Literatura:

[X1] Gary R. Goldstein: A Review Essay: Lise Meitner and the Dawn of the Nuclear Age", by Patricia Rife. 5 Jul 2000. arXiv:physics/0007009 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

[X2] Gina Hamilton, Ph.D. : Innovators or Interpreters? The Historical Role of Women in Science.12 Jan 2000. physics/0001026 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

[X3] Los Alamos National Laboratory.

[1] Albert Einstein: Jak vidím svět. Nakl. Lidové noviny, Praha, 1993. Z něm. orig.: "Mein Weltbild", vydaného nakl. Europa Verlag A.G. Zurich přeložil Hanuš Karlach. ISBN: 80-7106-078-X

[2] Colloti, Enzo: Hitler a nacismus. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, 101 00 Praha 10, Praha 1996. Z italského orig.: Hitler e il nazismo, nakl. Giunti a Casterman, 1994. Překlad z italštiny: Josef Hajný. ISBN: 80-85928-44-2.

[3] Masson, Philippe: Historie německé armády, 1939 - 1945. Naše vojsko, Praha 1995, ISBN: 80-206-0461-8 z franc. orig.: Histoire de l' armée allemande 1939 - 1945 překlad: Jiří Žák

[4] Skorzeny, Otto: Moje velitelské operace. Naše vojsko, Praha 1994, ISBN: 80-206-0430-8 překlad: Vladimíra Ráftlová z něm. orig.: Meine Kommandounternehmen (Krieg ohne Fronten), Universitas, Munchen 1993

Lise Meitner byla předním jaderným fyzikem v době, kdy výzkum atomového jádra stál v přední linii vědy. Podařilo se jí překonat hluboké předsudky vůči ženám ve vědě a vědecké společnosti. Byla židovského původu a po nástupu nacistů k moci v roce 1933 se jí podařilo z Německa uprchnout před jistou smrtí. Lise Meitner se rozhodujícím způsobem podílela na objevu jaderného štěpení. Avšak v roce 1945, když její spolupracovník Otto Hahn obdržel Nobelovu cenu za fyziku, zůstala opomenuta. Dodnes se v odborné literatuře často uvádí, že chemický důkaz jaderného štěpení předložili pouze Otto Hahn a jeho kolega Fritz Strassmann.

Věda 20. století přispěla zásadním způsobem k historickému a společenskému vývoji. Vědě se podařilo odhalit některá klíčová tajemství přírody. Rychlé využití vědeckých objevů zcela změnilo život všech lidí a od základů přebudovalo evropskou a americkou civilizaci. Máme přenosné počítače, bezdrátové telefony, avšak také jaderné a biologické zbraně. Po hrůzách druhé světové války, k nimž významně přispěl pokrok vědy a technologie, si mnozí vědci začali pokládat zásadní otázku: Kde jsou hranice zodpovědnosti za využití a zneužití vědecké práce?

Lise Meitner, současnice Alberta Einsteina, byla významným jaderným fyzikem a její objev jaderného štěpení přispěl k úspěchu projektu atomové bomby Manhattan, přestože o projektu nevěděla. V roce 1945 její spolupracovník Otto Hahn obdržel Nobelovu cenu a její rozhodující přínos byl výborem pro udělování Nobelových cen zcela opomenut.

Krátce po druhé světové válce při svých cestách po Spojených státech byla Lise Meitner v americkém tisku představována jako "matka atomové bomby", což vždy odmítala. Později se však její jméno ztratilo v dlouhém seznamu vědců a techniků, kteří přispěli k vývoji atomové bomby. Každý znal Alberta Einsteina, jehož přínos k úsvitu jaderného věku byl rozhodující, avšak na vývoji atomové bomby se nepodílel.

Lise Meitner a její neobyčejný život upadly v zapomnění, přestože její přínos k počátkům jaderného věku je srovnatelný s přínosem Alberta Einsteina k počátkům moderní teoretické fyziky. Její vědecká práce vznikala v době nerovného boje žen proti diskriminaci ve společnosti a ve vědě, v době prudkých antisemitských útoků a otevřené persekuce Židů, v době hluboké ekonomické krize, sociální nejistoty, politické nestability a hrozící světové války.

Lise Meitner se narodila v roce 1878 v rodině středostavovské židovské rodiny ve Vídni. Brzy projevila mimořádné nadání pro přírodní vědy a matematiku, přestože pro mladou dívku bylo tehdy obtížné získat odpovídající vzdělání. Vytrvale však bojovala s předsudky vzdělávacího systému a společnosti. Stala se tak první ženou, která začala působit na fyzikální fakultě Univerzity ve Vídni. Její vědecká kariéra byla výjimečná. Od 20. do 60. let 20. století se zabývala řadou obtížných a zajímavých záhad jaderné a kvantové fyziky. Sama pak narazila na řadu dalších problémů a záhad.

