Významná německá genetička a historička biologických oborů Ute Deichmann publikovala v roce 1995 knihu "Biologen unter Hitler. Portrat einer Wissenschaft im NS-Staat" (Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt nad Mohanem, 1995.), která byla přeložena také do angličtiny (Ute Deichmann: Biologists Under Hitler. Překl.: Thomas Dunlap, Harvard University Press, ISBN: 067407405X).

Autorka na základě archivních materiálů a vzpomínek pamětníků podává zajímavé a současně otřesné svědectví. Například Joseph Mengele byl nejstarším ze tří synů zámožné katolické rodiny v Günzburgu v Bavorsku. Na univerzitě v Mnichově ho ovlivnily názory nacionálního socialismu. Na fakultě se přednášely také teorie nadřazenosti "árijské" rasy. Mengele studoval u Ernsta Rudina, tvůrce zákona o nucené sterilizaci a hlavního obhájce teorie, podle níž lékař je povinen ukončit "nehodnotný život". Vedle studia medicíny získal doktorát filozofie u prof. T. Mollisona, který tvrdil, že stačí jediný pohled na fotografii, aby zjistil, zda dotyčný má židovské předky. V roce 1937 získal místo asistenta v Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty ve Frankfurtu, který měl ve Třetí říši výsadní postavení. Pracoval v týmu předního evropského genetika prof. Otmara von Verschuera, který byl ředitelem Institutu císaře Viléma pro antropologii. Joseph Mengele byl mladým, schopným a dynamickým výzkumným pracovníkem s dvěma doktoráty.

Otmar Von Verschuer zasvětil mnoho času výzkumům dvojčat. Byl nadšeným Hitlerovým stoupencem a Mengele se stal jeho oblíbeným žákem. Společně se zabývali klíčovými otázkami nacistického ideologického a vědeckého myšlení. V květnu 1937 vstoupil Mengele do NSDAP a o rok později do SS, která se vydávala za strážce národní rasové čistoty. S von Verschuerovou pomocí Mengele rychle postupoval v nacistické akademické hierarchii. Zastával názor, že pomocí rasové selekce lze vylepšit dědictví rasy a samozřejmě přijal nacistické názory o Židech.

V roce 1940 vstoupil do Waffen SS a jeden rok sloužil v úřadu SS pro rasy a přesídlení, kde zkoumal rasovou vhodnost Poláků. V polovině roku 1941 byl přeložen na Ukrajinu a v roce 1942 byl zraněn, za což obdržel Železný kříž prvního stupně. Nakonec byl převelen nazpět k von Verschuerovi. Ten ho přivedl k práci v koncentračních táborech. Argumentoval tím, že taková činnost je v zájmu vědy. Jako válečný ředitel Výzkumného ústavu císaře Viléma pro antropologii, lidskou genetiku a eugeniku (vědu o šlechtění lidské rasy) von Verschuer poskytoval Mengelemu finance na pokusy v koncentračním táboře. Mengele zase posílal v hnědém balícím papíru výsledky své práce, kosti a celé části lidských těl pod označením "válečný materiál".

Po válce se Otmar von Verschuer vrátil na vysokou školu, zatímco Joseph Mengele musel kvůli svým zločinům proti lidskosti uprchnout do zahraničí. Verschuer po válce neshledával nic podivného na tom, že během války dostával od Mengeleho části těl jednovaječných dvojčat nebo celých početných rodin současně.

V zásadě šlo o rozšíření přístupu běžného vůči laboratorním zvířatům na lidi "méněcenných ras" a také na Němce určené k euthanasii. Verschuerův spolupracovník Hans von Nachtsheim experimentoval v podtlakových komorách také s epileptickými dětmi "neárijského" původu. Řada biologů Třetí říše se soustřeďovala v rámci ideologie "rasové čistoty" na "eugenické zásahy", jako byla sterilizace nositelů dědičných chorob a "ozdravění" lidstva, o němž se soudilo, že směřuje ke zkáze, jak o tom hovořilo dílo Oswalda Spenglera "Der Untergang des Abendles".

V zásadě šlo o použití šlechtitelských metod hospodářských zvířat na lidi. Morálka z vědy a jejích objevů neplyne. Vědecké jsou pouze prostředky a nikoliv cíle. Je třeba také zdůraznit, že eugenické metody se neomezovaly pouze na nacistické Německo. Například ve Švédsku byli zločinci sterilizováni až do 60. let 20. století a v Československu genetik Hrubý ve své učebnici z roku 1948 zdůrazňuje, že eugenika byla nacisty zneužita a proto je nutné ji důkladněji studovat a praktikovat.

Autorka Ute Deichmann ve své knize uvádí, že v letech 1933 až 1939 bylo propuštěno z rasových důvodů 9 procent biologů. Z nich je zřejmě nejznámější genetik Richard Goldschmidt, který se stal profesorem Univerzity v Berkeley. Uvolněná místa byla okamžitě obsazena "árijskými" biology.

Poměr "árijských" biologů k nacionálnímu socialismu byl různý, avšak většinou vstřícný. Upřímné, ale rezervované nadšení projevoval například známý zakladatel etologie Konrad Lorenz. Snaha o udržení místa ve výzkumu byla silná a proto se nikdo nepostavil ke zjevnému odporu vůči nacistickému režimu. Přitom Němcům "árijského" původu nehrozilo žádné výrazné nebezpečí. Nacisté měli tendenci ponechávat své odpůrce z německých řad někde v ústraní dožít a nekladli odpor případné emigraci. Jedním z mála biologů, kteří veřejně prohlašovali své výhrady, byla mimořádná profesorka Berlínské univerzity Elisabeth Schiemann, která byla v roce 1940 odvolána ze svého místa, avšak do konce války zastávala poměrně významné místo ve výzkumu.

Autorka Ute Deichmann dále ve své knize uvádí, že podíl členství v NSDAP u německých biologů činil asi 55 procent. Ve věkové skupině do 40 let bylo v NSDAP více než 70 procent německých biologů. Členství v NSDAP nebylo zákonem stanovenou podmínkou pro habilitaci, avšak podstatně ji usnadňovalo. Poměrně častým jevem byl vstup do NSDAP po habilitaci, zřejmě jako očekávaná podmínka. Jmenování docentem nebo profesorem provádělo Říšské ministerstvo výchovy po poradě s vůdcovým zástupcem (jímž do roku 1940 byl Rudolf Hess a po roce 1940 Martin Bormann) a po poradě s ideologickou kanceláří Alfreda Rosenberga. Doporučení vypracovával Nacionálně socialistický svaz docentů.

V Německu se tradičně cenila kompetence a výkonnost. Proto na univerzitách nedocházelo ke jmenování diletantů, kteří spíše působili ve "výzkumu" SS Ahnenerbe (Dědictví předků).

Po válce němečtí biologové v drtivé většině zůstali na svých místech, protože téměř nebyl biolog, který by se nějak nezapletl s nacionálním socialismem.
 

V roce 1930 Richard Walther Darré ve své knize "Um Blut und Boden: Reden und Aufsätze" (München, 1939) píše, že "jednota krve a půdy musí být obnovena". Jde o kvazi-mystické spojení "krve" (rasy nebo národa) a "půdy" (území a životního prostředí) pro germánský lid a s vyloučením podřadných ras, jako jsou Slované. Židé jsou označováni jako národ bez kořenů, neschopný skutečných vztahů k půdě. Na posvátnou germánskou půdu má právo pouze germánská krev. Zatímco spojení "krev a půda" se objevovalo ve "völkisch" hnutí již za vlády Wilhelminy, Darré toto spojení poprvé použil jako vůdčí princip nacistického myšlení. Ve svých úvahách navázal na Arndta a Riehla a snil o rozšíření germánské krve do celé Evropy, o obnově zemědělství a o rasové čistotě a ekologické soběstačnosti.

