Kvantová mechanika je jednou z největších záhad moderní vědy. Předpovědi vědy poprvé získaly pravděpodobnostní charakter. Laplaceův princip determinismu byl vyvrácen. Pro systémy jako počasí, zemětřesení, hrací kostky a samozřejmě pro lidské chování věda není schopna přesně popsat stav systému ve vzdálenější budoucnosti. Naopak moderní kosmologie začala využívat některé filozofické předpoklady. Autor článku [X1] je přesvědčen, že moderní věda nikdy nebude schopna všechno vysvětlit a že nikdy nebude vybudována fyzikální "teorie všeho". Všechny vědecké výzkumy vycházejí z běžného smyslového vnímání, které považuje fyzikální vesmír za samostatnou entitu nezávislou na pozorovateli. Pouze díky pozorovateli lze realitu vnímat. Přitom však lidská mysl není ve vědeckých teoriích obsažena. Autor článku [X1] se proto domnívá, že v samotných základech našeho poznávání přírody se nachází závažná chyba. Neměli bychom zapomínat, že lidská bytost (lidská mysl) je součástí přírody a podstatnou komponentou našich pozorování. Aby věda překonala současnou krizi, vědci by měli do svých teorií zahrnout také reálného pozorovatele.

Z klasického hlediska chápání přírody byl vstup kvantové teorie do moderní vědy velkým šokem. Niels Bohr, jeden ze zakladatelů kvantové teorie, prohlásil: "Kdo není kvantovou teorií šokován, ten ji nepochopil". Z kvantového hlediska chápání přírody, označovaného jako "kvantová fyzika", se hmota a její základní komponenty nechovají jako nějaký stroj. Tato skutečnost zcela vybočuje z klasického rámce fyziky. Experimentální důkazy však potvrdily, že kvantová fyzika je skutečně novým přístupem a proto se nazývá "moderní fyzika". Základní chápání přírody pomocí moderní fyziky však zůstalo největší záhadou současné vědy. Průkopník vědy 20. století Albert Einstein uvedl: "Když jsem byl mladší, byl jsem přesvědčen, že dříve nebo později budou všechny záhady naší existence vyřešeny a proto jsem usilovně pracoval. Avšak nyní musím říci, že čím více víme, tím více je naše existence záhadnější. Čím více víme, tím víme méně a více jsme si vědomi ohromnosti... Věda neuspěla v demystifikaci naší existence a naopak učinila skutečnost ještě záhadnější."

Matematikové a fyzikové dokázali, že pro systémy, jako je počasí, zemětřesení, hrací kostky a lidské chování nelze přesně popsat stav takového systému ve vzdálenější budoucnosti. Lze určit pouze pravděpodobnosti stavů, do nichž se systém může v budoucnosti dostat. Astrofyzik John Bahcall prohlásil, že věda nemá schopnost předpovědi. Myšlenka determinismu je neúspěchem vědy. V kvantové fyzice byl determinismus zcela poražen principem neurčitosti. Albert Einstein věřil, že tato neurčitost není skutečnou vlastností přírody, když tvrdil, že "Bůh nehraje v kostky". Podle principu neurčitosti nelze změřit všechny fyzikální veličiny kvantového objektu s naprostou přesností. Tento princip nejprve vyvolával značné spory a byl odmítán. Avšak všechny experimentální výsledky ho potvrdily. Přijetí neurčitosti jako základního principu naznačuje neschopnost vědy odhalit nejhlubší základy reality, které by byly "absolutní" a vedly by k přesným a dokonalým měřením.

Kosmologie zkoumá počátek, vývoj a konečný osud vesmíru. Dosud nejpopulárnější teorií vzniku vesmíru je teorie velkého třesku. Tuto teorii na jedné straně potvrzuje řada pozorování a měření, avšak na druhé straně existuje řada pochybností. Vědecké důkazy dostatečně potvrzují, že vesmír má určitý počátek v určitém okamžiku v minulosti. Podle teorie velkého třesku celý prostoročas vznikl v určitém okamžiku a před tímto okamžikem neexistovala žádná hmota a energie. John Bahcall uvedl, že ho těší potvrzení teorie velkého třesku, ale byl by více nadšen, pokud by se podařilo tuto teorii vyvrátit a otevřít možnosti pro hledání jiných modelů vývoje vesmíru. Mnoho fyzikálních problémů kosmologie se dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Autor článku [X1] je však přesvědčen, že největší problém kosmologie není fyzikální, ale filozofický a teologický: co bylo před velkým třeskem? Vědci zde stojí v obtížné situaci. První předseda výboru NASA pro výzkum Měsíce Robert Jastrow uvedl, že astronomové se nechtějí nechat ovlivnit filozofickými úvahami. Na druhé straně však představa vesmíru, který má určitý počátek a konec, nemůže zkoumavou vědeckou mysl plně uspokojit.

