Nelze zjistit, kdy přesně Číňané začali používat bylinářskou medicínu. Historické záznamy začínají odkazem na Shena Nonga, který žil před asi 4700 lety. Podle legendy Shen Nong učil lidi, jak obdělávat pole a pěstovat plodiny. Vyzkoušel také mnoho druhů bylinných léčiv a pokoušel se pochopit podstatu účinku každé léčivé byliny. Podle legendy se pokusil otrávit více než 70 krát, avšak vždy se jinými bylinami vyléčil. Pak učil lidi, jak různé léčivé byliny používat.

Po mnoha stoletích využívání a shromažďování znalostí o léčebných a jedovatých účincích různých bylin asi 2500 let po Nongově smrti byla napsána první kniha o čínské bylinářské medicíně "Shen Nong Ben Cao Jing" (Ben znamená kořen, Cao znamená výhonek). Autoři knihu pojmenovali po Shen Nongovi, aby k ní přilákali pozornost lidu. Kniha obsahovala 365 léků, z toho 252 bylinných, 67 živočišných a 46 minerálních. Mnoho z těchto léků se v Číně používá dosud a mají stejný název jako ve zmíněné knize. Léčiva byla rozdělena do tří skupin. Ve svrchní skupině byla nejedovatá léčiva chránící život a upravující lidské zdraví. Ve střední skupině byla jedovatá i nejedovatá léčiva upravující "podstatu" života a navracející zdraví. Léčiva ve spodní skupině byla jedovatá a sloužila pro boj s nebezpečnými nemocemi. Kromě toho některá léčiva byla nazývána "návody" pro přípravu hlavních léčiv.

Kniha "Shen Nong Ben Cao Jing" popisovala různá jména, chuť, vůni nebo zápach, podstatu, místa výskytu a použití každého léčiva. Podstata léčiva byla označována názvy "vlažný, studený, teplý a horký". Léčiva byla dále popsána chutí jako sladká, hořká, kyselá, slaná nebo dráždivá. Podstata a chuť léčiv měla zásadní význam pro použití k léčení. Pro nemoci se studenou podstatou (typu Yin) se používala horká léčiva (typu Yang) a pro onemocnění s horkou podstatou (typu Yang) se používala léčiva s chladnou podstatou (typu Yin). Byliny různé chuti působily různě na různé vnitřní orgány a jejich funkce. Kniha také popisovala zpracování, míchání a složení léčiv. Každé složení léčiva muselo mít odpovídající zastoupení každé ze tří skupin léčiv, aby se upravila rovnováha mezi principy Yin a Yang v těle při léčbě onemocnění.

Další důležitá kniha o bylinářské medicíně a léčení nemocí "Huang Di Nei Jing" (Kniha žlutého císaře vnitřní medicíny) byla napsána přibližně ve stejné době jako kniha "Shen Nong Ben Cao Jing". Zabývala se zejména teorií tradiční medicíny, etiologií (původem), diagnostikou a léčbou onemocnění. Kniha používala principy Yin a Yang a teorii pěti prvků pro vysvětlení každého onemocnění. Yin je negativní a pasivní síla symbolizovaná vodou, zatímco Yang je aktivní a pozitivní síla symbolizovaná ohněm. Všechno v sobě obsahuje část Yin a část Yang. Tyto síly jsou na sobě závislé a nemohou existovat samostatně. Pro lidské zdraví je důležitá rovnováha mezi Yin a Yang v lidském těle. Pokud je tato rovnováha narušena, tělo podléhá různým onemocněním. Bylinářská medicína nejen léčí tato onemocnění, ale obnovuje rovnováhu sil Yin a Yang.

Další důležitou představou čínské bylinářské medicíny je Qi. Léčitelé používající čínskou bylinářskou medicínu věří, že veškeré formy života ve vesmíru jsou oživovány působením životní síly nebo vitální energie nazývané Qi. Existuje mnoho druhů Qi, například Yin Qi a Yang Qi. Množství, kvalita a rovnováha Yin Qi a Yang Qui člověka je velmi důležitá pro zachování jeho života a mění se s počasím a místem. Pokud se naruší rovnováha mezi Yin Qi a Yang Qui, ovládne člověka "ďábelská Qi" a způsobí nějaké onemocnění.

Dokonce dnešní bylinářští léčitelé v Číně se při léčbě více soustřeďují na celkové podmínky lidského těla než na určité mikroby. Jsou přesvědčeni, že mikroby se shromažďují a napadají nejslabší části těla pacienta. Proto skutečná léčba spočívá nejen v zabití mikrobů, ale především v odstranění podmínek, které umožnily vznik onemocnění, tedy na obnovení relativní rovnováhy mezi silami Yin a Yang v oslabeném organismu.

