Fašisté se snaží využít ekologická témata k podpoře svých rasových a nacionálních cílů. Jiní ideologové v rámci hnutí New Age vyvíjejí ekologický spiritualismus, který navazuje na německou "völkisch" spiritualitu 20. let 20. století. Většina literatury o přírodní spiritualitě obsahuje reakční, "völkisch" nebo dokonce nacionálně socialistický obsah. Neofašistické a ultrapravicové názory nalezneme nejen v různých politických a dokonce ekologických skupinách, ale také v neopohanských, esoterických a okultních kruzích.

Snad nejvýznamnějším představitelem tohoto směru je Rudolf Bahro. Řada německých "nových sociálních hnutí" přijímala Bahra jako společenského teoretika, hovořícího o "socialismu s lidskou tváří". V anglo-americkém světě řada ekologických radikálů dosud považuje Bahra za reprezentanta "levice". Bahro sám sebe však nepovažoval za levicového teoretika a levici kritizoval stejně jako "kamarády bez otčiny". V polovině 80. let 20. století Bahro přispěl k rozvoji "duchovního fašismu", který byl rehabilitací nacionálního socialismu. Bahro vyzýval nejen k mystické německé spiritualitě, jako byly "völkisch" ideologie 20. let 20. století, ale dokonce hovořil o potřebě "Zeleného Adolfa", který by vedl Němce vlastní cestou k ekologické "záchraně".

Rudolf Bahro vstoupil ve známost jako autor "Alternativy ve východní Evropě", jíž napsal během 70. let 20. století, když byl marxistickým disidentem a členem komunistické strany bývalého východního Německa (Německé demokratické republiky). V roce 1977 ho však vládnoucí komunistický režim nechal uvěznit a v roce 1979 byl deportován. Pak se objevil ve Spolkové republice Německo, kde se angažoval ve vznikajícím hnutí Zelených a prosazoval představu, že "rudí a zelení patří k sobě". Počátkem 80. let 20. století se podílel na mírovém hnutí a nacionálními argumenty bojoval proti rozmístění amerických raket s plochou dráhou letu Pershing na území Spolkové republiky Německo. Později začal hovořit méně politickými a více náboženskými termíny a tvrdil, že jeho záměrem je "rekonstrukce Boha". Bahro se stal halasným "fundamentálním" kritikem realistického křídla Zelených, které se snažilo prosadit v parlamentní demokracii. V roce 1985 však Stranu Zelených opustil. Ve svém proslovu v Hamburgu hovořil o strukturálních podobnostech mezi hnutím nacistů a Zelených, kteří se však nechopili příležitosti vytvořit republiku, která by spojovala životní společenství tak, jak by si Bůh přál.

Později se začal svými názory stále více blížit k esoterickým názorům hnutí New Age. Jeho hlavním zájmem zůstala "ekologická krize", jejíž "hluboké struktury" je nutné prozkoumat a podle jeho názoru ekologie nemá nic společného s levicí nebo s pravicí. V 90. letech 20. století se Bahro stal jedním z předních mluvčích a teoretiků New Age ve Spolkové republice Německo. Tvrdil, že nejdůležitější věcí nyní je, aby se lidstvo navrátilo na cestu směřování k Velké Rovnováze, k harmonii mezi společenským řádem a Tancem života. Esotericko-politickým tématem "králů a královen tohoto světa" je otázka, jak muži a ženy mohou společně žít duchovně správným způsobem.

V roce 1989 Bahro byl jedním ze zakladatelů vzdělávacího střediska a komunity poblíž Trieru pod názvem Lernwerkstadt, "ekologické akademie pro jediný svět". Jejím účelem bylo spojit duchovno a politiku a najít tak "novou osobní a společenskou orientaci". Akademie pořádala přednášky, kulturní události a víkendová setkání na různá témata hnutí New Age, jako jsou "základy" ekologie, ekofeminismus, Zen Buddhismus, holistická výživa, Súfismus a podobně. V roce 1987 vydala knihu "Logik der Rettung" věnované autoritářským teologickým myšlenkám, které šokovaly řadu dnes již bývalých příznivců této školy.

