Věda jako metodologie pro zkoumání tajemství přírody je dostatečně dobře známa. Od 60. let 20. století věda vytvořila ohromnou knihovnu přesného poznání fyzikálního a biologického světa. Věda jako technologie využila vědecké poznání pro přeměnu ekonomiky a od základů změnila její možnosti.
Třetím aspektem vědy, který je většinou přehlížen a příliš se o něm nehovoří, je věda jako kultura. Tento aspekt má hluboké důsledky, přestože nejsou tak viditelné jako první dva aspekty. Autor článku [X1] analyzuje příčiny rozptýlenosti a neefektivity vědecké komunity v Indii. Za jednu z příčin považuje, že indičtí vědci společně a otevřeně nediskutují o vědecké kultuře.
V roce 1874 zakladatel biometrie Francis Galton provedl výzkum mezi 180 předními vědci v Anglii a Walesu. Své výsledky pak publikoval v knize "English Man of Science. Their Nature and Nurture". Galton mimo jiné zjistil:
Prvotní motivace pro vědeckou práci vychází z přirozených zvláštností objektivního světa. Pokud jsou tyto zvláštnosti odhaleny a správně pochopeny, vedou k vyřešení problémů, které s nimi souvisí. Když vědec dlouhou dobu nemůže nalézt nějaké řešení, může mít takové pocity sklíčenosti a beznaděje, že když někdo jiný řešení nalezne, sám cítí uvolnění a osvícení, přestože mu úspěch unikl. Když se někdo skutečně zabývá vědou, vyřešení problému má pro něj prvořadou důležitost a není tak podstatné, kdo jako první řešení nalezne. Skutečný vědec proto nemůže být sobecký idealista. Zdá se proto přirozené, že vědci pracují v prostředí vědecké komunity, která klade důraz spíše na poznání než na jednotlivce. Lidé, kteří přispívají k vědeckému poznání, jsou samozřejmě důležití, avšak hodnota samotného poznání je vždy významnější. Edwin Hubble ve své knize "The Realm of Nebulae" poznamenal, že dnes i ten poslední muž nebo žena vědy mohou přispět více než Isaac Newton. Dokonce obři jsou trpaslíky před chrámem, k jehož budování přispívají.
Takový způsob myšlení představuje důležitý příspěvek vědy k lidské kultuře. Pro tento způsob myšlení jsou fakta posvátná a pouze tvrzení založená na těchto faktech mají nějakou hodnotu. Přesná, jednoznačná a opakovatelná fakta jsou základními prvky, na nichž stojí celá budova vědeckého poznání. Tato fakta se získávají popisem a měřením určitých veličin během pozorování nebo experimentů. Koncepční a teoretické úvahy o objektivním světě podléhají změnám, jak se teorie vyvíjejí nebo jsou vyvráceny novými fakty. Avšak fakta jsou neměnná, mohou být pouze stále přesnější. Pozměňování, překrucování nebo vybírání vhodných faktů tak, aby vyhovovala určité teorii nebo myšlence, je v kultuře vědy krajně neetické a nepřípustné. Vědec, který by si takto počínal, by ztratil veškerou svoji prestiž a kredit.
Používání objektivního myšlení však překračuje hranice vědy. Například nabízí novou perspektivu pohledu na výjimečné vědce jako osobnosti. Vynikající vědec se nemůže stát neomylným guruem, jehož názor by byl posvátný a nedotknutelný. Úspěšný vědec je vysoce uznáván za svůj přínos, avšak to nebrání vědecké komunitě odmítnout nebo kritizovat jeho jiné myšlenky, které nejsou dostatečně podpořeny fakty. Galileovy skvělé studie v mechanice nikdy nepotvrdily jeho teorii, že slapové síly jsou způsobeny rotací Země kolem osy. Úspěch Newtonovy gravitační teorie nijak neospravedlnil jeho korpuskulární teorii světla. Nikdo není neomylný a samotná autorita nemůže být považována za důkaz. Takový způsob myšlení znamená velký krok vpřed v lidské kultuře.
Vstupem do skupiny talentovaných vědeckých pracovníků, kteří tvoří jádro vědecké komunity, mohou svým objektivním postojem dva nebo více lidí spolupracovat na řešení určitého problému, ačkoliv se třeba nemusí mít osobně rádi kvůli rozdílným temperamentům. Carlo Rovelli vzpomíná, že v týmu, který pracoval na teorii smyčkové kvantové gravitace, představoval prostředníka mezi tichým, hloubavým analytickým fyzikem Abhayem Ashtekarem, který miloval Mozarta, studoval filozofii, četl literaturu a pracoval v uspořádané kanceláři, a neklidným a téměř chaoticky tvořivým Leem Smolinem, jehož kancelář s haldou navzájem promíchaných časopisů, knih a oblečení vypadala, jako kdyby se jí právě prohnal hurikán. [X2] Taková spolupráce je možná jen díky tomu, že všichni spolupracovníci považují vyřešení určitého problému za naléhavé a důležité. Bez takového přístupu by nemohla vzniknout žádná významná vědecká komunita a věda by nikdy nemohla dosahovat tak obrovských pokroků. Vědecká komunita pracuje jako obdivuhodné síto, jímž do paláce vědeckého poznání prochází pouze objektivní přínos jednotlivých vědců a nikoliv jejich osobní postoje nebo subjektivní sklony. Pokud si uvědomíme, že Kepler sestavoval horoskop celého vesmíru, Newton strávil mnoho času studiem teologie a Einstein se nejprve zabýval čistě matematickými myšlenkovými konstrukcemi, než dospěl ke svým výsledkům, pak můžeme skutečně ocenit význam vědecké komunity.
