Úvodem je nutné poznamenat, že pojem "scientismus" má zcela jiný význam než "scientologie". Scientismus je ve své podstatě vědeckým dogmatismem.
Dogmatismus jako spirituální princip se stává realitou, když jedna třída principů, poznání nebo metod je považována za univerzální, za jediný základ, za jedinou formu poznání, za jedinou metodologii k dosažení Pravdy, Skutečnosti a Rozumu.
Paul Feyerabend, podobně jako jiní kritici ve všech sférách scientismu od scientistické metodologie až po politiku, hovoří o nebezpečí, které představuje dogmatismus ve vědeckém myšlení a metodě. Podle Feyerabenda "koncepce jednoho jedinečného systému kritérií, který vždy vede k úspěchu" bez pragmatismu vytváří základ duchovního monolitismu ("jednotný a jediný názor") a totalitarismu ("žádné jiné názory nejsou přípustné"). Podobně jako jiné formy dogmatismu tato forma, pokud je přijata státní mocí, se stává státní ideologií. Jako taková je překážkou dalšího pokroku vědy, protože brání existenci a rozvoji jiných duchovních koncepcí, tedy brání duchovnímu a teoretickému pluralismu ("různé názory, myšlenky a metody"). Tato neexistence duchovního a teoretického pluralismu má nepříznivé duchovní, vědecké, sociopolitické, etické a další důsledky. Cestou k posílení vědy je otevřenost vůči všem možným duchovně teoretickým a metodologickým přístupům, jimiž lze realitu zkoumat. Vědecký dogmatismus a sektářství ve vědě lze odstranit alternativními formami poznání a dlouhými tradicemi poznávání světa nezápadních národů a civilizací.
Tato metodologie myšlení vytvářela a stále vytváří zvláštní politickou filozofii a společenskou realitu "konfliktu světů", "konfliktu civilizací" proti civilizačnímu a národně kulturnímu elitářství ("výjimečný národ"), politickému monismu ("jediná politika"), totalitarismu a aristokratismu ("vyvolení s vyšším posláním").
Moderní jednota vědy a státu zabezpečuje technologickou a ekonomickou nadvládu západní průmyslově vyspělé civilizace. Jde o metodu a nástroj určité "politické" okupace. V minulosti byli odpůrci nejen fyzicky utlačováni, ale byli nuceni přijmout náboženství bratrské lásky - křesťanství. Tradice a současnost vědy a kultury v nezápadních civilizacích je považována ve všech aspektech za okrajovou záležitost, za iracionální, nejistou, slabou, nečistou, zaostalou, nehistorickou, cizí a odlišnou. V západní civilizaci je dosud zakořeněna představa, že Evropa a Severní Amerika jsou nositeli moderního myšlení a kultury a že svět jednou dospěje k západnímu blahobytu, případně k němu bude přinucen. Všechny světové kultury odlišné od "naší západní" kultury, včetně těch, které vyrostly z jiných tradic, náboženství a filozofií, budou nakonec světovou ekonomikou navzájem sjednoceny, tedy globalizovány. Proto se průmyslově vyspělé země snaží o dialog s jinými kulturami a civilizacemi.
"Konec historie" jako ideologie moci, rozpor mezi subjektem a objektem a "anthropogenní" touha v sobě obsahují intelektuální a metodologický pluralismus.
Podmínkou budoucího rozvoje lidstva je přezkoumání našich postojů ke všem myšlenkám a názorům, které se racionalisté snaží smést z povrchu zemského, jako je mystika, magie, mytologie, náboženství a metafyzika. Mnozí Evropané a bílí Američané považují za jedinou správnou cestu dalšího rozvoje lidstva "technologickou civilizaci", která bude stále více využívat počítače, datové komunikace, nanotechnologii, biotechnologii, bioniku, genetiku, genomiku a další pokročilé technologie. Budoucnost je pro ně pouze synonymem moderních technologií a materiálního blahobytu, jemuž vládne "vědecký intelektualismus" a v němž není místo pro ironické nebo odlišné myšlení. Podle Paula Feyerabenda však rozum nemůže být univerzální a nerozum nelze zcela vyloučit.