Robert Bahro také po jistou dobu přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde vedl seminář s velmi vysokou účastí posluchačů. Na této univerzitě byl profesorem "sociální ekologie" a svoji "vědu" často označoval tímto názvem. Bahrova práce se však nesmí zaměňovat se sociální ekologií, jíž prosazoval Murray Bookchin. Přestože se tito dva teoretikové shodují, že určité rozpory nejsou výlučně společenskými rozpory, Bookchin chápe hierarchii jako základ a zdůrazňuje důležitost třídních zájmů. Bahro hovoří o "základním vědomí", které leží hlouběji než třídní vědomí, v duchovně "nejhlubších vrstvách" lidstva. Bahro tvrdí, že národní otázka je objektivně reálná a je hlubším základem, než třídní otázka.

Murray Bookchin ve své sociální ekologii opakovaně kritizuje ekomysticismus a ekoteologii. Bahrova verze "sociální ekologie" je naopak většinou duchovní. 21. listopadu 1990 Bookchin se zúčastnil semináře na Humboldtově univerzitě na základě Bahrova pozvání. Bahro zde tvrdil, že jeho "sociální ekologie" je pokusem spojit Bookchinovu sociální ekologii s jeho hlubší ekologií. Podle Bahrova názoru politika musí vycházet z duchovních hodnot dneška, protože bez návratu k duchovním zdrojům si politika nezaslouží své jméno. Bahro dále tvrdil, že oddělování duchovna a politiky je nejen fundamentálně chybné, ale naše globální ekologické problémy jsou v podstatě materiálním odrazem naší vnitřní duchovní "špatnosti". Náboženská "politika svědomí", která obsahuje duchovní myšlenky, může zastavit ekologickou krizi a připravit lidstvo na nový politický řád.

Bahrovy duchovní představy mají významný etnicko-kulturní rozměr. Bahro o lidstvu hovoří jako o duchovních "esencích", které nelze rozpustit nebo časem zničit. Často hovoří o "německé esenci" (Deutsche Wesenheit) a jejích různých projevech v hmotné rovině. Ve snaze vyřešit ekologickou krizí je nezbytné německou "esenci" spojit s duchovnem, konkrétně s mystickou tradicí, na jejímž počátku stál Meister Eckhart. Bahro dává do protikladu tento "německý duch" se socialismem a osvícenstvím.

Robertu Bahrovi zjevně nevadí spojování mystického germanismu s "völkisch" hnutím. Naopak, vědomě navazuje na "völkisch" názory tvrzením, že chce "probudit národ", podobně jako ve 20. letech 20. století stála konzervativní revoluce proti osvícenství. Bahro kritizuje hnutí Zelených kromě jiného také proto, že "völkisch" hnutí ignoruje. Bahrovy snahy, pokud by získaly širší podporu veřejnosti, by vedly ke stejné katastrofě jako "völkisch" hnutí nakonec vedlo ke vzestupu německého nacismu.

"Esence", jako "německá esence" nemohou zůstávat v duchovní rovině, ale musí se projevovat v konkrétní realitě, politicky, historicky a společensky. Bahro tvrdí, že esence se neprojevuje formou demokratických institucí. Bahro kritizuje demokratické rozhodování hlasováním a při rozhodování dává přednost procesu duchovního souladu. Přestože v 90. letech 20. století získal státní podporu od saské vlády na svůj ekologický projekt, stát v principu odmítá. Tvrdí, že právní pravidla společnosti již nemohou nadále vycházet ze státu nebo z nějakých existujících sil.

Bahro je přesvědčen, že ekologickou krizi lze vyřešit pouze autoritářskými metodami. Hovoří o duchovně založené hierarchicky uspořádané "vládě záchrany" (Rettungsregierung) nebo o "dobrém státě" (Gottestaat), který bude řízen "novou politickou autoritou na nejvyšší úrovni" s ekologickými zájmy. V čele státu bude osobnost nebo skupina lidí, duchovní elita, zodpovědná pouze Bohu. Jako "boží hlas" bude nařizovat zákony Boží a přírodní s cílem přinutit současnou společnost k "řádu podle přírody". Lidé by se neměli obávat nástupu takové elity, protože určitá "ekodiktatura" je pro řešení současných problémů nezbytná. Není podstatné, zda v čele státu bude muž nebo žena.

Bahro je dále přesvědčen, že nyní je důležité vytvořit ve společnosti širší duchovní vědomí, protože bez duchovního souladu nelze vytvořit novou strukturu společnosti, nelze do čela národa postavit duchovní elitu, aby byla národem uznávána. Bahro také tvrdí, že největší politické a psychologické předpoklady pro charismatické vedení má německý národ.

