Ahoj, tak jste si mě nakonec přece jenom všimli. No, řeknu vám, je to dost. Snažím se vás na sebe upozornit už docela dlouho. Jenže vy pořád zevlujete kolem a nic. Bez reakce. No ale to už je teď jedno.

Proč na vás mluvím? No, nekoukejte tak vyplašeně. Prostě jdou po mě, tak si chci stačit ještě s někým popovídat.

Kdo?

To je jedno, kdo.

Ale ne, mě vůbec nevadí, že nic neřikáte. Stejně se spíš potřebuju jenom vykecat. Chápete, vědět, že mě někdo poslouchá, že se mnou možná i cítí anebo to alespoň dobře hraje. Víte sami, že to vždycky strašně uklidní.

Zkrátka potřebuju nějakou "vrbu". Jenom na chvilku, než si pro mě přijdou. Kdepak já a utíkat a před někym se schovávat. Stejně to ani pořádně neumim. Pravda, zatím jsem to ani nezkoušel, ale to neni nic pro mě, to já nechci. Proč taky?

Víte, já na tohle místo patřím vlastně od narození, jsem tu tak nějak doma. Co na tom, že to je v parku? Mohl jsem dopadnout i hůř.

A stejně je to tu dost dobrý - teda vzhledem k mejm zájmům, jestli mi, ehm, rozumíte. No, zkrátka, lidí tu chodí docela dost a na druhou stranu i málo a já se někdy nestačim divit, že jich bejvá přesně tolik, abych z toho měl ty nejlepší zážitky.

Jak z čeho?

Z pozorování přece!

Ani byste nevěřili, jaký je to suprový, když na lidi koukáte a oni o tom vůbec netuší. Když vidíte každý jejich pohyb, všechno - a oni si přitom myslí, že jsou sami. A takovejch případů je tady spousta. Jen tak namátkou:

Jeden chlápek si jednou zapomněl kapesník, nudle už mu visela u nosu a on se jenom tak rozhlíd', zjistil, že široko daleko nikdo neni a utřel si to do košile. A tu košili si pak zastrčil zpátky do kalhot.

Jinej maník sem zase pravidelně běhá řvát. Prostě řvát. Kouká v bedně na hokej a vždycky, když vyhrajeme, křičí: "Hurá, jo, jo, jo! Natrhli jsme jim prdele!!!" A když prohrajeme, tak zas: "Do hajzlu, to snad neni pravda!!! K***y jedny špatný. Zase to projeli!!!" No a podobně.

Dobrý jsou taky takový týpci, co to vždycky nemůžou vydržet, oni totiž nejbližší veřejný záchodky jsou na náměstí a to je odsud docela štreka; tak tyhle lidičky vždycky přiběhnou. skočí do dřepu do nejbližšího křoví a uleví si.

A vůbec - ženský si tu vyměňujou vložky, dřevo je nabitý k prasknutí energií milenců, co se tu procházej, malý kluci sem choděj tajně kouřit a jejich otcové je tu občas vyhmátnou a pak je za to seřežou, stejně jako to udělali jejich tátové jim, když si ještě mysleli, že je tímhle před tím zlozvykem uchrání. Je to pořád stejný.

lidi tu prostě chodí a někdy dělají i jiný věci, co stojí za to. Jako třeba tenkrát: Byl tady nějakej úchylák, vždycky se schoval do křoví, nahatej, jenom v plášti, a když šla nějaká pěkná holka, tak vyskočil a ukázal se jí. A pak se udělal. To byla hlína...

Když to tak probírám zpátky, tak jsem to vo sobě zjistil až asi ve čtrnácti, že mě vzrušuje koukat na lidi, pozorovat je, když si myslí, že mají soukromí. A tehdy jsem si řek': "Stejně nemáš co na práci, tak dělej, co tě baví." Tak to dělám.

A už docela dlouho.

Co?

Jo, kolik mi je?

No, radši to řikat nebudu. Ale přece jemom si neodpustím poznámku - je mi už tolik, že většina lidí v mym věku už tak akorát konzumuje stupidní americký televizní seriály.

A za tu dobu jsem už viděl věci!

Taky tady jednou byla nějaká holka se svym klukem, přinesli si deku, v noci, a hupli na to pár metrů ode mě. Kdybyste to vi...