Někteří kosmologové, aby se vyhnuli problému s počáteční singularitou vesmíru, prosazovali myšlenku oscilujícího vesmíru, který opakovaně vzniká a zaniká v singularitě. Chtěli se tím vyhnout filozofickému nebo teologickému pozadí této teorie. Avšak současná pozorování a měření dokazují, že vesmír se bude rozpínat trvale a dokonce stále rychleji. Většina pokusů vyhnout se teologickému počátku vesmíru byla dosud neúspěšná. V klasické teorii gravitace může vesmír existovat nekonečně dlouho nebo musí mít počátek v singularitě. V kvantové teorii gravitace je ještě třetí možnost, kterou jako první odhalil Stephen Hawking. Protože se používají euklidovské prostoročasy, v nichž je časová imaginární osa na stejné úrovni jako zbývající tři prostorové osy, může mít takový prostoročas konečný rozsah a přesto nemusí obsahovat singularity. Lze si to představit jako dvojrozměrnou kulovou plochu, v níž jeden rozměr je prostorový a druhý imaginární časový. Kulová plocha má konečný rozměr (povrch), ale nemá žádnou hranici.

Pokud by euklidovský prostoročas pokračoval zpět do nekonečných hodnot imaginárního času nebo kdyby imaginární čas začínal v singularitě, narazili bychom při určování počátečních podmínek na stejné problémy jako v klasické teorii. Bůh by snad věděl, jak vesmír začal, ale my bychom nebyli schopni nalézt žádný důvod, proč to bylo právě tím jedním způsobem a ne žádným jiným. Kvantová teorie naznačuje, že žádná prostoročasová hranice neexistuje, a tím odpadá nutnost specifikovat na této hranici nějaké okrajové podmínky pro chování vesmíru. Žádná singularita, ve které by zákony vědy přestávaly platit, se v tomto případě neobjevuje. Neexistuje tedy žádný počátek, ve kterém bychom se museli odvolávat na Boha nebo na neznámé zákony pro stanovení okrajových podmínek vesmíru. V tomto případě je vesmír úplný a na vnějšku ho nic neovlivňuje. Nebyl stvořen a nebude ani zničen.

Je třeba zdůraznit, že žádné teologické vysvětlení vzniku vesmíru nevneslo do fyzikálních teorií počátku a vývoje vesmíru sebemenší světlo. Teologie je nauka o bohu a člověku a případné kosmologie založené na teologii nemají z fyzikální realitou nic společného.

Autor článku [X1) je přesvědčen, že filozofický původ velkého třesku nelze popřít. Navíc fundamentální fyzikální konstanty ve vesmíru se mohou lišit jen velmi nepatrně od svých současných hodnot a mají vzájemně přesně vyladěné hodnoty, aby mohl vůbec vzniknout život.

John D. Barrow ve své knize [2] význam fyzikálních konstant demonstruje na fyzice atomů a molekul. Atomy a molekuly nejsou elementárními entitami, ale jsou soustavami více částic, které pohromadě udržují vzájemně protichůdné síly. Rozměry těchto soustav pak určují hustotu hmoty a z rozložení elektronů v atomu pak vyplývají chemické vlastnosti látky. Navzdory obrovskému množství vlastností látky jsou všechny podstatné vlastnosti látkového světa určeny poměrem hmotnosti protonu a elektronu

\frac{m_p}{m_e} = 1836,104

a hodnotou, která se označuje jako konstanta jemné struktury. Konstanta jemné struktury udává vazbu mezi elektromagnetickým polem a látkou. Její hodnota je určena poměrem druhé mocniny elektrického náboje elektronu a součinu rychlosti světla a Planckovy konstanty, tj.