Richard Walther Darré byl jedním z vůdčích stranických "rasových teoretiků". Získal pro nacisty rozhodující podporu rolníků během kritického období na počátku 30. let 20. století. V letech 1933 až 1942 zastával funkci Říšského rolnického vůdce a ministra zemědělství. Rozhodně nešlo o podřadnou funkci, neboť ministerstvo zemědělství mělo čtvrtý nejvyšší rozpočet až do konce války. Ze své funkce Darré byl schopen zajistit podporu různým ekologicky orientovaným iniciativám a sehrál klíčovou roli při sjednocování nejasných ekologických tendencí nacionálního socialismu.

Byl to právě Darré, kdo položil do základů agrární mystiky anticivilizační, antiliberální a antimoderní názory nacistické elity. Darré měl zřejmě zásadní vliv na ideologii nacionálního socialismu, když v nacistické ideologii jasně jako nikdo před ním definoval systém hodnot agrární společnosti a prosadil tento agrární model do oficiální nacistické politiky. Cíl této politiky nebyl pouze v souladu s nacistickou imperialistickou expanzí ve jménu "životního prostoru" (Lebesraum), ale byl jejím zdůvodněním a dokonce motivací. Darré tvrdil: "Myšlenka krve a půdy nám dává morální právo vzít si na východě tolik země, kolik jí bude třeba pro vytvoření harmonie mezi tělem našeho Národa a geopolitickým prostorem".

Kromě "zelené kamufláže" pro kolonizaci východní Evropy se Darré snažil zapracoval ekologicky citlivé principy do samotných základů zemědělské politiky Třetí říše. Když na druhé říšské konferenci farmářů v roce 1934 byla vyhlášena "bitva o produkci", prvním bodem tohoto programu bylo heslo "Udržet půdu zdravou." Avšak jeho nejvýznamnějším činem je prosazení velkoplošných organických zemědělských metod (lebensgesetzliche Landbauweise) a rolnictví v souladu s řádem přírody. Jádrem těchto opatření byla anthroposofie a metody biodynamické kultivace půdy, které vypracoval Rudolf Steiner.

Kampaň na prosazení organického rolnictví ovlivnila desítky tisíc malých a středních farem v celém Německu. Setkala se také s odporem některých představitelů nacistického Německa, jako byli Backe a Göring. Avšak Darré svoji politiku prosazoval s pomocí Rudolfa Hesse a dalších až do roku 1942. Tato politika nebyla jen Darréovým osobním postojem, ale měla podporu Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera. Takové prosazování ekologicky šetrných metod zemědělství státem od té doby již nebylo zaznamenáno.

Z těchto důvodů je Richard Walther Darré někdy považován za předchůdce současného hnutí Zelených. Anna Bramwell se v článku "Darré. Was This Man 'Father of the Greens?" (History Today, September 1984) o něm vyjadřuje jako o "otci Zelených". Jeho kniha "Krev a půda" se dodnes objevuje ve fašistických kruzích, které ho považují za ekologického radikála. Darrého lze ale jednoznačně odsoudit jako fanatického rasistu a nenávistného antisemitu, který například Židy opakovaně označoval za "plevel". Až do roku 1942 byl pevně spojen s nacistickým režimem, jemuž oddaně sloužil. Některé důkazy naznačují, že to byl právě Darré, kdo přesvědčil Hitlera a Himmlera o nutnosti vyhlazení všech Židů a Slovanů. Ekologické aspekty jeho práce nelze oddělit od jeho nacistického smýšlení. Darré je tak jedinečným představitelem ekofašisty, který se dostal k moci.
 

Několikrát bylo zdůrazněno, že agrární a romantické prvky nacistické ideologie a politiky měly trvalý ráz, pokud nebyly v příkrém rozporu s rychlou technickou a průmyslovou modernizací Třetí říše v důsledku zbrojení. Historikové se však nezmiňují o tom, že dokonce tato modernizace měla své významné ekologické pozadí. Zodpovědnost za soulad rychlé industrializace Třetí říše s ekologickými požadavky měli zejména říšský ministr Fritz Todt a jeho hlavní plánovač inženýr Alwin Seifert.

Dr. Dipl. Ing. Fritz Todt byl jedním z nejvlivnějších nacistů. Narodil 4. září 1891 a zemřel 4. února 1942 při letecké havárii. Byl generálním inspektorem německé dopravy a byl šéfem stavebního dozoru nad projektem Kehlstein, projektem výstavby Hitlerova "Orlího hnízda" na hoře Kehlstein u Berchtesgadenu. Todt byl SA-Obergruppenführer a generálmajor Luftwaffe, říšským ministrem zbrojního průmyslu a měl několik dalších významných funkcí. Byl šéfem polooficiální organizace "Organisation Todt" a měl ve svých rukou největší technické a stavební úkoly Třetí říše. Podle jeho nástupce Alberta Speera Todt miloval přírodu a často byl ve sporu s šéfem stranické kanceláře Martinem Bormannem ohledně devastace přírody kolem Obersalzbergu během realizace projektu Kehlstein. Někteří autoři označují Todta za "ekologa". Jeho nejvýznamnějším projektem bylo vybudování dálnice, která byla co nejvíce šetrná vůči životnímu prostředí. Todt ve svých projektech vždy požadoval naplnění moderních ekologických principů. Při budování "Orlího hnízda" a přístupové silnice k němu se snažil nejen chovat se šetrně k přírodě, ale také kladl důraz na harmonické a estetické zasazení svého díla do přírody. Todt se před stavbou dálnice vyjádřil, že nemůže pouze plnit svůj dopravní účel, ale musí také vyjadřovat německé cítění.

Todtův hlavní poradce a spolupracovník v otázkách životního prostření byl Alwin Seifert, jehož Todt opakovaně označoval "fanatickým ekologem". Seifert byl oficiálně Říšským ochráncem krajiny, ale jeho straničtí kolegové ho nazývali "Matka Země". Seifert snil o úplném odvrácení lidstva od technologie k přírodě a byl velkým obdivovatelem německé přírody. Počátkem roku 1934 například napsal Rudolfu Hessovi, aby říšská vláda věnovala pozornost vodě a používala pracovní metody šetrné vůči přírodě. Kromě svých oficiálních povinností Seifert usilovně bojoval za zachování původního divokého rázu přírody. Energicky bojoval proti pěstování monokultur, proti odvodňování a chemizaci. Také kritizoval Darréa za jeho příliš měkký přístup k ochraně přírody a zasazoval se za přírodní, jednoduché metody farmářství, které by byly nezávislé na kapitálu.

Přes rozsáhlý zbrojní program a mohutný rozvoj průmyslu nacisté popřávali sluchu ekologickým iniciativám, které vycházely z filozofického pozadí politiky NSDAP. Díky tomu také radikální ekologické kroky získávaly podporu u nejvyšších představitelů Třetí říše. V polovině 30. let 20. století Fritz Todt a Alwin Seifert neúnavně bojovali za přijetí říšského zákona na ochranu Matky Země. Seifert získal podporu téměř všech nacistických ministrů snad kromě ministra hospodářství, který se obával dopadů takového zákona na těžbu nerostných surovin.

Avšak každá taková iniciativa by zůstala nevyslyšena, pokud by nebylo podpory Říšského kancléře Rudolfa Hesse, představitele "zeleného křídla" NSDAP. Rudolf Hess měl v nacistické hierarchii jedno z nejvýznamnějších míst. Do nacistické strany vstoupil již v roce 1920 s členským číslem 16. Téměř dvacet let byl Hitlerovým osobním tajemníkem. Sám Adolf Hitler považoval Hesse za svého nejbližšího poradce. Rudolf Hess byl druhým nástupcem po Vůdci (prvním byl Hermann Göring). Jeho rukama procházel každý návrh zákona a každý dekret, než byl Vůdcem schválen a podepsán.

