Byli jednou dva písaři v městě Paříži. Už je tomu dobrých sto třicet let. Jeden z nich se jmenoval František Diviš Bartoloměj Bouvard, druhý Cyril Justen Roman Pécuchet. Vedli život dosti pošetilý a zabývali se úvahami nepříliš rozumnými. Ale kupodivu byli ve všem svém konání šťastni.

Francie 19. století. Na lavičce v parku se jednoho odpoledne setkají postarší pánové, Bouvard a Pécuchet. Zapovídají se a zjistí, že jsou oba písaři a mají necelý měsíc do penze. Kromě toho je spojují společné zájmy o vědu, literaturu a umění. Když pak panu Bouvardovi zemře kmotr a odkáže mu velkorysou částku, vzpomene si pan Bouvard na svého přítele a zakoupí statek na venkově, kam oba odjedou se oddávat vědám a panenské přírodě. Zkoušejí pěstovat melouny, konzervovat jídlo nebo rozbít atom. Jejich pokusy však obvykle končí naprostou katastrofou. Ovšem to jim nemůže překazit nadšení ze života, po jakém vždy toužili.

V roce 1972 Ján Roháč natočil podle scénáře Jaroslava Dietla seriál "Byli jednou dva písaři". Předlohou byla kniha Gustava Flauberta "Bouvard a Pécuchet". Jaroslav Dietl se naštěstí příliš nedržel předlohy a vytvořil scénář, v němž mohly naplno zazářit herecké výkony a vtipné a inteligentní dialogy Jiřího Sováka (narozen 27.12. 1920 v Praze, zemřel 6.9. 2000 v Praze) jako pana Bouvarda a Miroslava Horníčka (narozen 10.11. 1918 v Plzni, zemřel 15.2. 2003 v Praze) jako pana Pécucheta.

Miroslav Horníček začínal svoji hereckou kariéru ještě před druhou světovou válkou v rodné Plzni. V jednom z konfliktů s Janem Werichem, který mu vyčítal nedostatek profesionality, Horníček řekl: "Ano, máte pravdu, já jsem jen zasraný ochotník". Po válce Horníček hrál v divadle Větrník, pak hrál v Divadle satiry, kde dostal svoji první titulní roli v satirické komedii Vratislava Blažka "Kde je Kuťák?".

Divadlo satiry bylo komunistickým režimem zakázáno a Horníček následujících šest let účinkoval v Národním divadle, kam ho po politickém průšvihu s komedií "Kde je Kuťák" ukryl režisér meziválečné avantgardy Jindřich Honzl.

Po obnově Divadla satiry, které bylo později přejmenováno na Divadlo ABC, si Horníčka v Národním divadle všiml Jan Werich. V té době již znal Horníčkovy povídky a zřejmě také viděl literární kabaret "Člověk mezi lidmi", který Horníček napsal a hrál s Františkem Filipovským, Oldřichem Lipským a tehdy ještě neznámým Jiřím Šlitrem u piána.

Čtyři autorské a herecké roky po boku Jana Wericha v Divadle satiry plně dotvořily Horníčkův typ "intelektuálního klauna", přemýšlivého herce a bystrého pozorovatele světa. V obnovených hrách "Těžká Barbora" a "Balada z hadrů" Jiřího Voskovce a Jana Wericha stál Miroslav Horníček v pozadí Jana Wericha, avšak současně spolu s ním se stal duší těchto her.

Jeviště bývalého Osvobozeného divadla Horníčkovi umožnilo se vyučit divadelním režisérem. Když Jan Werich, unavený a zhnusený nekonečnými spory s totalitní byrokracií opustil svůj ředitelský, autorský a herecký post v Divadle ABC, pokusil se Horníček o novou dvojici s Milošem Kopeckým. Avšak v té době již vznikala nová divadla, když se na scéně objevili Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Ivan Vyskočil a další. Horníček pomáhal vytvářet Semafor, kam se poté ještě několikrát vrátil.

Po rozchodu s Janem Werichem již byl Miroslav Horníček naplněn divadlem. Psal si vlastní promluvy, komediální fragmenty i celé komedie ("Rozhodně nesprávné okno", "Dva muži v šachu", "Malá noční inventura", "Můj strýček kauboj" a další). Neváhal hrát jak v Praze, tak v oblastních divadlech.

V té době již Miroslav Horníček byl uznávaným spisovatelem cestopisů a humoristických miniatur. Díky televizním "Hovorům H." se stal neobyčejně populárním hercem. "Hovory H." byly první českou "talk shaw", která se dodnes řadí k vrcholům tohoto žánru díky svému inteligentnímu, pohotovému a nápaditému humoru.

O humoru Miroslava Horníčka Jiří Suchý řekl: "Jestliže něco bytostně souvisí s Horníčkovým životem, pak je to humor. Vyzkoušel si jeho nejrůznější žánry: přes křehký a poetický humor literární až po jevištní klauniádu. Nevyzkoušel si však žánr dnes nejžádanější: humor lascivní, levný, primitivní, pokleslý."

Horníčkova schopnost myslet a vidět svět prostřednictvím humoru byla zřejmě nejcennější hodnota jeho uměleckého talentu. Pověstné byly například jeho vtipné až moudré odpovědi na dotazy publika.

Když se jednou kdosi Horníčka zeptal, proč má pořád tak dobrou náladu, odpověděl: "Snadno. Ukazuji se zřídka." Miroslav Horníček však s publikem žil a až do posledních let svého života měl až dvacet představení za měsíc. Své smutky a nejistoty si nechával pouze pro sebe. O jeho osobním neštěstí, když mu tragicky zahynul syn a těsně před koncem jeho života mu zemřela žena, vědělo jen několik jeho přátel.

Literatura:

[1] Jan Kolář: Intelektuální klaun M.H. Společnost DNES, příloha MF DNES, 4. května 2004, str. B/7.