Dr. Emil Holub byl významným českým cestovatelem poslední čtvrtiny 19. století po jižní a střední Africe. Přesto jeho jméno je dnes téměř zapomenuto, stejně jako jméno významného vědce a nositele Nobelovy ceny za chemii v roce 1959 za objev polarografické metody analýzy Jaroslava Heyrovského, fyzika radiologa, polárního badatele, akademika Československé akademie věd a spisovatele Františka Běhounka a dalších.

Emil Holub se narodil 7. října 1847 v Holicích místnímu lékaři Františku Holubovi a jeho ženě Anně, rozené Ebertové. Jeho rodným domem se mu stala bývalá městská radnice. V místní škole v Holicích patřil k nejlepším žákům. Již jako žák shromažďoval pozoruhodnou sbírku nerostů, zkamenělin, rostlin a hmyzu a toužil se stát cestovatelem.

Na jaře roku 1857 se rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří v severních Čechách, kde otec získal místo panského lékaře. Emil se často toulal v okolní přírodě a rád četl cestopisy známých cestovatelů. Jeho vědeckou orientaci ovlivnil výborný botanik a cestovatel Benedikt Roezl. Stal se samoukem v archeologii, sbíral přírodní vzorky a pokoušel se o preparaci živočichů.

V roce 1858 začal studovat v Praze na malostranském gymnáziu a o rok později přešel na německé gymnázium v Žatci, které v roce 1866 zakončil maturitou.

Po ukončení gymnázia na přání svého otce místo přírodních věd studoval na lékařské fakultě pražské university. Během studií však často navštěvoval muzea, kde získal několik blízkých přátel, jako Vojtěcha Náprstka a preparátora Františka Beneše. Začal plánovat svoji výpravu do Afriky, od níž si mnoho sliboval. 24. února 1872 své studium na lékařské fakultě úspěšně zakončil promocí na doktora medicíny.

Pouhé čtyři měsíce po promoci díky finanční pomoci Vojtěcha Náprstka odcestoval do jižní Afriky. 1. července 1872 dorazil do Kapského města. Bylo mu 25 let, neměl žádnou praxi, nemluvil dokonale anglicky ani holandsky a neměl prakticky žádné peníze. Začal pracovat jako lékař na diamantových polích v Kimberley, aby získal peníze k výpravě do neznámého afrického vnitrozemí a na pozdější návrat do Evropy.

Po osmi měsících se vydal v doprovodu místních lovců na svoji první dvouměsíční informativní výpravu, aby vyzkoušel svoji výstroj a formy komunikace s domorodci. Postupoval přes oblast, kde dnes leží Johanesburg. Setkal se zde s domorodými kmeny Koranů a Batlapinů. Na zpáteční cestě zkoumal dávné skalní rytiny afrických Křováků v oblasti Rivertownu. Shromáždil rozsáhlou přírodovědeckou sbírku asi 1500 rostlin, 300 kusů nerostů, 200 kusů hadů, 3000 kusů hmyzu a několik desítek kožek ulovené zvěře. Celou sbírku odeslal do Prahy na adresu svého přítele Vojtěcha Náprstka. Vojtěch Náprstek z těchto exponátů uspořádal výstavu na Staroměstské radnici. Její výtěžek zaslal Holubovi, aby mohl pokračovat v dalších výpravách.

Na druhou výzkumnou výpravu se Emil Holub vydal 3. listopadu 1873. Zvýšenou pozornost věnoval sbírce etnografického materiálu. Jeho cílem byla oblast dnešní Botswany za řekou Limpopo. Jeho výprava postupovala z dnešního Gaborone do dnešního Bylawaye. Setkal se zde s náčelníky několika domorodých kmenů Koranů, Batlapinů, Barolongů a Bamangwatů. Z této výpravy se vrátil 7. dubna 1874 do Dupoitspanu. Shromáždil asi 400 kusů domorodých předmětů a nákresů, které se staly později základem podobných sbírek světových muzeí.

Znovu pracoval jako lékař na diamantových polích, aby získal finanční prostředky na další výpravu. V té době již byl známou osobností. Napsal několik článků o výsledcích svých výprav. Některé z nich otiskl také český Světozor.