Lise Meitner žila a pracovala v období a na místech, kde se odehrávaly nejdůležitější a nejhrůznější události 20. století. Byla jednou z prvních žen v Rakousku a později v Německu, která získala vysokoškolské vzdělání a poté působila jako výzkumnice a profesorka. V době, kdy získala ve Vídni doktorát, došlo v mikroskopické fyzice k řadě nových objevů, o nichž vědci vedli rozsáhlé diskuse. Výzkum podstaty kvantového světa byl na počátku a bylo zřejmé, že zákony fyziky musí projít radikálními změnami, aby objasnily nové jevy. V roce 1907, když Lise již pracovala s radioaktivním materiálem, se rozhodla odejít do Berlína, kde Max Planck vedl skupinu mladých fyziků a chemiků, kteří získávali první zkušenosti s kvantovým světem. Během několika dalších let zde pracovali přední vědci nové fyziky: Einstein, von Baeyer, Franck, Hertz, Stern a von Laue. Lise Meitner začala brzy spolupracovat s mladým chemikem podobných zájmů, Otto Hahnem, jejichž spolupráce významně ovlivnila její vědeckou kariéru. Řadu let však Lise pracovala jako neplacená vědecká asistentka v nově založeném Ústavu chemie císaře Viléma, kde však nemohla získat oficiální vědecké místo.

Věda se však nevyvíjí ve vakuu a působí na ni společenské a politické změny. Lise Meitner se sice plně soustředila na studium jaderné fyziky, ale současně vzdorovala diskriminaci kvůli svému pohlaví a židovskému původu, která ji provázela v různých formách od počátků její kariéry až do konce života. Během první světové války Lise využila svůj vědecký talent také v boji proti křivdám a tváří v tvář utrpení a smrti získala trpké zkušenosti. Sloužila dobrovolně jako zdravotní sestra na rakouské frontě. Své odborné znalosti roentgenova záření využila pro diagnostiku vážných zranění a zaučovala ostatní ve využití této nové metody. Pracovala mnohdy až do vyčerpání.

Kruté válečné zkušenosti ji však nepřivedly k pacifismu. V dopise Hahnovi napsala, že Einsteinův pacifismus je vzdálen realitě války, která otřásla Evropou. Lise byla hluboce skeptická k motivům politiků, kteří neváhali obětovat milióny lidských životů kvůli grandiózním nacionálním cílům. Byla velice nešťastná z toho, že její kolegové se podíleli na výzkumech otravného plynu pod vedením významného chemika Fritze Habera. Otto Hahn se dokonce podílel na jednom z útoků, při němž byl použit otravný plyn proti spojeneckým jednotkám. Lise Meitner se vrátila do Berlína, aby pokračovala ve svých výzkumech. Doufala, že budou sloužit míru, jakmile skončí válečné šílenství. Válka sice skončila, ale vypukla hluboká poválečná krize a v Německu zavládl politický a ekonomický chaos. Lise se tehdy plně soustředila na svoji práci. V Berlíně nejvíce obdivovala Maxe Plancka, který byl jejím přítelem a učitelem. Max Planck zastával názor vědeckých internacionalistů, že věda překračuje veškerou politiku a národy. Lise přijala jeho filozofické názory. Koncem války pracovala v Ústavu chemie císaře Viléma ve skupině radiologického studia a později jako vedoucí fyzikální sekce. Její úspěchy se násobily a její vědecký věhlas rostl s počtem vědců, kteří se věnovali jadernému výzkumu.

V roce 1914 konečně byla jako první žena jmenována na řádné místo na fakultě fyziky Univerzity v Berlíně, která měla ve světě větší věhlas než Ústav císaře Viléma. Za toto místo však nedostávala žádný řádný plat. Řadu let předtím Lise žila jen z finanční podpory své rodiny a ze stipendia, které dostávala jako Planckova asistentka během svého působení v Ústavu chemie císaře Viléma. Konečně v roce 1916, když jí bylo 38 let, obdržela plat zhruba ve výši, jaký měl Otto Hahn. Po skončení první světové války společenský systém výmarské republiky Lise umožnil, aby se nerušeně mohla věnovat vědeckému výzkumu bez ohledu na politické změny. Tato příznivá situace však brzy skončila s pádem liberální výmarské vlády.

Práce týkající se štěpení atomového jádra, díky nimž je Lise Meitner známa nejvíce, měly komplikovanou historii, související s politickou a sociální situací nacistického Německa. Postavení řady vědců v nacistickém Německu byla stále obtížnější. Kromě trvalé hrozby policejních represí nacistický režim vyvíjel přímý a trvalý tlak na nivelizaci (Gleichschaltung) vědomí jakožto základní předpoklad úplného a obecného souhlasu s režimem. Nacistický režim využil všech možností ovládat informace ve formě masové propagandy a masových kampaní nabitými sugestivní silou v podobě téměř mystických rituálů.

10. května 1933 nacisté nechali spálit zakázané knihy na hranicích. Tato akce byla řízena akademickou mládeží a činiteli zodpovědnými za propagandu Říše. Akce představovala symbolické zničení nepřítele a označení původce všech neduhů Německa. Státní propaganda obratně řízená dr. Josephem Goebbelsem byla mocným nástrojem a odrážela úvahy, které Adolf Hitler napsal ve své knize "Můj boj" (Mein Kampf).

