětví informatiky a telekomunikací, v medicíně, ve výživě, v zemědělství, v ekonomice a v biotechnologii. inženýrství. V Evropě a v Severní Americe bylo zaznamenáno 40 až 60 významných technologických inovací (Hillner, 2000).
Informační a komunikační technologie výrazně ovlivnily život, vzdělání, zaměstnání a interakci miliónů lidí v ekonomicky vyspělých zemích světa (Okinawa Charter, 2000). Globální počítačová síť Internet, mobilní telefonní sítě a satelitní sítě zkrátily vzdálenosti a čas. Technologie satelitní komunikace od poloviny 80. let 20. století se stala novým médiem globálního rozsahu. Počátkem 90. let 20. století došlo k síťovému propojení počítačů a komunikací, které umožnilo zpracování, přenos a ukládání ohromného množství informací. V roce 2001 již bylo možno jediným kabelem přenést za sekundu více informací, než v roce 1997 celým Internetem za měsíc (UNDP, 2001).
Informační a komunikační technologie se rozvíjejí tak rychle, že představují ohromné možnosti pro rozvoj lidstva. Lidé dnes mají mnohem snazší, rychlejší a levnější přístup k informacím ze vzdálených míst celého světa. Je však třeba zdůraznit,.že tyto moderní technologie využívá jen menšina lidstva. 79% uživatelů Internetu žije v zemích OECD, které představují jen 14% světové populace. Avšak také v některých rozvojových zemích došlo k prudkému růstu uživatelů Internetu. V roce 1998 bylo v Číně 3,9 miliónů uživatelů Internetu a v roce 2002 již 33 miliónů uživatelů (UNDP, 2001, CNNIC, 2002).
Mobilní telefony překonaly omezení infrastruktury kabelových sítí. Počet uživatelů mobilních telefonů vzrostl z 10 miliónů lidí na počátku 90. let 20. století na 725 miliónů lidí v roce 2001, kdy připadal jeden mobilní telefon na každých 8 lidí (ITU, 2001).
Pokroky vědy a vývoj nových technologií lidem také pomohl lépe porozumět životnímu prostředí. V červenci 1972 americká vláda prostřednictvím NASA vypustila první satelit LANDSAT. V roce 2002 tedy program satelitů LANDSAT trval již 30 let. Po tuto dobu soustavně shromažďoval data o pevninském povrchu Země (USGS, 2001). Data satelitů LANDSAT představují nový rozměr pro sledování životního prostředí, pro hodnocení jeho stavu a změn a také pro včasné varování před vznikajícími problémy.
Pro některé rozvojové země však moderní technologie znamenají další prohloubení jejich izolace a nikoliv nástroj pokroku. Tyto technologie jsou totiž reakcí na tlaky trhu a nikoliv na potřeby chudých lidí s malou kupní silou. Proto výzkum a vývoj obvykle nenaplňuje potřeby rozvojových zemí (UNDP, 2001). Například v letech 1975 až 1996 se na trhu objevilo 1223 nových léčiv, avšak pouze 13 z nich slouží pro léčení tropických onemocnění (UNDP, 2001). Nové technologie také představují nezanedbatelné riziko pro lidské zdraví a životní prostředí, jako je zeslabení ozónové vrstvy v důsledku používání fluorchlóruhlovodíků CFC, vedlejší účinky léčiv včetně jejich reziduí v odpadních vodách, použití nových technologií jako zbraní, znečištění životního prostředí chemickými odpady, dopady geneticky modifikovaných organismů na zemědělství, výživu a přírodu, technologické katastrofy jako byla havárie jaderné elektrárny v Černobylu nebo únik nebezpečných chemikálií v Bhópálu.
Hlavním nástrojem každého státu je jeho vláda, která zasahuje do všech úrovní a sektorů společnosti, od lokální až po globální úroveň, od veřejného až po soukromý sektor. Způsob vlády má přímé dopady na zákony, základní lidská práva, politický, parlamentní demokratický a volební systém, na veřejné informace, veřejnou správu státu, na celou občanskou společnost, na bezpečnost státu a jeho obranu.
Způsob vlády se odráží v každém aspektu moderního života, tedy nejen ve vztahu k životnímu prostředí. "Dobrá" vláda je nutným předpokladem jasných politických kroků a jejich účinného prosazování a důsledné kontroly.