\frac{e^2}{\hbar c} = \frac{1}{137,0359}

Pro popis struktury hmotných objektů ve vesmíru má zásadní význam konstanta gravitační struktury. Její hodnota je určena poměrem součinu Newtonovy gravitační konstanty a druhé mocniny hmotnosti protonu a součinu rychlosti světla a Planckovy konstanty. Hodnota této konstanty je 5,9041183.10^-39. Proto gravitace má velmi nepatrný význam pro strukturu atomů a molekul.

Rozměry všech objektů ve vesmíru od atomů až po galaxie jsou v podstatě určeny pouze poměrem konstanty jemné struktury a konstanty gravitační struktury. Rozměry planet a hvězd nejsou dílem náhody, ale ani nejde o výsledek speciálních počátečních podmínek velkého třesku. Jsou důsledkem působení protichůdných silových interakcí.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud se hodnoty konstant změní, dojde pouze k posunu rozměrů některých objektů ve vesmíru. Tento názor je zcela naivní. Mezi hodnotami fyzikálních konstant existuje řada neobvyklých souvislostí, koincidencí. Pokud by se např. konstanta jemné struktury lišila od své skutečné hodnoty zhruba o 1 procento, hvězdy by měly výrazně odlišnou stavbu. Biogenní prvky, jako je uhlík, dusík, kyslík a fosfor, vznikají během závěrečné eruptivní fáze hvězd, kdy jsou v podobě plynu a prachu rozptýleny do prostoru. Později tento plyn a prach kondenzuje do podoby planet a takto se dostal do živých organismů na planetě Zemi.

Uhlík ve vesmíru vzniká dvoustupňovým procesem z jader atomů hélia (tzv. 3-alfa proces). Tento proces probíhá pouze za vysoké teploty, kdy atomy mají dostatečnou kinetickou energii. Nejprve vzniká ze dvou jader atomů hélia jádro atomu berylia. Další jádro atomu hélia pak s jádrem atomu berylia vytvoří jádro atomu uhlíku. Tento proces by byl jen málo pravděpodobný, pokud by neexistovala resonanční hladina atomu uhlíku. Dochází k tomu, že součet klidových energií zúčastěných částic leží těsně pod přirozenou energetickou hladinou jádra atomu uhlíku a dodání tepelné energie umožní tuto jadernou reakci. Dále existuje resonanční hladina v atomu kyslíku, která leží těsně pod celkovou energií jádra atomu hélia a jádra atomu uhlíku. Tím se zabrání tomu, aby se veškerý vzniklý uhlík přeměnil na kyslík. Tato vícenásobná koincidence resonančních hladin je nutnou podmínkou naší existence. Umístění těchto resonančních hladin je důsledkem číselných hodnot fyzikálních konstant.

Existuje řada dalších příkladů tohoto druhu. Někteří těmto koincidencím fyzikálních konstant přikládají značný teologický význam, protože takové koincidence fyzikálních konstant považují za "Boží vyladění" vesmíru nutné ke vzniku člověka.

Vývoj života a lidské psychiky mohl a může v každém stádiu evolučního vývoje skončit ve slepé vývojové větvi. Existuje řada způsobů, které mohly ve složitém a nepřátelském prostředí zcela zabránit vzniku, vývoji a rozvoji života. Neznáme důvod, proč by se ve vesmíru musel život vyvinout. Předpoklad, že život nutně musel z jistých chemických struktur vzniknout, je teologickým názorem, který biologové oprávněně odmítají.

S jistotou lze tvrdit pouze to, že pokud by se fyzikální konstanty lišily od svých současných hodnot zhruba o 1 procento, pak by základní stavební chemické struktury pro vznik života ve vesmíru neexistovaly v dostatečném množství.

Steven Weinberg ve své knize [3] uvedl, že pro lidstvo je téměř nepřijatelné uvěřit, že ve vesmíru existují určité zvláštní vztahy a že existence života a lidstva je důsledkem řetězce různě pravděpodobných náhod od zhruba třetí minuty po vzniku vesmíru až do geologické éry kvartéru (čtvrtohor).

