Lékař britské královny Elizabeth I., prezident Královské lékařské koleje a tvůrce "magnetické filozofie" William Gilbert zavedl pojem "elektřina" pro objekty (izolátory), které udržují statickou elektřinu. Tento termín odvodil od řeckého slova pro jantar (electra). Od starověku bylo známo, že jantar, pokud jím třeme například o liščí ohon, přitahuje lehké předměty. Gilbert uvedl další příklady, jako je síra, a popsal fyzikální jev, který byl později nazván statickou elektřinou. Tuto elektřinu odlišoval od jemnější magnetické síly, součásti jeho filozofie, která odmítala do té doby převažující Aristotelův pohled na hmotu.

Gilbert W. De Magnete, magneticisique corporibus, et de magno magnete tellure. 1600

Lékař sir Thomas Browne, když se ve svém díle snažil překonat rozšířené omyly v mnoha věcech, jako první definoval pojem "elektřina". Elektřinu popsal jako sílu, která přitahuje lehké předměty a pohybuje volně položenou jehlou. Mimo jiné Browne jako první použil termín "počítač".

Browne, Sir Thomas. Pseudodoxia Epidemica; 1646: Bk II, Ch. 1. London

Otto Von Guericke sestavil první generátor statické elektřiny.

Posmrtně byla publikována práce francouzského filozofa Reného Descartese. Descartes ve své práci vysvětlil pohyby člověka pomocí složitých mechanických interakcí vláken, pórů, průtoků a "animálního ducha". Na těchto svých představách pracoval již ve 30. letech 17. století, avšak tehdy je nepublikoval z obavy před perzekucí katolickou církví, když v té době byl z kacířství obviněn italský radikální myslitel Galileo. Podobné myšlenky vypracoval William Harvey, avšak nikdy je nepublikoval.

Descartes R. De Homine (Treatise of Man); 1662: Moyardum & leffen, Leiden.

Dánský učenec Jan Swammerdam experimentálně vyvrátil Descartesovu mechanistickou teorii animálního pohybu. Vyjmul srdce živé žábě a ukázal, že žába byla schopna ještě chvíli plavat. Když však vyjmul mozek, veškerý pohyb okamžitě ustal. Pokud byly některé nervy drážděny skalpelem, docházelo k pohybům svalů. Tímto způsobem dokázal, že pohyb svalů může probíhat bez jejich spojení s mozkem a tudíž není nutný přenos "animálního ducha".

Dánský učenec Jan Swammerdam zpřesnil experimenty o svalové kontrakci a vedení nervů. Své experimenty předvedl některým významným osobnostem, jako byl velkovévoda Cosumo toskánský, který navštívil Swammerdamova otce v Amsterdamu. V jednom experimentu byl sval zavěšen na mosazném háčku uvnitř skleněné trubice s kapkou vody pro detekci pohybu. Sval byl "drážděn" stříbrným vláknem. K pohybu svalu docházelo v důsledku malých elektrických změn. Swammerdam však tuto příčinu neodhalil.

Anglický vědec Stephen Gray rozlišil vodiče a nevodiče elektřiny. Předvedl přenos statického elektrického náboje konopným vláknem na korkovou kuličku na vzdálenost 150 metrů. Později zjistil, že větší vzdálenosti může dosáhnout použitím mosazného drátu.

Dánský fyzik Pieter van Musschenbroek objevil, že částečně naplněná sklenice s hřebíkem, který prochází korkem v hrdle láhve, může udržovat elektrický náboj. Později byl tento objev nazván "Leidenská láhev" podle místa svého vzniku. Nezávisle objevil stejný přístroj Ewald Georg von Kliest.

Použitím Leidenské láhve v roce 1746 francouzský fyzik a učitel královské rodiny Jean-Antoine Nollet předvedl králi Ludvíku XV. průchod elektrického proudu 180 královskými gardisty.

Americký vědec Edward Bancroft dospěl k závěru, že "šok" způsobený rejnokem má elektrickou a nikoliv mechanickou podstatu. Ukázal, že vlastnosti tohoto šoku se podobají šoku způsobeného Leidenskou láhví tím, že tento šok lze vést nebo naopak izolovat různými látkami. O rejnoku a některých další druzích živočichů se vědělo, že způsobují šok, a používali se k terapeutickým účelům. Avšak tehdejší elektrická teorie tvrdila, že elektřina musí vždy procházet vodičem a rozptylovat se z oblastí s vysokým náboje do oblastí s nízkým nábojem. O živých tkáních se již vědělo, že jsou elektricky vodivé. Bylo těžké si představit, jak by mohla uvnitř živé tkáně mohla existovat elektrická nerovnováha. Proto se vědci domnívali, že elektřina nemůže být vedena nervy nebo přenášet šoky. Navíc se vědci domnívali, že "voda a elektřina" se nemohou mísit. Proto Bancroftova představa "elektrické ryby" nebyla všeobecně přijata.

Bancroft, E. An essay on the natural history of Guiana, London:T. Becket and P. A. de Hondt, 1769.

Člen britské Královské společnosti a člen parlamentu John Walsh ve svých experimentech získal viditelné jiskry od elektrického úhoře [Electrophorus electricus]. Úhoř nebyl ve vodě a proto jiskra nemohla vzniknout jiným způsobem. Walsh použil tenké proužky kovové fólie a předvedl své pokusy mnoha svým kolegům a návštěvníkům jeho domu v Londýně. Bohužel svoji práci, za níž mohl v roce 1774 získat Copleyovu medaili, nepublikoval. Walshova a Bancroftova pozorování dokazovala, že existuje určitá forma animální elektřiny.