Rudolf Hess udržoval přísnou biodynamickou dietu a ani přísný vegetariánský režim, který udržoval Adolf Hitler, neuznával jako dostatečný. Užíval pouze homeopatické léky. Byl to právě Hess, kdo představil Vůdci Darréa a zajišťoval, že "zelené křídlo" bude mít vždy prominentní postavení. Rudolf Hess byl ještě důraznější zastánce organického zemědělství než Darré a učinil řadu kroků na podporu Lebensgesetzliche Landbauweise. Jeho úřad byl také přímo zodpovědný za plánování využívání půdy v celé Říši a k tomuto účelu Rudolf Hess využíval řadu odborníků včetně Seiferta.

Díky neúnavné Hessově podpoře "zelené křídlo" mohlo dosáhnout svých nejvýznamnějších úspěchů. Do března 1933 byla připravena řada ekologických právních opatření na národní, regionální a místní úrovni. Tato opatření, jako programy zalesňování, seznamy chráněných živočichů a rostlin, ochranářská nařízení omezující průmyslový rozvoj, nepochybně tehdy patřila k nejvíce pokrokovým na světě. Byla stanovena pravidla ochrany přírody a posvátného německého lesa. Nacistický stát také vytvořil první přírodní rezervace v Evropě.

Darréovy snahy obnovy půdy a podpory organického zemědělství, Todtovy a Seifertovy pokusy uzákonit ekologicky citlivé využívání půdy a ekologickou průmyslovou politiku vyústily v roce 1935 k největšímu úspěchu ekologů v podobě Reichsnaturschutzgesetz, zákona na ochranu přírody, který ustanovil pravidla nejen pro ochranu flóry, fauny a "přírodních památek" na území Třetí říše, ale také omezil komerční využívání ostatních přírodních zdrojů. Ustanovil povinnost všech národních a místních představitelů konzultoval s představiteli Naturschutz všechny zásahy, které by vedly k zásadním změnám v přírodě.

Ačkoliv o účinnosti těchto legislativních opatření bylo možno pochybovat, tradiční němečtí ekologové je považovali za velký úspěch. Walter Schoenichen prohlásil, že bylo dosaženo úplného naplnění romantických a "völkisch" ideálů. Hans Klose, jeho nástupce v úřadu Říšského úřadu pro ochranu přírody, popsal nacistickou ekologickou politiku jako "nejvyšší bod ochrany přírody" v Německu. Snad největším úspěchem těchto opatření bylo "intelektuální uznání německého Naturschutz" a začlenění hlavního ekologického proudu do nacistického průmyslu.

Přestože tyto výsledky "zeleného křídla" byly významné, nelze je přeceňovat. Ekologické iniciativy byly v NSDAP všeobecně populární. Na druhé straně se proti nim stavěli Joseph Goebbels, Martin Bormann a Reinhard Heydrich, kteří považovali Darrého, Hesse a jejich stoupence za snílky, excentriky nebo jednoduše za bezpečnostní riziko. 10. května 1941 Rudolf Hess tajně odletěl letadlem Me 210 do Velké Británie a podezření zesílilo. V únoru 1942  Fritz Todt zahynul při letecké havárii a krátce poté byl Walther Darré zbaven všech svých funkcí. V posledních třech letech existence Třetí říše "zelené křídlo" NSDAP již nehrálo žádnou aktivní roli, avšak jeho výsledky přetrvaly až do konce.
 

Na základě studia ekologického hnutí v nacistickém Německu by někdo mohl dospět k nesprávnému závěru, že také represivní politický režim může vytvářet chvályhodné výsledky. Skutečné poučení je však přesně opačné. Dokonce i velmi chvályhodné kroky mohou být zvráceny a zneužity ve službách zločinecké vlády. "Zelené křídlo" NSDAP rozhodně nebylo skupinou nevinných, zmatených a zmanipulovaných idealistů nebo reformátorů. Naopak, vědomě prosazovalo a provádělo zločinný program rasistického vyvražďování, všeobecného politického útlaku a snahy po vojenské celosvětové nadvládě. "Ekologické" snahy se naprosto vzdálily od jejich základního smyslu. Nakonec ekologická politika byla přímo zodpovědná za masové vyhlazování lidí ve vyhlazovacích táborech a za vyvražďování lidí na okupovaných územích celé Evropy.

Žádný aspekt nacistického projektu nelze dostatečně pochopit bez jeho souvislosti s holocaustem. Ekologické argumenty zde sehrály rozhodující roli. "Zelené křídlo" NSDAP nejen prosazovalo antisemitismus tradiční reakční ekologie, ale dokonce posílilo nové proudy nenávistného rasismu vůči "nečistým" rasám. Požadavek přírodní "čistoty" poskytl odůvodnění pro masové zločiny Třetí říše. Odmítnutí jakékoliv společenské analýzy příčin poškozování životního prostředí a její nahrazení mystickou ekologií se stalo nedílnou součástí příprav na konečné řešení židovské otázky (Gesamtlösung).

Gröning a Wolschke-Bulmahn ve své práci "Politika, plánování a ochrana přírody" uvádějí, že nacistická ideologie nemohla vysvětlit poškozování životního prostředí v Německu hledáním příčin v Němcích samotných, protože by nutně musela odhalit konfliktní společenské zájmy. To by mohlo vést ke kritice nacionálně socialistického režimu, který by vůči takové kritice nebyl imunní. Jediným řešením bylo problémy životního prostředí spojit s ničivým vlivem jiných ras. Nacionální socialismus tak získával lidovou podporu pro eliminaci jiných ras. Zdůvodněním bylo zajištění harmonického života německého lidu s přírodou.

Německý ekofašismus tedy měl jediný cíl: genocidu jako nezbytný krok pro ochranu životního prostředí.
 

Zkušenost se "zeleným křídlem" německého fašismu je jistě extrémním případem politické angažovanosti ekologie. Rozhodně nenaznačuje nějaké vnitřní nebo nevyhnutelné spojení mezi ekologickými tématy a pravicově orientovanou politikou. Podobně existuje spojení ekologie s levicovou politikou.

Pokud se o problémy způsobené nadvládou lidstva nad přírodou zajímá stále více lidí, kteří zastávají určitou ideologii, hrozí zneužití ekologie pravicovými radikály. Původně konzervativní a nepolitické manifestace ekologů mohou získat fašistické prvky.

Rozhodně není pravda, že lidé, kteří prosazují reformu společnosti podle přírodních zákonů, nejsou levicově nebo pravicově orientováni, ale že smýšlejí pouze ekologicky. Historie dokazuje, že ekologická témata mohou být využita ve prospěch jak levicových tak pravicových politických sil, pokud mají nějaký společenský obsah, který lze politicky využít. Ekologie sama o sobě s politikou nijak nesouvisí, ale musí být veřejnosti interpretována a zprostředkována nějakou společenskou teorií, čímž získává politický význam. Zde pak leží nebezpečí přechodu do formy reakční ekologie.

Základní vlastností reakční ekologie je prosazování "reformy společnosti podle přírody", která je předkládána jako "přirozený řád" nebo "přírodní zákon", jemuž se lidstvo musí podřídit. Sociologové dosud neprostudovali společenské procesy a struktury, které vedou k tomuto pokřivenému vztahu k životnímu prostředí. Avšak přechod k ekomysticismu od jasné společenské a ekologické analýzy má katastrofické politické důsledky. Ideologický obsah "řádu přírody" neponechává žádný prostor ke kompromisu, je chápán jako absolutní zákon.