Asi od 50. let 20. století došlo k výraznému a dramatickému pokroku v neurovědě. Byla vyvinuta řada metod pro studium různých částí mozku, které v něm zastávají různé funkce. Vědci nalezli určité oblasti v mozku, které jsou aktivní, když čteme slova nebo když řešíme rovnice, když pohybujeme prsty nebo když posloucháme hudbu. Přes veškerý pokrok však samotný mozek představuje velké tajemství moderní vědy. V posledních letech se objevily pokusy modelovat lidský mozek pomocí hierarchie samoorganizovaných paralelních počítačů, v jejichž činnosti má význam také teorie deterministického chasu kvůli nelineárním diferenciálním rovnicím pro popis některých funkcí těchto počítačů. Síť několika neuronů a několika desítek spojů mezi nimi je již schopna zvládnout určitou jednoduší úlohu, jako je rozlišit psa od kočky. Lidský mozek obsahuje asi 10 miliard neuronů s desítkami tisíc spojů. Porozumět mechanismu takového složitého systému rozhodně není snadnou úlohou. Velmi komplikované lidské chování je důsledkem složitosti činnosti mozku. Českému čtenáři, který se hlouběji zajímá o problematiku vývoje a činnosti lidského mozku, lze doporučit vynikající knihu Františka Koukolíka [4]. Nedávný pokrok fyziky a neurovědy významně omezil naději, že lidský mozek bude možno popsat jako nějaký počítač.

Roger Penrose ve své knize [5] uvádí, že lidské vědomí je cosi globálního a proto jakýkoliv fyzikální proces zodpovědný za vědomí by měl mít globální charakter. Takovým procesem je podle jeho názoru kvantová koherence stavů. Roger Penrose a Stuart Hameroff vypracovali hypotézu, podle níž na nejnižší úrovni struktury mozku, v neuronových mikrotubulech složených z dimerů proteinu tubulinu, probíhají kvantové oscilace. Lidská mysl tak je v principu kvantová a nelze ji popsat počítačem.

Lidskému myšlení dosud dostatečně nerozumíme. Předpovědi lidského chování jsou v principu nemožné. O fungování lidského myšlení a o lidském vědomí dosud nejsme schopni nic konkrétního říci. Přestože neexistují žádné přímé důkazy, že by se mozek choval jako kvantový počítač, existují již konstrukční návrhy na první kvantové počítače, které by mohly činnost mozku modelovat.

Již starověcí indičtí myslitelé tvrdili, že vnímání umožňují tři základní prvky: pozorovatel, pozorovaný předmět nebo jev a spojení mezi prvními dvěma prvky. Lidské tělo s pěti smyslovými orgány a mozkem představuje pozorovatele. Předmět nebo fyzikální jev představuje pozorované a elektromagnetické vlny představují spojení. Úplného vnímání pozorovaného by bylo dosaženo jen tehdy, pokud by pozorovatel byl supercitlivý a bezchybný a pokud by spojení bylo úplné a dokonalé. Záleží tedy pouze na schopnostech pozorovatele, zda jeho vnímání bude úplné. Pokud by pozorovatel neměl žádná omezení, o což se věda snaží, pak by se zdokonalilo naše vnímání a tím také chápání přírody.

Lidské tělo má však omezenou schopnost vnímání hmotného světa kolem sebe. Člověk je vybaven pěti smyslovými orgány. Můžeme vnímat jen velmi omezené spektrum elektromagnetického záření. V tomto smyslu filozofové označují lidské tělo za "omezený nástroj". Vědecký pokrok naše vnímání významně rozšířil. Pomocí přístrojů a počítačů jsme schopni vnímat elektromagnetické záření od dlouhých radiových vln až po kosmické záření. Avšak co leží za těmito hranicemi zůstává pro nás záhadou.

Úplnou informaci o pozorovaném objektu nebo jevu, tedy poznání o samotné podstatě přírody, lze získat jen tehdy, pokud by spojení pozorovatele s pozorovaným bylo úplné. Jenže takového spojení dosáhnout nelze. Záření v určitém spektru může být velmi slabé pod hranicí citlivosti našich přístrojů a spektrum elektromagnetického záření je neomezené. Kromě elektromagnetické interakce navíc existuje ještě slabá jaderná, silná jaderná a gravitační interakce, jejichž projevy vnímáme také pomocí různých přístrojů s omezenou citlivostí. Dále jsme omezeni svojí schopností zpracovávat vnímané informace. Zásadním principem, který při vnímání a chápání přírody používáme, je algoritmická stlačitelnost pozorovaných dat, tedy vytvoření matematického vztahu, který pozorovaná data charakterizuje. Pokud nějaká data nejsou algoritmicky stlačitelná (ať už z principu nebo kvůli naší omezené schopnosti takový algoritmus nalézt), musíme je považovat za náhodný šum.