Na třetí, tentokrát velkolepou výpravu se Emil Holub vydal 2. března 1875. Zamířil až k Viktoriiným vodopádům na řece Zambezi a do míst, jimž se jiní cestovatelé dosud vyhýbali. Nejprve se vydal do Sosongu, hlavního sídla kmene Bamangwatů, kde se setkal s hlavním náčelníkem, který mu pomohl v cestě do Pandamatenzi. Zde končilo území kmene Banangwatů a začínalo území kmene Marucků. Navštívil jejich hlavní sídlo Seseke, kde setrval u hlavního náčelníka přes pět měsíců.

V prosinci 1875 však onemocněl a proto se rozhodl vrátit do Kimberley. Výprava dorazila zpět do Sosongu, kde se léčil asi tři měsíce. Při zpáteční cestě si občas přivydělával jako lékař. V listopadu 1876 dorazil do Kimberley. Shromáždil cenné sbírky a domorodé artefakty kmenů Bamangwatů, Masupiů, Marucků, Mambundů a několika dalších. Jako první popsal kulturu kmenů v oblasti dnešní Botwsany, severu Zimbabwe a jižní Zambie.

V lednu 1877 uspořádal rozsáhlou výstavu svých sbírek, která vyvolala značný ohlas. Její výtěžek a peníze z lékařské praxe využil na převoz svých sbírek do Evropy. Mezitím ještě prozkoumal skalní rytiny v okolí tzv. Wesselsovy farmy, z nichž některé vysekal ze skály a poslal ve svých sbírkách do Evropy. Kromě publikování odborných článků se věnoval také přednáškám.

Emil Holub shromáždil v té době ojedinělý etnografický materiál a byl považován odbornými kruhy za nejlepšího (most eminent) cestovatele své doby. Byl nejen schopným lékařem, ale také nadšeným zoologem a botanikem, náruživým lovcem, pečlivým kartografem, obratným diplomatem, citlivým umělcem, dychtivým sběratelem a bystrým pozorovatelem.

5. srpna 1879 se vydal na zpáteční cestu do Evropy, kam dorazil 18. října 1879. Dostalo se mu značných ovací, avšak také četných zklamání. Společně s Vojtěchem Náprstkem pořádal přednášky po Evropě a marně se zasazoval o zřízení afrického muzea. Setkal se s ohlasem i s naprostým nepochopením. Své zážitky publikoval v roce 1880 ve své knize "Sedm let v Jižní v Africe", která okamžitě zaujala odbornou i laickou veřejnost. Kniha popisuje nejen dobrodružství na výpravách do afrického vnitrozemí, ale také poučení všeho druhu. Emil Holub v ní podal pozoruhodně podrobné obrazy krajů, zvyků, místního lidu a divoké přírody. Deník Times knihu přirovnal k nejlepšímu dílu Charlese Darwina. S povděkem přijal nabídku na umístění svých sbírek ve výstavní Rotunde ve Vídni. Některé své exponáty přednostně prodal Národnímu muzeu v Praze a příteli Vojtěchovi Náprstkovi pro současné Náprstkovo muzeum. Většinu nasbíraných přírodnin rozdal buď zdarma nebo za symbolickou cenu školám v celém tehdejším Rakousku-Uhersku, zejména však školám v Čechách a na Moravě. Ve vídeňské Rotunde se seznámil s osmnáctiletou dcerou zdejšího správce Růženou Hofovou a 2. listopadu 1883 se s ní oženil.

22. listopadu 1883 se spolu s manželkou a šesti průvodci vydal znovu do Afriky. Nová výprava byla lépe vědecky a technicky zajištěna. Emil Holub naplánoval odvážný průchod přes celý africký kontinent z Kapského města až do Egypta.

Od počátku však výpravu stíhaly nepříjemnosti a potíže. Britská koloniální správa Emilu Holubovi, jako příslušníkovi Rakouska-Uherska, znemožňovala různými administrativními průtahy uskutečnit původní plán. Nečekaně uhynula velká část tažného dobytka. Na počátku cesty byli někteří členové výpravy postiženi malárií. Této nemoci nakonec dva členové výpravy podlehli a třetí těžce nemocný byl poslán zpět do Kapského města.