Diagnostická část knihy "Huang Di Nei Jing" popisuje zejména "zákon pulsu". Podle "zákona pulsu" lékař třemi prsty zjistí puls na rukou pacienta. Puls pravé ruky souvisí s plícemi, žaludkem a slezinou. Puls levé ruky souvisí se srdcem, játry a ledvinami. Jednotlivé vnitřní orgány jsou zde chápány funkčně a nikoliv anatomicky. Samotný puls má čtyři stavy: plovoucí, potápějící se, pomalý a rychlý. Podle diagnostických výsledků byla pacientovi předepsána vhodná bylinná léčiva. Prvním čínským známým a věhlasným lékařem byl Bian Que, který žil v 5. století př.n.l. Podle první čínské historické knihy "Shi Ji" byl Bian Que velmi dobrým diagnostikem, který "pozoroval, naslouchal, ptal se a zkoumal puls". Zkoumání pulsu se stalo standardní metodou čínských bylinářských léčitelů a používá se dodnes.

Další velmi důležitou knihou z historie čínské bylinářské medicíny je "Shang Han Lun" (Diskuse o chladem vyvolané nemoci), jíž napsal Zhang-Zhong Jing před asi 1800 lety. Jing zasvětil svůj život studiu horečnatých onemocnění, která zabila mnoho členů jeho rodiny. Po desítkách let studia a praxe napsal knihu "Shang Han Lun", která se stala zásadním dílem pro použití tradiční bylinářské medicíny. Kniha obsahovala nejen 100 účinných složení bylin (z nichž většina se používá dodnes), ale její text představoval určitý teoretický rámec, jehož studiem, analýzou, vysvětlováním a reformováním se zabývala další stovka knih. Kniha vysvětlovala velmi přesně a podrobně diagnostiku a obsahovala podrobný popis přípravy bylinných léčiv. Léčitelé a lékaři tuto knihu používali jako učebnici pro diagnostiku a léčbu. Například odvar kůry skořicovníku se používal pro léčení pacientů s horečkou, kteří se potili, byla jim zima, chtělo se jim zvracet, těžce se jim dýchalo a měli plovoucí rychlý puls. Odvar se připravoval z kůry skořicovníku [Cinnamonmum cassia], čínské bílé pivoňky [Paeonia lactiflora], čínské lékořice [Glycyrrhiza uralensis], zázvoru [Zingiber officinale], čínské jojoby [Ziziphus jujube] a dvou dalších bylin. Odvar z byliny [Ephedra sinica] jako zdroje efedrinu se používal pro léčení pacientů s horečkou, kteří se však nepotili, byla jim zima, měli bolesti hlavy, těžce se jim dýchalo a měli plovoucí pomalý puls. Odvar dále obsahoval skořicovník, čínskou lékořici a nať mandlovníku. Bylina [Ephedra sinica] s obsahem efedrinu se dnes používá také při léčení některých alergií.

Čínský lékař Hua Tuo jako první objevil anestézii. Používal narkotický nálev pro uspání svých pacientů při léčení vnitřních onemocnění. Toto anestetikum obsahovalo alkaloidy z rostlin [Datura metel], [Rhododendron sinense] a [Aconitum sp.]. Bohužel Hua Tao byl svým vládcem popraven a jeho manželka většinu záznamů spálila. Proto se tradice používání chirurgických zákroků v Číně nerozšířila a dostala se do Číny až po jejím znovuobjevení na Západě. Hua Tuo využíval malého počtu akupunkturních bodů a léčiv složených jen z několika bylin. Používal také praktické metody Qi Gong a hovořil o tzv. "žertech pěti zvířat", praktických metodách používaných dodnes.

Řada knih o bylinářské medicíně, které byly napsány po knize "Shen Nong Ben Cao Jing", se však bohužel nezachovala. Jednou z nejznámějších knih, které se zachovaly, je "Ben Cao Jing Jin Zhu", komentovaná a rozšířená verze knihy "Shen Nong Ben Cao Jing", jíž napsal v 6. stol. Tao Hongjing. Tato kniha rozšířila počet léčiv na 730 a tato léčiva rozdělila na minerály, divoce rostoucí byliny, živočichy, ovoce a zeleninu, obiloviny a léky neznámého použití.