Ve své práci "Proti metodě" a ve svých dalších článcích Paul Feyerabend kritizuje především vztah vědecké metody k realitě, vztah teorie k faktům a totalitní charakter vědecké metody. Kritizuje nepružnost a přísnost vědecké metody, která vyžaduje nalezení neměnných principů a faktů o všem, co existuje nebo o všech existujících částech, které byly objeveny. Objektivita a racionalita vědy představuje chiméru. Feyerabend trvá na epistemologickém relativismu ("relativitě způsobů, jakými člověk poznává svět") a pluralismu ("možnosti alternativních přístupů k poznání").
Současné osvícenství na Západě
Osvícenství je potřebné i dnes. V době svého vzniku bylo reakcí na útlak svobody poznání a názorů katolickou církví. Dnes je reakcí na scientismus, na říši odborníků a metody přírodních věd. Podle Feyerabenda úspěchy vědy jsou něco jako náboženství. Vědu považuje za něco, čemu rozumí pouze vědci, za iluzi, která je slepě uctívána. Společenské postavení vědy, která je zcela pozitivistická, určuje vlastnosti nového obsahu osvícenství. Společnost musí osvobodit vědu od fetišismu ("uctívání vlastních úspěchů") a jejího ducha racionalismu ("jen a pouze rozum"). Avšak tento proces rozhodně nebude jednoduchý a bude vyžadovat značné úsilí kvůli síle a moci vědeckého fetišismu a kvůli tomu, že současné osvícenství nemůže nabídnout jediný a obecný přístup.
Podle Feyerabenda hlavní otázka dnešního osvícenství nezní, zda je nutné vědu osvobodit od jejího fetišismu nebo nikoliv, ale jak toho dosáhnout. Zásadním faktem je, že dnešní osvícenství vědu jako takovou a racionalitu neodmítá. Nesmyslnost odmítání vědy je zřejmá. Věda je nezbytnou součástí existence lidstva. Podstatou dnešního osvícenství není odmítání poznání nebo dokonce obrana neznalosti. Jeho podstatou však je odhad a hodnocení poznání a vědy, snaha o rozšíření možností lidstva, úsilí o lepší život lidí.
Mnoho současných filozofů s různými světovými názory, jako E. Husserl, J. Habermas, W. Dilthey, M. Heidegger, H. Marcuse, P. Feyerabend, J. Franklin, G. Frey, H. Gadamer, Z. Bauman, C. Taylor, R. Rorty a další, tvrdí, že věda není jediným zdrojem poznání, ale že existují další způsoby poznání, přestože mají menší moc, slabší společenské postavení a vliv. Zdůrazňují, že věda má ve srovnání s jinými formami poznání četné výhody, avšak současně trpí četnými nedostatky a problémy. Odmítají současnou vědeckou a společenskou mytologii vědy a její racionalitu. Zkoumají vzájemné vztahy a souvislosti mezi některými dnešními formami zla, mysticismu, iracionality a "racionalismu vědy".
Kromě jiného kritizují současný absolutismus vědy, který vychází a je založen na racionalismu jako jediného měřítka Svobody, Pravdy a Práva. Odmítají současný sociální a nacionální absolutismus a mytologii vědy, které z vědy činí ideologii. Vedle pluralismu současného vnímání světa je vědecké poznání relativní. Věda je kritizována jako ideologie a poukazuje se na vztahy mezi racionalismem jako metodologického základu poznání a některými formami zla, jako je nesvoboda, bezpráví a lež.