Od poloviny 80. let 20. století Robert Bahro otevřeně vyzdvihuje duchovní obsah fašismu, který jako jediný může "spasit" přírodu a lidstvo. Ve své knize "Logika spasení" v podstatě tvrdí, že musí nastat nový rok 1933, kdy Adolf Hitler nastoupil k moci, protože jedině tak se může lidstvo zachránit. Ekologie a mírové hnutí se stalo v Německu populární od nástupu nacistů k moci. Nacistické hnutí bylo od počátku ekologickým hnutím. Němci by měli hledat to pozitivní, co bylo pohřbeno s nacistickým hnutím. Nemohou být odtrženi od svých kořenů, z nichž vyrostli a které je mohou zachránit. Dále tvrdí, že Němci musí "hnědé strany" "osvobodit". Německý národ dnes volá po "Zeleném Adolfovi".

Když byl Bahro kritizován za tato svá tvrzení, odpověděl, že tím samozřejmě nemyslel Adolfa Hitlera. Odmítal tuto levicovou kritiku, která reaguje pouze se strachem. Bahro popisuje, jakou osobností by "Zelený Adolf" měl být: zosobněný Vůdce, duchovní elitní osobnost s určitým vnitřním sebepoznáním, jemuž se musí všichni dobrovolně podřídit. Někteří analytikové Bahrova díla tvrdí, že Bahro má skutečně na mysli zosobněného Vůdce. Bahro se vrací k mýtu "spícího vládce", nacionalistické představy, že císař Barbarossa spí v hoře Kyffhäuser a jednoho dne se vrátí jako Vůdce a zachrání Německo od hrozivých nesnází. Tato myšlenka byla také jedním ze základů nacistického principu Vůdce.

Bahro tvrdí, že takový Vůdce bude duchovním vůdcem. Jeho kolega Jochen Kirchhoff ve své knize tvrdí, že nacionální socialismus měl skutečné duchovní záměry. Byl projevem "německé esence" v materiálním světě, ale pouze se nesprávně realizoval. Když ve 20. letech 20. století nacionální socialismus vznikal, představoval první skutečnou duchovní vzpouru proti tehdejšímu převládajícímu materialismu. Materialistické myšlení Výmarské doby bylo skutečnou příčinou, proč se nacionální socialismus začal v německé společnosti tak silně projevovat.

Robert Bahro tvrdí, že nacistický odpor proti materialismu Výmarské republiky byl správný. Tento materialismus je dnes bezprostřední příčinou ekologické krize. Bahro je přesvědčen, že pouze spiritualizace vědomí je schopna překonat biosféru ničící materialismus. Němci proto nemají žádnou jinou alternativu, než duchovně vyvolat "hluboké síly" nacistického hnutí, aby se mohl projevit celý potenciál německého národa.

Avšak tyto "hluboké síly" musí sloužit pouze k duchovním účelům. Konkrétní politický odpor na materiální úrovni je pouze integrální součástí materialistického zesvětštění. Lidé, kteří se dnes účastní politiky na materiální úrovni, se politicky podobají nacistům. Nacisté bojovali ve 20. letech 20. století, avšak měli přinejmenším správné duchovní představy. Bahro nespojuje duchovno a politiku, ale naopak jednoduše odmítá pouhou politickou akci.

Na základě uvedených myšlenek kritikové odsoudili Bahrovu knihu "Logika spasení" jako fašistickou nebo "fašistoidní", tedy potenciálně fašistickou. Bahro takovou kritiku odmítá tvrzením, že tito antifašisté nevidí duchovní podstatu hnědého hnutí. Levicoví kritikové v principu odmítají jakoukoliv spiritualitu, nikdy nemohou pochopit potřebu "völkisch" autoritářských struktur a proto nemohou být materiální podstatou "německé esence". Ve své knize "Rückkehr" Bahro píše, že v nacistickém hnutí existovalo silné křídlo, které bylo společensky a kulturně revoluční. Toto křídlo se však nesjednotilo a neupevnilo a Hitlerovo hnutí začalo sloužit obnově německého kapitalismu.

Připomeňme, že asi do 80. let 20. století bylo téma fašismu ve Spolkové republice Německo určitým tabu a teprve od 90. let se o něm začalo otevřeně hovořit. Po 50 letech od konce 2. světové války byla otevřena řada archivů a probíhá objektivní a minulostí nezatížená analýza nacismu. Někteří přímí účastníci a svědkové jsou ochotni otevřeně hovořit o svém životě v Třetí říši, jak vidíme v německých dokumentárních cyklech a knihách o Hitlerovi, o nacistických pohlavárech, o Hitlerjugend atd. Na druhé straně se však objevuje nekritický obdiv německého nacismu.