Walsh, J. On the electric property of torpedo: in a letter to Ben. Franklin. Phil. Trans. Royal Soc. 1773;63:478-489

Reverend Sowdon a lékárník Hawes oznámili překvapivé projevy elektřiny případu zotavení z náhlého úmrtí, který byl publikován ve výroční zprávě nově založené Humánní společnosti (Humane Society, dnes Royal Humane Society). Tato společnost vznikla z "Ústavu pro poskytnutí okamžité pomoci osobám zdánlivě zemřelým utonutím". Tato společnost vznikla v roce 1774 s cílem zabránit smrtelným důsledkům neočekávaných nehod, na ochranu nezkušené mládeže před nehodami během jejich rekreace a na ochranu nešťastných obětí hluboké melancholie a úmyslných sebevražd.

Pan Squires z Wardour Street v Soho žil naproti v domě, z jehož okna v prvním podlaží 16. července 1774 vypadla tříletá dívka Catherine Sophia Greenhill. Přivolaný lékař tvrdil, že se již nedá nic dělat. Pan Squires se však pokusil velmi opatrně použít účinků elektřiny. Uplynulo asi 20 minut předtím, než použil elektrické šoky, které zkoušel na různých částech těla bez viditelného úspěchu. Avšak po několika elektrických šocích na hrudníku se objevil slabý srdeční puls a dívka začala s velkými obtížemi dýchat. Asi po deseti minutách dívka začala zvracet. Několik dní byla strnulá zřejmě po otřesu mozku. Avšak asi po týdnu se její zdravotní stav zlepšil.

Dívka utrpěla úraz hlavy a elektrické šoky ji zřejmě probudily z hlubokého komatu, spíše než aby zabránily fibrilaci srdečních komor.

Annual Report 1774: Humane Society, London. pp 31-32

Peter Christian Abildgaard ukázal, že slepici lze usmrtit elektrickými impulsy a znovu oživit srdeční puls elektrickými šoky v oblasti hrudníku. Slepici nejprve usmrtil elektrickým šokem do hlavy a pak ji oživil dalším elektrickým šokem do hrudníku. Pokud však tento experiment opakoval příliš často, slepice se ze šoku úplně nevzpamatovala, obtížně se pohybovala a celý den nepřijímala potravu. Po několika dnech se však cítila dobře a dokonce snášela vejce.

Abildgaard, Peter Christian. Tentamina electrica in animalibus. Inst Soc Med Havn. 1775; 2:157-61.

Italský anatom Luigi Galvani zjistil, že svaly žabích stehen se stahují, pokud se jich dotkne kovovým skalpelem. Později ukázal, že přímý kontakt s elektrickým generátorem nebo se zemí přes elektrický vodič vede ke stažení svalu. Galvani také použil mosazné háčky, které připojil na míchu žáby a sledoval reakce svalů. Zjistil, že žabí stehna se stahují jak v případě bouřky, tak v případě pěkného počasí. Své výsledky se pokusil vysvětlit pomocí "animální elektřiny" nebo zachování "nervo-elektrického proudění" v organismu, podobně jako u elektrického úhoře.

Na počest Lugiho Galvaniho se přístroj pro měření a záznam elektrického proudu nazývá galvanometr. Dnešní elektrokardiograf je v podstatě velmi citlivý galvanometr.

Charles Kite získal Stříbrnou medaili Humánní Společnosti za svoji práci o použití elektřiny při diagnóze a oživování zdánlivě mrtvých lidí. Medaile byla udělena na slavnostním zasedání Společnosti společně s Lékařskou společností v Londýně. Tato práce je často citována jako první záznam defibrilace srdce. Avšak Charles Kite doporučoval použít elektřinu k jiným účelům. Například popsal případ z roku 1785, kdy k oživení se použilo umělé dýchání, teplo, tabák, těkavé látky vpravené do žaludku, masáže hrudníku a další oživovací metody. Asi po hodině byla použita v podobě šoků, při nichž docházelo k prudkým svalovým stahům. Kite dospěl k závěru, že elektřina může být hodnotným nástrojem, pomocí něhož lze určit, zda zdánlivě mrtvého člověka lze úspěšně oživit.

Annual Report 1788: Humane Society, London. pp 225-244. Kite C. An Essay on the Recovery of the Apparently Dead. 1788: C. Dilly, London.

Luigi Galvani objevil, že elektrická stimulace způsobuje stahy srdečního svalu žáby.

Italský vědec a vynálezce Alessandro Volta se pokusil vyvrátit Galvaniho teorii o "animální elektřině". Ukázal, že elektrický proud vzniká při použití dvou různých kovů. Tvrdil, že elektrický proud vzniká z kovů a nikoliv z tkáně zvířete. Dnes víme, že Galvani i Volta měli pravdu. V roce 1800 Alessandro Volta s cílem potvrdit svoji teorii sestrojil první voltaický článek, sloupec střídajících se kovových disků ze zinku, mědi nebo stříbra, oddělených papírem napuštěným solí. Tento článek vytvářel poměrně značný a trvalý elektrický proud. Byly činěny další pokusy v oživování elektrickým proudem na právě oběšených zločincích.

Mary Shelly's Frankenstein was published in 1818.

Louis Figuier, Les merveilles de la Science (Paris, 1867), p.653

V letech 1800 až 1895 byly zkonstruovány citlivé přístroje, které umožnily detekovat slabé elektrické proudy v srdci.

Při předvádění zahřátí platinového vlákna elektrickým proudem svým studentům si dánský fyzik Hans Oersted povšiml, že střelka kompasu se při průchodu elektrického proudu odchýlila. Jeho objev elektromagnetismu se stal základem teoretické práce André Marie Ampéra.