V současnosti kvůli spojení vědy a státu jsou znalosti nejmocnější a nejúčinnější ideologií. Nejen kvůli státní kontrole vědy, ale také proto, že věda se stala určitým základem přežití a moci státu. Věda ve vyspělých zemích má v současné době podobné společenské postavení jaké měla katolická církev ve středověku. Paul Feyerbend tvrdí, že transformací ve státní ideologii se současná věda stala největší, nejagresivnější a nejdogmatičtější náboženskou institucí. Dnešní věda představuje vrchol západního racionalismu. Západní civilizace se svojí vědeckou a technickou úrovní ovládla převážnou část západního světa. Jinými slovy, nadvláda Západu a technokratická věda ve svém důsledku vyloučily z rozhodování o naší planetě všechny nezápadní národy a jejich kultury. Jasně se to ukazuje například prosazováním vůle vlády Spojených států v arabském světě. Feyerabend svojí analýzou racionálně dogmatického obsahu a charakteru západní vědy ukazuje, že věda je ve své podstatě nadvládou, která omezuje lidské svobody, svobodnou vůli a podíl na rozhodování. Věda je skutečnou silou a mocí.
Moc vědy lze ilustrovat také na společenské a individuální existenci lidí. Věda se svými praktickými znalostmi a se svými technologickými aplikacemi ve své podstatě určuje společenský a individuální život každého člověka. V současnosti většina lidí v západní společnost věří ve všemocnost vědy bez jakékoliv její kritiky. Postavení lidí v západní společnosti a struktura každého segmentu této společnosti vycházejí z vědeckých principů. Věda samozřejmě přispívá k humanizaci člověka a společnosti, k pokroku a k ekonomické prosperitě. Proto je prvotním zdrojem emancipace ("zrovnoprávnění") lidí v 21. století. Věda má takové postavení v každodenním životě lidí a společnosti, že každý pokus tuto vědu zpochybnit nebo kritizovat se zdá nemožný. V blízké budoucnosti bude postavení vědy ještě mocnější, jak dokazují nové perspektivy nanotechnologie a biotechnologie.
Současná věda je přítomna v životě lidí a společnosti nejen ve smyslu poznání a objevování Vesmíru, Světa, Přírody, Člověka a Společnosti, ale také ve smyslu "každodenního fungování celé společnosti podle vědecky podložené organizace". Všichni kritici současné vědy a vědecké metody tento fakt vysoce hodnotí, což je zřejmě důvodem, proč odmítají anti-scientismus. Nikoliv tedy pouze proto, že odmítnutí vědy je prakticky nedosažitelné, nereálné a nemožné, ale také proto, že věda přispívá k emancipaci člověka a společnosti. Avšak tito kritici usilují o demystifikaci vědy a jejího společenského postavení. Podle jejich názoru vztah mezi společností a vědou nesmí být základem nekritické víry v emancipační roli vědy, ale naopak musí být základem racionálně kritických obav, aby se věda nestala základem tyranie a ponížení člověka a společnosti. Je třeba neustále poukazovat na možné zneužití vědeckých poznatků a vědeckých metod, které mohou omezit svobodu a důstojnost člověka. Současná kritika vědy neprosazuje anti-scientismus, ani nehájí obskurní pavědy nebo neznalost. Kritizuje však "vědecké náboženství".
Toto vědecké náboženství například ztotožňuje technologickou prosperitu s prosperitou lidstva. Posiluje v lidech falešné představy, že vědecký a technologický pokrok dokáže vyřešit všechny závažné problémy lidstva včetně hluboké sociální a ekonomické nerovnost mezi lidmi a národy, chudoby, úsilí o zachování kulturní identity, zajištění lidských práv a podobně. Náboženství vědy není schopno samo o sobě smýšlet kriticky, tedy bojovat proti vlastním schématům a metafyzice. Jeho sebevražedný narcisismus ("sebeláska"), který se přenáší do zvláštní formy iracionalismu, je založen na fetiši technologického pokroku a na společenském pokroku, který je chápán jako přímý důsledek vědy. Toto vědecky nekritické sebevychvalování a jeho důsledky jsou motivem současné kritiky vědecké metody. Veškerá kritika vědecké metody směřuje ke kritice vědecké metodologie, tedy představy jediné univerzální a všeobecné přijatelné metody poznání, tedy vědecké metody poznání.
