V souvislosti s kulturou prevence násilných konfliktů je nutné znovu zdůraznit nezbytnost vedení. Bez efektivního a zodpovědného vedení nelze provést žádnou strategii nebo použít praktické preventivní nástroje.

Michail Gorbačov v době, kdy byl sovětským prezidentem, vedl intenzivní rozhovory s řadou politických vůdců a představitelů vlád ve světě. Jedním z jeho pozoruhodných pozorování byla převažující tendence představitelů vlád západních zemí oprávněně použít "brutální sílu" jako konečné řešení. Podařilo se mu překonat postoj všech předchozích komunistických vůdců, kteří svoji neschopnost vést svůj národ nahrazovali tvrdostí, agresivitou a dokonce prosazováním násilí. Přestože Sovětský svaz disponoval ohromným arzenálem jaderných, chemických, biologických a konvenčních zbraní, Gorbačov se rozumně snažil, aby okolní svět jeho autoritu nechápal v termínech "brutální síly". Postupně s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem překonal původní koncept jaderných supervelmocí a vzájemných hrozeb prosazením principu, že jadernou válku nelze vyhrát a proto k ní nikdy nesmí dojít.

Jedním z nejdůležitějších kroků sovětského a amerického prezidenta tedy bylo odvrácení hrozby jaderné války a snahy dosáhnout postupného omezení jaderných zbraní.

Musíme mít však stále na paměti, že chybná interpretace faktů nebo omyl, souhra osobních nebo technických okolností, mohou vést k jaderné katastrofě. Dokud jaderné zbraně existují, do té doby existuje tato závažná hrozba jaderného Armageddonu.

Prevence ničivého konfliktu vyžaduje celou řadu strategií a nástrojů. Avšak pouze rozumní představitelé států svojí aktivní účastí mohou tyto strategie a nástroje efektivně použít. Jedním z hlavních závazků Komise pro prevenci ničivého konfliktu proto bylo lépe informovat představitele států a veřejnost o problému prevence násilných konfliktů a přimět je k aktivní spoluúčasti. Komise však zjistila, že zájem představitelů států není dosud dostatečný. Proto také hledala praktická opatření, která by představitele států motivovala a podpořila jejich zájem.

Komise je přesvědčena, že fakta získaná v jiných kontextech mohou významně přispět pro prevenci ničivého konfliktu. Například v oblasti lidského zdraví je myšlenka prevence naprosto běžná. Tato prevence může být užitečnou analogií pro prevenci ničivého konfliktu. Podobně jako trvalá podpora lékařského výzkumu a svědomitě používané metody ochrany zdraví vymýtily většinu smrtelných onemocnění, také bezpečnost a dobré životní podmínky miliónů lidí lze zajistit především znalostmi a prevencí.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu proto vyzývá nejen všechny představitelé států, ale také představitele obchodu, sdělovacích prostředků, církví a další vlivné osobnosti, aby svoji pozornost soustředili také na prevenci ničivých konfliktů. Své prominentní postavení a vliv mohou tito lidé využít také ke konstruktivním účelům, tedy ke vzájemné spolupráci a ke zlepšení vzájemných vztahů mezi státy, národy a skupinami lidí.

Pokud má lidstvo zabránit ničivému konfliktu, musí existovat pouze demokratické vlády, které kladou důraz na humanitární hodnoty a spravedlnost.

Ve 20. století bylo lidstvo svědkem řady příkladů vlád, které byly brutální a účinné nebo morální a neúčinné. Události druhé světové války mohou ilustrovat oba krajní případy.

Počátkem 30. let 20. století již existovaly nepochybné známky toho, že Německo by se mohlo stát říší teroru, pokud by se nacionální socialisté dostali k moci. Adolf Hitler v roce 1924 ve své knize "Mein Kampf" (Můj boj) popsal své cíle a záměry. Hitler nikdy nebyl velkým teoretikem nebo filozofem, ale praktikem politického boje, vůdcem hnutí, jehož ideologii tvořila směs obskurních dogmat. Ideovým základem NSDAP byl nacionalismus a jeho podstatou byl antisemitismus a antimarxismus.