A sakra. Zdá se, že končim. Definitivně. No, stejně už vás to nebavilo, co?

Jo, už je to tak. Už si pro mě jdou. Holt taky musej nějak vydělávat. A nedej Bože, aby jim někdo řek', že jsem vlastně užitečnej. Na to kašlou. Tedy spíš je to rozčílí. Lidi už jsou zkrátka takoví, kvůli penězům všechno. Chtěj mě "dostat", ikdyž jsem jim v životě nic špatnýho neudělal. Vždycky pro mě bylo důležitý spíš jim pomáhat. A možná proto jsem se ani nesnažil naučit před nima utéct, ikdyž jsem od začátku věděl, že to dopadne takhle. Třeba jim to taky nějak pomůže. Doufám.

No, díky za příjemnou společnost. Sbohem.
 

"Tak co, Franto, už's ho skolil?"

"Jo, ale držel se zuby nehty..."

Řev utichl a na zemi v parku ležel další mrtvý strom.
 

"Věříš na osud, Radku?"

"Cože?"

"Ptám se, jestli věříš na osud."

Pražce střídaly jeden druhý a pod jejich nohama se občas líně převalil kamínek, to když jedna ze čtyř podrážek pevných bot o nějaký zavadila. Obloha byla blankytně modrá a bledla směrem k západu, kde ji v jednom místě "protrhl" jasný kotouček slunce. Jedno z krásných pozdních odpolední toho léta zkrátka ani v nejmenším nenaznačovalo, jaká bouřka den předtím bičovala tenhle kousek země.

"Prosimtě, jak tě zrovna tohle napadlo?"

"Víš, včera jsem měl takovou přemejšlivou náladu. Viděl jsem nedávno jeden film o cestování v čase a o důsledcích takovýho cestování. Myslíš, že lidi budou někdy cestovat časem?"

"No, podle toho, co vim, je to z fyzikálního hlediska dost těžko proveditelný."

Překročili kolejnici, která do té doby zprava ohraničovala jejich cestu a vydali se napříč loukou po ušlapané blátivé pěšině, co vedla k nedalekému lesu.

"Víš, Radku, ale celá dnešní fyzika je jenom jedna velká sbírka paradigmat; zákonů a axiomů, který jednou někdo vyvrátí nebo je aspoň úplně překope. Než přišel Einstein, všichni věřili Newtonovi a dneska se už na gymnáziu každej dozví, že newtonovská fyzika platí jen za určitejch omezení a podmínek. Einstein zkrátka narušil do tý doby platný paradigma, tak jak to někdo zanedlouho musí udělat s tím současným. Jinak se věda nehne kupředu."
 

Slunce už pomalu zapadalo za střechy domů nedaleké vesnice a jim zbývalo jen několik metrů k místu, kde polní cesta plynule přecházela do zákrytu větví lesního porostu.

"Možná máš pravdu, Martine. Ale co to má společnýho s tim osudem, co ses na něj ptal?"

"No, napadlo mě, že každá přítomnost někoho, ať je třeba z naší současnosti, v minulosti musí pozměnit běh událostí a může se stát, že jeho současnost, až se do ní vrátí, bude úplně jiná, než z jaký odcházel. Samozřejmě, záleží taky na tom, jestli do tý minulosti zasáhne hodně nebo málo. Ale podle mýho ji každopádně ovlivní - i kdyby se tam jenom objevil, udělal krok a zase zmizel."

"Jo, to je jasný. A stačí udělat tim míň, čim hloubš jsi v minulosti."

"No a to je právě ono. Když budou mít lidi stroj času, budou ho používat. Když ho budou používat, začnou měnit události. Jenže to je taky můžou změnit tak, že se nikdy nenarodí a tim pádem nikdy nepoužijou stroj času, takže nic nezmění. No a proto se narodí a použijou stroj času - a kruh se uzavřel. Nekonečná smyčka. Porušení entropie."

"Aha, už asi vim, kam míříš..."

"Prostě - tohle by znamenalo, že všechno je předem nějak daný, někde v přírodě, ve vesmíru uložený a přesně podle tohodle scénáře všechno probíhá a nemůže se stát jinak. Jedním slovem osud. Chápeš...?"

"Jasně. Aby se nikdo nikdy nedostal do kruhu."