Robert Bahro například tvrdí, že pokud by žil ve 20. letech 20. století, není si jist, zda by se nestal nacistou. Zastává názor, že bychom měli být připraveni si položit takovou otázku. V nacistickém hnutí existovali lidé, kteří do něj vstoupili před rokem 1933 a mohli by vnést světlo do "noci dlouhých nožů", kdy byli zavražděni čelní představitelé SA včetně jejich vůdce Ernsta Röhma. Někteří odešli do opozice, někteří byli popraveni. Avšak sami si nedokážeme představit, co bychom na jejich místě udělali. Robert Bahro tvrdí, že sám před sebou je připraven zodpovědět tyto otázky. Domnívá se, že pokud bereme vážně vznik hnutí, které si klade za cíl překonat současnou ekologickou krizi, musíme do hloubky pochopit motivaci jeho členů. Půjde především o otázku našeho vlastního svědomí.

Neonacismus v Německu a všude ve světě je velmi reálný. Nacisté dnes běžně útočí na cizince a fašistické strany dosahují volebních vítězství, protože jejich politické názory pro řadu občanů představují jednoduché a jasné řešení.

Ať Robert Bahro tvrdí a píše cokoliv, nelze se zbavit silného podezření, že jeho "Zelený Adolf" je ve skutečnosti nový Vůdce (Führer). Jeden z jeho kolegů v "ekologické akademii" Lernwerkstatt byl Rainer Langhans, bývalý anarchistický "divoch" z německé studentské organizace SDS, která působila v 60. let 20. století. Langhans napsal, že duchovno v Německu se jmenuje Hitler. Tvrdil, že Němci musí přijmout toto dědictví, avšak nikoliv ve smyslu ostrého antifašismu, ale ve smyslu dalšího vývoje toho, čeho se Hitler pokusil dosáhnout. Současné "osvícenství", které se snaží vybudovat zeď před "průlomem iracionálna" je pouhým syndromem antifašismu. Další Bahrův kolega, Jochen Kirchhoff napsal, že nacionální socialismus byl nezdařilým pokusem vyléčit svět a zakotvit základy politiky v duchovnu.

V době, kdy Robert Bahro přednášel na Humboldtově univerzitě, také pozval Wolfganga Depperta, tehdejšího šéfa "völkisch" rasistické sekty Německého společenství církve unitářů. Deppert koncem roku 1990 v jednom ze svých časopisů publikoval článek, který napsala princezna Marie-Adelheld Reuss-zür-Lippe. Tato žena ve 20. letech 20. století byla zakladatelkou "Nordického kruhu" a později byla blízkou politickou a osobní přítelkyní ministra zemědělství Třetí říše Walthera Darrého. V roce 1985 byla vedoucí redaktorkou časopisu Bauernschaft, jehož vydavatelem byl Thies Christophersen, autor pamfletu z roku 1973 "Die Auschwitz Lüge" (Lež Auschwitzu). Deppert několikrát hovořil na Bahrově semináři o filozofii a vědě na Humboldtově univerzitě.

21. listopadu 1990 se Bahrova semináře zúčastnil americký sociální ekolog Murray Bookchin. Bookchin na Bahrovu otázku, zda vůči svobodě ekologického ničení je alternativou "ekologická" diktatura, odpověděl, že "ekologická" diktatura nikdy nebude ekologická, ale bude znamenat konečný zánik této planety. Byla by jen glorifikací, kontrolou a manipulací společnosti, omezováním lidských bytostí, zákazem lidské svobody a sebeuvědomění ve jménu ekologických problémů. Bookchin dále odmítl Bahrův názor, že "odvrácená strana lidství" spočívá v lidské podstatě. Pokud taková "odvrácená strana" existuje všude, proč se projevuje prostřednictvím institucí barbarského typu? Proč tato "odvrácená strana" je vždy prosazována silou, nadvládou, strachem, hrozbou a barbarskou ideologií? Neexistují žádné biologické důvody pro tuto "odvrácenou stranu", protože se vždy projevuje výlučně prostřednictvím institucí menšiny, vždy se prosazuje silou, vždy závisí na propagandě a vždy vede k útlaku miliónů lidí. Vždy však vychází ze společenských základů. Pokud by tato "odvrácená strana" měla biologický nebo "přírodní" charakter, proč ve všech velkých revolucích, které známe, lidé toužili po spravedlnosti, po bezpečí, po odstranění násilí? Společnost bojovníků, jakmile důvody boje pominou, se přeměňuje ve společnost mírumilovných lidí. Tito lidé nemají žádné biologické důvody být bojovníky.