Johann Schweigger v Norimberku zvětšil pohyb zmagnetizované jehly v elektromagnetickém poli. Vyrobil cívku, na níž navinul 100 závitů vodivého drátu a tím zesílil účinek elektrického proudu na jehlu. Vyslovil hypotézu, že kolem vodivého drátu, jímž prochází elektrický proud, se vytváří magnetické pole. Tento jev později prokázal Michael Faraday. Schweigger se stal vynálezcem prvního galvanometru. Svůj vynález oznámil 16. září 1820 na Univerzitě v Halle.

Italský profesor fyziky na Univerzitě v Pise Carlo Matteucci ukázal, že každý úder srdce je provázen slabým elektrickým proudem. Použil uspořádání známé pod názvem "rheoskopická žába". Přeseknul nerv žabího stehna a použil ho jako elektrický sensor pro vizuální sledování elektrické aktivity. Elektrické impulsy způsobovaly stahy svalu.

Matteucci C. Sur un phenomene physiologique produit par les muscles en contraction. Ann Chim Phys 1842;6:339-341

Německý fyziolog Emil Dubois-Reymond popsal "akční potenciál" provázející stah svalu. Detekoval slabý napěťový potenciál uvolněného svalu, který vymizel se stahem svalu. Vyvinul tehdy nejcitlivější galvanometr. Jeho zařízení mělo cívku s 24000 závity drátu, tedy použil drát o délce asi 5 kilometrů.

Du Bois-Reymond, E. Untersuchungen über thierische Elektricität. Reimer, Berlin: 1848.

M. Hoffa popsal podivné neovladatelné stahy srdečních komor (později nazývané ventrikulární fibrilace), když do srdce psů a koček pouštěl silné elektrické proudy. Ukázal, že jediný elektrický puls může vyvolat fibrilaci srdečních komor.

Hoffa M, Ludwig C. 1850. Einige neue versuche über herzbewegung. Zeitschrift Rationelle Medizin, 9: 107-144

Rudolph von Koelliker a Heinrich Müller potvrdili, že každý úder srdce je provázen elektrickými proudy. Galvanometrem měřili elektrické proudy na spodku a vrcholu sledované komory. Použili také "rheoskopickou žábu" jako Matteucci. Zjistili, že ke stahu svalu žabího stehna dochází těsně před systolickým stahem komory a k dalšímu menšímu stahu dochází krátce po stahu komory. Tyto stahy srdeční komory byly později popsány elektrickými vlnami, které se označují jako QRS a T.

von Koelliker A, Müller H. Nachweis der negativen Schwankung des Muskelströms am natürlich sich kontrahierenden Herzen. Verhandlungen der Physikalisch-Medizinischen Gesellschaft in Würzberg. 1856;6:528-33.

Elektroinženýr Alexander Muirhead zřejmě jako první zaznamenal elektrokardiogram člověka v Nemocnici sv. Bartoloměje v Londýně. O této historické události však existují pochybnosti. K záznamu zřejmě použil Thompsonův sifónový zapisovač.

Francouzský fyzik Gabriel Lippmann vynalezl kapilární elektrometr. Tento přístroj se skládal ze skleněné kapiláry naplněné sloupcem rtuti a pod hladinou kyseliny sírové. Vrchol sloupce rtuti se změnou elektrického potenciálu pohyboval, což bylo možno pozorovat pod mikroskopem.

Průkopník neurofyziologie Guillaume Benjamin Amand Duchenne de Boulogne popsal ve třetím vydání své učebnice o lékařském použití elektřiny oživení utopené dívky elektřinou. Tato epizoda se často popisuje jako první "umělý pacemaker" (stimulátor srdečního rytmu). Ve skutečnosti však elektrický proud byl použit spíše jako elektrický šok než jako stimulátor srdečního rytmu.

Duchenne GB. De l'electrisation localisee et de son application a la pathologie et la therapeutique par courants induits at par courants galvaniques interrompus et continus. [lokalizovaná elektřina a její použití v patologii a terapii pomocí indukovaných a galvanických přerušovaných a trvalých proudů] 3ed. Paris. JB Bailliere et fils; 1872

Marey použil kapilární elektrometr pro záznam elektrické aktivity srdce žáby.

Marey EJ. Des variations electriques des muscles et du couer en particulier etudies au moyen de l'electrometre de M Lippman. Compres Rendus Hebdomadaires des Seances de l'Acadamie des sciences 1876;82:975-977

Britský fyziolog John Burden Sanderson a Frederick Page zaznamenali elektrické impulsy srdce kapilárním elektrometrem a ukázali, že jsou složeny ze dvou fází (později nazývané QRS a T).

Francouzský fyzik Arséne d'Arsonval ve spolupráci s Marcelem Deprezem zdokonalil galvanometr. Místo zmagnetizované jehly, která se pohybovala působením toku elektrického proudu v cívce, Deprezův-d'Arsonvalův galvanometr měl pevný magnet a pohybující se cívku. Pokud se k cívce připojila ručička, bylo možno provádět přesná měření. Tento galvanometr je dodnes základem moderních galvanometrů.

Comptes rendus de l'Académie des sciences, 1882, 94: 1347-1350

John Burden Sanderson a Frederick Page publikovali některé své záznamy elektrické aktivity srdce.

Burdon Sanderson J, Page FJM. On the electrical phenomena of the excitatory process in the heart of the tortoise, as investigated photographically. J Physiol (London) 1884;4:327-338

Britský fyziolog Augustus D. Waller z Lékařské školy sv. Marie v Londýně publikoval první elektrokardiogram člověka. Zaznamenal jej pomocí kapilárního elektrometru sestrojeného laboratorním technikem Thomasem Goswellem.