Autor článku [X1] je proto přesvědčen, že v principu nelze nikdy dosáhnout úplného a bezchybného vnímání přírody a tedy v principu nelze vesmír a život v něm úplně pochopit.

Hlavním cílem moderní vědy je nalézt definitivní odpověď, objevit "teorii všeho". Steven Weinberg se však ptá, zda věda může vysvětlit všechno a odpovídá, že nikoliv. Vždy se budou vyskytovat nahodilé jevy, které nebude možno vysvětlit, dokud nebudeme přesně znát počáteční nebo okrajové podmínky. Avšak všechny podmínky nikdy znát nemůžeme. Proto nikdy nebudeme schopni dokázat, že fundamentální zákony přírody jsou matematicky konzistentní.

Věda pádem determinismus značně utrpěla a prochází těžkým obdobím svého vývoje. Těžko lze hovořit o dokonalosti, pokud fyzikální zákony mají pravděpodobnostní charakter. Je zřejmé, že současná věda nemůže dosáhnout svého konečné cíle, jímž je nalezení "základní pravdy" a vypracování "teorie všeho".

John D. Barrow ve své knize [2] hovoří ještě o dalších aspektech fyzikální reality, které nelze vypočítat ani je nelze katalogizovat. Například vlastnost "být výrokem jistého matematického systému" není vypočítatelná ani katalogizovatelná. Tyto "hledačské" aspekty (z angl. "prospective") světa nelze objevit nebo vytvořit řadou po sobě následujících logických kroků. Nemohou být proto popsány žádným konečným souborem zákonů nebo pravidel. Krása, prostota, pravdivost jsou hledačské aspekty reality. Neexistuje žádná magický formule, kterou by bylo možno použít pro vytvoření všech možných podob těchto aspektů. Žádný algoritmus nemůže vytvořit všechnu krásu nebo ošklivost.

Hledačské aspekty reality tedy nemohou být popsány nějakou finální teorií a žádný neumělecký přístup k realitě tedy nemůže být úplný. Neexistuje žádná formule, která by mohla vyjevit veškerou pravdu, veškerou harmonii, veškerou prostotu. Nikdy nedosáhneme úplného pohledu, protože kdybychom mohli prohlédnout vším, neviděli bychom vůbec nic.

Nepochybně věda dosáhla svého dosud největšího pokroku ve 20. století a tento pokrok se bude v budoucnosti ještě zesilovat. Věda se neblíží k nějakému svému vrcholu, po němž by následoval její postupný úpadek. Pokud opomineme dosud zmíněné potíže a budeme optimisty (budeme předpokládat, že dosažení finální teorie není daleko), existuje ještě jeden závažný problém, který může vývoj vědy přerušit a jemuž se věda nemůže vyhnout. Tímto problémem je odpověď přírody. Příroda nepochybně reaguje na všechny škody, které jsme jí dosud způsobili a ještě způsobíme. Autor článku [X1] je přesvědčen, že věda by měla věnovat největší pozornost znepokojivému vývoji jaderných zbraní, znečišťování životního prostředí a hromadění odpadů, vyčerpávání přírodních zdrojů nerostných surovin, živé přírody a vody, rostoucímu sociálnímu napětí a dalším znepokojivým globálním problémům, které nebudou vyčkávat, až věda dosáhne takového pokroku, aby se jim mohla věnovat. Dnes si již nemůžeme být jisti, že věda vůbec nějakého výrazného pokroku dosáhne. Ještě předtím, než civilizace dosáhne dokonalosti, může být zničena přírodními katastrofami, ničivými zbraněmi, ohromnými sociálními otřesy a radiačními riziky z použití jaderného materiálu.