Robert Bahro vidí kořeny ekologické krize v "nemoci bílého nordického člověka". Často však příčiny hledá v neevropských národech a používá "ekologii" pro prosazování klasických rasistických argumentů proti imigrantům třetího světa. V "Evropě otčin" každý národ potřebuje ke svému přežití své známé domácí prostředí. Různé vlivy z vnějšku, včetně imigrace, toto životní prostředí poškozují a ohrožují "přírodní ekologii národa". Ve své rétorice používá termíny bránící "kulturu" a nikoliv "rasu". Zatímco nacisté se snažili zabránit "mísení ras" a chránili "rasovou čistotu", dnešní fašisté se snaží zabránit kulturnímu mísení a chtějí ochránit svoji kulturu. Proto němečtí ekofašisté a členové strany se zavádějícím jménem Ekologische Demokratische Partei tvrdí, že imigranti hledající azyl by měli být přijímání do zemí se stejným kulturním prostředím. Prosazují politiku "Heimat" místo kosmopolitní kultury.

Pokleslost těchto názorů je zjevná, avšak bývá často zakryta "ekologickými termíny". Pro ekofašisty ekologie není ničím jiným než sociálním darwinismem, reakční ideologií, v níž biologie určuje formu společnosti, kde geny spíše než prostředí určují kulturu. Sociální darwinistická "ekologie" předkládá zdánlivě "ekologické" důvody, aby zabránila přílivu imigrantů a prosadila etnickou nebo národní identitu a současně se vyhnula rasistické terminologii.

Sociální darwinismus má hluboké kořeny v německém krajně pravicovém politickém spektru. Když se tato doktrína poprvé v 19. století v Německu objevila, měla velmi odlišný charakter od doktríny anglo-americké. Podobně jako anglo-americký sociální darwinismus, také německý sociální darwinismus hledal souvislosti mezi společenskou strukturou lidské společnosti a "přírodními zákony", aby pomocí těchto zákonů zdůvodnil nutnost lidskou společnost uspořádat v souladu s přírodou. Například používal na společnost zákon "přežití nejúspěšnějších". Anglo-americký sociální darwinismus termín "úspěšnost" chápal jako úspěšnost jednotlivce v boji o přežití v džungli kapitalismu. Německý sociální darwinismus "úspěšnost" chápal v rasovém smyslu. Proto "úspěšnost" znamenala nejen snažit se přežít, ale také "bojovat za existenci". Německý sociální darwinismus spojoval biologické zákony s pseudovědeckým přírodním náboženstvím a nacionálními názory.

Sociální darwinismus se v Německu stal "vědeckým" základem rasismu a nacisté jej proto použili pro prosazení svých cílů. Adolf Hitler ve svém díle "Mein Kampf" píše:

[..] "A je rovněž správné, že příroda nenachystala tuto půdu pro určitý národ nebo rasu jakožto rezervní plochy půdy do budoucnosti, nýbrž je to země a půda určená pro národ, který v sobě chová dost síly, aby se jí zmocnil a vyvinul takovou pracovitou píli, s níž by ji obdělával. Příroda nezná žádných politických hranic. Z její moci povstane živé tvorstvo na zemi a ona pouze přihlíží volné, svobodné hře sil, jak se mezi živými tvory rozvíjí. Nejsilnější a nejschopnější odvahou a pílí získává poté jako její nejmilejší dítko právo, aby se stal pánem života a bytí." [..]

[..] "Svět se tak stane jednou kořistí kulturně nižší, ale silnější lidské rasy. Potom stojíme, třebas ve vzdálené budoucnosti, před dvěma možnostmi: Buď bude svět řízen podle představ moderní demokracie, tu se těžiště rozhodnutí přikloní na stranu ras početně silnějších, nebo bude svět ovládán zákony přirozeného řádu přírodních sil, poté zvítězí národy brutální vůle a tu opět nikoli ten národ, jenž omezuje svůj růst." [..]

[..] "Silnější musí vládnout a nesmí se mísit se slabším a obětovat tak vlastní velikost." [..]

[..] "Příroda obvykle provádí určité opravné kroky s ohledem na rasovou čistotu pozemských bytostí. Nemiluje bastardy." [..]

Nacisté ve své ideologii tvrdili, že národ je prostředníkem mezi jednotlivcem a vesmírem. Každý jednotlivec je součástí většího celku, "národního celku" nebo "národního společenství".