Kritika současné vědecké metodologie má obecný charakter. Všichni výše zmínění myslitelé a filozofové zastávají stejné výchozí stanovisko, přestože mají odlišný světový názor: pokud nic absolutního neexistuje v ontologickém nebo gnostickém smyslu, pak se v každé sféře poznání může být cokoliv možné. Tento obecný relativismus otevírá prostor pro neomezenou aktivitu lidí. Avšak epistemologický relativismus zabraňuje racionálnímu nebo jinému dogmatismu. Jejich kritika vědeckého racionalismu je současně kritikou vědeckého dogmatismu. Racionalismus a dogmatismus vědy se navzájem přibližují a jsou základem současného totalitarismu vědy. Pragmatická instrumentalizace vědy ("věda pouze jako účelný praktický nástroj") vědu vzdaluje od její emancipační role a mění ji v nástroj moci, zneužívání a tyranie různé formy a obsahu. Věda s pragmatickým instrumentalismem se stává mocným nástrojem moci a vlády. Současná kritika, která uvažuje nejen emancipační, ale také společenský rozměr vědy, se zaměřuje na vědeckou metodu a vědu jako ideologii. Usiluje o odmítnutí metody a těchto nástrojů vědy a o demystifikaci vědy.
Scientismus a vědecká metoda
Hlavním důvodem, proč se současná věda stala tím, čím se stala, je podle Paula Feyerabenda scientismus (vědeckého poznání nebo vědecké metodologie), který určuje vědecké poznání a způsob jeho dosahování.
Věda v nejobecnějším a nejširším smyslu je určena souborem metodicky shromážděného a systematicky utříděného poznání. Podle této obecné definice věda je na jedné straně vědeckou metodou a způsobem získávání poznání a na druhé straně jediným souborem poznání, který byl získán vědeckou metodou.
Věda tedy je jediná vědecká metodologie, jíž je dosahováno poznání, a jediné poznání, dosažené vědeckou metodologií.
Možnosti vědeckého ověření (měřením, pozorováním, pokusem) a praktického využití vědeckého poznání určují podobu vědecké metodologie a vědeckého poznání. Možnost ověření přesnosti, spolehlivosti, věrohodnosti, opakovatelnosti a bezespornosti na jedné straně a možnost praktických aplikací na druhé straně představují hlavní charakteristiku a kvalitativní vlastnost vědeckého poznání. Praktické využití je hlavním a dnes často také jediným důvodem vědeckého poznání.
Zásadním rozdílem mezi vědeckým poznáním a jinými typy poznání je praktická materiální použitelnost a možnost technicky praktického ověření. Vědecké poznání předpokládá svoji praktickou využitelnost dokonce v případě základního (čistého) výzkumu. Vědecké ověření vědeckých poznatků se s rozvojem vědy stále zdokonaluje a prohlubuje. Rychlejšího rozvoje vědeckého poznání bylo dosaženo rozsáhlejšími, přesnějšími a podrobnějšími způsoby vědeckého ověřování. Naopak rozvoj vědy přispěl k rozšíření a prohloubení způsobů vědeckého ověřování. Přítomnost vědy ve vědecké metodologii představuje "conditio sine qua non" samotného poznání a samotného vědeckého poznání. Samo vědecké poznání přímo nebo nepřímo závisí na způsobech, jak se vědecké poznání používá. Proto je jasné, proč a jak se urychlil vývoj vědy díky aplikacím vědy ve vědě. Jinými slovy, příčinou zrychlování vědeckého poznání je používání výsledků vědeckého poznání ve vědě.
Proto, když hovoříme o vědě, měly bychom z pedagogických a vzdělávacích důvodů rozlišovat na jedné straně samotné vědecké poznání a na druhé straně vědeckou metodologii, jíž se vědeckého poznání dosahuje.
Přitom je třeba zdůraznit vzájemnou závislost a propojení vědeckého poznání a vědecké metody. Vědecká metodologie sama v sobě implicitně obsahuje scientismus.