"Přesně tak."
 

Obloha na západě mezitím stačila vystřídat všechny barvy od žluté přes oranžovou, červenou a fialovou až po temně modrou a Radek s Martinem si právě vyhlédli vhodné místo, kde stráví dnešní noc, a rozdělali oheň. Bylo už dávno po půlnoci, když Radek prolomil mlčení, které mezi nimi již dobrou půlhodinu panovalo:

"A co když to neni tak, jak si myslíš?"

"Co?"

"No s tim cestováním časem. Co když to bude nehmotný? Koukneš, ale nemůžeš nic dělat?"

"Hmm. Ale to by bylo vlastně to samý, jako bys na to koukal na videu."

"No, tak nějak..."

"Ty na osud nevěříš, viď?"

"A ty jo? Vždyť je spousta věcí, co si člověk rozhodne sám. V okamžiku."

"Ale třeba přesně podle toho danýho schématu, scénáře. A i když si myslíš, žes to udělal podle sebe, je to osud."

"Stejně tomu moc nevěřim."

Oba se začali připravovat k spánku.

"Tak dobrou."

"Dobrou..."
 

Když Martin zavíral oči a pomalu se propadal do snů, netušil, že podle Života vesmíru už za týden svede svůj poslední nerovný boj se stále se zhoršujícím astmatem. Stejně tak usínající Radek nemohl vědět, že za pár let bude členem týmu vědců, který splní lidstvu jeden dávný sen o ovládnutí času. To věděl jen Život vesmíru a hrstka lidí, kteří z něj uměli číst. Hrstka lidí, kterým od úsvitu věků říkali jasnovidci...
 

Jeho nový domov nebyl příliš rozlehlý. Ten klášter v horách vypadal spíše malý a možná trochu jako z pohádky. Alespoň tak to na něj působilo, když se díval z několikasetmetrového "nadhledu". Visel tu nad ním, nechal se prostupovat větrem, rozplýval se v řídkém vzduchu. Když se mu zachtělo, přesunul se o několik metrů vlevo, vpravo, dopředu, nahoru. Kam zrovinka chtěl.

Sledoval tu stavbu a nádherné panorama kolem a věděl, že se rozhodl správně. Zkusit se má všechno - to bylo jeho oblíbené heslo, i když nebyl z těch, kteří by ho důsledně naplňovali. Ale tohle zkusil a bylo to fajn.

Sledoval klidný život tam dole a připadal si skoro jako Bůh.
 

Nikdy by nebýval věřil, že někdo něco takového vůbec dokáže, natož zrovna on. Líbilo se mu to a moc. Paříž, New York, Sydney, Káhira, Moskva, Amazonie nebo Grónsko. Cestoval si, kam ho zrovna napadlo a nemohl se toho pocitu svobody nabažit. Ale stejně věděl, že se nakonec vždycky rád vrátí na to místo, kde mu tuhle šanci poskytli, kde mu otevřeli brány do jiného světa. Do světa, kde je všechno předem splněno. I když k tomu mu ještě pár kroků chybí. Ale jednou tam dojde...
 

"Někdy si připadám jako ve snu."

"Hranice mezi snem a skutečností neexistuje, to jen my ji chceme mít a proto si ji vytváříme."

"Znáš způsob, jak to potlačit?"

"Já ano."

"A co já? Chtěl bych to také umět."

"To je otázka píle a trpělivosti. Když vydržíš, tvůj čas přijde."
 

Seděl na vyvýšeném místě a hleděl daleko před sebe, někam do údolí. Cítil nádheru, která ho obklopovala, tu energii krásy, ale nevnímal ji pohledem. Přemýšlel.

Kolik lidí před ním již podobně uvažovalo na stejném místě a dost možná i o stejných věcech. O tom, kdo nebo co rozhoduje, jaké lidi v životě potká, kam bude směřovat jeho osobnost, kolik zlého a dobrého prožije. O tom, proč se dostal právě sem a neskončil na opačné straně žebříčku hodnot. O tom, kdo jsme a kam jdeme...

Oči rozostřené, klidný dech. Přemýšlel.
 

"Existuje nějaká vyšší moc nebo jsou představy o bozích jen fantazie?"

"Neexistuje vyšší moc a bozi nežijí v představách. To jen některá fantazie má vyšší moc než jiná."