Expedice z Kimberley postupovala do známého domorodého sídla Sosong, dále do Pandamatenga až k řece Zambezi. Odtud postupovala na území domorodých Mateků a odtud na území divokých Mašukulumbů, kteří byli s Mateky znepřáteleni. 2. srpna 1886 byla expedice napadena v mašukulumbské vesnici Galulonga kvůli nedorozumění. Jeden ze členů expedice byl zavražděn a jeden zraněn. Emil Holub přišel o většinu sbírek, zásob potravin, vědeckých přístrojů a také o část nenahraditelných deníků, v nichž byly popisky a nákresy domorodých kultur a materiálu. Všichni členové expedice navíc onemocněli zimnicí. Aby si zachránili život, museli opustit území Mašukulumbů a vrátit se zpět do Kapského města. Během návratu alespoň shromaždovali cenný vědecký materiál. Do Kapského města expedice dorazila začátkem roku 1887.

Koncem září 1887 se Emil Holub vrátil do Prahy. Autentickou výpovědí o této cestě je dvoudílný Holubův cestopis "Druhá cesta po jižní Africe. Z Kapského města do země Mašukulumbů" vydaný v roce 1890.

Etnografické, geografické, zoologické, botanické a geologické poznatky vydal Emil Holub buď jako samostatné knihy nebo je publikoval v různých odborných časopisech.

Doma se Holubovi dostalo zadostiučinění ve dvou velkých výstavách, v roce 1891 ve Vídni a v roce 1892 v Praze, jíž navštívilo 190 tisíc návštěvníků. Přesto byly výstavy vzhledem k nízkému vstupnému pro Emila Holuba ztrátové.

Závist a intriky však neskončily. Své bohaté sbírky (13 tisíc exemplářů) Emil Holub nabídl zdarma Národnímu muzeu v Praze, avšak byl odmítnut. Praha nedokázala nalézt vhodné a důstojné umístění těchto jedinečných sbírek. Roztrpčený cestovatel začal své sbírky postupně prodávat a zejména rozdávat muzeím, vědeckým ústavům a školám. Bohatý etnografický, zoologický a botanický materiál je proto dnes rozptýlen po 586 muzeích a školách v celém světě.

Emil Holub se posléze natrvalo se svou ženou usadil ve Vídni, odkud udržoval kontakty s celým světem. Vydával řadu odborných spisů, příspěvků do novin a časopisů, absolvoval stovky přednášek pro odbornou i laickou veřejnost. Obtížnou finanční situaci, jíž si způsobil snahou zpřístupnit své sbírky i těm nejchudším, musel řešit velkým množstvím odborných přednášek po celé monarchii. Přednášel také na předních universitách ve Francii, v Anglii a v letech 1894 až 1895 ve Spojených státech amerických včetně Washingtonu.

Trpěl však malárií, která ho značně vyčerpávala. Ve Vídni žil téměř v chudobě. Skromné příjmy věnoval na rozesílání svých sbírek českým školám a muzeím. Část svých sbírek prodal světovým muzeím. Čelil také závisti a zášti některých vědeckých kolegů. Kvůli pomluvám, že je bohatý a že je finančně podporován císařem, ztratil postupně finanční podporu veřejnosti. Věděl však, že rozhodl správně, když většinu svých cenných sbírek daroval českému národu. V těžkých záchvatech malárie snil o své třetí cestě do Afriky.

21. února 1902 zemřel ve Vídni ve věku nedožitých 55 let. O tři dny později byl pochován na vídeňském městském hřbitově bez slavnostní piety, jíž by si zasloužil. Na jeho skromný pohřeb musel přispět císařský dvůr.

Jeho manželka Růžena Holubová se dožila 93 let a zemřela 28. září 1958.

Město Holice na svého významného rodáka nezapomnělo. V roce 1880 byl jmenován čestným občanem a vřelého přijetí se mu dostalo také v roce 1889. V říjnu 1919 byla na jeho rodném domě umístěna pamětní deska. V roce 1964 byl slavnostně otevřen Památník Dr. Emila Holuba - Africké muzeum. Památník dodnes opatruje odkaz velkého rodáka pro současné i příští generace a v podobě "Afrických sympózií" jej dále rozvíjí.

Odkazy:

[X1] Emil Holub - cestovatel a objevitel.

[X2]Památník Dr. Emila Holuba - Africké muzeum v Holicích.

[X3] Pavel Kuthan: Dr. Emil Holub. JH. S. 9/2000.