Proto tvrzení současných Zelených, že "nejsou ani pravicoví ani levicoví ale stojí v čele", je historicky naivní a politicky nebezpečné. Obranou proti hrozbě ekofašismu je jasná a názorům otevřená ekologická státní politika. Jakákoliv "ekologická" orientace sama o sobě, bez kritického společenského rámce, je nebezpečně nestabilní. Historie fašistické ekologie ukazuje, že za správných podmínek se tato orientace rychle zvrhne v naprosté barbarství.
 

Nelze popřít, že ekologická krize v současnosti je reálná. Řadou způsobů a na řadě míst je biosféra naší planety ničena. Existují již neobyvatelné oblasti, zamořené toxickými odpady z chemických továren nebo z havárií jaderných elektráren. Soustavně a trvale dochází ke znečišťování ovzduší emisemi a ke znečišťování vody. Důsledkem znečištění je ozónová díra a zřejmě také globální změny klimatu. Ohrožení životního prostředí však stojí na okraji zájmu většiny společností na mezinárodním trhu. Proto řada ekologických aktivistů volá po zásadních změnách existující společnosti.

Historické zkušenosti zejména z období 30. let 20. století ukazují, že v době zhoršování ekonomických podmínek a silného rozčarování z politiky jsou občané více nakloněni nacionálním a dokonce fašistickým myšlenkám. S růstem společenského napětí se do volených orgánů dostávají neofašistické skupiny, jako tomu bylo v případě Rakouska. Řada občanů je dokonce ochotna tolerovat některé projevy nenávisti a násilí proti cizincům. Tyto skupiny, ať už skinheads nebo "intelektuální" skupiny jsou součástí "Nové pravice", která převzala řadu myšlenek z klasického fašismu. Zmodernizovaly stará nacionalistická, mystická a spasitelská témata "staré pravice". Kromě jiného také používají pravicovou interpretaci ekologie jako ideologického nástroje, jemuž občané popřávají sluchu, protože nabízí jednoduchá schémata.

Dnešní fašisté se ideologicky odlišují od svých předchůdců. "Ekologie" a mystické vyobrazení světa přírody je zcela jistě původní myšlenkou německého nacismu. Koncem 19. století v Evropě povstala kulturní revolta proti positivismu. V Německu měla podobu přírodního mysticismu a rasového nacionalismu.

Ve 20. letech 20. století okultní a pseudovědecké myšlenky představy německého národa začaly pronikat do původního německého romantického nacionalismu a romantického rasismu. Příkladem bylo vytlačení pojmu "lid" pojmem "národ" jako skupiny lidí spojené jistou transcendentální "esencí". Touto "esencí" mohla být příroda, kosmos nebo "mýtus", avšak vždy představovala určitou nejniternější podstatu člověka, která měla být zdrojem jeho tvořivosti, hloubky cítění, jeho individuality a jeho jednoty s ostatními příslušníky národa.

"Völkisch" hnutí ve 20. letech 20. století považovalo moderní materialismus, urbanismus, racionalismus a vědu za dílo ďábla a za svého nepřítele. Výmarská republika jako produkt západní demokracie a liberálních myšlenek byla loutkovým režimem, který nepředstavoval německou "podstatu". Mnoho Němců bylo přesvědčeno, že za novou materialistickou konzumní společností, bezohledným rozvojem průmyslu, komerční kulturou a nástupem moderních technologií stojí židovská spiknutí, které systematicky ničí tradiční německé hodnoty. Pouze skuteční vlastenci, za něž se považovala extrémní pravice, mohou povznést Německo z trosek a zbavit ho diktátu Versailleského míru.

Paul Lagarde a Julius Langbehn napsali dílo, v němž oslavovali aristokratický společenský řád, v němž Německo bude vládnout světu. Vyzdvihovali nacionální romantismus, tedy návrat k půdě a k přírodě, v níž lidé nacházejí své kořeny a smysl svého života. Ve 20. letech 20. století se v Německu objevila nová "kosmická" víra, ztělesněná v "árijské krví", která byla směsí okultních a esoterických duchovních představ. Mystické systémy jako theosofie, anthroposofie a ariosofie (mystické "árijství") se staly prazákladem německého nacionálního socialismu.

Romantičtí nacionalisté "völkisch" hnutí se stali důležitým zdrojem ideologie nacionálního socialismu, jemuž se během 30. let 20. století podařilo využít romantické protimoderní postoje k vybudování technologicky moderního a nebezpečně nacionálního totalitního státu. Nacisté demagogicky probouzeli strach ze všeho cizího, zejména židovského. Pomocí mystického a romantického nacionalismu, který je blíže "přírodě", slibovali obnovu "národní identity" a návrat k jednoduššímu, zdravějšímu a "přirozenějšímu" způsobu života. Pomocí představy "nordického rolníka", který žije v souladu s půdou, se nacistům podařilo vybudovat společnost, která byla modernější a techničtější, než byla německá společnost kdykoliv předtím.

Dnes tak zvaná "nová" pravice hlásá myšlenky podobné těm, které se objevovaly ve "völkisch" hnutí ve 20. letech 20. století v Německu. Tvrdí, že nabízí "ekologickou" alternativu k moderní společnosti. S pohledu "nové" pravice za ničením životního prostředí a potlačováním národností stojí "semitský" monotheismus a universalismus. Křesťanství, jako současná náboženská forma, liberalismus a marxismus, jako sekularizované formy, jsou "novou" pravicí obviňovány z ekologické krize a z potlačování národní identity. "Nová pravice" dále tvrdí, že židovsko-křesťanský universalismus zničil řadu původních kultur, když křesťanští misionáři začali šířit křesťanství ve světě. Modernismus pak potlačil etnické a národní kultury. Nekontrolovatelný rozvoj moderních technologií vedl nejen k ničení samotné přírody, ale také k vymizení ducha. Ničení přírody je zde chápáno jak ve fyzickém, tak v duchovním smyslu. Tím, že lidé ztrácejí své kořeny v přírodě, ztrácejí svoji "podstatu".

Podle ideologie "nové" pravice rovnostářská demokracie ve Spojených státech smísila všechny rasy a kultury dohromady a vytvořila bezduchou společnost. Americký kulturní imperialismus je hrozbou všem kulturám ve světě a technologický imperialismus ničí globální životní prostředí. Fašistická ideologie "národní identity" požaduje, aby všechny kultury měly právo rozhodovat o svém životním prostředí a o území, na němž žijí. Evropa, která se snaží změnit v modernizovanou monokulturou, by měla být "Evropou otčin", v níž by byla zajištěna samostatnost každého národa. Jako Turci žijí v Turecku, Senegalci v Senegalu, také Němci by měli mít právo žít ve své otčině.

Ekologie v pojetí "nové" pravice slouží pro ospravedlnění "etnopluralismu", určité formy nacionalismu. Pojetí "domoviny" (Heimat) se objevuje ve formě nacionálního regionalismu, podle něhož tradice určité oblasti a jazyka jsou mysticky spojeny s "prapůvodní" zemí a půdou. Slovo "Heimat" vyvolává představy z minulosti: odpor vůči urbanistické společnosti, důvěrně známá společenství lidí a blízkost přírody. Několik desetiletí od konce druhé světové války byl tento pojem zavrhován kvůli spojení s německým nacismem. Avšak v 70. letech 20. století jej znovu objevili někteří intelektuálové v reakci na kapitalistickou industrializaci. Pro lidi, kteří hledali obranu proti vnějšímu nepříteli, nadnárodnímu kapitálu, se slovo "Heimat", v němž je cítit biologické spojení s domovinou, stalo užitečným nástrojem nejen proti imperialismu, ale také proti imigraci, cizincům a prudkému růstu populace. Imigrace ze zemí třetího světa je odsuzována pomocí biologických argumentů. Pojem "Heimat" již nepoužívají pouze nacisté, ale například v září 1989 jej použil jeden z představitelů německé Ligy na ochranu životního prostředí a přírody (Bund für Umwelt- und Naturschutz, BUND).