Dlouho předtím Hegel poukázal na jednotu a stejnorodost mezi poznáním a metodou jeho dosahování ve vědě a v jiných oblastech lidské duchovní tvořivosti. Věda je vědou díky metodě poznání a jejího scientismu a díky poznání a jeho scientismu. Filosofie je filosofií díky způsobu svého projevu, formě a existenci a podle formy a druhu poznání, které získává a vyjadřuje. Totéž platí pro umění a náboženství. Umělecké vnímání je vyjádřeno uměním, filozofická úvaha je vyjádřena filosofií, mytologické poznání je vyjádřeno mýty a vědecké poznání je vyjádřeno vědou. Mystické poznání je obsaženo v samotných mýtech, náboženské poznání je obsaženo v náboženství, filozofické poznání je obsaženo ve filozofii stejným způsobem, jako vědecké poznání je obsaženo ve vědě. Filozofie je obsažena ve filozofování, náboženství je obsaženo v kázání, umění je obsaženo ve psaní, malování, hudbě a v dalších vyjadřovacích formách a věda je obsažena ve vědeckém výzkumu.
Mezi všemi těmito formami poznání jsou vzájemné rozdíly a vzájemné podobnosti. Rozdíly způsobují jejich vzájemnou nezávislost, podobnosti způsobují jejich vzájemnou spojitost.
Během různých období existence lidské společnosti převládaly určité formy poznání a jiné stály v pozadí. Proto lze lidské poznání rozdělit do tří období (tří epoch) podle toho, které formy poznání převládaly.
Moderní období je epochou vědy. Epocha vědy představuje od základů nový způsob poznávání světa a rozvoj individuálního a společenského vědomí. Způsoby, jímž mýty formovaly základní lidské a společenské myšlení a vnímání světa ve starověku, a jimiž náboženství formovalo myšlení a vnímání ve středověku, představovaly základní pravidla pro individuální a společenské vědomí a pro organizaci společnosti. V moderním světě věda určuje nejen postavení lidí ve společnosti, ale také určuje vědomí, chování, fungování a organizaci lidí a společnosti.
V tomto novém období se vědecké poznání zesílilo a získalo anthropologický a ontologický význam ve společnosti zcela stejně, jako mělo mytologické poznání ve starověku a náboženské poznání ve středověku. Vědecké poznání nebylo pouze počátkem, ale hybnou silou veškerého moderního individuálního a společenského myšlení a fungování. Stalo se dokonce základním kritériem poznání obecně. Platnost každé formy poznání byla hodnocena a posuzována pomocí vědeckého poznání a vědeckých metod. V moderním světě se poprvé objevila představa, že člověk je schopen ovládnout přírodu. Tím se od základů změnil vztah člověka k přírodě a okolnímu světu. Svět a příroda v moderním světě začaly být posuzovány a nazírány z hlediska lidského materiálního blahobytu. Praktické materiální poznání se stalo nástrojem pro ovládnutí přírody a tato moc se stala základní podmínkou pro dosažení lidského "štěstí".
Francis Bacon napsal: "Tantum possumus quantum scimus" - "kolik víme, tolik můžeme", čímž velmi dobře vystihl podstatu a ducha moderního světa. Vědecký výzkum a teoretický zájem o nějaký předmět studia je motivován a určen získáním určitých znalostí. Moderní svět se od starověkého a středověkého světa odlišuje motivací, která nás vede k poznávání světa. V tomto novém období vznikl zcela odlišný koncept poznání. Především se podařilo dosáhnout praktického využití našich vědeckých poznatků. Vědecké poznání již nebylo motivováno pouze touhou po poznání, psychologickým uspokojením a pocitem štěstí, ale především praktickým využitím. Vědecké poznání se stalo kapitálem, který mohl jeho vlastníkovi zajistit majetek, úspěch, slávu a "štěstí". V moderním světě vědecké poznání začalo sloužit především praktickým, materiálním a smyslovým potřebám člověka.