Waller AD. A demonstration on man of electromotive changes accompanying the heart's beat. J Physiol (London) 1887;8:229-234

Dánský fyziolog Willem Einthoven se seznámil s Wallerovou metodou na 1. mezinárodním kongresu fyziologů v Bale. Waller často používal ke svým experimentům svého psa "Jimmyho", který trpělivě stál s tlapkami ve sklenicích naplněných solí.

G.J. Burch z Oxfordu odvodil aritmetické opravy pro pozorované pomalé fluktuace elektrometrem naměřených hodnot. To umožnilo studium správného tvaru a průběhu vln srdečního rytmu, avšak po únavných výpočtech.

Burch GJ. On a method of determining the value of rapid variations of a difference potential by means of a capillary electrometer. Proc R Soc Lond (Biol) 1890;48:89-93

Britští fyziologové William Bayliss a Edward Starling z Univerzitní koleje v Londýně zdokonalili kapilární elektrometr. Připevnili elektrody k pravé ruce a na kůži nad vrcholem srdce. Prokázali třífázovou variaci elektrického napětí, která provází každý srdeční úder. Jednotlivé vlny se dnes označují jako P, QRS a T.

Bayliss WM, Starling EH. On the electrical variations of the heart in man. Proc Phys Soc (14th November) in J Physiol (London) 1891;13:lviii-lix and also On the electromotive phenomena of the mammalian heart. Proc R Soc Lond 1892;50:211-214

Dále změřili interval o délce asi 0,13 sekundy mezi atriální stimulací a ventrikulární depolarizací (tzv. PR interval).

On the electromotive phenomena of the mammalian heart. Proc Phys Soc (21st March) in J Physiol (London) 1891;12:xx-xxi

Dánský fyziolog Willem Einthoven na zasedání Dánské lékařské asociace zavedl pojem "elektrokardiogram". Později se tvrdilo, že tento pojem zavedl jako první Waller.

Einthoven W: Nieuwe methoden voor clinisch onderzoek [New methods for clinical investigation]. Ned T Geneesk 29 II: 263-286, 1893

První přesné záznamy elektrokardiogramu a jeho rozvoj jako klinického nástroje.

Dánský fyziolog Willem Einthoven použil vylepšený elektrometr a opravný aritmetický vztah nezávisle na Burchovi. Rozlišil celkem pět vln označovaných jako P, Q, R, S a T.

Einthoven W. Über die Form des menschlichen Electrocardiogramms. Arch f d Ges Physiol 1895;60:101-123

Lze si položit otázku, proč se pro odchylky elektrického potenciálu používají písmena PQRST a nikoliv ABCDE. První čtyři odchylky před aritmetickou úpravou byly označovány jako ABCD a pět odchylek po aritmetické opravě jako PQRST. Použití písmene P je matematickou konvencí pro použití písmen z druhé poloviny abecedy. Písmeno N má v matematice jiný význam a písmeno O se používá pro označení počátku kartézské soustavy souřadnic. Einthoven původně používal písmena O až X pro označení časových úseků ve svém diagramu. Písmeno P bylo prostě další na řadě. Pro získání správného tvaru záznamu elektrického potenciálu bylo nutno učinit ještě mnoho práce, aby se odstranily elektrické příspěvky pohyblivých částí v tehdejších zesilovačích. Výsledný diagram PQRST byl výsledkem společného úsilí fyziků a fyziologů. Pak již bylo jen logické používat stejnou symboliku také dnes.

Francouzský elektroinženýr Clement Ader vyvinul zesilovač pro detekci signálů Morseova kódu vysílaného podmořskými telegrafními kabely. Tento zesilovač nikdy neměl v úmyslu použít ve spojení s galvanometrem. Willem Einthoven později citoval Aderovu práci, avšak zřejmě svůj vlastní zesilovač vyvinul nezávisle na Aderovi.

Ader C. Sur un nouvel appareil enregistreur pour cables sous- marins. C R Acad Sci (Paris) 1897;124:1440-1442

Karel Frederick Wenckebach publikoval práci "O analýze nepravidelných pulsů", která popisovala narušení AV vedení (mezi předsíní a komorou) srdce, vedoucí k postupnému prodloužení a zablokování AV vedení u srdce žáby. Tento jev byl později nazván Wenckebachův blok (Mobitzův AV blok typu I).

Profesor biochemie Jean-Louis Prevost a profesor fyziologie Frederic Batelli, oba z Ženevy, objevili, že velké elektrické napětí použité na srdce zvířete může zastavit ventrikulární fibrilaci (fibrilaci srdečních komor).

Prevost JL, Batelli F: Sur quelques effets des descharges electriques sur le coeur des mammiferes. Acad. Sci. Paris, FR.: 1899; 129:1267-1268.

Dánský fyziolog Willem Einthoven vyvinul nový galvanometr pro vytváření elektrokardiogramů. Při jeho výrobě použil jemné křemenné vlákno pokovené stříbrem a vycházel z myšlenek Depreze a d'Arsonvala (kteří použily cívku s vodivým drátem). Jeho "vláknový galvanometr" vážil 600 liber. Einthoven později uvedl, že k vývoji jeho přístroje přispěl také Clement Ader, díky němuž byl přístroj v roce 1909 více než tisíckrát citlivější.

Einthoven W. Un nouveau galvanometre. Arch Neerl Sc Ex Nat 1901;6:625-633

Dánský fyziolog Willem Einthoven publikoval první elektrokardiogram zaznamenaný jeho vláknovým galvanometrem.

Einthoven W. Galvanometrische registratie van het menschilijk electrocardiogram. In: Herinneringsbundel Professor S. S. Rosenstein. Leiden: Eduard Ijdo, 1902:101-107

Willem Einthoven diskutoval o komerční výrobě svého vláknového galvanometru s Maxem Edelmannem z Mnichova a z Horacem Darwinem londýnské společnosti Cambridge Scientific Instruments Company.