Ekologie s určitými mystickými prvky slouží pro zdůvodnění nacionalismu, která má své mystické pozadí. Příkladem je hnutí New Age, které se hlásí k ekologii a obsahuje jisté mystické prvky, které jsou nezbytné pro oživení moderního autoritářského nacionalismu. Podobně jako v Německu mezi válkami se objevily různé iracionální kulty hnutí New Age s esoterickými prvky jak v Německu tak zejména v anglo-americkém světě.
 

Ekologii pro své mysticko-nacionální představy zneužívá celá řada neofašistických skupin a politických stran. Členské základny některých ekologických hnutí a neofašistů se někdy překrývají a vytvářejí "ekofašistické sítě", jak je označuje protifašistický výzkumník Volkmar Wölk. Neofašistická programová literatura často kombinuje ekologii a nacionalismus takovým způsobem, že řada lidí nevidí žádné souvislosti s fašismem. Přitom tyto skupiny ve ideologicky podporují neonacistické bandy pouličních rváčů, které útočí na cizince.
 

Národní revolucionáři v Německu šikovně směšovali pravicové a levicové názory a využívali nacionalismus a ekologii tak, aby překročili ideologické hranice. Byli přesvědčeni, že existuje "třetí cesta" mezi kapitalismem a socialismem, a že Německo je předurčeno vést lidstvo touto cestou. Třetí cesta vycházela jak z nacionalismu tak ze socialismu a stala se ideologickým základem nacionálního socialismu. Současné křídlo národních revolucionářů, nazývané "Solidaristen", vychází z myšlenek bratrů Strasserových, dvou členů nacistické strany ve 20. letech 20. století, kteří kladli důraz na slovo "socialismus" v nacionálním socialismu a představovali "levé" křídlo nacistické strany. Adolf Hitler ve 30. letech 20. století toto křídlo potlačil, protože pro nástup NSDAP k moci potřeboval silnou finanční a politickou podporu německých průmyslníků, bankéřů a velkostatkářů. Dnešní "Solidaristen" a další podobná hnutí národních revolucionářů považují Otto Strassera za "Trockého nacionálního socialismu".

Současný přední ideolog národních revolucionářů Heinning Eichberg hovoří o "národní identitě" a "nacionalismu osvobození". Národní revolucionáři dnes hledají oporu jak v pravicových tak v levicových postojích. Podporují národně osvobozenecká hnutí prakticky celého politického spektra včetně Irské republikánské armády, Baskické separatistické armády nebo hnutí na Ukrajině. Rozdělené Německo národní revolucionáři považovali za "důsledek imperialistické politiky okupačních sil" (od roku 1949 do roku 1990 bylo poražené nacistické Německo rozděleno na Německou demokratickou republiku, která vznikla ze sovětské okupační zóny, a na Spolkovou republiku Německo, která vznikla z okupačních zón Spojených států amerických, Velké Británie a Francie). Do roku 1990 národní revolucionáři hovořili o "osvobození" Německa včetně Rakouska. Nyní se soustřeďují na "znovusjednocení" s Rakouskem.

Ideolog Heinnig Eichberg považuje žido-křesťanství za hlavní zdroj veškerého současného zla, protože je intelektuální, staví lidstvo proti sobě a proti duchovnu a zanedbává emoce a tělo. Pro obnovení "národní identity" navrhuje nové náboženství, které je podivuhodnou směsí pohanského německého, keltského a indického náboženství se starými "völkisch" nacionálními myšlenkami. Toto náboženství je postaveno na smyslnosti a přirozenosti tance, na rituálu, obřadu, tabu, meditaci, kazateli a na povznesení. Má formu rituálů a smyslové zkušenosti a duchovních zážitků. Klade si za cíl navrátit člověka do těsnějšího sepjetí s přírodou. Získává velkou oblibu zejména v různých proudech hnutí New Age ve Spojených státech. Eichberg volá po návratu k přírodě, k původním zdrojům lidského života, duše a kultury. Vývoj společnosti vidí v těsné souvislosti s ekologickou krizí.

Národní revolucionáři používali ekologická témata nejen ke konstrukci primitivních náboženství hnutí New Age, ale také ve své politické činnosti. Během 70. let 20. století se podíleli na organizaci odporu vůči jaderné energii. Jejich ekologické snahy a odpor vůči jaderné energii souvisí s jejich protiamerickými názory. Jaderné elektrárny představují pronikání nadnárodního kapitálu, globalizaci ekonomiky a jsou "proti přírodě".

Některé skupiny národních revolucionářů se koncem 70. let 20. století snažily v Německu sloučit s nově vznikajícím hnutím Zelených. Představitelé hnutí Zelených však brzy odhalili skutečné cíle národních revolucionářů, kteří jsou nebezpečnější než nacisté, protože jejich skutečným úmyslem je podkopat samotné základy demokracie a zvrátit ekologické programy. Dnes stojí národní revolucionáři většinou zcela mimo hnutí Zelených.
 

Podobně jako Národní revolucionáři, také Svobodná německá dělnická strana (Freiheitliche Deutsche Arbeiterpartei, FAP) hlásá "národní socialismus" založeného na "sounáležitosti místo třídního boje". FAP se nesnaží o žádné levicové názory, ale otevřeně a militantně podporuje nacistické myšlenky, vyzdvihuje rasu a národ a hlásí se k myšlenkám Adolfa Hitlera. Ideologové FAP prohlašují, že "úspěchy" německých vojáků nebudou zapomenuty ani po tisíci letech. FAP je z větší části ovládána Hnutím (Die Bewegung), které se snaží ve Spolkové republice Německo o obnovu NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei) a tím o sjednocení všech fašistických skupin pod svá křídla.

Členy FAP jsou většinou skinheads a jejich příznivci. Činnost FAP se nevyhýbá násilí a rasovým útokům proti cizincům. Hlavním heslem je "Německo Němcům - pryč s cizinci". Ve svém volebním programu mají taková propagandistická hesla, jako "německá práce německým dělníkům", "repatriace cizinců", "žádné volební právo cizincům". Němci nesmí zničit "odkaz svých otců", své "kulturní dědictví" a Alsasko-Lotrinsko, jižní Tyrolsko a Rakousko musí být navráceno Německu.

Nacisté Svobodné německé dělnické strany jsou zhnuseni zejména "humanisticky orientovaným kosmopolitismem". Marxismus, liberalismus a křesťanství zavinily, že "lidstvo ztratilo své spojení s přírodními cykly naší Země". Jsou přesvědčeni, že žádná "technická ekologie" nemůže uspět proti "stále více hrozící ekologické katastrofě". "Přerušené vztahy mezi lidstvem a zbytkem přírody" lze obnovit pouze "ekologickou revolucí" a "radikální revolucí mysli", která "přivede lidstvo zpět k znovuzačlenění do struktury planetárního života". Lidstvo potřebuje novou etiku, podle níž "lidstvo, zvířata a příroda budou chápány jako jeden celek. Zvířata nejsou věci, ale životní formy, které cítí radost i bolest a potřebují naši ochranu". FAP vystupuje proti potratům jako "zločinu proti zákonům zdravé přírody a proti Bohu".

Svobodná německá dělnická strana ve zjevném rozporu se svojí ideologií prosazuje trvalý ekonomický růst. Ekologické požadavky musejí být v souladu s fungováním ekonomiky a cyklický systém přírody lze začlenit do ekonomiky.
 