Protože ve starověku a ve středověku poznání nebylo příliš využíváno k praktickým materiálním potřebám člověka, Francis Bacon tato období označoval jako "dětství lidstva". Podle Bacona v té době existovala pouze "dětská věda", která byla založena pouze na "žvatlání", jímž označoval její nepraktičnost. Bacon neuznával, že smyslem vědy je také získávání moudrosti a odmítal jak tuto moudrost tak starověkou filozofii, protože neměly žádný prakticky využitelný význam. Poznání je poznáním pouze tehdy, pokud je nějak užitečné. Základním principem poznání musí být smyslově praktická užitečnost.
Francis Bacon vypracoval klasifikaci teoreticky vědeckých oborů pomocí principu klasifikace intelektuálně psychologických aktivit člověka. Podle něj paměť slouží historii, fantazie slouží poezii, intelekt slouží filozofii a vědě. Filozofie a věda mají stejný intelektuální princip, protože jsou založeny na stejné intelektuálně psychologické schopnosti člověka. Zabývají se studiem Boha, člověka a přírody. Proto podle Bacona intelekt má přirozené právo ovládnout přírodu.
Hlavní příčinou, proč intelekt přírodu dosud neovládl, je podle Bacona na jedné straně to, že intelekt sám podléhá klamům a falešným představám (idolům), a na druhé straně to, že věda a filozofie dosud nevytvořily skutečnou vědeckou metodu. Omezení intelektu a vědecké metody spolu navzájem souvisí a jsou podmíněny stavem ducha vědy. Osvobození intelektu od jeho idolů a falešných představ a vytvoření skutečné vědecké metody jsou společným a nerozdílným procesem.
Ve 20. století a zejména po 2. světové válce se věda stala totalitní silou. Někteří marxističtí filozofové usilovně bojovali proti všem nevědeckým tradicím a způsobům života. Společnost a stát objevily ve vědě mocný nástroj pro ovládání jednotlivců. Filozofická kritika totalitní společenské role současné vědy často zdůrazňuje, že věda měla emancipační roli předtím, než se stala státní ideologií.
Četní západní myslitelé porovnávají starověký, středověký a moderní svět podle jejich vztahů k základním formám duchovna v těchto dobách. Mnozí tvrdí, že dnešní věda zastává stejnou společenskou funkci, jakou mělo náboženství ve středověku. Podstata Života a Ducha člověka a společnosti spočívala ve středověku v náboženství. Všechno bylo náboženstvím určeno a všechno náboženství sloužilo. Všechno, co tehdy existovalo, tedy bylo podmíněno nebo nějak souviselo s náboženským poznáním.
Nekritické chápání člověka a společnosti ve středověku vycházelo, skládalo se a bylo podmíněno charakterem podstaty a jedinečnosti náboženského poznání. Z historického hlediska náboženské poznání představovalo nejvyšší a prakticky jednotný soubor poznání tehdejší doby, jako dnes představuje vědecké poznání. Toto poznání bylo úmyslně přijato pod vlivem a tlakem duchovního pozadí tehdejší společnosti. Později toto poznání bylo podpořeno církevní strukturou a udržováno církevními hodnostáři. Církev začala pronikat do světské moci a náboženské poznání se stalo základem a nástrojem její moci.
Kapitál a technologie
Současná filozofie obecně přijímá názor o organickém spojení struktur moderního světa a vědecko-technické racionality. Pro mnoho současných filozofů nezávisle na jejich politickém pozadí je základem pochopení současného člověka a společnosti věda, technologie a jejich racionalita. Existuje vnitřní vzájemná závislost mezi kapitálem a technologií.
Historickou důležitost měla přeměna ruční práce ve strojovou. Průmyslovou revolucí vznikl nový "moderní člověk" a nová "moderní" společnost. Proto problémy moderního světa nelze oddělit od moderních technologií.
Technologie jako zásadní projev moderní vědy byla zkoumána nejprve kvůli svému zvláštnímu významu. Autory prvních analýz, které se soustředily na zvláštní problémy použití technologie v průmyslu, zemědělství a službách, byli A. Furguson, H. Aleksandrinus, J. Beckmanne, A. Urea a další.