"Kdo jsme a co hledáme?"

"Hledáme svobodu ve vězení snu. Hledáme vyšší moc fantazie. Jsme zajatci reality snu, který se pro nás stal skutečností."

"Může mi v hledání nějak pomoci překonání bariéry mezi realitou a fantazií?"

"Ano."

Za tu dobu, co žil na tomto místě, ztratil čas úplně význam. A v něčem to bylo dobré. Věci nedůležité dávno vymazal z hlavy a ty důležité alespoň nerozptylovaly jeho mysl přemýšlením o tom, jak dlouho se neustále vracejí. A byla pravda, že několik takovým mu zůstalo. Rodina, lidi, které už nikdy nemůže vidět, vztahy, které už nikdy nevzkřísí, i když by si to tolik přál. Ale rozhovory s jeho vůdcem (což možná není to nejvhodnější pojmenování pro člověka, který mu pomáhal hledat a vedl ho trnitou cestou jeho duše) mu naznačovaly, že to přece jen není tak ztracené.
 

"Myslím, že jsi blízko cíle."

"Blízko bourání zdi?"

"I tak se to dá říci."

"Myslíš, že jsem na to připraven?"

"Myslím, že ano. Zdá se, žes pochopil podstatu světa a naučil ses používat sílu duše. Sílu, kterou nic nepřekoná. Teď už můžeš překročit hranici snu a reality, která ti byla vnucena a vybudovat si svou vlastní zeď. Zeď kolem tvého světa."

"A co mám tedy udělat?"

"Jen vdechni svým snům svou duši..."

Zavřel oči, nadechl se a soustředil. Za jeho víčky se narodila nová realita. Vysněná realita stvořená člověkem, který byl součástí snu skutečnosti kohosi jiného v nekonečném řetězci osvobozených snílků. Vysněná realita, která mu dávala pocit svobody a umožnila mu naplnit jeho sny. Jeho země, jeho vysněný svět, v němž se právě objímal s dívkou, kterou vždycky miloval a milovat nepřestal. Naklonil se k ní a ucítil na své tváři její horký dech. Jejich rty se přiblížily.

Seděl sám a přece mu nic nescházelo. Oči zavřené, pomalý tep.

Daleko od reality a jednu myšlenku ke štěstí.
 

Povídka Vysněný svět, podle které jsem svou malou sbírku pojmenoval, snad nejlépe ze všech vystihuje i druhý titul, tedy Povídky se zavádějícími názvy (posuďte sami). Krom toho ji považuji za svou zatím nejzdařilejší práci, zejména ohledně úvah na ní "nabalených".

Když píšu dopis, většinou se stává, že skončím něčím úplně jiným, než čím jsem začal. Když ale píšu povídku, mám v hlavě myšlenku, o čem by měla být a jaká bude pointa. S tím pak usednu ke stolu a "hodím to" na papír nebo do počítače. Tato povídka je však výjimkou. Její pointa je sice taková, jakou jsem původně zamýšlel, jenže jsem netušil, že během jejího psaní bude pracovat moje fantazie tak silně a v úvahách s ní spojených dojde můj mozek k tolika "ujetým" nápadům.

Povídka pojednává o člověku, který se rozhodl utéci před problémy svého vlastního života do snění, do světa, který si v závěru stvoří ve své vlastní fantazii. V souvislosti s tím mě ale napadá myšlenka na to, zda naše "realita" nemůže být zase jen dalším snem. Snem někoho jiného. Někoho, kdo si nás a celý tenhle svět promítá a utváří ve své mysli a my jen máme pocit, že tomu tak není. Jeho sen nám jednoduše přijde naprosto reálný. A zbývá jen otázka, zda tento "stvořitel naší reality" není také jen součástí fantazií někoho dalšího, přičemž toho si zase kdosi vysnil...

A mohli bychom pokračovat dál a dál do historie, až do doby, kdy první člověk obdařený darem snění se rozhodl opustit svou Prvotní realitu a učinil krok ke stvoření té nové, pro něj lepší. Krok, který jistě někteří odsoudí jako "horší než sebevražda", i když jsou na tomto světě, v této "realitě" možná jen díky němu. Kdo ví...

Díky, že jste dočetli až sem.

MiKee