Willem Einthoven vyzkoušel přenos elektrokardiogramů z nemocnice do své laboratoře telefonním kabelem na vzdálenost 1,5 km. 22. března 1905 byl zaznamenán první "telekardiogram" zdravého a statného muže. Pozorované vysoké vlny R byly přisouzeny jeho přebíhání mezi laboratoří a nemocnicí.

1905

John Hay z Liverpoolu publikoval záznamy tlaku 65 let starého muže. Prokázal srdeční blok, při němž však AV vedení nebylo narušeno. Intervaly a-c v záznamech krčních tepen během srdečních úderů byly beze změny. Tento jev se dnes označuje Mobitzův AV blok typu II.

Hay J. Bradycardia and cardiac arrhythmias produced by depression of certain functions of the heart. Lancet 1906;1:138-143.

Dánský fyziolog Willem Einthoven publikoval první systematický přehled normálních a abnormálních elektrokardiogramů získaných jeho vláknovým galvanometrem. Zachytil v něm také levou a pravou ventrikulární hypertrofii (zvětšení srdeční komory), levou a pravou atriální hypertrofii (zvětšení srdeční předsíně), U vlnu, abnormální vlny QRS, ventrikulární předčasné stahy srdce, úplný srdeční blok a některé další poruchy.

Einthoven W. Le telecardiogramme. Arch Int de Physiol 1906;4:132- 164 (translated into English. Am Heart J 1957;53:602-615)

Německý fyziolog Cremer zaznamenal první oesophageální (jícnový) elektrokardiogram. Použil k tomu sondu. Tento typ elektrokardiografie byl vyvinut později v 70. letech 20. století pro rozlišení atriálních arytmií. Dále zaznamenal první elektrokardiogram plodu z povrchu břicha těhotné ženy.

Cremer. Über die direkte Ableitung der Aktionströme des menslichen Herzens vom Oesophagus und über das Elektrokardiogramm des Fötus. Münch. Med. Wochenschr. 1906;53:811

Profesor farmakologie Arthur Cushny z Univerzitní koleje v Londýně publikoval první případ atriální fibrilace. Pacientka byla tři dny po operaci a objevil se u ní "velmi nepravidelný" srdeční puls 120 až 160 tepů za minutu. Tento puls byl zaznamenán "Jacquesovým sfygmochronografem", který zaznamenával krevní tlak v čase. Tento přístroj se podobal přístroji používanému v dnešních jednotkách intenzivní péče, který zaznamenává krevní tlak v artériích.

Cushny AR, Edmunds CW. Paroxysmal irregularity of the heart and auricular fibrillation. Am J Med Sci 1907;133:66-77.

Edward Schafer z Univerzity v Edinburghu jako první zakoupil vláknový galvanometr pro klinickou praxi.

Thomas Lewis z nemocnice univerzitní koleje v Londýně zakoupil pro výzkum, výuku a praxi vláknový galvanometr. Alfred Cohn zakoupil vláknový galvanometr pro svoji nemocnici Mt Sinae Hospital v New Yorku. Thomas Lewis publikoval článek, v němž podrobně popsal svá klinická pozorování a elektrokardiografické záznamy atriální fibrilace. Použitím vláknového galvanometru také prokázal atriální fibrilaci u koně. Na jatkách potom skutečně vizuálně potvrdil fibrilující předsíň.

Lewis T. Auricular fibrillation: a common clinical condition. BMJ 1909;42:1528.

Nicolai a Simmons popsali změny v elektrokardiogramu během onemocnění anginou pectoris.

Nicolai DF, Simons A. (1909) Zur klinik des elektrokardiogramms. Med Kiln 5;160

Walter James z Kolumbijské univerzity a Horatio Williams z lékařské koleje Cornellovy univerzity v New Yorku publikovali první americký přehled elektrokardiografie. Mimo jiné popsali ventrikulární hypertrofii a atriální a ventrikulární fibrilaci. Záznamy získávali kabelovým systémem z nemocničního sálu v místnosti s elektrokardiografem.

James WB, Williams HB. The electrocardiogram in clinical medicine. Am J Med Sci 1910;140:408-421, 644-669

Thomas Lewis publikoval první klasickou učebnici, v níž podrobně popsal mechanismy srdečních tepů.

The mechanism of the heart beat. London: Shaw & Sons and dedicates it to Willem Einthoven.

Dánský fyziolog Willem Einthoven přednášel v Klinické společnosti v Londýně (Chelsea Clinical Society). Popsal rovnostranný trojúhelník s označením vrcholů I, II a III, později nazývaný Einthovenův trojúhelník. V jeho článku se zřejmě poprvé objevila dnes běžná zkratka "EKG".

Einthoven W. The different forms of the human electrocardiogram and their signification. Lancet 1912(1):853-861

G. Bousfield popsal spontánní změny elektrokardiogramu během onemocnění anginou pectoris a během srdečních záchvatů.

Bousfield G. Angina pectoris: changes in electrocardiogram during paroxysm. Lancet 1918;2:475

Hubert Mann z Kardiogafické laboratoře nemocnice Mount Sinai Hospital popsal odvození "monokardiogramu", který byl později nazýván "vektorkardiogramem".

Mann H. A method of analyzing the electrocardiogram. Arch Int Med 1920;25:283-294

Američan Harold Pardee z New Yorku jako první publikoval elektrokardiogram akutního infarktu myokardu člověka. Popsal zvětšování vlny T, která začínala po poklesu vlny R.

Pardee HEB. An electrocardiographic sign of coronary artery obstruction. Arch Int Med 1920;26:244-257

Dánský fyziolog Willem Einthoven obdržel Nobelovu cenu za medicínu za svůj objev elektrokardiografu.