Dnešní ekologičtí aktivisté obvykle Ernsta Haeckela považují za zakladatele vědecké ekologie. Ale už příliš nevědí, že Haeckel byl jedním z hlavních zastánců německého sociálního darwinismu ve druhé polovině 19. století. Německý sociální darwinismus tak měl od počátku těsné spojení s německou ekologií. Haeckel také věřil v mystický rasismus a nacionalismus a sociální darwinismus byl pro něj politickým konceptem, jímž tyto představy pseudovědecky podpořil.

Ernst Haeckel prosazoval myšlenky "selektivního křížení" a "rasové hygieny" z živočišné a rostlinné přírody do lidské společnosti.

Bez ohledu na to, jak radikálně odlišné jsou vědecké koncepty současné ekologie od Haeckelovy ekologie, dnešní ekofašisté za ekologii považují především Haeckelův sociální darwinismus. Snad nejvýznamnějším sociálně darwinistickým rasistou v Německu byl Herbert Gruhl, bývalý poslanec za Křesťansko-demokratickou stranu CDU, který v roce 1975 publikoval velmi úspěšnou knihu "Planeta je pleněna: Rovnováha teroru naší politiky", v níž se hlásil k sociálně darwinistické interpretaci ekologie. Koncem 70. let a počátkem 80. let 20. století se Gruhl podílel s německými Zelenými na založení skupiny "Zelená akční budoucnost" GAZ. Gruhl je autorem sloganu "Nejsme ani levicoví ani pravicoví, ale stojíme v čele" podle knihy "Green Politics" (Charlene Spretnak and Fritjof Capra: Green Politics. New York: E. P. Dutton, 1984). Počátkem 80. let 20. století ultrapravice včetně Gruhlovy GAZ bojovali z levicí a s centralisty za směr Strany Zelených. Ve straně zvítězily centrálně levicové tendence a ultrapravice a ekofašisté se tak dostali mimo ekologickou politiku.

Gruhl tehdy tvrdil, že Zelení obětovali ekologii ve prospěch levicové ideologie emancipace, a stranu opustil. Pokračoval však v prosazování své koncepce ekologie mimo hnutí Zelených. Spojil se s ultrapravicovým politikem Baldurem Springmannem, s nímž v roce 1982 založil Ekologickou demokratickou stranu (Ekologische Demokratische Partei, EDP). Napsal většinu programové literatury této strany a orientoval její ekologické tendence k fašismu, k rasismu a k populační politice. V roce 1989 se však konference EDP formálně distancovala od politiky Nacionálně demokratické strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, NPD) a politiky republikánů. Toto "levicové vítězství" bylo pro Gruhla další velkou porážkou a stranu opustil. V polovině 80. let 20. století se Gruhl objevoval jako mluvčí na různých neonacistických a holocaust popírajících shromážděních a dále publikoval své knihy o "ekologii".

Gruhlova sociální darwinistická "ekologie" redukuje lidské bytosti na jejich biologické atributy a používá "zákony" přírody na lidskou společnost: "Všechny zákony, které platí pro živou přírodu, obecně platí také pro lidstvo, protože samotné lidstvo je součástí živé přírody." Tyto "přírodní zákony" přikazují, že lidstvo by mělo přijmout současný společenský řád takový, jaký je. Nadvláda, hierarchie a podřízenost musí být přijaty. "Husa je bílá aniž by ji někdo uměle vyčistil. Havran je černý a všechno má své přirozené místo podle svého původu. Všechny pokusy lidí vytvořit spravedlnost jsou prostě nešťastné". Lidé by se měli přizpůsobit existujícím podmínkám místo toho, aby činili zoufalé pokusy tyto podmínky změnit. "Každá životní forma sama sebe zachovává a nemůže se změnit".

Jestliže společnost je uspořádána podle přírody, jak Gruhl věří, kultury musí ustanovit opatření proti těm, kteří se odchylují od existujících norem. Pokud totiž nějaké zvíře poruší nepsaný zákon přírody a jde svojí vlastní cestou, obvykle svoji nezávislost zaplatí životem. Kultury musí být navzájem odděleny. Pokud se mnoho kultur nachází ve stejné oblasti, pak výsledkem jsou konflikty mezi nimi, dochází k jejich mísení a tím ke snížení jejich kvality. Důvod pro kulturní oddělování má také svůj základ v "přírodním zákoně", v zákoně entropie, který platí jak v ekologii tak pro lidské kultury.