Pokrok vědy změnil všechny oblasti našeho života: sociální, ekonomickou, politickou, atd. Ve společnosti západního stylu panuje přesvědčení, že rozvoj materiálního pohodlí a přepychu zvětšuje úroveň lidského štěstí. Lidé jsou všudypřítomnou reklamou neustále přesvědčováni o svých materiálních potřebách. Snahou společnosti je tyto materiální potřeby uspokojovat. Jen málokdo je ochoten připustit, že odvrácenou stranou pěstované touhy po materiálních potřebách jsou psychologické a sociální změny. Ve snaze dosáhnout materiálního prospěchu lidstvo zneužilo vědeckého pokroku k vývoji technologií, které ohrožují životní prostředí a naši samotnou existenci na této planetě. Většina lidí však je přesvědčena, že moderní věda všechny globální problémy lidstva úspěšně vyřeší. Málokdo je ochoten připustit, že některá řešení problémů mohou v budoucnosti mít ještě hrozivější důsledky, přestože historie vědy obsahuje již řadu příkladů. Připomeňme například masové použití insekticidu DDT (dichlor-difenyl-trichlormetylmetan) při likvidaci živočišných škůdců nebo použití léčiva Contergan.

Americký obhájce lidských práv dr. Martin Luther King, Jr. kdysi uvedl, že naše vědecká moc předběhla naši duchovní sílu. Jsme vedeni zbraněmi a svedeni lidmi. Nelze nadále přehlížet kladivo přírody, které hrozí zničit moderní civilizaci a s ním veškerou vědu. "Čtvrtá světová válka bude vedena luky a šípy", kdysi uvedl Albert Einstein. Nezůstane nikdo, kdo by se ptal, zda věda již dosáhla svého vrcholu.

Stojíme před vážnou potřebou retrospekce. Měli bychom pečlivě přezkoumat, co jsme udělali, co děláme a co bychom měli udělat. Odhalení této konečné hranice je pro západní civilizaci zásadním krokem. Většinu problémů, jimž dnes vzdorujeme, globálních, sociálních a osobních, jsme způsobili svým myšlením, vnímáním a žebříčkem hodnot, jimž přikládáme určitý význam. Krize, jíž dnes musíme čelit, je především krizí svědomí. Dnes, více než kdy jindy, musíme pochopit svůj vlastní rozum, musíme se osvobodit od omezujících egocentrických způsobů myšlení, abychom odhalili náš skutečný vnitřní potenciál. Futurolog Peter Russel, který svými názory vybočil z hlavního proudu představ supermoderní technické civilizace, na svých webovských stránkách [X2] uvádí, že současná věda nedává prostor našemu vědomí a svědomí, avšak toto vědomí je jednou z věcí, kterou nelze nadále popírat. Autor článku [X1] je pevně přesvědčen, že jedinou rozumnou možností, jak řešit všechny výše uvedené obtíže vědy a globální problémy lidstva, spočívá v úplném spojení vědy s poznáním našeho vědomí a svědomí. Avšak k tomuto spojení musí dojít na celospolečenské úrovni, nikoliv pouze mezi vědci.

Musí dojít ke změně samotných základů vědy. Musíme plně porozumět metodám vědeckého zkoumání, které jsou založeny pouze na smyslovém vnímání. Veškerý vědecký výzkum vychází z běžného smyslového vnímání, kdy vnější svět považujeme za entitu zcela nezávislou na naší existenci a našem pozorování. Ve vědě stále oddělujeme reálného pozorovatele od pozorovaných objektů a jevů. Avšak veškeré vnímání vyžaduje pozorovatele, který pozoruje daný jev nebo událost díky svému spojení s realitou. Neexistuje žádná fyzická část lidského mozku, která umožňuje pozorování, ale existuje jemná entita v pozadí - lidské vědomí a mysl. Lidská mysl je vykonavatelem, pozorovatelem, který interpretuje zprávy shromažďované mozkem z vnějšího světa prostřednictvím smyslových orgánů. Díky tomu vědec přijímá nebo odmítá existenci nějakého objektu nebo jevu.