Republikánská strana v Německu byla založena v roce 1983 bývalým příslušníkem Waffen-SS Franzem Schönhuberem. Tato strana, která má četná spojení s nacisty, se na veřejnosti prezentuje jako "společnost německých vlastenců". Dodnes vystupuje proti imigrantům, zejména proti Turkům a proti přílivu uprchlíků do Německa. "Přílivová vlna" žadatelů o azyl v Německu podle jejich názoru způsobuje růst kriminality, sociální napětí a finanční problémy.

Republikáni požadují zachování existence německého národa, jeho zdraví a jeho ekologického životního prostoru (Lebensraum) jako priority domácí politiky. Jejich cílem, jak dodávají, je také ochrana životního prostředí. Ekologické problémy ohrožují "zdraví" německého národa, přičemž pod pojmem "zdraví" chápou "genetické zdraví" německého lidu. Takové "zdraví" má "vyšší hodnotu než krátkodobé zisky a zajišťování životního standardu". Ochrana a udržování "zdravého prostředí" je nejen ochranou "způsobu života německého lidu a národa" ale také "vlasteneckou povinností". Republikáni hájí právo na antikoncepci německých žen a považují ji za povinnost žen třetího světa. Bez "účinného plánování rodiny" by bylo ohroženo životní prostředí a "populační exploze" by vedla k "přírodní katastrofě a stagnaci".
 

Nacionálně demokratická strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, NPD) byla založena v roce 1964 zejména bývalými aktivními nacisty Třetí říše. Tato agresivně nacionální politická strana dlouho požadovala německé sjednocení. Její programová literatura tvrdí, že "dvě války během jedné generace nepoškodily zdraví německého lidu". Vůbec se nezmiňuje o tom, co druhá světová válka znamenala pro Židy v okupované Evropě. NPD kritizuje ničení životního prostředí, které má "nepříznivé vlivy na zdraví národa". Němci by neměli být vystaveni "chemické smrti" a měli by se chránit před "vrozenými chorobami". Lidé s nemocí získaného selhání imunity AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome) by měly být "registrováni". "Ochrana německého lidu" vyžaduje, aby německé ženy rodily děti a proto NPD bojuje proti "znehodnocení a ničení rodiny". Potraty ohrožují "biologickou existenci německého lidu" a ženy by se měly potratům vyhýbat. Strana pro mladé dívky navrhuje výchovu k mateřství a k vedení domácnosti. Připomeňme, že podobná výchova existovala ve Třetí říši v Lize německých dívek (Bund Deutscher Mädchen).

V roce 1973 NPD sepsala "Ekologický manifest", v němž pomocí "zákonů přírody" ospravedlňovala hierarchicky strukturovaný řád, jímž by se řídily společenské vztahy. NPD v tomto manifestu tvrdí, že "životní prostředí je znečištěno a otráveno lidmi, žijícími v rostoucí izolaci uprostřed degradující hmoty, která je nejvýraznějším příznakem porušené rovnováhy mezi lidstvem a přírodou". V následujících letech se NPD přiblížila k názorům New Age a v posledních letech hovoří o "ekologickém svědomí, tak nezbytného pro život". V roce 1988 se v programu NPD tvrdí, že "prvním požadavkem je vnitřní revoluce lidské mysli. Smyslem lidského života a štěstí není neomezené hromadění materiálního zboží nebo neomezená spotřeba, ale poznávání přírody kvůli kulturním hodnotám a společenské bezpečnosti rodiny a národa." Dále tvrdí, že "národní uvědomění a ekologické uvědomění nelze oddělit, protože milióny cizinců ohrožují německý národ v jeho samotné existenci".
 

Německá lidová unie (Deutsche Volksunion, DVU) byla založena doktorem Gerhardem Freyem, narozeným v roce 1933, který byl po dlouhou dobu ultrapravicovým aktivistou a publicistou. Gerhard Frey se zabýval obdobím druhé světové války. Ve svých publikacích zpochybňoval pravdy o koncentračních táborech a odmítal vinu Německa. Ve svých publikacích zveřejňoval vzpomínky nacistů. Německá lidová strana tvrdí, že "Německo by mělo zůstat německé" a požaduje "přednost německého pobytu pro Němce" a "národní identitu a sebeurčení".

V oblasti ochrany životního prostředí Německá lidová unie požaduje "co nejpřísnější zákony proti znečišťovatelům", "přísné testování dovážených potravin", omezení testů na zvířatech, dále požaduje zabránit "mučení zvířat" a zamezení zneužívání potratů.
 

Některé politické strany zastávají podobné postoje a názory jako "stará" pravice a hledají v "ekologické" modernizaci nové souvislosti. Jednou z takových stran je Světová liga na ochranu života (Weltbund Schutz des Lebens, WSL). Přes svůj název tato skupina působí v Německu. Její ideologie vychází z anthroposofie, okultních myšlenek formulovaných počátkem 20. století Rudolfem Steinerem (1861 - 1925). Steiner byl jedním z předních německých představitelů esoterické kultovní theosofie, jíž v 19. století zastávala Německá theosofická společnost. Vytvořil svůj vlastní filozofický směr, anthroposofii a poté založil Anthroposofickou společnost a napsal o této okultní duchovní filozofii řadu knih.

Anthroposofie přitahuje pozornost jisté části německé kultury dodnes, podobně jako tomu bylo ve 20. letech 20. století v německém "völkisch" hnutí. Například Waldorfské školy jsou založeny na Steinerových principech vzdělání a jsou uznávány řadou německých a amerických kulturních kruhů. Ve Spolkové republice Německo existuje asi 60 těchto škol. První školy tohoto typu založil Rudolf Steiner v roce 1920. Tyto školy poskytují dětem alternativní reformované vzdělání. Učitelé se vyhýbají použití násilí a tlaku. Naopak důraz se klade na hudební aspekty života a na cítění před pochopením. Steiner byl také zakladatel biodynamického farmaření, určité formy organického zemědělství, které nepoužívá žádné pesticidy a pokouší se udržovat přirozené organické vztahy mezi pěstitelem a půdou. Biodynamičtí pěstitelé dnes vyrábějí organické potraviny pod obchodním názvem "Demeter" a kosmetiku pod obchodním názvem "Weleda". Řada lidí je dnes přitahována tímto způsobem života a přijímají anthroposofii bez chápání souvislostí s méně lichotivými aspekty Steinerovy práce.

Nikoliv všechny Steinerovy představy byly nevinně ekologické a duchovní. Anthroposofie ve své esoterické evoluční teorii rozděluje lidstvo do "původních ras". Podobně jako theosofie, také anthroposofie považuje původní rasy za nedílnou součást své kosmologie. Theosofie a anthroposofie mají své základy v mýtech některých starověkých národů, přestože, jak uvidíme dále, si tyto mýty značně přizpůsobily svým účelům.

Mytologie starověkého Řecka a eposy indických a íránských národů opakovaně hovoří o civilizaci žijící pod horami Ripeiskimi (snad Himálaj) daleko na severu. Původní verze Homérovy Odyssey vypráví o setkání Odyssea a princezny Calypsó, dcery mořského krále Faiaků. Faiakové žili původně v zemi Hyperei vysoko na severu. Odtud je odvedl král Nausithoos na ostrov Scherii (zřejmě dnešní ostrov Kérkyra, Korfu), který se později stal součástí říše Atlantů. Hekataios z Abdéry (asi 300 př.n.l.) sepsal Dějiny Hyperboreje, které se nezachovaly, ale řada starověkých historiků se na ně odkazuje. Podle těchto dokladů pod horami Ripeiskimi žil národ Hyperboreů, od nichž Řekové odvozovali svůj původ. Podle mýtů Hyperboreové byli lidé vysokého ducha, milovníci umění a vládli duchovními schopnostmi. Tento popis mimo jiné připomíná elfy z galských eposů nebo alfy z nordických hrdinských zpěvů.