Během období růstu nacionálně socialistického hnutí v Německu mělo mezinárodní společenství mnoho času k provedení preventivní akce s cílem potlačit nebezpečné tendence.

30. ledna 1933 prezident Hindenburg jmenoval říšským kancléřem Adolfa Hitlera. 27. února 1933 nacisté zapálili budovu Říšského sněmu, což poskytlo vhodnou záminku pro vydání prvního prezidentského dekretu, který se hluboce dotýkal občanských a politických práv občanů. V březnu 1933 byly zřízeny první koncentrační tábory, kam NSDAP odstraňovala své politické a rasové protivníky. 7. dubna 1933 byl vydán zákon, který definoval normy k očistě veřejné správy od osob "neárijského původu". 14. července 1933 byl vydán zákon, který zakazoval vytváření politických stran.

Porušování lidských práv a zvěrstva jednotek SA v ulicích proti politickým a rasovým protivníkům byly mocným signálem do zahraničí. Nacisté podobným způsobem působily také ve své zahraniční politice.

Proč představitelé západních velmocí a veřejnost ve světle prvních zločinů nacistů v Německu nijak nezasáhly, ale naopak vládu nacistů tolerovali? Proč představitelé západních velmocí nehledali žádné souvislosti mezi nacistickou krvavou domácí politickou a budoucí zahraniční politikou?

Jedním z vážných důvodů, proč demokratické státy nereagovaly včas na agresivní kroky nacistického Německa, byla hluboká hospodářská krize. Vlády demokratických států byly nuceny se věnovat domácím problémům s masovou nezaměstnaností, sociálními nepokoji a s rozpadem hospodářství. Těžké ztráty na životech, které tyto státy utrpěly během první světové války, vytvářely hluboké obavy z další války a vedly ke krokům se takové válce vyhnout za každou cenu. Představitelé těchto států proto raději tolerovaly porušování mezinárodního práva Německem a nepodnikly žádnou akci ani poté, co Hitler obsadil Porýní a porušil tak Locarnskou smlouvu. Západní politici se většinou domnívali, že Hitlerovi jde o revizi Versailleské smlouvy a obnovu hranic Německa před rokem 1914. Někteří se domnívali, že poté, co Hitler dosáhne těchto svých cílů, stane se "spořádaným občanem". Jiní zase věřili, že Hitlerova vláda nebude mít dlouhého trvání.

Hitlerovy přípravy na válku a podpora zbrojního průmyslu vedly v Německu k rychlému překonání hospodářské a politické krize a tím k dalšímu růstu popularity nacionálních socialistů. Občané demokratických zemí pod tlakem hospodářské krize nechtěli být sužováni dalšími problémy a proto většinou podporovali pasivní politiku a politické ústupky svých vlád.

Představitelé demokratických vlád zavírali oči před agresivní politikou nacistického Německa a tím nepřímo přispěli k další světové válce. Demokratičtí politici tváří v tvář hrozícímu nebezpečí uvěřili svým zbožným přáním zachovat mír a tato jejich víra přivedla svět k ještě mnohem horší katastrofě, než byla první světová válka.

Příčiny druhé světové války jsou vážným varováním a měly by se stát důležitou lekcí pro preventivní demokracii. Fanatické, kruté a jinak velmi nebezpečné vůdce je třeba zastavit ještě dříve, než se jim podaří získat moc. Je třeba je zastavit všemi prostředky, tedy i vojenskou intervencí, pokud je to nezbytné. Hitlerova brutální a agresivní politika, druhá světová válka a holocaust by nám měly být dostatečným varováním.

Ve světě existuje mnoho představitelů, kteří jsou schopni se poučit, jednat tvořivě a účelně tváří v tvář hrozícímu nebezpečí a vyhovět oprávněným zájmům proti sobě stojících skupin. Není snad lepšího příkladu takového politika, jako byl Nelson Mandela.