Za 30 let od Stockholmské konference v roce 1972 do Světového summitu o udržitelném rozvoji v roce 2002 byl svět svědkem hlubokých změn politických systémů. Rozpadl se koloniální systém evropských zemí v Africe. Skončilo období apartheidu (vyloučení černošského obyvatelstva z veřejného života) v Jihoafrické republice. V Evropě došlo k pádu železné opony, ke sjednocení Německa a k zániku komunistického Sovětského svazu a jeho impéria ve východní a střední Evropě. Západní Evropa a Severní Amerika již nejsou vyčerpávány závody ve zbrojení se Sovětským svazem. Došlo k rychlému rozvoji ekonomických a obchodních aliancí a k posílení postavení Organizace spojených národů, která v březnu 2002 měla 190 členů. K největším změnám však zřejmě došlo na národní úrovni mnoha států. Občané těchto států konečně vybojovaly demokracii a průhlednost kroků své vlády. V 90. letech 20. století ve více než 100 rozvojových a přechodových zemí došlo k pádu vojenských režimů nebo režimů jedné politické strany (UNDP, 2001). Rostoucí mezinárodní význam životního prostředí se přenesl do národní politiky většiny ekonomicky vyspělých zemí. Do politiky těchto zemí se od 80. lete 20. století začaly prosazovat "zelené" strany. Od 70. let 20. století ve všech oblastech světa začala narůstat masová hnutí v občanské společnosti v podobě řady organizací často s praktickou rolí. Nevládní organizace začaly ovlivňovat a někdy se podílejí na rozhodování vlád a soukromého sektoru.
Síla občanské společnosti a její vliv na politiku vlád států byly rozpoznány již v 70. letech 20. století. Jen díky zájmu veřejnosti, snahám získat podrobné informace a tlaku nevládních organizací se vlády problémy životního prostředí začaly vážně zabývat. Zákony a státní instituce samy o sobě nestačí. Musí se projevit vůle lidí, jejich odpor k politice státu a jejich ochota obětovat se prospěch zdravého života pro celé lidstvo (Commission to Study the Organization of Peace, 1972).
Rostoucí integrace finančního sektoru, ekonomiky, kultury, technologií a vlády kvůli globalizaci má své výrazné dopady, a to jak pozitivní tak negativní, na všechny aspekty života lidí a na životní prostředí.
Pokud tržní síly začnou ovládat sociální a politickou sféru stejně jako
ekonomickou, hrozí nebezpečí, že moc a bohatství se dostane do rukou menšiny
lidí, zatímco většina lidí bude stále utlačovanější a závislejší. Výzvou
pro 21. století je ustavení silnějšího způsobu vládnutí, který zajistí,
že globalizace bude sloužit k prospěchu většiny lidí a nikoliv pouze k
zisku malé ekonomicky bohaté elity.
Africká oblast má bohaté zdroje nerostných a přírodních surovin, které nabízejí bezpočet příležitostí pro lidský, společenský a ekonomický rozvoj. Rozmanitost kultur a domorodé znalosti poskytují nezbytný lidský kapitál pro využití těchto nabízených možností.
Afrika v 21. století však bude čelit obrovským problémům. Ze 49 afrických zemí, pro něž bylo možno získat potřebná data, 20 zemí je považováno za středně sociálně vyspělé a 29 za slabě sociálně vyspělé (UNDP, 2001). Tato fakta obecně znamenají:
Asi 350 miliónů lidí, tedy 44% celkové populace těchto zemí, má příjem méně než 1 americký dolar denně. V Nigérii má tento příjem více než 70% lidí. Asi 150 miliónů dětí žije pod hranicí chudoby (ADB, 2000, UNDP, 2001). Nejchudších 10% lidí využívá méně než 5% finančních příjmů a nejbohatších 10% lidí využívá 25% až 45% všech finančních příjmů (ADB, 2001).
Hluboké rozdíly panují také mezi společenským postavením mužů a žen. V řadě zemí ženy nesmí vlastnit žádný majetek ani půdu. Ženy obvykle zastávají hůře placená místa a nemohou zastávat vyšší funkce ve státním aparátu nebo v soukromých firmách. V některých zemích jsou vdané ženy dosud plně podřízeny svým manželům a jejich sociální postavení lze označit jako otroctví.
Dostupnost lékařské péče značně kolísá, avšak obecně je menší než světový průměr. Pomalý růst ekonomiky a rostoucí populace vládám brání větším investicím do lékařské péče a zdravotnických zařízení. V roce 1998 největší investice do lékařské péče na obyvatele měla Jihoafrická republika (623 amerických dolarů) a nejmenší Madagaskar (jen 15 dolarů) (UNDP, 2001).
Afrika má od 70. let 20. století jeden z největších přírůstků obyvatel na světě. V roce 2002 byl průměrný roční přírůstek obyvatel 2,4%, zatímco celosvětový průměr je 1,3%. V roce 1972 v Africe žilo 375 miliónů obyvatel, v roce 2000 794 miliónů obyvatel. Africká populace představuje zhruba 13% světové populace. Porodnost v Africe patří k největším na světě. V období 1965 až 1970 byla 6,8 dětí na 1 ženu, v období 1995 až 2000 byla 5,4 dětí na 1 ženu (United Nations Population Division, 2001).