Woldemar Mobitz publikoval klasifikaci srdečních bloků (Mobitzovy bloky typu I a typu II) na základě elektrokardiogramu a záznamů pulsu krčních tepen u pacientů se srdečním blokem druhého stupně.

Mobitz W. Über die unvollstandige Störung der Erregungsuberleitung zwischen Vörhof und Kammer des menschlichen Herzens. Z Ges Exp Med 1924;41:180-237. (článek zabývající se částečným blokem vedení mezi předsíněmi a komorami v lidském srdci)

Lékař z ženské nemocnice Crown Street Women's Hospital v Sydney v Austrálii, který si přál zůstat v anonymitě, oživil právě narozené dítě elektrickým přístrojem, který byl později nazván "pacemaker". Lékař zůstal v anonymitě kvůli rozporům, které obklopovaly tehdejší výzkumy umělého prodloužení lidského života.

A.C. Ernstine a S.A. Levine jako první použili vakuové trubice (elektronky obsahující anodu, katodu a mřížku) pro zesílení elektrických signálů vláknového galvanometru místo mechanického zesílení.

Ernstine AC, Levine SA. A comparison of records taken with the Einthoven string galvanometer and the amplifier-type electrocardiograph. Am Heart J 1928;4:725-731

Společnost Frank Sanborn's Company (založená v roce 1917, získaná v roce 1961 společností Hewlett-Packard a v roce 1999 osamostatněná jako Philips Medical Systems) vyvinula ze svého stolního modelu elektrokardiografu první přenosnou verzi o hmotnosti 50 liber, která byla napájena 6 voltovou baterií z automobilu.

Lékař Mark Lidwill a fyzik Edgar Booth ze Sydney publikovali zprávu o oživení srdce elektrickým proudem na zasedání v Sydney. Jejich přenosné zařízení používalo elektrodu připevněnou na kůži a sondu zaváděnou do hrudníku. Zařízení využívalo proměnné napětí až 16 voltů, které sloužilo pro oživení srdečních komor právě narozených dětí.

L. Wolff, J. Parkinson a P.D. White publikovali článek o EKG syndromu zkrácení intervalu PR, rozšíření QRS a tachykardii.

Wolff L, Parkinson J, White PD. Bundle branch block with short P-R interval in healthy young people prone to paroxysmal tachycardia. Am Heart J 1930;5:685

A.O. Sanders jako první popsal infarkt pravé srdeční komory kvůli koronární trombóze (ucpání srdeční cévy).

Sanders, A.O. Coronary thrombosis with complete heart block and relative ventricular tachycardia: a case report, American Heart Journal 1930;6:820-823.

Charles Wolferth a Francis Wood popsali, jak svalové cvičení může vyvolat záchvat anginy pectoris. Objevili změny EKG při cvičení u zdravých lidí a lidí nemocných anginou pectoris. Jejich metoda však byla označena za příliš nebezpečnou, protože mohla vyvolat srdeční záchvat.

Wood FC, Wolferth CC, Livezey MM. Angina pectoris. Archives Internal Medicine 1931;47:339

Dr. Albert Hyman patentoval první "umělý srdeční pacemaker", který stimuloval srdeční puls použitím hrudní sondy. Jeho cílem bylo vyrobit dostatečně malé zařízení, aby se vešlo do brašny lékaře a stimulovalo pravou atriální oblast srdce. Jeho původní přístroj byl napájen induktorem na kliku. Od 1. března 1932 byl pacemaker použit 43 krát s úspěšností ve 14 případech.

Hyman AS. Resuscitation of the stopped heart by intracardial therapy. Arch Intern Med. 1932;50:283

Goldhammer a Scherf navrhli, aby elektrokardiogram byl po středně náročném výcviku používán jako standardní nástroj pro diagnózu srdeční nedostatečnosti.

Goldhammer S, Scherf D. Elektrokardiographische untersuchungen bei kranken mit angina pectoris. Z Klin Med 1932;122:134

Charles Wolferth a Francis Wood podrobně popsali klinické použití hrudních elektrod při elektrokardiografické diagnóze onemocnění srdce.

Wolferth CC, Wood FC. The electrocardiographic diagnosis of coronary occlusion by the use of chest leads. Am J Med Sci 1932;183:30-35

Propojením vodičů pravé paže, levé paže a levé nohy rezistory o odporu 5000 Ohmů Frank Wilson definoval "neutrální elektrodu", později nazvanou "Wilsonovým ústředním zakončením". Tato společná elektroda funguje jako uzemnění a je připojena k zápornému pólu elektrokardiografu. Elektroda připojena ke kladnému pólu se pak stává "unipolární" a může být umístěna kdekoliv na těle. Wilson definoval unipolární hlavní větve elektrod VR, VL a VF, kde 'V' označuje napětí.

Wilson NF, Johnston FE, Macleod AG, Barker PS. Electrocardiograms that represent the potential variations of a single electrode. Am Heart J. 1934;9:447-458.

S. McGinn a P.D. White popsali změny elektrokardiogramu během akutní plicní embolie včetně obrazce S1 Q3 T3.

McGinn S, White PD. Acute cor pulmonale resulting from pulmonary embolism: its clinical recognition. JAMA 1935;114:1473.

Americká srdeční asociace (American Heart Association) a Srdeční společnost Velké Británie (Cardiac Society of Great Britain) definovaly standardní umístění a zapojení hrudních elektrod V1 až V6.

Barnes AR, Pardee HEB, White PD. et al. Standardization of precordial leads. Am Heart J 1938;15:235-239

Tomaszecski publikoval elektrokardiogram muže, který zemřel na hypothermii (podchlazení).

Tomaszewski W. Changements electrocardiographiques observes chez un homme mort de froid. Arch Mal Coeur 1938;31:525.