Během dlouhých let politického věznění Mandela dobře poznal, co znamená trvalé potlačování oprávněných požadavků. Měl jistě dobré důvody pro nenávist a silný motiv po pomstě. Dobře také věděl, že svých politických cílů mohl dosáhnout násilnou cestou. Ale také věděl, že sice násilím může odstranit své protivníky, ale také může zničit svůj lid, jak fyzicky, tak morálně. Proto se Nelson Mandela prozíravě rozhodl pro smíření znepřátelených stran, pro smluvní řešení politických rozdílů a pro vytvoření vzájemně prospěšného uspořádání nové vlády. Frederick W. de Clerk chtěl změnit od základů svoji politiku. Oba muži proto byli schopni překonat vzájemné rozdíly a zahájit mírový proces změn v Jihoafrické republice, jímž se země vyhnula hrozícímu masovému násilí v důsledku politiky apartheidu a politickému napětí.

Připomeňme, že podobná vstřícnost a vzájemné pochopení vedly k ukončení Studené války. Vzájemné vztahy mezi Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem byly podobné vztahům mezi Nelsonem Mandelou a Frederickem W. de Clerkem. Tato cesta byla obtížná a plná překážek, které se podařilo překonat jen vzájemnými ústupky, respektem a důvěrou. Oba příklady dokazují, jakou důležitou roli mohou sehrávat představitelé států a vůdci politických a náboženských seskupení při odvrácení násilného konfliktu a humanitární katastrofy.

Svět 21. století se musí vyrovnat s dědictvím století předchozího. Řada států bojuje s novou a nejistou výzvou demokratizace své politiky. Mezinárodní společenství může pomoci vytvořit a prosadit demokratické normy, může pomoci při dosažení dohod a při řešení vzájemných sporů mírovým způsobem. Vůdci a představitelé států, kteří projeví dobrou vůli a podpoří ji praktickými kroky by měly získat podporu a ocenění. Mezinárodní společenství může vytvořit podmínky pro svobodné volby, v nichž občané vyjádří svoji vůli a podporu těmto svým vůdcům. Proto je nezbytné se zaměřit také na vzdělávání veřejnosti, které může zabránit vzniku násilných konfliktů. Propásnutí vhodného okamžiku pro preventivní akce je vždy selháním představitelů a vůdců.

Složitost a riziko akcí v řadě nebezpečných situací vyžadují, aby se státy společně podílely na rozhodování, finančních nebo materiálních nákladech a na organizaci akcí. Rozhodování musí být dostatečně pružné, organizace akce musí být dostatečně rychlá.

Existují přinejmenším dva protichůdné tlaky, které ovlivňují rozhodování představitelů států a které vytvářejí neřešitelná politická dilemata. Aby byla jejich politika účinná, musí těmto tlakům věnovat dostatečnou pozornost a správně rozhodnout. Prvním tlakem je vytvoření a udržení politické shody jak mezi různými politickými silami v parlamentech, tak mezi vládou a širokou veřejností. Druhý tlak vychází z omezených možností politiků, které jsou dány finančním a personálním zázemím, časem a také politickým mandátem. Systematické hledání vhodné politiky by nemělo převážit nad včasným řešením. Naopak ukvapené rozhodnutí může zmařit naději na úspěch. Investice času a práce do jednoho řešení může zabránit přijetí jiného, často stejně důležitého opatření.

Proto musí být vybudován takový organizační, procedurální a personální systém, který umožní přijmout rychlá a kvalifikovaná rozhodnutí. Ve studii Komise pro prevenci ničivého konfliktu proto existuje celá řada doporučení, která by měla politikům pomoci při účinné prevenci ničivého konfliktu: zajištění včasných a velmi kvalitních informací a kvalifikovaná analýza situace, která připraví možné varianty řešení.

Aby politici mohly kvalifikovaně a rychle rozhodovat, musí jejich rozhodovací proces naplnit pět základních úkolů. Tento postup sice nezajistí vysoce kvalitní rozhodování, ale sníží pravděpodobnost chybných nebo nekvalitních rozhodnutí.