Gruhl je přesvědčen, že kultury na Zemi budou soutěžit v darwinovském smyslu boje o přežití. Nepochybuje, že budoucí války budou vedeny kvůli samotným základům života, tedy kvůli potravinám, vodě a půdě. Budoucí války proto budou mnohem krutější a krvavější než všechny dosud vedené války. Největší šanci na přežití budou mít lidé, kteří budou nejlépe vyzbrojeni a kteří nejlépe chrání své přírodní zdroje.

V zájmu této budoucí bitvy Němci musí nejen sebe vyzbrojit, ale také musí chránit své životní prostředí omezením počtu lidí, kteří toto prostředí obývají. Porušení ekologické rovnováhy a ničení životního prostoru "Lebensraum" přímo souvisí s hustotou obyvatel.

Gruhl dále tvrdí, že přelidnění ve třetím světě vytváří "armádu hledačů práce", kteří přicházejí do Německa s "ničivou schopností" jako "jaderná bomba". Tato "slapová vlna" lidí je hlavní příčinou "porušení řádu" v Evropě. Imigranti třetího světa jsou proto hrozbou samotné evropské kultuře, která zahyne nikoliv kvůli degeneraci vlastního lidu, ale kvůli fyzikálním zákonům: trvalému přítoku hmoty lidí na zemském povrchu, jehož velikost je konstantní. Proto pro imigranty ve Spolkové republice není místo. Spolková republika Německo je jedna z nejhustěji osídlených zemí na světě a nemůže být proto cílem emigrantů. Je nutné zabránit dalšímu neomezenému příchodu cizinců. Zabránění imigrace má tedy ekologické důvody.

"Zákony přírody" podle Gruhla nabízejí řešení imigrace lidí ze třetího světa. Tvrdí, že "jedinou přijatelnou měnou, jíž lze splatit porušení přírodního zákona, je smrt". Smrtí se dosahuje rovnováhy, smrt postihne veškerý život, který se přemnožil, aby bylo znovu dosaženo rovnováhy. Dále tvrdí, že lidé třetího světa budou toto smrtící řešení schopni přijmout, protože jejich pohled na vlastní život je úplně odlišný od pohledu Evropanů: vlastní smrt, podobně jako smrt svých dětí, přijímají jako osud.

Gruhl nepovažuje demokracii za nejlepší způsob pro řešení těchto problémů. Toto řešení se za několik let stane nutností a všechny jiné pokusy povedou k trvalému stavu nouze. V interview s redaktory publikace Junge Freiheit Národních revolucionářů byl Gruhl tázán, zda problémy ochrany životního prostředí a života lze vyřešit v rámci demokracie. Odpověděl, že zřejmě nikoliv, protože demokracie směřuje ke stejnému životnímu standardu pro všechny. Strany, které před takovým směrem varují a hájí omezení spotřeby, mají jen malou šanci na úspěch. Proto je nutný silný stát, jak mezinárodně tak vnitřně, případně stát s "diktátorskými silami".

Na podzim roku 1991 ministryně životního prostředí dolního Saska šokovala řadu pozorovatelů, když udělila Herbertu Gruhlovi vysoké státní vyznamenání. Monika Greifahn uvedla, že Gruhlova mezinárodně velmi úspěšná kniha "Planeta je pleněna" posunula myšlenky ochrany a péče o životní prostředí do popředí veřejného politického vědomí.

Kombinace nacionalismu, autoritářství, požadavek nástupu charismatických vůdců, oprávněných k moci mystickou a biologickou ekologií, jsou potenciálně společensky nebezpečné. Podobně jako hnutí "völkisch" přerostlo v nacistické hnutí, tak tato nová společenská hnutí mohou vést k politické a sociální katastrofě, pokud naberou nebezpečný politický směr, založený na mysticismu.

Láska ke světu přírody a odklon od moderní společnosti jsou sami o sobě nevinnými a oprávněnými myšlenkami. Neexistují žádné sebemenší historické důkazy, že by se zvrhly v ospravedlňování masového vraždění. Pokud ovšem "ekologie" není interpretována v termínech sociální darwinistické rasové džungle nebo pokud není zpolitizována ve prospěch skupinových nebo nacionálních zájmů, pokud není antiracionální nebo mystická. Ekologickou krizi nelze podceňovat, je velmi reálná a může se rychle zhoršovat. Proto politizace ekologie není pouze žádoucí, ale dokonce nezbytná.