Pandemie onemocnění HIV/AIDS v roce 2001 v Africe usmrtila 2,3 miliónu lidí, což má závažné dopady na všechny aspekty lidského, společenského a ekonomického rozvoje zemí. Afrika má největší přírůstek nově infikovaných lidí a největší počet již nemocných lidí (8,4% všech dospělých). V roce 2001 v subsaharské Africe bylo onemocněním HIV/AIDS postiženo 28,1 miliónů lidí, tedy 70% všech nemocných HIV/AIDS na africkém kontinentu. Od 80. let 20. století má toto onemocnění závažné dopady na průměrnou délku života v této oblasti. V Botswaně a Malawi je průměrná délka života nižší než 40 let (UNAIDS, 2001). Země severní Afriky jsou postiženy méně. Přes úsilí mnoha zemí dopady onemocnění AIDS na rozvoj společnosti, růst ekonomiky a zdravotní systémy bude dosahovat několika miliard dolarů. Odhaduje se, že v Jihoafrické republice budou ztráty způsobené onemocněním AIDS ve 20. letech 21. století dosahovat 0,4% hrubého národního příjmu.
Ekonomika afrických zemí je ve značné míře založena na vývozu nezpracovaných přírodních produktů a nerostných surovin. Proto ekonomický růst těchto zemí je nižší, než by mohl být, pokud by přírodní produkty a nerostné suroviny byly zpracovány na finální výrobky s přidanou hodnotou. Africké ekonomiky jsou proto velmi zranitelné kolísáním cen finálních výrobků a regulacemi trhů. První ropná krize v letech 1973 až 1974 vyvolala v Africe řadu ekonomických otřesů a ekonomickou recesi, která ve většině zemí trvala po následujících 25 let. Pokles cen kávy, kakaa a dalších plodin během 80. let 20. století měl na ekonomiku afrických zemí katastrofické dopady. V letech 1970 až 1995 Afrika ztratila polovinu svých trhů a její příjem se snížil o asi 70 miliard dolarů ročně (Madavo, 2000).
Závislost africké ekonomiky na zemědělství vede ke značné zranitelnosti afrických zemí vůči globálním změnám klimatu. Taková ekonomika závažným způsobem ovlivňuje dostupnost potravin a ohrožuje lidskou bezpečnost, zdraví a zahraniční export. Soustředění na těžbu nerostných surovin, pěstování ekonomicky výnosných plodin a dřevin má ničivé dopady na životní prostředí.
Výkonnost africké ekonomiky, která je navíc vystavena tlaku rostoucího počtu obyvatel, od 70. let do 90. let 20. století poklesla. V letech 1975 až 1999 v subsaharské Africe došlo k poklesu hrubého národního příjmu na osobu o 1% ročně (UNDP, 2001). Na druhé straně 34 afrických zemí zaznamenalo v letech 1994 až 1995 přírůstek hrubého národního příjmu na osobu. V 18 těchto zemích přírůstek za toto období přesáhl 5% (Madavo a Sarbib, 1998). Někteří ekonomové se domnívají, že jde o signál obnovy udržitelné ekonomiky, která tak odráží positivní výsledky růstově orientované makroekonomiky a strukturálních reforem (Madavo, 2000; Madavo a Sarbib, 1998).
Od poloviny 90. let 20. století došlo v řadě afrických zemí k uvolnění kontroly cen, ke zrušení různých tržních omezení, k racionalizaci daňových sazeb, k liberalizaci finančních trhů a ke zrychlení privatizace (ADB, 2000).
Značnou překážkou ekonomického růstu a omezení chudoby v Africe je zahraniční zadluženost. Zahraniční dluh regionu jako celku vzrostl téměř 22 krát, z 16,96 miliard dolarů v roce 1971 na 370,727 miliard dolarů v roce 1999 (World Bank, 2001a). V roce 1970 zahraniční dluh zemí subsaharské Afriky byl 6 miliard dolarů (tj. 11% hrubého národního příjmu). V roce 1999 tento dluh již dosáhl 330 miliard dolarů (tj. 61% hrubého národního příjmu). Pak nastal malý pokles (World Bank, 2001b). V severní Africe byl vývoj zahraničního dluhu podobný. Teprve počátkem 21. století se ze strany průmyslově vyspělých zemí Severní Ameriky a Evropy objevily větší snahy o omezení zadlužení a došlo k růstu zahraničních přímých investic. Přestože 20 afrických zemí přijalo opatření v rámci iniciativy HIPCs (the Heavily Indebted Poor Countries), zadluženost nadále zůstává závažným problémem (IMF, 2001).