Úvahy o technologiích nejsou omezeny pouze na moderní technologie, ale souvisejí také s výrobou, s použitím strojů, s významem lidské práce a podobně. Technologie není jevem, který by se podobal jiným jevům dané epochy nebo jiným jevům v historii. Technologie je podstatou a základem každé epochy a zejména naší epochy. Duch doby a způsob života lidí se odráží v úrovni technologie a naopak technologie ovlivňuje duch doby, život lidí a organizaci celé společnosti.
Historie technologie je proto základem pochopení historických událostí a jevů dané doby. Proto se technologie stala předmětem zájmu současných filozofů při analýzách a úvahách o člověku, společnosti, jejich podstatě a budoucnosti. Dokonce filozofické práce některých řeckých filozofů obsahují některé úvahy a názory, které nějak souvisely s tehdejší úrovní technologie.
Současné zkoumání základů technologie nemá význam pouze jako historie, ale jako historie technologie. Každá technologie má svůj teoretický a prakticky pragmatický základ. Teoretickým základem technologie je základní (čistá) věda, zatímco praktickým základem je rychlý a revoluční rozvoj kapitálu. Tento rozvoj kapitálu od základů změnil organizaci společnosti a způsob života většiny lidí.
J. Habermas označuje 19. století za období, kdy došlo k systematickému propojení moderní vědy, technologie a kapitálu. Během 19. století došlo k rozdělení technologie do několika nezávislých výzkumných oborů. Když výzkum, vývoj, výroba a zdokonalování technologie dosáhly ve 20. století revolučních rozměrů. Otázky technologie probudily další zájem a staly se teoreticky a prakticky mnohem důležitější.
Zkoumáním technologie z různých aspektů se zabývali mnozí filozofové. Technologií se zabývali ve filozofii života Bergson a Spengler, ve filozofické anthropologii Gelen a Seler, ve filozofii existence Jasper a Heidegger, v kritické teorii společnosti Horkhajmer, Markuze a Adorno, v scientismu L. Koleti, M. Rosi, U. Ceroni, L. Alister a N. Pulankas, Heideggerovy následovníci K. Akselos, K. Kosik, existencionalisté Jean Paul Sartre, M. M. Ponty a následovníci Sigmunda Freuda Erich From a V. Rajh a další. Podle některých filozofů technologie měla příznivý dopad, podle jiných vedla k utlačování, odlidštění a zotročení člověka.
Dogmatismus moderního světa
Náboženské poznání středověku se od vědeckého poznání v moderním světě odlišuje pouze svým charakterem.
Přes podstatné rozdíly mezi náboženským a vědeckým poznáním, jímž se odlišují Duch středověku od Ducha moderního věku a přes jejich odlišnou podstatu existuje mezi nimi značná podobnost. Tato podobnost spočívá především ve vztahu mezi člověkem a společností ve středověku a úrovní jeho převažujícího poznání a ve vztahu mezi člověkem a společností v moderní době. Ve vztahu mezi člověkem a společností není téměř žádný rozdíl. Poznání ovlivňuje téměř všechny oblasti života lidí a určuje podstatu organizace a institucí společnosti. Jak ve středověku tak v moderní době člověk a celá společnost nekriticky přijímali dogmatické náboženské poznání. Všechny duchovní a teoretické představy a praktické činnosti lidí se opírali o toto poznání. Člověk v moderní společnosti se podobně opírá o vědecké poznání. Moderní svět se od středověkého světa podstatně liší úrovní poznání, avšak téměř se neliší ve vztahu člověka a společnosti a v organizaci této společnosti.
Náboženská víra ve středověku a věda moderní doby představují jedinečný základ pro zkoumání vztahů mezi těmito obdobími, která byla určena formou a úrovní poznání. Moderní věda rozšířila rozsah a prostor náboženského poznání středověku. Zahrnuje také oblast lidské práce, jejíž skutečný význam se rozvinul až s výskytem tohoto poznání.