• Prvním úkolem tohoto procesu je zajistit dostatečné informace o aktuální situaci a poté tyto informace odpovídajícím způsobem analyzovat.
• Rozhodovací proces musí brát v úvahu možné významné hodnoty a zájmy, které budou daným rozhodnutím dotčeny.
• Rozhodovací proces musí nalézt relativně širokou skupinu možností a musí obsahovat vyhodnocení možných důsledků.
• Rozhodovací proces musí zvážit všechny problémy, které může dané rozhodnutí způsobit.
• Rozhodovací proces musí sledovat, jak je dané rozhodnutí naplňováno, případně musí reagovat na náznaky, že se rozhodnutí nedaří naplnit. Jen takto se může rozhodovací proces adaptovat na nové podmínky a poučit se ze zkušenosti.

Aby se těmto závažným problémům předcházelo, představitelé vlád a politikové by měly získat co nejlepší dostupné informace od dobře informovaných poradců z různých úhlů pohledu. Tímto způsobem lze odstranit rozdíl mezi možným a pravděpodobným směrem preventivní akce, snížit náklady a odlišit podstatné informace od informací nepodstatných. Političtí představitelé by se měli vyvarovat všech impulsivních a neuvážených kroků a pružně se přizpůsobovat novému vývoji.

Političtí představitelé při svých rozhodnutích musí vzít v úvahu značný vliv uvažování motivovaného přáním, kdy lidé slyší pouze to, co chtějí slyšet, protože si hluboce přejí, aby to byla pravda. Kritická situace je obvykle složitá a nejednoznačná. Tato nejednoznačnost pak může vést úvahám motivovaným vlastním přáním. Důsledkem jsou pak osudové chyby. Příkladem může být první světová válka, kdy obě strany předpokládaly, že dosáhnou rychlého a slavného vítězství. Tento předpoklad po několika letech vedl ke zničení téměř celé Evropy.

Při rozhodování samozřejmě političtí představitelé musí brát v úvahu národní zájmy. Tyto národní zájmy obvykle souvisejí s určitou geopolitickou, ekonomickou nebo vojenskou výhodou a mohou být vyvolány předpokládanou nebo skutečnou vojenskou nebo ekonomickou hrozbou.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu zastává názor, že na počátku 21. století by národy měly své národní zájmy chápat v širším kontextu, který by bral v úvahu nejen vlastní zájmy, ale také realitu současného světa. Pokud budeme některý konflikt považovat za vzdálený nebo nedůležitý, riskujeme jeho rozšíření, které může podkopat důvěru v těžce vybojované mezinárodní normy. Ve světě ekonomické a politické provázanosti, kde životní úroveň národů závisí na bezpečnosti a prosperitě jiných států a lidí bez ohledu na jejich rozdíly, je takový postup krátkozraký a krajně nebezpečný. Proto před tvrdošíjným hájením národních zájmů musí představitelé států a národů přijmout a hájit širší politiku.

Hrozba násilného konfliktu souvisí s podporou terorismu, s šířením epidemických onemocnění, s masovým pohybem uprchlíků nebo domácích vysídlenců, s narušeným nebo zničeným životním prostředím, jehož důsledkem je nedostatek pitné vody a potravin. Všechna tato rizika se mohou vyskytnout v naší bezprostřední blízkosti nebo nás mohou bezprostředně ovlivnit. Hájení národních zájmů musí být také hájením zájmů mezinárodního společenství.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že prevence násilných konfliktů a ničivého konfliktu je věcí nás všech - je věcí našeho přežití. Jedinou správnou cestou naší civilizace je tolerance, vzájemná pomoc, zodpovědné vedení a společenská rovnost všech lidí. Prevence ničivého konfliktu má svůj praktický stejně jako morální rozměr. Pokud dosáhneme míru a spolupráce, dosáhneme také bezpečnosti a prosperity.