Zmínili jsme se o etice vědy v souvislosti s důležitostí faktů. Jak se věda v Evropě postupně rozvíjela, objevily se také jasně zformulovaný etický standard. Tento standard není zakotven zákonem, protože neexistují žádné právní normy pro pozorované etické principy. Takové principy vznikají jako konvence, které komunita vytváří jako určité reakce. Například neetický recenzent může odmítnout dobrý článek a použít jeho myšlenku pro napsání svého vlastního článku. Avšak reakce vědecké komunity by byla tak silná, že málokdo se k tomu odváží. Před několika lety časopis Nature publikoval článek o pochybných experimentech, které měly dokazovat, že "voda má paměť". Reakce vědecké komunity byla tak silná, že vydavatel sestavil vyšetřovací výbor a nakonec se omluvil a požádal, aby vědecká komunita považovala článek za nepublikovaný. Podobná reakce vědecké veřejnosti se objevila, když výsledky experimentů se studenou jadernou fúzí byly poprvé zveřejněny na tiskové konferenci a nikoliv v odborném článku.
Autor článku [X1] tvrdí, že slabost indické vědecké komunity mimo jiné spočívá v častých odchylkách od etického jednání, které zůstávají bez jakéhokoliv trestu. Proto také v 90. letech 20. století profesor A.S. Paintal ustanovil společnost pro vědecké hodnoty.
Věda nepředstavuje tak odlišnou kulturu, aby úspěšné studie ve vědě nebylo možno přenést na pozadí kultury ve společnosti. Věda se úspěšně rozšířila za hranice západní kultury, například do Japonska. Základní prvky vědecké kultury se začlenily do již existují společenské kultury, což v této zemi umožnilo rozvoj efektivní vědecké komunity. Z dlouhodobého hlediska se vědecká a společenská kultura navzájem ovlivňují.
Zlatým věkem fyziky v Indii byla léta 1900 až 1930. Několik indických fyziků, počínaje profesorem J.C. Bosem, dosáhlo významných úspěchů a získalo mezinárodní uznání. Tento oslnivý úspěch posílil národní hrdost Indie a hluboce ovlivnil další generace mladých indických fyziků. Bohužel tento úspěch měl ještě jiný dopad. Místo toho, aby mladí fyzikové považovali tento úspěch za něco výjimečného, začali se domnívat, že jde o běžný způsob objevování ve vědě. Profesor Subrahmanyan Chandrasekhar uvedl, že vznikla falešná představa o jednoduchosti vědeckého objevování. Taková představa mohla být oprávněná snad ještě ve 20. letech 20. století, avšak později již nikoliv. Chandrasekhar se začal věnovat fyzice s mylnou představou o vědě, jíž se zbavil teprve po svém odchodu do Anglie.
Normální a souvislý vývoj vědeckého poznání probíhá jen díky společnému úsilí dostatečně způsobilé a zasvěcené komunity vědců. Někdy na pozadí takové komunity může vyrůst génius do plné slávy. Bohužel žádný z indických vědců zlatého období a pozdějších let o tom příliš nepřemýšlel. Proto dnes v Indii je sice mnoho lidí, kteří se zabývají fyzikou, avšak většina z nich sleduje pouze vlastní práci. Ztratili smysl pro dobrodružství vědy. Místo toho zažívají izolaci a frustraci. To se dobře odrazilo v dopisu profesora K.S. Krishmana profesoru Chandrasekharovi v roce 1936, v němž mu doporučuje odložit návrat ze Spojených států amerických do Indie o jeden až dva roky, než se snad situace v indické vědě změní.