Zřejmě největšího rozmachu dosáhla bylinářská medicína v čínské historii během dynastie Tang (617 - 906). Lékařskou knihu "Xin Xiu Ben Cao" (Nové vydání Ben Cao) vydalo společně více než 20 vydavatelů z čínského císařského dvora. Tato kniha vycházela z knihy, jíž napsal Tao Hongjing. Vydavatelé pracovali na této knize v letech 657 až 659 a kniha obsahovala popis 884 léčiv. Během jejího zpracování císařský dvůr požádal významné lékaře a léčitele v celém císařství, zda by do knihy nepřispěli svými znalostmi. Lékaři a léčitelé různá léčiva pečlivě popsaly a ilustrovaly a tyto informace zaslaly císařskému dvoru. Získané informace pak byly zkoumány podle starých lékařských knih a podle zkušeností vydavatelů. Kniha měla 52 svazků, avšak zachovalo se pouze 20 z nich. Později téměř každá dynastie vydávala nová vydání lékařských knih. První císař dynastie Tang založil první školu bylinářské medicíny v Číně v roce 629.

V době dynastie Song (959 - 1278) byl vynalezen knihtisk, který umožnil hromadné publikování knih. Oficiální vydání knihy "Kai Bao Ben Cao" se stalo první tištěnou lékařskou knihou v Číně. Vznikla také první oficiální organizace Úřad pro vydávání a publikaci knih, který publikoval řadu starých rukopisů. Hromadný tisk knih přispěl k jejich zachování během válek. Většina lékařů měla lékařské knihy, což přispělo k jejich lepšímu vzdělání a zkušenostem.

Nejdůležitější knihu čínské bylinářské medicíny "Ben Cao Gang mu" napsal Li Shizben. Na své knize pracoval téměř 30 let. Prostudoval více než 800 starších lékařských knih, shromáždil bylinné vzorky z různých oblastí jejich výskytu a hovořil s místními lidmi o jejich použití. Jeho kniha byla publikována poprvé v roce 1593 a obsahovala 52 svazků. Kniha popsala 1892 léčiv, z nichž 1094 bylo odvozeno z rostlin a 444 ze živočichů. Kniha obsahovala také 11096 receptů, z nichž asi 8000 napsal Li Shizben sám. Kniha obsahovala podrobný popis vlastností, původu, morfologické stavby, metody sběru, zpracování bylin, jejich farmakologických účinků a kombinovaného použití v různých receptech. Li Shizben také opravil několik chybných použití některých léčiv popsaných v jiných knihách.

Li Shizben je považován za jednoho z největších přírodovědců Číny. Jeho knihy sloužily nejen jako přírodní lékárna, ale také jako hodnotná odborná pojednání z botaniky, zoologie, mineralogie a metalurgie. Například klasifikační systém knihy "Ben Cao Gang Mu" byl velmi zajímavý. Li Shizben podobně jako předchozí autoři rozčlenil léčiva na rostlinná, živočišná a minerální. Rostlinná léčiva podrobněji rozčlenil na byliny, zeleninu, ovoce, dřeviny a obilniny. Tyto skupiny rozčlenil na ještě menší podskupiny. Například byliny rozčlenil do devíti skupin, z nichž jedna se nazývá "Xi Cao". Skupina Xi Cao obsahuje 53 bylin, z nichž 21 je druhově příbuzných se slunečnicí. Živočichy rozčlenil na červy, hmyz, ryby, obojživelníky, ptáky, zvířata a lidi. Z taxonomického hlediska šlo o velmi vyspělý systém, přestože některé druhy byly zařazeny nesprávně. Kniha "Ben Cao Gang Mu" byla tak významná a užitečná, že byla přeložena do mnoha jazyků.

Po vydání knihy "Ben Cao Gang Mu" byla postupně objevována další léčiva. V roce 1765 Zhao Xuemin napsal k této knize dodatek, do něhož zahrnul dalších 716 nových léčiv. Některá popsaná léčiva byla dovážena ze zahraničí.

Přestože vědecká podstata čínské bylinářské medicíny byla často západními vědci diskutována, nikdo jí nemohl upřít velkou terapeutickou účinnost. Přestože od 80. let 20. století do Číny začala pronikat západní medicína, tradiční bylinářská medicína je stále velmi rozšířena. Pro studium tradičních znalostí vznikly v Číně univerzity tradičního lékařství a výzkumné ústavy. Dnes existuje mnoho nemocnic používajících tradiční postupy a ve světě působí tisíce lékařů tradičního čínského lékařství. Lidé jsou často přesvědčeni, že tradiční lékaři se více soustřeďují na samotného člověka než na pouhé onemocnění, že tradiční medicína má méně vedlejších účinků na organismus a že je účinnější při léčení zejména chronických onemocnění. Tisíce let praktické bylinářské čínské medicíny tak nezůstaly zapomenuty a stále více současných lékařů, léčitelů a bylinářů objevuje její význam.

Odkazy a literatura:

[1] Wang Guangyao: The History of Chinese Herbal Medicine.

[2] Sixtus Hinie: Psychofarmakologie v praxi. Galén, spol. s r.o., Praha, 1995. ISBN: 80-85824-17-5