R. Langendorf publikoval případ atriálního infarktu objeveného ohledáním mrtvoly, který mohl být diagnostikován změnami EKG.

Langendorf R. Elektrokardiogramm bei Vorhof-Infarkt. Acta Med Scand. 1939;100:136.

Emanuel Goldberger zvětšil napětí Wilsonových unipolárních elektrod o 50 % a vytvořil zesílené elektrody hlavních větví aVR, aVL a aVF. Pokud přidáme tři Einthovenovy hlavní větve a šest hrudních elektrod, dostaneme elektrokardiogram s 12 elektrodami, který se používá dnes (I-II-III-aVR-aVL-aVF, V1-V2-V3-V4-V5-V6).

Arthur Master navrhl standard funkčního testu dvoukrokovým cvičením pro vyšetření funkce srdce.

Master AM, Friedman R, Dack S. The electrocardiogram after standard exercise as a functional test of the heart. Am Heart J. 1942;24:777

E.W. Young a B.S. Koenig popsali odchylku části záznamu P-R u pacientů s atriálním infarktem.

Young EW, Koenig BS. Auricular infarction. Am Heart J. 1944;28:287.

J.L. Gouaux a R. Ashman popsali svá pozorování, která umožňují rozlišit odchylné vedení při ventrikulární tachykardii. Tento "Ashmanův jev" se vyskytuje, pokud se stimul objevuje během relativní nebo absolutní refrakční periody činnosti komor. Při atriální fibrilaci s odchylným vedením byly pozorovány širší složitější vlny ukončené relativně krátkým cyklem, který je následován relativně dlouhým cyklem. Vlna QRS ukončující kratší cyklus je vedena "více odchylně", protože spadá do refrakční periody.

Gouaux JL, Ashman R. Auricular fibrillation with aberration simulating ventricular paroxysmal tachycardia. Am Heart J 1947;34:366-73.

Průkopník kardiovaskulární chirurgie Claude Beck v Clevelandu úspěšně defibriloval lidské srdce během chirurgického zákroku. Pacientem byl 14 let starý chlapec. Do té doby 6 jiných pacientů zemřelo přes použití defibrilátoru. Jeho prototyp defibrilátoru byl následován experimenty s defibrilací srdce zvířat, které prováděl profesor fyziologie Carl J. Wiggers z Western Reserve University.

Beck CS, Pritchard WH, Feil SA: Ventricular fibrillation of long duration abolished by electric shock. JAMA 1947; 135: 985-989.

Wiggers CJ, Wegria R. Ventricular fibrillation due to single localized induction in condenser shock supplied during the vulnerable phase of ventricular systole. Am J Physiol 1939;128:500

Montanský lékař Normann Jeff Holter vyvinul 75 liber těžký přístroj, který zaznamenával elektrokardiogram a byl schopen vysílat přijatý signál. Holterův monitor měl menší velikost než předchozí přístroje a bylo ho možno spojit s magnetofonovým nebo digitálním záznamem.

Holter NJ, Generelli JA. Remote recording of physiologic data by radio. Rocky Mountain Med J. 1949;747-751.

M. Sokolow a T.P. Lyon navrhli diagnostické kritérium pro levou ventrikulární hypertrofii. Toto onemocnění bylo diagnostikováno, pokud součet šířky vlny S na elektrodě V1 a vlny R na elektrodě V6 překročil 35 milimetrů.

Sokolow M, Lyon TP. The ventricular complex in left ventricular hypertrophy as obtained by unipolar precordial and limb leads. Am Heart J 1949;37:161

Kanadský elektroinženýr a výzkumník Národní výzkumné rady John Hopps společně se dvěma lékaři Wilfredem Bigelowem z Univerzity v Torontu a jeho žákem Johnem C. Callaghanem ukázali, že koordinované stahy srdečního svalu lze stimulovat elektrickými impulsy v sinoatriální uzlu. Jejich přístroj, první srdeční pacemaker, měřil 30 cm, používal elektronky a byl napájen běžným elektrickým napětím o kmitočtu 60 Hz.

Bigelow WG, Callaghan JC, Hopps JA. "General hypothermia for experimental intracardiac surgery." Ann Surg 1950; 1132: 531-539.

J.J. Osborn, který v té době experimentoval s podchlazenými psy, popsal vlnu J (často označovanou jako "Osbornova vlna"). Zjistil, že pes má větší šanci na přežití, pokud je mu podávána infúze bikarbonátu. To vedlo k domněnce, že vlna J je způsobena acidosou (kyselostí) krve.

Osborn JJ. Experimental hypothermia: respiratory and blood pH changes in relation to cardiac function. Am J Physiol 1953;175:389.

Kardiolog Paul Zoll použil účinnější defibrilátor a dosáhl v řadě případů úspěšné defibrilace srdce.

Zoll PM, Linenthal AJ, Gibson P: Termination of Ventricular Fibrillation in Man by Externally Applied Countershock . NEJM 1956; 254: 727-729

Anton Jervell a Fred Lange-Nielsen z Oslo popsali syndrom prodlouženého QT intervalu, který vede k náhlému úmrtí, dnes známý jako Jervellův-Langeův-Nielsenův syndrom.

Jervell A, Lange-Nielsen F. Congenital deaf mutism, functional heart disease with prolongation of the QT interval and sudden death. Am Heart J 1957;54:59.

Myron Prinzmetal popsal odlišnou formu anginy pectoris, při níž ST interval je prodloužen, místo aby byl zkrácen.

Prinzmetal M, Kennamer R, Merliss R, Wada T, Bor N. Angina pectoris. I. A variant form of angina pectoris. Am J Med 1959;27:374.