Rozvoj vědy a technologií a jejich pronikání do života společnosti v Africe probíhá velmi pomalu. V oblasti je řada zaostalých zemí (jako je Ghana, Keňa, Mozambik, Senegal, Súdán, Tanzanie), kde většina populace nezná ani starší technologie, jako jsou pevné telefonní přístroje nebo rozhlasové přijímače. Na druhé straně v Africe je řada zemí, které se snaží některé nové technologie zavést (Alžírsko, Egypt, Jihoafrická republika, Tunisko, Zimbabwe), přestože celková technologická úroveň těchto zemí je výrazně nižší v Evropě nebo v Severní Americe. Podle hodnocení indexem technologických vymožeností (TAI, Technology Achievment Index) má Jihoafrická republika tento index roven 0,34, zatímco Finsko má tento index roven 0,744 (UNDP, 2001).
Nedostatek vhodných technologií závažným způsobem omezuje možnosti udržitelného rozvoje. Zemědělství většiny afrických zemí závisí na zavlažování. Účinné zavlažovací systémy však jsou pro většinu farmářů finančně nedostupné. Výsledkem je plýtvání vzácnou vodou a málo účinné zavlažování. Afrika také zaostává ve využití biotechnologie a genetiky pro zemědělství, ve využití farmaceutických produktů a v prevenci infekčních onemocnění. Zahraniční společnosti by v Africe mohly pěstovat a chovat některé komerčně využitelné rostliny a živočichy, avšak místní společnosti nemají potřebné technologie, kapitál, znalosti, ani dostatek kvalifikovaných pracovníků.
Celá Afrika má 4 milióny uživatelů sítě Internet (přitom 2,5 miliónu uživatelů je v Jihoafrické republice). Jeden uživatel Internetu připadá na 200 lidí (světový průměr je jeden uživatel na 30 lidí) (Jensen, 2001). Mobilní telefonie umožňuje překonat problém dosud neexistující komunikační infrastruktury. V roce 1990 v Africe nebyl téměř žádný přístup k mobilní telefonii. V roce 1999 již tato technologie byla značně rozšířena, například v Jihoafrické republice z 0,1 uživatele na 1000 obyvatel na 132 uživatelů na 1000 obyvatel (UNDP, 2001).
Přes veškeré významné institucionální a politické změny od 70. let 20. století jsou vládnoucí systémy zranitelné a křehké. Nejvýznamnější změnou v Africe byl zánik koloniální soustavy, zánik vojenských a diktátorských režimů ve většině zemí a růst účasti nevládních, společenských a občanských organizací na moci. Ve většině afrických zemí je však značně rozšířena korupce. Ve 14 afrických zemích je index přijímání úplatků menší než 5, z toho jen ve čtyřech z nich je tento index menší než 2. Index přijímání úplatků (Corruption Perception Index) má stupnici od 0 do 10.
Další závažnou překážkou ve stabilitě, ekonomickém růstu a sociálním
rozvoji v oblasti od 70. let 20. století jsou vážné občanské konflikty,
které často vedou ke krvavému násilí a válce. Tyto konflikty vznikají v
důsledku etnických a náboženských rozdílů a v důsledku sporů o přírodní
zdroje. Vždy však za nimi stojí nezodpovědní vůdci a představitelé mocenských
skupin. Důsledkem těchto konfliktů je značný počet domácích vysídlenců
a uprchlíků, hladovění a onemocnění mnoha lidí, poškození nebo zničení
ekonomické infrastruktury a značné finanční náklady na následnou obnovu.
Téměř každý pátý Afričan je dosud přímo nebo nepřímo postižen důsledky
některé občanské války.
Země Asie a Tichého oceánu zaujímají 23% zemského povrchu a jsou domovem více než 58% světové populace. Tato oblast zahrnuje několik nejrychleji se rozvíjejících ekonomik na světě, jako je Čína a země jihovýchodní Asie (Japonsko, Korejská republika). Od 70. let 20. století tato oblast postupně přešla od klasického soběstačného životního stylu ke spotřební společnosti "západního způsobu" života. Rychlá urbanizace a "západní styl" života jsou provázeny rychlým populačním růstem. Tento přechod se odráží v sociální a ekonomické oblasti stejně jako v životním prostředí.
Z 53 zemí v tomto regionu se 7 řadí k zemím s vysokou úrovní rozvoje společnosti, 21 k zemím se středí úrovní a 5 s nízkou úrovní (ostatní země, zejména malé ostrovy jižního Tichého oceánu nejsou hodnoceny). Subregion zemí severozápadního Tichého oceánu a východní Asie se ve všech sociálních a ekonomických odvětvích rychle rozvíjí. Naopak země jižní Asie značně zaostávají a mnoho lidí v nich žije v chudobě. V jižní Asii je hrubý národní příjem na osobu 506 dolarů ročně (v hodnotě dolaru v roce 1995), zatímco v zemích severovýchodního Tichého oceánu a východní Asie je tento příjem 794 dolarů ročně. Průměrná délka života v jižní Asii vzrostla z 50 let v letech 1970 až 1975 na více než 60 v letech 1995 až 2000. Průměrná délka života ve stejných obdobích v zemích severovýchodního Tichého oceánu a východní Asie vzrostla z 61 let na téměř 70 let. Gramotnost dospělých vzrostla v jižní Asii v období let 1972 až 1999 z 33% na 55%. v zemích severovýchodního Tichého oceánu a východní Asie gramotnost vzrostla za stejné období z 55% na 84% (World Bank, 2001).