Článek [X4] se zaměřoval na "ekologickou" pravici ve Spolkové republice Německo, protože ekologický fašismus se zatím omezuje pouze na tuto zemi. Ve Velké Británii křídlo Národní fronty křičelo heslo "Ochrana rasy je Zelená!". Ve Spojených státech amerických významný rasista Tom Metzger tvrdí, že roste počet mladých lidí, kteří sympatizují jak s bílým rasistickým hnutím, tak se zajímají o ekologii, ochranu zvířat před mučením a podobné věci. Na světě je pouze 10 procent bílých mužů a žen a proto zřejmě lépe chápou postavení ohrožených zvířat.

Jeho kolegyně Monique Wolfing s ním souhlasí. Podle ní jsou ohrožená zvířata ve stejné situaci jako bílí lidé. Jak můžeme učinit něco pro sebe a přitom přihlížet, jak je příroda ničena? Musíme ruku v ruce spolupracovat s přírodou, chránit ji a tím zachránit vlastní bílou rasu. Americký ekolog Bill Devall, který jistě není fašistou, uvažuje o tom, jak omezit imigraci. Tvrdí, že počet obyvatel v západní Evropě a v Severní Americe se může konečně stabilizovat, nebýt imigrantů. Rozsáhlá imigrace cizinců z Latinské Ameriky, z Afriky a z Asie je hlavní příčinou ohrožení lidstva.

Slogan Zelených "nejsme ani levicoví ani pravicoví, ale stojíme v čele" s rozvojem "ekologické pravice" je přinejmenším pochybný. Podle autorky článku [X4] by na opačném křídle měla stát "ekologická levice", která by měla jasné antikapitalistické, demokratické a protihierarchické postoje. Měla by tvořit základy mezinárodní levicové, racionální, humanistické kritiky sociálního útlaku, jehož důsledkem je migrace lidí a poškozování životního prostředí v rozvojových zemích třetího světa.

Ekologicky orientovaná politika se musí zabývat biologickými jevy jako takovými, protože jakákoliv interpretace může vést ke zlověstným koncům. Pokud je "respekt vůči přírodě" chápán jako "posvátná úcta", pak se ekologická politika může zvrhnout v náboženství "Zeleného Adolfa" a k autoritářským režimům. Pokud se "příroda" stává jen metaforou, pak ekologická politika může vést k sociobiolgické "morálce genů", k oslavě "rasové čistoty", k "lásce k domovině (Heimat)", k "ženskému chápání přírody" nebo k "pleistocénnímu vědomí". "Ekologický fašismus" je cynický, ale potenciálně politicky účinný pokus mysticky propojit současný zájem o řešení problémů životního prostředí s obavami z "cizinců" a všeho "nového". Autoritářská mystifikace však nemusí být osudem současného ekologického hnutí. Může však tento osud mít, pokud zvítězí ekomystika, ekoprimitivismus a antiracionalita.

Literatura a odkazy:

[X3]  Peter Staudenmaier: Fascist Ecology: The "Green Wing" of the Nazi Party and its Historical Antecedents.

[X4]  Jnet Biehl: 'Ecology' and the Modernization of Fascism in the German Ultra-right.

[1] Gustáv Murín: Lidská práva zvířatům? Vesmír, 3/2001, roč. 80 (131), str. 130 - 133.

[2] Adolf Hitler, Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941 - 1944. Aurora, Praha 1995, ISBN: 80-901603-9-5. Překlad: Jethro Spencer McIntosh. Z něm. orig.: Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier 1941 - 1944, Albrecht Knaus Verlag, Hamburg, 1980

[3] Weisner, Ivo: Světlo dávných věků. Nakl. AOS Publishing, Resslova 40, 400 01 Ústí nad Labem, 1996 ISBN: 80-901919-4-0 (AOS Publishing)

[4] Hitlerův Můj boj očima historiků. Zpracoval: Dr. František Bauer, úvod: Dr. Fr. Stárek. Nakl. Univers Praha, 1994. ISBN: 80-901525-1-1.

[5] Komárek, Stanislav: Vědci a ideologie: němečtí biologové za Hitlera. Vesmír 4/2001, roč. 80 (131), str. 194 - 195.

[6] Daniel A. Moros: Od narození do smrti. Mladá fronta, Praha 2000.

[7] Posner, Gerald L.: Hitlerovy děti. Synové a dcery pohlavárů Třetí říše o sobě a svých otcích. Nakl. Lidové noviny, spol. s r.o., Hellichova 5, Praha 1. Praha, 1993. ISBN: 80-7106-081-X. Angl. orig.: Hitler's Children.