11. března 1933 byl dr. Joseph Goebbels jmenován vedoucím úřadu pro lidovou kulturu a propagandu. Cílem bylo vytvořit jednotný a centralizovaný systém informací a formování veřejného mínění. Tento systém potlačoval jakékoliv odchylky od "oficiální" kultury a nutil intelektuály, aby svojí činností podporovali režim nebo aby se zcela odmlčeli. Prvním výsledkem nacistické politiky bylo vyhnání tisíců intelektuálů, umělců, akademiků a vědců, kteří byli donuceni Německo opustit z politických nebo rasových důvodů.

Nejlepší představitelé německé kultury a vědy začali pracovat v zahraničí, především ve Spojených státech amerických. Největší německá literární díla tohoto období, jako knihy Thomase Manna, Heinricha Manna, Bertolda Brechta a řady dalších, vznikla mimo Německo. Německo opustili také někteří přední vědci, jako byl Albert Einstein. Naopak v Německu zůstal například přední fyzik Werner Heisenberg.

Na pozadí těchto událostí Lise Meitner žila a usilovně pracovala. Vyhýbala se jakémukoliv střetu se státní mocí a snažila se izolovat od života německé společnosti. Avšak její vlastní výzkum měl mít brzy vojenské a politické důsledky. Jakmile Lise Meitner a její kolegové objevili princip štěpení atomového jádra, vznikly ve světě vážné obavy z využití atomové energie pro vojenské účely v podobě "superbomby".
 

V dubnu 1933 byla stanovena početní omezení studentů židovského původu na vysokých školách. V květnu 1933 byly Židé vyloučeni z povolání daňových poradců. Od července 1933 bylo nařízeno přezkoumat německé občanství Židů získané v době mezi 9. listopadem 1918 a rokem 1933. 29. září 1933 byl vydán zákon o dědictví půdy, podle něhož mohl půdu zdědit pouze občan, který nemá "židovskou krev". Vojenskou službu mohli vykonávat pouze občané "árijské rasy".  Po vytvoření Kulturní komory byly Židé vyloučeni ze všech veřejných kulturních aktivit. Byla jim povolena kulturní činnost určená výhradně pro Židy. Z tohoto důvodu vznikla Federace židovských kulturních asociací, která byla podřízena dohledu ministerstva řízeného Josephem Goebbelsem. Židům byla zakázána účast na veřejných sportovních akcích.  Ihned po nástupu nacistů k moci byl zahájen bojkot obchodních aktivit Židů. Tento bojkot se během následujících let rozšířil a dospěl ke společenské diskriminaci Židů, jimž Říše nezaručovala vůbec žádnou ochranu. Židé byli občany Říše bez rovných práv již před vydáním Norimberských zákonů.

V roce 1933 byla Lise Meitner nacistickým vedením Univerzity zbavena profesury, což byl pro ni těžký šok. Přesto dalších pět let, v době upevňování nacistické moci a postupného prosazování antisemitských zákonů, působila v Ústavu chemie císaře Viléma. V roce 1933 Max Planck, Werner Heisenberg a Max von Laue navrhli Lise Meitner a Otto Hahna na Nobelovu cenu za průkopnickou práci v radiochemii. Tento návrh opakovali několik let. Doufali, že udělení Nobelovy ceny zabrání nacistickým výpadům proti jejich neárijské kolegyni a v Ústavu císaře Viléma upevní její vědecké místo.

Na základě svých zkušeností z první světové války se Lise naivně domnívala, že když se bude věnovat pouze vědě a nebude se politicky angažovat, zůstane mimo jakékoliv nebezpečí. Jenže již v roce 1933 nejméně polovina pracovníků Ústavu chemie císaře Viléma byla v nacistické NSDAP. Na protest proti vyloučení Židů z Univerzity v Berlíně Otto Hahn své místo na Univerzitě opustil. Zůstal však pracovníkem Ústavu, jehož činnost byla významnější, protože Univerzita ztratila svůj kredit prosazováním nacistické filozofie a vědy. Max Planck se po počátečních protestech u Hitlera proti odvolání Fritze Habera z vedení Ústavu chemie císaře Viléma stáhl do pozadí. Ostatní vědci radili Lise Meitner, aby se vyhnula přímé konfrontaci s nacisty. Otto Hahn zvolil opatrný kompromis namísto oprávněného rozhořčení, stejně jako většina vzdělaných Němců, kteří se nechtěli dostat do konfliktu z nacistickou mocí.

Tuto situaci znala řada lidí žijících v komunistickém režimu bývalého Československa. Jakýkoliv otevřený odpor proti režimu mohl vést k morální a psychické persekuci nebo dokonce k fyzické likvidaci. Lidé proto svůj nesouhlas s režimem vyjadřovali skrytě, opatrně a často rafinovaně, slovem, písní, obrazem, vědeckou prací nebo způsobem chování a jednání. Na druhé straně však většina lidí zločinnost komunistického režimu neviděla nebo nechtěla vidět a tvořila "mlčící většinu". Tento postoj jim umožnil přežít bez konfliktů s režimem a bez ohrožení sebe a svých blízkých.