Středem Hyperboreje byl ostrov Dél, jímž procházela zemská osa. Klimatické podmínky byly mírné a Slunce zde nikdy nezapadalo. Řecké mýty považují ostrov Dél za rodiště Apollóna a Artemidy, jež Diovi porodila bohyně Létó. Některé prameny ztotožňují Hyperborejce s Kimmery. Když Hérakles na své cestě do zahrady Hesperidek procházel zemí Hyperboreů, setkal se s králem Atlantů Nausithoonem. Zahrada Hesperidek ležela zřejmě v oblasti dnešní Floridy. Jediný přístup po souši byl přes zemi Hyperboreů, tvořený původně úzkou horskou šíjí, spojující Elesmerův ostrov s Novosibirskými ostrovy. Podle Hérodota z Halikarnasu žil Hérakles kolem roku 17 550 př.n.l. Z toho plyne, že Hyperborea existovala ještě před kataklyzmatem v roce 15 679 př.n.l. Jiné mýty však hovoří o tom, že Orfeus na přelomu 3. a 2. tisíciletí př.n.l. přišel do kraje bývalé Hyperboreje, ale v té době zde byl jen led a mráz. Zánik Hyperboreje proběhl buď současně se zánikem Atlantidy nebo při kataklyzmatu v roce 3449 př.n.l.

V roce 1948 oceánograf  J. Gakkel prováděl výzkum Severního ledového oceánu a v blízkosti severního pólu objevil horský hřbet táhnoucí se od Novosibirských ostrovů přes oblast pólu k ostrovu Ellesmer. Později byl objeven ještě další horský hřbet. Podle určitých výsledků výzkumu lze tvrdit, že oba hřbety se ponořily pod hladinu moře před relativně nedávnou dobou. Podle mýtů byla říše Hyperboreů zničena přívalem sněhu a ledu a je možné, že tato klimatická změna souvisí také se změnou klimatu v Tibetu v kolem roku 3449 př.n.l., který tak znamená konec Stříbrného věku.

Koncem třetího tisíciletí př.n.l. se v severním podhůří Hindúkuše objevila početná skupina lidí světlé kůže, s modrýma očima a plavými až ohnivě rudými vlasy, označovaní jako Árjové (Aryani). Přinesli s sebou poměrně vysokou kulturu, hotové písmo a zejména védské texty, které obsahují mýty o dějinách Árjů. Díky dobře vyzbrojené armádě snadno vytlačili místní domorodce a v jižní a západní oblasti Turkestánu založili mocný starověký stát Áriu se sídelním městem árijských králů Artakoanem. Později překročili horské pásmo Hindúkuše a založili stát Káfirů zhruba v oblasti dnešního Kábulu a stát Nýsů pod horou Mér. S těmito árijskými kmeny se setkali Makedonci, kteří pod vedením Alexandra Velikého dobývali Indii. Další expanze Árjů směřovala na západ a dosáhli území dnešního Turecka, Řecka a Makedonie kolem 5. stol. př.n.l. Od těchto Árjů odvozují svůj původ Řekové a také Makedonci. Druhý expanzní proud Árjů se pohyboval severozápadně a zmizel beze stop v středoruské a jihoruské stepi. Kataklyzma v roce 9 564 př.n.l. ukončilo Stříbrný věk.

Podle Steinerovy anthroposofie se během tisíců let postupně vyvíjely jednotlivé původní rasy lidí. Každá následující původní rasa byla na vyšším stupni sebeuvědomění než původní rasy předchozí. Steiner ve své anthroposofii tvrdil, že první dvě původní rasy byly Polarové a Hyperboreové, "astrálně éterické bytosti", které později evolučním vývojem vyhynuly. Následující lidé byly na poněkud vyšším stupni vývoje, avšak stále byly napůl zvířecími, čistě instinktivními tvory, bez schopnosti myšlení a paměti. Teprve čtvrtá původní rasa se podobala lidem. Z nich se vyvinuli Atlantové, obyvatelé Atlantidy, z nichž pak pocházejí vyspělé (tedy germánské) evropské národy. Evropské bílé národy jsou na nejvyšším stupni vývoje, neboť jsou obdařeny dobrými vlastnostmi. Různé rasy byly při různých katastrofách zničeny. Přežily pouze rasy nejodolnější a nejschopnější. Každá rasa je proto nejlépe přizpůsobena oblasti, v níž žije. Černoši musí žít v Africe, kde je dostatek světla a tepla. Jejich mozky, kůže a metabolismus jsou přizpůsobeny životu v africké přírodě.

Pokud černoši Afriku opustí do oblastí, kde je rovnováha tepla a světla odlišná, postupně rychle degradují a ztrácejí svoji vlastní podstatu a životaschopnost.

V roce 1909 Steiner napsal, že určití lidé, kteří nedosáhnou "vyššího stupně vývoje" se budou uchylovat k násilí. V jejich karmě se budou hromadit chyby a tito lidé budou postupně upadat do stavu ďábelských a úchylných lidských bytostí a budou nuceni opustit společenství dobrých lidí.

Zřejmě na této rasové teorii stavěl Rudolf Hess, který se stal zastáncem anthroposofie. Ideologie "původních ras", která měla svůj původ v theosofii a anthroposofii, se stala základem rasové ideologie německých nacistů o čistotě "árijské rasy". Také některé Steinerovy myšlenky o biodynamickém farmaření ovlivnili některé nacionální socialisty, jako byl Richard Walther Darré.

Anthroposofické myšlenky používají také dnešní ekofašisté. Proto pravicové křídlo anthroposofistů je obvykle těsně spojeno s ultrapravicovými organizacemi a stranami. Günther Bartsch je anthroposofista a současně národní revolucionář. V roce 1989 publikoval biografii Otto Strassera, v níž se pokusil spojit ekologická témata Steinerových úvah se Strasserovými politickými názory. Je třeba také poznamenat, že anthroposofie je financována také některými velkými nadnárodními společnostmi, jako je Siemens a Bertelsmann.

Mezi ultrapravicovými zastánci anthroposofie jsou někteří představitelé Světové ligy na ochranu života (Weltbund Schutz des Lebens, WSL). Tato skupina je malá, avšak vlivná a velmi bohatá ekologická organizace působící ve Spolkové republice Německo. Zahrada jejího vzdělávacího střediska je zúrodňována podle biodynamických metod a návštěvníci zde dostávají čistě organické občerstvení. Tato organizace byla založena v roce 1958 členy bývalé NSDAP a dnes se soustřeďuje na ochranu "života", přesněji "práva na život". Jak již bylo uvedeno, její rasistická a "völkisch" ideologie vychází z anthroposofie. Životem se samozřejmě rozumí německý "život". Organizace se ostře staví proti potratům, protože je přesvědčena, že německé ženy jsou předurčeny k tomu, aby rodily "árijské" potomky.

Duchovním vůdcem a klíčovou postavou Světové ligy na ochranu života byl Werner Georg Haverbeck. Haverbeck se narodil v roce 1909 a aktivním nacistou se stal již v mládí. V roce 1928 vstoupil do úderných oddílů SA (Sturm-Abteilungen). V letech 1929 až 1932 byl členem Říšské správy nacionálně socialistické studentské ligy (Reichsleitung der NSDAP-Studentenschaft) a stal se vůdcem Říšského mládežnického vedení Hitlerovy mládeže (Reichjugendführung der Hitlerjugend). Později se stal vedoucím představitelem organizace Radostí k síle (Kraft durch Freude), která organizovala volný čas a rekreaci v Třetí říši. V roce 1933 Rudolf Hess uvedl, že Haverbeckův pas obsahoval poznámku "tento muž nesmí být zatčen". 30. června 1934 podle oficiální propagandy došlo k potlačení spiknutí uvnitř úderných oddílů SA. Během tzv. "noci dlouhých nožů" byli zavražděni vedoucí přestavitelé SA včetně jejich vůdce Ernsta Röhma. Haverbeck tuto čistku přečkal a pomáhal organizovat norimberský sjezd NSDAP a stal se členem Hessova štábu. Rudolf Hess Haverbecka seznámil s anthroposofií. Během války Haverbeck vedl rozhlasovou propagandu v Dánsku a pak působil v Jižní Americe a koncem války byl důstojníkem.