Byli jsme svědky kroků po druhé světové válce, které položily základy dnešní Evropské unie. Představitelé států, jako Jean Monnet a George Marshall viděli více, než jen ohromné válečné škody a nepřátelství, které způsobila druhá světová válka. Viděli Evropu, v níž zavládne regionální spolupráce všech národů, která bude překračovat hranice států a tradičních rivalů. Předpovídali, že Evropa dosáhne široké ekonomické spolupráce, která bude sloužit nejen k poválečné obnově, ale dlouhodobé prosperitě. Poválečná rekonstrukce Evropy je vynikajícím příkladem budování strukturální prevence vytvořením podmínek trvalého společenského a ekonomického rozvoje.

Realizace takových vizí nebyla jednoduchá. Vyžadovala trvalé a tvořivé metody vzdělávání veřejnosti, mobilizaci klíčových článků společnosti a překonání neochoty některých partnerů. Navíc obnova západní Evropy vyžadovala značné finanční a materiální prostředky. Jedním z nástrojů poválečné obnovy se stal Marshallův plán, který zpočátku měl ve Spojených státech jen malou podporu veřejnosti. Jen díky nezměrnému úsilí prezidenta Harryho Trumana se podařilo Marshallův plán uskutečnit. Tento projekt se stal nejdůležitějším příspěvkem k poválečné rekonstrukci Evropy, bez něhož by západní Evropa těžko nedosáhla dnešní ekonomické úrovně. Marshallův plán je příkladem, proč se vyplatí trvalá mezinárodní spolupráce, a současně je příkladem, jakou důležitou roli hrají osvícení politikové a představitelé států.

Jednou z největších překážek pro vytvoření systému pro preventivní akce je odpor většiny lidí k riskování. Každá nová politická iniciativa představuje určité nejistoty a riziko. Dokonce dobře připravená a správně vedená akce může selhat kvůli nepředpokládaným nebo náhle vzniklým překážkám. Velmi často nelze výsledky této akce zhodnotit nebo se musí vyčkat určitý čas, než se takové výsledky dostaví. Proto představitelé států, kteří dnes na sebe převezmou riziko určité akce, nemusí být v době jejího úspěchu již u moci. Zejména v pluralitní politice musí tito představitelé často čelit obvinění, že jejich akce spotřebovala příliš peněz, nebo vystavila vojenský personál neúměrnému riziku. Proto si musíme položit otázku, jak lze politické představitele přesvědčit, aby se zasahovali dokonce preventivně.

Jednou z možností je vytvořit ve společnosti příznivé klima. Veřejnost musí být dostatečně informována o významu prevence, o významu konstruktivní politiky a o politickém riziku, pokud se taková prevence nebude realizovat. Existuje celá řada nástrojů, jimiž lze na veřejnost působit: lze využít obecné obliby prevence v medicíně, vysvětlit podstatu a význam prevence konfliktů, ukázat úspěšné příklady takové prevence, objasnit lidem, jak ničivé konflikty mohou ohrozit jejich životy. Představitelé států a politikové musí aktivně vystupovat ve veřejných sdělovacích prostředcích, musí hovořit s představiteli obchodu a s dalšími vlivnými osobnostmi a skupinami občanské společnosti.

V každé vyspělé společnosti existují určité dispozice, zájmy a organizace, které lze pro prevenci konfliktů využít. V řadě demokratických zemí je například kladen silný důraz na lékařskou prevenci nakažlivých onemocnění a civilizačních chorob. Podobně jako veřejné kampaně na ochranu lidského zdraví informují širokou veřejnost o zdravotních rizicích, lze využít veřejných kampaní, které budou veřejnost informovat o rizicích ničivých konfliktů. Myšlenka, že "lepší je věnovat korunu na prevenci než tisíce na léčbu" získala popularitu například v boji proti obezitě, proti kouření a dalším civilizačním chorobám. Lékařská prevence je dnes v těchto zemích na vysoké úrovni.

Podobný model lze využít při prevenci ničivých konfliktů. Prezident Franklin Delano Roosevelt během druhé světové války a po jejím skončení často kladl důraz na mezinárodní bezpečnost, která má zásadní význam pro americký lid. Díky tomu se podařilo překonat americké tendence k izolaci od okolního světa.