V roce 1934 ve vypjaté politické atmosféře v Evropě Enrico Fermi a jeho vědecký tým v Římě započali nové období jaderného výzkumu, když použili neutrony pro ostřelování různých jader a studovali produkty těchto interakcí. Lise Meitner a Otto Hahn obnovili svoji spolupráci a spojili své schopnosti slibující nové objevy. "Berlínská skupina", k níž se přidal Fritz Strassmann, začala brzy významně přispívat k nové oblasti a soutěžila se skupinou Enrica Fermiho v Itálii, s pařížskou skupinou Iréne Curie a jejích kolegů a také s nově vznikajícími skupinami ve Spojených státech amerických.

Nejstaršími výsledky berlínské skupiny, u jejich zrodu stála Lise Meitner, byly "transuranové prvky", uměle vytvořená jádra atomů těžší než nejtěžší v přírodě se vyskytující prvek, uran. Tato jádra atomů vznikala ostřelováním těžkých jader neutrony. Pozorováním záření beta (elektronů) ze vzniklých radioaktivních produktů Lise Meitner byla schopna identifikovat většinu nových jader atomů. Chemici Otto Hahn a Fritz Strassmann prováděli chemickou analýzu stejných produktů. Objevily se však některé rozpory s výsledky experimentů, které prováděla Iréne Curie. Lise Meitner se domnívala, že francouzská skupina nemohla ostřelováním těžkých atomů získat lehčí prvky a objevený lanthan nepovažovala za atomové jádro. Prvenství za objev transuranů připadlo skupině, jíž vedla Iréne Curie. Fyzika atomového jádra rychle přicházela s novými objevy a přitahovala stále větší pozornost. Soutěž mezi vědci a vědeckými týmy byla stále ostřejší, protože velké objevy byly na spadnutí. V historii moderní fyziky a chemie bylo jen několik takto dramatických období. Otto Hahn a Lise Meitner plánovali řadu experimentů, aby prostudovali další produkty ostřelování uranu. Jenže v roce 1938 se kvůli událostem v Německu jejich společné experimenty zpomalily a záhy zcela zastavily.
 

15. září 1935 byly přijaty tzv. Norimberské zákony, které představovaly dvě zásadní legislativní opatření nacistické Říše. Zákon o říšském občanství ustanovil, že občanem Říše se všemi politickými právy může být pouze člověk německé krve. Židé nemohli být říšskými občany a neměli proto volební právo a nesměli zastávat funkci v žádném veřejném úřadě. Zákon o ochraně německé krve zakazoval uzavírat manželství mezi Židy a občany německé krve v zájmu "německého lidu". Již uzavřené sňatky prohlásil za zrušené. Zakazoval rovněž sexuální styk mezi Němci a Židy a porušení tohoto ustanovení se trestalo vězením. Židům bylo zakázáno zaměstnávat občany "německé krve" nebo jiné osoby mladší 45 let. Dále jim bylo například zakázáno rozvinout vlajku s říšskými barvami. [2]  Po vydání norimberských zákonů antisemitismus přestal být pouze tradicí a zvykem, ale stal se zákonnou normou a povinností říšského občana "německé krve". Pozornost vůči Židům se začala zmenšovat v tom smyslu, že po veřejné segregaci a zhanobení mohli být vystaveni útlaku, aniž by si toho kdo povšiml. Židé byli ze společnosti vyloučeni nikoliv proto, co vykonali proti režimu, ale pouze kvůli tomu, že byli Židy. [2]  V březnu 1938 bylo Rakousko připojeno k německé Říši. Všichni Rakušané začali podléhat německým zákonům.

Lise Meitner byla označena za Židovku. Ve svých 20 letech sice konvertovala k protestantské víře, avšak to pro "rasové" rozdíly hodnocené nacisty nebylo vůbec podstatné.

Lise a jejím přátelům v Německu i mimo ně muselo být jasné, že musí co nejdříve území Říše opustit. Otto Hahn obhajoval její místo v Ústavu opatrně a bezvýsledně. Lise byla velmi rozzlobena, že se Hahn na její obranu nepostavil rozhodněji.

Říši opustila s falešným výstupním vízem díky mimořádné pomoci dánských fyziků Costera a Fokkera. Uprchla do Holandska, kde zůstala jen krátce před tím, než odjela do Bohrova ústavu v Kodani a poté do Stockholmu ve Švédsku. Zde jí bylo nabídnuto skromné místo v nově založeném ústavu jaderného výzkumu. Bohužel ředitel tohoto ústavu, nositel Nobelovy ceny Manne Siegbahn, se o její práci nikdy příliš nezajímal. Nepoužitelné přístroje a nedostatek asistentů její vědeckou práci prakticky zastavily. Lise měla pocit marnosti a zřejmě propadala depresím. Nemohla se věnovat milované fyzice, přišla o práci v berlínském Ústavu, o své kolegy, své přátele a dokonce o svůj rodný německý jazyk.

Od července do srpna 1938, kdy se Lise již vědeckého výzkumu neúčastnila, Otto Hahn a Fritz Strassmann pokračovali v projektu určování produktů z bombardování uranu neutrony. Otto Hahn jí psal o pokrocích svého výzkumu a žádal ji o rady a interpretaci. 16. prosince 1938 Hahn a Strassmann provedli pečlivá měření a domnívali se, že jedním z produktů je baryum, prvek s hmotností asi o polovinu menší než uran. Hahn psal Lise, jak tuto záhadu interpretovat, protože mezi nalezenými produkty se nenacházely žádné transurany. Lise se nejprve pokoušela v těchto výsledcích nalézt nějakou chybu.