Po pádu Třetí říše Haverbeck začal působit jako pastor Anthroposofické křesťanské společnosti. V roce 1963 založil vzdělávací středisko Collegium Humanum, kde dnes působí různé ekofašistické, esoterické, "völkisch", anthroposofické a pohanské skupiny. Podílel se na založení Světové ligy na ochranu života a v letech 1974 až 1982 působil jako její prezident. V roce 1981 podepsal Heidelbergský manifest, v němž skupina vysokoškolských učitelů varovala německou veřejnost před nebezpečím imigrace. Manifest začínal slovy: "S hlubokým znepokojením pozorujeme zkázu německého lidu pod vlivem toku mnoha miliónů cizinců a jejich rodin, zcizování našeho jazyka, naší kultury, našeho národa... Řada Němců se stala cizinci ve svých bydlištích a pracovištích a proto ve své domovině (Heimat)."

Kvůli veřejnému odporu byl tehdy text manifestu zmírněn, avšak dnes, kdy v Německu opět narůstá odpor vůči přistěhovalcům a akce neofašistů jsou tiše tolerovány, by našel řadu příznivců.

V souladu s anthroposofickou vírou o původních rasách byl Haverbeck přesvědčen, že obě světové války ve 20. století byly vyvolány cizími agresory proti německému lidu a jeho duchovnímu životu. Byl přesvědčen, že německý duchovní život překážel snahám anglo-saské a židovské rasy o světovou nadvládu. Za "historickou lež" a "nepřátelskou propagandu" považoval tvrzení, že Němci během druhé světové války vybudovali vyhlazovací tábory.

V roce 1989 Werner Georg Haverbeck publikoval knihu o Rudolfu Steinerovi. Tvrdil v ní, že Steiner odhalil vznikající spiknutí proti německému národu. Během první světové války přednesl řadu přednášek o historii, v níž dokazoval pravdu v otázce "válečné viny". Svým posluchačům ukazoval na mapách cíle jednotlivých válečných mocností, jako bylo rozdělení střední Evropy a oddělení východní části Německa. Podle Haverbecka se skutečné úmysly vítězných mocností projevily v roce 1919 Versailleskou smlouvou a pak v roce 1945 úplným zničením Německa a jeho rozdělením do okupačních zón. Studená válka byla společným bojem obou vedoucích stran proti duchovnímu Německu.

Haverbeckova kniha o Rudolfu Steinerovi ale vyvolala ostré protesty anthroposofistů, kteří posílali své děti do Waldorfských  škol, používali Demeterovy výrobky a nechtěli mít nic společného s rasisty nebo fašisty. Haverbeck však představil Steinera takového, jaký skutečně byl - fanatického nacionalistu.

Úvahy o spiknutí proti německému duchovnímu životu mezi členy Světové ligy na ochranu života však úspěšně přežívají. Většina z nich je přesvědčena, že "záplava žadatelů o azyl", ničení životního prostředí a současná transformace Spolkové republiky Německo v multikulturní společnost jsou součástí duchovní války proti německému národu. Ochranu životního prostředí považují za součást ochrany lidu, jeho biologické "substance" a národní identity. Členové Světové ligy na ochranu života chápou svojí bitvu za zdravější životní prostředí za součást duchovní války proti silám, vytvářejí stejnorodou moderní společnost a "západní civilizaci", v níž se jednotlivé národy rozplývají.

Haverbeckova manželka Ursula Haverbeck-Wetzel byla jistou dobu prezidentkou Světové ligy na ochranu života. Tvrdila, že "náboženské důvody jí brání se odvrátit od jakékoliv lidské bytosti, včetně Adolfa Hitlera". Napsala, že jakmile má člověk pocit, že náleží ke svým kulturním pramenům, je hluboce svázán se svým lidem, smyslem jeho života není materiální existence, ale duchovní realita, ležící za hmotným světem, pak přestává být manipulovatelným spotřebitelem. Uniká z masové homogenizace zcela zmanipulovaných lidí odsouzených k smrti, která je cílem proroků "Jediného světa", cílem jejich moci a nadvlády. Člověk, který věří svému náboženskému přesvědčení a je pozorný ke své kultuře a závazkům, je pro ně nebezpečný.

Ernst Otto Cohrs byl prezidentem Světové ligy na ochranu života WSL od roku 1989. Od roku 1961 byl anthroposofistou a také obdivoval Rudolfa Steinera. Později zastával rasové teorie a publikoval a rozšiřoval antisemitskou literaturu. V roce 1982 jeden z představitelů bavorské kapituly Světové ligy na ochranu života veřejně informoval o Cohrsově činnosti. Napsal dopis členskému shromáždění, aby se od Cohrse veřejně distancovalo. Cohrs členům WSL zasílal antisemitskou literaturu, dělal reklamu ultrapravicovým časopisům jako Bauernschaft (časopis Thiese Christophersena, který popíral existenci holocaustu), umožňoval různým neofašistickým periodikům přetiskovat letáky WSL a sám rozesílal členům WSL texty jako "Nebyly žádné plynové komory" a "Mýtus Auschwitzu". Řada členů WSL tehdy na základě zmíněného dopisu z Ligy vystoupila. Zbývajícím členům zjevně nevadily Cohrsovy antisemitské názory a nijak se proti nim nestavěli. Mezi nimi byl například Baldur Springmann, "ekofarmář", který působil zpočátku mezi Zelenými a jeho knihu "Partner Erde" (Partner Země) publikoval ultrapravicový vydavatel Arndt Verlag. Dalším byl dr. Arnold Neugebohrn, který prohlásil, že je hrdý na svou "zlatou medaili" z NSDAP.

Vnitřní krize Světové ligy na ochranu života WSL, jíž vyvolal Cohrs svojí činností v letech 1981 až 1982, nejen poškodila postavení Ligy na veřejnosti, ale změnila její orientaci směrem k neofašismu. Cohrs se později soustředil na šíření literatury popírající existenci holocaustu.

Jedním z kolektivních členů Světové ligy na ochranu života (Weltbund Schutz des Lebens, WSL) je hamburská organizace Společnost pro biologickou anthropologii, eugeniku a vědu o chování (Gesellschaft für biologische Anthropologie, Eugenik, und Verhaltensforschung, GfbAEV). Jejím představitelem je Jürgen Rieger, "neonacista v právnickém převleku", jak ho označil deník Die Zeit. V 90. letech 20. století mimo jiné obhajoval dvě neofašistické skupiny, které spolková vláda v roce 1992 zakázala. Jedním ze členů GfbAEV je Alain de Benoist, vedoucí ideolog francouzské Nouvelle Droite. Společnost GfbAEV vydává poměrně známý časopis Neue Anthropologie. V jednom jeho čísle autoři tvrdili, že v historii lidstva vždy docházelo k ničení životního prostředí. Pouze Němci byli odlišní. V pohanských časech uctívali hroby a stromy. Měli blízko k přírodě a žili s ní v souladu. Milovali zvířata mnohem více, než jiné národy. Proto není nic zvláštního, že v současnosti se o ochranu přírody snaží především lidé nordické rasy.

- pokračování -