Asi tři čtvrtiny světové chudé populace žije v jižní Asii. Nejchudšími zeměmi jsou Afghánistán, Pákistán, Indie, Nepál, Bangladéš, Laos, Kambodža. V jižní Asii asi 40% celkové populace má příjem nižší než 1 dolar denně (UNDP, 2001). Chudoba však zde není určena výlučně ekonomikou. Podle běžných ekonomických indikátorů většina obyvatel ostrovů Tichého oceánu žije pod hranicí chudoby (UNESCAP, 1999), avšak mnoho lidí zde žije tradičním soběstačným způsobem života bez potřeby peněžního systému a tržní ekonomiky (UNEP, 1999).
Chudoba většiny zemí tohoto regionu pramení z hlubokých nerovností obyvatel a ze selhání systému vlády, který umožňuje, aby prospěch z ekonomického růstu měla stále se zmenšující elita. Navíc urbanizace, přechod k peněžní ekonomice a vysoký populační růst bez odpovídajícího růstu zaměstnanosti problém chudoby ještě zhoršuje. Dochází k vyčerpávání přírodních zdrojů, které ohrožuje zemědělskou a životní soběstačnost (UNESCAP, 1999).
Počet obyvatel v tomto regionu vzrostl z 2,173 miliardy lidí v roce 1972 na 3,514 miliardy lidí v roce 2000 (United Nations Population Division, 2001). Rychlost ročního přírůstku populace se zpomalila z 2,3% v roce 1972 na 1,3% v roce 2000 (což odpovídá světovému průměru). Mezi subregiony tohoto regionu však existují značné rozdíly. Zpomalení přírůstku částečně souvisí s poklesem porodnosti žen, která se snížila z 5,1 dětí na jednu ženu na 2,1 dětí na jednu ženu v období od roku 1970 do roku 2000 (United Nations Population Division, 2001).
Region obsahuje nejlidnatější země světa, jako je Čína a Indie, které dohromady představují 38% světové populace. Region také obsahuje země s největším přírůstkem obyvatel, který 1,5 krát přesahuje celosvětový průměr. Těmito zeměmi jsou Bangladéš, Čína, Indie, Indonésie a Pákistán (United Nations Population Division, 2001).
Vysoký přírůstek populace se také odráží ve struktuře populace tohoto regionu. Většina zemí má mladší populaci. Asi 30% populace žijící v Asii tvoří mládež mladší 15 let (United Nations Population Division, 2001). Na jedné straně lze tuto situaci považovat za příznivou díky značnému přírůstku práceschopného obyvatelstva, na straně druhé tato situace bude mít nepříznivé socio-ekonomické dopady zejména kvůli vysoké nezaměstnanosti. Navíc značný počet mladých lidí brzy vyvolá tlak na další růst populace a také tlak na tržní ekonomiku, protože mladí lidé již většinou chtějí žít "západním stylem" života.
Odhaduje se, že v Asii a zemích Tichého oceánu žije asi 7,1 miliónů lidí s onemocněním HIV/AIDS (téměř 18% všech nemocných HIV/AIDS ve světě). Ročně umírá na toto onemocnění 435000 lidí a objevuje se více než 1 milión nových případů (UNAIDS, 2001).
Od 70. let 20. století většina zemí regionu Asie a Tichého oceánu dosáhla určitého ekonomického rozvoje a zvýšení životní úrovně. Růst hrubého národního příjmu se však zpomalil z 9,76% v roce 1970 na 2,54% v roce 1999 s poklesem o 1,04% v roce 1998 kvůli asijské hospodářské krizi (World Bank, 2001). Celkově se za období od roku 1972 do roku 1999 reálný příjem na osobu (v hodnotě dolaru v roce 1995) v zemích severovýchodního Tichého oceánu a východní Asie téměř zdvojnásobil a ročně vzrůstal průměrně o 2,4%. V jižní Asii reálný příjem přesáhl 2% ročně (World Bank, 2001). Nejpomalejší růst byl na ostrovech v Tichém oceánu, což odpovídá nedávné studii o obecném poklesu životní úrovně v zemích ostrovů Tichého oceánu (UNESCAP, 1999).
Zahraniční dluh Region Asie a Tichého oceánu jako celku představuje 41,7% celkového světového dluhu. V roce 1999 tento dluh dosahoval 1073,977 miliard dolarů. Od roku 1981 vzrostl více než pětkrát ze 189,968 miliard dolarů (World Bank, 2001).