Významný francouzský matematik 20. století Andre Weil přijel do Indie ještě jako velmi mladý a od roku 1930 působit dva roky na katedře matematiky Univerzity Aligarha Musilima. Navštívil také Univerzitu Dacca, kde se setkal s profesorem S.N. Bosem. Ve svých sebraných spisech v roce 1979 profesor Weil uvedl, že 30. léta 20. století v Indii byla rušná. Mnoho lidí věřilo, že toto povstání zpočátku s politickým obsahem bude příležitostí pro národní vůdce, aby vytvořili podmínky pro rozkvět nových myšlenek a pro základy vědeckého studia a výzkumu. Bohužel tyto naděje zůstaly nenaplněny. Jak Weil později zjistil, atmosféra intrik, která zavládla na všech indických univerzitách, zcela ochromila vědeckou práci. Weil uvedl, že během své vědecké kariéry viděl mnoho příkladů intrik a osobní rivality na různých univerzitách ve světě. Avšak nikdy již nezažil to, co během dvou let jeho působení v Indii. Andre Weil během svého působení v Indii měl hluboký zájem o indickou kulturu, společnost a historii. Setkal se také s mnoha předními indickými představiteli, jako byl Taghore a Gandhi. Naučil se sanskrt a přečetl Gitu a Mahabharatu v originále.
Změnila se nějak výrazně atmosféra po dosažení nezávislosti Indie? To lze říci jen těžko. Když profesor Chandrasekhar byl požádán, aby se stal předsedou Komise pro atomovou energii po smrti Bhabhy, přijel do Indie, navštívil několik vědeckých institucí a setkal se také s mnoha vědci. Nakonec však nabídku odmítl a z Indie odjel se slovy, že problémem nejsou peníze, ale atmosféra, která je pro něj odstrašující.
V roce 1985 profesor Virendra Singh prohlásil, že komunita fyziků v Indii je spíše roztříštěná a většina jejích členů má pocit izolace.
Autor článku [X1] je přesvědčen, že popsaná situace ukazuje skutečný význam vědy jako kultury. Nelze vytvořit správnou atmosféru pro základní vědeckou práci, tedy ani pro výuku ani pro výzkum, pokud vědci nedosáhnou vědecké kultury, tedy pokud se jejich myšlení plně nesoustředí na řešení problémů objektivního světa, o nichž se diskutuje v učebnách nebo na vědeckých seminářích. Jak lze takové změny dosáhnout, to je složitý problém a autor jej ve svém článku neřeší.
Zmiňuje se však ještě o jiném důsledku vědecké kultury. Mnoho existujících společenských kultur dosud vychází z náboženství. Jejich kořeny pocházejí z doby, kdy přesné poznání fyzikálního světa bylo teprve v počátcích. Po ohromném pokroku moderní vědy bylo stále obtížnější přijmout tyto kulturní prvky, které nestojí na objektivní pravdě. Není žádným překvapením, že největší dopady věda měla na křesťanskou kulturu. Koncem 90. let 20. století papež znovu otevřel Galileův případ a církevní otcové přiznali, že došlo k nespravedlivému odsouzení. Jiným případem bylo plátno z Turína, o němž se věřilo, že jím bylo zahaleno tělo Ježíše Nazaretského poté, co byl sejmut z kříže. V roce 1978 vědci požádali o malý kousek tohoto plátna k radiokarbonové analýze, avšak kardinál tehdy odmítl. Teprve v roce 1988 kardinál ze své vlastní vůle zaslal kousky tohoto plátna třem laboratořím. Po testování bylo definitivně stanoveno, že plátno pocházelo z let 1260 až 1390. Mýtus byl vědecky vyvrácen. Před několika lety nově jmenovaný arcibiskup v Anglii prohlásil, že člověk může zůstat zbožným křesťanem, přestože nevěří žádnému z četných zázraků, které jsou popsány v Novém zákoně. Tento názor vyvolal ostré protesty s požadavkem, aby byl arcibiskup zbaven své funkce. Avšak nakonec se nic nestalo. 23. července 1999 papež Pavel oficiálně změnil představu nebe. Nebe již není místo nad oblaky, ale stav bytí v blízkosti Boha, zatímco peklo je stav bytí odtrženého od Boha. Zdá se, že objektivní pravdy vytvářejí určitý psychologický tlak na všechny myslící lidi, který lze uvolnit pouze tím, že se zbaví objektivních nepravd. Tento proces však dnes probíhá velmi pomalu. Snad jednou dosáhne kritické fáze a dojde k zásadnímu zlomu.
Jednoho dne ve vzdálené budoucnosti snad všechny kultury ve světě se osvobodí od všech prvků víry, které jsou v rozporu s objektivním poznáním vědy. Pak budou všechny kultury schopny lépe překonávat kulturní bariéry, které je rozdělují. Starý konflikt mezi kulturami bude možno vyřešit snadněji. Tento krok by byl zřejmě největším příspěvkem vědy k humanitě.
Odkazy a literatura:
[X1] Shyamal Sengupta: Science as a Culture - Its Implications. Inaugural Lecture at 'CMDAYS 99', Kalkata, India. 30 Oct 2003. physics/0310161 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.
[X2] Beyond Space and Time. The secret network of universe: How quantum geometry may complete Einstein's dream. Rüdiger Vaas: Jenseits von Raum und Zeit. Bild der wissenschaft (2003), no. 12, pp. 50 - 56.