Dalším příkladem může být organizace požární ochrany. Pro včasnou detekci požáru potřebujeme operativní nástroje, jako jsou požární hlásiče, spolehlivé telefony, potřebné zásobníky vody, hasičskou výstroj a dobře vycvičené profesionální hasiče. Strukturní prevence spočívá například ve znalosti nebezpečných a hořlavých látek a ve vzdělávání veřejnosti, jak se vyhnout nebezpečnému jednání. Krátce řečeno, efektivní ochrana před požárem se skládá s operativní a strukturální prevence.

Komise pro prevenci ničivého konfliktu je přesvědčena, že požáry násilných konfliktů je třeba hasit, dokud jsou malé, dokud se nám nevymknou z rukou. Především však je nutné klást důraz na prevenci, aby žádné nebezpečné konflikty nevznikaly.

Během několika let po ukončení první světové války Spojené státy americké překonaly svoji izolaci a brzy převzaly aktivní mezinárodní roli, která vyvrcholila během druhé světové války. Pod vedením Spojených států amerických krátce po válce vznikla Organizace spojených národů, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Severoatlantická obranná aliance NATO.

Průzkumy ukazují, že americká veřejnost se ani po ukončení Studené války nedostala do izolace a většina Američanů podporuje účast Spojených států v zahraniční politice. Na druhé straně většina Američanů nepodporuje představu, že by Spojené státy měly mít roli "světového četníka" nebo globálního hegemona. Američané spíše podporují představu vzájemné spolupráce a kolektivní bezpečnosti, kterou Spojené státy americké demonstrovaly v době vzniku Organizace spojených národů.

Američané také podporují vývoj Organizace spojených národů směrem k základnímu nástroji pro mezinárodní akce. Věří, že ochrana lidských práv a udržování kolektivní bezpečnosti je věcí kolektivní spolupráce všech národů světa. Většina Američanů by si přála, aby Spojené státy americké sdílely vedoucí roli v mnohonárodních organizacích a účastnily se mnohonárodních vojenských akcí. Volby amerických prezidentů trvale dokazují, že Američané podporují zahraniční pomoc Spojených států, zejména pro humanitární účely.

Ve Spojených státech a v řadě demokratických zemích ve světě již existuje podpora myšlenky prevence ničivého konfliktu. Tuto podporu mohou představitelé vlád využít promyšlenou politikou. Každý stát na naší planetě by se měl podle svých možností podílet na zajištění míru, kolektivní bezpečnosti a prevenci ničivého konfliktu.

Příznivá situace ve Spojených státech již vedla k vypracování praktické strategie prevence konfliktů. Klíčovou součástí této strategie je vytvoření vzdělávacího programu, který by se populární formou zabýval mezinárodními událostmi. Většina lidí průmyslově vyspělých zemí se zajímá o ekonomické a sociální problémy všedního dne. Řada z nich je zmatena a znepokojena rychlými ekonomickými změnami globální ekonomiky a má vážné obavy z nezaměstnanosti a z dalšího prohlubování propasti mezi bohatými a chudými občany. Lidé ztrácejí důvěru ve vládu a domnívají se, že vládní představitelé se spíše starají o svoji politickou kariéru, než o veřejný prospěch.

Mnoho lidí má obavy z integrace své země do mezinárodních organizací, protože cena takové integrace může být příliš vysoká a problémy příliš obtížné. Taková situace se objevila například v České republice před přistoupením k Evropské unii. Vlády proto musí svým občanům objasnit souvislosti mezi prevencí ničivého konfliktu a domácím životní úrovní. Musí občanům srozumitelně vysvětlit, že preventivní akce operativního nebo strukturálního charakteru jsou nejen ekonomicky výhodné, ale že většinou vedou k očekávaným výsledkům.