Ekonomická struktura regionu se od 70. let 20. století výrazně změnila. Zejména poklesl počet lidí pracujících v zemědělství a vzrostl počet lidí pracujících ve službách. Dokonce v jižní Asii podíl zemědělství na hrubém národním příjmu poklesl z 39% v roce 1980 na 30% v roce 1995, zatímco podíl služeb za stejné období vzrostl z 35% na 41% (World Bank, 1997). Tyto strukturální změny se odrazily také v zaměstnanosti. V roce 1960 bylo 75% lidí zaměstnáno v zemědělství a v roce 1990 asi 60%, zatímco v průmyslu za stejné období vzrostla zaměstnanost z 15% na 21% (ADB, 1997).
Způsob života v zemích severovýchodního Tichého oceánu a východní Asie se změnil ze soběstačného životního stylu na spotřebitelský "západní" životní styl. Životní úroveň v tomto subregionu je relativně vysoká v porovnání s jinými rozvojovými zeměmi. Na druhé straně se zde objevují znepokojivé trendy, jako je rostoucí nezaměstnanost zejména mladých lidí, rostoucí počet žáků, kteří nedokončí ani základní školu, pokles reálných příjmů domácností, rostoucí počet drogově závislých a rostoucí kriminalita (SPC, 1998). Většina malých zemí a vzdálených ostrovů Tichého oceánu nemá prakticky žádný průmysl, zatímco některé země mají malý průmysl na zpracování potravin a nápojů, na výrobu oděvů a na výrobu a opravy menších strojů (UNEP, 1999).
Ve vědě a technologiích několik zemí tohoto regionu dosahuje významného pokroku. Mezi tyto země patří Austrálie, Čína, Indie, Japonsko, Malajsie, Korejská republika, Singapur a Tchajwan (Hillner, 2000). Asie představuje asi 30% světových nákladů na výzkum a vývoj, z toho polovinu představuje Japonsko (UNESCO, 2000).
V porovnání s vývojem v jiných částech světa rozšíření nových technologií, jako je Internet a mobilní komunikace, je v tomto regionu nejmohutnější a má na život a národní ekonomiky těchto zemí výrazné dopady. V Indii se rozvíjí síť informačních center, která umožňují přístup na Internet s využitím sluneční i běžné elektrické energie a bezdrátové i drátové technologie. Farmáři a rybáři tak mají přístup k informacím od vývoje cen trhu až po satelitní snímky. V roce 2001 však využívalo Internet jen 0,4% Indů (UNDP, 2001). V Číně počet uživatelů Internetu vzrostl ze 3,9 miliónů lidí v roce 1998 na téměř 33 miliónů lidí v roce 2002, tedy téměř desetkrát (UNDP, 2001; CCNIC, 2002). Přesto počet uživatelů Internetu v Číně představuje jen asi 2,75% celkové populace. Na druhé straně více než polovina obyvatel Hong Kongu má přístup k Internetu (UNDP, 2001). Informační a komunikační průmysl v Indii v roce 1999 vytvořil zisk 7,7 miliardy dolarů, tedy 15 krát více než v roce 1990. Téměř 4 miliardy dolarů byly získány z exportu technologií, softwaru a služeb (UNDP, 2001). Související zaměstnanost a ekonomický rozvoj nabízí významný potenciál při řešení chudoby této země.
Příznivý obraz budoucnosti Asie z první poloviny 90. let 20. století
poněkud zastínily události od roku 1998 v jihovýchodní Asii a v Koreji.
Ztráta důvěry k tomuto regionu donutila většinu jeho představitelů věnovat
pozornost pružnějšímu způsobu vlády a správě financí, které by zabránily
dalším krizím. V zemích, které chtějí znovu prosperovat, musí jejich vlády
a instituce zajistit nové a rozšířit stávající trhy a provádět důslednou
sociální politiku, která by byla prospěšná ekonomice, životnímu prostředí
a lidem.
Nejdůležitější změnou od 70. let 20. století v Evropě byly politické, společenské, ekonomické a institucionální procesy, které vedly k zesílení a rozšíření Evropské unie a k přechodu centrálně plánovaných ekonomik v otevřené tržní ekonomiky. Tyto změny měly zásadní vliv na vývoj všech dotčených zemí a celý region. Ačkoliv všechny tři evropské subregiony (západní, střední a východní Evropa) se podobají, existují v nich výrazné rozdíly v důsledku historických i nedávných událostí, které vedly k politickým, ekonomickým a sociálním rozdílům.