Přestože současné filozoficky anthropologické přístupy k technologii a jejího vztahu k člověku, přírodě a společnosti se opírají o různé ontologické, etnické, ideologické a politické základy, všechny se shodují na vzájemném vlivu společnosti a technologie.
Technické využití vědeckého poznání je odlišné od využití náboženského poznání ve středověku, které bylo užší. Náboženské poznání mělo značný společenský a etnický vliv. Sloužilo zejména k organizaci a regulaci společenských vztahů v užším smyslu a k institucionalizaci a organizaci politického a právního života lidí ve společnosti.
Vědecké poznání na rozdíl od náboženského poznání slouží nejen k ovlivňování politického a právního života lidí, ale také pro ovlivňování materiální výroby a hmotných potřeb lidí. Vědecké poznání ovlivňuje myšlení a jednání prakticky každého člověka, přinejmenším v podobě jeho materiálních tužeb a možností.
Náboženské a vědecké poznání se tedy neodlišují pouze ve svém kvalitativním smyslu, ale také ve svém objemu praktického využití ve společnosti.
Středověká a moderní společnost mají zhruba stejný nekritický vztah ke všem formám své činnosti nezávisle na uvedených rozdílech v poznání. Nekritický a dogmatický vztah k poznání jak ve středověku tak v moderní době vytváří falešné, nepřesné a nepřátelské "ideologizované" společenské vědomí a světový názor jednotlivců. Existující společenské přesvědčení o moci a pokroku náboženského poznání ve středověku a vědeckého poznání v moderním věku vyloučilo a předem odsoudilo jako kacířství všechny pokusy o kritický pohled na roli těchto poznání. Tato poznání jsou považována za jediné kritérium a jediný základ hodnocení všech forem individuálních a společenských aktivit a existence. Jsou považována za základ celého života a všech praktických činností lidí a společnosti.
Věda má svá pevná a schématická metodologická pravidla tvorby myšlenek, hypotéz a závěrů. Ve vědě existuje jediná třída principů, která je považována za univerzální a za počáteční bod k dosažení Pravdy a Rozumu. Všechno ostatní je považováno za nežádoucí, nesprávné, mylné a nejasné. Věda vytváří a usiluje o vytvoření specifické racionality. Věda sama o sobě je určitou racionalitou. Avšak věda je racionalitou, která existuje vedle a společně s jinými formami racionality bez ohledu na to, že věda je velmi účinným nástrojem poznání. Odmítáním všech jiných forem racionality a považováním se za obecnou míru všeho racionálního věda nemůže postihnout veškerou racionalitu. Odmítnutím jiných forem racionality vědecká racionalita tyto formy nemůže zničit. Autor článku [X1] tvrdí, že věda podle svých projevů není tolerantní vůči jiným formám racionality nebo iracionality. Thomas Kuhn, Paul Feyerabend a další autoři tvrdí, že věda zastává tvrdý a netolerantní postoj ve vztahu k jiné než vědecké racionalitě, která se odlišuje svojí formou a obsahem. Dále tvrdí, že každé poznání je relativní a racionalita také závisí na různých kulturách a tradicích.
Thomas Kuhn a Paul Feyerabend dále relativizují vědeckou racionalitu na základě historického zkoumání. Podle jejich názoru se vědecká racionalita v prostoru a v čase neustále modifikuje a během svého vývoje a vývoje technologie stále rychleji mění projevy svých forem a obsahů.
Paul Feyerabend se pokusil při zkoumání vědecké racionality odhlédnout od aspektu její technologické moci. Považuje poznání za jeden z mnoha nástrojů vztahu člověka k jeho prostředí a ke Světu. Toto poznání není jediné a není bez chyb. Svým projevem v moderní technologii se však toto poznání stalo významným společenským činitelem a zdrojem moci a všudypřítomnosti.
Odkazy a literatura:
[1] Enver Halilovic: Feyerabend's Critique of Scientism. Universitat
de Tuzla. Enrahonar 28, 1998, str. 145 - 160.