Během vzájemné korespondence Otto Hahn publikoval článek bez konzultace se Strassmannem a bez uvedení jména Lise Meitner jako spolupracovnice. V té době Lise trávila období vánočních svátků v západním Švédsku se svými přáteli a se svým synovcem, mladým fyzikem Otto Frischem, který krátce předtím emigroval z Německa. Lise Meitner a Otto Frisch odhalili příčiny vzniku barya při jedné z procházek po lese. Otto Frisch později napsal, že si Lise sedla na ležící kmen stromu a provedla hrubé výpočty na kousku papíru. Zjistila, že baryum skutečně vzniká v důsledku štěpení jádra atomu uranu na menší jádra po ostřelování neutrony. Lise předpověděla, že množství uvolněné energie musí odpovídat Einsteinově ekvivalenci mezi hmotností a energií E = mc². Lise Meitner tedy jako první objevila štěpení atomového jádra.

Jen těžko si lze představit pocity, které Lise Meitner prožila během krátké doby od svého náhlého útěku z nacistického Německa v dubnu 1938 do vánoc v západním Švédsku. Svého vůbec největšího vědeckého úspěchu dosáhla v době, kdy se pokoušela zapomenout na stupňující se násilí proti neárijským obyvatelům Německa. Teprve v březnu 1938 pochopila, že její další život na území Říše je ohrožen. V té době již nebylo možno legálně získat výjezdní vízum z území Říše. Plány jejího útěku byly nejisté a nebezpečné. Prožila ochromující strach při překračování hranic a nejistotu, jak vlastně bude žít v cizích zemích. Zažila pocity, které tehdy zažívala většina uprchlíků z nacistického Německa a přesto se ve svých myšlenkách stále věnovala své vědecké práci. Muselo být pro ni ponižující číst Hahnovy dopisy o pokračujícím výzkumu, zatímco ona nemohla dále vědecky pracovat, protože její výzkum byl založen na experimentech. Poté, co společně s Frischem objasnila experimentální výsledky pomocí štěpení atomových jader, získala znovu chuť věnovat se vědeckému bádání. Bylo jí 60 let a její další tvůrčí práce byla neuvěřitelná. Po vánocích se vrátila do primitivních podmínek své laboratoře ve Stockholmu. Jistě ji tyto podmínky trápily a deprimovaly. Avšak v celé Evropě zuřila válka. Vědecký svět ztratil vzájemné kontakty a věda stála na okraji zájmu. Přes všechny překážky a nedostatek financí Lise pokračovala ve svém výzkumu.

Poté, co napsala Otto Hahnovi o fyzikálním významu jeho experimentálních výsledků, Lise Meitner a Otto Frisch napsali článek, jehož vydání a publikování se značně zdrželo. Ještě předtím, než byl článek publikován, došlo k několika významným událostem. Niels Bohr předal zprávu o štěpení atomového jádra do Spojených států a tím byly odstartovány závody ve studiu štěpných procesů. Lise Meitner se svým výzkumem náhle stála mimo rozhodující směr výzkumu. Skutečné výzkumy štěpení atomového jádra probíhaly tajně ve Spojených státech amerických, v Německu a později v Sovětském svazu s cílem vyrobit atomovou bombu. .

Zůstává řada nezodpovězených otázek. Proč Lise Meitner nebyla uvedena jako spoluautor článku Otto Hahna a Fritze Strassmanna? Někteří autoři uvádějí, že Lise Meitner se podílela na výzkumu pouze do doby svého útěku z nacistického Německa. Jiní uvádějí, že pro Otto Hahna bylo velmi nebezpečné uvést ve svém článku neárijskou spoluautorku, která navíc krátce předtím uprchla z Německa. Konečně existuje také krajní názor, že Otto Hahn svým výzkumem kolaboroval s nacistickým režimem.

Řada německých vědců a umělců vyjadřovala s nacistickým režimem v Německu svůj nesouhlas a záhy byla nucena Německo opustit. Albert Einstein vystoupil z Pruské a z Bavorské akademie věd. V březnu 1933 napsal:
 

"Dokud se mi k tomu bude naskýtat možnost, budu pobývat pouze v takové zemi, kde vládne politická svoboda, snášenlivost a rovnost všech občanů před zákonem. K politické svobodě patří svoboda ústní i písemné artikulace politického přesvědčení, ke snášenlivosti úcta vůči jakémukoliv přesvědčení toho kterého jedince. Tyto předpoklady v současné době v Německu nejsou splněny. Jsou tu pronásledováni všichni, kdo se obzvláště zasloužili o to, aby se dařilo mezinárodnímu dorozumění, a mezi nimi i někteří čelní umělci. Tak jako kterýkoliv jednotlivec může duševně onemocnět i kterýkoliv společenský organismus, zejména v době, kdy se nežije snadno. Národy obvykle takovýmto neduhům odolají. Doufám, že v Německu už brzo zavládnou zdravé poměry a že se tu v budoucnosti velcí lidé jako Kant a Goethe nebudou jen čas od času oslavovat, nýbrž že se ve veřejném životě a v obecném povědomí také prosadí zásady, které hlásali." [1]