Po rozpadu komunistického bloku ovládaného Sovětským svazem (Svaz sovětských socialistických republik, Německá demokratická republika, Polská lidová republika, Československá socialistická republika, Maďarská lidová republika, Rumunská socialistická republika, Bulharská lidová republika, Sjednocená federativní republika Jugoslávie, Albánská lidová republika) koncem 80. a počátkem 90. let 20. století nastala nová éra celoevropské spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí v rámci procesu "Environment for Europe, EfE". Tento proces byl součástí širšího rámce evropské politiky zaměřené na demokratizaci a postupné nahrazení státního socialismu v postkomunistických zemích. Během příprav Arhuské konvence (podle města Arhus v Dánsku) o přístupu k informacím, veřejné účasti na rozhodování a přístup k právu ve věcech životního prostředí se ukázalo, že jak v zemích střední a východní Evropy tak v západních demokraciích nedosaženým cílem jsou veřejná práva a podíl na rozhodování (REC, 1998).
Evropa je regionem s vyšší nebo střední úrovní rozvoje společnosti. Zatímco celková úroveň rozvoje v západní a v části střední Evropy postupně vzrůstá, většina zemí východní Evropy trpí vážnými problémy včetně růstu chudoby, protože dosud zůstaly na začátku procesu přechodu od centrálně plánované k tržní ekonomice.
V bývalém Československu se tento přechod uskutečnil zejména restitucí (navracením) majetku a půdy bývalým majitelům, "velkou privatizací" velkých státních podniků ve spojení s kupónovou privatizací a "malou privatizací" menších státních podniků. Metoda kupónové privatizace byla v zemích bývalého komunistického bloku ojedinělá a umožnila rychlé předání státního majetku do soukromých rukou. Stinnou stránkou kupónové privatizace se však staly například Harvardské investiční fondy podnikatele Viktora Koženého, který pod slibem značného zúročené odkoupil získané akciové podíly od mnoha účastníků kupónové privatizace.
Evropský region má tradičně vysokou gramotnost dospělých, 95% nebo více. Poněkud nižší gramotnost je v jižních částech západní Evropy (UNESCO, 1998).
V některých zemích střední a východní Evropy (Moldavie, Rumunsko, Ruská federace a Ukrajina) v letech 1989 až 1995 měla více než polovina obyvatel příjem nižší než je oficiální hranice chudoby (UNDP, 1999a). Tato situace se odrazila v prudkém poklesu reálných mezd a hrubého národního příjmu na obyvatele, ve vysoké míře inflace a v hlubokých rozdílech příjmů včetně rozdílů mezi příjmy mužů a žen, protože ženy jako první ztrácejí zaměstnání. Změnily se také relativní ceny zboží a služeb, které se staly pro řadu lidí obtížně dostupné (UN 2000a). Přestože chudoba zjevně tíživější a vážnější ve východní Evropě, rozhodně není neznámá ani v západní Evropě. Odhaduje se, že v západní Evropě (včetně Finska a Švédska) žije 17% lidí pod oficiální hranicí chudoby. Poměrně rozšířená je hrozba nízkého finančního příjmu. Odhaduje se, že 32% Evropanů mělo alespoň jednou nízký roční příjem v období tří let a 7% Evropanů mělo nízký příjem v celém tomto období. (EC 2001)
Relativní míra chudoby je definována jako procento domácností s příjmem nižším než 50 procent národního mediánu příjmu. Národní medián příjmu je nejvyšší příjem, jehož dosahuje nejméně polovina všech domácností v zemi (tedy nikoliv průměrný příjem, který může být výrazně vyšší, protože jsou do něj zahrnuty také lidé s extrémně vysokými příjmy). Tyto statistické pojmy si lze snadno přiblížit. Představme si pro jednoduchost, že máme deset domácností, z nichž osm má příjem 10 tisíc korun a dvě mají příjem 200 tisíc korun. Medián příjmu je 10 tisíc korun, tedy nejvyšší příjem, jehož dosahuje nejméně polovina všech domácností. Avšak průměrný příjem je 48 tisíc korun.
Dopady přechodu na tržní ekonomiku však nesouvisejí pouze s chudobou. V Evropě jako celku se průměrná doba života mužů a žen v období let 1995 až 2000 v porovnání s obdobím 1975 až 1980 prodloužila ze 70,3 na 73,1 let. (United Nations Population Division, 2001) Avšak v některých zemích východní Evropy se průměrná doba života zkrátila (zejména u mužů). Například v Ruské federaci ze 62 let na 58 let a na Ukrajině ze 65 na 64 let. (UNDP, 1999b) Navíc v některých zemích bývalého sovětského bloku (Bělorusko, Estonsko, Litva, Ruská federace, Ukrajina) je poměr počtu mužů a žen hluboko pod evropským průměrem. Důvodů menšího počtu žen je několik. Hlavní příčiny však spočívají ve vojenských konfliktech, v nedostatečné zdravotní péči, v nezaměstnanosti, ve ztrátě finanční podpory ve stáří, v korupci a v chudobě. Všechny tyto faktory přispívají k sociálnímu strádání a k velmi nízké životní úrovni. (UNDP, 1999b)
Rozpad komunistického společenského systému vedl mimo jiné také k rozpadu společnosti a k prohloubení sociální nerovnosti. Pokles životní úrovně byl doprovázen rostoucím počtem krádeží, nelegálním obchodem a organizovaným zločinem. (UNDP, 1999b) Na rozdíl od podmínek za komunistického režimu se lidé mnohem více obávají o svoji osobní bezpečnost často pod tlakem organizovaných zločineckých skupin, které kvůli korupci vládních úředníků často fungují bez obav z nějakého postihu. Některé zločinecké skupiny dokonce existují s tichou podporou vládních úředníků. Růst kriminality oslabuje důvěru občanů ve stát a v prosazování práva.