Americký vědec a nositel Nobelovy ceny Eugen Wigner tvrdil, že k příští revoluci ve fyzice dojde v okamžiku, kdy vlastnosti lidské mysli budou zahrnuty do rovnic kvantové teorie. Někteří tvůrčí fyzikové vždy zdůrazňovali, že lidské vědomí je základem vědecké metody fyziky. Louis de Broglie, který navrhl myšlenku vlnové povahy částic, uvedl, že struktura hmotného vesmíru má něco společného se zákony, které ovládají činnost lidské mysli. Podle autora článku [X1] právě zde leží největší výzva moderní vědě: zahrnout lidské vědomí do vědeckých teorií. Lidská mysl je subjektivní pouze na své nejvyšší úrovni, protože veškeré poznání o hmotném vesmíru činíme jejím prostřednictvím. Objektivita mysli je vlastností, která zásadním způsobem zjednodušuje její poznání. Subjektivitě mysli na nejvyšší úrovni dosud neurověda nebo věda o chování dosud prakticky vůbec nerozumí. Avšak jen díky této subjektivitě existuje věda, protože věda je zábava.

Elektromagnetické spektrum má "věčnou" podstatu, totiž trvale existuje nezávisle na čase. Existuje také ve skryté formě, která je nedostupná našim smyslovým orgánům. Pouze část spektra jsme schopni pomocí přístrojů vnímat, analyzovat a popsat, avšak zbytek spektra dosud ignorujeme. Rozšiřováním spektra, které jsme schopni vnímat, se rozšiřuje také naše poznání. To platí zejména v astrofyzice, kde k řadě důležitých objevů došlo rozšířením pozorování v radiové, infračervené, ultrafialové, roentgenové a gama oblasti elektromagnetického spektra. Podle autora článku [X1] by porozumění lidské mysli mohlo vědě pomoci dosáhnout úplnosti neohraničeného elektromagnetického spektra.

Všechno, co v přírodě vnímáme, je navzájem relativní. V tomto smyslu neexistují žádné velké nebo malé objekty. Makroskopický a mikroskopický svět jsou pouze naše klasifikace objektů a jevů s nimi spojených. Tato klasifikace není fundamentální, protože jakékoliv dělení vychází čistě z našich pozorování. Pouze omezení našeho těla, tedy neschopnost vnímání, si vynutilo formulaci kvantové mechaniky, kde klasický popis selhává. Skutečný reálný obraz přírody by bylo možno vysvětlit jednoduchou teorií pouze tehdy, pokud by se podařilo zcela odstranit omezení pozorovatele. Lidská mysl má schopnost svá omezení překonat. Zahrnutí lidského vědomí do vědeckých teorií obsahuje potenciál, jak vyřešit záhady kvantové teorie a rehabilitovat determinismus, který se ztratil v záhadách samotných teorií. Podle názoru autora článku [X1] právě zde tkví jediná možnost, jak moderní vědu vyléčit z její krize a umožnit jí splnit její konečný cíl.

Odkazy a literatura:

[X1]  Science in Trauma. Bhag C. Chauhan. Centro de Fisica das Interaccoes Fundametais (CFIF) Departmento di Fisica, Instituto Superior Técnico, Av. Rovisco Pais, 1049-001, Lisboa, Portugal. 21 Oct 2002. physics/0210088 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.

[X2] Peter Russel.

[1] Hawking, Stephen W.: Stručná historie času. Mladá Fronta, Praha 1991. (z angl.originálu A Brief History of Time. From The Big Bang to Black Holes, Bantam Books Inc., New York 1988)

[2] Barrow, John D.: Teorie všeho. Mladá fronta, Praha 1997. z angl. orig.: Theories of Everything. The Quest for Ultimate Explanation. Oxford University Press, 1991. ISBN: 80-204-0602-6

[3] Steven Weinberg: First Three Minutes. London, Andre Deutsch, 1977.

[4] František Koukolík: Kniha o Evě a Adamovi. Nakl. Makropulos, 150 00 Praha 5, Nádražní 116. ISBN: 80-86003-14-0

[5] Roger Penrose: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl. Nakl. Mladá fronta, Praha 1999. ISBN: 80-204-0780-4 Z angl. orig.: The Large, the Small and the Human Mind. Nakl. The Press Syndicate of the University of Cambridge. Přeložil: doc. RNDr. Jiří Langer, CSc.

[N1]  Vznik a vývoj vesmíru (5). Vznik a osud vesmíru. Natura 2/1995.