Otto Hahn však své místo v Ústavu neopustil. Naopak, snažil se zamlčet podíl Lise Meitner na svém vědeckém výzkumu. Šlo jen o politické ústupky nacistickému režimu nebo o kolaboraci? Je totiž stejně možné, že Hahnův článek byl z politických důvodů vydavatelem odmítán, dokud v něm bylo uvedeno jméno Lise Meitner, přestože Hahn vydavatele znal osobně. Navíc nacistické vedení Ústavu mohlo ohrozit Hahnovo postavení. Můžeme se oprávněně domnívat, že uvedení jména Lise Meitner v Hahnovu článku by znamenalo pro Hahna a jeho kolegu nejen konec vědecké kariéry ale i rozsudek smrti. Dodnes proto není zcela jasný Hahnův podíl na objevu štěpení atomového jádra, přestože byl oceněn Nobelovou cenou a byl vedoucí postavou v poválečné německé vědě.

Otto Hahn a Lise Meitner nebyli z počátku schopni připustit chybu na základě svého předchozího výzkumu transmutace prvků. Otto Hahn si nebyl jist svými experimentálními výsledky, dokud Lise Meitner a Otto Frisch neučinili rozhodující krok v chápání štěpení atomového jádra na jádra lehčích prvků.

Druhá světová válka představovala pro Lise Meitner z řady důvodů obtížné životní období. Hluboce ji deprimovaly zprávy o válečném ničení a utrpení. Usilovně pomáhala svým přátelům, kteří prchali před nacistickou persekucí. Byla v kontaktu se svou rodinou a dopisovala si s některými svými kolegy v Berlíně. Cítila se však ve víru politických a válečných událostí bezmocná. Její synovec Otto Frisch získal místo v Birminghamu v Anglii, kde pokračoval v experimentech štěpení atomového jádra. Ve spolupráci s jiným židovským emigrantem Rudolphem Peierlsem objevil, jak lze řídce se vyskytující isotop uranu U-235 použít pro spuštění řetězové reakce a výrobu "superbomby" ohromné síly. Tajná zpráva Otty Frische a Rudolpha Peierlse se stala podnětem pro zahájení amerického projektu Manhattan v Los Alamos.

Adolf Hitler se o možnost jaderného štěpení zajímal od roku 1939. Na podzim roku 1940 o tom vedl dlouhý rozhovor s ministrem zbrojení dr. Todtem. Hitler zastával názor, že použití jaderného štěpení k válečným účelům by znamenalo zkázu lidstva.

V květnu roku 1942 fyzikové Otto Hahn, Werner Heisenberg a Carl Friedrich von Weizsäcker odmítli návrh Alberta Speera a Milcha, že jim bude poskytnuta neomezená pomoc na průmyslovou výrobu atomové bomby. Odůvodnili to tím, že by práce takového rozsahu překročily možnosti válečné ekonomiky Třetí říše a že je nutné počítat s několikaletým odkladem.

Otto Skorzeny ve své knize [4] uvádí, že z vysoce postavených nacistů se o štěpení jádra a vědecký výzkum v této oblasti zajímal zejména ministr propagandy dr. Joseph Goebbels. Mnoho německých fyziků po válce uvedlo, že se snažili výrobě atomové bomby zabránit. Skorzeny však uvádí, že s vědeckými fakty se zacházelo v Německu dost volně.

Otto Skorzeny ve své knize dále uvádí, že Hitler nejenže četl přednášku prof. Heisenberga z roku 1942 přednesenou v Ústavu císaře Viléma (O jaderném štěpení a budování atomových reaktorů s uranem a urychlovači elektronů), ale studoval i některé další články jiných vědců o výsledcích jejich práce před rokem 1942. Albert Speer napsal, že Hitler nebyl nadšen představou, že by se za jeho vlády Země změnila v nebeské těleso sežehlé plameny.

Otto Skorzeny se ve své knize [4] zmiňuje o jedné své osobní příhodě při návštěvě Hitlera v hlavním stanu v říjnu 1944. Hitler byl tehdy nemocen, ale duševně čilý. Ujistil Skorzenyho, že německá armáda zvítězí navzdory zradě a omylům a zmínil se o nových, vskutku revolučních zbraních.

V té době se často hovořilo o "tajných zbraních" a propaganda dr. Goebbelse dělala všechno pro podporu těchto zvěstí. Mělo se jednat o střely protivzdušné obrany, které měly vybuchovat uvnitř nepřátelské eskadry a působit zničujícím mrazem a také se mluvilo o zbrani využívající umělou radioaktivitu.