Počet obyvatel v Evropě vzrostl ze 100 miliónů v roce 1972 na 818 miliónů v roce 2000. Obyvatelé Evropy představují 13,5% světové populace. Nejvýraznější demografickou změnou je stárnutí evropské populace v důsledku nižší porodnosti a prodlužující se délky života. Porodnost od roku 1970 do roku 2000 poklesla z 2,3 dětí na 1,4 dětí na jednu ženu. Nižší než 1,1 dětí na jednu ženu je v Arménii, v Bulharsku a v Litvě. Aby úroveň populace zůstala stabilní, měla by být porodnost nejméně 2,1 dětí na jednu ženu (United Nations Population Divison, 2001).
Dalším narůstajícím jevem v Evropě je migrace obyvatel. Tato migrace souvisí jednak s válečnými konflikty ve světě, kdy do Evropy přicházejí žadatelé o azyl, uprchlíci a domácí vysídlenci z rozvojových zemí, a jednak se změnami životního stylu (UNECE, 1999; UNDP, 1999b).
Ekonomika západní Evropy ze zotavila z ekonomické recese na počátku 90. let 20. století a podle údajů z konce roku 2000 vzrůstá průměrně o 2,5% ročně. Důležitým faktorem byl vznik jednotného evropského trhu. V roce 1979 vznikl evropský měnový systém, v roce 1993 byl dobudován jednotný evropský trh. 1. ledna 2002 12 zemí Evropské unie přijalo jednotnou měnu euro a tím vznikl jednotný měnový prostor s více než 300 milióny obyvatel. Euro se stalo nástrojem ekonomické stability a růstu v Evropě, protože s ním souvisí řada politických a ekonomických opatření.
V Evropě jako celku byl v roce 1972 průměrný hrubý národní příjem 9000 dolarů na obyvatele a v roce 1999 byl 13500 dolarů (v hodnotě dolaru v roce 1995). V jednotlivých částech Evropy však existují výrazné rozdíly. V západní Evropě hrubý národní příjem na obyvatele dosahuje 25441 dolarů ročně, v zemích střední Evropy 3139 dolarů na obyvatele ročně a v zemích východní Evropy pouze 1771 dolarů na obyvatele ročně. (World Bank, 2001) V letech 1980 až 1999 se hrubý národní příjem ve 14 zemích bývalého sovětského bloku snížil a o více než 50% se snížil v Gruzii, Moldavii, Ukrajině a v Jugoslávii. (UN, 2002a)
Průměrná spotřeba na obyvatele v západní Evropě od roku 1975 trvale vzrůstá asi o 2,3% ročně. (UN, 2002b). Od poloviny 90. let 20. století začala vzrůstat spotřeba také v některých zemích bývalého sovětského bloku s rostoucí kupní silou. Například v Polsku vzrostla spotřeba od roku 1991 o 65%. Výrazně vzrostla také v Maďarsku a ve Slovinsku. (UN, 2000b)
Evropa ve vědeckém výzkumu a v technologickém vývoji a ve využití vědy a moderních technologií stojí v první linii. Evropa přinesla přinejmenším 19 významných technologických inovací. V popředí stojí zejména Finsko a Švédsko. Přední vědecký výzkum a technologický vývoj probíhá v řadě evropských zemí. Evropa se na světových investicích do vědeckého výzkumu a technologického vývoje podílí asi 30% a stojí za Severní Amerikou (Spojené státy americké a Kanada) a zhruba na stejné úrovni jako Asie a země v oblasti Tichého oceánu. Od roku 1970 zřejmě největšího pokroku se dosáhlo v telekomunikacích a v datových komunikacích. Datová síť Internet dnes spojuje několik miliónů firem a domácností. Počet uživatelů Internetu v letech 1998 až 2000 vzrostl o 250%. V roce 1998 používalo Internet 539 lidí z 10000, v roce 2000 již 1336 lidí z 10000. (ITU, 2002). Mezi jednotlivými částmi Evropy však existují hluboké rozdíly.
Evropská agentura pro vesmír (ESA, European Space Agency) a Kanada počátkem roku 2002 společně vypustily satelit EnviSat pro shromažďování dat o životním prostředí naší planety, zejména o změnách pevniny, oceánů a polárních čepiček.
- pokračování -