F.H. Smirk a D.G. Palmer objasnili riziko náhlého úmrtí způsobeného ventrikulární fibrilací. K úmrtí může dojít, když se předčasný puls srdeční komory vyskytne ve stejném okamžiku, jako vlna T.

Smirk FH, Palmer DG. A myocardial syndrome, with particular reference to the occurrence of sudden death and of premature systoles interrupting antecedent T waves. Am J Cardiol 1960;6:620.

Italský pediatr C. Romano a Irský pediatr O. Conor Ward o rok později nezávisle na sobě popsali syndrom prodloužení intervalu QT, který byl později nazván Romanoův-Wardův syndrom.

Romano C, Gemme G, Pongiglione R. Aritmie cardiache rare dell'eta pediatrica. Clin Pediatr. 1963;45:656-83.

Ward OC. New familial cardiac syndrome in children. J Irish Med Assoc. 1964;54:103-6

Robert Bruce a jeho kolegové popsali testování cvičením na svém šlapacím kole, později nazvané Bruceův protokol. Bruce uvedl, že nikdy nekoupíme ojetý automobil, bez toho, aniž bychom se jím projeli a viděli, jak funguje jeho motor při běžném provozu. Totéž by mělo platit pro hodnocení funkce srdce.

Bruce RA, Blackman JR, Jones JW, Srait G. Exercise testing in adult normal subjects and cardiac patients. Pediatrics 1963;32:742

Bruce RA, McDonough JR. Stress testing in screening for cardiovascular disease. Bull. N.Y. Acad Med. 1969;45:1288

G.M. Baule a R. McFee jako první zaznamenali magnetokardiogram, tedy obraz elektromagnetického pole, které vzniká elektrickou činností srdce. Tato metoda umožňuje zaznamenat elektrokardiogram bez použití dotykových elektrod na povrchu kůže. Přestože jde o potenciálně velmi užitečnou metodu, dosud nebyla zavedena do klinické praxe, částečně kvůli její vyšší ceně.

Baule GM, McFee R. Detection of the magnetic field of the heart. Am Heart J. 1963;66:95-96.

Francois Dessertenne z Paříže publikoval první případ ventrikulární tachykardie typu "torsade de pointes".

Dessertenne F. La tachycardie ventriculaire a deux foyers opposes variables. Arch des Mal du Coeur 1966; 59:263

Henry Marriott zavedl modifikovanou hrudní elektrodu 1 (MCL1) pro monitorování pacientů v koronární péči.

M.B. Rosenbaum přezkoumal klasifikaci předčasných pulsů srdečních komor a doplnil formu, která se objevuje v pravé srdeční komoře, avšak nevede k onemocnění srdce. Tato forma se označuje jako "Rosenbaumova ventrikulární extrasystola".

Rosenbaum MB. Classification of ventricular extrasystoles according to form. J Electrocardiol 1969;2:289.

Jay Cohn z lékařské školy Univerzity v Minnesotě popsal "syndrom dysfunkce pravé komory", který se objevuje při akutním srdečním infarktu vnitřní stěny.

Cohn JN, Guiha NH, Broder MI. Right ventricular infarction. Am J Cardiol 1974:33:209-214

C. Gozensky a D. Thorne zavedli do elektrokardiografie pojem "králičí uši". Tento pojem popisuje vlnu QRS na elektrodě V1 se vzorkem rSR nebo naopak RSr, který je příznakem ventrikulární tachykardie.

Gozensky C, Thorne D. Rabbit ears: an aid in distinguishing ventricular ectopy from aberration. Heart Lung 1974;3:634.

L.R. Erhardt a jeho kolegové popsali použití napravo umístěné elektrody při diagnostice infarktu pravé komory, o němž se dosud předpokládalo, že jej nelze elektroencefalograficky zjistit.

Erhardt LR, Sjogrn A, Wahlberg I. Single right-sided precordial lead in the diagnosis of right ventricular involvement in inferior myocardial infarction. Am Heart J 1976;91:571-6

Pedro Brugada a Joseph Brugada z Barcelony publikovali sérii osmi náhlých úmrtí zdánlivě zdravých lidí. Brugadův syndrom je zřejmě příčinou 4 až 12 procent náhlých úmrtí a je nejběžnější příčinou náhlé srdeční smrti u lidí ve věku pod 50 let v Jižní Asii. Technologie elektrokardiogramu, která je více než 100 let stará, tedy může stále přinášet nové klinické objevy.

Brugada P, Brugada J. Right Bundle Branch Block, Persistent ST Segment Elevation and Sudden Cardiac Death: A Distinct Clinical and Electrocardiographic Syndrome. J Am Coll Cardiol 1992;20:1391-6

R.J. Cohen a B. He popsali novou neinvaznivní metodu pro přesné mapování elektrické aktivity srdce použitím povrchové Laplaceovy mapy elektrických potenciálů na povrchu těla.

He B, Cohen RJ. Body surface Laplacian ECG mapping. IEEE Trans Biomed Eng 1992;39(11):1179-91

Profesor traumatologie Robert Zalenski z Waynské státní university v Detroitu a jeho kolegové publikovali významný článek o klinickém použití EKG s 15 elektrodami, který běžně využívá elektrody V4R, V8 a V9 pro diagnostiku akutních srdečních syndromů. Podobně jako přidání 6 standardizovaných unipolárních hrudních elektrod v roce 1938 tyto další elektrody zvyšují citlivost elektrokardiogramu při detekci srdečního infarktu.

Zalenski RJ, Cook D, Rydman R. Assessing the diagnostic value of an ECG containing leads V4R, V8, and V9: The 15-lead ECG. Ann Emerg Med 1993;22:786-793

Odkazy:

[X1]  Dean Jenkins: A (not so) brief history of electrocardiography. 21st May 2002