Otto Skorzeny uvedl, že Adolf Hitler na něj pohlédl a řekl:
 

"Víte pane Skorzeny, že bude-li využito energie uvolněné při štěpení atomů jako zbraně, bude to znamenat konec naší planety?" Skorzeny na to odpověděl, že důsledky by byly strašné. Hitler hovořil dál: "Přirozeně! I kdyby radioaktivita byla kontrolována a štěpení atomů využito jen k výrobě zbraní, i tak by byly účinky strašné! Když u mne byl dr. Todt, četl jsem, že takový přístroj, který by uvolňoval kontrolovanou energii, by zanechal zpustošení, jaké by se dalo srovnat jedině s tím, co způsobily meteority v Arizoně nebo u Bajkalského jezera. Znamenalo by to vyhlazení veškerého života, nejen lidského, nýbrž i zvířecího a rostlinného v okruhu 40 km, kde by po staletí nic nemohlo existovat. Nemožné! Ne! Žádná země, žádná skupina civilizovaných lidí by na sebe nemohla vědomě vzít takovou zodpovědnost. Vzájemnými útoky a protiútoky by se lidstvo nutně samo vyhladilo. Jedině kmeny v oblasti Amazonky a v pralesích Sumatry by snad měly jistou naději na přežití." ([4], str. 125)

V roce 1939 vědci Leo Szilard, Edward Teller a Eugene Wigner, kteří emigrovali z nacistického Německa ještě před válkou, tvrdili, že výzkum jaderného štěpení v nacistickém Německu by mohl vést k vývoji atomové bomby. Přesvědčili německého fyzika Alberta Einsteina aby připojil svůj podpis pod dopis z 2. srpna 1939, adresovaný prezidentovi Franklinu Rooseveltovi, jímž ho varovali před tímto vážným nebezpečím. [X3]

Albert Einstein ve své knize "Jak vidím svět" [1] o tom napsal:
 

"Má účast na výrobě atomové bomby spočívala v jednom jediném úkonu: podepsal jsem dopis prezidentu Rooseveltovi, v němž se zdůrazňovalo, že bude nezbytné provádět ve velkém pokusy, aby se prozkoumalo, zda je vůbec možné vyrobit atomovou bombu.  Byl jsem si vědom, jaké nebezpečí pro lidstvo se skrývá v tom, když se takový záměr podaří. Jenomže bylo pravděpodobné, že Němci pracují na stejném problému, a nejsou bez vyhlídek na úspěch, a tedy jsem takový krok učinit musel. Nezbývalo mi nic jiného, ačkoli jsem vždycky byl přesvědčeným pacifistou. Zabíjení ve válce není podle mého mínění o nic lepší, než obyčejná vražda.  Dokud však národy nejsou odhodlány společnými akcemi odstranit války a řešit své konflikty a chránit své zájmy mírovými rozhodnutími na základě zákonů, připadá jim nezbytné připravovat se na válku. Připadá jim rovněž nezbytné chystat všechny prostředky, i ty nejodpornější, aby je ve všeobecném zbrojení nikdo nepředběhl. Taková cesta ovšem zcela nutně vede k válce, a ta za dnešních okolností znamená všeobecné ničení.  Za těchto okolností bojovat proti válečným prostředkům nemá vyhlídky na úspěch. Tady pomůže jen odstranění válek a válečného nebezpečí. K tomu bychom měli pracovat a neměli bychom dopustit, aby nás kdokoliv přiměl k jednání, které je s tímto cílem v rozporu. Je to tvrdý požadavek na jednotlivce, protože ten ví, jak je sociálně závislý. Ale není to požadavek nesplnitelný."

Po skončení války němečtí vědci tvrdili, že na rozdíl od svých amerických kolegů se spokojili s mírovým výzkumem jaderné energie. Pro některé americké vědce však nebylo toto vysvětlení dostačující. Atomový reaktor mohl být zdrojem plutonia a tedy byl jednou z cest vedoucích k výrobě atomové bomby nebo mohl sloužit jako pohon jaderné ponorky. Je faktem, že několik důstojníků námořnictva bylo přiděleno k Heeres Waffenamt, k armádnímu výzkumnému středisku, kde bylo zaměstnáno několik fyziků. Zde se důstojníci zajímali především o nový jaderný motor. [3]

V žádném archivu není žádná zmínka o postupu prací. Nicméně první americká ponorka s jaderným pohonem byl německý U-boot typu XVI, pro který bylo původně počítáno s motorem Walter.

Vzápětí po kapitulaci Německa americká mise Alsos, složená z vojáků a vědců, prozkoumala celé německé území a hledala německé fyziky, aby bylo možno si učinit představu o dosaženém pokroku v oblasti jaderného výzkumu. V rozporu s obavami, které tři roky vládly ve Spojených státech amerických, německý výzkum měl k realizaci atomové bomby velmi daleko. Němci nepřekročili základní výzkum a orientovali se jen na realizaci atomového reaktoru slabého výkonu. Lze se proto oprávněně domnívat, že Němci tajemství výroby atomové bomby nikdy neodhalili. [3]

Aniž o tom Lise Meitner věděla, Otto Frisch, Rudolph Peierls, Klaus Fuchs a další fyzikové pracující v Británii odešli do Los Alamos, kde se pod vedením Roberta Oppenheimera podíleli na vývoji atomové bomby.

Dostala Lise Meitner nabídku, aby se účastnila válečného vývoje jaderného výzkumu? Na základě jejích dřívějším postojů o tom lze pochybovat. Projekty "velké vědy" vznikaly nutně s podporou rozpočtů vlád na vývoj a modernizaci zbraní. Příkladem "velké vědy" se stal také Siegbahnův ústav ve Stockholmu.