20. století bylo svědkem nejkrvavějších a nejničivějších válek v historii lidstva. Na počátku 21. století svět stále trpí násilnými konflikty mezi skupinami a státy, při nichž dochází ke ztrátám na životech, k lidskému utrpení, k prohlubování chudoby, k ekonomickému propadu a k ničení životního prostředí.

Příliš dlouho jsme byli přesvědčeni, že události daleko od našeho státu se nás netýkají, že problémy jiných lidí nemají pro nás žádné důsledky. Tato krátkozrakost způsobila, že jsme nebyli připraveni, když někde ve světě došlo k násilnému konfliktu. Proto svět dodnes trpí vážnými krizemi, proto musíme hasit válečné požáry, proto umírají tisíce lidí a milióny jich žije na hranici života a smrti.

Lidstvo stojí před ještě závažnějšími problémy, jimž bude muset čelit jako lidstvo, nikoliv jako státy nebo národy. Proto dnes musí být naším prvořadým úkolem odstranit tyranské režimy, vytvořit občany volené a zodpovědné vlády, zajistit ochranu lidských práv, prosazovat sociální spravedlnost a ekonomickou soběstačnost. Pokud nechceme jako civilizace zaniknout, musíme se postarat o své přežití. Prevence se musí stát prvořadým úkolem všech vlád světa. Světového míru můžeme dosáhnout jen společně.

New York, 10. 12. 1948

U vědomí toho,

že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,

že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,

že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,

že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti; v rovná práva mužů i žen a rozhodl se podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,

že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy,

že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznání a zachování lidských práv a základních svobod a

že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku.

Valné shromáždění vyhlašuje

tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné a uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

1) Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

2) Dále nebude činěn žádný rozdíl z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž osoba náleží, ať jde o zemi nebo území nezávislé, nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.

Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.

Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo v nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.

Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci.

Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.

Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn.

Každý má stejné právo, aby byl řádně a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností nebo o jakékoli trestní obvinění proti němu.

1) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.

2) Nikdo nesmí být odsouzen pro čin nebo opominutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly trestné podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva. Rovněž nesmí být uložen trest těžší, než jakého bylo možno použít v době, kdy byl trestný čin spáchán.

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

1) Každý má právo na svobodu pobytu a na volbu bydliště vnitř určitého státu.

2) Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.

1) Každý má právo v jiných zemích hledat a požívat tam azyl před pronásledováním.

2) Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně vznikajícího na základě nepolitických trestných činů nebo jednání, která odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů.

1) Každý má právo na státní příslušnost.

2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

1) Muži i ženy, jakmile dosáhli plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodu příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva.

2) Sňatky mohou být uzavřeny pouze se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů.

3) Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.

1) Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými.

2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

1) Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.

2) Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení.

1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.

2) Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.

3) Základem vládní moci budiž vůle lidu; tato vůle má být vyjádřena pravidelně konanými a správně prováděnými volbami na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.

Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a svobodnému rozvoji jeho osobnosti.

1) Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

2) Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.

3) Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.

4) Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat odborové organizace a přistupovat k nim.

Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné omezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou.

1) Každý má právo na životní úroveň přiměřenou zdraví a blahobytu jeho i jeho rodiny, čítajíc v to potravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a nezbytné sociální služby; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, při ovdovění, v stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

2) Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské či nemanželské, požívají stejné sociální ochrany.

1) Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátcích a základních stupních. Základní vzdělání má být povinné. Technické a odborné vzdělání budiž obecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností.

2) Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má pomáhat ke vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a skupinami rasovými a náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.

3) Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

1) Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, těšit se z umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výsledcích.

2) Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů vyplývajících z každé vědecké, literární nebo umělecké činnosti, jejímž autorem je.

Každý má právo na to, aby vládl takový společenský mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody v této deklaraci byly úplně uskutečněny.

1) Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost.

2) Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachování práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.

3) Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů.

Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

Literatura:

[X1] United Nations. UN Department of Public Information.

[X2] Informační centrum OSN v Praze.

[1] Automatizovaný systém právních informací. Byll Software spol. s r.o., Anenské nám. 2, 110 00 Praha 1.