Těsně po skončení druhé světové války v Evropě byla Lise Meitner hluboce otřesena, když se dověděla o smrti a týrání miliónů obětí v nacistických koncentračních táborech. Nemohla odpustit svým německým kolegům, že aktivně nebojovali proti nacistickému režimu. V dopisu Otto Hahnovi, který nikdy nedostal, Lise Meitner svého starého přítele a vědeckého kolegu obvinila, že pracoval pro nacistické Německo, že se nikdy nepokusil ani o pasivní odpor a aby ukonejšil své špatné svědomí, občas pomohl utlačovaným. Avšak proti vyvraždění miliónů nevinných lidí nikdy nepozvedl svůj hlas protestu. Později obvinila také Wernera Heisenberga, že nečinně přihlížel jako milióny jiných, jak jsou v koncentračních táborech vražděni lidé. Werner Heisenberg během války v roce 1941 přijel do Bohrova ústavu v Kodani, kde měl přednášku plnou propagandy nacistického režimu. Pokud někdo měl pochybnosti o tom, zda se Heisenberg podílel na vývoji nacistické atomové bomby, Lise Meitner o tom nikdy nepochybovala.

Bohrovy snahy zajistit prvenství Lise Meitner v interpretaci štěpení atomového jádra nebyly natolik důrazné, aby v roce 1944 zabránily udělení Nobelovy ceny za chemii pouze Otto Hahnovi za objev jaderného štěpení. Lise Meitner pochopitelně v tom cítila hlubokou nespravedlnost, stejně jako většina jejích kolegů. Ve svém projevu v Královské akademii věd při udělení Nobelovy ceny Otto Hahn ocenil přínos Lise Meitner a Otto Frische za interpretaci jeho a Strassmannových výsledků. Otto Hahn však Lise Meitner nenavrhl na Nobelovu cenu ani poté, co byl členem výboru pro udílení Nobelovy ceny. Na druhé straně jí zřejmě zaslal část odměny z Nobelovy ceny. Lise Meitner tyto peníze zaslala výboru vědců k odvrácení atomové války Emergency Committee of Atomic Scientists, jemuž v Princetonu předsedal Albert Einstein.

Koncem druhé světové války věnoval americký tisk Lise Meitner nečekanou pozornost. Stalo se tak bezprostředně po svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945. Tiskem byla označena za "matku atomové bomby", což důrazně odmítala a rozhodně nechtěla být spojována s vojenským výzkumem jaderných zbraní. Přesto přijala pozvání do Spojených států. Byla požádána, aby přednášela na Katolické univerzitě ve Washingtonu, DC. Stala se čestnou členkou Ženského národního tiskového klubu. Navštívila řadu amerických univerzit a její přednášky měly velký ohlas. Hovořila stále více o přístupu žen k vyššímu vzdělání a k vědecké práci. Patřila také k rostoucímu počtu vědců, kteří stále důrazněji varovali před nebezpečím jaderné Pandořiny skříňky, kterou otevřeli.

Jen několik dní po svržení atomové bomby na japonské město Hirošima 6. srpna 1945 Lise Meitner v rozhlasovém rozhovoru, který s ní vedla Eleanor Roosevelt, uvedla, že ženy mají velkou zodpovědnost a povinnost zabránit příští válce. Dále uvedla, že atomová bomba nejen ukončila válku, ale že jaderný výzkum snad přispěje k získání velkého množství energie pro mírové účely. Vyzvala všechny vědce, aby přijali svůj díl morální zodpovědnosti za události ve světě.

Lise Meitner v poválečných letech cestovala, přednášela, bojovala za kontrolu zbrojení a za stejná práva žen ve vědě. Své přednášky zaměřila na boj proti nebezpečí války a proti všem předsudkům vůči ženám a Židům. Její aktivní a činorodý život vyhasl, když jí bylo 89 let.

Mnoho otázek zůstane asi navždy nezodpovězeno. Většinu svého života žila Lise sama a stýkala se jen s několika přáteli. Jaký vlastně byl její soukromý život? Vyplňovaly její život jen fyzika, poslech hudby a procházky přírodou? Jakým vlastně byla člověkem? Víme, že Lise publikovala články rychle po sobě, dokonce i podle současného standardu. Chtěla tak překonat předsudky proti ženám ve vědě?

Otázky zůstávají nezodpovězeny. Jedno víme ale jistě: Lise Meitner byla silnou ženou a neobyčejným vědcem.

Odkazy autorky článku  [X1]:

[1] Patricia Rife,"Lise Meitner and the Dawn of the Nuclear Age", Birkh.auser, Boston 1999.

[2] Ruth Lewin Sime, "Lise Meitner: a Life in Physics", University of California Press, Berkeley 1996.

[3] Richard Rhodes, "The Making of the Atomic Bomb", Simon and Schuster, New York 1995.

[4] Thomas S. Kuhn, "The Structure of Scientific Revolutions", 3rd edition, University of Chicago Press, Chicago 1996.

[5] Otto Robert Frisch and Rudolph Peierls, "The Frisch-Peierls Memorandum", in Robert C. Williams and Philip L. Cantelon, editors, "The American Atom", University of Pennsylvania Press, Philadelphia 1984.